Josef Oščádal.
Rukopis Královédvorský a Zelenohorský,
nejvzácnější památky pěveckého umění nejdávnějších předků.
V Klatovech 1915.
Strana 49 až 66:
Hattalova Obrana RK.

Tak jest spis nadepsán, ale tím se nevylučuje z obrany RZ., nýbrž do ní se zavírá. Spisovatel smýšlel tak o věci, že, zdaří-li se obhájiti rukopisu Královédvorského, jenž jest objemnější a proto i důležitější, bude tím obhájen i rukopis Zelenohorský, jemuž však věnuje ve spise zvláštní místo, kde vysvětluje nepříznivý soud Dobrovského o rukopise tom jeho nemocí.
Proč Obrana Hattalova RK. tak dlouho se nevydávala, vysvětluje sám p. nakladatel, knihkupec Alojs Hynek, že po smrti prof. Martina Hattaly r. 1903 hledáno v pozůstalosti rukopisné dokončení jeho díla, ale nenalezeno nic, než jeho příruční exemplář, z něhož dílo doplněno. Kniha to znamenitá, všichni přátelé rukopisů mohou z jejího vydání upřímně se těšiti.
Jest se tomu velice podiviti, že vydání této znamenité knihy nebylo ve veřejných listech, pokud vím, ani oznámeno.
Žil mezi námi a pracoval vážný a především svědomitý učenec, prof. M. Hattala, celé půl století, ale u národa nedocházel uznání. Jeho údělem bylo tepati slabé práce svých vrstevníků, čím si vzbudil mnoho nepřátel, národ pak se přidávai k těmto, nebo přízeň a nepřízeň nedává se po zásluze, nýbrž po nějaké nevypočítatelné náhodě.
Spisů prof. Hattaly je celá řada a každý má svůj smysl a význam, jímž se nám jeví směr jeho vědy. Srovnavací grammatika a Slovenská grammatika, také srovnavací, jíž se srovnává slovenština s češtinou, tak že Slováci se z ní mohou naučiti češtině, byly prvními našimi grammatikami vědeckými. Jeho spisy o počátečních skupeninách souhláskových a jejich proměnách, latinský, srbský a český, jsou vážné práce, které netěkajíce po nemožnostech, skutečný jazyk zkoumají a tím velice slouží výkladu starých památek i nynějšího jazyka. Jeho vydání Zbytků rýmovaných Alexandreid staročeských, jež s p. A. Paterou společně pořídili, jest práce velice záslužná, nebo podává předně věrný opis originálů, aby sloužil vědeckému zkoumání, potom i umělý přepis vydavatelův s důležitou předmluvou a přídavkem. Mimo to roztroušeny jsou po časopisech mnohé vědecké rozpravy. Největší z jeho spisů jsou jeho Brus a Obrana RK.
Brus Hattalův je znamenitou knihou. Když jsem jej hned po vydání r. 1877 přečetl, byl jsem jím nadšen, nyní po 37 letech vzav jej do ruky jsem jím opět nadšen. Co v něm učenosti, co v něm vzácných vědomostí o vzdělanosti vůbec a slovanské zvláště, co v něm bystrých pozorování jazykozpytných! Některá mínění svých předchůdců Dobrovského a Šafaříka doplňuje, některá opravuje. A co se týče vlastního účelu spisu, totiž opravy a broušení jazyka, poučuje od základu, čeho potřebí. Matiční Brus a jiné Brusy a Brousky hájily purismu a opravy jejich vedly do krajnosti, ba i do směšnosti, opravám tu nebylo konce, Brus Hattalův postavil se proti purismu, řídě se zásadou historického nazírání na řeč a slova v ní, podle něhož každé slovo je dobré, které bylo zvykem přijato. Duch, podstata a ryzosť jazyka nezakládá se na slovech, než na jejich spojení u věty, totiž na syntaksi, a tudy veliké váhy a platnosti nabývají všeliké idiotismy. Idiotismus je takové rčení, které se nepřenáší z jazyka do jazyka, poněvadž každý jazyk má své idiotismy. Počínaje nejstarším Brusem Jiřího Konstaneijovým, jehož způsob chválí, probírá nejstarší gramatiky, chválí gramatiku Nudožerského dílem, nebo také ještě není bez nedostatků, pochválí i Filomata proti Blahoslavovi, kterému mnoho vytýká, chválí gramatiku Dobrovského, která ovšem také není ještě úplna, o pozdějších pak gramatikách se pronáší, že potud jsou dobré, pokud se přidržují Dobrovského, čeho nelze říci o gramatice Tonúčkově, kterou proto haní. Ujímá se Jungmanna proti J. Nejedlému, jenž nedovoloval se odchýliti od mluvy Veleslavínské, a jeho následovníkům V. Zelenému, K. J. Erbenovi a Zikmundovi gramatikáři, který napsal mimo školní gramatiky obšírnou skladbu, bera doklady hlavně z klassického jazyka doby zvané zlaté. Jungmanna chválí, že do slovníka bral doklady také z nejčistšího pramene nezkažené mluvy národní, z Písní prostonárodních. Velice chválí K. Havlíčka, který na radu Jungmannovu čítaje pilně Bibli Kralickou, která sice mnohými hebraismy, k nimž se sami vydavatelé přiznávají, oplývajíc také není spolehliva, spolehlivější jest výklad k ní přídaný, ač také ne docela, a čítaje zvláště Písně prostonárodní, které jsou nejzachovalejším pramenem neporušené mluvy národní, jak z takové školy vyšed nabyl takového slohu v písmě i mluvě, že uměl o nejtěžších úkolech se rozhovořiti a psáti co nejsrozumitelněji. Chválí Sychrovu fraseologji, která nejprve se pokoušela o nějaké opravy v jazyku, méně chválí Šachovu a Šebkovu fraseologii, především však chválí Jungmanna, který ustavičně směřoval k takovým opravám a r. 1845 i dvě ceny vypsal na nejlepší Brusy. Tepe Šumavského a Erbena, kteří skladbu jeho vydanou r. 1855 a potom ke Srovnavací mluvnici připojenou nepříznivě posoudili. Vyrovnává všeliké neshody s těmito přívrženci Nejedlého, vyčítá jazyku Veleslavínskému nebo klassickému, že příliš byl ovládán latinou a němčinou a že mnoho přijal z těchto jazykův. Opravuje mnohé germanismy a barbarismy v jazyku českém odedávna zakořenělé, že jich mluvíce nejsme si ani vědomi. Přidán jest slovníček nejhlavnějších takovych oprav.
Pomíjí-li národ takové knihy, sám sobě škodí, nebo zanedbá svého poučení o věcech ve vzdělaném světě vždycky potřebných.
Již v letech 1858-1862 spolu s Palackým prof. Hattala odporoval tehdejším útokům na rukopisy a potom, kde Palacký ustal, tam pokračoval a dovedl spor ten svízelný, plný proměn a úskoků z druhé strany až do konce, o čem svědčí jeho Obrana.
Obrana Hattalova šťastně se počíná vzpomínkou na tu chválu, s kterou se pronášeli o básních rukopisných nedávno předtím objevených tři znamenití znalci jazyka německého, prof. J. G. Meinert, J. Grimm, zakladatel jazykozpytu německého, a arcibásník německý Goethe. Chvála takových znalců nebledne nikdy.
Potom již uvádí nás kniha v ten dlouhý boj o pravosť rukopisů s mnohými útočníky. Prvním je tu na řadě Feifalik, jejž strana nynějších protivníků slaví svým předákem, byl prý bystrou hlavou, ale rukopisů dosti neznal. Jeho výčitku, že básně rukopisné příliš nevraží na Němce, vyvrací spisovatel poukazuje na to, že všecky dějiny české nejsou než stálým bojem se sousedy, že to tedy neodporuje dějinám, že však rýmované skladby z té doby, jako jest Dalemilova kronika, legenda o sv. Prokopu a Anselmovi, daleko prudčeji nevraží na Němce. Chválí prof. Meinerta, který ač Němec spravedlivě soudil v té věci o rukopisech, kárá však Pypina, ruského spisovatele historie literatur slovanských, že v té věci se naklonil Feifalikovi. Výčitku Feifalikovu, že jsou básně rukopisné nerýmovány a bez určitého rythmu, toliko slabiky do verše počítajíce, vyvrací spisovatel poukazem na zbytky písní z archivu Třeboňského pocházející z konce 14. století, které místo rýmu jsou opatřeny jen jakousi nedokonalou assonancí. Tímto výkladem ukázal prof. Hattala, že daleko bystřeji nad Feifalika i nad Jagiče rozeznává prostonárodní píseň od umělé. O rythmu pak vysvětluje, že v nejstarších a nejbohatších literaturách, ve staroindské, čím dále se jde do minulosti, tím více se pozoruje, jak verše se skládají pouhým počítáním syllab. Feifalik tedy nevěděl, že i bez rýmu mohou býti výborné básně, jak spisovatel slovy Goethovými dotvrzuje, jenž se o tom vyjádřil, že teprve, zbaví-li se rýmu a rythmu báseň překladem do prósy, to co zůstává, jest pravou podstatou básně, na níž se zakládá cena její, rým pak a rythmus ji často jen zakrývají.
