Miroslav Ivanov
O bitvě, která nikdy nebyla.
Magazín Co vás zajímá
Vydává Státní nakladatelství politické literatury
1962
Číslo 11 (listopad 1962)
Strana 22 až 24:
O bitvě, která nikdy nebyla.

Borovice voní smůlou, po zemi leze mravenec. Kolem jsou špičaté pískovcové homole Českého ráje, romantická zákoutí a krásné výhledy. Za zády zůstaly Sedmihorky a Turnov, před námi klikatá pěšina. Ještě kousek a budeme na Hrubé Skále.
Už dlouho mě lákal tenhle zámek na ostrohu uprostřed záplavy lesů. Mají tu zajímavý obraz, který nese datování 1562. Popisuje událost z roku 1203, kdy prý udatný Beneš Heřmanov porazil pod Hrubou Skálou Němce-Sasíky, kteří využili toho, že český král byl v cizině a podnikli k nám krutý nájezd.
Tam, kde se silnice od Sedmihorek spojuje s lesní cestou, pod hruboskalským zámkem, stojí mohutná skála Kapucín. Tady se měla odehrát ona bitva. Není sice doložena v žádné kronice, ale kdo nevěří, nechť si o ní přečte báseň v Rukopise královédvorském...
Počkat, to je ten falzifikát?
Ano, nejslavnější podvrh v české historii. Dnes je to už jasně prokázané, ale celé 19. století panovaly ostré spory a hádky, vědecké disputace a diskuse. Jedni říkali: Rukopis královédvorský je pravý. Jiní: je to falzum.
Oč vlastně běželo?
Možná, že ten den pršelo, možná, že bylo hezky. Václav Hanka, známý český badatel, básník, vědec a obrozenecký pracovník, navštívil Dvůr Králové. Bylo to 16. září 1817...
Hanka prohlíží město, líbí se mu, pak zamíří ke kostelu, jde rychle do tamější věže, všude je plno prachu a pavučin - a najednou, ano, najednou spatří nějaké staré listiny. Opatrně je bere do rukou, vynáší ven - a tady radostně vykřikne.
Byla to komedie. Sehrané divadlo, ale tehdy to nikdo netušil. Záhy se rozneslo po celé zemi, že byl objeven rukopisný sborník, obsahující staročeské básně: šest velkých epických zpěvů, šest písní a dvě lyrickoepické. Prý z 13. století, některé texty však měly pocházet i z pohanské doby. Všichni jásali...
Proč?
Nezapomeňme, že to byla doba metternichovského útlaku, germanizace, bídy českého lidu. Obrození teprve začínalo, mnozí nevěřili, že by se mohlo vůbec podařit - a v této chvíli se objeví "staročeská" památka, která naznačovala, že Čechové byli už ve 13. století tak kulturně vyspělí, že dokázali skládat i takové básně... Hlavní myšlenka rukopisů: bránit se proti cizím vetřelcům, především Němcům, a idea národní osobitosti (tak jak ji vyslovovaly rukopisy) byly proto přijaty celou veřejností s nadšením a radostí. Podle místa objevu se rukopis nazýval "Královédvorským".
Uplynulo pár let - a někteří vědečtí pracovníci si začali klást otázku: není Královédvorský rukopis pouhý padělek? Zdálo se jim, že jsou v něm četné anachronismy, historické i jazykové chyby - jenže jak to dokázat?
Proti Rukopisům vystoupil sám Dobrovský, po něm další badatelé, a posléze i otec Petra Bezruče, profesor Antonín Vašek. Zfanatizovaná, šovinisticky založená česká buržoasie ho proto uštvala. Ale výsledek byl nesporný: Rukopis královédvorský byl falzum, které vyrobil - snad za pomoci svých přátel - sám Hanka, jeho "objevitel", jen to učinil v dobrém úmyslu, aby tím vzdoroval germanizaci, aby dodal českým lidem sebedůvěru. Tehdy, kolem roku 1817, to bylo potřebné.
A zbývá otázka: jak bylo dokázáno, že Rukopisy jsou podvrh?
Pomohla k tomu i Hrubá Skála.
Věž Hrubé Skály se vynořuje z nepřehledné zeleně. Pak stojíme uvnitř a hledíme na obraz. Jak je starý? Má přece datum 1562.
Ano, ale to sem bylo dáno dodatečně. Až v roce 1826. Obraz nechal totiž namalovat majitel Lexa z Aehrenthalu, obnovitel hradu Valdštejna a Trosek. Autor fresky vyhověl jeho romantickému přání a k obrazu připojil datum 1562.
Počkejte, namítnete - přece Rukopis královédvorský byl "objeven" už v roce 1817, proč tedy Aehrenthal nechává dodatečně namalovat obraz až v roce 1828? Jestliže obraz měl dotvrzovat báseň z Rukopisů, bylo třeba, aby byl namalován hned v roce 1817.
Chyba lávky. Rukopis byl sice "nalezen" v roce 1817, ale jeho první vydání, které pořídil sám Hanka s přítelem Svobodou, vyšlo až v roce 1829. K němu byl připojen i Hankův "výklad" jednotlivých partií. Proto obraz, namalovaný v roce 1828, mohl v následujícím roce "dosvědčovat pravdivost" rukopisu.
A jak se dostal Hanka k tomuto námětu?
Hypotéza: Zámeckým kaplanem tu byl v roce 1815 básník Antonín Marek, přítel Jungmannův. I Hanka byl dobrý známý Jungmannův. Obrozenci se tehdy vzájemně stýkali a povzbuzovali. V roce 1815 byl ve zdejším kostele zasazen český náhrobek hraběte K. J. Valdštejna, který si přidával k jménu název Vartenberk. O desku se jistě zasloužil Marek. Je pravděpodobné, že k slavnosti pozval své přátele. Snad i Hanku. Ten zde mohl poznat obraz s rodokmenem vladštejnského rodu, který se tu choval - a pojal úmysl oslavit majitele.
Oslavit jeho předky básní.
Valdštejnové byli příbuzní Vartenberků - a Vartenberkové, držitelé Hrubé Skály v minulosti, měli mezi svými předky několik Benešů. Praotec jejich rodu měl být dokonce Heřman.
Tak získal Hanka jméno pro svého vymyšleného hrdinu: Beneš Heřmanov.
Musíme uznat, že to měl Hanka promyšleno dobře: chtěl zalichotit mocnému rodu, aby ho získal na stranu obrozenců, a současně s tím "dal do oběhu" pověst, která povzbuzovala národní sebevědomí.
Pověst, kterou si vymyslel či lépe řečeno: vykonstruoval.
Počkejte, ještě jste nedokázal, že si to vymyslel...
Nuže, vezměme do ruky báseň "Beneš Heřmanov" či jak se jí jinak říká "O pobití Sasíků". Začíná slovy: 

