Zvěstuju vám pověsť veleslavnú
     o velikých pótkách, ľútých bojech.
     Nastojte i veš svój um sbíerajte,
     nastojte, i nadivno vám sluchu!
       Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí,
     jesti tamo hora nevysoká,
     nevysoká, Hostajnov jej imě;
     máti božia divy tamo tvoří.
       Dlúho vlasti naše v mířě bíechu,
     dlúho obih mezi ľudem ktvíeše,
     ne ot vzchoda v zemíech búřa vstáše,
     vstáše dceře - dle taterska cháma,
     juž křestěnští ľudé pro kameníe,
     pro perly i pro zlato zabili.
       Lepá Kublajevna jako luna
     uslyše, že vlasti na záchodě,
     v siech že vlastech ľuda mnoho žive:
     otpravi sě poznat mravóv cuzíech.
       Na nohy tu skoči junóv desěť
     i dvě děvě ku próvodu jejé.
     Nahrnuchu, čeho třěba bíeše,
     i vsedachu vši na ručíe koně
     i brachu sě, kamo slunce spěje.
       Jako zora po jutru sě sěje,
     kehdy nad mrkavy šumy vznide,
     teko sě dci Kublajeva cháma
     rozenú i strojnú krású síeše.
     Obvlečena bě vša v zlatohlavě,
     hrdlo, ňadra rozhalena jmíeše,
     věnčena kameníem i perlami.
       Divíechu sě Němci kráse také,
     závidíechu hohatstvo jej velím,
     střěžíechu jej púti jejé dráhu,
     vypadnuchu na ňu mezi dřěvy,
     zabichu ju i pobrachu zbožíe.
       Když sie slyše Kublaj, chám taterský,
     če sě sta se dcerú jeho drahú,
     sebra voje se všech vlastí valných,
     těže s voji, kamo slunce spěje.
       Slyšechu to králi na záchodě,
     ež chám spěje na ľudné jich vlasti:
     srotichu sě druhý ke druhému
     i sebrachu přěvelikú vojsku
     i tažechu polem protiv jemu.
     Na rovni sě valnéj položichu,
     položichu i cháma zdě ždáchu.
       Kublaj káže všem svým čarodějem,
     hádačem, hvězdářem, kúzelníkom,
     aby zvěstovali uhodnúce,
     kteraký by konec boj jměl vzíeti.
     Sebrachu sě naliť čaroději,
     hádači, hvězdáři, kúzelníci,
     na dvě straně kolo rozstúpichu
     i na dlí tresť črnú položichu
     i ju na dvě pólě rozcepichu;
     prvéj pólě Kublaj imě vzděchu,
     vteréj pólě králi imě vzděchu,
     vetchými slovesy nad sím vzpěchu.
     Počechu třti spolu vojevati,
     i tresť Kublajeva svícezíše.
       Vzradova sě množstvíe všeho ľuda,
     prokní teče ruče koněm svojím,
     i do řad sě voje postavichu.
       Křěstěné ni světi neimíechu,
     a hnáchu bez uma v řady pohan
     s takú pýchú, jakú sílu jmíechu.
     Tu sě prvý boj v hromadu srazi,
     střěly dščichu jako příeval s mrakóv,
     oščepóv lom jako rachot hroma,
     blsket mečev jako oheň búře.
     Obě straně jarobujnú silú
     druha druzě postúpati brání.
       Pohany juž množstvíe křesťan hnáše,
     i juž by jim byli odoleli,
     by nepřišli čaroději v nově,
     přinesúce ty třti rozcepené.
       Tateré sě vele zapolechu,
     na křesťany ľúto vyrazichu,
     tako krupo je po sobě hnáchu,
     že je jak zvěř plachý rozprnuchu:
     tu ščít leže, tu helmice drahá,
     tu kóň vleče v střemnech vojevodu,
     tu sien ješutno v Tatary teče
     a'nde milosrdíe pro Boh prosi.
       Tako Tataré sě rozznojichu,
     vz křesťany daň četnú položichu,
     dvě králevstvě sobě podmanichu,
     starý Kyjev i Nový Hrad prostran.
       V skořě roznosi sě hoře v zemíech,
     po všech vlastech ľud sbíerati stanú:
     postavichu čtyřie valné voje,
     obnovichu vražstvíe s Tataříny.
     Tateré sě hnuchu v pravú stranu.
     Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí
     posúti úrody tučných polí,
     tako by roj slyšán ot daleka.
     Naliť Uhřie v setniny sě shlukú,
     naliť oružení s nimi střětnú;
     a v ješuť by chrabrosť, udatenstvíe,
     v ješuť vše jich drzostné vzpíeráníe.
     Srazúce Tateré střědem v řady
     rozprnuchu vše jich voje četné,
     poplenichu vše, če v zemi bíeše.
       Otstúpi naděja vše křesťany,
     i by hoře hořa všeho věcše.
     Vzmodlichu sě Bohu žalostivo,
     by je spásal sich Tater zlostivých:
     "Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem,
     sprosť ny vrahóv, sprosť ny stíhajúcíech;
     potlačiti chtějú dušu našu,
     okľúčiuce ny vňuž vlci ovce!
     Prvý boj nám ztracen, ztracen vterý!"
       Tateré sě v Polscě rozložichu,
     blíže blíž poplenichu vše vlasti,
     dodrachu sě lúto k Olomúcu.
     Bíeda vstane tužšia po krajinách,
     niče neby prosto přě pohany.
       Váleno den, váleno den vterý:
     vícestvíe sě nikamo nekloni.
     Ajta rozmnožíe sě Tatar množstvíe,
     jak sě množíe večerní tma v jeseň;
     i u povodniu sich Tatar ľútých
     kolébáše sě voj křesťan střědem,
     úsilno sě drúce k siemu chlumku,
     na němž máti božia divy tvoří.
     "Vzhóru, bratří, vzhóru!" vola Vněslav,
     udeři svým mečem na ščít stříebrn
     i chorúhvú výš nad hlavú toči.
     Vše sě vzmuži, vše v Tatary vnoči:
     srazichu sě v jednu sílu silnú,
     vyrazichu jako oheň z země
     tamo k chlumku iz Tarar přěmnožstvíe.
     Zpátečnými kroky chlumkem vzhóru:
     na podchlumí v šíř sě rozstúpichu,
     k spodu zúžichu sě v ostrú hranu,
     v pravo v levo pokrychu sě ščíty,
     vz ramena vložichu bystrá kopíe
     druzí prvým, tako druhým třetí.
     Mraky střěl tu s hory na Tatary.
       V tom temná noc posula všu zemiu,
     rozvali sě k zemi i k oblakóm
     i zapřěti zraky zapolená
     i křěsťan i Tatar protiv sobě.
     V hustě tmě křestěné náspy vrhú,
     náspy zakopané kolkol vrcha.
       Když na vzchodě jutro počínáše,
     pozdviže sě vešken tábor vrahóv.
     Tábor sien bě strašný: kolkol chluma
     až do nedozíráma daleka
     na ručíech tu koníech vňuž hemzechu
     nosúce na kopíech napíchané
     hlavy křesťan vz výš k chámovu stanu.
       Shluče sě tu množstvíe v jednu sílu,
     zaměřichu všicci v jednu stranu
     i mknuchu sě prudko vz chlumek vzhóru
     i vzúpichu skřěkem všestrašivo,
     ež sě hory doli rozléhali.
       Křestěné na náspech všudy stáchu,
     máti božia dodáše jim chrabrosť;
     napínáchu ruče tuhy luky
     i mácháchu silno ostré meče:
     i by Tatarovóm ustúpati.
       I vzjétři sě národ Tatar ľutých,
     zaměsi sě chám jich krutým hněvem;
     v třie prúdy sě rozstúpi veš tábor,
     i hnachu třmi prúdy ľúto vz chlumek.
       Křěstěné skácechu dřěves dvadseť,
     všech dvadesěť, če jich tamo stáše,
     přivalichu klády pokraj násep.
       Juž juž Tateré sě v náspy hnachu,
     skřěkem řvúce až do oblak strašno,
     juž sě jechu náspy rozkotati.
       I svalichu s násep klády mocné:
     sie smačkachu Tatary jak črvy,
     sdrtichu je ješče vz dál na rovni.
       I by bojeváno dlúho kruto,
     až noc temná konec bojem sdíeše.
       "Pro Bóh! aj nastojte, slavný Vněslav,
     slavný Vněslav sražen s násep šípem!"
       Krutý žel tu teskné srdce rváše,
     trapná žízň útrobu kruto smáhše,
     sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu.
       Večer tich tu projde na noc chladnú,
     noc sě proměníše v jutro šero,
     i v táboře Tatar kludno bíeše.
       Den sě rozhoříeva na poledne,
     křěstěné padachu trapnú žízňú,
     vypražená ústa otvíerachu,
     pěvše chrapavě k mateři božíej,
     k níej svá umdlá zraky obracechu,
     žalostivo rukama lomichu,
     ot země do oblak teskno zřěchu.
       "Nevzmožno nám déle žízňú tráti,
     nevzmožno pro žízň vojevati:
     komu zdravíe, komu drah živótek,
     tomu v Taterech milosti ždáti!"
     Takó řěchu jedni. Tako druzí:
     "Trapněje shynúti žízňú meča!
     v porobě nám bude vody dosti."
     "Za mnú, kto tak smýšlé!" vece Věstoň,
     "za mnú, za mnú, koho vy žízň trápí!"
       Tu Vratislav jak tur jarý skoči,
     Věstoňa za silně paži chváti,
     díe: "Prorado, škvrno křesťan věčná!
     v záhubu chceš vrci dobré ľudi?
     Od Boha na milosť ždáti chvalno,
     ne v porobě ot sveřěpých Tatar.
     Neroďte, bratřé, spěti v pahubu!
     Přetrpěchom najlútějéj vedro,
     Bóh ny sílil v rozhořalé póldne,
     Bóh nám sešle pomoc ufajúcím!
     Zastyďte sě, mužie, takých řěčí,
     ač sě hrdinami zváti chcete!
     Pohynem-li žízňú na siem chlumce,
     smrť sie bude Bohem zaměřěna;
     vzdámy-li sě mečem našich vrahóv,
     sami vražbu nad sobú spáchámy.
     Mrzkosť jest poroba Hospodinu,
     hříech v porobu samochtíec dáti šíju.
     Za mnú poďte, mužie, kto tak smýšlé,
     za mnú přěd stolec mateře božíej!"
       Ide za níem množstvíe k kaple světéj.
     "Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem
     i povyš ny v krajinách nad vrahy!
     vyslyš hlasy k tobě volajúcé!
     Okľúčeni smy ľútými vrahy;
     vyprosť ny z osidl krutých Tatar
     i daj svlaženíe útrobám našim!
     Hlasonosnú oběť tobě vzdámy.
     Potři v zemíech našich nepřátely,
     shlaď je u věk a věky věkoma!"
       Aj hle, na vznojeném nebi mráček!
     vzdujú větři, zahučíe hrom strašný,
     chmúráše sě tuča po všem nebi,
     blsky rázráz bijú v stany Tatar:
     hojný příeval pramen horský zživi.
       Minu búřa. Voje v řady hrnú:
     ze všech vlastí, ze všech krajin země
     k Olomúcu chorúhvy jich vějú;
     těžké meče po bocéch jim visá,
     plní túli na plecéch jim řehcú,
     jasní helmi jim na bujných hlavách,
     i pod nimi ručí koni skáčú.
     Vzezvučaly hlasy rohóv lesních,
     udeřily zvuky bubnóv břeskných.
     Naliť srážajevě straně obě;
     podvihaje sě mlha ote pracha,
     i by pótka krutá, poslednějé:
     vznide chřest i drnket ostrých mečev,
     vznide syket kalených střěl strašný,
     lom oščepóv, rachet kopí bystrých.
     I by kláníe, i by porúbáníe,
     i by lkáníe, i by radováníe.
     Krev sě valé, jak bystřiny dščevy,
     mrch tu ležéše jak v lese dříevíe:
     siemu hlava na dvě rozcepena,
     siemu srubeně stě ruce obě,
     sien sě kotíe s oře přě druhého,
     i sien zuřivý své vrahy mláti
     jak po skalách ľútá búřa dřěva,
     siemu v srdce po jilce meč vtasi,
     i siemu Tatařín ucho střieže.
       Uh, by ryk, stenánie žalostivo!
     Křestěné počechu utíekati,
     Tateré je ľútým davem hnáti.
       Ajta Jaroslav jak orel letě,
     tvrdú ocel na mohúcéch prsech,
     pod ocelí chrabrosť, udatenstvíe,
     pod helmicú velebyster věhlas,
     jarota mu z žhavú zrakú pláše.
     Rozkacen hna jako lev drážlivý,
     když mu teplú krev sě udá zříeti,
     kehdy zastřělen za lovcem žene:
     tako zľútí sě, vz Tatary trčí,
     Češie za níem jako krupobitíe.
       Vrazi kruto na Kublajevica,
     i by pótka ovšem veleľútá:
     srazista sě oba oščepoma,
     zlomista je oba velím praskem;
     Jaroslav, veš ve krvi s ořem sbrocen,
     mečem Kublajevica zachváti,
     ot ramene šúrem kyčlu protče,
     tako'ž spade bezduch mezi mrchy.
       Zarachoce nad níem túlec s lukem.
       Uleče sě veš ľud Tatar ľútých,
     otmetáše dřěvce séhodlúhé,
     palováše tu, kto téci móže,
     tamo, otkad slunce jasno vstává.
       I by prosta Hana Tatar vrahóv.

Národní knihovna ČR  [sign. Zc 2076]