O výčitkách historických postavil se spisovatel na jedině správné stanovisko, že se v básních nemá hledati historie a, jestliže v čem se s historií nesrovnávají, nesmí se jim to počítati na úkor jejich pravosti, ale co v nich hledati a na čem přestávati jest, to jest obraz vzdělanosti doby příslušné.
Dále již podstupuje boj s celou řadou jazykozpytců a učenců: Miklosichem, Jagičem, Šemberou, Vaškem a Gebaurem, sání jediný proti nim stoje a na nic nespoléhaje se než na svou vědu a pravdu. Není zajisté bez zajímavosti stopovati, jak se tu spolu potýkají dva směry jazykozpytu: Hattala se přiznával ku mladogrammatikům, jejichž hlavou byl v Němcích A. F. Pott, jeho pak odpůrci byli Šleicherovci. Hlavní zásadou bylo mladogrammatikům, že slovo, vytrženo jsouc z věty, téměř žádného významu nemá a teprve, ve spojení jsouc s větou, ho nabývá, na kteréžto zásadě všecky spisy Hattalovy se zaldádají, Šleicher pak byl tvůrcem nauky o tvoření všelikých prajazyků. Hattalovi byly takové prajazyky pouhým fantomem, to jest pokládal je za nemožné.
Také následoval názoru Grimmova o slovech v řeči, že každé slovo jest dobré, pokud zvykem utvrzeno jest v oběhu. Proto za času Brusů nepřidal se k Matičnímu Brusu a vydal Brus svůj vlastní. Slova v řeči přirovnává s penězi. Bankovka, sebe lépe nakreslená, nic neplatí, pokud není příjata konvencí, tak i slovo v řeči nic neplatí, pokud není potvrzeno zvykem. Jako mezi raženými penězi obíhají peníze starého rázu a zase zcela nového rázu, tak máme v řeči slova velmi starého původu i zcela nového.
Když ta veliká výprava proti rukopisům r. 1886 se sebrala, Hattala se nepouštěl do boje, pokládaje jej za pouhou pranici, kterou se spor nedovede k rozhodnutí, a odkazoval ke své Obraně, kterou píše. Té doby podstoupily ten boj na obranu rukopisů Národní Listy a Politika. Také venkovské Listy vyzvány jsou na pomoc. Tu i já, byv vyzván redakcí Klatovských Listů, účastnil jsem se toho boje. Byv varován prof. dr. Janem Gebaurem návštěvenkou, nedal jsem se odstrašiti, maje již tehdy své ustálené přesvědčení. Psali jsme, jak v náhlosti bylo možno, byvše překvapeni, kde útočníci vystoupili dobře připraveni jsouce. Tento boj, nebo tato vřava, jak prof. dr. Hanuš rád jemu přezdívá, měl jen ten smysl, že národ těch útoků na rukopisy neschvaluje. Prof. M. Hattala zatím jen uveřejňoval ukázky své Obrany po rozličných Listech, které však nedošly příliš příznivého přijetí a měl, i veřejnou přednášku před širším obecenstvem na Žofíně, která však také prý nezpůsobila obzvláštního dojmu. Je to pochopitelno, že učenec nedovedl uchvátiti obecenstva, také jeho Obrana není psána širšímu obecenstvu, přesahujíc jeho chápavosť, nýbrž vzdělancům, a nepochybně k jejimu lepšímu porozumění třeba ji čísti v celosti, nejen po kouskách, jako tehdy po těch ukázkách.
Když pak zkouška palaeografická a chemická naklonila se RK, který se osvědčil nepochybně starou památkou, evangelium však sv. Jana, jehož hájil prof. Gebauer, ukázalo se patrným padělkem, počali útočníci couvati a se vytáčeti, uchýlivše se k jiným znalcům, kteří jim jejich myšlenky potvrdili rukopisu neviděvše, a vyhrazovali rozhodnutí linguistice. Za takového stavu vznikla v táboře odpůrcův roztržka, rozvážnější členové tábor opouštěli, ba strhl se i spor mezi nimi o to, kdo první ten boj podnítil. Znamení to jisté porážky.
RK. tedy zvítězil a prof. M. Hattala mohl klidně dopisovati svou Obranu.
Ale poněvadž strana poražená se nepodrobila, máme tu nyní dvě strany: Stranu učených a stranu národu. Mnozí ze strany národu přidávají se na stranu učených myslíce, že tím něco získají, však kterých přesvědčení má hlubši kořeny, trvají při svém přesvědčeni a při pravdě, jsme ovšem jen - rari nantes in gurgite vasto.
RK. tedy zvitězil a prof. M. Hattala mohl pokojně dopisovati svou Obranu.
Tato Obrana, založena jsouc na samých hlavních zásadách pravé kritiky a humanity, nepouští se přiliš do vyvracení jednotlivých těch četných výčitek Gebaurových a vyvrátil z nich některé jako příkladem, aby se vidělo, jaké váhy jsou i ostatni jeho námitky.
Gebaurovi se nelíbil v Sedáni verš I hna Srpoš v Spytibora, v Spytibora prý jest jako do jeho nitra a tedy holým nesmyslem. Ale Hattala ukázal, že jest čisti vz Spytibora, jak epochálni slovník Jungmannův místo již vysvětlil, poněvadž ve staré češtině se z před s vysouvá podle zákona, že slovanština nemiluje zdvojených souhlásek nebo sobě velmi podobných vedle sebe. Předložka vz znamená na tom místě tolik, co proti, jak se v téže básni na jiných místech skutečně čte. Ale Gebauer nepřijal té opravy namítnuv, že on má lepší důvod a nepotřebuje ničeho ani přidávati ani ujímati, Hanka prý znal sv. Alexandreidu, kde četl, že Neguzar v nepřátely svój kóň oboři. V nepřátely jest jako mezi nepřátely, tedy dobře, ale od Gebaura jest to pouhou vytáčkou, aby se pepřiznal ku porážce.
Také vyvrátil mu výčitku o hapaxlegomenech nožny a děva, osvojených Gebaurem od Šembery, doloživ jich ze staročeské literatury, z Utrpení Christova a legendy o sv. Kateřině. Vysvětlil výčitku Miklosichovu o tvaru vša m. všeho, což se čte dvakráte v RK. (ze vša lěsa), že jest to tvar starší, jmenný, jak vychází na jevo ze srovnání staroslovanštiny s litvanštinou, vyvrátil námitku o jménech osobních Lumír, Lubor, Zaboj, ukázav na místní jméno Lubořice, jímž se vysvětluje Lubor i Lumír m. Lutobor a Lutomír. O vysvětlení Zaboje chci se sám níže pokusiti. Tak vysvětleno i imperfektum hrnúše sě za hrnieše sě, že se tak i v lužické srbštině jihoslovanštině čím dále více tvořila imperfekta pohodlnějším způsobem od kmene infinitivného místo od praesentního. Vyvrátil též námitku odpůrcův, že by se čeština od nejstarších časů a zvláště přízvuk v ní nebyl změnil, též námitku Jagičovu, že by se píseň lyrická česká od 14. století nebyla změnila, která nyní jest vesměs rýmována, ukázav na zkušenosť, že vše v přírodě se mění, a na Herakleita, starořeckého filosofa, jenž tuto zkušenosť položil základem své filosofii. Rovně vyvrátil i námitku Gebaurovu, že by verš Jaroslava o čarodějích pojat byl z Milliona Marka Polova. Dále posuzuje ještě Gramatiku Gebaurovu.
V knize najde čtenář také odpověd na otázku nedávno ještě veřejně pronesenou, co na prvním místě rozhoduje, co na druhém a co na třetím, zavádí-li se zkouška pravosti nebo podvrženosti takových památek, jako jsou rukopisy. Na prvním místě rozhoduje zkouška palaeografická a chemická, kterou také všecky ty zjevné padělky padly, na druhém filologie v širším smyslu a teprve na třetím linguistika.
Ze zásad pravé kritiky a humanity, na kterých Obrana jest založena a kterých jest řada celou knihou roztroušená, uvedu zde jen některé, které se mně zdají důležitější, převeda je z latiny na česko, nebo v knize se uvádějí latinsky. Každý jmín je dobrým, totiž platí za dobrého, dokud by se nedokázalo, že jet zlý. Touto zásadou již Fr. Palacký hájíval rukopisů. Buď slyšena i strana druhá, samozřejmý to požadavek všudy, kde se má správně řešiti spor jakýkoliv. Žalobník jest povinen vésti důkazy, ne obviněný, ve sporu rukopisném však odpůrci věc obrátili a žádají důkazů od obhájců rukopisů obviněných. Každá sebe větší auktorita vědecká povinna uváděti důvody svých výpovědí a nežádati víry slepé.
Spis Hattalův ozdoben jest četnými citáty, nejslovutnějších auktorit, které čtenáře poučují, rozšiřujíce jeho rozhled po nejpotřebnějších oborech vědy a vzdělanosti, a podporují jeho bezpečnost, že se ubírá cestou pravou. Polemika spisovatelova nebere se cestou všední, nýbrž vznáší se na perutích vědy ve výši, odkud pozírá dolů na spor a odporuje i potírá útoky protivníků. Hattala nic nepsal planého, nerozváženého, viděl každé věci na dno, pročež jeho spisy nejsou ceny chvilkové, nýbrž trvalé. Mimo to vane jeho spisy duch, jenž jej řadí ke starším jeho předchůdcům, v jejichž stopách on věrně pokračoval. Dobrou ukazoval národu cestu, dobře radil. Jeho spisy mají v učené literatuře české místo mezi prvními.
Kniha Hattalova zavírá se tím, že prohlašuje každou nedokázanou a nedokazatelnou výčitku, ať pochází od sebe znamenitější vědecké auktority, podle zásad pravé kritiky a humanity za pouhou pomluvu tím trestuhodnější, čím se důležitější věci a vážnější osoby dotýká.
Počátek knihy psán jest česky, ostatek, větší její části německy. Proč to, je pochopitelno. Sporem dlouhým nabyly rukopisy zajímavosti i za hranicemi české vlasti a staly se předmětem zvědavosti všemu vzdělanstvu, jak se to přece s nimi má, jsou-li pravy či podvrženy. Aby tedy i cizí neznající česky mohli se důkladně poučiti o nich také z druhé strany, psána jest kniha větším dílem po německu.

Nechutno bylo by vyvraceti všecky Gebaurovy četné námitky, dosti jest, vyvrátí-li se mu mnohé, z nich je viděti, jaké jsou váhy i ostatní. Některé jsou v obraně vyvráceny, některé v mých knížkách a jinde. Zde si ještě některých všimnu.
Gebauer pokládal v Zaboji slovo úsilno "i priide cuzí úsilno v dědinu" za chybu, srovnávaje je s Alexandreidou, kde to slovo znamená pracno nebo těžko (úsilno se vz vodu bráti, to jest pracno jest se proti vodě bráti), což do Zaboje se ovšem nehodí, tam prý by se hodilo násilně. Inu ovšem podle nynější naší řeči. Ale rozhledneme-li se po Alexandreidě trochu lépe, najdeme něco jiného. V Jaroslavu máme také úsilno: úsilno se drúce k sěmu chlúmku atd., kde proti němu není námitky, znamenajíc úsilovně, s úsilím, v Alexandreidě zase čteme, že Neguzar byl: 
     k vojně násilně rozumný,
     každé sěči velmi umný,
násilně verše předcházejícího znamená totéž, co velmi následujícího. Z toho patrno, že slova ve staré češtině nebyla významem tak ustálena, jako v naší řeči nynější. Jinde v Alexandreidě čte se: silně se potykovali (AB str. 76 v 173) a toto slovo silně nebo mocně hodí se výborně i na zmíněné místo v Zaboji. V Zaboji jest tedy slovo s prvotním, nepřeneseným významem, v Alexandreidě již přeneseným, což oběma památkám dobře sluší. Jak nedokonale znal prof. dr. Gebauer Alexandreidu, v níž hledal zbraň proti rukopisům! Nedůvodno jest i, že prof. Gebauer tak zle vyčítá chybu syntaktickou Otstúpi náděja vše křesťany proti Alexandreidě, kde se čte se správným genitivem Otstúpi ho vše naděje. Není bez zajímavosti, jak prof. Gebauer tuto chybu vysvětluje. Hanka prý četl v Alexandreidě Otstúpi ho vše náděje a mohl mysliti, že ho jest akkusativ. Mohl? Co by vše mohlo býti a není. Hankovi se v tomto sporu hned příliš mnoho přisuzuje, hned příliš málo. Co je pravda? Pěvec Jaroslava odchýlil se od přesné vazby, že by mu genitiv verše nevyplnil a zvolal jsa vzrušen uvažováním pohromy na křesťanstvo se valící. Takových odchýlek od pravidel mluvnických se všem pěvcům všech časů dovolovalo, próse se to nedovoluje, Alexandreis pak není než rýmovaná prósa.
Jméno Zaboj není tak záhadno, jak se zdá. Srovnejme jej se jménem druhého hrdiny Slavoje, jež by plně znělo Slavivoj, který oslavuje voj, jako Bořivoj, který boří, poráží voj, Bivoj, který bije voj. Ze Slavivoje bude vysutím i Slavvoj a pohodlnější výslovností Slavoj. Zvláště jméno hrdiny z pověsti známého Bivoje je Zaboji blízké: je-li Bivoj, který voj bije, je Zaboj, který voj zabíjí, Zabivoj, z toho zkráceně, vysuje-li se i, Zabvoj a pohodlněji-li se vysloví, Zaboj. Proti tomu výkladu nebude asi námitky.
Také výčitka o kongruencích ve spisech vlastenců tehdejších s rukopisy se ještě někdy opakuje. Co o tom soudím, pověděl jsem ve svém prvním spisku, zde chci věc objasniti podobenstvím. Někdo, jda mimo výstavu cvočků pěkně na hromádkách nakupených, nezdrže] se a zvolal: To bude pěkných bot z těch cvočků! Nahodiv se k tomu mistr, náramně se zasmál řka: "Milý pane, na pěkné boty je ještě jiných mnohých věcí potřebí, a to důležitějších." Může přece býti známo, že ti první vlastenci, učíce se jazyku svému, nepohrdli žádným pramenem, kde se jim jaký k tomu naskytl, a mezi nimi byly i rukopisy, z nichž slova a rčení vybírali a jimi svůj sloh zdobili. '
Bude snad zajímati, jak vyvracím námitku prof. Gebaura, že by slovo bodrosť bylo vypůjčeno nově z ruštiny. Kdo to praví, nepodíval se ani na to místo v Sedání, odkud to slovo jest vytrženo. Vypišme si to místo: 
     "Rostúpi sě sila v údech,
     rostúpi sě bodrosť v myslech.
Místo toto líčí účinek slavných hodů a sice ze dvou stránek, jak se jevil na těle hodovníků a jak na duši, v těle se rozmohla síla a v duši bodrosť, ve slovech síla-bodrosť antitheton, vpředu veršů anafora, na konci shoda koncovek pádových nebo assonance, oba verše jsou spolu parallelismem úplně souměrným. V tom je umění, ale toto umění není nové, nýbrž staré, a proto ani slovo bodrosť nemůže býtí nové. Násilí se činí takovému místu, vytrhuje-li se z něho slovo, nešetrně se jedná s památkou. Kteří čtou bedrosť, již předem odklízejí námitku, ale obhájení žádá i čtení druhé.
Mám však ještě jeden mocnější důvod pravosti básní rukopisných. Odpůrcové, chtíce sobě usnadniti důkaz podvrženosti rukopisův, tvrdili, že ty básně jsou sobě podobny a že mohly býti složeny od jednoho básníka. Ukázal jsem ve svých knížkách, že nejsou tolik sobě podobny, zde však s důrazem dokládám toto. Popatři každý a viz, že ty zpěvy mají každý svou osnovu a skladbu nebo komposici, svůj kolor slohu nebo barvitosť, barvu, ráz, odkud to? Odnikud jinud, než že děj sám určil pěvci skladbu a ráz, tak jest skladba a ráz úplně ve shodě s dějem a tím jest i v každé básni skladba a ráz nejlepší, nejvhodnější: Zaboj se v tom různí od Čestmíra, Oldřich od Beneše, Sedání od Jaroslava, a tak všecky mezi sebou se různí. Totéž všecko stejně platí o zlomcích rukopisu Zelenohorského.
Kdyby toto Feifalik, hlava bystrá, aspoň trochu byl znal, sotva byl by co podnikl proti rukopisům, ale on toho neznal.
Co tu počneme? Přijme-li národ Obranu Hattalovu za svou, bude to pravou rehabilitací rukopisů, vycházející z národu, a nejlepší oslavou stoleté památky jejich objevení.
A co Učení? Učení ať zkoumají a badají v pokoji dále.

Rukopis Královédvorský a Zelenohorský,
nejvzácnější památky pěveckého umění nejdávnějších předků. Vydává Josef Oščádal. V Klatovech 1915. Tiskem a nákladem Ot. Čermáka. Formát 14,5 x 9,5 cm. Počet stran 130.

Knihovna České společnosti rukopisné v Praze  [sign. 272]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná