Osobnosti rkp. sporu

OSVĚTA
listy pro rozhled v umění, vědě a politice

Redaktor a vydavatel: Vácslav Vlček
Praha 1886.
Tiskem Františka Šimáčka.

Osvěta 1886 Ročník XVI. Číslo 12. Strana 1090 až 1104:
Ve sporu o Rukopisy.
V.

V říjnovém čísle Athenaea najednou několikero rukopisoborců vyslalo své polemické šípy soustředně proti mně, i cítím se povinna, bohdá na rozloučenou, ještě několik slov jim pověděti. Na prvním místě (Ath. str. 7) pan profesor Gebauer odpovídá na to, co napsal jsem v Osvětě str. 800-811; k tomu podotýkám tolik:

Ad. 10. pan G. prohlašuje, že v Dalimilu jest oboje syntaktické pojetí správné, jak vsadiechu (imperfektum), tak i posadichu (aorist), ale naproti tomu že jest chybně řečeno priletieše vlastovica v RZém nebo zvoláše Ctmir v RKém; mohl jen ještě doložiti, že by také priletieše i zvoláše bylo správno, kdyby stálo jinde než v RZém a RKém.

Ad 16. pan G. upozorňuje, že hned v únoru (Ath. 157) napsal o Alexandreidě: "vešken sě zástup zamiesi, tj. zástup se zamísil, se zamíchal, v nepořádek uvedl," kdež patrně tomu slovu přičítá význam hmotný. Přiznávám se, že jsem si toho výroku nevšiml, a že to moje nepovšimnutí jest chyba. Při tom však ostojí všechno to, co o tom kuse dosud jsem řekl; neboť v témž odstavci p. Gebauerově, v němž při počátku stojí výrok ode mne dosud nepovšimnutý, o 6 řádků níže stoji zase výrok smyslu opačného ("tu nikde nehodí se dobře zamiesiti = zamíchati, myslím že ani v příkladě prvém"), na němž jsem svou závěrečnou poznámku (Osv. 540) založil; mohl jsem teda slušně říci, že pan G. o zamiesiti v Alexandreidě mluvil jinak v únoru, a jinak v dubnu. Tento můj úsudek byl pravdivý, ač následkem mého nedopatření neúplný, neboť měl jsem k němu dodati, že pan G. také již v únoru, a sice v jednom a témž odstavci, přednesl o tom slově Alexandreidy dva výklady, jež navzájem se vylučují. Že jsem panu G. přičítal proměnu mínění o tom slově, to on mi počítá za obžalobu velmi těžkou; přiznávám se, že nebyl můj úmysl, abych tou výčitkou pronesl obžalobu velké váhy; naopak, já tu výčitku - poněvadž ona se týká jen protivníka a nic nerozhoduje o sporné věci - pokládal jsem jenom za vedlejší poznámku; mněť nemnoho záleží na tom, zdali panu Gebauerovi nebo mně anebo někomu třetímu přísluší neomylnosť, úsudku neproměnitelnosť, anebo i ještě jiné vlastnosti božské; ale na čem mně v letošním sporu vysoce záleží, jest jenom pravosť a nepodvrženosť RKho a RZho. Co se týká dokonalé neproměnlivosti p. Gebauerovy, ta i bez slovesa zamiesiti jest dostatečně charakterisována jeho vlastními výroky, táhnoucími se k podstatě nynějšího sporu; kupř. v únorovém Athenaeu 163 psal: "Budou-li tyto zkoušky s to, aby bezpečně dokázaly starobylosť RKho i RZho, podřídí se tomu pochybnosti filologické, a pro odchylky zejména jazykové bude nám očekávati a hledati pravděpodobných výkladů jiných." A v říjnovém Athenaeu str. 11 píše nejenom o minulosti, ale do zásoby také již o budoucnosti: "To a ono bylo za svědectví starobylosti rkpsů K. a Z. vydáváno, ale nic z toho neobstálo a neobstojí.

Ad. 21. co se týče psaní a čtení kmene wsie, thesi p. Gebauerovu přivedl jsem ad absurdum; on pak místo odpovědi opakuje také zde svůj známý refrain: "výklad nesprávný"; ale zamlčel, že já jeho methodou dokázal jsem o jiném rukopise totéž (wsie = vsě), co on dokazuje o RKém, a že zase z pravopisu jiného rukopisu dokázal jsem nápodobením téhož klamavého spůsobu, že ve zvratném zájmenu má se tam čísti hustá sykavka š.

Ad 22. pan Gebauer se nesrovnává se mnou v tom, jak se mají počítati chyby a nechyby při pravidle o e-ě. Já jsem pravil v Osvětě 809, že počítati se může všelijak, řekl jsem určitě, jak já počítám, a požadoval jsem toliko, aby se počítalo stejně, když rukopisy mají se jeden s druhým srovnávati. Pan G. má moje počítání za nedobré u Hanušova zlomku Dalimila, kdež já napočítal jsem chyb 9 procent, a on 4%, pak u Hradeckého zlomku Dalimila, v němž já napočítal jsem chyb 17%, a pan G. jen 13%; teda v obou rukopisích já více, a pan G. méně počítá chyb. I jest věc divná, že pan G. nic nenamítá proti procentům chyb, jichž já jsem se dopočítal v Oldřichu (16) a v Jahodách (38). Odkud ten rozdíl v chování se pan G. k mým procentům, když já počítal jsem všude stejně? Či jen v RKém jest dovoleno napočísti mnoho chyb, ale vypočítá-li se jiné staré památce také velké procento chyb, jest pak to počítání chybné?

Při tomto kuse přičítal jsem panu G. zásadu, že maximum chyb bylo by důkazem podvrženosti; on se však k té zásadě nezná, a viní mě, že jsem mu ji nepravdivě podložil, neboť on v té stránce užil slov: "svědectví nepříznivé pro RK", a nikoli slov: "důkaz podvrženosti." - Tu jest pravda, že jsem já výrok p. Gebauerův formuloval jednak určitěji, jednak pak všeobecněji, než on sám. Co se týče prvního rozdílu, učinil jsem panu G. malou křivdu. Pokládáliž p. Gebauer RK za podvržený? Pokládá zajisté, a na odůvodnění toho vytknul 40 kusův, jež jmenuje svědectvími pro RK nepříznivými. Teda těch 40 kusů v mysli páně G. jest důkazem podvrženosti? Jest. A jaký jest dle toho rozdíl mezi svědectvím nepříznivým a důkazem podvrženosti? V podstatě není rozdíl žádný, a ve formě ten, že onen výraz vyjadřuje myšlenku zpříma, druhý ji po diplomaticku zaobaluje, aby p. Gebauer, když mu někdo některý kus důkladně vyvrátí, mohl zůstati vítězem, řka: "Jáť jsem toho kusu nevydával za důkaz podvrženosti, tyť vyvracíš nepravdu, kterou jsi mi sám křivě podložil." - A co se tkne druhého rozdílu, já skutečně domníval jsem se, že pan G. soudí na základě všeobecné zásady, že maximum chyb u kteréhokoli rukopisu svědčilo by proti jeho pravosti; ježto však pan G. tu zásadu odmítá jakožto nepravdu ode mne jemu podloženou, přijímám to poučení, a již uznávám, že pan G. se neřídí zásadou obecnou, nýbrž zvláštní theorií ad hoc udělanou, podle níž chybný pravopis jenom při RKém jest nepříznivým svědectvím, ale jiným památkám neškodí a není nikterak svědectvím nepříznivým o jich starobylosti.

