Osobnosti rkp. sporu

OSVĚTA
listy pro rozhled v umění, vědě a politice

Redaktor a vydavatel: Vácslav Vlček
Praha 1886.
Tiskem Františka Šimáčka.

Osvěta 1886 Ročník XVI. Číslo 5. Strana 537 až 558:
Ve sporu o Rukopisy.
II.

Pan profesor Gebauer v dubnovém čísle Athenaea str. 253-256 odpovídá k tomu, co v dubnovém sešitě Osvěty str. 376-384 pověděl jsem na obranu rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.

Pan G. v prvním projevu svých pochybností (Ath. 154) kladl zvláštní váhu na tu okolnost, že odchylky, jež on shledává v RKém a RZém od obyčejného jazyka staročeského, spolu mají příklady a podoby sobě rovné v padělcích a chybných výkladech o jazyku staročeském, pocházejících z doby před objevením RKého, totiž v padělané Písní na Vyšehrad (z r. 1816), v Hankově interpolaci legendy o sv. Prokopu (z doby před 10. červnem 1817) a v téhož Uvedení k I. svazečku Starobylých Skládání, datovaném 10. června 1817. Myšlenku tu opakuje jinými slovy ještě dvakráte (Ath. 159 a 160), řka jmenovitě, že všechno dalo by se nějak vyložiti a omluviti, "kdyby nebylo okolnosti, která vyzývá a nutí ku pochybování o starobylosti vytčených zvláštností a tudíž ku pochybování o úplné přesnosti obou rukopisův. Tou okolností jest souhlas četných odchylek RKho a RZho se zvláštnostmi nepochybných padělkův, a se staročeskými chybami Hankovými z doby před objevením těchto rukopisův." Výklad svých pochybností počal pan G. větami těmito: "Rukopis Královédvorský byl objeven Vácslavem Hankou. Na Hanku jest podezření, že rukopisy staročeské padělal a za pravé vydával." Výslovně a určitě pan G. připisuje Hankovi, že padělal jednu částku legendy o sv. Prokopu; co se týká jiných textů podvržených, Hanka prý "není formálně usvědčen, ale... nikdo nepochybuje, ...že padělání tohoto Hanka účasten byl." - Prosím laskavého čtenáře, není-li v těchto a jiných podobných slovích páně G. napovězeno zcela srozumitelně, že Hanka spolupůsobil při zhotovování zjištěných falsifikátů, a snad i RKého? V nejlepším případě zajisté chtěl p. Gebauer svou rozpravou v únorovém Athenaeu tolik docíliti, aby tato hypothesa, že Hanka byl účasten padělání RKho tak jako padělků nepochybných, vědecky se zkoumala a možno-li vyvrátila.

Chtěje k takovému zkoumání a vyvrácení něčím přispěti, ukazoval jsem na jazykové a pravopisné rozdíly a neshody, jež jsem našel mezi RKým a RZým ze strany jedné, a mezi Písní na Vyšehrad i staročeskými chybami Hankovými z doby před rokem 1817 ze strany druhé. Neshody takové prvně ode mne ukázané odbýval p. G. tím, že mu po nich nic není, poněvadž prý on byl netvrdil, že by byly samé shody a žádné neshody. Ke třem pravopisným neshodám, na něž jsem posledně upozornil (Osvěta str. 379 a 380 čís. 5., 6. a 7.), pan G. odpovídá sumárně, řka: "V neshodě té bylo by svědectví důležité" (příznivé pro RK), "kdyby RK a Píseň Vyšehradská byly vznikly stejnou dobou a měly stejného původce; já jsem nic takového netvrdil a netvrdím" (Ath. 256).

Srovnám-li tuto odpověď se dřívějšími řečmi páně G. svrchu uvedenými, věru nevím, co si mám o ní mysliti. To-li má býti vědecká replika od muže, kterému se jedná jenom o nalezení a zjištění pravdy? Což objektivná platnost věcných důvodů závisí na tom, zda-li protivník tak nebo jinak se vyjádřil? Jsou-li neshody mnou ukázané důležitým svědectvím na to, k čemu já jsem je přednesl, že totiž RK a Píseň na Vyšehrad nemohou pocházeti z jedné dílny, pak mají ony tuto průvodnou moc vždy, nechť pan G. tvrdil nebo netvrdil, že RK a PVyš. "vznikly stejnou dobou a měly stejného původce." Pan G. ovšem tolik netvrdil, jakož vůbec dosud nikde do veřejnosti nenapsal, že by RK byl jistě podvržen; ale v jeho rozpravě v únorovém Athenaeu každý čte mezi řádky, že pan G. jest velmi nakloněn připsati RK, PVyš. a rozličné falsifikáty Hankovi jakožto původci nebo spolupůvodci. Pak-li u p. G. "netvrditi" znamená tolik co "nemysliti", a nepřičítá-li on RK a PVyš. stejnému původci ani stejné době, nýbrž klade RK do XIV. století: proč medle vede svou zaujatou hádku proti zastancům tohoto mínění?

Podle této ukázky nelze se diviti, že pan G. zamítá všechny námitky, kterými jsem některé jeho pochybnosti hleděl vyvrátiti nebo oslabiti; odpovídaje k nim ke každé zvlášť, opakuje stále, že námitka moje jest nepravá nebo nesprávná - a to jednostejně, nechť ten refrain ke strofě se hodí nebo nehodí. Já pana G. v takovéto umíněnosti následovati nebudu, i vyznávám bez obalu, že jest potřebí ze staročeské literatury vyhledati jiných dokladů na to, co chtěl jsem dokázati v Osvětě str. 381 a 382 ad 4. i ad 11. V ostatních kusích neshledávám, že by mi byl pan G. něco podstatného vyvrátil. Samo sebou se rozumí, že repretenduji mluviti poslední slovo o sporných kusích, jichž se dotýkám, a ani při psaní mých námitek nebylo mne tajno, že potřebují místnějšího výkladu a hojnějšího průvodného materiálu. Ponechávaje rozhodný zápas s panem G. filologům z povolání, přestanu na těchto poznámkách:

ad 1. Pan G. praví, že ve své theorii o komparativě roku 1880 oznámil všecky výjimky, které mu do oné doby byly povědomy, od roku pak 1880 poznal prý "dokladů nových veliké množství, ale odchylný od jeho pravidla a shodný s RKým nebyl mezi nimi ani jeden." Já jsem na jeden takový přišel, jenž musí také p. G. býti znám. V Žaltáři Wittenberském, vydaném 1880 od pana Gebauera, čte se na str. 171: "A w teyto trogyczy nycz drziewe any posleze, nycz wietssie any mensse"; kteréžto mensse formou stojí na rovni se rčením v Jaroslavu: i by hoře hořa všeho wiecse. Pan G. nejspíš toto mensse nepokládá za tvar odchylný od svého pravidla, nýbrž za nahodilý omyl písařský, a já se o to nepru; ale že je shodný se tvarem wiecse v RKém, toho snad nepopře, a já žádám toliko, aby se s nimi nakládalo podle rovného práva. - Učení p. Gebauerovo, že by neurčité přídavné jmeno, nechť si v komparativě nebo v positivě, náleželo jenom do přísudku a nikoli do přívlastku, nezdá se mi nikterak býti tak jisté a bezvýjimečné, za jaké on je vydává; v některých rčeních dosud zachoval se jmenný tvar adjektiva ve přívlastku: na bíle dni, za půlpátu tolaru; v legendě o sv. Kateřině 1182 stojí: a to swietie Kateřině povědě; perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens, to přeloženo v Žaltáři z počátku XIV. věku: swirchowan boh swirchowan czlowiek atd. (Musejník 1886, 138), žaltář Wittenberský má již po obadvakrát swirchowany (str. 171).

ad 10. V příčině imperfekt místo aoristů odkazoval jsem na Brandlovu Obranu Libušina Soudu str. 70, řka, že mezi příklady tam uvedenými jsou některá imperfekta, kde děj minulý je zcela jistě jednodobý. Pan G. odpovídá, že ta "imperfekta jsou syntakticky veskrze správná a nijakou omluvou pro odchylky RZ a RK." Těmi slovy pan G. prohlašuje, že také v následujících větách stojí imperfektum po právu: (Dívky) Uzřěvše, že na Vyšehradě jest velký hlad, za příměřím pozvachu jich (mužův) na svój hrad; tu s nimi krásné panny vsadiechu, jenž chytré řěči mnoho umiechu (Dalimil XII. 3); - kamkoli sě obrátieše, tu na všě strany vidieše (Alex.); - (bič k mrskání sv. Kateřiny byl o třech provázcích, na konci každého provázku byla v olověném uzle zalita udice); uzlové, již prorozichu... kóži; až pak v tom uzlovém loži udicě sě zavadieše, a to maso vysadieše (Kat. 2268). - Dle kontextu má v těchto větách státi minulý čas skonalý: vsadichu, obráti, zavadi, vysadi = vsadily, obrátil, zavadila, vysadila; jen s násilím lze tu vyložiti imperfekta o významě minule trvacím nebo opětovacím = vsázely, obracel, zavazovala, vysazovala. Quod uni justum, alteri aequum: nic většího násilí není potřebí k tomu, aby se rovněž tak vyložila v RKém a RZém imperfekta, která nám jsou nejvíce na závadu, jako priletieše družná vlastovica, búřa rozvlajáše, zadřieše si ostré trnie (NB. trnie, collectivum, nikoli jednotlivý trn); jestliže však někdo popírá syntaktickou správnost rčení: kehdy sě zatemníše noc = když noc se zatemňovala, a mermomocí předpisuje, aby v té větě byl vyjádřen smysl: když noc se zatemnila, - ten dopouští se svévole zrovna takové, jako by mi zapovídal, že nesmím přítele vyprovázeti, nýbrž jenom vyprovoditi. Ostatně o úkonu i o tvoření staročeského imperfekta nejsou ještě akta zavřena.

ad 16. Pan G. mě vyzývá, abych určitě udal, který a jaký přenesený význam má slovo zamiesiti sě. Myslil bych sice, že to je spíš úlohou p. profesora Gebauera jakožto odborníka, ale přece netřeba mi se tajiti se svým neodbornickým míněním, že ten význam - jako u jiných slov tomu blízkých a podobnou historii majících - byl rozmanitý a může se rozličnými slovy vyjadřovati. Nejsnáze sloveso zamiesiti, přechodné i zvratné, mohlo by se vyložiti slovem pohnouti, nebo termínem vzrušiti, teprva nedávno od našich básníkův utvořeným; oba překlady mají tu výhodu, že i ve významu hmotném znamenají něco podobného, jako zamísiti, zamíchati. [1] Básník a dobrý stylista mohl by však sloveso zamiesiti sě podle kontextu, ve kterém by je našel, přeložiti také někdy jiným význačnějším výrazem, kupř. zjařiti, rozlítiti; a kdyby chtěl psáti parodii na Alexandreidu neb na RK, dobře by se mu hodil Hankův překlad zaškarediti se, i mohl by si hned k rozmnožení komického efektu dáti od Krejčíka vykresliti obrázek, jak armáda na nepřítele se zaškaredila. RK by sice tím obrázkem nebyl vinen, tak jako ani on ani Alexandreida za to nemůže, že Hanka slovo zamiesiti sě v obou těch staročeských památkách chybně transkriboval = zaměšiti sě, i nejapně vykládal = zaškarediti se.

Ježto pan G. nepřipouští, že bych mu byl něco vyvrátil, jest tím podivnější proměna, jaká průběhem této polemiky zběhla se v mínění jeho o slově zamiesiti sě. Ono přichází v Alexandreidě Svatovítské jednou, a v RKém třikrát. Pan G. v Ath. str. 157 uvedl ono jedno místo i tato tři, potom pak doložil: "Tu nikde nehodí se dobře zamiesiti = zamíchati, myslím ani v příkladě prvém; ale všude hodí se význam, jejž Hanka témuž slovu dal v Alexandreidě, kdež prý zástup sye zamyesy = zástup se zaškaredil." K námitce pak mé a k vysvětlení mému odpovídá pan G. v Ath. 255: "V Alexandreidě není zamiesiti sě ve významu přeneseném, nýbrž ve významu hmotném; Alexander utkal se v souboji s Aretem, Aretas padl, zástup sě zamiesi, Ptolomaeus a Klitus vystupují do boje atd. = zástup se zamísil; srov.: ten rek tak mezi nepřátely zemieše, že jako před sokolem vrány též padáchu před ním, Tristr. 289." Teda v letošním únoru slovo zamiesiti ve významu hmotném = zamíchati nehodilo se do Alexandreidy, ale v dubnu to slovo již stojí v Alexandreidě ve smyslu hmotném = zamísiti. Ta proměna vysvětluje se takto: Výkladem mým v březnu byl do nebezpečenství přiveden jeden příklad, vynalezený panem G. na to, kterak prý Hanka také proto, že přesným památkám chybně porozuměl, nápodobováním jich dopouštěl se chyb při padělání RKého; aby ten důvod podvrženosti se zachránil, pan G. opustil své dřívější mínění, jež bylo mému výkladu poněkud bližší, a vyhledal si stanovisko nové, vzdálenější.

ad 18. Naproti výkladu o větě RZho: k nimže zmija vnorí, jejž minule dílem jsem opakoval po jiných, dílem sám doplnil, pan G. mezi jiným vytýká nedostatek zvratné náměstky sě. V tom kuse mohu mu vyhověti, i činím to rád. V RZém stojí psáno: c nim se zmia unori; to možno čísti buď tak, jak jest svrchu transkribováno, avšak rovněž možno čísti: k nim sě zmija vnorí, tak že v té větě jest plné zvratné sloveso vnořiti se, i míjí potřeba dokazovati možnost pouhého vnořiti na tom místě. Při tomto způsobu transkripce, dávno od jiných navrženém a panu G. nepochybně také známém, schází zase enklitická partikula že; avšak ten nedostatek nedělá nesnáze, poněvadž ve staré češtině není neobyčejným. Jireček v Nákrese mluvnice staročeské str. 90 uvádí tři příklady z evangelií, z passionálu a ze Života svatých otců, kde stojí pouhá náměstka jen místo novočeského jenž; a p. Gebauer ve slovníčku k Žaltáři Wittenberskému str. 224 má tři jiné příklady, kde táž náměstka vztažná, o kterou zde běží, jest bez enklise, a to dvakrát v nominativě jednotném, a jednou v nominativě množném: ji (= již) ufají veň.

V Osvětě str. 381 podotekl jsem, že pan G. nejnověji začíná theorii svou o staročeském psaní hlásky e "obraceti proti RKmu, což provede-li důsledně také při ostatních spisích, bude mu prohlásiti větší, ba největší díl staročeské literatury za podvržený." K tomu odpovídá p. G. v Ath. 253 těmito slovy: "V době, do které se hlásí RK, šetří se pravidlo o e-ě velmi přísně; pravidlo to jest v jazyce, a reflektuje se odtud v písmě; časem pravidlo to klesá, a to postupem, jejž jsem v theorii své zevrubně vylíčil; není pravda, co pan K. tvrdí, že by podle toho pravidla větší, ba největší díl staročeské literatury měl býti podvržený; naopak, památky mi známé století XIV. srovnávají se s ním všecky, každá podle míry své doby; zejména pak památky blízké ke druhé třetině století XIV. (do níž hlásí se i RK) šetří téhož pravidla velice přísně, odchylka RKho od téhož pravidla je tudíž tím nápadnější."

Při záporu tak rozhodném jsem nucen, abych výrok svůj odůvodnil a nedověcnost nejnovějších pravopisných námitek páně Gebeauerových proti RKmu dokázal. Poněvadž čtenářstvo Osvěty nevšechno zabývá se českým jazykozpytem, oznámím nejprve co možná nejkratčeji, v čem záleží pravidlo, o něž se jedná. Dle něho by ve staré češtině ve měkkých slabikách etymologický rozdíl mezi tehdáž psaným e a ie, což nyní dlužno transkribovati, je-li krátké, e a ě, a je-li dlouhé, é a ie. Pouhé e se psalo tam, kde stejný tvar starobulharský má nebo měl by e neb (6), anebo kde české e jest vloženo pro blahozvuk; ie pak psalo se tam, kde stejný tvar starobulharský má a, (-), (e), jakož i kde česká slabika s dvojhláskou ie vznikla stažením. Toto svoje pravidlo zosnoval pan G. na základě jedné či dvou částek nejstaršího Passionálu, chovaného v Českém Museu. Ale i v těch částkách Passionálu, jež p. G. pokládá za vzorně psané, shledal náramný počet odchylek od hlavního pravidla právě oznámeného; tyto odchylky sestavil v jisté třídy, v nichž v každé platí pravidlo jiné vedlejší, jež tvoří výjimku ze hlavního pravidla; a sice má 4 vedlejší pravidla s odchylkami, jež on nazývá zdánlivými, a 10 vedlejších pravidel s odchylkami skutečnými, jež on vysvětluje tím, že výslovnost česká v těch kusích odchýlila se od té, jaká by měla býti podle pravidla hlavního. Nejplodnější z těch výjimečných pravidel jest to, že ve slabice le měkkost se neoznačovala. Pan Gebauer praví (Ueber die weichen e Silben im Altböhmischen 1878, str. 14), že skutečných výjimek a omylů jest v dotčené částce Passionálu neobyčejně málo, totiž asi 20 mezi 20.000 případy; ale k tomuto nepatrnému počtu výjimek a omylů pomohl si jenom tím, že všeliké stále se opakující výjimky, jež byl vřadil do 4 + 10 = 14 vedlejších pravidel, nepočítá za výjimky, a počítá k oněm 20 odchylkám jenom takové tvary, které našel odchylně psané toliko jednou nebo málokrát, kdež jindy píší se dle pravidla. Od té doby našel se prý ještě jeden staročeský rukopis v knihovně Klementinské (XVII. D. 36), jenž pravidlu páně G., či spíše soustavě pravidel právě dotčených vyhovuje. Ačkoli však to pravidlo založil a odůvodnil jenom na částce Passionálu musejního, přece již ve jmenované německé rozpravě k závěrku učinil tento všeobecný úsudek: "Pravidlo o staročeských měkkých slabikách s e, kteréž v Passionále tak patrně najevo vystupuje, nachází se také - ač výjimkami více nebo méně zpotvořené - v jiných, ba v největším počtu staročeských rukopisů XIII. a XIV. věku. Odchylky časem houstnou, poněvadž také výslovnost časem uchyluje se od starého pravidla; ě přechází v e, v místě našě prácě říká se naše práce atd., a k této výslovnosti přibližuje se psaní od konce XIV. století vždy více a více." Nyní pan G. tvrdí o tom ještě více, jakž vidno ze slov jeho, položených zde ve předešlém odstavci. Podobně v Athenaeu str. 199, kdež začal své pravidlo obraceti proti RKmu, vyjádřil se v tato slova: "V době, do které RK se jinak hlásí a klade, bylo pravidla o e a ě velmi přísně šetřeno. V některých památkách je téměř bez výjimky (v Passionálu Mus. části nejstarší jest odchylka jen asi jedna z tisíc e případů), a naproti tomu není mi znám žádný stč. text oné doby, kde by se totéž pravidlo nejevilo měrou značnou."

Ke snadnější orientaci čtenáře povím hned napřed, k čemu moje následující argumentace směřuje. Dle mého mínění v pravidle pana G. vězí hodný kus pravdy, jenž dobře vysvětluje, proč ve staré češtině tak často se psala (a nejspíš také vyslovovala) dvojhláska ie v takových slabikách, kde nová čeština má pouhé e. Avšak jest potřebí, aby to pravidlo, jakkoli již nyní obtížené tolikerými výjimečnými pravidly, jednak se zúžilo, jednak rozšířilo v platnosti jemu od původce připisované. Především přirostou k němu ještě některá nová výjimečná pravidla, jakmile ono přestane se odvozovati z jediného rukopisu (Passionálu musejního) a postaví se na širší základ několika rukopisů v tom ohledu vzorných. Dále jest nesprávno tvrditi, že v některé době šetřilo se toto pravidla velmi přísně ve všech rukopisích; pravda jest jen tolik, že někteří, a to velmi řídcí písaři spravovali se jím přísně (dosud jsou známy jenom dva takové vzorné rukopisy), jiní vyhovovali mu méně, mnozí velmi špatně. Četné chyby proti tomu pravidlu nejsou ve staročeských rukopisích nic neobyčejného, nýbrž věc všední a zcela obyčejná, a nikterak nejsou důvodem, že by ty rukopisy měly býti proto podezřelé nebo podvržené.

Ku kritice především podotýkám, že pan G. připisuje staročeským písařům přílišnou pravidelnost a uniformitu ve psaní, jaká tehdáž nenacházela se u písařů nižádného živého jazyka; naopak, kdokoli hojně čítá staročeské texty v rukopisech, ví, že v pravopise panovala nepravidelnost a libovůle přesahující všecko novověké pomyšlení. Staročeský pravopis nemůže se přirovnávati k uniformě vojenské, která jest u všech vojáků jednoho pluku ve všech podrobnostech jednostejná, a po daném nařízení najednou se promění. Starý pravopis může se však spíše srovnati s módou: móda časem se mění, ale nikoli tak jednostejně a odměřeně jako uniforma; novou módu zavádějí nejprve jednotlivé osoby, pak se jí chápají mnozí, jiní jí vzdorují dlouho, buď že ji v odlehlosti své ani nepoznali, nebo že nemají na ni prostředků, nebo z lásky ke starým obyčejům; starci bývají naproti módě o 50 let pozadu; oblek mnohého člověka náleží k několika rozdílným krojům; jsou i podivínové, kteří mají svůj zvláštní kroj. Závěrek pro nás jest: podle kroje možno často zhruba uhodnouti, do které doby nebo i do které krajiny oblek náleží, ale vždy to není možno, a docela mylný by byl úsudek, že co se nespravuje módou panující u bohatých mladíků, nenáleží s těmi bohatými mladíky do jedné doby.

Pan G. založil své pravidlo na dvou částkách jediného spisu, Passionálu musejního. Proč ne na celém Passionále? Poněvadž v ostatních částkách to pravidlo jest chatrně provedeno. Ty dvě vzorně psané částky kladl do doby okolo roku 1300, ostatek pak do druhé polovice XIV. století. Vskutku však byl ten celý kodex psán od několika písařů buďto současných nebo o několik málo desetiletí od sebe vzdálených. Částky psané vzorným pravopisem nepocházejí z doby okolo r. 1300; svědčí o tom jednak novější tvar některých písmen, jednak pokročilé přehlasování hlásky u v i, jakž ukázal p. prof. Hattala ve Přídavku k Alexandreidám str. 9-13, kdež klade ty částky Passionálu až do druhé polovice XIV. věku. Nepochybně celý kodex psán byl za kralování Karla IV. Větší díl jeho nehodil se panu G. k odůvodňování pravidla o e; je snad proto větší díl Passionálu podezřelý, že by byl podvržen Hankou? Stop Hankovy nechvalné činnosti a zrovna manie, opravovati staré rukopisy a čmárati v nich, jest v Passionále stokrát více než v RKém, - za to nemůže ani jeden ani druhý rukopis.

Podle slov páně G. pravidlo jeho bralo od sklonku XIV. století zkázu tím, že dvojhláska ie ve výslovnosti měnila se v e; podle toho odchylky od toho pravidla neboli chyby proti němu by vesměs měly záležeti v tom, že se počínalo psáti e místo staršího ie. Četl jsem na zkoušku několik stránek (2-5 a 192) v těch částkách Passionálu, které panu G. nehodily se ku pravidlu, a shledal jsem tam zrovna odchylky opačné, že totiž bývá psáno ie místo náležitého e, a sice tak, že v též gramatické formě píše se brzo e, brzo ie: gieziss místo a vedle žádaného geziss (dávám tisknouti kroucené s místo dlouhého (s), poněvadž zde na tom rozdíle nezáleží), nassie tělesenstvie místo nasse, gieho, giehozto místo geho, gie místo ge = jest, gieden místo geden. Že by tyto odchylky byly pouhými omyly, jichž se písař dopouštěl bez úmysla, nelze snadno při jich hojnosti se domýšleti; spíše dlužno souditi, že ten písař nerozeznával ve výslovnosti šě od še, jě od je - a je-li tomu tak, pak málo lze stavěti na to, když tento písař napsal tyto rozdílné slabiky šťastně tam, kde dle pravidla býti mají. Pročež p. G. jednal s dobrým rozmyslem, když při odvozování svého pravidla přidržel se jenom některých částek Passionálu, a ostatní pustil se zřetele. Při té příležitosti podotýkám, že zdá se mi zhola pravdě nepodobno, aby staří Čechové podle pravidla p. G. dovedli ve výslovnosti rozeznávati slabiky je a jě; všaktě také ve psaní těch slabik jest odchylek nejvíce, a mnoho při tom záleží na okolnosti docela neetymologické, totiž na tom, zda písař oblíbil si písmeno g, anebo raději psal y a i; páně Gebauerovo jě mohlo s tehdejšími prostředky napsati se trojím způsobem: gie (čili gye), yie, iie; první spůsob vyskytá se často jak za jě tak i za je, druhý najde se zřídka, třetí tuším nikdy. A přece záviselo to ve XIII. i XIV. století na pouhé libovůli písařově, chtěl-li psáti hodně často g, nebo samé y, nebo samé i, anebo užívati všech tří písmen na přeskáčku; co bezpečného lze na takové libovůli a takovém neladu zbudovati? Hořejšími odchylkami z Passionálu, jenž celý jest původem svým blízek druhé třetině XIV. století, jest dokázáno, že aspoň co do slabik je a jě nebylo tehdáž pravidla "velice přísně" šetřeno.

V tom kuse jest tvrzení páně G. vyvráceno, a vyvrátí se doleji ještě více. O pravidlo často psané nám zde mnoho nejde, ale jde nám o to, aby ho nebylo zle užíváno na podezřívání RKho. To činí pan G. v Athenaeu 199, kdež vytýká chyby písní o Jahodách, a mezi těmi domnělými chybami vyskýtá se neméně než 7krát ta, že psána stojí slabika ie místo žádaného jě. Píseř RKho náležel k těm, kteří psali skoro samé i, a nemilovali ani g ani y; tolik svobody měl tehdáž každý písař, a jakmile oblíbil si tento iotový pravopis, pak se již rozumí samo sebou, že v RKém musí státi jenom ie za je i jě bez rozdílu, neboť iie vůbec nikde se nepsalo.

Podle výše uvedených výroků p. G. pravidlo jeho shledává se již v rukopisích XIII. století, a ve všech památkách XIV. století, v každé podle míry její doby; a ježto změna výslovnosti od konce XIV. věku mu na závadu, očekávali bychom, že čím památka starší, tím bude v ní toho pravidla lépe šetřeno. Této pravidelnosti ve proměně však skutečně není, nýbrž od konce XIII. až hluboko do XV. století nacházíme současné rukopisy v tom ohledu dosti správné vedle velice nesprávných. Aby se nám oznámily texty z prostředka XIII. věku a starší, kde by pravidlo p. G. bylo provedeno, toho na něm nebudeme ani žádati; mohlť by nám právem odvětiti, že tehdejší pravopis byl příliš primitivný, a písaři ještě nestarali se o to, aby v písmě označovali nějaké subtilné rozdíly hlásek. Rozdíly ty žily ve výslovnosti, ale neoznačovaly se ještě písmem. Podotýkám k tomu jenom, že co takto platí o všech nejstarších českých písařích až do prostředka XIII. století, to může touž měrou platiti také o leckterém neumělém písaři pozdějším, a v některých kusích platí to také o nejlepších písařích XIV. století; tj. i ve XIV. století mohl některý méně vycvičený písař psáti pravopisem tak nedostatečným, jaký býval třeba ve XII. století, a také bedliví písaři ve vzorných částkách Passionálu musejního zanedbávali některé rozdíly zvukové, jež tehdáž při výslovnosti dobře se slyšely, jako kupř. rozdíl mezi tvrdou samohláskou y a i, mezi tvrdým (l) a měkkým l, mezi tvrdostí a měkkostí ve slabikách, jež pan G. transkribuje ne-ňe, de-ďe, te-ťe aj. v.

Ohlédněme se po pravopise některých rukopisů, kterak vyhovují nebo nevyhovují pravidlu p. Gebauerovu.

a) České pravé glossy v Mater Verborum, vydané Paterou v Musejníku 1877, 372-390, pocházejí nejspíš z třetí čtvrtiny XIII. století. Po pravidle páně G. není v nich památky; píšeť se v nich kupř. banki puscedlne místo žádaného puščědlné, breza m. břieza, cevka m. cievka, deska m. diežka, dirne m. drnie, hrdlice m. hrdlicě, hrebík m. hřebík atd.

b) Nejlépe daří se pravidlu p. Gebauerovu v českých glossách homiliáře Opatovického, kteréž dle určení vydavatele svého p. Adolfa Patery (Mus. 1880, 109-123) byly psány ve druhé polovici XIII. století. Na ukázku stůj zde začátek jich: wterizqoliuek den obratil se bude hresny od suve zle chesty, což má se čísti: v kterýž kolivěk den obrátil sě bude hřiešný od své zlé ciesty. [2]

c) Píseň Slovo do světa stvořenie, objevená Paterou (Mus. 1878, 293), psána byla nejspíš mezi lety 1285-1295, jakž vysvítá z osobních jmen touž rukou psaných; pravopis jest v ní však ještě pořád velice primitivný, skoro jako v RZém: louo dozveta ztworene vbostui zhowano ies pro euino zressenie &c. = slovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino zhřešenie atd.

d) Ve staročeské Písní o Božím Těle jest pravidlo p. Gebauerovo již velikou měrou provedeno, ačkoli jest psáno v též době, jako předešlá, anebo krátce potom; příčina toho pokroku jest nejspíš ta, že písař, jak soudí Patera dle písma, byl obratný a svému řemeslu dobře rozuměl. Nálezce této písně právě jmenovaný (Mus. 1882, 103) klade rukopis do doby okolo roku 1300, a jedna modlitba v něm dle obsahu svého byla skládána a snad i psána mezi lety 1285-1296, teda současně s písní uvedenou pod c).

e) V letošním Musejníku str. 129-139 pan Patera uveřejnil staročeský zlomek žaltáře v Museu chovaného, jejž dle písma klade do počátku XIV. století; pravidlo o e-ě jest v něm zachováváno znamenitou měrou. Tu máme tři staročeské památky časem sobě blízké, c) d) e); všecky tři psány byly v době okolo roku 1300, rozdíl mezi nimi může býti o 10 nebo 20 let, písaři jich teda byli sobě vrstevníci; i jest věc v naší příčině pamětihodná, že při této současnosti Slovo do světa stvořenie má pravopis primitivný, velice nedostatečný v každém ohledu, kdežto Píseň o Božím Těle a nejstarší zlomek žaltáře již mají pravopis skoro bez úhohy, totiž nedaleký ideálu, jakož pan G. požaduje od písařů XIV. století.

f) Se zbytkem žaltáře právě dotčeným srovnal jsem žaltář Wittenberský, vydaný tiskem 1880 od pana Gebauera; vydavatel dle předmluvy str. X a XI klade tuto staročeskou knihu do druhé třetiny XIV. století, při kterémžto určení spoléhá hlavně na jazyk. Vybral jsem si v něm vyznání víry sv. Athanasia str. 170-172, a to proto, abych je mohl srovnati s nejlépe zachovalou částkou zlomků zde pod e) uvedených; i shledal jsem, že Žaltář Wittenberský méně hoví pravidlu o e-ě než tyto starší zlomky. V obojím žaltáři nacházím tyto stejné odchylky: krziestansky místo křesťanský, giestwie místo jestvie (substantia, v obou správně se píše gest = jest), oboje několikrát. Kromě toho v Žaltáři Wittenberském v témž vyznání víry psáno gieden místo a vedle geden, wsiemohuczy 4krát a wssiemohuczy 2krát namísto všemohúcí. Teda písař žaltáře na počátku XIV. věku zachovával pravidlo o e-ě lépe, než pozdější písař Žaltáře Wittenberského. Nastával snad již úpadek tomu pravidlu? Nikoli! Písař Žaltáře Wittenberského ve druhé třetině XIV. věku byl patrně vrstevníkem písařův Passionálu musejního; někteří z nich šetřili pravidla velmi přísně, jiní dopouštěli se četných chyb proti němu. Kdo by tedy dle ujišťování pana G. si představoval, že právě ve druhé třetině XIV. století kvetl tomu pravidlu zlatý věk, mýlil by se, a nikterak není pravda, že by tehdáž bylo se šetřilo pravidla o e-ě vesměs velmi přísně. [3]

g) Z Dalimilovy kroniky máme ukázky tištěny původním pravopisem při vydání Jirečkově v Pramenech dějin českých III. 245-256. Nejstarší zlomek řečený Hanušův, pochází z první čtvrti XIV. století; druhý rukopis dle stáří zachoval se ve zlomku Hradeckém nemnoho mladším, po něm pak následuje rukopis Cambridgeský z prostředka XIV. století.Co se týká pravopisné správnosti vzhledem ku pravidlu o e-ě, nacházíme v těch rukopisích opačný postup, než jsme viděli právě v žaltářích: rukopis Cambridgeský jest v tom kuse lepší než jeho starší předchůdcové. Ukáži to na několika příkladech.


 Zlomky Hanušovy:        Rkp. Cambridgeský:      Pravidlo žádá:
 pro tworcze             pro tworczie            pro tvorcě
 tworziecz  Nom. sing.   tworzecz                tvořec
 ot narozienhie          ot narozenye            ot narozenie
 jáz the (= ťe) zbaviu   jáz tye zbaviu          jáz tě zbaviu
 své wse kleynoti                                své všie klejnoty
 giegiev krasie          yegye krasye            jejie krásě
 smiesiena               smyessena               smíšena

Sloveso vecě = dixit píše se v Hanušově zlomku všelijak: viecze, vecze, i vieczie; rukopis Cambridgeský mívá wecze, což vše uchyluje se od pravidla p. Gebauerova, ale jemu dovede vyhověti rukopis Vídenský z konce XIV. století, jenž má weczie. To by ukazovalo ne na úpadek, nýbrž na rozkvět pravidla, ale podle několika málo rukopisů nemají se takové obecné soudy vynášeti. Že zlomek Hanušův pravidlu tak málo vyhovuje, jest tím nápadnější, poněvadž písař jeho užíval písmene h za znamení měkkosti, tak jako my užíváme kličky, což v jiných rukopisech vyskýtá se jen jako řídká vzácnosť, i měl teda prostředek v ruce, aby pravidlu hověl lépe než jiní písaři; mohlť rozeznati také the = ťe a thie = tě. - Také zlomek Hradecký má více odchylek od pravidla než pozdější rukopis Cambridgeský.


 Zlomek Hradecký            Rkp. Cambridgeský    Pravidlo žádá
 muze suditi                muzye                mužě súditi
 gyedniem hlassem           gednym               jedniem, jedním
 knyeze wziethi             knyezye wziety       knězě vzieti
 knieze sweho               knyezete             knězě, kniežěte
 gie rozdiely, ge podiely   gye .. gye           jě, jě (eas)
 trzietym kaza gezditi      trzetym gyezdyty     třetím jězditi.

Nacházím také čtyry rýmy po sobě jdoucí, při kterých písaři jako by se předháněli v dokazování, že na rozdíl mezi se a sie nelze u nich mnoho dáti.

V rukopisu Hradeckém psáno: zamiene to vslisewsie Swey hospodie sie nasmiewsie .. sie podgemse .. newzemsie.

V rukopise Cambridgeském stojí: Zemene to vslyssewsse swey hodpodye sye nasmyewssye .. sye wzpodgemsse .. newzemsse.

Pravidlo žádá: Zeměné to uslyšěvše, svej hospodě sě nasměvše .. sě podjemše .. nevzemše.

V některých nadpisích kapitol, a to i v nejstarších rukopisích kroniky Dalimilovy, bývá rčení jako: Od svatého Vácslava, Od Boženy, místo: O svatém Vácslavovi, O Boženě. To nyní slýcháváme od Němců češtinu lámajících anebo od Čechů velice zněmčených. Jak si vysvětliti tu podivnosť v kronice Dalimilově? Je snad ona pro to podezřelá?

U staročeských spisů spisů z konce XIV. století a pozdějších přiznává pan G. sám, že jest v nich mnoho odchylek od jeho pravidla; tedy netřeba, abychom to z nich dokazovali. Ale nastává potřeba, upozorniti na něco opačného, že totiž pravidlo p. Gebauerovo mělo delší život, než jaký on sám mu dosud přisuzoval. Důkazem toho jest kodex universitní knihovny klementinské v Praze znamenaný XVII. D. 36, na nějž ukázáno v Athenaeu str. 261. Jest to onen druhý dosud povědomý rukopis, jenž vedle vzorně psaných částek Passionálu musejního nejlépe se shoduje s pravidlem o e-ě. Obsahuje životy svatých otců. Podle paleografického odhadu pana Patery byl tento rukopis psán v XV. století, a sice sotva při začátku jeho, nýbrž nejspíš ve druhé třetině XV. století. Není tedy pravda, že by odlišování hlásky ě od e dle staré výslovnosti bylo se počalo vesměs kaziti na sklonku XIV. století; neboť jestliže vzorný pravopis Passionálu jest důkazem, že ten rozdíl žil v jazyku uprostřed XIV. století, jest vzorný pravopis kodexu Klementinského právě naznačného rovněž důkazem, že ten rozdíl ve výslovnosti trval také ještě dosti daleko od XV. století, - ve kterých krajinách, to je ovšem jiná otázka, kterouž dlužno stopovati netoliko ve století XV., nýbrž i ve věku XIV. a XIII.

Ale jen ať nikdo nepředstírá, že každá doba, snad od jedné čtvrtiny nebo třetiny století ke druhé, měla svůj uniformovaný pravopis, kterým se všichni písaři té doby spravovali! Jak nespolehliví byli tehdejší písaři v jakýchkoli podrobnostech, na to uvedu dva příklady obzvlášť poučné z kanceláře královské, ve které veřejné listiny, vydávané jmenem krále, měly dojista býti ještě bedlivěji srovnávány s předlohou, než se to dálo při opisování knih pro soukromou potřebu.

Karel IV. sestavil psaný zákonník království českému, jejž nazýváme Majestas Carolina; když však od sněmu nemohl vymoci svolení k vydání jeho, odvolal jej listinou danou při sněmu v Praze 6. října 1355, a takovouž revokační listinu vydal zároveň jeho bratr markrabě Jan. Četné exempláře té listiny na pergameně s visutou pečetí chovají se v archivě Svatovácslavském, jenž k žádosti sněmu českého nedávno opustil své staré místo nad kaplí Svatovácslavskou, a spojen byv s archivem zemským, stal se přístupným. Text revokace byl ovšem znám vždy, a tištěn jest posledně H. Jirečkem, Codex juris Bohemici, tomi II. pars. II. 101. Ohledal jsem čtyry exempláře originálů, i našel jsem v nich všelijaké rozdíly, které sice ve smysle nic nemění, ale přece se jimi dokazuje, že královská kancelář ani při věci tak neobyčejně důležité nepočínala si při opisování tak zevrubně, jak tomu zvyklí jsou nynější historikové nebo dokonce filologové při vydávání starých spisů. Někde stojí et, v jiném exempláři ac, někde schází ta spojka, jinde schází ukazovací náměstka hac; na několika místech jsou slova přesmyknuta, i v utkvělých formulích; pravopisné a hlaskoslovné rozdíly našel jsem v nelatinských slovích:

         archimarschaluc  jednou      archimarescallus  3krát
         Theodricus       2krát       Theodericus       2krát
         Prezlaus         2krát       Preczlaus         2krát
         Helfenstein      3krát       Helfinstein       jednou.

Kdo by si dal s tím práci a srovnal všechny exempláře té listiny, kterých je asi 15, jistě by našel rozdílů více mezi nimi.

Důležitější v naší příčině jest příklad druhý, poněvadž v něm máme text český. Jest to mandát (nyní bychom řekli patent) krále Václava IV., daný dne 5. ledna 1405, kterýmž upravuje se moc popravců krajských a zároveň vyhlašují se nálezové panští čili zákony usnešené na dvou sněmích roku 1402 a 1404 k uvedení lepšího pokoje a pořádku do země; slova králova psána jsou latinsky, nálezové panští uvádějí se po česku, a známi jsou z Palackého Archivu Českého II. 359 č. 102, a 364 č. 112. Za příčinou českých vložek má ten mandát velikou důležitosť v historii zevnějších osudů jazyka českého, neboť tu poprvé užito češtiny v otevřeném listě královském, ustanoveném k vyhlašování po městech a trzích, a bylo to jenom o 11 let dříve, co vyšla nejprvnější dosud známá královská listina v jazyce českém (viz Palackého Dějiny II. II. 307). Mandát z 5. ledna 1405 zachoval se ve 20 originálních exemplářích v archivě korunním čili Svatovácslavském; jsou psány na pergameně, a u každého dosud visí pečeť krále Vácslava IV. Prohlédl jsem 7 exemplářů, i našel jsem v nich rozdíly mnohé, v naší příčině dílem důležité. Aby se poznalo, které odchylky ve kterém exempláři se nacházejí, přidávám k nim inventárská čísla, ježto jsou napsána na nynějších obálkách, v jakéž každý exemplář je zastrčen. Předně v některých exemplářích schází i celé slovo, jako: fecimus 380, přijiti 379, panssczij (nálezové) 378, panský (potaz) 383, nalezli 382. V xempláři 379 psáno: proti této zemye, zjevným omylem místo: zemi. V exempláři 382 stojí: drzewe rzeczeny nalezowe, v jiných exemplářích: drzewny nalezowe. Nejvíce nás nyní zajímají rozdíly pravopisné a hlaskoslovné, mezi nimi četné chyby proti pravidlu o e-ě; zaznamenal jsem si tyto:

Zemenyn, zemene, tak se píše v mandátech místo pravidelného zaměnín, zeměné. Výše již upozornil jsem, že ve Hradeckém Dalimilovi stojí zemiene, v Cambridgeském zemene. Passionál musejní v takových slovích kolísá dle Gebauera, Ueber die weichen e-Silben str. 13, č. 9.

Ve wssiech městech, psáno v mandátech 378, 384; we wssech 379, 380, 381, 385; pravidlo žádá we wšěch.

Przede pany, psáno tuším vždy, místo přěde pány; viz však níže.

Wssieczen swoy napad 378, 379, 382; wsseczen 381, 384, 385.

U stricziew 378, 381, 382, 384, 385; u striczew 379.

Przies ten čas 378, 379, 382; przes ten čas 381, 384, 385; pravidlo žádá přěs.

Przies nález 378, 379, 381; przes nález 382.

Przies to 378, 379, 381, 382.

Wssieczka bránie mocí 378, 379, 381, 382; wsseczka 383; pravidlo žádá všěcka, též v následujícím příkladě:

Wsseczka nasyle 378, 383; wssieczka 379, 381, 382.

Od kralowi milosti 378, 381; od kralewi milosti 379, 382, 383.

Brzenyek z Swihowa 378, 381, 382, 383; Brzienyek 379; pravidlo žádá Břěněk.

Drzewny nálezové 378, 381, 383, drzewe řečení nálezové 382; to se srovnává s hlavním pravidlem, ale pan G. našel v Passionále stálou výjimku: dřěvní.

Przied sě šli 378, 382; przed sě 379, 383. O několik slov dále opět:

Przied sě šli 378, 379, 383; przed sě 382.

Jakž gie bylo drzewe 378, 379, 381, 382, 383; místo: jakž jest bylo.

V městech kralowich 378, 381, 383; kralewich 379, 382.

Podkomorzie kralew 378, 383; kralow 379, 381.

Vslissiewssie 383 místo žádaného uslyšěvšě.

Postúpeno od kralewy milosti 381; kralowy 382; kralowe 383.

Nálezové, giessto sě drzewe stali 381, 382; gesto sě drzewe 383. Pan G. počítá ježto mezi zdánlivé výjimky, když stojí místo žádaného jěžto = quae, quos, quas; ale zde by vlastně mělo státi jižto. Buď jak buď, písaři kolísali mezi gie- a ge-.

Zgednal 381, 383; zgiednal 382; pravidlo žádá zjednal.

Každý gest 384; giest 385; pravidlo žádá jest, nikoli jěst.

Tolik rozdílů jsem našel při zběžném prohlednutí sedmi exemplářů; což by se jich teprva vynašlo, kdy by za tím účelem bedlivě srovnalo se vespolek všech 20 exemplářů! Co tu jest pravopisné libovůle a nejistoty v listině, psané v jedné kanceláři a stejným časem! A jsou rozdílové natoliko mezi jednotlivými exempláři, tak že rozliční písaři psali rozličně, ale jsou také rozdílové v jediné listině, psané jedním písařem, tak že týž písař totéž slovo psal brzy tak brzy onak, a to právě v takových věcech, na které pan G. klade velkou váhu, totiž při hlásce e-ě. Pan G. sice zakládáli svoje pravidlo dosud na jediném rukopise, totiž na Passionále musejním, a držíli všechny své o něm výroky svrchu citované, namítne snad, moje ukázky z roku 1405 že nic nedokazují, tehdáž a již na sklonku XIV. století že to pravidlo ve mluvě hynulo a nastával již nelad ve psaní hlásky e-ě, kterého dříve nebylo. Odpovídám: Nelad a nepravidelnosť byly u mnohých písařů již dříve, i tehdáž, když žili vzorní písaři Passionálu, to dokázal jsem výše; a lad i pravidelnosť byly i později po roce 1405, neboť teprva v čase nápotomním napsán byl Klementinský kodex XVII. D. 36, jenž v příčině e-ě má pravopis také vzorný. Písaři v královské kanceláři z roku 1405 žili teda v takové době, před kterou napsán byl jeden spis se vzorným pravopisem (Passionál), a po které napsán byl druhý spis se vzorným pravopisem (Životy sv. otců); následovně také uprostřed mezi těmi vzornými písaři, to jest okolo roku 1405, pravidlo o e-ě muselo někde ve mluvě žíti, a některý písař, ač málo který, uměl se jím spravovati v písmě velmi přísně, jiní pak dělali více nebo méně chyb na obě strany, buď že psali ie místo náležitého e, nebo e místo žádaného ie. Tato rozmanitosť a libovůle písařů platí nejenom při roce 1405, kde ji můžeme dokázati spůsobem tak do očí bijícím, nýbrž ona platí a trvá po celou tu dobu, kdy pravidlo páně Gebeuerovo ve mluvě žilo a zároveň v písmě značnou měrou se jevilo totiž od sklonku XIII. věku asi do prostředka XV. století, neli dále.

Vším tím dokázal jsem tuším sdostatek, že není pravda, co pan G. tvrdí, jako by všecky památky ze XIV. století srovnávaly se s pravidlem o e-ě, každá podle míry své doby, a zejména že by všechny památky z druhé třetiny tohoto věku šetřily ho velmi přísně. Ale pravda jest, že všecky dosud povědomé spisy od konce XIII. až asi do prostředka XV. století srovnávají se s tím pravidlem některou měrou; ale míra tato nezávisí hlavně na době, na nějaké čtvrtině nebo třetině století, - jsouť dva jediné vzorné rukopisy dosud povědomé od sebe vzdáleny věkem skoro o sto let. Míra ta, jakou který rukopis vyhovuje pravidlu, za celou tu dobu 1300-1450 vězí v písaři jednom každém zvlášť, a závisí na rozmanitých okolnostech, zejmena také na těchto:
1. Kterak písař sám zvyklý byl vyslovovati (což bývalo rozdílné netoliko dle času, ale také dle krajiny, ze které pocházel nebo ve které žil);
2. od jakého písař dostal návod ku psaní, zdaž od správného nebo chatrného, od Čecha nebo od Němce česky nepíšícího;
3. jak bedlivě nebo nebedlivě snažil se označovati písmem rozdíly zvuků českých;
4. jaký ze spůsobů tehdáž běžných oblíbil si k označování našich hlásek j, c, č, s, š, z, ž a j. v.;
5. bylli v prvopise konservativným milovníkem zastaralé módy, či plavalli s velkým proudem, anebli chápal se reforem, jež Hus uvedl do systému. [4]

Konečně podotýkám, že páně Gebauerovo pravidlo o tom, kterak české samohlásky e a ě korrespondovaly s jistými hláskami starobulharskými, během času ve mnohých slabikách (cě, čě, sě, šě a j. v.) ovšem vzalo za své, ale v některých slabikách (bě, pě, mě a j. v.) dosud žije i v nové češtině, ač s novými výjimkami. Avšak mluva uherských Slováků v tom ohledu naskytuje největší zmatek, tam sotva najde se jaká stopa po tom pravidle. Slovenština však, pokud se týče ostatních samohlásek, jest nejstarší češtině mnohem bližší, než nová čeština. A jako nová čeština a slovenština celkem rozdílně se zachovaly ku pravidlu o e-ě, tak zajisté již před pěti a více sty lety rozličné dialekty mluvy českoslovanské rozdílně a nestejně se k němu chovaly, i nesluší se požadovati ode všech písařů ve všech krajinách, kde se psalo česky, aby v jedné době všichni stejnou měrou ho šetřili.

Vraťme se nyní k námitce p. Gebauerově, že RK hřeší proti jeho pravidlu. Vykládá to v Athenaeu str. 198-199, kdež otiskl Jahody prvotním pravopisem a pak v transkripci podle svých požadavků. Praví: "V době, do které se RK jinak hlásí a klade, bylo pravidla o e a ě velmi přísně šetřeno." Že slova ,velmi přísně`, vztahujíli se na všechny spisy jedné kterékoli doby, jsou nepravdiva, dokázal jsem výše. Pan G. myslí při tom na druhou třetinu XIV. století; že by však RK zrovna do té doby náležel, není nikterak vyjednáno; onť může také náležiti do první třetiny XIV. věku, a pak by byl vzdálen jenom několik málo desítek let od písně Slovo do světa stvořenie, která má pravopis mnohem primitivnější a nedostatečnější. Dále podotýká pan G., že mu "není znám žádný stč. text oné doby, kde by se totéž pravidlo nejevilo měrou značnou." Já takového textu také neznám, a není jím ani RK; v Jahodách napočetl jsem 29 měkkých slabik, kde stojí v originále ie, tak jak podle pravidla státi má; naproti tomu pan G. vytýká 18 slabik, kde měkkosť při hlásce e není označena tak, jak on předpisuje. Mezi těmito 18 výtkami 7 jich záleží v tom, že písař nerozeznával mezi je a jě, ale psal oboje písmenami ie; ukázal jsem již výše str. 543, že tato námitka jest nemožná, neboť při iotovém pravopise, přijatém v RKém, nemůže se označiti rozdíl mezi je a jě; též jsem ukázal, že písaři, kteří k tomu měli prostředek, velmi často chybovali, kladouce gie- místo ge-. Divná věc, nadbytečné i v takových slabikách nepřekáží panu G., když to stojí v jiné památce, ale nedostatek jeho jej zaráží, když se najde v RKém. Ba co více: také nadbytečné i (totiž nadbytečné dle theorie p. Gebauerovy) překáží mu, jakmile se vyskytne v RKém; na tom základě vytýká, že v Jahodách jest psáno uimitieno, a ono prý "má býti vymýceno, nebo aspoň vymýťeno;" a toto vymýťeno dle náuky pana G., která v tomto kuse nezdá se mi býti nade všechnu pochybnosť vyvýšena, měl předvěký písař napsati písmeny uimiteno, a nikoli uimitieno!

Kolik procent chyb proti pravidlu o e-ě se kdy vyžaduje, aby spis byl podezřelý, to dosud se neoznámilo; pročež minule poněkud předčasně mínil jsem, že největší díl staročeské literatury padne tomu pravidlu za oběť, jestliže ono bude se na ni důsledně tak obraceti, jak pan G. začíná u RKého; ale že by v tom případě veliký díl staročeských památek musel se vyhlásiti za podvržený, to jest již nyní patrno. Může se při tom přihoditi také ten zajímavý případ, že některý počet exemplářů královského mandátu z roku 1405, jehož pestrý pravopis vysvítá z hořejších ukázek, bude uznán za pravý i s pečetmi svými, jiné pak exempláře že s takovýmiž pečetmi vyhlásí se za podvržené. -

ad 21. Pan Gebauer v Athenaeu str. 256-258 vykládá novou námitku proti RKému, kteréž dává číslo 21. Našel zase jeden souhlas mezi domnělou chybou RKho a Hankou; týká se to zájmenného kmene vše-. Pan G. předně tvrdí, že staročeský nominativ a akkusativ střední zněl vše, všecko a t. p., a rovněž tak bez iotace po š že byl mužský a střední genitiv všeho, dativ všemu, lokál všem. Jinde prý bylo slyšeti živel jotový po š; mužský a střední instrumental píše pan G. všiem, ženský nominativ všě, genitiv všie, dativ a lokál všiej, ve množném čísle gen. a lok. všěch, dat. všěm, instr. všěmi. Tato náuka je z velké části nová; jeli správna, nevím, ale dejme tomu, že jest.

V RKém stojí vždy bez rozdílu wsie-, a sice pan G. nalezl ten zájmenný kmen pak psaný 26krát na takových místech, kde on žádá vše-, a 40krát tam, kde on požaduje všě- nebo všie-. V tom vězí především výčitka (kterouž pan G. ostatně ani nevyslovil, maje za lubem něco většího), že RKý nerozeznává mezi vše- a všě- čili všie-, jakž žádá jeho náuka. Podotýkám, že pan G. může na podporu této své náuky uvesti Passionál musejní, rukopis Hradecký a snad i některý jiný spis, kde dělá se důsledně rozdíl mezi wse- a wsie-. Avšak jsou také rukopisy, kde toho rozdílu se nešetří, kde stává wsie- místo wse-, i také wse- místo wsie-. Ku příkladu v žaltáři Klementinském z první polovice XIV. věku čte se: wsiemu národu ž. 147 v. 20; ve wseim srdciu mém ž. 118 v. 69. V rukopise Svatovítském otevřel jsem na zdařbůh list 86a, i našel jsem tam wssyemu, wssyeho, tak jako wssyech. Ve snímku při vydání legendy o sv. Kateřině psáno zase naopak wsemy králi, vedle wseho lidu. Již výše oznámil jsem, že v Žaltáři Wittenberském v jediném vyznání víry vyskýtá se šestkrát wsiemohuczy místo všemohúcí, a v mandátě z roku 1405 máme odchylky na obě strany, wsse- místo všě-, i wssie- místo vše-. Při takovémto kolísání mnohých památek jaký v tom div, jestliže v některé píše se stále wsie-, anebo wse-? Jsou i jiné na to příklady, že při tehdejší pravopisné zvůli některý písař obral sobě za pravidlo, co jinde vyskýtá se jenom zřídka.

Pan G. napočetl v RKém 26krát psáno wsie-, kde dle jeho náuky má býti vše-, a zase 40krát stojí wsie-, kde má býti všě-. Jde prý o to, jak má se vyslovovati wsie- v oněch 26 případech, zdali vsě- či vše- (proč o to nejde v ostatních 40 případech, neřekl). I shledal, že sie- psané v RKém znamená sě- nebo sie- 231krát, a psané sie- znamená še-, šě- nebo šie- jenom 10krát; naproti tomu pouhými literami se- píše se slabika še- 127krát. Z toho pan G. soudí, že pravopis RKého chce tomu, aby wsie- v dotčených 26 případech četlo se vsě-, což prý jest chyba, poněvadž ten kmen zněl v těch pádech vše-.

K tomu vývodu podotýkám, kdy by panu G. šlo o to, kterak ta slabika v RKém čísti se má, byl by s ohledem na svou náuku o vše- a všě- přišel k tomuto výsledku: Písař RKého literami sie označoval někdy slabiku sě-sie, a někdy slabiku še-šě; a sice označil tak slabiku sě-sie 231krát, a zvuk še-šě především 10krát, krom toho 26krát ve slabice vše-, a 40krát ve slabice všě-, úhrnem 10+26+40=76krát.

Pravopis RKho jest naproti nynějším požadavkům nedokonalý, písař neuměl v písmě označovati každou rozdílnosť zvuků, a případ tento zapletá se tím, že dlužno tu mysliti nejen na rozdíl hlásek s-š a e-ě, nýbrž i na to, že písmene i užívali někteří staří písaři na místo naší kličky (háček). Staročeské spisy jsou plny takových spůsobů psaní, kde jednotlivá slabika může se vysloviti několikterým zvukem, a teprva ze spojení jejího vysvítá, jak na tom místě čísti se má. Ku příkladu písař RKho, jako mnozí jiní, psal literu s za s i za š, a čtenář se musí vždy dovtípiti, jak to psané s kde čísti má. Mnozí písaři ve XIV. století psávali dvojaté ss za š, ale nedůsledně, kladouce zdvojenou literu také za s: ossoba, a píšíce často pouhé s za š: wsak místo wšak; nebylo tedy tím zdvojením litery prozatím nic získáno. Písař RKého psával v některých slabikách literu i místo novověké kličky; to se vyskytá při cie- = če-, čě-, čie-, a při slabice sie-, o kterou nám tu jde. Má ten způsob psaní zase své nehody, ale kdo rozuměti chce, ten si vždy najde, jak se to má čísti a transkribovati. Pan G. však namítá proti cie = če (Ath. 199), "že tento způsob psaní do XIV. století nijak se nehodí, poněvadž jím jest nemožno rozeznávati slabiky cě, če a čě," a písař prý "měl se o to nějak postarati, aby se neodchyloval od spůsobu, který byl správný a u výslovnosti toho času všeobecně (?) běžný." Přiznávám se, že v této námitce pravopisné nepoznávám toho Gebauera, kterého jsem za minulých let znal a vysoce ctíti uvykl. Ona především vypadá tak, jako by všem písařům XIV. věku bylo na pravidle o e-ě tolik záleželo, jako nyní panu Gebauerovi; ale tomu tak nebylo, a kdyby bylo bývalo, byli by si museli písaři svůj pravopis do té míry zdokonaliti, jako jest transkripce páně Gebauerova. Kolikrát mohla by se opakovati staročeským písařům přítomná výčitka, že není u nich rozeznati slabiky a zvuky rozdílné! ku př. s-š, z-ž, l'-l, i-y. Ve XIV. století rozmohla se spřežka cz místo staršího c, a co tím bylo získáno? Psali potom cz místo c i č bez rozdílu, a ani vzorní písaři Passionálu nevyznačovali rozdílu jednak mezi ce-če (cze), jednak mezi cie-čie (czie). Ale který věci znalý a seriosný člověk bude tu okolnosť uváděti jako podezření proti pravosti bezpočetných rukopisů s touž vadou! [5] Když víme, že písař RKho ve svém jednou přijatém pravopise nemohl rozeznávati slabiky cě, če a čě, nemáme toho od něho žádati; a vědouce, že psával cie místo našeho če, neupírejme mu vůli, označovati podle této analogie literami sie také slabiku še, čili literami wsie slabiku vše.

Dle nevyvinuté povahy pravopisu v RKém nůže tamější wsie- čísti každý, jak ke své theorii potřebuje, vsě, vsie, vše, všě nebo všie; pan G. čte vsě, ne proto, že by jeho gramatická theorie toho žádala, ale že toho žádá nynější jeho účel. Onť chce opatřiti sobě nový důvod proti RKmu, a cestu k němu ukázala mu ta okolnosť, že Hanka v I. svazečku Starobylých Skládání všude dal tisknouti vsě, bez ohledu na pravopis staročeského originálu. A tak máme před sebou zase novou shodu s Hankou.

Připatřme nyní k Hankovskému dílu této shody. Odkud vzal Hanka toto vsě-? To se vysvětluje (tak jako sieho místo seho, -iem místo -ím a jiné shody více) spůsobem prostým: nacházel to psáno ve starých rukopisech, aspoň mnohem častěji než wse-, a aby kmen psal se rozličně v rozličných pádech, to tehdáž nikomu nenapadlo; aby v tom kmeni psal s, nikoli š, ač ve staročeských rukopisích snad častěji najde se wss-, k tomu mohl býti veden církevní slovanštinou (všaktě starobulharština i také dosud panu G. slouží za jakousi normu při pravidle o e-ě), a tuším Dobrovský učil ho tak transkribovati. Upozorňuji, že Šafařík v Počátcích staročeské mluvnice str. 81 píše vsjeho, vsěch atd.; podobná tomu transkripce, docela rozdílná od té, jak nyní p. Gebauer učí to slovo skloňovati a psáti, nachází se ve staročeské mluvnici Květově, v Nákrese stč. mluvnice J. Jirečka, ve slovníku Kottově a jinde; následovně kdo by chtěl, mohl by mluviti také o souhlase RKého se Šafaříkem, s Květem, s Jirečkem, s Kottem; a poněvadž pan G. oba díly té shody vyhlašuje za chyby, mohlo by se také říci, že souhlas chyb RKého s chybami Kottovými vybízí k pochybnostem atd. Jsouli to opravdu chyby, nevím, ale tolik soudím, že transkripce vsěho atd. musí míti nějakou oporu ve staročeských rukopisech a v úvahách theoretických, když P. J. Šafařík podobnou transkripci postavil za vzor; pouhým následováním autority Hankovy jistě toho neučinil, neboť tato autorita v mínění Šafaříkově nestála vysoko.

Ještě jednu poznámku k té věci. Pan G. píše v Ath. 256, že Hanka v II. a III. svazečku Starobylých Skládání "píše nestejně: wsě-, wsse- a wse-; byl mu totiž Dobrovský vytknul, že wsě- je chyba (Č. Č. Mus. 1870)." Co se tu praví o Dobrovském, jest nepravda. V Musejníku 1870 str. 314-317 jest otištěn seznam výtek, jež Dobrovský činil I. svazečku Star. Skládání; Dobrovský poslal ten seznam Hankovi 25. srpna 1817, a ten z něho dal částku tisknouti v II. svazečku. Ve vysvětlení slov v I. svazečku Hanka také vřadil slovo "wes-wssecken", a připsal k němu jen tři řádky cifer, označujících verše, ve kterých se to slovo v tom svazečku najde; k tomu se vztahuje tato oprava napsaná Dobrovským a tištěná v Musejníku 1870 str. 317:

"Ves lege veš, anstatt der vielen Zahlen wäre das fem. vsie, accus. vsi a. 206 zu setzen (vsie fem. b. 167) a. 59. vsie accus. plur. S. 125, 145, 140. Auch die Formen všecen a. 141, plur. vsieci (sing. vsecek) vsickerni (sing. všeckeren, nicht vseckerný) gehören hieher."

Dobrovský teda Hankovi nevytknul, že by wsě- byla chyba, nýbrž naopak učil ho psáti v rozmanitých pádech i rodech a obou číslích vsie, vsě, vsi, a jen v nominativě jednotném mužském veš a všecen; toto všecen byl Hanka tak vytiskl v Alanu 141.

Povšechný úsudek můj o pravopisných námitkách p. Gebauerových jest ten, že jsou libovolně strojené. Pan Gebauer dělá si pravidla z malého počtu rukopisův a dává potom pravidlům platnosť všeobecnou. To jest jeho chyba, na jejíž omluvu dalo by se uvesti, že podobné neoprávněné generalisace přiházejí se ve vědeckém bádání velmi čsto, a právě v této chybě veliký počet hádek učených i neučených mívá svůj počátek. Ale omluviti se nedá, když snuje se podezření naproti starým velevzácným památkám na tom základě, že nevyhovují pravidlům přepínaným a chybně užívaným.

V Osvětě str. 377 odpovídaje panu Gebauerovi, řekl jsem, že v latinských rukopisích bývají úžasné chyby, aniž se proto takové rukopisy pokládají za podvržené. Pan profesor Josef Král činí proti tomu námitku (Ath. 264) v tato slova: "Vyskýtajíli se tvary davit a laudaminae vskutku v lat. rukopisích, nevím, ale pochybuji. Připomínám pouze, že rukopisy psávány byly od lidí jazyka rukopisu toho znalých, a že se po napsání s předlohou srovnávaly. Bylo věru třeba k ponechání takových nestvůr na místě tvarů zcela obyčejných zajisté veliké neopatrnosti písaře. Konečně není radno směšovati spisovnou latinu klasickou s latinou středověkou nebo latinou vulgární. Každá z nich má svou gramatiku, a dle této její zvláštní povahy musíme pak chyby v rukopisech posuzovati."

Já jsem latinu klasickou s nějakou jinou nesměšoval, nýbrž výslovně rozlišoval jsem latinu, kterou někteří v západních zemích psali před tisícem let a dříve, od latiny selské z časů Ciceronových, a od latiny klasické i od latiny archaistické a starých dialektů. Vyjmenoval jsem onehdy ty všelijaké latiny schválně proto, abych objasnil mýlku p. Gebauerovu, jenž patrně měl na mysli jenom klasickou latinu a tudy mínil, že nestvůry jako davit nebo laudaminae v nepodvrženém latinském spise objeviti se nemohou. Když pan G. bral na pomoc přirovnání k latině, neměl jsem proč vyhýbati se tomu, ač vím, že každé přirovnání kulhá. Původní pak přirovnání p. Gebauerovo kulhá jmenovitě tím, že latina již od časů Ciceronových má svou normální gramatiku, které se již po 19set let ve školách vyučuje; stará čeština však ani nyní nemá ještě normální gramatiky napsané, než toliko počátky, pokusy a ukázky k ní; nejstarší gramatika česká jest teprva něco přes 300 let stará; před pěti a více sty lety neučilo se ve školách gramatice české, nýbrž všechno jazykové vyučování směřovalo k tomu, aby žák se naučil latinsky; ustáleného klasického vzoru, podle něhož by spisovatelé čeští se řídili, za oněch časů také nebylo: odkud teda měla by se vzíti uniforma v staročeské gramatice a pravopise? Když se věci takto u nás měly, tu v příčině nepravidelností nebo chyb nehodí se ku přirovnání se starou češtinou latina klasická, ale spíše ty všelijaké ostatní odrůdy latiny, kterých jsem se dotýkal.

Aby se vidělo, jak vypadala latina, kterou někteří v západních zemích psali před tisíci a více lety, podám zde několik ukázek. V Němcích Chronicon Gothanum psáno bylo okolo r. 810 dílem dle starších předloh; částka týkající se přebývání Langobardů v Čechách zní tam takto:

Saxoniae patriam attigerunt, locus ubi Patespruna cognominantur ... ibique primum regem leuauerunt nomine Agelmund. Cum ipso de hoc loco in antea patrias ad suam partem expugnare coeperunt. Unde in Beouinidis (= Čechové) aciem et clauses seu tuba clangentium ad suam proprietatem perduxerunt, unde usque hodie presentem diem Uuachoni regi eorum domus et habitatio apparet signa. (Pertz, Leges IV. 640.)

V listině Kremsmünsterské Bavorského vojvody Tassila z roku 777 čte se také toto místo:

Hos omnes praedictos Sclauos, quos sub illos actores sunt, qui vocantur Talivp et Sparuna, quos infra terminum manet, quae conjuravit ille jopan, qui vocatur Physso, et conduxit per gyrum illos, nominantes Fater Abbatem et archibresbyter et Chunipreht judex et Hleodro comes et Kerpreht, jussi a summo principe Tassilone, definire decreverunt et terminum posuerunt, totum et integrum ad eum tradimus locum, et XXX Sclauos ad Todicha cum opere fiscali seu tributo justo. (Erben, Regesta str. 4.)

Dílčí list z roku 852, jehož originál chová se v archivu Milanském, má tento začátek a prostředek:

In nomine domini nostris Jesu Christi. Breve memoratorium in corum presentia dedit Adelburga relicta quondam Adelgisi de sclanno unacum Simpertus sculdasio tutore suo Balderici ex genere Allamannorum habitatur Lemoti jd est per nominatiues jn sua diusionem jn primis curia medietas qui recta fiunt per Petronace et Martinus, et res illa de Brusella qui recta fiunt per Sesebertus, res illa de Roui qui recta fiunt per Gisebertus ferario ... (takových krátkých ustanovení jest mnoho za sebou; potom jsou články delší) jmprimis masaricio de Cagini qui recta fiunt per Agioaldo cum familia sua ex jntaegro, nomina eorum Gajdoara Rumoaldus Maurontus clericus Cristina Grimoald Peredeo Rosperga et alia persona nomen eius Johannes filius Dominiconi sclauo et alia persona filia Gajdoaldi nomen eius Georgia et alia persona filio Petroni de Besarionem nomen eius Dominicus, jste persone tote jnsimul ad isto massaricio debet pertinere, et alio massaricio &c. (Písař té listiny podepsal se takto: ego adelgisus notarius jnterfui et hanc breue scirpsi. Sickel, Monumenta graphica medii aevi, fasc. I. tab. IX.)

Slova davit a laudaminae se v tom sice nenalézají, ale tuším nikdo nyní nebude pochybovati, že v latinských písemnostech tohoto spůsobu mohou se vyskytovati všeliké jazykové nestvůry, na jaké jen pomysliti lze, a že proto přece takové písemnosti nemusejí býti podezřelé; se špatnou by se potázal, kdo by je zavrhoval jako falsifikáty.

Pan dr. A. Seydler, professor mathematické fyziky a astronomie, dokazuje v Athenaeu 299-307 počtem pravděpodobnosti, že RKý nemůže jinak než býti podvržen; aspoň při čtení jeho práce dostaneme ten dojem, že takový úmysl měl. Ta mathematická rozprava častokráte obrací se výslovně proti mně, i byla by nezdvořilosť, abych na ni zůstal odpověď dlužen. Pan Seydler zdá se k závěrku také vybízeti mě k ní těmito slovy: "Jediná možnosť, zvrátiti dosah mých dedukcí, byla by: a) buď ukázati, že všechny ty zvláštnosti," vytýkané p. Gebauerem RKému, "ani zvláštnostmi nejsou, tj. i kdyby jejich výklad filologický se podařil, zbývá ukázati, že nejsou zjevy neobyčejnými, tj. že se s nimi setkáváme i v jiných památkách tou měrou, jako se tvary jinými; b) aneb ukázati, že jsem v mathematických dedukcích pochybil. A tu již osměluji se prositi neodborníky, tj. nemathematiky, aby svého práva, blamovati se námitkami nedorozuměním vzniklými, příliš nezneužívali. Zde to skutečně nejde zkaliti vodu a potom v kalu loviti." Vidno je z těch slov, že pan Seydler jest se svou mathematickou prací dokonale spokojen, a zároveň také nemálo žárliv na svoje právo, které jemu jakožto svobodnému občanu ve svobodném státě bezesporně náleží. Bůh mne chraň toho, abych mu měl nějakou konkurrencí v užívání toho práva újmu činiti!

Já sice učil jsem se také vyšší mathematice, dříve než p. Seydler, ale o jeho mathematické dedukce ani nezavadím, není mně toho potřebí. Stojím před nimi jako ku příkladu před mlýnem, jehož strojům nemusím rozuměti. Já jen dávám pozor, co se do mlýna vozí a na koš sype. Jeli to nějaké kamení, nedám sobě namluviti nižádným i třeba sebe mlynářštějším mlynářem, že by to, co z toho mlýna lidem se dodává, byla mouka na chléb; třeba ten prášek i měl některé vlastnosti mouky, kupř. bílou barvu a jemnosť, já přece jen si pomyslím, že to může býti snad moučka na dělání skla nebo porcelánu, ale mouka na chléb k požívání lidem že to není. A nabízíli se mi ten podezřelý prášek přece za žitnou mouku, já dříve než koupím, ohmatám jej v prstech anebo k němu i přičichnu, a pak mne nezmýlí nižádné velké mluvení, jako že není mlýn jako mlýn, ale tohle že je mlýn tuze umělý.

Co přiváží p. Seydler na svůj mlýn? Chyby, jež p. Gebauer vytýká RKému, počtem prý 700 (mezi nimi, pokud vím, jest 400 chyb proti pravidlu o e-ě), dále chyby a nechyby nalezené u Hanky, a shody mezi RKým a Hankou a Jungmannem. Jest to kamení drobné i hrubé, rozmanité vnitřní povahy, ale mně vesměs dobře povědomé; některé druhy zvětráním se rozsýpají ve hlínu, a slýchám, že v některých krajinách lidé za veliké neúrody a hladu naplňují sobě žaludek takovou hlínou, a děti časem někde bez potřeby ji ochutnávají, ale jinak nehodí se lidem za pokrm.

Já v Osvětě str. 38 hádaje se o komparativy, mluvil jsem v ten smysl: jestliže najplznějí v plurále opravdu neostojí (čehož já nerozsuzuji), a písař Hradeckého rukopisu dle Gebauera jenom omylem napsal sczedrziey, zapomněv dopsati písmena sse, že také v RKém při témž nedostatku u slova naiplznei týmž právem mohla by se připustiti táž chyba; a na straně 378 soudil jsem, když klasičtí filologové připouštějí opisovačské chyby v latinských autořích, že jistě jsou také opisovačské chyby v českých rukopisích. Pan Seydler (Ath. 303) lituje mne za to s dojemnou útrpností, řka: "Viděli jsme, jak velice skromné požadavky p. prof. Kalousek klade vědě a přesnosti vědecké, an se spokojuje s domněnkou, že se písař rukopisu mohl - z celého kontextu patrno, že míněno náhodou - zmýliti". Tímto důmyslným vynálezem, že já pokládám to, - co se vytýká RKému, za nahodilé omyly písařské, pan profesor Saydler nafoukl si velikánský měch, a honem s ním také do mlýna! Mimovolné omyly ději se spisovatelům i opisovačům, rozličným rozličnou měrou; ale takové chyby jsou zpravidla jedna od druhé rozdílné, málo kdy, ač přece někdy, pouhá náhoda to s sebou přinese, že mimovolný omyl se opakuje. Vytýkáli se RKému 700 kusů, jež pan Gebauer jmenuje chybami, jsou v tom jistě některé omyly nahodilé, zvláště mezi těmi kusy, ježto se vyskytují jednotlivě; to se musí ohledati a usoudit u každého jednotlivého kusu a u každé skupiny stejných kusů zvláště, a nikterak nelze a priori říci, kolik asi jest nahodilých omylů, zda 1 procent, 10 procent, 50 procent či celé 100 procent. O povědomých nám výtkách pravopisných, i také o mnohých výtkách tvaroslovných jest jisto, že ty tak zvané chyby, poněvadž dají se srovnati v řady stejných členů, nedostaly se do rukopisu žádnou náhodou nebo proti vůli písaře, nýbrž z úmysla podle nějakého pravidla, jehož sobě písař dobře byl vědom. Takových pravidel jest mnoho, a byla různá u různých písařů; ku příkladu písaři v kanceláři krále Vácslava roku 1405, jakž z hořejších ukázek jejich pravopisu jest zřejmo, měli mezi jiným za pravidlo, že psáti przes nebo przies jest tolik jako pěšky nebo za vozem. Z pravidel nějakých, kterých písař byl si vědom, povstala jistě veliká většina oněch 700 domnělých chyb, jež pan Gebauer v RKém napočetl; mimovolných omylů bude v tom poměrně málo. A totéž platí o chybách i nechybách, jež p. Gebauer vyhledal u Hanky a jinde, aby je s oněmi mohl spářiti.

Vraťme se však ke mlýnu p. Seydlerovu. Co z něho vyváží a ku koupi nám nabízí? Hotové výrobky jeho umělosti jsou několikeré, a na straně 305 vyložil pohromadě na krám tyto:

"1. Můžeme sázeti přes 3000 milionů proti jedné, že nejsou všechny zvlášnosti RKho pouhými náhodami."

"2. Můžeme sázeti alespoň 13 milionů proti jedné, že není nahodilou shoda jiných zvláštností RKho s jistými zvláštnostmi u Hanky před objevením RKho se vyskytujícími."

"3. Můžeme sázeti alespoň 8 milionů proti jedné, že není nahodilou shoda jediných dvou nápadných zvláštností (úpěti = spěti a ta vrchol), vyskytujících se v RKém a v básních Jungmannových před objevením RKho, i když o ostatních shodách úolně pomlčíme."

"4. A lze tedy sázeti alespoň 100 bilionů proti jedné, že není současně nahodilou shoda RKho s jistými před objevením RKho známými publikacemi XIX. století."

Pan Seydler se tváří (a každý, kdo jeho práci četl, myslí, že to pan S. míní opravdu), jako by byl počtem dokázal nesmírnou nepravděpodobnosť toho, že by RKký mohl býti psán ve XIV. století a nesmírnou pravděpodobnosť toho, že by RKý byl sepsán v XIX. století. (Spor jest, jak vědomo, o stáří toho rukopisu, všechno ostatní, oč se hádáme, jsou jenom vedlejší okolnosti, důsledky a přívěsky onoho sporu.) Výslovně však a patrně p. Seydler dokázal nesmírnou nepravděpodobnosť toho, že by ty a ty věci byly se dostaly do RKho a do jistých spisů XIX. století pouhou náhodou. Toho však nikdo netvrdil a nikdo toho nemyslí, nýbrž každý rozumný člověk ví, že veliká většina těch věcí dostala se do všech těch spisů z úmysla a s dobrým vědomím jich původců. Pan Seydler teda dokázal skalopevně něco, o čem pochybovati nikomu nikdy nenapadlo. Francouzi sice mají přísloví: Chaque sot trouve un qui est plus sot - každý poštilec najde někoho, jenž jest ještě pošetilejší; ale takový člověk se přece ještě nenašel, jenž by svou jedničku chtěl sázeti naproti milionům a bilionům páně Seydlerovým ke hře takto nabízené.

Teda vidíme, že pan prof. Seydler buďto chtěl mýliti čtenáře, anebo zmýlil se sám. Která z těch alternativ jest více podobna pravdě, netroufám si usuzovati; doufám však, že nám to vypočte pan Seydler, jenž přihlašuje se býti k neomylnému rozhodování takových záhad autoritou povolanou, řka v Athenaeu str. 301: "Opakuji, že jakožto mathematik jsem povolán, řešiti přítomný problém."

Jenom jedna věc mne mrzí v této práci pana profesora Seydlera. On totiž v průběhu svých mathematických dedukcí několikráte připomíná, že dělá koncessi ve prospěch hypothese pouhé náhody, tj. jako že v nejistých případech vlastně straní mně a ostatním obhajcům RKho, a že by jakožto mathematik měl býti přísnější. Ku příkladu ze 700 chyb dal jich na mlýn toliko 540. Pan Seydler také ví a uznává (Ath. 305), že filolog "sotva bude spokojen" s tou jeho strannickou shovívavostí k RKmu. Já jsem s tím také nespokojen. Kdyby nebylo dotčené velikomyslné shovívavostii p. Seydlerovy, byly by jeho počty vypadly větší, místo milionů a bilionů aspoň quintiliony a deciliony, a to by se mi více líbilo. Již Herbartovská idea dokonalosti dává přednosť většímu před menším. Když pan prof. Seydler chtěl psáti persifláž na užívání počtu pravděpodobnosti, měl to udělati raději větší než menší, aby to již za to stálo.

Dr. J. Kalousek

Poznámky:

[1] Původce kodexu Klementinského XVII. D. 36, o němž níže bude řeč, mohl by slovo zamiesiti nahraditi slovesem zarmoutiti, jehož on užíval ještě ve smyslu hmotném = zamíchati, kdežto my užíváme ho již jen ve smyslu přeneseném = žal způsobiti. Vypravujeť, kterak ďábel vzav na se podobu hezké ženštiny, přišel pokoušet mnicha, a to s úspěchem: "a tu sě krev ve mnichu zarmúti" = a tu se krev ve mnichu pohne.

[2] Mimochodem připomínám, že v těchto glosách nad slovy in discordia nachází se český překlad wrosuadenstui = v rozvaděnství, což při uveřejnění r. 1880 přišlo vhod jako na zavolání; neboť nedlouho před tím Šembera vynašel si u Petruševiče proti Libušinu Soudu také ten důkaz, že výraz: rozvaděná bratry znamenal by smířené bratry, jichž netřeba rozsuzovati; archivář Brandl dovozoval sice proti tomu dobře, že rozvaditi může znamenati svaditi, ale starého dokladu na to přece neměl, až tu objevilo rozvaděnství jakožto překlad diskordie v glossách, kterých před Paterou nikdo nepřečetl.

[3] Kdyby sobě někdo vzal do hlavy, že Žaltář Wittenberský musí býti podvržen, našel by k tomu právě ve vyznání víry sv. Athanasia několik opor; jako ve všech spicích staročeských, vyjma knihy psané pravopisem Husovým, jest v něm pravopis nedostatečný a nepraktický, jsou tam omyly opisovačské, též chybné vazby syntaktické, a hned druhá věta říká opak toho, co by tam státi mělo (že kdo zachová pravou víru, zahyne na věky); ale jsou tam také věci, kterými se tento rukopis liší od jiných spisů přesných; jest tam instrumentál světom místo světem, ba jsou tam i formy nemožné, které jistě v Čechách nikdy se nevyslovovaly, jako trojucě, místo trojicě (několikrát), duch vychodícu místo vychodící. Kdo by těm odchylkám rozumněti nechtěl, mohl by na nich zosnovati velikou obžalobu.

[4] Když se nyní ví, že ještě po Husovi někdo uměl přísně šetřiti pravidla o e-ě, nestává potřeba zevrubně prozkoumati, kterak pravopis Husův má se v theorii i v praxi k tomuto pravidlu; výsledek může býti poučný.

[5] Pan G. nachází v Jahodách psáno diewcie, i táže se v Ath. 199: "je to děvče či děvčě?" - V Hanušově zlomku Dalimila stojí, že Božena ,rucho prase`. Tu mohl by se někdo stejným právem ptáti: Je to prase nebo práše?