Divoké hordy mongolského dobyvatele světa Temudšina (+ 1227) a jeho
syna Oktaie (+ 1241) se po vítězném tažení podrobenými zeměmi, plném
hrůz všeho možného druhu obrátili k Evropě a zde pod vedením Batua, synovce
Oktaie, si podmanili Rusko a Polsko až k samým hranicím Německa. Jejich
bojové jednotky čítaly pětset tisíc mužů a ničily vše, co měly v cestě.
Nebylo síly, která by tomuto řádění učinila přítrž. Ačkoli se k boji
připojili slezští vévodové s německými rytíři v bitvě u Wahlstadtu nedaleko
Lehnice dne 9. dubna 1241. Ani papež, ani císař, kteří soupeřili o
moc ve vleklém sporu, neposkytovali záruku, že by chtěli nebo mohli ochránit
západní země proti divokým, vše ničícím hordám. Tu zachvátila celý
křesťanský svět hrůza při představě nebezpečí, které hrozilo celé vzdělané
Evropě nejen zničením kultury, ale i náboženské víry. Znamenitý český král
Václav I., jehož země měla být další kořistí divokých nájezdníků, se
chystal k mohutné obraně. Všechny průsmyky v Krkonoších byly opatřeny
zátarasy, všechna města i hrady v Čechách byla v takovém chvatu opevněna, že
museli přiložit ruku k dílu i příslušníci stavu duchovního. Do země proudilo
množství cizích bojovníků a armád, neboť Čechy nyní tvořily ochranný val
křesťanství. Takto připraven očekával král Václav nepřítele v Kladsku. Avšak
Tataři, kteří dosud předstírali u Otmuchova, že zaplaví Čechy, se nečekaně
obrátili na jih a vnikli na Moravu v domnění, že se zde setkají s menším
odporem. Zde je však čekala první a jediná porážka díky skvělým velitelským
schopnostem jednoho Šternberka s jeho statečnými bojovníky. Jaroslav ze
Šternberka byl pověřen svým králem k tomu, aby zachránil Moravu. Vydal
se tam s armádou, která čítala 8 tisíc bojovníků. Cestou se k němu
přidávali další ozbrojenci z měst a vesnic. Byla vytvořena četná opevnění s
posádkami. Se svou armádou, čítající nyní již 12 tisíc mužů, obsadil
hlavní město Olomouc, kterému hrozil bezprostřední vpád nepřítele. Jeho
blízkou přítomnost prozrazovala hrozivá noční zář požárů měst a vesnic na
východě. Obyvatelé z rovin prchali do opevněných zámků, které však nebyly
schopny množství lidí pojmout. A tak se mnozí snažili o záchranu
alespoň na nepřístupných horských skalách u Šternberka a Hostýna. Nepřítel,
zvyklý bojovat a vítězit v otevřené krajině, ztrácel síly při vleklém a
obtížném dobývání opevnění. Navíc byl zvyklý zabíjet a loupit v nechráněných
vesnicích, odkud však už obyvatelé uprchli. A právě na tom byla
založena Jaroslavova taktika. Několikrát byl odražen útok na Olomouc.
Tatarům se nepodařilo ani lstí vylákat Jaroslavovo vojsko k bitvě na
otevřeném poli. Usoudili tedy, že zbabělé křesťanské vojsko se vyhýbá boji,
který by pro ně skončil porážkou. V malých skupinách bezstarostně táhli
krajem a pustošili mnohá, křesťanům drahá místa. Tak se jim podařilo dobýt
klášter Hradisko, jehož řeholníci i posádka zahynuli krutou smrtí v
plamenech. Oklamán zdánlivou netečností Jaroslava opomenul Peta, náčelník
Tatarů a jeden z četných vnuků Temudšina, všechna pravidla obezřetnosti.
Z nepřehledně rozlehlého tábořiště Tatarů se vytrácel řád a kázeň.
S tím počítal Jaroslav ještě více než s očekávanými posilami a když i
tyto dorazily, nedokázal již déle krotit touhu po pomstě svých bojovníků.
25. června 1241, časně z rána, vnikl s celou svou armádou
nepozorovaně do nepřátelského ležení, kde byla vykonána krvavá, ale
spravedlivá, odplata na k smrti se probouzejících Tatarech. Mnoho obětí
spravedlivé pomsty padlo, když se Peta s nově sešikovaným vojskem postavil
Jaroslavovi na odpor. Došlo k nemilosrdnému boji, ve kterém se vítězství
klonilo na obě strany a dlouho o vítězi nebylo rozhodnuto. Avšak zde, v
rovinách kolem Olomouce, konečně Nemésis dostihla jednoho z nejkrutějších
dobyvatelů národů. A to právě v okamžiku rozhodujícího vražedného boje, kdy
křesťanům již docházely síly a začali ustupovat.
Tu přilétá Jaroslav, orel.
Tvrdá ocel halí prsa silného,
pod ocelí se skrývá hrdinná síla a odvaha,
pod přilbou orlí zrak vojevůdce,
hněv srší z planoucího zraku,
zběsilost v něm propuká jak v podrážděném lvu,
když někde spatří čerstvou krev
a zraněn stíhá odvážného lovce
tak zlobně se vrhá na Tatary...
Jak krásně souhlasí všechny dostupné zprávy se skutečností, že vůdce
Tatarů, královský syn, padl před Olomoucí Jaroslavovou vlastní rukou.
V tom se zalekne divý šik Tatarů,
odhazuje předlouhá kopí,
kdo je schopen, překotně prchá,
prchá tam, kde slunce vychází,
svobodná od zloby Tatarů je Haná.
Tato událost, pro Evropu tak významná, zanechala četné památníky a také
dosud živé tradice. K němým památníkům této události patří
Jaroslavem ze Šternberka vybudovaný hrad a město moravský Šternberk a
kostel Panny Marie v Olomouci. Do současnosti se zachovaly místní tradice v
Olomouci a pod kopcem Hostýnem poskytující vhodný námět pro romantickou
národní epopej. Dále je to nádherná oslavná báseň Jaroslav aneb o vítězství
nad Tatary, která je součástí Rukopisu královédvorského z konce
13. století. V něm je ovšem více popsána bitva pod Hostýnem než u
Olomouce, ale v podrobnostech neodporuje historickým poznatkům. Je-li však v
této oslavné písni už tenkrát jmenován Kublaj tatarským králem, který vládl
v letech 1259-1294, je to důkaz toho, že píseň vznikla až v době, kdy v
Evropě bylo jméno "Kublaj" a výraz "tatarchán" významově totožné. Dobový
současník by také neměl v úmyslu ani důvod vybájit příběh o něžné
Kublajevně. Existují ještě další písemná svědectví, např. klášterní kroniky
na Hradisku, v Zábrdovicích, v Třebíči atd., z nichž čerpali
Dubravius, Pešina, Pubička. Dále anonymní pisatel u Menkena (Script.
R. G. T. II.) a Dalimil, kterému lze s jistotou věřit.
Bohužel je právě tato doba v pramenech obsažena velmi spoře a script. Rereum
bohemicarum je dobová mezera v důsledku neexistujícího pokračovatele
Cosmase. Tím lze vysvětlit nepřesnosti a rozpaky pozdějších spisovatelů při
popisování tohoto dějinného období se všemi průvodními okolnostmi.
Nekritický Hájek zaměňuje vpád Tatarů se vpádem Kumánů v roce 1253 a někteří
historici pak od něj tyto nepřesnosti opisovali, např. Cornovův Jaroslav ze
Šternberka, Praha 1813. Je také udivující, že vynikající cizí
historikové dodnes opomíjejí tyto dějinné poznatky. Vysvětlením těchto
souvislostí by bylo možné zodpovědět často kladenou otázku - proč Tataři
nepokračovali ve svém tažení na západ? Jistě to nebyla jen Oktaiova smrt,
která je od toho odradila. Proč pokračovali v pustošení a dobývání jižních
zemí, hlavně Uher, ještě déle než rok? Německá armáda v Rakousku (1242), kde
byl osobně přítomen se svou družinou i český král, by na Tatary nezapůsobila
tak odstrašujícím dojmem, kdyby před sebou neviděli svého přemožitele z
předchozího roku, jak správně podotýká Cornova. Za své zásluhy byl vítěz
nad Tatary Jaroslav ze Šternberka králem Václavem jmenován prvním
zemským hejtmanem na Moravě. Tento úřad zastával do roku 1248 a jeho
nástupcem se stal vévoda Oldřich Korutanský. Byl obdarován rozsáhlým územím
na Moravě a jako nejvyšší vyznamenání mu král propůjčil právo zdobit se
vévodským kloboukem. Jaroslav údajně zemřel v Praze v roce 1277 a byl
zde pochován v kostele sv. Anežky, který je v současné době již zrušen.
František Palacký: Dějiny rodu Sternbergů -
Geschichte der Familie Sternberg
Komentář napsal Zdeněk Sternberg. Vydala Moravská expedice v Moravském
Berouně v srpnu 2001 nákladem 1000 výtisků.
Formát 22 x 16 cm. Počet stran 130.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná