Osobnosti rkp. sporu

A. W. Šembera
Wpád Mongolů do Morawy.
W Holomauci.
1842.

Strana 41 až 48:

O vítězi nad Mongoly.
(Od Ant. Bočka.)

Téměř všichni historikové čeští, jenž ode třech set let popisovali boj Čechů a Moravanů s Mongoly [Hájek, Paprocký, z Veleslavína, Pešina, Balbín, Tanner, Beckovský, Hammerschmidt, Pubička, Moravec a Pilař, Cornova a jiní], jmenují vítěze olomouckého Jaroslavem ze Šternberka, vypravujíce o něm šíře nebo kratčeji, že za odměnu slavného vítězství obdržel od krále Václava statek blíž Olomouce, kdež hrad Šternberk vystavěl; že na památku téhož vítězství založil kostel p. Marie, manželka pak jeho klášter sv. Kláry v Olomouci; že r. 1277 v Praze zemřel a v kostele sv. Anežky pochován jest; krom jiných podrobností ze života jeho.

I kráčím zajisté po nemálo drsnaté cestě, an nyní po šesti stech letech jméno slavného hrdiny, podnes za neomylné pokládané, tolikera historiemi rozhlášené, sterými básněmi oslavené a u národu našeho takořka v život vrostlé - k přísnému soudu historickému poháním. Vímť sice, že půhonem tímto mnohému vlastenci bodavě a hluboko v srdce sahám; však pravda historická nehledí k osobám; a kdyby sebe déle v temnosti byla pohroužena, někdy přece na světlo vynikne. Doufám tedy, že se svým milým krajanům spíše zavděčím, nežli v pohoršení uvedu, vytrhna je nálezem soudu historického z třistaletého omylu, a utvrdě diplomaticky pravé jméno oslaveného hrdiny, bez újmy národu, jemuž přísluší, bez újmy rodině, kterou činem svým oslavil, i bez uražení kterého svědka, kromě jediného, jenž svou nesoudností sebe sám a sebou téměř všecky pozdější spisovatele až do novějšího času zavedl.

Až po rok 1541 nepojmenoval žádný posud známý historik zvítězitele nad Tatary u Olomouce jménem osobním. Pokračovatelé Kosmy Pražského zanechali vůbec mnoho mezer v poznamenání běhů onoho času; Dalimil (1284-1314), ani o vítězství u Olomouce, ani o vítězi vědomosti nemaje, udává jen, že vůdce Mongolský, těkaje neopatrně okolo města, od olomouckých zajat jest [Kronika Staroboleslavská, str. 277]; Přibík Pulkava (r. 1374) nečiní rovněž zmínky ani o bitvě, ani o vítězi [Dobner Monum. histor. Boeminae III. p. 217]; Eneáš Silvius (zemř. 1464) připisuje vítězství nad Mongoly samému králi Václavovi, neudávaje ani bojiště [Kronika o založení země České od En. Silvia, vyd. od D. z Veleslavína r. 1585 str. 93]; Dlugoš, kanovník kralovský (zemř. 1480), opětuje bájku Dalimilovu o zajetí vůdce Tatarského u Olomouce, dokládaje, že král zajateli dal odměnou hvězdu do štítu a hrad Šternberk [Dlugoš Historia Polonica p. 682]. Ve staré nejmenované kronice, vydané od Menkena, nazývá se sice vítěz Olomoucký: jistý pán ze Šternberka (quidam nobilis de Sternberk), osobní jméno ale ani tam neudáno [Menken Scriptores verum Germanicarum. T. II. Pubička Geschichte von Böhmen. 4. Bd. S. 199. Unm.].

První ze všech spisovatelů českých, jenž nazval vítěze nad Tatary osobním jménem: Jaroslav ze Šternberka, byl Václav Hájek z Libočan [Kronika Česká v Praze 1451, l. 237 k roku 1253], i způsobil tím, že skoro všichni pozdější historikové až na Cornovu (r. 1813) chatrným jeho a beze všeho pramenu udaným svědectvím svedeni jsouce, i nezkoumajíce dále, hrdinu Olomouckého vždy po něm Jaroslava ze Šternberka jmenovali. Jediný Dubravius, biskup Olomoucký, jenž deset let po Hájkovi svou Českou historii skončil, zamítá, jistě ne bez příčiny, svědectví Hájkovo, a se starším dějepiscem neurčitě praví, že vítězem byl "jeden z rodu panského, který se ze Šternberka jmenuje" [Unus ex procerum familia, quae a Stellis cognominatur. Dubravii historia regni Bojemiae, Prostannae 1552 fol. C. A Stellis patrně jest ze Šternberka, jako Rosis z Rožmberka].

Avšak na odpor tomuto třistaletému, vynalezeným r. 1817 Rukopisem Kralodvorským ztvrzovanému domnění nebyl Jaroslav vítězem nad Mongoly, nýbrž Zdislav, syn Diviše z Divišova [Cod. diplom. Mor. II. p. 380.], řečený z Chlumce [viz níže], kterýž hrad Šternberk vystavěl a od něho se již r. 1242 ze Šternberka jmenovati počal. Důvodové toho jsou následující:

1. Nedá se ani mysliti, že by osoba historická a oslavená, jakož byl vítěz nad Mongoly, jen k jedinému hrdinskému činu se byla zjevila a hned po něm beze vší jiné známky života svého zmizela, obzvláště pak za časů, o nichž se hojno historických památek zachovalo. Poněvadž se ale o Jaroslavovi, domnělém hrdinovi, ani v listech, ani v kronikách současných, ano vůbec až po rok 1541 v nižádném starším historickém spisu, nejen žádné památky, ale ani zmínky posavád nenalezlo, lze jest soudnému historikovi o něm pochybovati. - Naproti tomu ale objevuje se po celý ten čas (1241-1262) velmi hustě Zdislav, a sice co jediný muž s příjmím ze Šternberka, k tomu vždy po boku krále Českého neb markraběte Moravského ve spolku s předními pány českými a moravskými [viz níže], a právě hned první a druhý rok po porážce Tatarův mezi předními ouředníky cúdy Olomoucké. [M. Millauer, der deutsche Ritterorden in Böhmen. Prag 1832.] Zdislav ze Šternberka, později truksas markrabství Moravského, byl při každém hlavnějším jednání v zemi, buď státním, buď privátním, svědkem přítomným až po r. 1262, kdež zprávy o něm mizejí. On bojoval r. 1253 s králem Otakarem proti Belovi, králi Uherskému, a r. 1260 opět v bitvě na Moravském poli. [Palacký Geschichte von Böhmen. II. 1. S. 176].

Již tyto válečné činy a důkaz diplomatický, že více než dvacet let po vítězství u Olomouce mimo Zdislava jiného Šternberka nebylo, dosti přesvědčují, že nikdo jiný nemohl býti vítězem nad Mongoly, než Zdislav ze Šternberka.

2. Jak zpředu uvedeno, udávají historikové, že manželka vítěze nad Tatary (jejž jmenují Jaroslavem) na památku slavného vítězství vystavěla klášter sv. Kláry v Olomouci. V listu ale od roku 1297 [Cod. diplom. Mor. IV. Ms.] praví Zdislav, (dle diplomů) syn Alberta a vnuk (našeho) Zdislava ze Šternberka, že jeho babička byla zakladatelkyní téhož kláštera. Byla tedy manželka Zdislavova, a Zdislav co manžel zakladatelkyně kláštera sv. Kláry vítězem nad Mongoly. [Moravští spisovatelé jmenují manželku vítěze Olomouckého a zakladatelkyni kláštera sv. Kláry Kunhutou; v listech téhož kláštera ale nazývá se vdova jenž darovala Klarisinkám ves Štarnov na Šternberku, Markétou. Měl-li tedy Zdislav jednu nebo více manželek, nesnadno rozhodnouti.]

3. V nekrologu Olomouckých minoritův z 13. věku nazývá se při zaznamenání smrti Jana ze Šilperka (dle diplomů nejmladšího syna Zdislavova) otec jeho Zdislavem Velkým. [V nekrologu tom, nacházejícím se v pasionálu z 13. století na pergameně ve fol. w. c. k. bibliotece Olomoucké, stojí: Eodem die (Idibus Octobris -) Obiit d. Johannes de Sylberch filius Sdeslai magni.] Odkud ale toto příjmí, než od velkého vítězství jeho nad Mongoly?

4. Nejhlavnější však a nevývratný důkaz, že Zdislav byl vítězem nad Tatary, podávají kroniky souvěké, jmenujíce vítěze jménem. V knihách totiž někdy města Olomouce od r. 1424 [Nyní v rukou spisovatelových.] nazývá se v zaznamenání historickém, do nich vloženém a patrně z 13. věku pocházejícím vůdce posádky Olomoucké zřejmě: Zdeslav (Zdezlaus prefectus militum), a jemu se tam připisuje vítězství nad Tatary, založení kostela p. Marie v Olomouci a ustanovení v něm pohřbu rodu Šternberského. (Edificauit ecclesiam b. Marie cum sepultura ibidem.) V listu pak nadacím špitále sv. Ducha v Olomouci od r. 1248, v týchže knihách přepsaném, přikazuje se churavcům v něm chovaných, aby se každodenně modlili za zakladatele téhož špitále a obzvláště za ochranitely města (Olomouce) před zkázou Tatarskou, mezi nimiž byl nejpřednější ze všech Zdeslav (primarium omnium Zdezlaus); při čemž rukou věku 15. na kraji připsáno: že na blízku hrad vystavěl a Šternberk jej nazval.

Z těchto hodnověrných pramenů vypryskuje se pravé jméno vítěze nad Mongoly čistě a zřetelně, i srovnává se úplně se všemi o vítězi Olomouckém zachovanými a napřed udanýmui památkami, totiž:

1. Vypravuje se v knihách o vítězi nad Tatary, že za slavné vítězství obdržel od krále prostranou krajinu u Olomouce, a že na ní založil hrad Šternberk. Tento hrad ale vystavěl Zdislav, jak dosvědčují právě uvedené knihy Olomoucké.

2. Praví se o vítězi Olomouckém, že dle slibu před výpadem učiněného kostel p. Marie minoritům v Olomouci založil. I toto založení se v uvedených památkách Olomouckých připisuje Zdislavovi. [Po otci Zdislavovi přešlo fundatorství téhož kostela na jeho nejstaršího syna Alberta, co dědice statkův moravských, kterýž první z rodu šternberského v něm pochován jest a v nekrologu též zakladatelem se nazývá. (Nonis Octobris - Eodem die obiit Albertus de Sternberch, magnus benefactor et fundator s. Marie.]

3. Též udávání historikův, že vítěz nad Tatary v Praze zemřel, a v kostele sv. Anežky na Starém městě pohřben jest, shoduje se dobře s okolnostmi o smrti Zdislavově povědomými. Nebo ačkoli Zdislav kostel p. Marie v Olomouci a v něm pohřební místo pro svůj rod založil, přece v něm nebyl pochován, aniž se v nekrologu souvěkém kláštera minoritského zaznamenán nalézá; není tedy pravdě nepodobné, že v Praze život dokonal. [Náhrobní kámen vítěze nad Tatary, od sv. Anežky z Prahy do Zásmuk převežený, jest patrně dílo z pozdější doby a nepochybně ze 17. věku; že pak žádného nápisu na něm není, zdá se dosvědčovati, že když jej páni ze Šternberka dali postaviti, o jméně "Jaroslav", Hájkem udaném, v rodě jejich se pochybovalo.]

4. Konečně měli páni ze Šternberka ještě v 16. století Zdislava za původa rodu a jména svého, [O tom dávají svědectví rodopisné tabulky, jež moravští páni ze Šternberka okolo r. 1523 v kostele p. Marie v Olomouci, tehdáž od nich přestaveném, zavěsiti dali. (Viz Paprockého Zrcadlo markrabství Moravského, list XXII. a XXIII.) Na tabulkách těch uvádí se co původ rodu Zdislav (chybně tam otcem Štěpána ze Šternberka jmenovaný), a po něm Albert, Jaroslav, Zdislav a Jan ze Šternberka. A právě tito Šternberkové byli dle diplomů souvěkých synové Zdislavovi; a poněvadž v pravém pořádku podle stáří se uvádějí, domýšleti lze, že byli z hodnověrného průvodu rodu Šternberského vypsáni. Toliko udání let, kdy který umřel, jest lichý s větru snešený přídatek spisovatele tabulek.] a jméno Zdislav jinák Zdeněk stalo se po tolik století ano až podnes v rodu Šternberském nejoblíbenějším. Což dokonale jen tím se vysvětluje, že byl Zdislav vítězem nad Mongoly, a tedy u vděčné paměti chovaným oslavitelem rodu svého.

V dobu vítězství u Olomouce neměl Zdislav ještě příjmení ze Šternberka, nýbrž nazýval se, jak výše podotknuto, z Chlumce. Praví totiž jmenované Olomoucké památky: "Misit (rex) Zdezlaum de Chlum. (sic) Cum exercitu non copioso." Že pak Zdislav ten byl později Zdislav ze Šternberka, patrno z diplomů od r. 1241 a 1242, [M. Millauer, der deutsche Ritterorden in Böhmen. Urk. Beilagen S. 105 und 109. Již r. 1235 a 1236 přichází Zdislav v listech pod jménem z Chlumce. (Sdezlaus de Hulmez a Zdezlaus de Hilmez.) Cod. diplom. Mor. II. p. 303 & 312.] v nichžto první se mezi svědky nachází Zdeslaus de Chlumez, v druhém ale týž svědek pod jménem Zdeslaus de Sternberk; pak z jiných listů, jenž dosvědčují, že páni ze Šternberka ve 13. i ve 14. století byli v držení Chlumce. Jméno "ze Šternberka" přijal Zdislav teprv rok později, od hradu Šternberka, brzo po vítězství od něho postaveného, jak svědčí nejmenovaný souvěký dějepisec kláštera hradiského, píšíc o náčelníku Olomouckého vojska: Vicinia monasterio promontoria cum silvis spaciosis in perpetuum hereditarie obtinuit, ibique mox castrum Sternbech cepit edificare.

Jaroslav ze Šternberka posaváde mylně za vítěze pokládaný, byl druhorozený syn pravého vítěze Zdislava. Hájek, chtěje nepojmenovaného po ten čas hrdinu z rodu Šternberského dle způsobu svého jménem osobním poděliti, hledal Šternberka, jenž by věkem blízký r. 1253, kteréhožto leta dle něho Mongolové do Moravy vpadli. I najda, nepochybně v listu od r. 1277 (omylně daného místo r. 1287) [V. list ten v Paprockého Diadochos I. 178 při Jaroslavovi, co vítězi nad Tatary.] v kopiáři králův Otakara II. a Václava II. Jaroslava ze Šternberka, nerozmýšleje se učinil jej vítězem. [Jak málo Hájek věděl o vpádu Mongolů do Moravy, o vítězství nad nimi a o vítězi, toho důkazem, že vpád Mongolů od r. 1241 se vtrhnutím Kumanů a Uhrů r. 1253, a vůdce mongolského (Paidara) s vůdcem uherským zmatl, naznav onoho Belzaitem a nechav jej bez rozpaku v Napajedlích umříti. Kronika Česká, list 237.] Jaroslav však v dobu vítězství nad Tatary nebyl ještě ani narozen, an teprv r. 1269 a tehdáž ještě co nezletilý v listech se vyskytuje. Později stal se královským češníkem v Čechách, [Palacký Geschichte von Böhmen II. 1. S. 348.] a zdědiv s bratrem svým Zdislavem, r. 1280 nejvyšším purkrabím v Praze [tamtéž str. 358], po otci statky české, založil větev rodu Šternberského, podnes v Čechách kvetoucí, rovněž jako starší bratr jeho Albert, dědic Zdislavův na Moravě, byl štěpitelem uvadlé již dávno větve Šternberků moravských.

Že pak i v básni o boji křesťanů s Tatary v Kralodvorském Rukopisu vítěz Jaroslavem nazván, historika soudného nemýlí, nýbrž přesvědčuje jej, že věc velmi choulostivá, bráti báseň za základ historický, a že i historická báseň, byťby sebe vážnější a starobylejší byla - jakož právě tato jest - přece jen básní zůstává. [Buďto básník "bojů křesťan s Tatary" v udání osoby Jaroslavovy tak pochybil, jako v udání velkochána Kubilaje, a nebo spisovatel původní básně chybně jméno do Kralodvorského Rukopisu přepsal. V obojí případnosti ale musil býti Rukopis Kralodvorský nejméně o dvacet let později psán (mezi r. 1300-1310), než jak se vůbec pokládá (mezi 1280-1290), poněvadž Jaroslav ze Šternberka ještě r. 1287 a nepochybně i později v Praze a v Čechách byl známý, a mysliti se nedá, že by jej vzdělaný básník aneb opisovatel básně byl neznal.]

Podivný tedy osud vládl nad vítězem Olomouckým, an právě po třech stech letech sláva výtečného činu u Olomouce synu vítězovu omylně se přiřknula, a nyní po druhých třech stech letech pravému hrdinovi vděčně a nepochybně navždy se navracuje.

Wpád Mongolů do Morawy.
Se staršj historij Mongolů, gich powahopisem a poslánjm Hostýna. W dobu šestistyleté památky oswobozenj Morawy od Mongolů wydal A. W. Šembera, Profesor řeči a literatury české na morawsko-stawowské akademii w Holomauci. Se třemi obrazy. Vydánj druhé. W Holomauci. Tisk a papjr Aloysia Škarnicla. 1842.

Národní knihovna ČR [sign. 60 D 105]