T. G. Masarykovi k šedesátým narozeninám
Praha 1910
Josef Hanuš
Masaryk a boj o Rukopisy.
Masarykův sborník
Časopis pro studium života a díla T. G. Masaryka. Svazek IV.
Praha 1930, strana 227 až 237:
Masaryk a boj o Rukopisy
Když v roce 1879 Alois Vojtěch Šembera z posavadního nadšeného obhájce
stal se odpůrcem Rukopisu zelenohorského, Gaston Paris pověděl lichotivě o
národu našem: "Osvícená část národa českého připravuje se na oběť, jejíž
upřímnost více ctí národ, nežli naivní padělky pokolení předešlého". Poklona
proslulého literárního historika byla předčasná. Četné i vážné důvody
Šemberovy proti pravosti Rukopisu zelenohorského umlčeny byly neslýchaným
terorismem. A stejný osud měly také v roce 1880 námitky Vaškovy a potom
Šemberovy proti pravosti Rukopsu králodvorského.
Ale umlčeny jen v Čechách, ježto oběma odpůrcům smrt vyrazila obranné
pero. Všude jinde, i mezi Slovany, víra v Rukopisy králodvorský a
zelenohorský, zejména od pádu Mater Verborum, jenž po desítiletém tutlání
musil býti oficiálně přiznán, povážlivě se viklala. Ke starým odpůrcům
Rukopisu zelenohorského přibyli Petruševič, Mukušev, Lamanskij a Vatroslav
Jagič charakterisoval situaci Rukopisu králodvorského význačnými slovy: "Pro
toho, kdo dovede kriticky shrnouti (polemické spisy to dosud nedovedly) vše,
co vytýkáno od Tomka, Feifalika, Jirečka, Gebauera a jiných vzhledem k
obsahu Rukopisu králodvorského, od Šembery, Vaška a jiných vzhledem k jazyku
jeho, byť to i nebylo namířeno proti Rukopisu králodvorskému, vyplývá
podvrženost Rukopisu králodvorského téměř sama sebou". Ostatně nebylo také
bez významu, že výbor musejní konečně se odhodlal aspoň k částečnému splnění
žádosti Vaškovy a Jagičovy, totiž k chemické zkoušce rasur Rukopisu
králodvorského. K takové zkoušce výbor musejní odhodlával se jen v
dobách krajně kritických, na příklad po osudném útoku Fejfalikově na Píseň
Milostnou. Zkouška nedopadla sice tak osudně jako tehdy, ale podezření
neodstranila, spíše zvětšila, ježto komise shledala na Rukopisu
Králodvorském stopy novější ruky (Hankovy?) a proto pokládala za nutné ve
zkouškách pokračovati (Časopis Českého musea, 1881, 137 a další).
Pro muže citlivějšího svědomí vědeckého a jemnějšího smyslu pro národní
čest nastala situace opravdu fatální. Po vyjasnění volal jménen mnohých
Primus Sobotka a profesor Kvíčala v lepší chvíli dal se unésti k slovům,
vystihujícín trefně situaci: "Nynější stav jest nesnesesitelný a žádným
lichým tlacháním, kaceřováním a terorismem tato nesnesitelnost se
neodstraní." (Viz Zasláno Gebauerovo v Hlasu národa
20. července 1886.)
Byl-li problém Rukopisů králodvorského a zelenohorského tak trapný pro
klasického filologa, byl tím trapnější pro českého a slovanského filologa,
historika, archeologa, jenž co chvíli přicházel do těžkých konfliktů.
Skoncování sporů o Rukopisy králodvorský a zelenohorský stalo se takto po
roce 1880 nejpalčivější povinností nejen naší vědy, ale zároveň také naší
národní cti. Protože šlo o problém vědecký, bylo přirozeno, že oči všech
obracely se k přední představitelce našich vědeckých snah, k české
universitě, jež nám právě vrácena, a zejména k jejím slavistům Martinu
Hattalovi a Janu Gebauerovi, kteří dotud mnoho se obírali výkladem i obranou
Rukopisů králodvorského a zelenohorského. V rozhodné té chvíli byl
ovšem mezi oběma již veliký rozdíl. Kdežto Hattala svou rvavostí,
mnohomluvnými sliby a prázdnotou svých obranných článků ztrácel čím dále tím
patrněji sympatie a důvěry, autorita Gebauerova rok od roku rostla jednak
hojnými objevy jeho v oboru staročeské řeči a literatury a speciálně jeho
cennými příspěvky k výkladu Rukopisů králodvorského a zelenohorského i
obranami Mastičkáře (1880) a Evangelia svatojanského (1881). Nikoliv k
Hattalovi, nýbrž ke Gebauerovi upíraly se tudíž naděje osvícené veřejnosti
naší i cizí, přející si skoncování trapné otázky rukopisové. *)
*) "K mužům nestranně soudícím - prohlásil sám Kvíčala - kteří by
platný úsudek mohli pronésti, nikterak pana Hattalu nelze počítati, neboť to
již dávno zjištěno jest, že pan Hattala k věcnému uvažování není způsobilý,
a jen příležitosti k osobním útokům vyhledává." (Zasláno Gebauerovo v Hlasu
národa 20. července 1886.)
K přání veřejnosti přistoupily u Gebauera právě roku 1880 významné
motivy vnitřní: životní díla jeho, Historická mluvnice a Staročeský slovník,
dozrávala k tisku a již tím vnucovala mu úkol rozhodnouti problém
rukopisový, ač neměl-li je stihnouti osud děl Palackého a Šafaříkových,
tolik kompromitovaných důvěrou v Mater Verborum a jiné padělky. Zároveň také
otřásly vědeckým svědomím poctivého učence pochybnosti, projevované
autoritami, jichž si vážil, na příklad Jagičem, četné filologické námitky,
zvláště Vaškovy, jichž vyvrátiti si nedovedl, a posléze i vlastní nálezy,
vrhající překvapující světlo na poměr Rukopisu králodvorského (a
zelenohorského) k jeho nálezci Hankovi. V nitru posavadního věřícího a
obránce nastala osudná krise, končící bolestnými pochybnostmi, jež pronikly
na veřejnost v roce 1885. V článku o Rukopisu králodvorském v
encyklopedii Ersch-Gruberově Gebauer naléhal již na novou zkoušku
paleognostickou a chemickou, jež měla rozptýliti jeho skepsi neodbytně se
vtírající z nápadného rozdílu staročeštiny Rukopisu králodvorského a
ostatních památek té doby i ze zarážejících shod Rukopisu králodvorského s
jinými teksty, zejména s některými spisy Hankovými. Článek Gebauerův
"zrezal" Martin Hattala v Národních listech (v prosinci 1885 a v lednu 1886)
a tím přinutil Gebauera, aby veřejně vyložil a odůvodnil svou skepsi. Boj o
Rukopisy králodvorský a zelenohorský vstoupil tak do poslední, rozhodné
fáse.
Vzácnost památek, o něž šlo, veliký dosah rozhodnutí a posléze také
obava před osudem Šemberovým a Vaškovým nutily Gebauera k všemožné
opatrnosti. Své námitky chtěl napřed předložiti autoritám té doby Josefu
Jirečkovi a profesoru Tomkovi a za intervenci v té věci opětovně prosil
profesora Kvíčalu, jenž netajil se dávnou nedůvěrou v pravost obou Rukopisů,
a proto s uspokojením vítal nálezy Gebauerovy ...
"Pan profesor Kvíčala - vypravuje sám Gebauer o této zajímavé předehře k
posledním bojům v Zaslánu v Hlase národa 20. července 1886 -
sliboval tak učiniti, ale stále odkládal. Po feriích roku 1885 ukázal jsem
panu profesoru Kvíčalovi korekturu článku z Ersch-Grubera, a prosil jsem
naléhavěji za splnění slibu. Pan profesor Kvíčala úplně schvaloval týž
článek ("oběma rukama" byl by jej chtěl podepsati), ale místo slíbené
intervence navrhoval komisi znalců. Já jsem si od komise takové nesliboval
výsledku, proto jsem na ni nepřistupoval. Věc stala se akutní, když pan
Martin Hattala v prosinci a v lednu v Národních listech podával svou
"Ukázku" obrany. Tu profesor Kvíčala ze své iniciativy navrhl, abych
vystoupil v Athenaeu, a ze své iniciativy mi slíbil, že sám s redaktorem
Athenaea profesorem Masarykem o věci promluví. Já jsem viděl a rozuměl, co
se stalo: profesor Kvíčala s počátku sliboval, potom odkládal a nakonec
substituoval za sebe profesora Masaryka. Ale souhlasil jsem, poněvadž se mi
nechtělo již dále věc odkládati. Napsal jsem tedy rychle svůj článek a
odevzdal profesoru Kvíčalovi; žádal si toho pro svou rozmluvu s profesorem
Masarykem. Profesoru Masarykovi vyřídil jsem, co mu pan profesor Kvíčala
vzkázal, totiž, že ho prosí o návštěvu dne 21. ledna o čtvrté hodině
odpolední. S profesorem Masarykem nebyl jsem dotud o Rukopisech nikdy
mluvil; teprve nyní, když jsem mu vyřizoval vzkaz od profesora Kvíčaly,
napověděl jsem mu také něco málo z věci samé. Do schůzky dne 21. ledna
přišel jsem okolo půl šesté. Věc byla již sjednána; za mé přítomnosti se
sjednání krátce opakovalo. Profesor Masaryk měl mne o článek požádati
listem (list ten datoval potom nazpátek dne 18. ledna 1886) a
profesor Kvíčala vyslovil naději, že se věc dobře povede, poněvadž profesor
Masaryk "je k boji jako zrozen" ..."
Nebyla to tudíž ani "pouhá ctižádost, ani touha toliko dosažení jakéhos
náčelnictví mezi odpůrci starších učenců českých", jak myslil Václav
Vladivoj Tomek (Paměti II, 463) a s ním mnozí jiní, nýbrž promyšlený
plán Kvíčalův, jenž Masarykovi určil začíti boj. Kvíčala dobře vystihl
talent, vědění, rozhled i odvahu redaktora Athenaea, jenž vskutku ukázal se
k boji jako zrozen a dovedl vydržeti prvý prudký náraz, krýti vlastního
strůjce, kdyby útok selhal.
Na druhé straně však sotva možno pochybovati, že Masaryk i bez tohoto
vyzvání záhy by byl zasáhl do boje. I kdyby byl neměl vlastních
pochybností - a víme, že je měl (srovnej Athenaeum, IV, 140) - musil se
účastniti boje, jenž v podstatě byl v nejedné stránce vyvrcholením snah,
představovaných a propagovaných Athenaeem. Vyslovil to sám Masaryk již v
Athenaeu (III, 215 a další). Oceňuje etický a kulturní význam rukopisového
boje, Masaryk ukazuje tu, že je to povinnost vlastenecká, čest a pravý
prospěch národa, odstraniti samoděk památky, jimž cizí odborníci nevěří,
stavíce je za příklad literárních falsifikátů. A se stejným důrazem
hájí svobody zdůvodněného přesvědčení, ukazuje na význam vědy pro praktický
život a snahy národa, vytýká povinnost národa k učencům a k jejich snaze o
pravdu, byť i nemilou, objasňuje váhu otázky rukopisné pro český a slovanský
jazykozpyt, dějiny literární, kulturní i politické a její význam
pedagogický. - Na nabídku Kvíčalovu Masaryk přistoupil tudíž tím ochotněji,
z motivů vlastních, ideálných.
Příští číslo Athenaea přinášelo již zmíněný list, vyzývající Gebauera,
aby své námitky podal veřejnosti. List ukazoval na nesnesitelnost a jistou
nečestnost tehdejšího stavu sporů rukopisových a důrazně hlásal nutnost
objektivnějšího vyřízení sporů. Potud, tuším, prozrazoval rozmluvu s
Kvíčalou. Dále však mluvil Masaryk sám, nastiňuje s metodičností sobě
vlastní plán diskuse. Dvojího jest prý potřebí: ohledati okolnosti nálezu a
prozkoumati Rukopisy samé. Nejméně průkaznosti čekal od rozboru estetického
a speciálně kulturně historického, ježto kulturní historie je dnes ještě
nejistá učením i metodou. Jisté nebo aspoň velmi pravděpodobné budou moci
býti důvody paleografické, ač ovšem bude tu záležeti na větší menší
zkušenosti paleografů. Rozbor chemický sotva dovede dokázati pravost či
nepravost. Nejvíce rozhodne gramatika, za niž měl promluviti Gebauer ...
Promluvil hned za listem v památném článku Potřeba dalších zkoušek
Rukopisu královédvorského a zelenohorského, jenž značí historický mezník
nejen ve vývoji Gebauerově, nýbrž i v našem vývoji vědeckém a kulturním.
Na chvíli se zdálo, že článek Gebauerův, psaný tak věcně a zároveň
skromně, bude přijat s resignací a vzbudí nejvýše klidnou diskusi (srovnej
objektivní referát Pokroku 24. února). Záhy však rozpoutala se bouře,
již si nepředstaví, kdo nebyl očitým svědkem jejím. Gebauerovi hrozil osud
Šemberův a Vaškův... V této kritické chvíli objevila se na bojišti naše
universita, ne sice oficiálně, ale de facto. Přední její zástupcové správně
vystihli, že jde nejen o vynikajícího učence, nýbrž také o svobodu vědeckého
přesvědčení a badání, a vytrvali v boji i za největšího terorismu a
zrádcování, když veřejnost, zaslepená vášní, vytýkala, že "profesoři nové
české university házejí balvany na cestu v naší národní práci a pášou na
národu zradu, zločin" (František Zákrejs v Osvětě 1886, 333 a další).
Jaroslav Goll, Josef Král, August Seydler, Otakar Hostinský, Jiří
Polívka, Arnošt Kraus, Emanuel Kovář (mimo universitu Josef Truhlář)
postavili se po bok oběma kaceřovaným odpůrcům Rukopisů králodvorského a
zelenohorského a svou odvahou, již dovede ocenit jen očitý svědek situace,
povzbudili řadu mladších pracovníků: Matěje Opatrného, Jindřicha Vančuru,
Jaroslava Vlčka, Jana Peiskra a jiné. Jejich přispěním, věcným i mravním,
Gebauerův veliký boj o Rukopisy skončil již koncem roku 1886 vítězstvím.
Masarykova zásluha byla tu z nejvýznamějších. Kvíčala měl pravdu, že je
k boji jako zrozen. Vzav na sebe návodem Kvíčalovým zahájení diskuse,
Masaryk v nejkritičtějších chvílích ukázal podivuhodnou odvahu, energii,
bystrost, duchapřítomnost, organisoval celý boj, jenž soustředil se v jeho
Athenaeu (později také v nově založeném a Masarykovi stejně blízkém Čase), a
jménem svým kryl všecky, kdo vůči neslýchanému terorismu, zasahujícímu do
nejsoukromějších poměrů osobních a existenčních, neodvažovali se námitky své
proti Rukopisům veřejně podepsati.
A stejně významné byly také Masarykovy věcné příspěvky k diskusi,
přinášející námitky vlastní i přejaté, zejména také z netištěné obrany
Vaškovy, starší i nové. V duchu svých Všeobecných pravidel, dle nichž
veřejná kritika literární má posuzovati zkoumání Rukopisu králodvorského i
Rukopisu zelenohorského (v 6. čísle Athenaea) - s hojnými metodickými
pokyny oceňuje tu kriticky význam okolností, za kterých Rukopisy
králodvorský i zelenohorský byly nalezeny, jmenovitě s Hankou-falsátorem
vyšetřuje váhu rozboru gramatického, sociologického, estetického,
paleognostického a ukazuje na význam otázky, kdo, kdy a kde sepsal Rukopisy
králodvorský a zelenohorský - Masaryk podával Některé pochybnosti
paleografické a podobné (Athenaeum III, 200 a další, 333 a další). Vytýkaje,
že posud nebylo přesné paleografické zkoušky Rukopisu králodvorského,
ukazoval, jako kdysi Nebeský, na podezřelé množství razur, množství chyb
domněle písařských, nestejné a nepevné písmo, jež kolem roku 1817 nebylo tak
těžko napodobiti, na některé zvláštnosti, jimiž Rukopis králodvorský a
Rukopis zelenohorský vespolek se shodují, ale liší od písařských způsobů
staré doby. Masaryk podal posléze také pendant ke Gebauerovu "důkazu
proužkovému", Nový důkaz proužkový (v pátém ročníku Athenaea), prokazující,
že v Rukopise králodvorském bylo linkováno teprve na proužcích.
Vedením Masarykovým shledávána dále Paralelná místa k básním Rukopisu
králodvorského a zelenohorského (v Athenaeu III, 201 a další) a provedeno
Srovnání básní Rukopisu králodvorského a Rukopisu zelenohorského s novějšími
díly literárními (Athenaeum, III, 265 a další, 346 a další). Masaryk spolu s
Josefem Truhlářem, Jindřichem Vančurou, Jaroslavem Vlčkem, Karlem Černým a
jinými snažil se dopátrati touto cestou, raženou již Dobrovským a Šemberou
pro Rukopis zelenohorský, Feifalikem a Vaškem pro Rukopis králodvorský, kdy
a kým složeny Rukopisy králodvorský a zelenohorský. Výsledky byly
překvapující. V Růži a Jahodách shledán ohlas písní ruských, v Kytici
ohlas srbské písně Tkanice a dívka a Hankovy básně Na sebe. Z písní
Rukopisu králodvorského, pokládaných potud za nejryzejší písně lidové,
přejaté přímo z úst lidu, objevily se tři pouhými ohlasy, utvořenými
vzdělaným básníkem, nejspíše Hankou. To byl významný pendant, dodatečně
skvěle potvrzený nálezem Máchalovým (Hankovy ohlasy písní ruských v Listech
filologických, XXVI, 30 a další), ke Gebauerovu rozboru "staročeštiny"
Rukopisu králodvorského a zelenohorského, jež také tolik se hlásila k
Hankovi.
A stejně osudné pro pravost a přesvědčivé pro nový původ Rukopisu
králodvorského a zelenohorského byly také paralely ostatní. Prokazovaly, že
nejen domnělá staročeština, nýbrž také slovesný a básnický obsah, celý duch
obou Rukopisů hlásí se k době, v níž "nalezeny", že tudíž i skladatelé
jejich žili pravděpodobně ne ve století IX.-XIV., nýbrž kolem roku 1817; a
dále prozradily prameny, pomůcky a vzory padělatelů (částečně ovšem již
dříve známé): Homera, Osvobozený Jerusalem Tassův, Herderovu Fürstentafel,
Tatarfürstin, Legendu o svaté Hedvice, Slovo o pluku Igorově, Alexandreidu,
Štilfrída, Trojánskou kroniku, Hájka, Dobrovského, Dobnera, Voigta a Marka a
jmenovitě Jungmannův překlad Ataly a Ztraceného ráje. Zvláště váhu
překvapujících shod Rukopisu králodvorského a zelenohorského se Ztraceným
rájem Masaryk bystře vycítil a správně ocenil: zásoba slov, formy
syntaktické a lexikální (některé zvláštnosti!), shodné polonismy, rusismy,
složená slova, básnické obrazy - vše to ukazuje na současný téměř původ
obou, tím spíše, že Ztracený ráj jest pouhý překlad ... Nejen ku prokázání
novodobého původu Rukopisu králodvorského a zelenohorského v době kolem roku
1817, ale zároveň také ku poznání neznámých padělatelů, kteří učili se
patrně na Ztraceném ráji básnické dikci a mluvě, ražena tím cesta bezpečná,
po níž záhy se došlo k Hankovi a Lindovi. K jejich charakteristice Masaryk s
Josefem Truhlářem snesl významný materiál (Drobné příspěvky o Václavu
Hankovi v Athenaeu IV, 163 a další), na ně již zřejmě ukazoval jako na
padělatele, jmenovitě ve Skizze einer soziologischen Analyse der sogenannten
Grünberger und Königinhofer Handschrift (v Archiv für slavische Philologie,
X, 54 a další).
Nové překvapující pohledy do povahy Rukopisu králodvorského a
zelenohorského a jmenovitě do padělatelské dílny otevřel Masarykův estetický
a sociologický rozbor Rukopisu králodvorského a zelenohorského. Masarykovy
Příspěvky k estetickému rozboru Rukopisu králodvorského a Rukopisu
zelenohorského (v Athenaeu III, 275-298) splnily další požadavek vlastních
metodických pravidel. Lyrické básně Rukopisu králodvorského - zněl resultát
analyse - nejsou básně lidové, nýbrž pouhé ohlasy slovanských písní
lidových, vytvořené básníkem umělým, jenž neznal dosti prostoty a přesnosti
lidové mluvy. Básně ty nejsou ani tak krásné, jak se obyčejně soudívá. Za
nejkrásnější Masaryk pokládá Kytici, souhlase s korekturou Goethovou (Jagič
tuším právem odporoval v tom Masarykovi); Růže nedosahuje svých ruských
vzorů, Zbyhoň zaráží divnou látkou i chatrnou formou, Jahody zmatenou
situací ("větší testimonium paupertatis imaginationis poeticae v písni
obsahem tak jednoduché není ani možno"), Jelen má obsah bezvýznamný a
podivné jednotlivosti atd.
A stejně vyzněl Masarykův rozbor epických básní Rukopisu králodvorského
a zelenohorského: básně Rukopisu králodvorského a zelenohorského nevynikají
ani velikostí komposice celkové, ani básnickou dovedností v jednotlivostech.
Nikde není básnické jasnosti a určitosti, konkretnosti a pravdy; přirovnání
jsou pochybena, popisy bojů jsou význačně neurčité, údaje topografické
temné, komposice není skvělá, invence až chudobná ... Ať o této skepsi k
básnické ceně Rukopisu králodvorského a zelenohorského soudil kdo jakkoliv,
tolik bylo jisto, že esteticky básně ty byly přeceňovány - Masaryk vysvětlil
příčiny toho - a že neměly na vývoj básnictví tolik přímého a hlubokého
vlivu, jak často se soudilo.
Ještě významnější byla Masarykova aplikace na otázku pravosti Rukopisu
králodvorského a zelenohorského: básně Rukopisu králodvorského a
zelenohorského nejsou prostonárodní, nýbrž umělé skladby, vytvořené v témž
básnickém kruhu. Epické básně Rukopisu králodvorského a zelenohorského jsou
básně moderní, o čemž svědčí neznalost starých poměrů (anonymita bohů, míst,
reků; nejasné popisy kulturních momentů), neznalost bojů a válečných výprav,
moderní romantism a sentimentalism. Co se původce týče, nebylo potřebí
velikého básníka. Básně lyrické dělal někdo jiný než epické (Jaroslav,
Čestmír, Záboj, Libušin soud), ale byla tu jednotná redakce. Také jsou stopy
zestaročešťování v metrice a v mluvnici. Germanismy nesvědčí o původním
nečeském složení, nýbrž o nečeském myšlení a mluvení českými slovy kolem
roku 1817. Prodchnuty jsou duchem vlasteneckým z doby kolem roku 1817, ale
ne ryze slovanským. Proto čím více zhošťujeme se germanisace, tím více
poznáváme nečeskost a neslovanskost Rukopisu králodvorského a
zelenohorského.
Metodickým a meritorním pendantem k analysi estetické
byl Masarykův Náčrt sociologického rozboru Rukopisu zelenohorského a
Rukopisu královédvorského (Athenaeum, III, 406-422; v novém rozšířeném
zpracování v Archiv für slavische Philologie X, 54-101). Sociologie
prokazuje jasně - formuluje sám Masaryk resumé svého rozboru - že obsah
básní Rukopisu zelenohorského vykazuje hrubé věcné chyby, že právě
důležitější a nejdůležitější pojmy jsou nejasné, neurčité a vzájemně si
odporují. Jmenovitě o zádruze Rukopis zelenohorský mluví nejasně a zmateně,
mylně označuje primogenituru za právo staroněmecké, nemá správného názoru o
staročeském procesu atd. S historického stanoviska sociologický obsah
Rukopisu zelenohorského jeví se tudíž jako hrubý anachronismus: takové
sociaální poměry, jak je líčí Rukopis zelenohorský, nebyly ve staré době
nikde a jmenovitě nebyly také v Čechách ...
Přesvědčivěji Masaryk čelí námitce, jíž Rukopis zelenohorský často býval
hájen, že prý kolem roku 1818 nikdo nemohl míti právnických vědomostí,
předpokládaných Rukopisem zelenohorským. Poukazem na Dobrovského, Voigta,
Hájka, báseň Herderovu, Atalu a Lindovu Záři nad pohanstvem nejen vyvrátil
námitku, ale téměř zkonstruoval obsah Rukopisu zelenohorského. Rukopisu
králodvorského Masaryk nerozbíral tak podrobně a systematicky, spokojiv se
několika námitkami, jež starobylý původ Rukopisu králodvorského staví do
světla stejně nepříznivého: nedostatek mytickosti, neznalost bohů a
pohanského názoru světového vůbec, domnělý boj pohanství a křesťanství v
Záboji, neznalost starého válečnictví atd. Tak sociologie podobně jako
estetika, literární historie a gramatika svorně vylučují Rukopisy
králodvorský a zelenohorský z doby staročeské, *)
*) Aspoň v poznámce musím citovati Julia Lipperta, jenž v úvodu své
Social-Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit (strana V.) napsal o
Rukopisech králodvorském a zelenohorském ("technisch so gelungene
Fälschungen") "Wenn auch alle bereits vorgebrachten linguistischen und
sonstigen formellen Einwendungen gegen die Echtheit dieser Produkte mit
gutem Grunde abgelehnt werden könnten, müsste die Prüfung des Inhalts vom
socialgeschichtlichen Standpunkte aus den Glauben an ihre Echtheit in
vorurtheilslos wissenschaftlichen Kreisen völlig zerstören. Die Kluft, die
zwischen der Auffassung und Grundvoraussetzung, die aus diesen Handschriften
spricht, und jener, die sich aus allen übrigen Quellen ergibt, ist so
unüberbrückbar, dass nur die Wahl bleibt, entweder diese Handschriften oder
nahezu sämmtliches Urkundenmaterial, wie es die Sammlungen Erben-Emlers und
sämmtliche alte Chronisten bis auf den sogen. Dalemil hierauf bieten, zu
verwerfen."
zařazují je do doby nové kolem roku 1817, prokazují pro oba společnou dílnu,
v níž pracoval Linda, nejspíše skladatel Rukopisu zelenohorského (a Písně
vyšehradské), a Hanka, nepochybný písař Rukopisu králodvorského a
zelenohorského a staročeský textátor.
Pozdější nálezy, jimiž prokázáni oba skladatelé Rukopisu králodvorského
a zelenohorského - Hanka pro písně lyrické, Linda pro písně epické - skvěle
potvrdily Masarykovu charakteristiku padělatelů, jež plně přiléhá na všecku
lyriku Hankovu a epiku Lindovu, podepsanou i nepodepsanou, a daly také za
pravdu mínění Masarykovu, že skladatel Záře nad pohanstvem zbásnil také
Rukopis zelenohorský, a že Rukopisy králodvorský i zelenohorský, ač na první
pohled chtí býti od sebe vzdáleny celá čtyři století, jsou ve skutečnosti
dílem jenom jedné doby a jedné dílny ...
Zcela jinak přijala Masarykovy věcné a významné příspěvky k diskusi o
Rukopis králodvorský a zelenohorský naše veřejnost roku 1886. Byli všichni
odpůrci Rukopisu králodvorského a zelenohorského "zrádci národa a zločinci,
literární herostratové, pamfletisté, spiklenci, duševní nihilisté,
slovíčkáři, hnidopiši" a jejich námitky "veřejným pohoršením, lehkomyslným,
vědecky poblouzeným jednáním, lichými nájezdy, sveřepostí, fantasmagoriemi,
protimluvy, klevetami" atd. atd., o Masarykovi platilo to vše v druhé
potenci. Na něho "neodborníka" vrhali se ti, kdo si netroufali na Gebauera,
Golla a jiné odborníky, tím více, že Masaryk dovedl v polemice přitlačiti
pero. A jakým způsobem s ním polemisováno, ukazuje aspoň malý výbor
epitet, jimiž roku 1886 zasypán: Zákrejs posmíval se metodě bezmetodnosti a
"sedmi Švábům", sbírajícím paralely k Rukopisům králodvorskému a
zelenohorskému, Kalousek narážel na Robespierra, Tomek nazval estetický
rozbor "frivolním a cymickým", Julius Grégr psal o "obmezené nevědomosti,
zlomyslné ničemnosti, neslýchaném literárním banditství, o hyeně,
ohlodávající kosti nejlepších vlastenců, drzé domýšlivosti, surovém,
bezohledném odsuzování" ... Jaký div, že pak v lehkověrném davu věřilo se,
že Masaryk s Gebauerem byli zakoupeni, ne-li z Berlína, aspoň z Vídně!!
