Josef Hanuš
T. G. Masaryk a rukopisový boj r. 1886 sl.
1910
Česká Mysl Praha 1910, strana 200 až 210:
J. Hanuš:
T. G. Masaryk a rukopisový boj r. 1886 sl.
Když r. 1879 A. V. Šembera z posavadního nadšeného obhájce stal
se odpůrcem Zelenohorského Rukopisu, Gaston Paris pověděl lichotivě o
národu našem: "Osvícená část národa českého připravuje se na oběť, jejíž
upřímnost více ctí národ, nežli naivní padělky pokolení předešlého". Poklona
proslulého literárního historika byla předčasná. Četné i vážné důvody
Šemberovy proti pravosti Rukopisu Zelenohorského umlčeny byly neslýchaným
terorismem. A stejný osud měly také r. 1880 námitky Vaškovy
a potom Šemberovy proti pravosti Rukopsu Králodvorského.
Ale umlčeny jen v Čechách, ježto oběma odpůrcům smrt vyrazila obranné
péro. Všude jinde, i mezi Slovany, víra v rukopisy Králodvorský a
Zelenohorský, zejména od pádu Mater Verborum, jenž po desítiletém tutlání
musil být oficiálně přiznán, povážlivě se viklala. K starým odpůrcům
Rukopisu Zelenohorského přibyli Petruševič, Mukušev, Lamanskij a
V. Jagič charakterisoval situaci Rukopisu Králodvorského význačnými
slovy: "Pro toho, kdo dovede kriticky shrnouti (polemické spisy to dosud
nedovedly) vše, co vytýkáno od Tomka, Feifalika, Jirečka, Gebauera
a j. vzhledem k obsahu Rukopisu Králodvorského, od Šembery, Vaška
a j. vzhledem k jazyku jeho, byť to i nebylo namířeno proti
Rukopisu Králodvorskému, vyplývá podvrženost Rukopisu Králodvorského téměř
sama sebou". Ostatně nebylo také bez významu, že výbor musejní konečně se
odhodlal aspoň k částečnému splnění žádosti Vaškovy a Jagičovy, totiž k
chemické zkoušce rasur Rukopisu Králodvorského. K takové zkoušce výbor
musejní odhodlával se jen v dobách krajně kritických, na př. po osudném
útoku Fejfalikově na Píseň Milostnou. Zkouška nedopadla sice tak osudně,
jako tehdy, ale podezření neodstranila, spíše zvětšila, ježto komise
shledala na Rukopisu Králodvorském stopy novější ruky (Hankovy?) a proto
pokládala za nutné ve zkouškách pokračovati (ČČM 1881, 137 sl.).
Pro muže citlivějšího svědomí vědeckého a jemnějšího smyslu pro národní
čest nastala situace opravdu fatální. Po vyjasnění volal jménen mnohých
Primus Sobotka a prof. Kvíčala v lepší chvíli dal se unésti
k slovům, vystihujícím trefně situaci: "Nynější stav jest nesnesesitelný a
žádným kaceřováním a terorismem tato nesnesitelnost se neodstraní." (Viz
Zasláno Gebauerovo v Hlasu Národa 20. července 1886).
Byl-li problém rukopisů Králodvorského a Zelenohorského tak trapný pro
klasického filologa, byl tím trapnější pro českého a slovanského filologa,
historika, archeologa, jenž co chvíli přicházel do těžkých konfliktů.
