Redaktor a vydavatel: Vácslav Vlček
Praha 1886.
Tiskem Františka Šimáčka.
[1] Příklad tento uvádím na ukázku, která theorie, ač zabudovaná prvotně bez positivných dokladů, bývá později nalezenými doklady potvrzována; nesluší se teda tak doprosta zavrhovati theorii dokazující pouhou možnosť, ač ovšem jest nejlépe, když věc se dokáže z obou stran, nejen deduktivně jakožto možná, ale i empiricky jakožto skutečná. Odpůrci nechtějí pouhý důkaz možnosti připustiti, pokládajíce jej za nic; ale sami při tom rádi přestávají na pouhém svém tvrzení nemožnosti, ačkoliv nejednou dočkali se zlého sklamání, když nápotomně dokázala se jim skutečnost toho, čeho nemožnosť oni napřed tvrdili. V Osvětě 544 připomenul jsem příležitostně pod čarou, že se tak přihodilo nebožtíku Šemberovi se slovem rozvaditi, a že Patera po tom našel glossu rozvaděnství = discordia; p. Gebauer proti tomu namítá v Ath. 389 v poznámce, že ta glossa jest nečitelná, i že snad tam bylo psáno rozsrdenství. V tu chvíli nemohu se o tom přesvědčiti; jen podotýkám: kdyby i tento doklad odpadl, měli bychom jiný po ruce; p. prof. Rezek, vydávaje před několika lety Paměti Dačického z Heslova, upozorňoval mne, že tam stojí (cituji z paměti) asi tato fráse: zabili ho na rozvadcích.
[2] Kdy by pan M. věděl o lechovi u Dalimila, a o leších ve dvojích letopisích franských k roku 805, řekl by, že falsarius ty mythické lechy opsal z těchto pramenů. Proč asi falsarius, když tolik vypisoval z Hájka, nevypsal z něho také lopoty, ve kteréžto pohanské hejtmany krajské svatosvatě se věřívalo?