Osobnosti rkp. sporu

OSVĚTA
listy pro rozhled v umění, vědě a politice

Redaktor a vydavatel: Vácslav Vlček
Praha 1886.
Tiskem Františka Šimáčka.

Osvěta 1886 Ročník XVI. Číslo 4. Strana 376 až 384:
Ve sporu o Rukopisy.

Pan profesor dr. Jan Gebauer uveřejnil v únorovém čísle Athenaea článek, jehož závěrek naznačen byl též nadpisem: "Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvrorského a Zelenohorského". Já ozval jsem se k tomu malým článečkem v minulém sešitě Osvěty, kdež uznával jsem slušnosť a potřebu toho, aby dotčené rukopisy nově prozkoumaly se paleograficky a chemicky, i sliboval jsem, že ve správním výboru Musea Českého budu se v tom směru přimlouvati. Ve březnovém čísle Athenaea p. Gebauer potvrzuje sice tuto jednomyslnosť mezi námi, ostatně však jest s mými poznámkami docela nespokojen. Nespokojenosť tuto lze snadno pochopiti. Šloť p. Gebauerovi netoliko o nové zkoušky rukopisů - neboť těch byl by mohl se domoci beze všeho veřejného pohoršení prostě písemnou žádostí k výboru musejnímu a tím prostředkem, na nějž dle Athenaea str. 162 nedávno sám skutečně pomýšlel - ale šlo jemu zároveň také o to, aby před veřejností hned napřed učinil pravdě podobným, že

1. RK i RZ jsou podvrženy, totiž teprve roku 1817 nebo krátce před tím složeny a napsány, a že

2. padělal je Hanka snad s některými ještě společníky.

Větu druhou, ve kteréž jest prvá již také obsažena, dovozoval nejhlavněji shodami, kteréž shledal mezi jazykovými odchylkami oněch rukopisů od obyčejné mluvy staročeské, a mezi chybami jazykovými nalezenými v dokázaných falsifikátech a v theorii Hankově z r. 1817. Já proti p. Gebauerovým shodám postavil jsem několik neshod, ježto se mi v rychlosti naskytly mezi jazykem našich rukopisův a staročeskými vědomostmi Hankovými vůbec, ovšem též z doby do r. 1817. P. Gebauer zavrhuje mou argumentaci docela, a to předně a všeobecně proto (Ath. 194), poněvadž on prý "netvrdil, že by ve všech pravidlech a náhledech Hankových byl souhlas s RK a RZ," a neshody mnou ukazované teda nevyvracejí žádného tvrzení p. Gebauerova, též vůbec nemají prý moci průvodné, a p. Gebauerovi "samému po tom prozatím nic není." V tom musím dáti panu G. za pravdu, on skutečně netvrdil takového souhlasu všech pravidel a náhledů Hankových a nikterak nevzal jich všech do úvahy; onť vybral si z nich jenom takové kusy, kde může ukazovati na souhlas a tím odůvodňovati svou pochybnosť o pravosti rukopisů. Já přijímaje toto východiště zápasu, rozšířil jsem jeho půdu tak, aby také druhá strana nabyla místa na kolbišti; půdou tou jest dvoudílné pravidlo: čím více shod mezi Hankou a rukopisy, tím větší jest pravděpodobnosť, že Hanka je padělal (této půlky pravidla užívá p. G.), a čím více neshod dokáže se mezi Hankou a rukopisy, tím větší bude pravděpodobnosť, že Hanka jich nemohl padělati (této polovice pravidla zase já jsem něco málo užil). Když pak p. G. dále dovozuje a priori, že neshody mnou ukazované a všeliké jiné nemohou míti moci průvodné, a že jemu "samému po tom prozatím nic není," upozorňuji, že ta věc na něm samojediném nezávisí. Ovšem, kdyby se dopouštěly jenom důkazy jedné strany a jen ta strana by směla svědky vésti, bylo by to nemálo pohodlné pro toho, kdo by toho práva mohl výhradně užívati; avšak takový řád při soudech neplatí. A není-li panu Gebauerovi jakožto žalobníkovi prozatím nic po důkazích druhé strany, záleží na nich jistě obrancům a české veřejnosti, kteréž on své důkazy jako na soud předložil.

Naproti mému výroku, že přesvědčení moje o pravosti RKho a RZho poddalo by se jenom tehdáž, kdyby někdo dokázal, že písmo jejich není staré, p. G. dokazuje obšírně in abstracto a priori, že odchylkám linguistickým dlužno přiznati větší váhu, i že takové "nedoceňování vědy se strany neodbornické" nemůže se připustiti při posuzování pochybných rukopisů vůbec, a tudy prý ani některého jednotlivého vzlášť. K tomu jenom odpovídám, že já jsem o jakýchkoli nebo všech rukopisích vůbec nemluvil, než mluvil jsem konkrétně o RKém a RZém, a při těch je situace taková, jaká nebývá u každého rukopisu v pochybnosť braného. My totiž známe již dlouhou řadu všemožných námitek linguistických, historických a jiných, které byly činěny naproti jich pravosti; tyto pak námitky byly dílem dokonale vyvráceny a vydařily se tím namnoze za skvělé důkazy pravosti, ostatní pak ani dle dosavadního uznání nejnovějšího a linguisticky nejlépe obrněného pochybovače, totiž p. Gebauera, nepostačují k vynesení odsudku. U mne ovšem na rozdíl od p. G., nejvíce padá na váhu pevné přesvědčení, že písmo je staré; a poněvadž je staré, nestrachuji se ani těch námitek jazykových, které by se mohly vymysliti ještě v budoucnosti.

Aby čtenáře přesvědčil, že jazykové chyby samy o sobě mohou slušně dostačiti k zavržení nějakého rukopisu, pan G. dává na uváženou, kdyby v latinském na oko starém rukopise vyskytovaly se tvary jako laudaminae vedle laudamini, nebo davit místo dedit, a kdyby nálezce takového rukopisu byl před jeho nalezením učil takovým formám, zdaž by prý klasický filolog čekal na paleografa a nerozsoudil hned, že to je falsifikát? Odpovídám: Možná, že některý filolog by tak učinil, ale ten mohl by se při tom hrubě zmýliti. Neboť jestliže onen podezřelý nálezce špatně latinsky uměl, to není překážkou, aby nemohl najíti rukopis, ve kterém takové i horší chyby se vyskytují; majíť v západní Evropě na sta listin a dosti kronik i jiných spisů latinských, tisíc let starých i starších, ve kterých davit místo dedit jest tuze pěkná a čtenáři milá forma, ježto se v nich zpravidla vůbec žádných pravidel gramatických nešetří, takže čtenář musí smysl toliko lapati a chytati domyslem. Kromě toho jest povědomo, že i za časů Ciceronových mluva římských vesničanů silně lišila se od mluvy spisovné, že ještě větší odchylky najdou se ve zbytcích starších dialektů, ze kterých spisovná latina vynikla a dílem i vznikla, i že konečně v latinských spisích netoliko z doby archaické, nýbrž i z klasické nachází se množství slov a míst, s nimiž filologové nevědí si rady; největším dílem zavinili tu svízel špatní písaři. Listy filologické, jichž spoluredaktorem jest p. Gebauer, v každém sešitě přinášejí snůšky konjektur o takových zádrhlinách; filologové klasičtí vynakládají všechnu učenosť a důvtip, aby chybná místa nějak snesitelně vyložili a opravili: ale že by ty chyby v latinských autorech byly dostatečným důkazem podvrženosti, toho v Listech filologických nečítávám. Když klasickým filologům rozumí se samo sebou, že přepisovači latinských autorů dělávali chyby, jakým právem předpokládá se, že písaři dvou českých rukopisů a jen dvou rukopisů, nikdy nemohli se zmýliti, takže každá chyba jest důvodem podezření? [1]

P. Gebauer také speciálně kritisuje jednu po druhé a vyvrací všechny tři neshody, ježto jsem vytknul mezi theorií Hankovou a našimi rukopisy. Nejsa neomylným, neostýchám se přiznati, že - jakž zatím poznal jsem i jinak - náměstku jejá z RZho neměl jsem uvozovati v tom spojení, jak jsem byl učinil, neboť ona naproti předepisovanému od Hanky nesklonnému jejie není tvarem skloněným, nýbrž toliko starším, nepřehlaseným; jakož však jejá a jejie přece není identické, zůstává v tom ohledu vždy nějaká neshoda mezi Hankovým pravidlem a RZým. Pan G. také ukazuje, že Hanka r. 1817 mohl znáti z Dobrovského i z rukopisu Hradeckého adjektivum "prokní" či "prokný", jakž dal je tisknouti r. 1818 ve třetím svazečku Starobylých Skladání str. 31; uznávám, že Hanka již ve dřívějších letech mohl to slovo znáti, ale jisté to není, znal-li je, ba ani pravděpodobné, povážíme-li, že r. 1817 v prvních dvou svazečcích St. Skl. dal třikráte tisknouti slovo proknic, jež si sám utvořil chybným čtením slova "proknyy". Zdaž je možno, aby byl tak chybně četl a utvořil si nestvůru "proknic", kdyby byl znal, tj. v paměti měl slovo "prokný" z Dobrovského? A dále, když Hanka r. 1817 třikráte dal tisknouti slovo "proknic" jakožto domněle staročeské adjektivum tvaru jmenného, zdaž je pravděpodobno, že by se ono nebylo vyskytlo namísto "prokní" v RKém nebo RZém, kdyby tyto rukopisy pocházely z dílny Hankovy? Já myslím, že nikoli, i že jsem tu narazil na nový dobrý důvod proti druhé větě svrchu psané. Jinak nepodařilo se p. G., aby mi něco vyvrátil, a vše ostatní, co jsem zde minule napsal, ostojí beze změny.

K neshodám, na něž jsem minule ukázal, oznámím zde ještě některé jiné. Jsa zvyklý v polemikách koncedovati protivníkovi co nejvíce a opírati se jemu na půdě od něho samého zvolené i možno-li jeho vlastní zbraní, přijímám supposici páně Gebauerovu, že dokázané falsifikáty a mylné výklady Hankovy o staré češtině mají se pokládati dohromady za jeden celek, naproti němuž za účelem srovnání staví se jazyk RKho a RZho. P. Gebauer shody nalezené mezi těmi dvojími předměty má za důkaz, že to všechno bez rozdílu pochází od Hanky, já pak zase neshody pokládám za důkaz, že RK a RZ nejsou udělány od Hanky. Našel jsem dále tyto:

4. V úvodě k I. svazečku Starobylých Skladání str. XXV Hanka píše: "Od neurčitého způsobu se dělávala druhá a třetí osoba prostého minulého času vypouštěním ti"; k tomu na ukázku přidává z každé třídy po jednom slovese, a to vždy infinitiv i aorist udaným spůsobem utvořený. To pravidlo obyčejně postačí, ale ne vždy, zejména nepostačí u mnohých sloves třídy první a druhé. V RKém jsou četné aoristy, utvořené dle jiného pravidla, např.: neřeče, přenesechu, vsěde, osěde, střiežechu, napřeže, vrže, otvrže, máše, smeče sě, podviže, shluče sě, protče, uleče sě, vytče. Od některých sloves druhé třídy vyskytují se dvoje aoristy, z nichž jeden, utvořený podle hořejšího pravidla Hankova, pokládá se za mladší, druhý pak, tvořený jinak, za starší; např. sloveso machnúti jest v RKém zastoupeno dvojím aoristem: máchnu a máše. - Neshoda tato neměla by velké váhy, kdyby aorist tvořený jinak, než podle pravidla Hankova, nenaskytoval začátečníkovi ve staročeštině mnohých nesnází, tak sice, že Jagič předpokládal, že Hanka r. 1817 vůbec neuměl tvořiti starších aoristů ve druhé třídě sloves. V tomto předpokládání - a poněvadž zároveň Jagič náleží k těm učencům, kteří RKý a priori zavrhli a nápotomně k tomuto předpojatému mínění svému hledají důvody - Jagič na bůhzdař ale určitě tvrdil, že v RKém není ani jediného aoristu ze druhé třídy, který by byl utvořen bez slabiky nu; tvrzení toto je prostě nepravdivé, neboť v RKém stojí máše a ostatní aoristy svrchu po tom slově již uvedené, které Jagič ve své vědeckosti popřel. Posvítil na to p. prof. Hattala v Národních Listech 30. pros. 1885.

5. Staročeští písaři psávali zpravidla pouhé le, kde bychom podle analogie očekávali, že oni napíší lie nebo lye. Že měkkosť této slabiky se neoznačovala, v tom srovnávají se i profesoři Gebauer a Hattala; poslednější vyznává v předmluvě ke Zbytkům rýmovaných Alexandreid str. XXV, že v staročeských památkách lie neboli lye viděl psáno za měkké le všeho všudy jenom pětkrát; ještě o jednom případě zmiňuje se p. Patera v Musejníku 1885 str. 301, kdež písař napsal lye, ale potom připojil pod y dvě tečky na znamení, že se to y nemá čísti. - Podvržená Píseň na Vyšehrad, ač je nedlouhá, obsahuje lye šestkrát, totiž docela pravidelně všude, kde toho analogie zdála se žádati: smyelye y hrdye, na skalye, valye sye (dvakrát), zyelye, liepa. Naproti tomu v RKém měkké le, krátké i dlouhé, píše se zpravidla pouhým le: sie uale (několikrát), skale (několikrát v dativě i lokále), lepa (několikrát), krale, krziedle dluzie, uele, w uwale, po uvalech, wdole, kto tak smisle (dvakrát); vedle toho stojí tam také dvakrát psáno polie (novočesky půle), a sice na 8. straně fotografického vydání ve třech řádcích za sebou psáno to slovo třikrát, po prvé a po třetí polie, a po druhé pole; z čehož jest patrno, že písař RKho nebyl sobě vědom žádného pravidla o pravopise měkké slabiky le, ač psal ji obyčejně le; písař Písně na Vyšehrad psal důsledně lye, lie.

6. V podvržené Písní na Vyšehrad stojí psáno syela (síla). V RKém čte se to slovo nejméně šestkrát, a vždy psáno je správně: sila, silu. - Mimochodem podotýkám, že v pěti verších písně na Vyšehrad, tištěných od p. Gebauera v Athenaeu str. 153, jsou tři nové chyby, totiž odchylky od originálu: prziekrzye, na skaalye stoiyesy, místo przykrzye, na skalye stogesy; povstaly ty chyby tím, že p. G. neopisoval z originálu, nýbrž z chybného přepisu, totiž z Dobrovského, ač udává, že v Hankově Polyglottě je to trochu jinak. Nemá to zde jiné důležitosti než jen jako ukázka, že i panu G. u pramene sedícímu přihodilo se, co on vytýká Klatovskému profesorovi p. Ošťádalovi. Ostatně dle omylů, vytčených od p. Hattaly ve Přídavku k Alexandreidě str. 5 a 6, nelze se na všechno všude spolehnouti ani v diplomatických otiscích, jež p. Gebauer dělává přímo z originálu schválně k bádání filologickému.

7. V písni na Vyšehrad psáno naaszye, to jest náše místo naše; v RKém a RZém takových chyb není.

Jest na jevě, že tyto a jiné neshody, ježto by se ještě našly, nevyvracují shod páně Gebauerových, ale jsou k nim protiváhou. Důležitosti nelze upříti těm neshodám, neboť ony tvoří částku demonstrace ad absurdum, že Hanka nemůže býti původcem našich vzácných rukopisů. Přiznávám však, že ještě důležitější jest přímé vyvracování námitek a pochybností p. Gebauerových. Chci se o to pokusiti a uvedu několik protidůvodů, kterými některé námitky se vyvracejí nebo aspoň seslabují; činím to ne proto, že bych chtěl p. Gebauera poučovati anebo že bych doufal jej přesvědčiti; hodilť by se p. G. sám dle mého mínění nejlépe k tomu, aby vyvrátil námitky p. Gebauera, kdyby k tomu použil svých znamenitých výpisků ze staročeských spisův, a kdyby zároveň přinesl k tomu onu mysl a vůli, kterou vzhledem k RKmu a RZmu dával najevo za minulých let, naposledy ještě ve druhé polovici měsíce ledna letošního roku. Zachovám pořádek a čísla ta, pod kterými p. G. své námitky uvedl v Athenaeu str. 154-158.

ad 1. Pan G. vytýká dva superlativy (naiplznei, nailuteiei) a jeden komparativ (poslednieie), ježto se uchylují od theorie, kterou on sám zbudoval a roku 1880 uveřejnil (Nominale Formen des altböhmischen Comparativs). Dle této nové náuky užívalo se jmenných tvarů komparativu ve přísudku, jako se užívalo jmenných tvarů positivu též ve přísudku; nominativ jednotný v rodě mužském zněl múdřějí, hoří, v rodě středním múdřějše, horše, řídčeji múdřějie, hóře, v rodě ženském múdřějši, horši; nominativ množný a dvojný ve všech rodech múdřějše, horše. Tato theorie p. Gebauerova docela se liší od Šafaříkovy, dle něhož singulár by zněl lubějí, lubějá, lubějé, nebo přehlaseně a staženě lubí ve všech rodech i číslech. Správnosť nebo nesprávnosť náuky p. Gebauerovy nemohu posuzovati, ale tolik bych jí na první pohled vytýkal, že v ní není oznámeno, které výjimky vyskytují se od oněch pravidel a jak zhusta. Přistupme s ní k RKmu.

Pan G. nezmiňuje se o verších Záboje: uam pieiu nainizi z dola, z srdce nainizeie pohruzena w hori. Stálo by za ohledání, mohl-li Hanka r. 1817 tyto superlativy znáti. Najniží srovnává se s theorií p. Gebauerovou a ovšem také Šafaříkovou, a rovněž tak adverbium najnížeje (kromě že by p. G. žádati mohl, aby podle jeho jiné theorie o staročeském psaní hlásky e bylo tam psáno nainizeiie; nejnověji skutečně začíná p. G. posledně dotčenou theorii svou obraceti proti RKmu, což provede-li důsledně také při ostatních spisích, bude mu prohlásiti větší, ba největší díl staročeské literatury za podvržený).

Důležitější v příčině komparativu jest verš v Jaroslavu str. 10: i bi horzie horsia wsieho wiecse = i by hoře hořa vsieho věčše; komparativ věčše docela se srovnává s theorií p. Gebauerovou, nikoli však se Šafaříkovou; Hanka r. 1861 i Kořínek r. 1873, nemajíce o tom pravidle tušení, transkribovali věčšie, pokládajíce ten komparativ za tvar složitý, rovný novočeskému věčší. Padělatelé roku 1817 ovšem tím méně mohli věděti, čemu p. Gebauer roku 1880 učiti začne. Podobá se to oné příhodě před 25 lety, kdy Fajfalík našel velikou námitku proti RKmu, že slovo krvi pokládá se v něm za jednoslabičné; a tu ohledáním starých veršů vynašlo se, že krvi ve staré češtině vůbec počítalo se za jednoslabičné; i vznikla naproti Fejfalíkovi otázka: kterak domnělý falsátor r. 1817 mohl znáti pravidlo, které vyšlo najevo okolo r. 1860? Ale význam našeho případu s věčše uskrovňuje se tím, že v Čestmíru psáno v ženském rodě rovněž tak: síla stáše pětkrát wiecse (věčše) Pražan; podle pravidla p. Gebauerova mělo tu býti věčšie (tvar složitý); avšak, jak již připomenuto, p. G. nevyjádřil se o výjimkách od svého pravidla v příčině jmenných tvarů komparativu.

Pan Ošťádal v Klatovských Listech 27. února t.r. uvedl mezi jinými jeden komparativ, proti kterému p. G. sice velmi mnoho namítá, ale přesto přece zůstává ve Hradeckém rukopise psáno: gynossy sczedrziey su; p. G. míní, že písař se zmýlil, nedopsal slovo sczedrzieysse, kteréž tam státi má. Teda písař Hradeckého rukopisu se zmýlil, ale písař RKho nezmýlil se nikdy; Hradecký rukopis není podezřelý pro slovo sczedrziey, ale RK jest podezřelý pro slovo naiplznei, ač v obojím je nedostatek stejný naproti žádanému ščedřějše, nejplznějše.

ad 4. P. G. učí, že demonstrativum sen, seho, semu atd. měnilo se později v sien, sieho, siemu atd., tak sice, že teprva prý od sklonku XIV. století vyskytá se také sie- vedle se-; ale RK má jenom sic-, kdežto by prý měl míti jenom se-, anebo aspoň také se- vedle sie-. Hanka znal též jenom sie-. Na této poslední poznámce nemůže mnoho záležeti ani dle theorie p. Gebauerovy; Hanka mohl spíše všimnouti sobě a oblíbiti si sie- než se-, jestliže ono vyskytá se ve spisích pozdějších a tudy hojnějších. Ale prvější tvrzení p. Gebauerovo kulhá. On sám kladl RK, dokud věřil v jeho pravosť, do druhé třetiny XIV. století. Z té doby, totiž asi z prostředka jemnovaného věku, pochází také Hradecký rukopis; dle slovníčka k němu při vydání Paterově přidaného nachází se v něm řečené demonstrativum sedmkrát; čtyři z těch případů jsou k této věci neužitečné (nocz sy dvakrát, nocz syu, sym), z ostatních pak příkladů jsou dva bez i: seho, nassem = na sem, a jeden má sie-: syey radosty. Teda ne teprva od sklonku XIV. vyskytá se sie-. Kdyby v RKém stálo samé se-, jak si nyní přeje p. Gebauer, mohl by potom zase vytýkati, proč tam není žádné sie-. Ostatně měl by p. G. oznámiti ve kterých starších rukopisích a na kterých místech shledal samé se-.

ad 9. V RKém stojí piješi, bijú, pije, a mohlo by státi spíš pieši, biú, pie; jeden takový tvar je také v RZém, což jest prý přitěžující okolnosť. Pan G. odůvodnil náuku svou o psaní těchto sloves v Listech Filologických r. 1882 str. 101-104; tam vedle příkladů na způsob biu uvádí také výjimky na způsob biju, ale nikde ty výjimky nevzbuzují v něm podezření, nýbrž ku každé poznamenává, že se má čísti biu apod., neboť někde takové kratší formy žádá i verš. Když teda i verši navzdory písař dost často napsal biju apod., zdaž to není zjevný důkaz, že se tak skutečně někde vyslovovalo?

ad 10. V našich rukopisích několikrát se vyskytá imperfektum (významu trvavého nebo opětavého) na místě aoristu (o významě jednodobém). Na tuto námitku odpověděl již roku 1879 archivář V. Brandl ve výborné své, ač třeba také ne ve všem neomylné Obraně Libušina Soudu str. 70; mezi příklady, jež tam uvádí z rozličných spisů staročeských, jsou některá imperfekta, kde děj minulý je zcela jistě jednodobý. Pan G. však při svých námitkách pohodlně ignoruje, co bylo proti námitkám uvedeno již dříve, když je přednášeli jiní pochybovači.

ad 11. Dle pana G. říkalo se staročesky jmu sě činiti něčeho, tj. s genitivem (něčeho) a s infinitivem slovesa imperfektního (činiti); odchylka prý vyskytuje se zřídka; v RKém a RZém jsou takové odchylky, a proto podezření. - K tomu podotýkám: V Hradeckém rukopise, a to v legendě o sv. Prokopu, stojí tyto dva verše: 1031 i poče jim hněvně řieci, 1051 i poče jim opět řieci. Novočech by jistě nenapsal: počal říci, nýbrž napsal by: počal říkati, jakž žádá pravidlo p. Gebauerovo o jmu sě. Pan G. může ty dva verše uvesti za důvod podezření proti legendě o sv. Prokopu, a to tím spíše, poněvadž kus té legendy již najisto vyhlašuje za padělek Hankův.

ad 16. Co p. G. namítá o slově zamiesi, to jsou námitky platné, ale platné jenom proti Hankově transkripci zaměši, a proti Hankovu výkladu: zaměšiti sě = zaškarediti se; jedním i druhým jest vinen RK tak málo, jako Alexandreida, kterou Hanka tiskl s týmiž dvěma nedověcnostmi. Má se transkribovati zamiesiti, kteréžto slovo (zamísiti) dosud žije ve smysle prvotním, hmotném, a v Alexandreidě i v RKém stojí v smysle přeneseném, znamenajíc nějaký stav mysli; jakož slova kaliti, mútiti, turbare, confundere i jiná v jiných řečech mají prvotný smysl podobný (míchati), a vesměs také se přenášejí na mysl lidskou. Polské zamieszač a ruské měšať užívají se též přeneseně.

ad 17. V Rkém stojí: otstúpi naděja všě křesťany, místo: všech křesťan. Pan G. zakládá si na té námitce mnoho; píšeť: "Kdo má trochu citu syntaktického a je poněkud zběhlý ve staré češtině, uzná, že jest tato odchylka velice hrubá. Kdo pokládá RKý za přesnou památku století XIV., sotva dovede si vysvětliti tuto zvláštnosť." - Myslím, že s trochou dobré vůle přece se to podaří, když s tou zvláštností srovná se její blíženec, jejž p. Ošťádal vyhledal ze Sušilovy sbírky písní moravských str. 165 a k našemu účelu též již oznámil v programě Klatovského gymnasia r. 1884 str. 34; zní takto: "odešel ju na půl míle", - toť velmi důkladný a geometricky zevrubný akusativ odlukový (sit venia verbo!) na místo očekávaného genitivu. V Klatovských Listech 13. března t.r. upozorňuje p. Ošťádal na rčení jiné, s akusativem místo genitivu rovněž tak podivným v Životě Krista Pána v Jirečkově Anth. I. 4. vyd. str. 88 ř. 19 zdola: "Potom tu ofěru dospěvše."

ad 18. V RZém stojí psáno: gore ptencem, c nim se zmia unori, což po Šafaříkovi obyčejně se transkribuje: k nim-že zmija vnori. Naproti té větě dávno se vytýká, že vnořiti jest verbu factitivum, a smysl žádá, aby tu stálo verbum neutrum nebo reflexivum: vnořiti se. Kdo tu výtku opakovati chce, neměl by nevšímati sobě toho, co o tom pověděl p. Brandl v Obraně Libušina Soudu str. 139, zejména příkladů tam uvedených na to, že sloveso strojiti klade se někdy namísto strojiti se atp. Podotýkám, že dle Veselicova slovníka, jejž mám po ruce, noriti jest v chorvátštině verbum neutrum, a že latisnké mergo i immergo jsou sice verba transitiva, ale emergo užívalo se nejen jako transitivum, než i jako neutrum; což rovněž tak, jak řečeno o emergo, platí o německém tauchen a jeho složeninách; patrně pojem ten sám vede k této dvojakosti funkce téhož slova, ježto tu dvojakosť osvojily si různé jazyky neodvisle jeden od druhého. P. Gebauer míní: "Odchylka strany sě sotva se vyloží bez násilí", to teda podle právě řečeného není pravda. - Pan G. opakuje také myšlenku Šemberovu, že Hanka napsal ten verš do RZho podle Alexandreidy, ve kteréž ve Starobylých Skládáních II. 192 se čte: "aby...sě had k dětem nevnořil"; nového dodává pan G. k tomu, že v rukopise Alexandreidy stojí psáno nevznořil, což Hanka špatně četl nevnořil; v RZém stojí vnori, a teda těžké podezření atd. Odpovídám: Je-li pak pravdě podobno, že Hanka, kdyby byl ten verš Alexandreidy přenášel do falsifikátu, nevšiml by si tam zvratné náměstky sě a ji neopsal? Šembera praví, že Hanka vyložil tu průpověď RZho "sám jediný novočesky správně slovy: k nimž se zmije vhnízdí [Krok I, 3, 57]". Podle toho Hanka cítil nedostatek náměstky sě v tom verši RZho, i položil ji do svého novočeského překladu; následovně by byl položil to slůvko také do staročeského textu RZho, kdyby jej byl on dělal. - Pan G. na této výtce zakládá si obzvlášť mnoho, ale zdá se mi, že ho štěstí přitom opustilo. Co se významu přítomného slova dotýče, vykládá p. G. nořiti = činiti, aby něco prýštělo, a vnořiti se = vzhůru se vynořiti; Hanka prý vydávaje text Alexandridy, "místo rukopisného a významem správného sě wznorzyl napsal nesprávně sě vnořil, a opakuje toto nesprávné vnořil také ve Vysvětleních". Podle slov "významem správného sě wznorzyl" mělo by se souditi, že pan G. pokládá výraz Hankou tištěný se vnořil za nesprávný významem nebo na tom místě za nevhodný. Opravdu však vnořiti se jest v Hankově otisku Alexandreidy sice rukopisně nesprávné, ale významem zcela správné, ano ono jest nynějšímu Čechovi srozumitelné, vnořiti pak, jak má rukopis, jest mu nyní nesrozumitelné; v této pak nesrozumitelnosti slova vnořiti se pro Novočecha leží jednoduché vysvětlení, proč Hanka neotiskl v Alexandreidě vznořil, nýbrž proměnil to ve vnořil. Co do významu slova nořiti, ví každý Čech, že to znamená tolik co potápěti, a to nejspíš jest prvotní význam toho slova; ono pak může se skládati s rozmanitými předložkami, netoliko s předložkou vz bez mála již vyhynulou; vnořiti označuje jen ještě určitěji, že cos potopením dostalo se do vody a jest již v ní. V RZém užito slova vnořit ve smysle přeneseném, a ten jest: vlouditi se, vedrati se někam. Miklošič při slově v(6)nrěti klade řecký equivalent (..........), jenž dokonale přiléhá k našemu vnořiti, znamenajíc vlastně potopiti, a přeneseně vniknouti nebo vedrati se někam. Zdvihne-li had hlavu vzhůru na ptáčata, čili vnoří-li se vzhůru, jak vykládá p. G., snad je jen poleká, ale vloudí-li se jim do hnízda, vnoří-li se k nim, pak jest jim jistě běda. Tu teda jest vnořiti nejen srozumitelnější, nýbrž i vůbec významem případnější aneb vhodnější, než vznořiti.

Pan profesor Masaryk, jenž hoří dychtivostí nejen aby podvrženosť RKho všemožně i nemožně se dokázala, nýbrž již také aby svět dověděl se o esthetické chatrnosti RKho, věnoval částku svých odbornických a vědeckých výkladů o těch věcech také mým poznámkám (Athenaeum str. 219-221). Zda-li, jakž resumuje p. Masaryk, jsem já "v záležitosti sporné pranic nového nepřednesl", ale "naopak opakoval omyly a nejasné pojmy již staré", o tom zůstavuji soud čtenářstvu samostatně myslícímu, podotýkaje toliko, že nejsa tuze módním člověkem, po novotách dokonce nebažím, ale vážím si pravdy, nechť je nová nebo stará. Vůbec pak o celé činnosti p. Masarykově v příčině našich vzácných rukopisů, jakž onano se jeví v posledních dvou číslech Athenaea, nehodlám vyslovovati se jinak než opakováním slov páně Masarykových z Athenaea str. 168: "Však dosti! Čím více o věci rozvažuji, tím méně se mi líbí! Ani vám říci nemohu, jak se mi nelíbí!"

Dr. J. Kalousek

P O Z N Á M K A:

[1] V Athenaeu datovanem 15. března 1886 ve článku profesora Masaryka na str. 192 čteme: "zodpoví palaeografové," na místo: zodpovědí; což jest zjevná odchylka netoliko od budoucí staročeské gramatiky, kterou sestavuje prof. Gebauer, anobrž i ode všech novočeských gramatik a gramatiček, cokoliv jich dosud vydáno bylo. Pročež březnové číslo Athenaea vidí se nám býti podezřelým ano podvrženým, ne-li celé, tož aspoň ti kusové v něm, kteří se připisují prof. Masarykovi. K většímu ubezpečení sebe dali jsme také chemicky zkoušeti tiskařskou čerň v tom čísle Athenaea, a výrok chemiků zněl, že jest to čerň koptová, ale že jsou na to fabrikanti a kupci, u nichž každý může si takovou čerň koupiti, i že následovně falsarius, jenž se vydává za profesora Masaryka, mohl se takovým černidlem lehce opatřiti. Když jsme upozornili dotčené chemiky, že se nám nikterak nejedná o to, z čeho čerň jest udělána, ale je-li dnes stará jeden den nebo 5 dní, k tomu nám neuměl nikdo z nich odpověděti. Tím jsme utvrzeni ve své dřívější jistotě, že ten článek Masarykův je skutečně podvržen. Padělatelem jest nejspíše Josef Rank, neboť v jeho slovníku podařilo se nám dlouhým bádáním nalezti skoro všechna slova v Athenaeu otištěná. O esthetický rozbor a sociologické prozkoumání onoho článku postaráme se příště, aby vyšlo najevo, že ani po těch stránkách není mu žádného retuňku. (Red.)