Počíná sě o velikých bojech
         křesťan s Tatary.

     Zvěstuju vám pověst veleslavnú
     o velikých pótkách, lútých bojech.
     Nastojte i veš svój um zbierajte,
     nastojte, i nadivno vám sluchu!

     Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí,
     jesti tamo hora nevysoká,
     nevysoká, Hostajnov jej imě;
     máti božia divy tamo tvoří.

     Dlúho vlasti naše v mieře biechu,
     dlúho obih mezi ludem ktvieše,
     ne ot vzchoda v zemiech búřa vstáše,
     vstáše dceře dle taterska cháma,
     juž křestěnští ludé pro kamenie,
     pro perly i pro zlato zabili.

     Lepá Kublajevna jako luna
     uslyše, že vlasti na záchodě,
     vsichže vlastech luda mnoho žive:
     otpravi sě poznat mravóv cuziech.

     Na nohy tu skoči junóv desět
     i dvě děvě ku próvodu jejé.
     Nahrnuchu, čeho třěba bieše,
     i vsedachu vši na ručie koně
     i brachu sě, kamo slunce spěje.

     Jako zora po jutru sě sěje
     kehdy nad mrkavy šumy vznide;
     teko sě dci Kublajeva cháma
     rozenú i strojnú krású sieše.
     Oblečena bě vša v zlatohlavě,
     hrdlo, ňadra rozhalena jmieše,
     věnčena kameniem i perlami.

     Diviechu sě Němci kráse také
     zaviděchu hohatstvo jéj velím,
     střěžechu jéj púti jejé dráhu,
     vypadnuchu na ňu mezi dřěvy,
     zabichu ju i pobrachu sbožie.

     Když sě slyše Kublaj, chám taterský,
     če sě sta se dcerú jeho drahú;
     sebra voje se všech vlastí valných,
     těže s voji, kamo slunce spěje.

     Slyšechu to králi na záchodě,
     ež chám spěje na ludné jich vlasti;
     srotichu sě jeden ke druhému,
     i sebrachu přěvelikú vojsku,
     i tažechu polem protiv jemu.
     Na rovni sě valnéj položichu,
     položichu i cháma zdě ždachu.

     Kublaj káže všem svým čarodějem,
     hádačem, hvězdářem, kúzelníkóm,
     aby zvěstovali uhodnúce,
     kteraký by konec jměl vzieti.
     Sebrachu sě naliť čaroději,
     hadači, hvězdáři, kúzelníci,
     na dvě strany kolo rozstúpichu
     i na dlí tresť črnú položichu
     i ju na dvě póle rozcepichu.
     Prvéj póle Kublaj imě vzděchu,
     vteréj póle králi imě vzděchu,
     vetchými slovesy nad sím vzpěchu.
     Počechu třti spolu vojevati,
     i tresť Kublajeva svícezíše.

     Vzradova sě mnostvie všeho luda,
     prokní teče ruče k koněm svojím,
     i do řad sě voje postavichu.

     Křěstěné ni světi neiměchu,
     a hnáchu bez uma v řady pohan
     s takú pýchú, jakú sílu jměchu.
     Tu sě prvý boj v hromadu srazi,
     střěly dščichu jako přieval s mrakóv,
     oščepóv lom jako rachot hroma,
     blsket mečev jako oheň búře.
     Obě straně jarobujnú silú
     druha druzě postúpati bráni.

     Pohany juž mnostvie křesťan hnáše,
     i juž by jim byli odoleli,
     by nepřišli čaroději vnově,
     přinesúce ty třti rozcepené.
     Tateré sě vele zapolechu,
     na křesťany luto vyrazichu,
     tako krupo je po sobě hnachu,
     že je jak zvěř plachý rozprnuchu.
     Tu ščít leže, tu helmice drahá,
     tu kóň vleče střěmnech vojevodu,
     tu sěn jesutno v Tatary teče,
     ande milosrdie pro Bóh prosi.
     Tako Tataré sě roznojichu,
     vz křěsťany daň četnú položichu,
     dvě králestvě sobě podmanichu,
     starý Kyjev i Nový hrad prostran.

     V skořě roznosi sě hoře v zemiech,
     po všech vlastech lud sbierati stanú;
     postavichu čtyřie valné voje,
     obnovichu vrastvie s Tataříny.

     Tateré sě hnuchu v pravú stranu.
     Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí
     posúti úrody tučných polí:
     tako by roj slyšán ot daleka.

     Nalit Uhřie v setniny sě shlukú,
     nalit oružení s nimi střětnú;
     a v ješut by chrabrost, udatenstvie,
     v ješut vše jich drzostné vzpieránie.
     Srazúce Tateré střědem v řady,
     rozprnuchu vše jich voje četné,
     poplenichu vše, če v zemi bieše.

     Otstúpi naděja vše křesťany,
     i by hořě hořa všeho věčšé.
     Vzmodlichu sě Bohu žalostivo,
     by je spásal sich Tater zlostivých:
     Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem,
     sprosťny vrahóv, sprosť stíhajúciech,
     potlačiti chtějú dušu našu,
     oklúčiuce ny vňuž vlci ovce!
     Prvý boj nám ztracen, ztracen vterý!

     Tateré sě v Polsce rozložichu,
     blíže blíž poplenichu vše vlasti,
     dodrachu sě lúto k Olomúcu.
     Bieda vstane tužšia po krajinách,
     niče neby prosto před pohany.

     Váleno deň, váleno deň vterý,
     vícestvie sě nikamo nekloni.
     Ajta rozmnožie sě Tatar mnostvie,
     jak sě množie večerní tma v jeseň.
     I u povodniu sich Tatar lútých
     kolébáše sě voj křesťan střědem,
     úsilno sě drúce k siemu chlumku,
     na němž máti božia divy tvoří.

     Vzhóru, bratři, vzhóru! volá Vněslav,
     udeři svým mečem na ščít střiebrn
     i choruhvu výš nad hlavú toči.
     Vše sě vzmuži, vše v Tatary vnoči:
     srazichu sě v jednu sílu silnú
     vyrazichu jako oheň z země
     tamo k chlumku iz Tarar přěmnostvie.
     Zpátečnými kroky chlumkem vzhóru
     na podchlumí v šíř sě rozstúpichu,
     k spodu zúžichu sě v ostrú hranu,
     v pravo v levo pokrychu sě ščíty,
     vz ramena vložichu bystrá kopie
     druzí prvým, tako druhým třětí.
     Mraky střěl tu s hory na Tatary.

     V tom temná noc posula všu zemiu,
     rozvali sě k zemi i k oblakóm
     i zapřěti zraky zapolená
     i křěsťan i Tatar protiv sobě.
     V husté tmě křěstěné náspý vrhú,
     náspy zakopané kolkol vrcha.

     Když na vzchodě jutro počínáše,
     pozdviže sě vešken tábor vrahóv.
     Tábor sien bě strašný: kolkol
     chluma až do nedozíráma daleka
     na ručiech tu koniech vnuž hemžechu
     nosúce na kopiech napíchané hlavy
     křesťan vz výš k chámovu stanu.

     Shluče sě tu mnostvie v jednu sílu,
     zaměřichu všicci v jednu stranu
     i mknuchu sě prudko vz chlumek
     i vzúpichu skřěkem všestrašivo,
     ež sě hory doli rozléhali.

     Křestěné na náspech všudy stáchu,
     máti božia dodáše jim chrabrost.
     Napínáchu ruče tuhy luky
     i mácháchu silno ostré meče:
     i by Tatarovóm ustúpati.

     I vzjétři sě národ Tatar lutých,
     zaměsi sě chám jich krutým hněvem;
     v třie prúdy sě rozstúpi veš tábor,
     i hnachu třmi prúdy luto vz chlumek.

     Křěstěné skácechu dřěves dvadset,
     všech dvadesět, če jich tamo stáše,
     přivalichu klády po kraj násep.

     Juž juž Tateré sě v náspi hnachu
     skřěkem řvúce až do oblak strašno,
     juž sě jechu náspy rozkotati.

     I svalichu s násep klády mocné:
     sie smačkachu Tatary jak črvy,
     sdrtichu je ješče vz dál na rovni.

     I by bojeváno dlúho kruto,
     až noc temná konec bojem sdieše.
     Pro Bóh! aj nastojte! slavný Vněslav,
     slavný Vněslav sražen s násep šípem!

     Krutý žel tu teskné srdce rváše,
     trapná žízň útrobu kruto smáhše;
     sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu.

     Večer tich tu projde na noc chladnu,
     noc se proměníše v jutro šero,
     i v táboře Tatar kludno bieše.

     Deň sě rozhořieva na poledne,
     křěstěné padachu trapnú žízňú,
     vypražená ústa otvierachu,
     pěvše chrapavě k mateři božiej,
     k niej svá umdlá zraky obracechu,
     žalostivo rukama lomichu,
     ot země do oblak teskno zřěchu.

     Nevzmožno nám déle žízňú tráti,
     nevzmožno pro žízň vojevati:
     komu zdravie, komu drah živótek,
     tomu v Taterech milosti ždáti!
     Takó řechu jedni, tako druzí:
     Trapněje shynúti žízňú meča!
     v porobě nám bude vody dosti.
     Za mnú, kto tak smýšlé! vece Vestoň,
     za mnú, za mnú, koho žizň trápí!

     Tu Vratislav jak tur jarý skoči,
     Věstoňa za silné paži chváti,
     die: Prorado, škvrno křěsťan věčná!
     V záhubu chceš vrci dobré ludi?
     Ot Boha na milost ždáti chvalno,
     ne v porobě ot svěřěpých Tatar.
     Neroďte, bratřie, spěti v pahubu!
     Přetrpěchom najlutějéj vedro,
     Bóh ny sílil v rozhořalé póldne,
     Bóh nám sešle pomoc ufajúcím!

     Zastyďte sě, mužie, takých řěčí,
     ač sě hrdinami zváti chcete!
     Pohynem-li žízňú na sěm chlumce,
     smrt sie bude Bohem zaměřěna;
     vzdámy-li sě mečem našich vrahóv,
     sami vražbu nad sobú spáchámy.
     Mrzkost jest poroba Hospodinu,
     hřiech v porobu samochtiec dáti šíju.
     Za mnú poďte, mužie, kto tak smýšlé,
     za mnú před stolec mateře božiej!

     Ide za niem mnostvie k kaple světéj,
     Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem:
     i povyš ny v krajinách nad vrahy,
     vyslyš hlasy k tobě volajúce!
     Oklúčeni smy lutými vrahy;
     vyprosť ny z osidl krutých Tatar
     i daj svlaženie útrobám našim!
     Hlasonosnú oběť tobě vzdámy!
     Potři v zemiech našich nepřátely,
     shlaď je u věk a věky věkoma!

     Aj hle, na vznojeném nebi mráček!
     vzdujú větři, zahučie hrom strašný,
     chmúráše sě tuča po všem nebi,
     blsky rázráz bijú v stany Tatar:
     hojný přieval pramen horský zživi.

     Minu búřa. - Voje v řady hrnú:
     ze všech vlastí, ze všech krajin země
     k Olomúcu chorúhvy jich vějú;
     těžcí meči po bocech jim visá,
     plní túli na plecech jim řehcú
     jasní helmi jim na bujných hlavách,
     i pod nimi ručí koni skáčú.

     Vzezvučaly hlasy rohóv lesních,
     uderily zvuky bubnóv břěskných.
     Naliť srážajevě straně obě;
     podvihaje sě mhla ote pracha,
     i by pótka krutá, posleďnějé:
     vznide chřesť i drnket ostrých mečev,
     vznide syket kalenych střěl strašný,
     lom oščepóv, rachet kopí bystrých;
     i by klánie, i by porúbánie,
     i by lkánie, i by radovánie,
     Krev sě valé, jak bystřiny dščevy,
     mrch tu ležéše jak v lese dřievie:
     siemu hlava na dvé rozcepena,
     siemu srubeně stě ruce obě,
     sien sě kotie s oře přě druhého,
     i sien zeřivý své vrahy mláti,
     jak po skalách lutá búřa dřeva,
     siemu v srdce po jilce meč vtasi,
     i siemu Tatařín ucho střieže.

     Uh! by ryk, sténanie žalostivo!
     Křestěné počechu utiekati,
     Tateré je lutým davem hnáti.
     Ajta Jaroslav jak orel letě,
     tvrdú ocel na mohúcech prsech,
     pod ocelí chrabrost, udatenstvie,
     pod helmiciu velebyster věhlas,
     jarota mu z žhavú zrakú pláše.
     Rozkacen hna, jako lev drážlivý,
     když mu teplú krev sě udá zřieti,
     kehdy nastřělen za lovcem žene:
     tako zluti sě, vz Tatary trči,
     Češie za niem jako krupobitie.

     Vrazi kruto na Kublajevica,
     i by pótka ovšem veleluta:
     srazista sě oba oščepoma,
     zlomista je oba velím praskem;
     Jaroslav, veš ve krvi s ořem sbrocen,
     mečem Kublajevica zachváti,
     ot ramene šúrem kyčlu protče,
     takož spade bezduch mezi mrchy.

     Zarachoce nad niem túlec s lukem,

     Uleče sě veš lud Tatar lutých,
     otmetáše dřěvce séhodlúhé,
     palováše tu, kto téci može,
     tamo, otkad slunce jasno vstává.

     I by prosta Hana Tatar vrahóv.