Osobnosti rkp. sporu

Josef Kalousek
Ve sporu o rukopisy II.
(OSVĚTA 1886/č.6, strana 537-558)

Strana 556 až 558:

Pan dr. A. Seydler, professor mathematické fysiky a astronomie, dokazuje v Athenaeu 299-307 počtem pravděpodobnosti, že RKý nemůže jinak než býti podvržen; aspoň při čtení jeho práce dostaneme ten dojem, že takový úmysl měl. Ta mathematická rozprava častokráte obrací se výslovně proti mně, i byla by nezdvořilosť, abych na ni zůstal odpověď dlužen. Pan Seydler zdá se k závěrku také vybízeti mě k ní těmito slovy: "Jediná možnosť, zvrátiti dosah mých dedukcí, byla by: a) buď ukázati, že všechny ty zvláštnosti," vytýkané p. Gebauerem RKému, "ani zvláštnostmi nejsou, tj. i kdy by jejich výklad filologický se podařil, zbývá ukázati, že nejsou zjevy neobyčejnými, tj. že se s nimi setkáváme i v jiných památkách tou měrou, jako se tvary jinými; b) aneb ukázati, že jsem v mathematických dedukcích pochybil. A tu již osměluji se prositi neodborníky, tj. nemathematiky, aby svého práva, blamovati se námitkami nedorozuměním vzniklými, příliš nezneužívali. Zde to skutečně nejde zkaliti vodu a potom v kalu loviti." Vidno je z těch slov, že pan Seydler jest se svou mathematickou prací dokonale spokojen, a zároveň také nemálo žárliv na svoje právo, které jemu jakožto svobodnému občanu ve svobodném státě bezesporně náleží. Bůh mne chraň toho, abych mu měl nějakou konkurrencí v užívání toho práva újmu činiti!

Já sice učil jsem se také vyšší mathematice, dříve než p. Seydler, ale o jeho mathematické dedukce ani nezavadím, není mně toho potřebí. Stojím před nimi jako ku příkladu před mlýnem, jehož strojům nemusím rozuměti. Já jen dávám pozor, co se do mlýna vozí a na koš sype. Jeli to nějaké kamení, nedám sobě namluviti nižádným i třeba sebe mlynářštějším mlynářem, že by to, co z toho mlýna lidem se dodává, byla mouka na chléb; třeba ten prášek i měl některé vlastnosti mouky, kupř. bílou barvu a jemnosť, já přece jen si pomyslím, že to může býti snad moučka na dělání skla nebo porcelánu, ale mouka na chléb k požívání lidem že to není. A nabízíli se mi ten podezřelý prášek přece za žitnou mouku, já dříve než koupím, ohmatám jej v prstech anebo k němu i přičichnu, a pak mne nezmýlí nižádné velké mluvení, jako že není mlýn jako mlýn, ale tohle že je mlýn tuze umělý.

Co přiváží p. Seydler na svůj mlýn? Chyby, jež p. Gebauer vytýká RKému, počtem prý 700 (mezi nimi, pokud vím, jest 400 chyb proti pravidlu o e-ě, dále chyby a nechyby nalezené u Hanky, a shody mezi RKým a Hankou a Jungmannem. Jest to kamení drobné i hrubé, rozmanité vnitřní povahy, ale mně vesměs dobře povědomé; některé druhy zvětráním se rozsýpají ve hlínu, a slýchám, že v některých krajinách lidé za veliké neúrody a hladu naplňují sobě žaludek takovou hlínou, a děti časem někde bez potřeby ji ochutnávají, ale jinak nehodí se lidem za pokrm.

Já v Osvětě str. 380 hádaje se o komparativy, mluvil jsem v ten smysl: jestliže najplznějí v plurále opravdu neostojí (čehož já nerozsuzuji), a písař Hradeckého rukopisu dle Gebauera jenom omylem napsal sczedrziey, zapomněv dopsati písmena sse, že také v RKém při témž nedostatku u slova naiplznei týmž právem mohla by se připustiti táž chyba; a na straně 378 soudil jsem, když klasičtí filologové připouštějí opisovačské chyby v latinských autořích, že jistě jsou také opisovačské chyby v českých rukopisích. Pan Seydler (Ath. 303) lituje mne za to s dojemnou útrpností, řka: "Viděli jsme, jak velice skromné požadavky p. prof. Kalousek klade vědě a přesnosti vědecké, an se spokojuje s domněnkou, že se písař rukopisu mohl - z celého kontextu patrno, že míněno náhodou - zmýliti". Tímto důmyslným vynálezem, že já pokládám to, - co se vytýká RKému, za nahodilé omyly písařské, pan profesor Saydler nafoukl si velikánský měch, a honem s ním také do mlýna! Mimovolné omyly ději se spisovatelům i opisovačům, rozličným rozličnou měrou; ale takové chyby jsou z pravidla jedna od druhé rozdílné, málo kdy, ač přece někdy, pouhá náhoda to s sebou přinese, že mimovolný omyl se opakuje. Vytýkáli se RKému 700 kusů, jež pan Gebauer jmenuje chybami, jsou v tom jistě některé omyly nahodilé, zvláště mezi těmi kusy, ježto se vyskytují jednotlivě; to se musí ohledati a usoudit u každého jednotlivého kusu a u každé skupiny stejných kusů zvláště, a nikterak nelze a priori říci, kolik asi jest nahodilých omylů, zda 1 procent, 10 procent, 50 procent či celé 100 procent. O povědomých nám výtkách pravopisných, i také o mnohých výtkách tvaroslovných jest jisto, že ty tak zvané chyby, poněvadž dají se srovnati v řady stejných členů, nedostaly se do rukopisu žádnou náhodou nebo proti vůli písaře, nýbrž z úmysla podle nějakého pravidla, jehož sobě písař dobře byl vědom. Takových pravidel jest mnoho, a byla různá u různých písařů; ku příkladu písaři v kanceláři krále Vácslava roku 1405, jakž z hořejších ukázek jejich pravopisu jest zřejmo, měli mezi jiným za pravidlo, že psáti przes nebo przies jest tolik jako pěšky nebo za vozem. Z pravidel nějakých, kterých písař byl si vědom, povstala jistě veliká většina oněch 700 domnělých chyb, jež pan Gebauer v RKém napočetl; mimovolných omylů bude v tom poměrně málo. A totéž platí o chybách i nechybách, jež p. Gebauer vyhledal u Hanky a jinde, aby je s oněmi mohl spářiti.

Vraťme se však ke mlýnu p. Seydlerovu. Co z něho vyváží a ku koupi nám nabízí? Hotové výrobky jeho umělosti jsou několikeré, a na straně 305 vyložil pohromadě na krám tyto:

1. Můžeme sázeti přes 3000 milionů proti jedné, že nejsou všechny zvlášnosti RKho pouhými náhodami.

2. Můžeme sázeti alespoň 13 milionů proti jedné, že není nahodilou shoda jistých zvláštností RKho s jistými zvláštnostmi u Hanky před objevením RKho se vyskytujícími.

3. Můžeme sázeti alespoň 8 milionů proti jedné, že není nahodilou shoda jediných dvou nápadných zvláštností (úpěti = spěti a ta vrchol), vyskytujících se v RKém a v básních Jungmannových před objevením RKho, i když o ostatních shodách úolně pomlčíme.

4. A lze tedy sázeti alespoň 100 bilionů proti jedné, že není současně nahodilou shoda RKho s jistými před objevením RKho známými publikacemi XIX. století.

Pan Seydler se tváří (a každý, kdo jeho práci četl, myslí, že to pan S. míní opravdu), jako by byl počtem dokázal nesmírnou nepravděpodobnosť toho, že by RKý mohl býti psán ve XIV. století a nesmírnou pravděpodobnosť toho, že by RKý byl sepsán v XIX. století. (Spor jest, jak vědomo, o stáří toho rukopisu, všechno ostatní, oč se hádáme, jsou jenom vedlejší okolnosti, důsledky a přívěsky onoho sporu.) Výslovně však a patrně p. Seydler dokázal nesmírnou nepravděpodobnosť toho, že by ty a ty věci byly se dostaly do RKho a do jistých spisů XIX. století pouhou náhodou. Toho však nikdo netvrdil a nikdo toho nemyslí, nýbrž každý rozumný člověk ví, že veliká většina těch věcí dostala se do všech těch spisů z úmysla a s dobrým vědomím jich původců. Pan Seydler teda dokázal skalopevně něco, o čem pochybovati nikomu nikdy nenapadlo. Francouzi sice mají přísloví: Chaque sot trouve un qui est plus sot - každý pošetilec najde někoho, jenž jest ještě pošetilejší; ale takový člověk se přece ještě nenašel, jenž by svou jedničku chtěl sázeti naproti milionům a bilionům páně Seydlerovým ke hře takto nabízené.

Teda vidíme, že pan prof. Seydler buďto chtěl mýliti čtenáře, anebo zmýlil se sám. Která z těch alternativ jest více podobna pravdě, netroufám si usuzovati; doufám však, že nám to vypočte pan Seydler, jenž přihlašuje se býti k neomylnému rozhodování takových záhad autoritou povolanou, řka v Athenaeu str. 301: "Opakuji, že jakožto mathematik jsem povolán, řešiti přítomný problém."

Jenom jedna věc mne mrzí v této práci pana profesora Seydlera. On totiž v průběhu svých mathematických dedukcí několikráte připomíná, že dělá koncessi ve prospěch hypothese pouhé náhody, t.j. jako že v nejistých případech vlastně straní mně a ostatním obhajcům RKho, a že by jakožto mathematik měl být přísnější. Ku příkladu ze 700 chyb dal jich na mlýn toliko 540. Pan Seydler také ví a uznává (Ath. 305), že filolog "sotva bude spokojen" s tou jeho strannickou shovívavostí k RKmu. Já jsem s tím také nespokojen. Kdy by nebylo dotčené velikomyslné shovívavosti p. Seydlerovy, byly by jeho počty vypadly větší, místo milionů a bilionů aspoň quintiliony a deciliony, a to by se mi více líbilo. Již Herbartovská idea dokonalosti dává přednosť většímu před menším. Když pan prof. Seydler chtěl psáti persifláž na užívání počtu pravděpodobnosti, měl to udělati raději větší než menší, aby to již za to stálo.

Dr. J. Kalousek