Minulý týden (12. ledna) uplynulo 145 let od úmrtí Václava Hanky - známého padělatele slavných rukopisů. Protože si o něm ze školy asi víc nebudeme pamatovat, neuškodí připomenout aspoň jeho stručný životopis. Nadaný rolnický syn V. Hanka přišel po absolvování gymnázia v Hradci Králové v roce 1809 na pražskou universitu. Vystudoval filosofii a poté práva (1813-14 studoval ve Vídni). V březnu 1819 bylo Hankovi svěřeno popisování fondů Vlasteneckého (dnes Národního) muzea. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná. Psal verše, překládal lidovou poezii slovanských národů, vydával vlastní filologické práce i staré literární památky. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace. Literární činnost zahájil uveřejňováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných umění (1813) a v Puchmajerově almanachu Nové básně (1814). V roce 1815 a 1816 je vydal knižně. Jeho lyrické verše, svěží svým obsahem i formou, dosáhly značné obliby a v letech 1819-51 vyšly v dalších pěti vydáních. Některé z nich, zhudebněné J. V. Tomáškem, zlidověly. Jako filolog se uplatnil především tím, že prosazoval zásady svého učitele J. Dobrovského. Již jako student a jakýsi vůdce družiny nadšených ctitelů české literatury protestoval proti zkostnatělé výuce češtiny na universitě (reprezentované J. Nejedlým) tím, že začal své druhy vyučovat češtinu podle zásad J. Dobrovského. Nejprve ve svém bytě a poté i v síních university. Když mu Nejedlý tuto činnost zakázal, vydal Hanka v roce 1817 Pravopis český podle základu gramatiky Josefa Dobrovského (do roku 1849 byl vydán osmkrát), kterým byl vlastně zahájen dlouholetý a urputný boj o pravopisnou reformu mezi tzv. analogisty (ionisty) a ypsilonisty. Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků a s jeho jménem je spjata i pravopisná reforma z roku 1846, tzv. skladebná, kterou w bylo nahrazeno písmenem v a místo dvojhlásky au se začalo psát ou. Hanka byl ve své době jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti. Z podnětu Dobrovského vydával v letech 1817-24 (pod názvem Starobylá skládanie) staročeské literární památky. Tato činnost však byla znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů. S vydáváním starých literárních památek souvisí i "činnost", která ho nejvíce "proslavila", totiž padělání starých rukopisů. V září 1817 "nalezl" Hanka rukopis básní (podle místa nálezu nazývaný Královédvorský), jejichž původ byl kladen do 13. století. Rukopis, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil obrovský ohlas a postupně byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Česká veřejnost přijala rukopisy s nadšením jako doklad starobylosti české kultury. Později však, zejména v tzv. rukopisných bojích 80. let, byla prokázána jejich nepravost. Padělání starých rukopisů souviselo s tehdejším romantickým chápáním vlastenectví. Bylo však spojeno i s charakterovými vadami V. Hanky, s jeho touhou po slávě a uznání, se samolibým velikášstvím a malichernou ctižádostí. Tyto vlastnosti se potom mimo jiné projevily i v nečestném chování, pomluvách a intrikách Hanky vůči Dobrovskému, Palackému, Šafaříkovi,Čelakovskému i dalším obrozencům.