Než všecek tento terorism nepřekvapoval snad Masaryka (a také Gebauera)
tolik, jako jednání muže, jenž vyzval ho do rukopisového boje. "Když místo
vědecké diskuse počala se bouře veřejná - vypravuje o tom Gebauer v Zaslánu
v Hlase národa 20. července 1886 - shodli jsme se o tom s
profesorem Masarykem nechávati profesora Kvíčalu stranou a nepřitahovati ho
tam, kde každý byl stíhán potupami. Abychom mu pražádných rozpaků
nepřipravovali, téměř jsme se ho stranili. Ale po nějakém čase přicházely
zprávy, že profesor Kvíčala nám ledacos vytýká, že prý zejména neměli jsme
vystupovati ještě na veřejnost, že jsme věc měli předložiti komisi znalců
atd. Když tyto zprávy se stran hodnověrných přicházely a se množily, pojal
profesor Masaryk úmysl pověděti veřejně, že vystoupení naše stalo se podle
úrady s profesorem Kvíčalou, a dal o svém úmyslu profesoru Kvíčalovi napřed
vědomost. Co se dále zběhlo, je známo. Profesor Masaryk vytiskl v
červencovém Athenaeum Doslov, ve kterém krátce oznamuje, kterak a co
profesor Kvíčala s ním ujednal o početí veřejné diskuse o Rukopisech."
Kvíčala ovšem se bránil jak v Hlase národa (18. července), tak v
Národních listech, ale zasláno Gebauerovo (v Hlase národa
20. července 1886) zasadilo smrtelnou ránu nejen obraně, ale také
vlivu, pověsti a popularitě Kvíčalově, jenž nad to brzy octl se po boku
Hattalově a s odpůrci účtoval disciplinárními inkriminacemi u universitního
senátu ...
Rukopisový boj Masarykovi u nás dlouho nebyl zapomenut. I když po
vítězství pomalu uklidňovaly se rozbouřené vášně a nastávalo smiřování a
sbližování, Masaryk zůstával dlouho v národní klatbě. Tím vřelejší, hlubší
sympatie rukopisový boj získal Masarykovi mezi studentstvem. Získal si jich
procítěnými slovy o osudném požáru Národního divadla již v úvodní (tuším)
přednášce, a ještě hlouběji, trvaleji jako učitel, jenž vskutku dovedl
okouzlovati mladé duše. Vždyť ještě po letech dr. Eduard Grégr ve vídeňském
parlamentě podlehl kouzlu jeho "prorockého zjevu". Rukopisový boj tyto
sympatie studentstva zesílil, prohloubil. Všichni nadanější posluchači
podlehli většímu, menšímu jeho vlivu.
Dnes rukopisový boj patří již historii a pomalu zapomínáme na všecko
zlo, jež s sebou nesl. Zapomínají i ti, kdo jím nejvíce trpěli, také Masaryk
(srovnej jeho Poznámky k poznámkám a jejich příznivou charakteristiku dr.
Julia Grégra). Zůstala pouze skvělá jeho kořist, vlivné důsledky národní,
vědecké, kulturní, mravní, jichž význam více a více chápeme a ceníme.
I zásluhy muže, jenž byl duší boje a účastnil se ho v řadách předních,
docházejí tím sympatického uznání, zvláště od veliké výpravy proti
politickým padělkům jihoslovanským, jež Masarykův talent i charakter
postavila v tak skvělé světlo.
Poznámka: Téměř shodný článek vyšel roku 1910 v časopisu Česká Mysl pod názvem
"T. G. Masaryk a rukopisový boj r. 1886 sl.