Zkoncování sporů o rukopisy Králodvorský a Zelenohorský stalo se takto po
r. 1880 nejpalčivější povinností nejen naší vědy, ale zároveň také naší
národní cti. Protože šlo o problém vědecký, bylo přirozeno, že oči všech
obracely se k přední představitelce našich vědeckých snah, k české
universitě, jež nám právě vrácena, a zejména k jejím slavistům
M. Hattalovi a J. Gebauerovi, kteří dotud mnoho se obírali
výkladem i obranou rukopisů Králodvorského a Zelenohorského. V rozhodné
té chvíli byl ovšem mezi oběma již veliký rozdíl. Kdežto Hattala svou
rvavostí, mnohomluvnými sliby a prázdnotou svých obranných článků ztrácel
čím dále tím patrněji sympatie a důvěry, autorita Gebauerova rok od roku
rostla jednak hojnými objevy jeho v oboru staročeské řeči a literatury a
speciálně jeho cennými příspěvky k výkladu rukopisů Králodvorského a
Zelenohorského i obranami Mastičkáře (1880) a sv. Janského evangelia
(1881). Nikoliv k Hattalovi, nýbrž ke Gebauerovi upíraly se tudíž naděje
osvícené veřejnosti naší i cizí, přející si skoncování trapné otázky
rukopisové. *)
*) "K mužům nestranně soudícím - prohlásil sám Kvíčala - kteří by
platný úsudek mohli pronésti, nikterak p. Hattalu nelze počítati, neboť
to již dávno zjištěno jest, že p. Hattala k věcnému uvažování není
způsobilý, a jen příležitosti k osobním útokům vyhledává." (Zasláno
Gebauerovo v Hlase Národa 1886, 20. července.)
K přání veřejnosti přistoupily u Gebauera právě roku 1880 významné
motivy vnitřní: životní díla jeho, Historická mluvnice a Staročeský slovník,
dozrávala k tisku a již tím vnucovala mu úkol rozhodnouti problém
Rukopisový, ač neměl-li je stihnouti osud děl Palackého a Šafaříkových,
tolik kompromitovaných důvěrou v M. Verb. a jiné padělky. Zároveň
také otřásly vědeckým svědomím poctivého učence pochybnosti, projevované
autoritami, jichž si vážil, na př. Jagičem, četné filologické námitky,
zvláště Vaškovy, jichž vyvrátiti si nedovedl, a posléze i vlastní nálezy,
vrhající překvapující světlo na poměr rukopisu Králodvorského (a
Zelenohorského) k jeho nálezci Hankovi. V nitru posavadního věřícího a
obránce nastala osudná krise, končící bolestnými pochybnostmi, jež pronikly
na veřejnost v roce 1885. V článku o rukopisu Králodvorském v
encyklopedii Ersch-Gruberově Gebauer naléhal již na novou zkoušku
paleognostickou a chemickou, jež měla rozptýliti jeho skepsi neodbytně se
vtírající z nápadného rozdílu staročeštiny Rukopisu Králodvorského a
ostatních památek té doby i ze zarážejících shod Rukopisu Králodvorského s
jinými teksty, zejména s některými spisy Hankovými. Článek Gebauerův
"zrezal" M. Hattala v Národních Listech (v prosinci 1885 a v lednu
1886) a tím přinutil Gebauera, aby veřejně vyložil a odůvodnil svou skepsi.
Boj o rukopisy Králodvorský a Zelenohorský vstoupil tak do poslední,
rozhodné fáse.
Vzácnost památek, o něž šlo, veliký dosah rozhodnutí a posléze také
obava před osudem Šemberovým a Vaškovým nutily Gebauera k všemožné
opatrnosti. Své námitky chtěl napřed předložiti autoritám té doby
J. Jirečkovi a prof. Tomkovi a za intervenci v té věci
opětovně prosil profesora Kvíčalu, jenž netajil se dávnou nedůvěrou v
pravost obou Rukopisů, a proto s uspokojením vítal nálezy Gebauerovy ...
"Pan profesor Kvíčala - vypravuje sám Gebauer o této zajímavé předehře k
posledním bojům v Zaslánu v Hlase Národa 20. července 1886 -
sliboval tak učiniti, ale stále odkládal. Po feriích r. 1885 ukázal
jsem panu prof. Kvíčalovi korekturu článku z Ersch-Grubera, a prosil jsem
naléhavěji za splnění slibu. Pan prof. Kvíčala úplně schvaloval týž článek
("oběma rukama" byl by jej chtěl podepsati), ale místo slíbené intervence
navrhoval komisi znalců. Já jsem si od komise takové nesliboval výsledku,
proto jsem na ni nepřistupoval. Věc stala se akutní, když pan Martin Hattala
v prosinci a lednu v Nár. Listech podával svou "Ukázku" obrany. Tu prof.
Kvíčala ze své iniciativy navrhl, abych vystoupil v Athenaeu, a ze své
iniciativy mi slíbil, že sám s redaktorem Athenaea prof. Masarykem o
věci promluví. Já jsem viděl a rozuměl, co se stalo: prof. Kvíčala s
počátku sliboval, potom odkládal a nakonec substituoval za sebe prof.
Masaryka. Ale souhlasil jsem, poněvadž se mi nechtělo již dále věc
odkládati. Napsal jsem tedy rychle svůj článek a odevzdal prof. Kvíčalovi;
žádal si toho pro svou rozmluvu s prof. Masarykem. Prof. Masarykovi vyřídil
jsem, co mu p. prof. Kvíčala vzkázal, totiž, že ho prosí o návštěvu dne
21. ledna o 4. hodině odpol. S prof. Masarykem nebyl
jsem dotud o Rukopisech nikdy mluvil; teprve nyní, když jsem mu vyřizoval
vzkaz od prof. Kvíčaly, napověděl jsem mu také něco málo z věci samé. Do
schůzky dne 21. ledna přišel jsem okolo půl 6. hod. Věc byla
již sjednána; za mé přítomnosti se sjednání krátce opakovalo. Prof. Masaryk
měl mne o článek požádati listem (list ten datoval potom nazpátek dne
18. ledna 1886) a prof. Kvíčala vyslovil naději, že se věc dobře
povede, poněvadž prof. Masaryk "je k boji jako zrozen" ..."
Nebyla to tudíž ani "pouhá ctižádost, ani touha toliko dosažení jakéhos
náčelnictví mezi odpůrci starších učenců českých", jak myslil
V. V. Tomek (Paměti II., 463) a s ním mnozí jiní, nýbrž
promyšlený plán Kvíčalův, jenž Masarykovi určil začíti boj. Kvíčala dobře
vystihl talent, vědění, rozhled i odvahu redaktora Athenaea, jenž vskutku
ukázal se k boji jako zrozen a dovedl vydržeti prvý prudký náraz, krýti
vlastního strůjce, kdyby útok selhal.
Na druhé straně však sotva možno pochybovati, že Masaryk i bez tohoto
vyzvání záhy by byl zasáhl do boje. I kdyby byl neměl vlastních
pochybností - a víme, že je měl (srov. Athenaeum IV., 140) - musil se
účastniti boje, jenž v podstatě byl v nejedné stránce vyvrcholením snah,
představovaných a propagovaných Athenaeem. Vyslovil to sám Masaryk již v
Athenaeu III., 215. sl. Oceňuje etický a kulturní význam
Rukopisového boje, Masaryk ukazuje tu, že je to povinnost vlastenecká, čest
a pravý prospěch národa, odstraniti samoděk památky, jimž cizí odborníci
nevěří, stavíce je za příklad literárních falsifikátů. A se stejným
důrazem hájí svobody zdůvodněného přesvědčení, ukazuje na význam vědy pro
praktický život a snahy národa, vytýká povinnost národa k učencům a k jejich
snaze o pravdu, byť i nemilou, objasňuje váhu otázky Rukopisné pro český a
slovanský jazykozpyt, dějiny literární, kulturní i politické a její význam
pedagogický. - Na nabídku Kvíčalovu Masaryk přistoupil tudíž tím ochotněji,
z motivů vlastních, ideálných.
Příští číslo Athenaea přinášelo již zmíněný list, vyzývající Gebauera,
aby své námitky podal veřejnosti. List ukazoval na nesnesitelnost a jistou
nečestnost tehdejšího stavu sporů Rukopisových a důrazně hlásal nutnost
definitivního vyřízení sporů. Potud, tuším, prozrazoval rozmluvu s Kvíčalou.
Dále však mluvil Masaryk sám, nastiňuje s metodičností sobě vlastní plán
diskuse. Dvojího jest prý potřebí: ohledati okolnosti nálezu a prozkoumati
Rukopisy samé. Nejméně průkaznosti čekal od rozboru estetického a speciálně
kulturně historického, ježto kulturní historie je dnes ještě nejistá učením
i metodou. Jisté nebo aspoň velmi pravděpodobné budou moci býti důvody
paleografické, ač ovšem bude tu záležeti na větší menší zkušenosti
paleografů. Rozbor chemický sotva dovede dokázati pravost či nepravost.
Nejvíce rozhodne gramatika, za niž měl promluviti Gebauer ...
Promluvil hned za listem v památném článku Potřeba dalších zkoušek
rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, jenž značí historický mezník
nejen ve vývoji Gebauerově, nýbrž i v našem vývoji vědeckém a kulturním.
Na chvíli se zdálo, že článek Gebauerův, psaný tak věcně a zároveň
skromně, bude přijat s resignací a vzbudí nejvýše klidnou diskusi (srov.
objektivní referát Pokroku 24. února). Záhy však rozpoutala se bouře,
již si nepředstaví, kdo nebyl očitým svědkem jejím. Gebauerovi hrozil osud
Šemberův a Vaškův ... V této kritické chvíli objevila se na bojišti
naše universita, ne sice oficiálně, ale de facto. Přední její zástupcové
správně vystihli, že jde nejen o vynikajícího učence, nýbrž také o svobodu
vědeckého přesvědčení a bádání, a vytrvali v boji i za největšího terorismu
a zrádcování, když veřejnost zaslepená vášní vytýkala, že "profesoři nové
české university házejí balvany na cestu v naší národní práci a pášou na
národu zradu, zločin" (Fr. Zákrejs v Osvětě 1886, 333 sl.).
Jar. Goll, Jos. Král, A. Seydler, O. Hostinský, J. Polívka,
A. Kraus, E. Kovář (mimo universitu Jos. Truhlář)
postavili se po bok oběma kaceřovaným odpůrcům rukopisů Králodvorského a
Zelenohorského a svou odvahou, již dovede ocenit jen očitý svědek situace,
povzbudili řadu mladších pracovníků: M. Opatrného,
J. Vančuru, Jar. Vlčka, J. Paiskra a j. Jejich
přispěním, věcným i mravním, Gebauerův veliký boj o Rukopisy skončil již
koncem r. 1886 vítězstvím.
Masarykova zásluha byla tu z nejvýznamějších. Kvíčala měl pravdu, že je
k boji jako zrozen. Vzav na sebe návodem Kvíčalovým zahájení diskuse,
Masaryk v nejkritičtějších chvílích ukázal podivuhodnou odvahu, energii,
bystrost, duchapřítomnost, organisoval celý boj, jenž soustředil se v jeho
Athenaeu (později také v nově založeném a Masarykovi stejně blízkém Čase), a
jménem svým kryl všecky, kdo vůči neslýchanému terorismu, zasahujícímu do
nejsoukromnějších poměrů osobních a existenčních, neodvažovali se námitky
své proti Rukopisům veřejně podepsati.
A stejně významné byly také Masarykovy věcné příspěvky k diskusi,
přinášející námitky vlastní i přejaté, zejména také z netištěné obrany
Vaškovy, starší i nové. V duchu svých Všeobecných pravidel, dle
nichž veřejná kritika literární má posuzovati zkoumání Rukopisu
Královédvorského i Rukopisu Zelenohorského (v 6. čís. Athenaea) - s
hojnými metodickými pokyny oceňuje tu kriticky význam okolností, za kterých
rukopisy Královédvorský i Zelenohorský byly nalezeny, jmenovitě s
Hankou-falsátorem, vyšetřuje váhu rozboru gramatického, sociologického,
estetického, paleognostického a ukazuje na význam otázky, kdo, kdy a kde
sepsal rukopisy Královédvorský a Zelenohorský; - Masaryk podával Některé
pochybnosti paleografické a podobné (Athenaeum III., 200. sl.,
333 sl.). Vytýkaje, že posud nebylo přesné paleografické zkoušky
Rukopisu Královédvorského, ukazoval, jako kdysi Nebeský, na podezřelé
množství rasur, množství chyb domněle písařských, nestejné a nepevné písmo,
jež kolem r. 1817 nebylo tak těžko napodobiti, na některé zvláštnosti,
jimiž Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský vespolek se shodují, ale
liší od písařských způsobů staré doby. Masaryk podal posléze také pendant ke
Gebauerovu "důkazu proužkovému", Nový důkaz proužkový (v V. roč.
