V roce 1241 vpadli do střední Evropy Mongolové, proti nimž byla organizována společná obrana. Václav I. se blížil s velkým vojskem k Lehnici, kde však mezitím mongolští nájezdníci zničili jiné vojsko pod vedením slezského knížete Jindřicha II. Pobožného. Před novým nepřítelem se rychle stáhli, prošli Moravou a vpadli do Uher.

Roku 1240 padl pod útokem chána Ogotaje Kyjev a tatarské vojsko se vydalo několika proudy na velkou výpravu na západ. "Strach veliký z Tatarů padl na Čechy", zaznamenal soudobý český kronikář [Fontes rerum bohemicarum 2, s. 285]. Král Václav si jako jeden z mála evropských panovníků uvědomil nebezpečí. Na jaře roku 1241 vtrhl jeden proud Tatarů do Polska, v březnu padl Krakow a vojsko se valilo do Slezska, kde se Václavův švagr Jindřich postavil na odpor, ale počátkem dubna byl u Lehnice poražen. Pomocné Václavovo vojsko dorazilo pozdě, ale zajistilo kladskou cestu do Čech. Tataři se obrátili na nechráněnou Moravu, aby se spojili s hlavními silami v Uhrách.

Tataři nepobyli na Moravě dlouho, neboť spěchali do Uher, ale jejich vpád byl ničivý. Zpustošili několik klášterů a poplenili nechráněné nížinné oblasti. Podle analisty Kolína nad Rýnem "zpustošili Moravu s výjimkou hradů a opevněných měst". Moravská města poznala poprvé blahodárnou sílu právě budovaných hradeb.

Spolehlivých zpráv o asi čtrnáctidenním řádění Tatarů na Moravě je málo, ale tato událost se hluboko vryla do paměti a historické tradice mnoha míst i když byla kontaminována s jinými vpády, například kumánskými. Zásluhou tradice a pod vlivem různých fals se začaly zprávy a pověsti o Tatarech na Moravě množit teprve v moderní době. Patriotismus baroka a romantické vlastenectví 19. století zde nalezly příležitost oslavovat moravské a české předky jako zachránce Evropy před Mongoly. Spojením zpráv o tatarském vpádu a pozdějšími boji s Kumány vznikla představa o hrdinné obraně Olomouce hájené Jaroslavem ze Šternberka, zbásněná v Rukopisu královédvorském. Na Moravě vznikla pověst hostýnská. Archivář Boček, současník Palackého se pokusil rozmnožit zprávy o Tatarech na různých místech Moravy listinnými podvrhy a interpolacemi. V historiografii se diskutovalo o tom, zda Václav I. nese vinu na zpustošení Moravy tím, že se nepokusil hájit Moravu vojensky.

Po odchodu Tatarů ze střední Evropy, odkud je odvedly vnitřní spory, pokračovaly boje s Fridrichem Bojovným ...

Výpis z díla Zlatý atlas přeskvělé a převýborné rodiny Šternberků od Viléma z Glauchova (Praha 1698):

Toto buď dáno potomstvu vynikajících mužů, aby ti, jejichž činy jsou hodny věčných poct, a které tok věků ke smrtelnému konci se klonících téměř odňal lidské paměti, znovu povstali ze svého popelu, byvše vyproštěni dějepisným perem, a ožili k životu skvělé paměti.

Jaké úsilí vynaložila mužnost šlechticů ze Šternberka pod přilbou a pancířem, ukáže tato kniha. Z Vestfálska do Čech je přivedla bojovnost Jindřicha Ptáčníka a usadila je v těchto zemích. Neboť němečtí císaři považovali za svůj svátonosný a stálý úkol, aby německé šlechtice, válkou slavné, mísili s podezřelými národy tak, aby ihned ohlašovali, pokud by se onen národ spikl proti Říši,anebo aby svou vojenskou zkušeností hned v zárodku potlačovali válečný požár. A proto šternberská mužnost stála ve zbrani, kterou krotili smělost jak národní, tak i kacířskou, a za podpory nebes přiváděli započaté války ke konci. Hrdinové šternberští bojovali za nebesa, nebe vítězilo těmito hrdiny. Nikdy netasili zbraň leč proti nepřátelům nebes a víry, nikdy je neozbrojovala válečná zuřivost, ale jen láska k víře nebo ke králům, úsilí o mír, a nebe poskytovalo svým zastáncům vítězství. Oni jako první se vydávali do nebezpečí jakoby podle nařízení a barbary, kteří spěchali k záhubě vlasti, nutili, aby se buď zastavili nebo ustoupili. Neboť se zdá, že se hleděli vyrovnat nositeli své rodové hvězdy, světlonoši dennímu, když triumfoval nad noční temnotou; jemu poesie připsala epigram

Jako první k světlu cestu ukázal a nesmrtelnou slávu rodu svému získal Jaroslav ze Šternberka. Ačkoli totiž statečnost Čech a Šternberků byla známa již dávno předtím, přece nepřekonávali věhlasem jiné šlechtice, ale Jaroslavova statečnost a štěstí rozšířily jméno Šternberků tak, že tehdy nebylo žádné jiné více slaveno v závistivé Evropě. Už dříve od roku 1228 se veškerý tatarský národ spojil, po společné poradě odpřísáhl Evropě záhubu a beztrestně se potloukal mezi Rusy, Moskvany a jinými sousedními národy; okolní kmeny, zrozené ke krvavému vraždění, se daly tímto snadným postupem plně vysídlit a zmnožily tatarské oddíly tak, že naplnily více něž pět set tisíc mužů a nemohly jít dál jedním proudem při nedostatku obilí a pastvy. Z nutnosti se rozdělily do dvou velkých vojsk a Battus, syn Changův, vnuk velkého Changa, pustošil celé tři roky Bulharsko, Rumunsko, Srbsko i Maďarsko, jehož král Béla IV. byl nucen uprchnout do jiných zemí. Druhé tatarské vojsko pod vedením Petovým (Veleslavín ho nazývá Betnitus) napadl Polsko r. 1240. Polský vůdce Boleslav se utekl na Moravu k velehradskému kláštěru. Potom byl vypleněn a spálen Krakov a Tataři se obrátí do Slezska. Občané, zoufající nad obranou, vyklidí a zažehnou Vratislav, hodlajíce bránit toliko hrad, který hájilo i nebe svými blesky. Slezští vůdcové a před ostatními Jindřich Lehnický, syn božské Hedviky, se odvážili s třiceti tisíci k bitvě, ale jsou poraženi. O množství pobitých si kdekdo může udělat představu, když Tataři prý naplnili usekanýma ušima křesťanů devět velkých pytlů. Při této pohromě se křesťanské vojsko zaleklo, i celé Německo; český král Václav Otakar umístil do svých měst a pevností posádky a pět tisíc pěších i několik oddílů jízdy určil na Moravu; v čelo jim postavil Jaroslava ze Šternberka, jehož válečná statečnost byla v Čechách nejvíce slavena, hrdinu neohroženého. Slezsko bylo zle zpuštošeno ohněm i mečem. Jaroslav vkročí potichu do Olomouce a druhý den vidí, že v sousedství vše hoří, území že je zaplaveno barbarským vojskem. Kromě osmi tisíc, které přivedl Jaroslav, byly ve městě ještě čtyři tisíce lidí nakvap sebraných z polí, jimiž Jaroslav doufal město zachránit, i když nepřátelé čítali tolik statisíců a obklíčili město nejtužším obležením. Jaroslav svolal vojenské náčelníky na poradu a jednal o tom nejdůležitějším; po dlouhých úvahách bylo usneseno: předstírat strach a nepočetnost posádky; a rozhodnuto, aby nikdo nevstupoval na hradby, aby nikdo nekřičel a aby nevrhali střely na nejistý cíl, ale šetřili se na to, co přijde. Ale Tataři, když dnem i nocí vrhali na naše ohromný déšť střel a nepořídili, snažili se město zapálit; ale obležení bránili požárům dílem tak, že strhávali střechy, dílem namočenými kožemi. Tatarský vůdce Peta zuřil, že musí sedět tak dlouho u jediného města. Rád by byl totiž přikázal svým lidem útok na město, ale vida hloubku příkopů a zastrašen výškou a pevností zdí zavrhl myšlenku na útok a rozhodl se, že se zmocní města po dlouhém obléhání, až obklíčení budou mít hlad a jiné nesnáze. A tak hodně slevil z péče o stráže a o své postavení a svým lidem dal možnost široce najíždět na moravská území; oni beztrestně kořistili a plnili vše vražděním, loupežemi, krví až po hranice Čech. To když Jaroslav zpozoroval (neboť budoucnost předvídal a při svém otálení dbal na budoucnost), svolal na olomoucké náměstí 24. června (Veleslavín udává 25. červen) ozbrojence a skvělou řečí jim předestřel radu, kterou vojíni přijali s podivuhodnými projevy radosti. Rozkáže, aby se posilnili a zvláště ducha utužili svátostí zpovědi a eucharistie; a aby se před první noční hlídkou opět sešli na náměstí ozbrojeni. Když se tak stalo, spořádal oddíly po vojensku; sám jako vůdce vyšel na vyšší místo a napomene, aby všichni poklekli, sebe, svůj život i smrt odkázali a nabídli křesťanské víře; vstávaje pak učinil jasným hlasem slavnostní slib, že přispěje-li Bůh a nebešťané činu vojínů a dají-li vítězství, založí Bohu i Panně, Jeho Matce, přijme-li ochranu nad křesťanskými zástupy, chrám pod jménem Nanebevzetí; a že tak přivede k životu znak vítězství, jež poskytla, i jako důkaz potomstvu. Potom určí vyjít za noci potichu z města a cesty, kterými vojenští vůdcové rozdělení po oddílech mají postupovat proti nepříteli. Před vojskem nesl oslík přesvaté tělo Kristovo uzavřené ve skříňce. Sám pak jsa obklopen kruhem nejstatečnějších vojínů rozhodne, že stanoviště Petovo napadne on sám. A bez průtahů: téměř v okamžiku jsou překonána nepřátelská opevnění a křesťané vpadli do špatně hlídaného tábora, spustivše pro postrach ohromný křik. Přes tato překvapení vzpamatovali se Tataři vsednuvše na koně, pod nimiž jsou zvyklí léhat, tasí zbraně, ač mnozí z nich byli zatím křesťanskými oddíly pobiti. Jaroslav si razí cestu mečem k Petovi, po několika srážkách s meči stane před Petou, utne mu rámě; Tatar po ráně vbrzku umírá. Po ztrátě vůdce barbaři poklesli na mysli a nesnažili se o nic, jen o útěk.

Místa, která se přímo týkají Jaroslava ze Šternberka, vítěze nad Tatary u Olomouce z r. 1241, jsou dvě: jedno na str. 7 mezi "Insecriptiones imaginum Sterbergicarum" (v překladu asi "Nápisy na podobiznách Šternberků") a na str. 10, kde se vypočítávají zásluhy jednotlivých členů tohoto rodu.

Přepis latinského znění na str. 7:

Iaroslaus de Sternberg anno 1235 ludie Troianis Herbipoli affuit et postea quatuor Bohemorum, totidemque Moravorum millibus ducenta Tartarorum millia apud Olomuceum fudit; Peta, ducis eorum, dexteram propria manu amputavit, primus ob id promarchio Moraviae a Venceslao Ottoecro, lusco rege Bohemiae, creatur, pallii et mitrae ducalis usu donatus circa annum Domini 1242. Hic stellam rubram sexcornem in octocornem auream commutavit.

Jaroslav ze Šernberka se zúčastnil roku 1235 trojských her v Herbipoli (t.j. "město rostlin, koření - Würzburg"), potom se čtyřmi tisíci Čechů a stejným počtem Moravanů porazil dvě stě tisíc Tatarů u Olomouce. Petovi, jejich vůdci, vlastní rukou uťal pravici a za to je vyvolen Václavem Otokarem, jednookým českým králem, za promarkýza (promarchio - místodržitel, markrabě?) Moravy a kolem roku 1242 obdarován užíváním vévodského pláště a mitry. On šesticípou červenou hvězdu změnil na zlatou osmicípou.

... protože promarkýzem moravským byl Jaroslav ze Šternberka za vítězství, které si odnesl nad Tatary, a jímž přestatečně ochránil království české i celou ostatní Evropu od dalších nájezdů oněch barbarů. Z toho později vyplynul tento úřad promarkýzů nebo prefektů moravských, jenž trvá na Moravě dodnes. Tento úřad spravovali dlouhou dobu potom i Jaroslavovi potomci páni ze Šternberka. jaké bylo důstojenství pánů ze Šternberka, je dodnes patrné z mramorového náhrobního pomníku výše uvedeného pana Jaroslava s vévodskou mitrou a pláštěm královským vytesaného.

... quia primus Moraviae promorchio fuit Iaroslaus se Sternberg propter victoriam se Tartaris relatam, qua regnum Bohemiae totamque reliquam Europam a barbarorum illorum excursionibus ultrioribus fortissime liberavit; et ab eo postea hoc officium promarchionum seu prnefectorum Moraviae promanavit, quod hodieque in Moravia perseverat. Hoc autem officium longis postea temporibus Iaroslai posteri domini Sternbergici tenuere. Quanta autem tunc fuerit dominorum de Sternberg dignitas, adhuc apparet ex marmoreo sepulturae monumento Prago in monasterio sancti Francisci, nunc sanctae Agnetis appellato, ubi im mitra ducali et pallio sculptus visitur.

Námitky, které mohou odpůrci proti majestátu činit, můžeme dobře anticipovat. Lze jistě poukazovat na poměrně nízké stáří majestátu, na jeho protireformační tendenci a na částečné přehánění, s nímž pisatel klade vznik rodu Šternberků až do mythických dob. To vše není arci v takových pojednáních nic neobvyklého. Na metodu, s níž by měla být měřena hodnověrnost pramene, poukážeme v závěru tohoto krátkého článku.

Osobně považuji za nejdůležitější slova o "čtyřech tisících Čechů a tolikéž Moravanů". To se váže přesně na verš RK "Naliť srážajevě straně obě", tj. "hle, tu se spojujeme obě strany", totiž Češi a Moravané. Goll tomuto místu nerozuměl a vykládal je tak, že jde o srážku Čechů s Tatary. Počet nepřátel - dvě stě tisíc - je jistě přemrštěný, ale mohl by se snad shodovat s množstvím Tatarů na celé Moravě. - Jiné prameny uvádějí počet českých bojovníků globálně na 8 tis., u Hájka je přesnější údaj, totiž 8 tis. Čechů a 4 tis. Moravanů.

"Amputavit dexteram"; lze vykládat jako "pravici v zápěstí" i "pravou paži od ramene". Zajímavé je také, že autor majestátu pokládá Jaroslavovo vítězství za rozhodující pro záchranu evropské civilisace.

Text mě donutil srovnat toto svědectví s dalšími historickými prameny, pokud mi byly dostupné; nebyly zdaleka všechny a některé citáty nebo odkazy, jež níže uvádím, jsou brány "z druhé ruky". Mohl jsem jen zjistit, co k věci píší Goll, Letošník, Zákrejs ml., Mezník ve "Sborníku", Ivanov, Palacký, Flajšhans a Mareš. Už tohle je ovšem kvapně napsáno a přeházeno, ale moje pojednání nemá být bráno jako vědecké, spíše jen jako výhled pro další práci.

V líčení smrti Kublajevicovy v RK je třeba číst "ot ramene šúrem k kyčlu protče", jak navrhl snad Jireček, hájil Vrzalík a převzal i Bednář ve svém překladu RK. Odpadnou tím některé sémantické potíže a kromě toho je tu shoda s územ RK "kaple svetej" - správně "k kaple"), tak jako dosud ve východočeském nářečí: "šel Kovářom" = "šel ke Kovářovům". Výmluvné je, že tu Mezník transkriboval absurdní "kečlu".

"Majestát" zná jen Prusík a Zákrejs, Goll se ve svém velmi vychváleném rozboru o něm nezmiňuje. Theorii o Jaroslavu ze Slivna, ač velmi důmyslnou, bude asi nutno opustit.

Povšimněme si rozdílu ve jménech: Majestát udává jméno Kublajevicovo jako "Peta" a shoduje se v tom s Dubraviem. Hájek říká, že se jmenoval Belzait, že byl zajat a zemřel až po bitvě. V tomto zjištění jej následuje i Dlugoš. Orientalisté by měli zjistit, co značí "Belzeit". Pojmenování vypadá jako název nějakého asyrského démona.

Jiné zmatky kronikářů byly už dříve známy; u Pulkavy je propleten vpád Tatarů z r. 1241 a invasí Kumánů z r. 1253. U Dalimila jen suchá zpráva, že Tataři "kralevice ztratichu", jak, není řečeno. Nejpodrobnější líčení je u Pešiny z Čechorodu. Odsudek Palackého se mi nezamlouvá, Pešina psal podrobně, ale velmi jasně, vytříbenou latinou a ne bez kritiky pramenů; říká sám, že jedni tvrdí to, druzí ono. Jeho líčení má skutečně hodně shodného s RK, jak zjistil Goll, ale je-li tu závislost, tedy spíše na básni než na latinské próze.

Pozoruhodný je též list Fridricha II. anglickému králi. Goll jej přeletěl zřejmě jen velmi zběžně, neboť jinak bychom se museli domnívat, že jednal s postranním úmyslem. Dopis totiž říká ve své nejdůležitější části toto: "... secunda pars Tattarorum ... substitit ... rege illius terrae cum sius comitibus viriliter occurrente". Doslovný překlad: "druhá část Tatarů se zastavila, když se s ní mužně srazil král oné země se svými náčelníky". Těmito náčelníky jsou nepochybně mínění Jaroslav ze Šternberka a patrně Vratislav od Hostýna. Goll říká, že z tohoto místa nevyplývá, že byla svedena bitva. Ale latinské "occurro" je terminus technicus pro vojenskou srážku. Goll sám uvádí hned na příští stránce (rozbory jsou na str. 84 a 85) "occurrerunt ... et praevalentes", tj. "srazili se ... a majíce vrch". Dáme tedy za pravdu Kalouskovi, jenž právem proti Gollovu mínění polemisoval v ČČM. Je přece velmi nepravděpodobné, že by se obě strany jen "mužně" na sebe podívaly a pak šla každá svou cestou.

S dosavadními výsledky bádání o bitvě u Olomouce nemůžeme být spokojeni. Výtek nelze ušetřit ani obhájce R. Zákrejs, myslím, vidí příliš mnoho (jazykově a metricky nelze dokázat, že by se "Jaroslav" z RK rozpadal na dvě části, na pověst hostýnskou a olomouckou). Také jeho interpretace Pulkavy se mi zdá povrchní. Překládá totiž - mimo jiné "de Sternbergis quidam" jako "jeden slavný Šternberk" s odvoláním, že "quidam" tento význam může skutečně mít (to je asi pravda), ostatní však - a pravděpodobněji - tlumočí "jeden ze Šternberků, nějaký Šternberk". V takovém případě musí filolog i historik podniknout práci leckdy mravenčí a nevděčnou, totiž zjistit, co to neb ono slovo ve sporných případech v prameni znamená skutečně. Vzpomněl jsem maně na nějaký spor prof. Dobiáše s Ondrouchem. Šlo tehdy o přesný význam slov "apud Carnuntum", zda je to "v Karnuntě" nebo "u Karnunta". Nevím, který latinský spisovatel to byl, možná že Velleius Paterculus. Dobiáš jej musil kvůli tomuto "apud" znovu celého přečíst, neboť na autora neexistoval žádný speciální index nebo slovník.

Naši nástupci budou musit provést řádné uspořádání pramenů. Vizme malý příklad: o smrti Kublajevicově jsou nejméně tři verse:
- byl zabit mečem,
- byl proklán kopím a
- byl vážně zraněn a zemřel až po bitvě

Rozdělením pramenů na skupiny se zjistí hlubší souvislosti, zkonstatuje se závislost jednoho na druhém; bude možno přihlédnout k jejich příslušnosti národní, zeměpisné, ideové a stylové; podrobnější prozkoumání jazyka, nejčastěji latiny, řekne filologovi velmi mnoho. Nelze pominout ani zachované obrazy, ani lidovou tradici, která může být - přinejmenším - jazýčkem na váze mezi míněními sobě odporujícími. Ani odpověď na otázku, proč některé písemné prameny o bitvě u Olomouce mlčí, není dosud konečná; vedle analogií z válek srbsko-tureckých, které již uvedl Letošník, by se nalezlo dost příkladů dalších. Nevíme třeba, zda konečné vítězství Římanů nad Gally, vedenými Brennem, je mythus - idealistický výmysl kronikářů - nebo skutečnost; bylo by třeba analysovat možnost přenášení zpráv z Moravy do Čech a naopak (třeba o slovenských dějinách se nedovídáme od českých kronikářů téměř nic), mohly tu být i nějaké neshody mezi Šternberkem a Přemyslovci, případně církevními hodnostáři a kdo ví, co ještě.

Ještě jeden podnět - okamžitý nápad. V Jar. RK se říká, že Jaroslav "zachváti mečem Kublajevica". To zde znamená "zachytil, zasáhl". Ale běžný význam slovesa "zachvátiti" je "popadnouti, zajmouti". Vizme třeba velmi známé ruské pojmenování Němců "zachvatčiki". Nevylučuji, že někteří pozdější kronikáři slovům RK dobře nerozuměli, a že z toho vznikla pověst o Kublajevicově "zajetí". Možná, že tu byla věta brána jako "zajal jej (s) mečem", t.j. s mečem v ruce (instrumentál tzv. komitativní). I když také RK nepochybně koloval ve více versích, není vyloučeno, že bychom třeba odvodili z "Jaroslava" většinu pozdějších kronikářských zpráv. Taková zjištění jsou možná - a nutná. Ale je třeba pracovat s filologickou i historickou akribií a přitom bez subjektivního podléhání vlastním neodůvodněným dojmům (Zákrejs), bez povrchnosti při filologické interpretaci textů (Goll) a bez anticipovaných závěrů z imaginárních paralel (Mezník).

V Bruntále dne 23.2.1979

Harold Lamb: Genghis Khan The Emperor of All Men (New York 1927):

The Mongols stormed Pesth, and fired the suburbs of Gran. They advanced into Austria as far as Nieustadt, avoided the sluggish host of Germans and Bohemians, and turned down to the Adriatic, ravaging the towns along the coast except Ragusta. In less than two months they had owerrun Europe from the headwaters of the Elbe to the sea, had defeated three great armies and a dozen smaller ones and had taken by assault all the town except Olmutz which made good its defense under Yaroslav of Sternberg with twelve thousand men.
No second Tours saved western Europe from inevitable disaster. ...

The mongols were led by a prince (in Polish chronicles called Péta) whose army far outnumered that of Duke Henry. The defeat of the Poles was complete. Henry fled from the field with but four of his officers; retarded by the fall of his horse, which was wounded, he mounted a second, but was surrounded, captured, and his head cut off. The Polish loss was heavy. It is told that to discover the number of the enemy killed, the Mongols cut an ear from each corpse, and with those ears filled four large sacks.

They now mowed forward, carrying fire and blood even to the frontiers of Bohemia and Austria. While one part of Péta's army besieged Olmütz in Moravia, several corp of it plundered and devasted the surrounding region. Sternberg, commander of Olmütz, made a successful sortie from the citadel, killed three hundred of enemy, and returned in safety. A few days later the Mongols raised camp and marched toward Hungary to join the great army under Batu. It was evident that they had besiged Olmütz only for the purpose of pillaging the country round it.

Závěr

Naše oficiální věda zastává již delší dobu názor, že bitva u Olomouce nebyla a že oslavování Jaroslava ze Šternberka je pozdní výmysl. Tak aspoň vyznívá i poslední zevrubnější rozbor, který podal Jaroslav Mezník ve Sborníku RKZ - dnešní stav poznání (Academia 1969).

Mezník tam též projevuje názor, že historický rozbor Rukopisů dnes není úkolem vděčným, a že nemůže přinést prakticky nic nového a hlavně uspokojení z nových objevů.

V naší stati jsme se naopak snažili ukázat, že nebyly dosud náležitě zpracovány ani materiály domácí, a že tu jsou též zajímavá svědectví ze světové literatury, k nimž je třeba zaujmout vážnější stanovisko.

Almanach rukopisné obrany II.  (NEKLAN 1993)