Pan Gebauer shledává, že ke gramatické diskussi o RKém a RZém není u mne ni zkušenosti odbornické ni vědomostí positivních k tomu náležitých. V únorovém Athenaeu 164 napsal pan Gebauer o p. profesorovi Hattalovi tato slova: "K diskussi o RKém je potřebí zajisté také trochu znalosti jazyka staročeského. Té však jest u p. Martina Hattaly nad míru málo." Tyto úsudky páně Gebauerovy o nás obou, p. Hattalovi a mně, znějí skoro stejně; a tak bych si mohl lichotiti, že já jsem ve staré češtině skoro tak nevědomý, jako p. Hattala - kdy bych na takové zdvořilosti vůbec něco dal.

Přese všechnu mou a jiných obránců nevědomosť p. Gebauer přece slibuje "ochotně uznati," jestliže se mně "nebo komukoli podaří vyvrátiti něco z námitek" jeho. Konstatuji, že dosud se to nestalo za celý průběh letošního sporu, aby pan G. něco uznal, a nejspíš ani přísně nikdy se nestane; naopak pan G. ještě v červnu (Ath. 338) opětovně ujišťoval, "že z námitek, učiněných jazyku RK a RZ, vyvrácena není dosud žádná."

Rozebíraje p. Gebauerovy pravopisné námitky proti RKmu, kteréž jsou zhola svévolné a jalové, učinil jsem v Osvětě 553 pod čarou tuto poznámku: "Pan G. nachází v Jahodách psáno diewcie, i táže se v Ath. 199: ,je to děvče či děvčě?` - V Hanušově zlomku Dalimila stojí, že Božena ,rucho prase`. Tu mohl by se někdo stejným právem ptáti: Je to prase nebo práše?" - Nyní p. Gebauer mi vytýká (10), že prý bojuji, 'spůsobem vědy nedůstojným`, mluvím prý ,postupně o svých odpůrcích`, podkládám jim ,úmysly nekalé`, a pomáhám prý, 'sobě i nemístným šprýmem`. Na důkaz toho všeho pan G. uvádí jenom poznámku mou právě citovanou, a udělav k ní dva vykřičníky, dokládá: "Takto smí se mluviti, kde se provozují nízké šprýmy; ale nikde na světě není dovoleno, aby se tímto spůsobem mluvilo ve vědě." Tak myslí p. Gebauer. Já zase, když právě není mou úlohou, baviti v saloně dámy, s dovolením i bez dovolení troufám si tvrditi, že jako do přírodopisu náležejí zvířata ošklivá tak dobře jako pěkná, i do diskusse filologické může se uvesti jmeno zvířete nečistého týmž právem a s týmž užitkem, jako jmeno zvířete parádného. Také já neukazoval jsem na dvojí možné čtení psaného slova ,prase`, že to jedno čtení přivádí na mysl zvíře nepěkné, nýbrž proto, že rozdíl mezi tím dvojím čtením jest hodně veliký. Smysl mé poznámky, pochopitelný každému, kdo pochopovati chce, byl ten: Pan G. vytýká to písaři RKho za chybu, že svým pravopisem neuměl rozeznati děvče a děvčě; je-li tato pravopisná neumělosť nedovolená, což teprva říci o tom, když jiný písař svým pravopisem nedovedl rozeznati slova tak velice jedno od druhého rozdílná, jako jest substantivum prase a imperfekt práše? Příkladem tímto drastickým označil jsem výtku p. Gebauerovu (děvče - děvčě) za takovou, jakouž ona jest, totiž za svévolnou, malichernou a směšnou.

Dále dává p. Gebauer tučným písmem tisknouti toto z brusu nové vyzvání: "Žádáme těch, kteří chtí, abychom s nimi měli RKZ za památky staré: dokažte, že RKZ jsou památky staré." Vyzvání toto jest velice zajímavé. Předně prokmítá z něho vlastní tušení p. Gebauerovo, jindá bedlivě tajené, že nepodařilo se mu provesti dostatečný důkaz podvrženosti. Protivníci v tom sporu, s tak hroznou lehkomyslností počatém, patrně dostali se do úzkých, když nejseriosnější z nich utíká se ku prostředku, jenž nemá místa v soudním řádě žádného vzdělaného národa (vyjímaje leda takové chvíle, jako byla za hrůzovlády v revoluci francouzské); všude totiž jest povinností žalobcovou, aby obviněnému dokázal vinu, a dle starého pravidla každý pokládá se za dobrého, dokud se mu nedokáže špatnosť. A divná věc: když v únoru naproti p. Gebauerovým shodám mezi RKým a Hankou ukazoval jsem na neshody, pan G. odbýval mne tím, že prý mu do těch neshod nic není - jako že mu nic není do věcí, kterými by se mohla dokázati nemožnosť, aby RK byl složen nedávno; a nyní výslovně žádá, aby se dokázala starobylosť RKho. Co se v tom ohledu státi může, také se stane a dílem již se stalo, jednak v komisi zřízené při Museu k chemickému prozkoumání rukopisů, jednak i mimo ni; bude potřebí sebrati v jeden spis, co podstatného předneslo se na rozličných místech k vyvrácení námitek; krom toho negativného úkolu bude také potřebí sestaviti positivné důkazy filologické, že RKZ nemohou býti dílo XIX. věku, kteréžto positivné důkazy jsou dílem již dávno objeveny, ale nynější odpůrcové o nich mlčí, jako by jich nebylo. Práce takové ovšem nejsou úkolem mojím; byly úkolem pana profesora Gebauera, a on také sliboval ještě v loni v rozpravě o Staročeském sklonění zájmenném str. 5-6 (otištěno znovu 1886 v lednovém Athenaeu 122), že dostojí této své povinnosti a rozebeře jazyk RKZho spolu s jinými jich stránkami tím spůsobem, jak učinil s evengeliem Svatojanským. Od té doby však uznal za svou povinnosť, přenechati tuto úlohu jiným a požadovati od nich, netoliko aby objasnili skutečné záhady a zvláštnosti jazykové RKZho, nýbrž aby také vážně, bez úsměchu a bez rozhořčení vyvraceli vše, cokoli jalového a lichého on se soudruhy svými usmyslí si proti RKZmu svévolně namítati.

Konečně dává se p. Gebauer již také na prorokování. Vzhledem ke spůsobu přítomného boje tvrdí (Ath. 11), "že neslušnosť, s jakou si obhájcové po většině počínají, zaznamenána bude jako skvrna v dějinách české literatury a vzdělanosti". A v poznámce k tomu vychvaluje pan G. "heroismus, s jakým v dalším průběhu boje - přese všecko terrorisování se strany protivníkův - přihlašovali se" k nim noví pomocníci. Chvála taková - odmísíme-li porci samochvály v tom vězící, kteráž jak vědomo nevoní - upomíná na mravy, jaké bývaly na dvořích despotů, kteříž potřebují tím více lichocení, čím méně ho zasluhují; avšak takové prorokování pro potřebu okamžitou o nebetyčné slávě tam a o věčné hanbě zde, málo kdy se vyplnilo. Také panu Gebauerovi bylo by radno, namísto předpovídání posečkati, až co a jak historie opravdu napíše, a zdali skutečně bude mluviti jenom o heroismu, či snad také dílem a vědeckém poblouzení, dílem o herostatismu. - Dixi.

Těž pan profesor Goll odpovídá mi v Ath. 32-40 k tomu, co jsem v Osvětě 721-736 pověděl o jeho Historickém rozboru tří básní RKho. Především mně vytýká, že prý jsem mluvil "poněkud nerozvážně o spiknutí proti RKmu a osobních účelech, k jichž dosažení ono bylo nastrojeno"; i míní, že měl jsem "aspoň říci určitě a zjevně, jaké to osobní ohledy jsou, pro které ono spiknutí bylo nastrojeno, a z jakých osobních ohledů zejmena" on (p. Goll) k onomu spiknutí by se byl přidal. K tomu odpovídám:

1. Existenci skutečného spiknutí proti RKmu znamenali někteří pozorovatelé již od zimy, a právě v červenci, kdy dotčená moje slova se psala a tiskla, byla ta existence laskavě vyzrazena a vůbec světu odhalena od samých původců téhož spiknutí; kteréžto odhalování počalo se p. Masarykovým doslovem v Ath. 448, pak v něm pokračoval p. Gebauer prohlášením ve Hlase Národa 22. července, a nejhlavněji zase p. Masaryk Otevřeným listem v týchž dnech vydaným. Hlavní v té věci autorita, p. Masaryk, jemuž - pokud vypovídá proti sobě - přikládám dokonalou víru, mezi jiným takto apostrofuje p. profesora Kvíčalu: "Plán celkový - jen se rozpomeňte!! - do podrobnosti byl osnován ... Proto měl jsem já jíti do boje pod Vaším tajným velením. Jste špatný generál, netrpělivý ... opustil jste zradně prapor, ku kterému jste se právě tak, jako my, se (sic) byl přihlásil." Generál, prapor, zrada praporu, to zajisté nejsou requisita k vědedecké diskussi, ale věci obyčejné ve spiknutí; rovněž tak jako jen do spiknutí náleží onen terorismus, jejž od 7. července p. Masaryk a za ním p. Gebauer jali se provozovati neslýchaným osobním útokem, když se ukázalo, že p. Kvíčala nechtěl svou rozmluvu z dne 21. ledna pokládati za spiknutí a dle toho se chovati. K tomu dověděli jsme se od p. Gebauera, že v tom plánu do podrobna zosnovaném pomyšleno bylo také na politické denníky, a který od toho měl býti získán ku pomoci, též že p. Masaryk svůj dopis, kterým p. Gebauer dal se od něho vybízeti k napsání článku již napsaného, nazpět datoval k 18. lednu, [1] aby rozmnožil se omamující spektakl, a zaleknuté obecenstvo aby tím snáze všechno "jednoduše akceptovalo", jakž dle klasického svědectví p. Masaryka oni "všichni se nadáli". Takováto theatrálná mise-en-scène, vypočtená na okamžitý effekt, bývá ovšem při spiknutích věcí hlavní, ale vědecká pravda se hledává spůsoby docela jinými.

2. K jakým osobním účelům spiknutí bylo zosnováno, to již v Osvětě 722 ukázal jsem dosti srozumitelně, dokládaje se nejlepší v té otázce autoritou, totiž výroky p. Masarykovými. Nyní k tomu mohu přidati novější výrok též nejvyšší autority; vyjadřujeť se p. Masaryk v červencovém Athenaeu 422 o pohnutkách svého podniku těmito slovy: "O rukopisy K. a Z. vůbec ve sporu nynějším tak nešlo, jak o to, máme-li se zhostiti literární korrupce, má-li v Čechách panovati svobodné myšlení;" to jest: lomozné vyhození RKZho z literatury staročeské mělo býti jenom prostředkem k tomu, aby p. Masaryk se svými soudruhy, nečekaje až a zdali na něj přijde řada, mohl bez odkladů zaujmout důležitá a čestná místa, na nichž sedávají osoby jiné, jež jsou proto jemu protimyslné. Fraseologie p. Masarykova musí zvláště p. Gollovi jakožto historikovi býti srozumitelna, a zajisté hned na prvý pohled poznal v ní odlesk výmluvnosti Robespierrovy, jenž s rovnou zálibou řečníval o svých ctnostech a o korrupci lidí jemu nemilých, a tyrannii svou neustával vyhlašovati za nezbytnou podmínku svobody.

3. Zda-li p. Goll formálně přistoupil ke spiknutí a z jakých příčin, toho já na ten čas určitě pověděti nemohu, a to proto, poněvadž v dotčených svrchu authentických spisích, jež jednají o úmluvě a cílích toho spiknutí, ničeho o p. Gollovi jsem se nedočetl. Že v tom spiknutí spoluúčinkuje, to jest ovšem jisté, neboť to dělá veřejně. Že by k němu byl se přidal za týmiž osobními účely, za kterými p. Masaryk spiknutí zosnoval, o tom bych podle povahy p. Gollovy pochyboval; dle mého nepředsudného mínění pana Golla k tomu spoluúčinkování přivedlo předně důvěrné osobní přátelství k náčelníkům, pak dokonalá víra ve filologickou neomylnosť p. Gebauerovu, i mimovolně zakoušený veliký dojem závratné smělosti p. Masarykovy; a přesvědčení opačné k tomu, k němuž p. Goll až do letošního února se hlásil, dostavilo se pak snadno vstoupením ve šlépěje Büdingerovy. Více o tom při nejlepší vůli spravedlivě pověděti neumím.

Co se týká sporné věci, p. Goll nesrovnává se se mnou, že se stanoviska historického jenom nalezenými anticipacemi mohla by se dokazovati podvrženosť; příklady historické anticipace ode mne uvedené (bitva Bělohorská, dalekohled, Napoleon) zdají se p. Gollovi býti uvedeny jenom pro žert, i potírá mínění mně přisuzované, že by na odchylkách historických, které by nebyly zrna tak hrubého, nic nezáleželo. V tom se p. Goll mýlí; jáť jsem své příklady anticipace neuvedl pro žert, nýbrž abych vysvětlil, co rozumím slovem anticipace, k čemuž příklady křiklavé až do směšnosti lépe se mi hodily, než jiné. Jiným odchylkám od historie, které nejsou anticipacemi, já v naší příčině nepřičítám žádné průvodné moci, ale přičítám ji každé anticipaci, nechť se anticipuje věc obecně známá, jako jest Napoleon, anebo věc méně známá. Zejmena by ne málo, ale mnoho záleželo na tom, kdyby bylo pravda, že v Jaroslavu nacházejí se dvě anticipace, které p. Goll tam nacházeti se domníval. Jeden případ týká se novověkého rationalismu, jenž chce odstraniti zázraky, druhá anticipace vězela by v rčení ,starý Kyjev`. Co se týče epitheta ,starý` při městě, ukázal jsem z básní antických, že nenáleží výlučně věku novému, a p. Goll dává mi nyní (38) za pravdu; ta domnělá anticipace jest teda odstraněna. Co se však týče rationalismu, p. Goll i nyní (34) stojí na tom, že v Jaroslavu na Hostýně žádný zázrak se neděje, neboť prý tam jest jenom vymodlený déšť, jejž snese moderní rationalismus (jakožto šťastnou náhodu), kdežto Kruger v XVII. století vypravuje více, totiž že země na vrcholku se rozstoupla, a vyrazil tam pramen, kde dříve žádného nebylo. Musím teda o té věci opět mluviti.

Jen mimochodem dávám na uváženou, kdy by v Jaroslavu stál zázrak s týmiž okolnostmi jako v Krugerovi, jaký jásot by se strhl mezi odpůrci z takové parallely; nyní zase nedostatečnosť parallely vydává se za důvod podvrženosti, avšak neprávem. Důležitější jest úvaha, že podle mínění p. Gollova mnohé nejstarší legendy byly by rationalistickými a tudy novověkými; neboť legendy z pravidla obsahují tím méně zázračného, čím jsou starší a svému předmětu bližší; o čemž pěkně pojednal p. prof. Tomek při příležitosti legendy o sv. Lidmile v Musejníku 1860, 269. Jest teda zcela přirozeno a s tímto pravidlem shodno, když Jaroslav ze XIV. století ví o zázraku Hostýnském méně než Kruger v XVII. století; fama crescit eundo. Avšak bez zázraku Jaroslav nikterak není a s rationalismem se nesnese. K tomu, co pověděl jsem o tom v Osvětě 735, dodávám ještě toto: Příběh, jejž Dio Cassius vypravuje o vojště císaře Marka Aurelia v zemi kvadské, pokládá se obecně za zázrak; a v čem záležel tento zázrak? v ničem jiném než v tom, že křesťanští vojáci za hrozného vedra a žízně a za nebezpečenství od přemocných nepřátel se modlili za déšť, a hojný déšť se dostavil hned. [2] Totéž děje se v Jaroslavu na Hostýně, a kromě toho i více: blesky rázráz bily v stany Tatar, a hojný příval zživil horský pramen. Chce-li p. Goll vymodlený déšť a hromobití do nepřátel jakožto šťastné náhody srovnati s novověkým rationalismem, o to se s ním nepru; ale tolik by měl připustiti, že věřícímu křesťanu ve XIII. a XIV. století byly ty zjevy jistě zázrakem; a jestliže p. Goll bude pozorovati následky deště, anebo poptá-li se na to zkušených odborníků, přesvědčí se, že příval rychle sice dělá bystřiny, ale pramenův nezživuje; po dlouhém dešti za některý den prameny se rozhojňují, ale hned nestane se to nikdy. Zživení horského pramene na Hostýně, o němž víme od básníka, není teda nikterak děj přirozený, nýbrž zázrak, jakého moderní rationalismus nesnáší, nýbrž jej zavrhuje.

Pan Goll mi dále nespravedlivé vytýká, že prý jsem s ním polemisoval namnoze po žurnalisticku, a žurnalistickým spůsobem polemiky on rozumí to, "že se čtenáři pořádně neřekne, co protivník vlastně řekl" (35). Tato výtka týká se zvláště, a snad jedině toho, že pramálo citoval jsem z prvé větší polovice brošury jeho, jež se zabývá Oldřichem, ba neřekl jsem ani, na čem si p. Goll nejvíce zakládá, kterak totiž dle jeho mínění Výhoň Dub vznikl z Hájkova Berkovce. Avšak já nebyl jsem povinen podávati p. Gollův o tom výklad, poněvadž jsem rovněž nikterak nedokazoval mínění opačného, k němuž já se hlásím, že totiž Berkovec vznikl z Výhoně Duba; toho jsem pominul docela, a nezmínil jsem se ani o rozpravě, kterouž p. prof. Ignác Mašek, jeden z nejdůkladnějších znalců RKho, o Výhoni uveřejnil v programu gymnasia Jindřichohradeckého 1876. S prvou polovicí brošury p. Gollovy nezabýval jsem se veřejně vůbec nijak jinak, než pokud toho bylo potřebí k charakterisování obecných zásad, jimiž p. Goll se spravoval; vědělť jsem, že p. prof. Tomek, s nímž jsem se rozdělil o práci, již měl napsaný svůj článek o Odlřichu, jenž pak vyšel v Musejníku 1886, 357, a na tom bylo mi dosti.

Mimochodem vytýká mi p. Goll (35), že upřel jsem Hájkovi známosť letopisů Widukindových, kdežto Hájek sám tyto letopisy mezi prameny svými jmenuje v úvodě ku kronice své. Poslednější okolnosť jest pravdiva, jakož i ta, že Hájek v témž úvodě jmenuje i několik jiných důležitých autorů, jejichž spisů neznal, i že k větší chloubě vymyslil si tam i několik kronikářů, kteří nikdy neexistovali. Že Hájek svoje vypravování o Dobromírovi nevzal z Widukinda ani z jeho vypisovačů, uzná každý, kdo si oboje přečte; je to jako líc a rub jedné mince. Pročež mohl jsem slušně tvrditi, že Hájek neznal, tj. neměl po ruce a neužil letopisů Widukindových.

V jedné příčině přeje sobě p. Goll vyjádření určitějšího. On dokazoval, že okolo roku 1817 mohlo se věděti o velmoži českém Benešovi synovi Heřmanově, a já jsem mu v tom kuse dal za pravdu; p. Goll však prý neví, zdali čtenář Osvěty, jenž nečetl jeho brošury, uhodne, že dávám p. Gollovi za pravdu. Tomu přání zde vyhovuji, a činím i více, uznávaje bez obalu, že ze tří historických kusů, kterými Palacký roku 1858 pokusil se dokázati nemožnosť podvrženosti při RKém, dle mého mínění neostojí nic více, než částka kusu jednoho, kterou jsem v Osvětě 734 opakoval v tato slova: "kdyby Hanka a Svoboda byli věděli o historickém Beneši Heřmanově okolo roku 1200, byli by děj básně vykládali k tomu času, a nikoli k roku 1280, proti kterému mluví báseň sama." Teda dle mého mínění věděti se mohlo, ale Hanka a Svoboda nevěděli. Že z důkazu Palackého více nezbývá, toho zásluha ve veřejnosti náleží před p. Gollem již Büdingerovi. Tím dal jsem příklad non jurandi in verba magistri, i když jde o mistra takového, jakým byl Palacký; avšak p. Goll nevyhověl mé žádosti, aby spravoval se tím pravidlem i naproti mistru Masarykovi.

K ušetření zbytečných výkladů, na nichž čtenáři nezáleží, podotýkám pro p. Golla jen stručně, že jeho rozhorlenosť na konci str. 37 jest docela nemístná; ukázku v příčině Beneše nazval jsem první proto, že já před ní žádných jsem neuvedl, a nikoli proto, jako by byla první u p. Golla. -

Pan Goll v této polemice jest nejlepší odpůrce. Tím nemíním jeho poměr k RKmu; jáť jeho důkazům nepřičítám žádné váhy při řešení otázky o pravosti. Ale míním jeho poměr ku protivníkovi, s nímž se hádá, totiž ke mně. Pan Goll počíná si ze všech odpůrců nejpočestněji. Nedorozumění přihází se mu ovšem jako jiným smrtelníkům, čehož některý příklad jsem konstatoval; ale přihází se mu mimovolně. Nemám mu nic za zlé, že za štulec dává zase štulec, třeba někdy trochu obhroublý (38, kdež stojí chybná rovnice: ira = grob); c'est la guerre, to polemika s sebou přináší, jakž dobře on podotýká (35). On konstatuje, ve kterých věcech a zásadách jsme za jedno, a v čem se rozcházíme. Nedělá se neomylným; uznává, že to a ono měl jinak vyjádřiti, i ohlásil také, že jeden svůj důvod pokládá za vyvrácený ode mne. Nejvzácnější pak jeho polemická vlastnosť jest ta, že vydrží ráz; že nevyhýbá se mu podskokem a úskokem; že nezapírá toho, co řekl; že nestaví se, jako by protivníkovi nerozuměl, kde rozumí; že neodskakuje od předmětu, aby se zamluvilo, oč vlastně jde; že hledí polemiku ne rozptýliti, nýbrž koncentrovati, tak aby vyšlo na jevo, oč vlastně jde, a co zůstává na rozdíle. Vědecká polemika s takovým odpůrcem jest užitečna, sloužíc ne-li vždy k dorozumění, aspoň k vytříbení pojmů.

Zásadné stanovisko svoje, pro které já se s ním dohodnouti nemohu, vyslovuje p. Goll v tato slova (40): "probíraje otázky, kterých se týká můj rozbor, poznal jsem, že k shledání látky oněch tří básní kolem r. 1817 nebylo třeba vědomostí, které by teprv pozdější bádání historické na světlo vyneslo; přesvědčil jsem se, že k tomu bylo potřebí jen znáti spisy tehdá známé a snadno přístupné každému, kdokoli jen poněkud horlivěji dějinám českým se věnoval, a že bez velkých obtíží dají se tyto básně redukovati na své prameny v oboru literatury historické, a tím hlavně že se dá se stanoviska historické kritiky provesti důkaz o jejich novověkém původu." V závěrečných slovech, jež dal jsem tisknouti písmem ležatým, vězí vědecký kořen toho, co p. Golla ode mne dělí. Zásadné stanovisko svoje naproti tomu vyložil jsem v Osvětě 724-729; nejstručněji mohl bych je definovati v ten rozum, že p. Gollův důkaz o novověkém původu básní RKho nepokládám za žádný důkaz, poněvadž týmž spůsobem veliká čásť literatury starověké i středověké dala by se redukovati na spisy novověké jakožto na své domnělé prameny. Dle mého přesvědčení otázka pravosti nerozhodne se popředně žádnými takovými, ba ani filologickými důkazy a protidůkazy, nýbrž hlavní a nejpřednější záruka a jistota pravosti vězí v rukopise samém, totiž v tom, že písmo na tom pergameně jest staré.

Vedle světla bývá stín, vedle dobrého světla stín temný padá tím více do očí. Vedle p. Golla stojí proti mně pp. profesoři J. Král a Masaryk. Pan Král slyne trefnou argumentací; střela jeho vždy dopadá, ne-li do cíle a vedle cíle, aspoň zpět do střelce; to poslední platí zvláště o ušlechtilém tónu a vybraných slovech, jichž užívá. Nebude prý již se mnou polemisovati. Myšlenka chvalitebná, ale mohla mu napadnouti také již dříve.

Nedostižným však vzorem disputanta, s nímž rozprávka nevede k praničemu, jest p. Masaryk; ráz na ráz tu jde za sebou zapírání toho, co dříve řekl, překrucování toho, co odpůrce řekl, odbočování od předmětu, o nějž se jedná, ba i upírání, že prý odpůrce neřekl toho, co řekl. V tom stavu polemiky postačí, když jen několika příklady ukáži, že tento stav jest takový.

Především p. Masaryk podle známého spůsobu jistých lidí volá a dokazuje (Ath. 43), že prý já ve své polemice v Osvětě 815-821 jeho slova jsem "skrucoval spůsobem ve vědě nedovoleným". Já všude citoval jsem jeho výroky doslovně v úvodnících, a tak jsem jeho slova skrucoval. Ku příkladu v Osvětě na str. 816 napsal jsem tento odstavec:

"V Záboji není pohanského ducha a není ho nikde v rukopisech našich," tak zaznamenal p. M. na straně 422; a na též straně o několik řádek dále píše: "RK nemohl ve XIV. století ani básněn ani opsán býti: v té době připravovala se u nás reformace, a v té době vzdělaný Čech - básně RKho jsou básně umělé! - básně ty by byl opsal, neřku-li udělal? Století, které nám dalo Štítného, které připravilo a odchovalo Husa - to století bylo by si libovalo v pohanských básních? Je smutno, že v české vědě taková otázka ještě se smí postaviti." Teda v RKém nikde není pohanského ducha; ale RK nemohl býti psán ve století XIV. vroucně křesťanském, poněvadž jest pohanský. - Tak vypadá logika v sociologii páně Masarykově.

A nyní pan M. mezi svými důkazy, jak překrucuji, odpovídá (44) mi k tomu takto:

"3. Pan K. dle str. 422 opět nelogickosť mně imputuje; že prý jednou pravím, že v básních není pohanského ducha, a zároveň na témž prý místě pravím, že mají pohanského ducha. Pan K. opět slova má násilně skrucuje a tak naivnou nelogickosť mně imputuje, že skutečně nevím, co k takové kritice mám říci."

Rám věřím, že pan M. neví, co k takové kritice říci, a že se sám diví, jak mohl se dopustiti nelogickosti tak naivné; ale kterak může zároveň tvrditi, že jsem já jeho slova násilně skroutil? Napsal-li pan M. tu do nebe volající konradikci v Ath. 422 nebo nenapsal? Citoval-li jsem já jeho oba protiřeké výroky věrně a doslovně nebo necitoval? Kdo skrucuje a kdo neskrucuje?

V týchž důkazech mého skrucování píše nyní pan M. (44) také toto:

"7. Ukázal jsem (Ath. 410), že falsarius pletl si starou zádruhu s rodinou šlechtickou a že výpověď Libušina (v L.S.) neshoduje se s pravidlem ve sněmu. Pan K. zamlčel, co jsem řekl, za to poučuje mne tou banálností, že prý v době zádrukového zřízení byli šlechticové!!"

Prosím čtenáře, jemuž by na tom záleželo, aby si vyhledal a přečetl, co jsem napsal v Osvětě 818-819 v odstavci "Největší - RZém," a aby sám usoudil, zda-li jsem tam, jak pan M. nyní tvrdí, zamlčel jeho myšlenku zde od něho znova naznačenou. Že proti panu M. dokazoval jsem tam existenci šlechty již na úsvitě české historie, to nyní pan M. nazývá banálností, to jest tuším jako že se ta existence rozumí sama sebou a že nepotřeboval jsem ji dokazovati. Je-li tomu tak, proč medle pan M. velikou čásť svých sociologických námitek zakládá na tom, že Libušin Soud mluví zjevně o šlechticích (Chrudoš, Šťáhlav), a nemá prý mluviti o šlechticích, nýbrž o zádružnících, aby se shodoval se Sněmy, kdež nepochybně jest řeč o zádruze (otec, děti, vladyka). Odkud to pan M. ví, že oba zlomky RZho mají mluviti jenom o jednom útvaru společenském, o zádruze? Proč nechce dovoliti, aby každý zlomek básní mluvil o něčem jiném, jeden hlavně o zádruze, kterouž pan M. již ondyno v starých Čechách konstatoval, a druhý hlavně o šlechticích, když pan M. sám nyní koexistenci šlechty v týchž Čechách připouští? Ale pardon! pouštím se znovu s panem M. do rozprávky, ač jemu zástává logickým, co mně zhola jest nelogické.

Pan M. v Ath. 411-412 dal tisknouti o Pavlu Josefu Šafaříkovi, že nevěřil, že by rukopis Zelenohorský v této formě mohl býti pravý. Že jsem tento výrok zůstavil nepovšimnutý s pocitem, kterého zasluhuje, to mi pan M. nyní (45) vytýká jakožto zamlčování, a zároveň jeho opakováním (46) hájí se proti mé výčitce, kterou jsem panu M. učinil v Osvětě 722, že by hajitelům RKZho neměl spílati augurů. Když pan M. s mým mlčením není spokojen, teda prohlašuji: Já znaje Šafaříka jenom dle podoby, nikdy jsem s ním nemluvil, a znám jeho smýšlení a povahu toliko z jeho spisů a z vypravování některých jeho přátel; vím, že Pavel Josef Šafařík byl svého času vedle Jungmanna a Palackého nejdůstojnější představitel české vědy, a zároveň charakter skrz naskrze ryzí (o poslednější jeho stránce jsem zpraven hlavně od jednoho člena toho ušlechtilého trojlistu, t. od Františka Palackého); vím, že Šafařík, zemřelý roku 1861, poslední svou práci, kterouž četl již těžce churav ve společnosti náuk 19. prosince 1859, věnoval rukopisu Zelenohorskému, jehož některé nesnadné stránky věcné hleděl vysvětliti (tištěno v Musejníku 1864); vím z letošní Osvěty 356-362, že Šafařík za posledních let svého života v důvěrných dopisech ke svému zeťovi, p. Josefu Jirečkovi, v čas obnovovaných útoků na RK a RZ vyjadřoval se mezi jiným takto:

5. prosince 1858 ... my všickni nejvřelejší díky povinni jsme všem těm mužům, kteříž čas svůj a práci svou obětovali té svaté věci (t. obraně RKho), Palackému, Hattalovi, Staňkovi, Hermínovi (Jirečkovi) ... Mně samému, za těmito průvodci, některá místa v Libušině sněmu teď jasnější jsou, než kdy jindy.

6. ledna 1860 (se vztahem ke své přednášce ve společnosti náuk): Moje slova o rp. Zelen. byla hned druhý den v Pražských Novinách vytištěna. Já chtěl jen pozornosť na důležitosť obsahu (věcí) té básně obrátiti, nic jiného. Od té doby jsme s Hattalou a Tomkem mnoho mluvili, mnoho vysvětlili. Pomalu zmizí všecky nesnázky - aspoň já doufám pevně.

22. ledna 1860 (týká se Miklošičova postranního útoku na RK): Ten nejnovější útok na RK prostředkem úda akademie věd může i slepci oči otevříti, jestli jen viděti chce, co se děje. To není věda, tak se věda nevzdělává.

Vím krom toho, že Šafaříkův zeť, p. min. Jireček, v dubnové Osvětě 357 učinil tento výrok: "Šafařík, jak s největším důrazem doložiti mohu, nikdy o pravosti rukopisův těch v nejmenším nepochyboval, ačkoli vždy rád se dával v přemítání a rozebírání pochybností, odkudkoli naň vznesených." Věda to všechno, podotýkám ještě, že Šafařík jest mi netoliko větší autoritou vědeckou, nýbrž že jeho osobnosť také v každém jiném ohledu výše cením, než osobu p. Masarykovou; a ježto Šafařík mohl sám nejlépe věděti a pověděti, co smýšlí o RZém a RKém: pročež já to, co ctihodný vědec, skláněje se již ke hrobu, o RZém psal veřejně a o RKém i RZém v důvěrných dopisech sděloval, pokládám za pravý a spravedlivý výraz jeho smýšlení; a to, co naproti tomu opačného nyní píše p. Masaryk, jenž Šafaříka nejspíš ani neviděl, nepokládám za pravdu, nýbrž za klevetu. A maje na mysli další tu okolnosť, že pan M. chtěje dokazovati, jako by byl právem nazval obhájce rukopisův augury, kteříž nevěří v to, co veřejně vydávají za posvátné, ukazuje při tom na ctihodného Pavla Josefa Šafaříka a tvrdí o něm, ten že "už před 30 lety v RZ nevěřil" a "o RKém při nejmenším pochyboval": pravím bez obalu, že to jest pomluva nechvalná.

Kdo odvažuje se tak hrubě dotýkati blahé památky muže tak vznešeně ideálného, od toho řeči podobné, týkají-li se jiných osob, slušně mohou býti zůstaveny při váze, jaká jim náleží; pročež jen pro paměť zaznamenávám výpověď, kterouž pan M. napsal v Ath. 455; "Slovem: EJ je hrob, který za nedlouho pohltí i RZ i RK, a s nimi bohdá všecky ty, jimž svoboda myšlení, kritika vědecká a literární mravnosť za nic nestojí." Teda nám ovšem obráncům RK a RZho za nic nestojí svoboda myšlení, kritika vědecká a literární mravnosť. Jest to zase dobře po Robespierrovsku řečeno; jen mohl pan M. hned konkretněji naznačiti, jaký to hrob nám všem chystá a co před hrobem, zdali guilotinu či cos jiného.

Možná ovšem, že pan M. s námi se všemi tak zle nemyslí, jak to povídá; přiházíť se mu nezřídka, že slova jeho jsou jiná, a skutečnosť jest zase jiná. Takž v říjnovém Ath. 45 píše o mně, že prý jsem tvrdil, "že železitosť inkoustu veliké stáří RKho dokazuje," a krom toho jsem prý "z toho, že RK není palimpsest, dovozoval stáří, které se mu obecně připisovalo"; a proto prý mně pan M. musel důrazně poučovati, že železitosť inkoustu nedokazuje stáří a že palimpsest sám sebou o stáří rukopisův nerozhoduje. Já však v Osvětě 288, kdež dle pana M. bych byl tuto dvojí nevědomosť na jevo dal, přisvědčoval jsem tehdejšímu požadavku p. Gebauerovu, aby rukopisy se v komisi při Museu zkoumaly; a poněvadž pan Gebauer vytýkal Museu, že v tom ohledu nestalo se, co se státi mělo, podotekl jsem k seslabení té výčitky: "Co se však týče ohledání chemického, dlužno připomenouti, že úkol, v nějž se má uvázati komise p. Gebauerem žádaná, jest již s valnou čásť vykonán od komise resurové roku 1881." Na doklad toho uvedl jsem dvě fakta vyšetřená: železitosť inkoustu a nebytí palimpsestu; kterak ta dvě fakta souvisejí s otázkou starobylosti, o tom neučinil jsem tam žádné zmínky; co opačného tvrdí pan M., jest naprostá nepravda.

V Osvětě 722 chválil jsem pana Golla, že on "nenadává obhájcům RKho šmoků neb jinak." Pan Masaryk nyní se k tomu hlásí; říká, že on nikomu nenadával šmoků, a volá ke mně (46): "ať p. Kalousek nadávky mé ukáže!" Já jsem ty nadávky ukázal již v Osvětě 722, ale poněvadž pan M. některé z nich nyní výslovně zapírá, musím je ukazovati znova. Pan Masaryk v listě nazpět datovaném k 18. lednu, kterýmž po 21. lednu vyzýval p. Gebauera k sepsání článku již sepsaného, hned napřed poctíval budoucí obhájce, kteří by námitky p. Gebauerovy "jednoduše neakceptovali", nýbrž jim odporovati chtěli, těmito čistě vědeckými výpověďmi: "Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovosť a nevědomosť svou skrývají za praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární šmokové rozhodovati o takových věcech národa?" Pan M. sice nyní upozorňuje, že slovo "šmokové" dal do uvozovek, a tvrdí, že prý tou nadávkou chtěl odmítnouti nadávku od jiného obdrženou; ale tak jak to v únorovém Athenaeu vytiskl, musel čtenář viděti v tom ten smysl, že leda šmokové budou příště ještě zastávati se RKho. Výslovně zapírá nyní (47) pan M. ještě jednu přezdívku, píše proti mně (47): "Jen zlovolným skroucením mohl pan K. říci, že jsem našim předákům přezdíval samozvancův." Opravdu-li? Pan M. v Ath. 215 ve veliké mrzutosti své nad nezdarem svého únorového coup de manuscript běduje nad národem, "který nemá generálného štábu", neboť prý "národ takový zmítán je libovůlí samozvanců, národ takový nekráčí mužně za vytknutým cílem, ale na zdař bůh vrhá se v osud slepý. I domnívá se pak mnohý v národě takovém, že důvěřovati smí v jakousi geniálnosť a bůh ví v jaké mythické síly svých vůdců." Jest patrno, že oni samozvanci jsou totožní s těmito vůdci, a ježto pan M. má při tom na zřeteli poměry české, jest jisto, že našim předákům přezdíval samozvanců. Že ve klatbě p. Masarykově nacházejí se předáci nejen z oboru vědy a literatury, ale i vůdcové političtí, tomu vyrozuměti jest z jeho následujícího láteření v Ath. 216: "Ale nejen národ, i ti tajůplní vědcové, politikové atd. právě pro svou tajnosť uváznou v něčinnosti, vyvíjí se augurství a neomylná nedůtklivosť ... Má Čech, kterému bůh uštědřil nějaké to světélko, státi v předsíni augurův a čekati, až mu dovolí zapáliti oběť, kterou se podkuřuje samolibosť osobní a národní? Nikdy! Jsou již u nás mužové, kteří sklánějíce šíji před pravou auktoritou, nepoddají se nerozumu v žádné věci, a kteří přede vším nedají se zastrašiti dětinstvím a umíněností tak četných lživůdců svých."

Citáty těmito jest nejen ukázáno, jak pan M. nadával a přezdíval, nýbrž zároveň také to, kterak spravedlivě napsal jsem v Osvětě 722, že pan M. v Ath. 215 zahájil generálný útok na všechnu naši organisaci literární, vědeckou a politickou. [3] Pro tento můj výrok nyní pan M. mně vytýká (46), že prý jej denuncuji; z té příčiny dovolím si jej upozorniti, že denuncovati znamená tajně při úřadě udati nějaký zlý skutek tajně spáchaný, pachatele udati; [4] já však veřejně konstatoval jsem, co pan M. veřejně se svým podpisem učinil.

A ještě jednu ukázku p. Masarykovy eskamotáže. Já jsem v Osvětě 722 chválil p. Golla, že "on naše vlastenectví nevykřikuje za malicherné (Ath. 215)." Pan M. nyní píše (46), že prý dopustil jsem se "touto větou nepěkného skroucení" jeho výpovědi; pak cituje pan M. jednu svou větu z Ath. 215, ale jinou, než kterou já jsem mu vytýkal. Věta, ve kteréž pan M. naše vlastenectví nazývá malicherným, zní v Ath. 215 celá takto: "Bude se nám pořád ještě to malicherné vlastenectví vštěpovati, vlastenectví záležející v nekritickém přijímání všeho, co nám bůh ví kdo povídá?" - Je to ovšem mrzutá věc, že to české obecenstvo jest tak samo proti sobě se svým malicherným vlastenectvím a nedostatkem kritiky! Mohlo "jednoduše akceptovati", co p. Gebauer napovídal a pan Masaryk hurtovně dopovídal v únorovém Athenaeu, a tím bylo by to obecenstvo hravě dokázalo znamenitou kritičnosť a zároveň ne malicherné, ale velikolepé vlastenectví.

Jedna věc mne v říjnovém Athenaeu potěšila. Jestiť v něm na prvním místě vytištěn článek pod dvojatým nadpisem: "Psychologie jakobinismu. Historický povahopis vůdců jakobinských, Marata, Dantona a Robespierra." Jest to překlad z nového znamenitého díla o revoluci francouzské, v němž duchaplný spisovatel H. Taine mistrně a drasticky vyličuje povahy osob, z nichžto skládala se vláda ve veliké revoluci. Článek v říjnovém čísle Athenaea obsahuje povahopis Marata. Na pokračování těším se srdečně, zvláště až přijde řada na Robespierra, kterak skvěl se ctností a vlastenectvím, kterak neoblomně potíral korrupci, kterak byl záštitou svobody a veleknězem bláznovského kultu Rozumu, pro kteréžto nové náboženství dle přesvědčení Robespierrova byl tehdejší svět "jako stvořen". Prozatím již Taineova charakteristika výtečníka Marata, psychologicky velmi prohloubená, poskytuje mnoho zajímavého, což v Athenaeu rozkošně se čte; jakož jsou ku příkladu následující výroky o Maratovi nebo od Marata:

...jest po stránce mravní praetendentem směřujícím k nejvyšším úlohám... nepoměr mezi jeho ctižádostí a jeho schopnostmi byl příliš veliký ... chce-li vynalézati, napodobuje nebo se mýlí. Jeho pojednání O člověku jest matenice frásí fysiologických a psychologických, četiva špatně zažitého, jmen seřaděných jakoby náhodou, libovolných a nesouvislých domněnek ... Chceme-li mu věřiti, učinil ve fysice objevy nesmrtelné ... On má panaceji; dovolte, aby jí použil; ale aby účinkovala, třeba jest, aby on sám ji rozdával ... "Nejste-li na té výši, abyste mne pochopili, tím hůře pro vás." Jinými slovy: v očích Maratových Marat jest jediným spasitelem, neboť vyniká nade všecky převahou ducha a povahy. Dle těchto znaků poznal by lékař okamžitě jednoho z oněch bláznů se světlými okamžiky, kterých sice nezavírají, ale kteří jsou tím nebezpečnější; udal by i technický název nemoci; jest to slavomam, v blázincích dobře známý. ...nadán jsa schopností, neviděti věci tak jak jsou, může si přičítati ctnosť i geniálnosť; přesvědčen o své geniálnosti a o své ctnosti, považuje ... své vrtochy za pravdy ... Dle něho jsou učenci, kteří se mu nechtěli podivovati, hlupci, šarlatáni a plagiátoři ... V politice, kde debaty jsou šrůtkami, jest to ještě horší: přítel lidu nemůže míti za protivníky leč zlosyny. ... Vidoucí svojí zaslepeností, stál Marat od počátku až do konce v popředí revoluce, díky své bláznovské logice, díky shodě mezi svou vlastní nemocí a pomocí obecnou, díky předčasné znalosti svého deliria úplného mezi ostatními delirii neúplnými a váhavými; sám jediný se nezměnil, nepoznal výčitek svědomí; triumfuje vyšinuv se hned s počátku jedním skokem na nejvyšší vrchol, jejž sokové jeho neodvažují se slézti aneb slézají jen nohou nejistou.

Takové četivo, tištěné v Athenaeu, dává některou naději v lepší budoucnosť. Člověk se poučuje netoliko na příkladech následování hodných, ale i na příkladech odstrašujících. Ve psychologických líčeních o Maratovi, Dantovi a Robespierrovi chápavý čtenář vidí názorně jako v obraze, ku kterým hrozným psychologickým koncům může vésti slavomam, nezřízená sebeláska a ctižádosť.

Dr. J. Kalousek

P o z n á m k y:

[1] První článek p. Gebauerův i dopis p. Masarykův v únorovém Athenaeu mluví souhlasně tak, jako by dopis byl starší a článek jeho následek. Zejména p. Gebauer píše (Ath. 162-3): "Masaryk požádal mne za nějaký zevrubnější výklad o odchylkách jazykových pro časopis svůj. Učinil tak listem, jenž vyslovuje několik pro naši věc pozoruhodných myšlenek, a proto k mé žádosti otištěn jest zde také (pod č. III.). Já pak opět měl jsem to za svou povinnosť - vědeckou i vlasteneckou - vyhověti žádosti v témž listě vyslovené, a napsal jsem výklad zde na prvním místě vytištěný (č. I.)." - Ve Hlase Národa 22. července p. Gebauer vykládá jiný pořad událostí, a to ten: Napsav svůj článek, odevzdal ho p. prof. Kvíčalovi, jenž prý "žádal si toho pro svou rozmluvu s prof. Masarykem"; ta rozmluva byla potom 21. ledna, a když do ní p. Gebauer také přišel, za jeho "přítomnosti se jednání krátce opakovalo. Prof. Masaryk měl mne o článek požádati listem (list ten datován potom nazpátek dne 18. ledna 1886)" atd.

Já jsem hned s počátku nevěřil, že by dopis p. Masarykův byl starší než p. Gebauerův článek; i vytknul jsem p. Masarykovi, když jsem s ním naposledy ústně mluvil okolo 1. března, že jeho list jest patrně psán později než článek p. Gebauerův; p. Masaryk zapíral rozhodně, řka také, že prý tím, že jeho dopis je starší než článek p. Gebauerův, vysvětluje se nesrovnalosť mezi nimi, neb p. Gebauer dokazoval, že RK a RZ nemohou se brániti gramatikou, jestliže by jich nezachránily chemie a paleografie, kdežto p. Masarykův dopis chce tomu, že jedině gramatika může tu otázku rozhodnouti. Když jsem přes to p. Masarykovi opakoval svoje mínění, že dopis jest psán po článku, odpověděl mi rozhorleně: "Není pravda! Kdy by to bylo pravda, já bych to řekl!" - O datu dopisu p. Masarykova jedná také p. Kvíčala ve své Obraně str. 6. Že udaj p. Gebauerův ve Hlase Národa o zpětdatování jest pravdivý, to potvrzuje se výrokem p. prof. Kvíčaly v též Obraně str. 9-10, jenž zní: "Při rozmluvě dne 21. ledna bylo mi totiž jen sděleno, že prof. M. chce prof. Gebauerovi list zaslati s vyzváním, aby napsal článek do Athenaea, a list tento v Athenaeum otisknouti."

[2] Ve výtahu ze LXXI. knihy Dionovy historie Římské, jejž učinil v XI. století mnich Xiphilinus, přičítá se tato záchrana vojska římského výslovně přispění božskému: [... ... ..., ... ... ... ...]. Dio Cassius, jenž psal okolo roku 200 po Kristu, vykládal tu příhodu tím, že prý přítomný u císaře Marka Aurelia egyptský mág Arnuphis přivolal démony a jmenovitě Herma povzdušného a skrze ně že spůsobil déšť; Xiphilinus tomu odpírá a dokazuje názor u křesťanů běžný.

[3] Upozorňuji, že tento můj výrok v Osvětě 722 není podvržený, ačkoli opakuje se tam v něm třikrát jedna chyba, kteréž jsem nepostřehl při dvojí korrektuře rukopisu i sazby; stojíť tam tištěno: "Pan Goll nepokračuje v generálním útoku na všechnu naši organisaci literární, vědeckou i politickou, kteráž veřejně byla zahájena v Athenaeu 215"; a má tam státi: "kterýž veřejně byl zahájen" atd.

[4] Pročež ku příkladu p. Masaryk za to, že vyzradil spiknutí, nemohl by slušně býti viněn z denuncianství, neboť on je vyzradil veřejně.