Athenaea), prokazující, že v Rukopise Královédvorském bylo linkováno teprve
na proužcích.
Vedením Masarykovým shledávána dále Paralelná místa k básním Rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského (v Athenaeu III., 201. sl.) a
provedeno Srovnání básní Rukopisu Královédvorského a Rukopisu
Zelenohorského s novějšími díly literárními (tamtéž III., 265 sl.,
346 sl.). Masaryk spolu s J. Truhlářem, J. Vančurou,
Jar. Vlčkem, K. Černým a j. snažil se dopátrati touto cestou,
raženou již Dobrovským a Šemberou pro Rukopis Zelenohorský, Feifalikem a
Vaškem pro Rukopis Královédvorský, kdy a kým složeny Rukopisy Královédvorský
a Zelenohorský. Výsledky byly překvapující. V Růži a
Jahodách shledán ohlas písní ruských, v Kytici ohlas srbské
písně "Tkanice a dívka" a Hankovy básně "Na sebe". Z písní Rukopisu
Královédvorského, pokládaných potud za nejryzejší písně lidové, převzaté do
Rukopisu Královédvorského přímo z úst lidu, objevily se tři pouhými ohlasy,
utvořenými vzdělaným básníkem, nejspíše Hankou. To byl významný pendant,
dodatečně skvěle potvrzený nálezem Máchalovým (Hankovy ohlasy písní ruských
v LF., XXVI, 30. sl.), ke Gebauerovu rozboru "staročeštiny" Rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského, jež také tolik se hlásila k Hankovi.
A stejně osudné pro pravost a přesvědčivé pro nový původ Rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského byly také paralely ostatní. Prokazovaly,
že nejen domnělá staročeština, nýbrž také slovesný a básnický obsah, celý
duch obou Rukopisů hlásí se k době, v níž "nalezeny", že tudíž i skladatelé
jejich žili pravděpodobně ne ve století IX.-XIV., nýbrž kolem r. 1817;
a dále prozradily prameny, pomůcky a vzory padělatelů (částečně ovšem již
dříve známé): Homera, Osvobozený Jerusalém Tassův, Herderovu Fürstentafel,
Tatarfürstin, Legendu o sv. Hedvice, Slovo o pluku Igorově,
Alexandreidu, Štilfrída, Trojánskou Kroniku, Hájka, Dobrovského, Dobnera,
Voigta a Marka a jmenovitě Jungmannův překlad Ataly a Ztraceného ráje.
Zvláště váhu překvapujících shod Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského
se Ztraceným rájem Masaryk bystře vycítil a správně ocenil: zásoba slov,
formy syntaktické a lexikální (některé zvláštnosti!), shodné polonismy,
rusismy, složená slova, básnické obrazy - vše to ukazuje na současný téměř
původ obou, tím spíše, že Ztracený ráj jest pouhý překlad ... Nejen ku
prokázání novodobého původu Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského v
době kolem r. 1817, ale zároveň také ku poznání neznámých padělatelů,
kteří učili se patrně na Ztraceném ráji básnické dikci a mluvě, ražena tím
cesta bezpečná, po níž záhy se došlo k Hankovi a Lindovi. K jejich
charakteristice Masaryk s J. Truhlářem snesl významný materiál
(Drobné příspěvky o V. Hankovi v Athenaeum IV.,
163. sl.), na ně již zřejmě ukazoval jako na padělatele, jmenovitě ve
Skizze einer soziologischen Analyse der sogenannten Grünberger und
Königinhofer Handschrift (v Archiv für slav. Philologie, X,
54. sl.).
Nové překvapující pohledy do povahy Rukopisu Královédvorského a
Zelenohorského a jmenovitě do padělatelské dílny otevřel Masarykův estetický
a sociologický rozbor Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Masarykovy
Příspěvky k estetickému rozboru Rukopisu Královédvorského a Rukopisu
Zelenohorského (v Athenaeum III., 275.-298.) splnily další
požadavek vlastních metodických pravidel. Lyrické básně Rukopisu
Královédvorského - zněl resultát analyse - nejsou básně lidové, nýbrž pouhé
ohlasy slovanských písní lidových, vytvořené básníkem umělým, jenž neznal
dosti prostoty a přesnosti lidové mluvy. Básně ty nejsou ani tak krásné, jak
se obyčejně soudívá. Za nejkrásnější Masaryk pokládá Kytici, souhlase
s korekturou Goethovou (Jagič tuším právem odporoval v tom Masarykovi),
Růže nedosahuje svých ruských vzorů, Zbyhoň zaráží divnou
látkou i chatrnou formou, Jahody zmatenou situací ("větší testimonium
paupertatis imaginationis poeticae v písni obsahem tak jednoduché není ani
možno"), Jelen má obsah bezvýznamný a podivné jednotlivosti atd.
A stejně vyzněl Masarykův rozbor epických básní Rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského: básně Rukopisu Královédvorského a
Zelenohorského nevynikají ani velikostí komposice celkové, ani básnickou
dovedností v jednotlivostech. Nikde není básnické jasnosti a určitosti,
konkrétnosti a pravdy; přirovnání jsou pochybena, popisy bojů jsou význačně
neurčité, údaje topografické temné, komposice není skvělá, invence až
chudobná ... Ať o této skepsi k básnické ceně Rukopisu Královédvorského a
Zelenohorského soudil kdo jakkoliv, tolik bylo jisto, že esteticky básně ty
byly přeceňovány - Masaryk vysvětlil příčiny toho - a že neměly na vývoj
básnictví tolik přímého a hlubokého vlivu, jak často se soudilo.
Ještě významnější byla Masarykova aplikace na otázku pravosti Rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského: básně Rukopisu Královédvorského a
Zelenohorského nejsou prostonárodní, nýbrž umělé skladby, vytvořené v témž
básnickém kruhu. Epické básně Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského
jsou básně moderní, o čemž svědčí neznalost starých poměrů (anonymita bohů,
míst, reků; nejasné popisy kulturních momentů), neznalost bojů a válečných
výprav, moderní romantism a sentimentalism. Co se původce týče, nebylo
potřebí velikého básníka. Básně lyrické dělal někdo jiný než epické
(Jaroslav, Čestmír, Záboj, Libušin soud), ale byla tu jednotná redakce. Také
jsou stopy zestaročešťování v metrice a v mluvnici. Germanismy nesvědčí o
původním nečeském složení, nýbrž o nečeském myšlení a mluvení českými slovy
kolem roku 1817. Prodchnuty jsou duchem vlasteneckým z doby kolem roku 1817,
ale ne ryze slovanským. Proto čím více zhošťujeme se germanisace, tím více
poznáváme nečeskost a neslovanskost Rukopisu Královédvorského a
Zelenohorského.
Metodickým a meritorním pendantem k analysi estetické byl Masarykův
Náčrt sociologického rozboru Rukopisu Zelenohorského a Rukopisu
Královédvorského (Athenaeum III., 406.-422.; v novém rozšířeném
zpracování v Archiv für slav. Philologie X., 54.-101.). Sociologie
prokazuje jasně - formuluje sám Masaryk resumé svého rozboru - že obsah
básní Rukopisu Zelenohorského vykazuje hrubé věcné chyby, že právě
důležitější a nejdůležitější pojmy jsou nejasné, neurčité a vzájemně si
odporují. Jmenovitě o zádruze Rukopis Zelenohorský mluví nejasně a zmateně,
mylně označuje primogenituru za právo staroněmecké, nemá správného názoru o
staročeském procesu atd. S historického stanoviska sociologický obsah
Rukopisu Zelenohorského jeví se tudíž jako hrubý anachronismus: takové
sociaální poměry, jak je líčí Rukopis Zelenohorský, nebyly ve staré době
nikde a jmenovitě nebyly také v Čechách ...
Masaryk čelí i námitce, jíž Rukopis Zelenohorský často býval hájen, že
prý kolem r. 1818 nikdo nemohl míti právnických vědomostí,
předpokládaných Rukopisem Zelenohorským. Poukazem na Dobrovského, Voigta,
Hájka, báseň Herderovu, Atalu a Lindovu Záři nad pohanstvem nejen vyvrátil
námitku, ale téměř zkonstruoval obsah Rukopisu Zelenohorského. Rukopisu
Královédvorského Masaryk nerozbíral tak podrobně a systematicky, spokojiv se
několika námitkami, jež starobylý původ Rukopisu Královédvorského staví do
světla stejně nepříznivého: nedostatek mytickosti, neznalost bohů a
pohanského názoru světového vůbec, domnělý boj pohanství a křesťanství v
Záboji, neznalost starého válečnictví atd. Tak sociologie podobně jako
estetika, literární historie a gramatika svorně vylučují rukopisy
Králodvorský a Zelenohorský z doby staročeské, *)
*) Aspoň v poznámce musím citovati Jul. Lipperta, jenž v úvodu
své Social-Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit (str. V.) napsal
o Rukopisech Králodvorském a Zelenohorském ("technisch so gelungene
Fälschungen") slova, v podstatě potvrzující výsledky Masarykovy: "Wenn auch
alle bereits vorgebrachten linguistischen und sonstigen formellen
Einwendungen gegen die Echtheit dieser Produkte mit gutem Grunde abgelehnt
werden könnten, müsste die Prüfung des Inhalts vom socialgeschichtlichen
Standpunkte aus den Glauben an ihre Echtheit in vorurtheilslos
wissenschaftlichen Kreisen völlig zerstören. Die Kluft, die zwischen der
Auffassung und Grundvoraussetzung, die aus diesen Handschriften spricht, und
jener, die sich aus allen übrigen Quellen ergibt, ist so unüberbrückbar,
dass nur die Wahl bleibt, entweder diese Handschriften oder nahezu
sämmtliches Urkundenmaterial, wie es die Sammlungen Erben-Emlers und
sämmtliche alte Chronisten bis auf den sogen. Dalemil hierauf bieten, zu
verwerfen."
zařazují je do doby nové kolem r. 1817, prokazují pro oba společnou
dílnu, v níž pracoval Linda, nejspíše skladatel Rukopisu Zelenohorského (a
Písně Vyšehradské), a Hanka, nepochybný písař Rukopisu Králodvorského a
Zelenohorského a staročeský textator.
Pozdější nálezy, jimiž prokázáni oba skladatelé Rukopisu Králodvorského
a Zelenohorského - Hanka pro písně lyrické, Linda pro písně epické - skvěle
potvrdily Masarykovu charakteristiku padělatelů, jež plně přiléhá na všecku
lyriku Hankovu a epiku Lindovu, podepsanou i nepodepsanou, a daly také za
pravdu mínění Masarykovu, že skladatel "Záře nad pohanstvem" zbásnil také
Rukopis Zelenohorský, a že Rukopis Králodvorský i Rukopis Zelenohorský, ač
na pohled chtí býti od sebe vzdáleny celá čtyři století, jsou ve skutečnosti
dílem jedné doby a jedné dílny ...
Zcela jinak přijala věcné a významné Masarykovy příspěvky k diskusi o
Rukopise Králodvorském a Zelenohorském naše veřejnost r. 1886. Byli-li
všickni odpůrci Rukopisu Králodvorského a Zelenohorského "zrádci národa a
zločinci, literární herostratové, pamfletisté, spiklenci, duševní nihilisté,
slovíčkáři, hnidopiši" a jejich námitky "veřejným pohoršením, lehkomyslným,
vědecky poblouzeným jednáním, lichými nájezdy, sveřepostí, fantasmagoriemi,
protimluvy, klevetami" atd. atd., o Masarykovi platilo to vše v druhé
potenci. Na něho "neodborníka" vrhali se ti, kdo si netroufali na Gebauera,
Golla a j. odborníky, tím více, že Masaryk dovedl v polemice přitlačiti
péro. A jakým způsobem s ním polemisováno, ukazuje aspoň malý výbor
epitet, jimiž r. 1886 zasypán: Zákrejs posmíval se metodě bezmetodnosti
a "sedmi Švábům", sbírajícím paralely k rukopisům Králodvorskému a
Zelenohorskému, Kalousek narážel na Robespierra, Tomek nazval estetický
rozbor "frivolním a cymickým", Jul. Grégr psal o "obmezené nevědomosti,
zlomyslné ničemnosti, neslýchaném literárním banditství, o hyeně,
ohlodávající kosti nejlepších vlastenců, drzé domýšlivosti, surovém,
bezohledném odsuzování" ... Jaký div, že pak v lehkověrném davu věřilo se,
že Masaryk s Gebauerem byli zakoupeni, ne-li z Berlína, aspoň z Vídně!!
Než všecek tento terorism nepřekvapoval snad Masaryka (a také Gebauera)
tolik, jako jednání muže, jenž vyzval ho do Rukopisového boje. "Když místo
vědecké diskuse počala se bouře veřejná - vypravuje o tom Gebauer v Zaslánu
v Hlase Nár. 20. července 1886 - shodli jsme se o tom s prof.
Masarykem nechávati prof. Kvíčalu stranou a nepřitahovati ho tam, kde každý
byl stíhán potupami. Abychom mu pražádných rozpaků nepřipravovali, téměř
jsme se ho stranili. Ale po nějakém čase přicházely zprávy, že prof.
Kvíčala nám ledacos vytýká, že prý zejména neměli jsme vystupovati ještě na
veřejnost, že jsme věc měli předložiti komisi znalců atd. Když tyto
zprávy se stran hodnověrných přicházely a se množily, pojal prof. Masaryk
úmysl, pověděti veřejně, že vystoupení naše stalo se podle úrady s prof.
Kvíčalou, a dal o svém úmyslu prof. Kvíčalovi napřed vědomost. Co se dále
zběhlo, je známo. Prof. Masaryk vytiskl v červencovém "Athenaeum"
"Doslov", ve kterém krátce oznamuje, kterak a co prof. Kvíčala s ním ujednal
o početí veřejné diskuse o Rukopisech."
Kvíčala ovšem se bránil jak v Hlase Národa (18. července), tak v
Národních Listech, ale "Zasláno" Gebauerovo (v Hlase Národa 1886,
20. července) zasadilo smrtelnou ránu nejen obraně, ale také vlivu,
pověsti a popularitě Kvíčalově, jenž nad to brzy octl se po boku Hattalově a
s odpůrci účtoval disciplinárními inkriminacemi u universitního senátu ...
Rukopisový boj Masarykovi u nás dlouho nezapomenut. I když po vítězství
pomalu uklidňovaly se rozbouřené vášně a nastávalo smiřování a sbližování,
Masaryk zůstával dlouho v národní klatbě. Tím vřelejší, hlubší sympatie
Rukopisový boj získal Masarykovi mezi studentstvem. Získal si jich
procítěnými slovy o osudném požáru Národního divadla již v úvodní (tuším)
přednášce, a ještě hlouběji, trvaleji jako učitel, jenž vskutku dovedl
okouzlovati mladé duše. Vždyť ještě po letechDdr. Eduard Grégr ve vídeňském
parlamentě podlehl kouzlu jeho "prorockého zjevu". Rukopisový boj tyto
sympatie studentstva zesílil, prohloubil. Všichni nadanější posluchači
podlehli většímu, menšímu jeho vlivu ...
Dnes Rukopisový boj patří již historii a pomalu zapomínáme na všecko
zlo, jež s sebou nesl. Zapomínají i ti, kdo jím nejvíce trpěli, také Masaryk
(srovnej jeho "Poznámky k poznámkám" a jejich příznivou charakteristiku
Dr. Julia Grégra). Zůstala pouze skvělá jeho kořist, vlivné důsledky
národní, vědecké, kulturní, mravní, jichž význam více a více chápeme a
ceníme. I zásluhy muže, jenž byl duší boje a účastnil se ho v řadách
předních, docházejí tím sympatického uznání.
Česká Mysl
Časopis filosofický. Orgán filosofické jednoty v Praze. Praha 1910.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná