Redaktor a vydavatel: Vácslav Vlček
Praha 1886.
Tiskem Františka Šimáčka.
Kublaj káže všěm svým čarodějem, hadačem, hvězdářem, kúzelníkóm.Doufám zde zase zavděčiti se panu G., když ukáži ještě jiné parallely, kterých básník Jaroslava při těchto verších užil. Samo nápadné hromadění synonym na tomto místě, kdež Marko-Polovi postačila dvě, vyhledl si básník z Ducangeova Glossáře, v němž při každém jmeně, značícím asi čaroděje, najdou se shluky synonym citované z rozmanitých spisů středověkých. České překlady těch synonym a zároveň jejich definice našel náš básník v husitském kodexu z XV. věku, jenž se nyní chová v knihovně Klementinské (V. H. 27); tam na stranách 170-171 jest dlouhý seznam hříšníků, kteří nemají býti připouštěni ke stolu Páně, a pod číslem 17 čte se tam toto:
aby zvěstovali uhodnúce, kteraký by konec boj měl vzietisrovnávají se velmi s verši českého Millionu; latinský Million má tam slova: ut illi indicarent, qualem eventum proelium futurum esset habiturum. Podobně vypravuje Kosmas, kterak Čechové za času Neklana před bitvou s Lučany quandam adeunt sortilegam, et consulunt eam atque instant, ut edicat, .. quos eventus futurum obtineat bellum - obrátili se k jisté hadačce, a tázali se jí i žádali, aby pověděla, .. jaký konec bude míti nastávající bitva. Situace v obou případech jest podobná, a proto také v obou užito podobných výrazů. Mám za to, že mezi latinským Millionem a Jaroslavem není jiné souvislosti, nežli že oba spisovatelé od slyšení věděli, kterak u Tatarů zvídá se napřed výsledek bitvy; a co se týče větší podoby českého Millionu s Jaroslavem, vysvětlil ji J. Jireček tím, že český překladatel pojal do svého Millionu reminiscenci z Jaroslava - proti kterémužto vysvětlení dosud nic nebylo důvodného namítáno. Kdyby nebylo téměř dokonalé slovné shody mezi hořejšími verši Jaroslava a mezi větami v Millionu: "aby pověděli uhodnúce, kerakey by konec jejich boj měl vzieti," nebylo by potřebí předpokládati mezi nimi jiné souvislosti než společnou látku, která se může na rozličných místech vypravovati skoro stejně, a přece samostatně. Příkladů až podivuhodných jest na to dosti. Známa jest pěkná anekdota, kterou uprostřed X. věku zapsal císař Konstantin Porfyrogeneta, kterak umírající Svatopluk moravský napomínal své syny ke svornosti, znázorňuje jim toho potřebu svazkem prutů; a totéž píše se o umírajícím Džingischanovi (Jirečkové v Echtheit 169 citují Köppena, Lamaische Hierarchie und Kirche, Berlin 1859 str. 95). Báchorky mnohé vyskytují se u rozmanitých pronárodů ve variantech velice vespolek podobných, a těžko jest rozhodnouti, zdali se rozšířily literaturou od národa k národu, či pocházejíli ze společného majetku a z těch šedých dob, kdy ti národové tvořili jeden celek. K tomu přistupují přísloví, pravidla moudrosti a opatrnosti; mnohá nacházejí se stejná u rozličných národů; vypadají dílem jako překlady doslovné, dílem jako překlady volné, ale tuším nejčastěji jsou to plody moudrosti, které u rozmanitých národů samostatně uzrály na stromě zkušení.