 1. Aj ty slunce, slunéčko aj,
    ty-li žalostivo?
    k čemu svítíš na nás jen,
    na bídné lidi?

 2. Kde jest kníže, kde lid branný?
    U Otty daleko dlí...
    Kdo nás vysvobodí jen,
    vlasti má sirá?

 3. Dlouhým tahem Němci táhnou,
    jsou to Němci Sasíci,
    od zhořeleckých lesních hor
    v naše krajiny...

Nyní autor vypisuje hrůzy, kterých se Sasíci dopouštěli, jak vypalovali dvory a chalupy, kradli, dobytek odháněli, avšak tu přišla spása: 

    Rychle se vše proměnilo:
    hle, jak Beneš Heřmanův
    tamto v hromadu zve lid
    proti Sasíkům.

    Shlukli se tu selští lidé
    pod Hrubou Skálou v lese,
    každý za zbraň vzal si cep
    na nepřátele...

Tato poslední strofa usvědčuje Hanku z falzifikace. Třebaže prostudoval staré listiny, aby nalezl vhodné jméno pro svého hrdinu, třebaže se zamýšlel nad každým slovem, aby mu dal správnou staročeskou podobu, na jednu věc však zapomněl: aby si zjistil, od kdy se Hrubá Skála jmenovala Hrubou Skalou!
Citovaná báseň má pocházet ze 13. století. Říká se v ní: "pod Hrubou Skalou v lese..." - jenže ve 13. století hrad, který stál na místě Hrubé Skály vůbec neexistoval! Byl pravděpodobně založen až za Karla IV. a jmenoval se "Skála". Historik F. M. Bartoš o tom píše:
"Teprve 1649 se objevuje Velká Skála a zas až po sto letech Hrubá Skála. To jest pozdější i lidová obměna úředního názvu Gross Skal, která se jen pomalu vžívala; lidová kronika turnovská z let 1707 až 1736 jmenuje hrad 19 x Skály, jen 4 x Velká Skála, ale ještě nikdy Hrubá Skála. Toto jméno vzniklo na odlišení od Malé Skály, jak přezván - asi 1630 - hrad, který se dříve jmenoval také "Skála..."
Krátce řečeno: název "Hrubá Skála" je mladý, ve středověku se hrad jmenoval jinak, a užívá-li autor básně pojmenování "Hrubá Skála", svědčí to o tom, že verše musely vzniknout až v době, kdy se Skále začalo říkat "Hrubá" ... Tedy v 18. či 19. století!
A to je jeden z důkazů - vedle řady dalších - které nám přesvědčivě dokazují, že Rukopis královédvorský je dobře míněný podvrh...
Borovice voní smůlou, stojíme na nádvoří hruboskalského zámku, nad námi bílá oblaka, spěchající někam za lesy.
I když tu bitva nikdy nebyla, i když Beneš Heřmanov nepobil Sasíky, je tu přece krásně. A voňavě. Jako všude v Čechách, když je vysoké letní nebe.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná