Osobnosti rkp. sporu

Život a dílo
Josefa Kalouska
Napsal Otakar Josek
1922
Nákladem Historického spolku v Praze.
Tiskem knihtiskárny Dr. Ed. Grégra a syn v Praze II.

Předmluva spisovatelova.
Strana V:

Nemoha pomlčeti o účasti Kalouskově ve sboru o Rukopisy, který r. 1886 naši literární obec tak rozdvojil a také pozornost širší veřejnosti k sobě obracel, postavil jsem se na stanovisko pouhého referenta. Věcnou správnost svého referátu snažil jsem se dokázati tím, že jsem téměř nepřetržitě vyjímal z dokumentů nepopíratelných kratší delší doslovné citáty a musel arci ukazovati Kalouska, bránícího pravost oněch Rukopisů, jako právě obhájce jich vytrvalého a polemikou někdy i poněkud podrážděného. Abych se vystřehl možné výtky, že jsem snad zamýšlel nějak tutlati pravé jeho smýšleni, nezbývalo mně, než přijmouti do svého referátu též několik drsnějších výroků, kterých Kalousek v roztrpčeném tom boji tu a tam užil.

II. Kalouskova studia na reálce
a polytechnice (1853-1861) a jeho alotria.
Strana 36 a 37:

Stojí za zmínku, že Kalousek již jako žák VI. třídy reální s živou účastí sledoval literární spory mezi některými našinci a tehdejší půtky o rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. Oznamujeť dne 11. listopadu 1858 v dopise k bratru Františkovi do Černovic jako novinku, že prý polemika mezi Zapem a Nebeským na jedné a Ign. Hanušem na druhé straně skončila se porážkou Hanušovou, jehožto časopis "Kritische Blatter", [1] plný příkrých posudků o dílech českých spisovatelů, již nevychází. Jako druhou novinku přidává tuto: "Sotva tato hádka ukončena, počíná jiná mnohem důležitější. Jakýsi odrodilec Feifalík chce dokazovati, že Libušin Súd a snad i Králodvorský Rukopis jest holý falsifikát; tentýž nedávno vyčuchal, co již Šembera prvé vyslovil, že Milostná píseň krále Václava a Píseň na Vyšehrad jsou padělané, což ovšem pramalá škoda jest, neboť ty písně skoro žádné ceny nemají. Jak Fejfalík zapísknul, už se to ousměšně ozývá po všech něm. časopisech, že všechny naše nejstarší drahocenné památky literatury jsou nepravé, a oušklebkům by snad nebylo konce, kdyby se byl tomu Palacký rázně neopřel v Bohemii; on nazývá židy (Kuh a Jeiteles), kteří o tom do Tagesbota až hrůza hloupé články dávali, literárnými uličníky, a dal tam nepodvratné historické důkazy pro pravost Rukopisu Kr. Titéž židé osočovali Hanku, že on jest tím falsariem, což úplný nesmysl jest. Hanka je ale bude žalovat; proces povede Frič; bylo by to jistě na nejvýš zajímavé. Nyní pokusí se o obranu rukopisů Jireček ve Světozoru, příloze ku Slovenským Nov., a Hattala ve zvláštní brožurce." [2] - Citujíce zde několik těchto vět z uvedené korespondence, nechceme jimi snad dokazovati shodu osobního přesvědčení o Rukopisech, jež měl Kalousek r. 1858 a potom o 28 let později, kdy je obhajoval ve Vlčkově Osvětě (r. 1886). Upozorňujeme jimi toliko na mnohostrannost duchovních interesů studenta středoškolského,...

IV. Kalousek domácím učitelem v rodině Riegrově, opět žurnalistou
a historikem českého státního práva (1866-1871).
Strana 108:

Na žádost Al. Vojt. Šembery, [3] aby v Koruně bylo posouzeno jeho dílo "Dějiny řeči a literatury české", za které se mu prý jinde (ani v Nár. Listech) nedostalo uznání, Kalousek činí tak v č. 143 (ze 24.3.1869) toho listu, ukazuje na nedostatky i přednosti spisu. Šemberovi přičítá za zásluhu i to, že objevil podvrženost Písně pod Vyšehradem a Milostné písně krále Váciava již před 10 lety, tedy dříve, než "protivníci národa českého na to připadli a nehodnou záminku proti pravosti Rukopisu Kralodvorského a Zelenohorského z toho sobě vzali."

VI. Kalouskovo manželství, jeho polemiky s domácími a cizími
historiky, další spisy příležitostné, poslancování na sněmu
a řádná profesura na universitě (1876-1886).
Strana 213 a 214:

Kalousek potom se zdvojenou chutí dal se do pilných archivních studií k historii stavu selského, která od 8. do 24. dubna r. 1886 konal na Orlíce, z kterých však vytrhován byl nemile, když u nás strhla se znova prudký spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a sám stal se jeho účastníkem. [4] - V tomto sporu důvěrnost mezi ním, Tomkem a Jos. Jirečkem se utužovala; naproti tomu poměr jeho ke Gebauerovi, Gollovi, Masarykovi a Rezkovi se zakalil, ke Kvíčalovi zůstával chladný a k Hattalovi přetvořil se v hněvnou nelibost, ač tento stál v táboře, který se Rukopisů zastával.

VII. Kalouskova účast ve sporu o Rukopisy r. 1886.
Strana 215 až 236:

Když v únoru r. 1886 prof. J. Gebauer uveřejnil v Masarykově Athenaeu svou stať "Potřeba dalších zkoušek rukopisů Královédvorského a Zelenohorského" a později řadu jiných "Poznámek o RK a RZ", Kalousek jako obránce jich nepodvrženosti polemisoval nejen proti němu, ale i proti jeho přívržencům: prof. A. Seydlerovi, Jos. Královi, Jar. Gollovi a Tom. G. Masarykovi, vyvraceje jejich námitky (objevující se v potomních číslech Athenaea z toho roku) ve Vlčkově Osvětě v 5 postupných článcích. [5] Nikdo nemůže žádati na nás, abychom v rámci tohoto životopisu Kalouskova, kde rukopisový boj jest pouhou episodou, šířili se mnohými slovy o jeho počátku, průběhu a konci. Nám zdá se býti zde dostatečno, uvedeme-li některá data o tom, jaké bylo osobní přesvědčení Kalouskovo o sporných rukopisech, jak nazíral na pohnutky předních dvou popěračů jich pravosti, Gebauera a Masaryka, i jich obránce, Hattaly, a jakým způsobem snažil se brániti je sám proti jmenovaným všem jich odpůrcům. Častými citáty snažili jsme se osvědčiti objektivnost svého zpravodajství, - stále ještě málo vděčného. Některý čtenář snad s nechutí čísti bude ten onen příkrý výraz, který vyskytuje se v našem referátu; avšak nechť uváží, že takové výrazy nepocházejí od nás samých, nýbrž objevují se v pramenech písemných nebo tištěných, ze kterých jsme své zprávy vážiti a vážiti musili, a že nemohli jsme nesvědomitě zamlčovati, co v těchto pramenech skutečně jest obsaženo, ač bývalo by nám milejší, kdyby v nich bylo příkrosti méně aneb raději žádná. - Kalousek sám osobně věřil v pravost obou rukopisů jakožto starých památek. O prvém z nich (Zelenohorském) vyznává to zřejmě v svém listu z 21. listop. 1885 k Arn. Denisovi: "Já sledoval jsem s napjatou pozorností celou polemiku o pravost Libušina Soudu, a nyní věřím v jeho pravost tak jako dříve, ovšem jakožto historickému pramenu nepřikládám jemu přílišnou hodnotu. Četl-li jste Brandlovu Obranu Libušina Soudu? Není sice úplná, to jest nevyvrací všech námitek, činěných od odpůrců, ale doufám, že časem doplní se od jiných, a rád hlasoval jsem v komisi, aby Brandl dostal za ten spis Čermákovu cenu." [6] O druhém rukopise (Kralovédvorském) oznamuje v listě svém dne 13. března 1886 brněnskému biskupu Frant. Bauerovi: "Jsme zde v Praze celí rozechvěni útokem, k němuž naproti Rukopisu Kralodvorskému dal se svésti professor Gebauer, nedávný jeho hajitel, nyní již ze Šavla Pavel; uznával-li potřebu zkoušek, mohlo se to státi bez veřejných povyků. V Moravě bohužel profesor Bartoš při prvním pokřiku ztratil hlavu, a profesor Fr. Bílý vyzvání ve Hlídce Literární hranu nejvzácnějším písemným památkám ze starobylosti české. Archivář Brandl vydařil se za nejlepšího obhájce Libušina Soudu, ač postavení tohoto rukopisu jest obtížnější než při RKém i obracíme zase toužebné zraky k Brnu, zdali odtamtud přijde včasná a výdatná pomoc?"

V přesvědčení svém o nepadělanosti Rukopisů Kalousek setrval po začátku i po konci literárního toho boje. [7] Uznával, že Gebauer má vědecké důvody k pochybování o nich, že by byly starobylé, ale mrzel se naň, že nepředložil jich soukromě komisi, aby je prozkoumala, nýbrž že volil k tomu cestu veřejnou v Athenaeu, aby vymohl nové zkoušení Rukopisů. Vytýkal mu tedy způsob, kterým "potřebu nových zkoušek uvedl na přetřes", a že Gebauer rozhodl se takto pro formu nevhodnou, jemu samému škodlivou, ježto jako následek toho lze prý očekávati "vášnivý odpor" a rozčilení myslí, za kterého i slabé zdraví Gebauerovo vedle vědecké jeho pověsti může podlehnouti. Pohnutky, pro které Gebauer odhodlal se k takovémuto formálnímu postupu, Kalousek (v listě svém z 23. března 1886 ke Gebauerovi) nazývá "psychologickými", t.j. že Gebauer tak učinil hlavně pro svou "řevnivost s profesorem Hattalou", jenž neustával naň i veřejně (od ledna 1886 v Nár. Listech) útočiti a jej neslušným způsobem rozčilovati; ale že by důvody vědeckými ona forma toho Gebauerova kroku mohla býti ospravedlněna, Kalousek nepřipouštěl. - Jak představoval si následky sporu, teprve se rozpřádajícího, patrno z dalších slov jeho listu (z 23. března 1886) ke Gebauerovi: "Vášnivý odpor, s nímž po svém vystoupení musel jste se setkati, vzbudí nejspíš v srdci Vašem zarytost rovněž vášnivou, a toto další psychologické hybadlo požene Vás k určitějšímu vždy zavrhování rukopisů. Při tom budete zapomínati na hlavní účel svého života, a přikročíte-li přece k sepsání historického slovníka a gramatiky, strach jest, aby mimovolně nepřipletla se Vám do díla tendence: sestavovati fakta tak, aby dokazovala podvrženost.

Kromě toho Vaše tělesná konstituce není dosti pevná, hádka o E. [8] způsobila Vám jednou nemoc nebezpečnou, a proto ve přítomném hrozném pro Vás boji strachuji se o Váš život. Všeho toho nebylo potřebí: rukopisy mohly se vyšetřiti tiše v komisi; však to již sám také uznáváte, ale následky Vašeho nerozmyslného kroku jdou a půjdou bez milosrdenství svou cestou a svým zlým způsobem dále, a věru nevím, jak by se nyní mohlo co napraviti. Jest mně Vás srdečně líto; za minulý měsíc nejednou zalily se mi oči při pomyšlení na Vás. Připadá mi, jakoby muž znamenitý, na cti vždy zachovalý, z nenadání dopustil se poklesku, jenž skalil jeho jméno a napraviti se nedá. Již nyní jste za svůj poklesek trestán nade všechnu míru a slušnost a to jsou teprve začátky! Pochopuji, že se Vás nemile dotklo, když já pospíšil jsem postaviti se hned proti Vám; a ujišťuji Vás, že neurazila mne odpověď Vaše z vysoka přednesená; jáť mohu snadno snésti nějaký ústrk, když jde o věc tak velikou a mně svatou. Tím přesvědčením račte omluviti, vypadla-li moje odpověď v dubnové Osvětě méně laskavě. Jest to věru krutá povinnost, potýkati se s protivníkem, jehož si tolik vážím." Na konec svého listu Kalousek dává Gebauerovi jako "upřímný přítel" dvojí radu, totiž, aby si zachoval při svých námitkách proti Rukopisům "zpáteční cestu otevřenou" a nesměšoval jich s námitkami prof. Masaryka, jako by je přijímal za své. K tomu připojuje přání: "Bůh to vše k dobrému obrať!" [9]

Na tento list Gebauer odpověděl Kalouskovi dne 19. dubna 1886 dopisem velmi obšírným a krásným, ve kterém vyloživ podrobněji, jak byl přiveden ze své prvotní víry v pravost Rukopisů k ztrátě víry k velikému svému zármutku, píše dále:

"Pochybnosti ve mně byly od kolika let. Důvody jejich byly nejpřísněji vědecké. Vyhýbati se věci a jen ji ignorovati nebylo mi možno, vždyť otázka obou rkpů patří především do odboru mého. Věc musila se vyříditi, než bych přikročil k vydání histor. mluvnice a staročeského slovníka. Čím více práce mé postupovaly, tím více bližil jsem se k tomuto skutku pro mne nevyhnuteluému. Musil jsem se projeviti. Jednalo se jen o formu. O té přemítal jsem a staral se mnoho v letech posledních, a měl jsem v úmyslu cestu důvěrnou a soukromou; ten způsob měl jsem v hlavě do poslední chvíle a byl jsem již blízek jeho provedení. Až poslední chvíli přijal jsem plán jiný - ne "ze řevnivosti" proti Hattalovi, jak se Vy domníváte, ale abych jeho osobní útočení odmítl. Jak jste Vy o Obraně Hattalově soudil, je mi povědomo. Řekl jste mi, kterak redaktor Vlček musil z Ukázky vymýtiti útoky na Jirečka, a kterak Hattala studentům při kolokviích mezery tím způsobené zase doplňuje; pověděl jste o té Ukázce, že je to zase "lať" [10]. Že byste jinak soudil o druhé otázce, v Nár. Listech podané, nemohu mysliti. Slovem: Hattalovi v obraně jest a bude RK věcí vedlejší, a útoky osobní budou věcí hlavní. V Nár. Listech (zvl. 16. ledna 1886) co nejhruběji byl jsem napaden já. Publikum o těchto věcech nesoudí, ale má z toho gaudium, když Hattala "zase" někoho "řeže"; a to nejen publikum nižších kruhů, ale i v kruzích vyšších"... [11] "Článek můj v encyklop. Ersch-Gruberově je psán zcela objektivně a klidně. Vyznávám tam, že jazyk je odchylný, a to je pravda; pověděl jsem totéž 3/4 léta dříve v rozpravě své o sklonění zájmenném (v Pojedn. Kr. Spol. Nauk). Dále zmínku o komisi chemické dal jsem tam s tím dobrým úmyslem, abych ukázal, že Výbor Mus. má vůli dopátrati se pravdy i cestou méně obyčejnou, zkouškou chemickou. A co se stalo z mé dobrácké připomínky? Hattala udělal z toho obžalobu, že prý osočuji Výbor Mus., a dále tvrdil, že vydávaje jazyk RK za odchylný, zlehčuji RK bez důvodů atd. - V této situaci měl jsem buďto podržeti plán starý, nebo zvoliti jiný. Při plánu starém (předložiti věc soukromě) jednání zajisté bylo by se protahovalo, Hattala byl by měl mezitím v kritizování všecku svobodu, publikum mělo by své gaudium, já pak byl bych odsouzen k mJčení na tak dlouho, až by enketta po měsících (neboli až po letech) vyslovila: "Gebauer nebyl vinen" [12] ..."Musil jsem tedy zvoliti plán nový a vystoupiti veřejně, abych lidem myslícím a soudným dokázal, že veřejně mi učiněná výtka osočování prý Výboru Mus. je nesprávná a že ne lehkovážně, nýbrž na základě dobrých důvodův v rozpravě o Sklonění zájmenném a pak v Ersch-Gruberově encykl. jsem nazval jazyk RK a RZ odchylným od jazyka památek jiných. To se mi vytýkalo, to jsem i musil vyvrátit resp. úsudek svůj odůvodniti. -

Strhla se z toho bouře, nikoli vinou mojí. Já jsem chtěl zkoušky a diskuse vědecké; jiní způsobili bouři žurnalistickou. Mnoho papíru se potisklo, mnoho potup na mne nakydalo; ale vyvráceno mi nebylo dosud nic. Já jsem napsal několik stránek a na mé poražení není potřebí více než zase jen několik stránek, ale musí to býti důvody vědecké a podstatné; mluvení nedoucké a tupení nic tu nepomůže, to bude příštímu literárnímu historikovi pěkným svědectvím o mých nynějších protivnících, ale argumentace moje se tím nikdy nezvrátí.

Píšete, že mi zůstala otevřena cesta k návratu. Opakuji Vám, že se poddám, jestliže: 1. vyvrátí se mi všecky pochybnosti, zbuzené souhlasem s Hankou a některými křiklavými paralelami (ta vrchol atd.), a 2. omluví se odchylky ostatní aspoň do té míry, aby jich nebylo více nežli lze sčísti na omyly atd. Nemylte se však domněním, že by odchylky sub 2. byly váhy lehké; jsou mezi nimi některé takové, že si nikdo nebude věděti pro ně rady. Příklady podám svým časem. Maje pak na mysli odchylky všeliké, těžké kvalitou a hojné počtem, nemám naděje, že by se komu podařilo, odvrátiti veliké podezření od rkpů, - ale nechci ji bráti Vám a nikomu.

Dokud se vědecky nerozhodne, mohou RK a RZ býti předmětem diskuse, ale nemohou býti bezpečným pramenem pro badatele, - a do té doby prosím za toleranci. Mějte si víru svou, když Vás mé důvody nemohou zviklati, ale nenuťte mne, abych badání své zakládal na textech, ke kterým nemám víry. Buďte ke mně tak tolerantní, jako je lid katolický tolerantní k Vám vzhledem ke sv. Janu Nepomuckému.

V listě svém projevujete také šetrnou starost o mé zdraví, aby v té bouři neutrpělo úrazu. Byl jsem z počátku velice sklíčen a obával jsem se, že bude hůře. Ale mens conscia recti nedala mi klesnouti. Mám svědomí čisté. Vím, že jsem pracoval, velmi pilně pracoval; kázala mi to povinnost a vedla mě při tom i láska k věci. Pracoval jsem svědomitě, neukvapoval jsem se v úsudku; proto z nálezů mých gramatických sotva se podaří někomu něco zvrátiti.

Práce mé minulé a bohdá i budoucí jsou reální důkazy, že nejsem "zrádce vlasti", - povědomí jich jest mi štítem proti těm, kteří neznajíce věci přece osmělují se nazývati mě Herostratem (V. Vlček) atd.

Mens conscia recti jest a zůstane mým štítem ochranným, a až po několika desítiletích přijde Kalousek II. a vylíčí vědecké hnutí doby naší, jako jste Vy vylíčil dějiny Spol. Nauk, bohdá nenalezne na mně poskvrny, ale zajisté postěžuje si na nespravedlivost a nedůstojnost, kterou proti mně dali na jevo moji nynější protivníci. Uzná se bohdá za nedlouho, že důvody mé jsou velmi vážné, že bych byl hřešil proti povinnosti své vědecké, kdybych nedbaje jich bral RK a RZ za prameny přesné; uzná se, že projevení týchž důvodů bylo mou povinností a že bych byl nedobře jednal, kdybych je byl stajil buď z bázně před odporem, buď ze šetrnosti k těm osobám ctihodným, které mé vystoupení zarmoutiti musilo (tohoto zarmoucení velice lituji, ale vyhnouti se mu nebylo mi lze); uzná se bohdá i to, že bylo otázkou pouhé oportunity, měl-li jsem přednésti své důvody veřejně anebo soukromě".

O spolčení svém s prof. Masarykem Gebauer pronáší se na konec svého listu takto: "My si, co kdo píšeme, každý sám podpisujeme a jsme zodpověden každý za své. Nemějte ho také v podezření, že on mě snad svedl. Moje s ním známost dřívější nebyla asi větší, nežli Vaše. O RK a RZ nemluvili jsme před tím nikdy. I když na počátku ledna t.r. si přečetl článek můj v Ersch-Gruberu a o tom se mi zmínil, nic jsme dále nejednali. Teprve po insultu Hattalovu 16.1.1886 psal mi a dorozuměli jsme se. Dotud já jsem nic nevěděl o pochybnostech jeho a on nic o mých. On o věci ode dávna přemýšlel a měl pro své mínění důvody své. Že by zavrhoval rkpy bez důvodu, zajisté nemyslíte. Také jste ho jak vím poznal do té míry, že se nebudete do něho domnívati úmyslů nekalých; snad přílišnou horlivost byste mu mohl vytýkati, ale ta není hříchem. - S přáním, aby naše protivnictví brzy se skončilo, Vám uctivě oddaný J. Gebauer."

Těmito důvody však Kalousek nebyl zvrácen v svém úsudku o nesprávnosti formálního postupu, kterým Gebauer boj proti Rukopisům zahájil, a znova dával mu to najevo dne 27. dubna 1886 v soukromém dopise, ve kterém zároveň vytýkal mu "zavilou umíněnost", prohlašuje-li, že mu dosud nic v Osvětě vyvráceno nebylo, co tam Kalousek přednesl. Káraje opět ostrými slovy, že se Gebauer spolčuje s Masarykem a jeho stoupenci, a tím jako "seriosní pochybovač o pravosti našich rukopisů" se "kompromituje", zakončoval své řádky takto: "Ostatně jakkoli na jednom místě to popíráte, skoro celý Váš list jest jednolitým důkazem, že ne nějaké důvody vědedké, nýbrž jiné vlivy psychologické, zejména pak Vaše řevnivost s p. Hattalou, přiměly Vás k tomu, abyste opustil důvěrnou cestu prve zamýšlenou a uveřejnil svoje pochybnosti dříve, než u Vás samého dospěly k vynesení určitého odsudku."

Tentýž soud Kalousek pronáší též v listu svém z 30. července 1886 k prof. Gollovi, v němžto po krátkém úvodu píše: "Stěžujete si na tón literární polemiky, že při něm člověk jest již spokojen, když se nenadává. Neodpírám Vašemu výroku, chci jej však doplniti. Rektor Tomek ku konci února řekl v Besedě Hattalovi u našeho obyčejného stolu více, totiž: Vy jste Gebauera do toho přivedl. Naše strana není teda bez viny, a jest jí to povědomo. Je-li však na naší straně vina starší, jest přece na vaší straně vina větší. Tam předně Gebauer měl míti tolik prozřetelnosti a nedati se žádným pokušením svésti k tomu, aby svoje nepřátelství naproti Hattalovi splichtil se záležitostí vědeckou a zároveň národní, a to tak nevýhodně, že vyhraje-li Gebauer svou při, bude z toho příčina k národnímu smutku, a prohraje-li svou při, protivník jeho slaviti bude takové vítězství osobní, vědecké a národní, že Gebauer tím musí zahynouti intelektuálně, morálně a nejspíš i fysicky." [13]

O Hattalovi Kalousek vyslovil se několikráte s patrnou nevolí. V červnu r. 1886 zapsal si o něm do svého Deníku: "V neděli byl u mne Hattala žádat mne, abych vyzvěděl, zda-li a kolik by mu chtěli v Politice přijmouti polemiky proti Jagičovi za jeho poslední referát o sporu rukopisném. Dnes jsem mu nesl zvěst o svém pořízení, že nejvýš 4-5 článků by mu přijali. Málo jsem se z Hattaly potěšil; svatou pravdu psal mi Gebauer, že Hattalovi jest RK věcí vedlejší, ale osobnost jeho věcí hlavní. Dnes mi to potvrdil Hattala až příliš; jest velice nespokojen s V. Vlčkem, téměř jako by ten byl odpůrcem rukopisů, že prý zle nakládá se příspěvky Prusíkovými, a naproti Hattalovi prý vysvětloval či jako by hájil námitky Gebauerovy.

Dále hubuje Hattala, že jeho, Hattaly, nikdo se nezastává proti nadávkám a nájezdům Geb. et cons. kromě J. Grégra, a ten prý to také neučinil dostatečně. Teda Hattala měl právo po leta nadávat a tupit Gebauera, ale když začalo se z druhé strany splácet rovnou hanebnou mincí, tu lidé mají povinnost hájit Hattaly, a snad nosit jej na rukou." Tehdáž Kalousek hněval se již též na Gebauera pro jeho neústupnost v polemice, i když mu některé námitky podle svého soudu vyvrátil; proto ve svém Deníku zlobí se dále i na něj, jako na Hattalu. Vyložil prý Kalouskovi "ve psaní přeobšírně, poněvadž byl od Hattaly uražen, a nikdo se ho nezastal proti Hattalovi, teda že musel se veřejně vytasit se svými pochybnostmi o rukopisech, aby dokázal, že bez důvodů nepochyboval; t.j. také již Gebauerovi, jako Hattalovi již dávno, jest vlastní osobnost věcí hlavní, RK věcí vedlejší, a aby odmítl kus útoku osobního, dal raději v šanc RK a RZ! Čert aby ty slovíčkáře všecky vzal! Teď se Hattala těší, jak jsem z něho v neděli vypozoroval, že evangelium sv. Jana při chemické zkoušce okáže se býti podvrženým, a tím prý se dokáže nedostatečnost stanoviska filologického; to mi opakoval, i když jsem mu namítl, že by bylo škoda Evang. S. Janského, neb obrana RKho a RZho má v něm opory, např. jmenné tvary adjektiv ve přívlastku, i že jeho falešností dokázala by se nedostatečnost filologické obrany, ale nikoli nedostatečnost filologických námitek: zkrátka, Hattala dá v šanc evangelium rád, poněvadž Gebauer vydal jeho obranu; kdyby Gebauer byl vydal obranu RKho, možná, že by Hattala se těšil, kdyby chemie dokázala podvrženost tohoto rukopisu." Nicméně Hattalovi vůbec Kalousek přičítá v celém sporu větší vinu, než jeho sokovi; "on rejpal po leta, on vylákal a vydráždil Gebauera na led, na kterém nyní plave. Dobře Tomek v besedě při počátku sporu řekl Hattalovi přede mnou do očí: Vy jste příčinou toho vystoupení Gebauerova, Vy jste ho, na ta místa přivedl. A když jsme tenkrát Hattalovi přimlouvali, aby nechal osobností a bránil rukopis, on bez ostychu nám odvětil: Dříve musím udělat nepřítele neškodným, pak teprva budu bránit rukopis." [14]

Po skončené chemické zkoušce evangelia sv. Jana Kalousek oznamoval (svým listem z 4. července 1886) paní Mar. Červinkové: "Podle včerejšího výsledku chemické komise je podvrženost evangelia sv. Jana skoro úplně dokázána, zvláště existence tuhy pod barvou jest nanejvýš podezřelá, je-li totiž opravdu zjištěna. Hattala má z toho nesmírnou radost, kteráž se projevuje v dnešních Národních Listech; jdeť Hattalovi především o zničení Gebauera, na staré literatuře české mu záleží méně. - Já na to pohlížím docela jinak. Mně jde o věc, ne o osoby; přeji si, aby staročeské památky se uhájily, zvláště RK a RZ, a pokládám to za mrzutou ztrátu, odpadne-li nám evangelium sv. Janské, neboť 1. byla to nejstarší souvislá památka jazyka českého, totiž z času okolo roku 1000; 2. jsou v ní některé jazykové formy, jako neurčitá přídavná jmena ve přívlastku, které se vytýkají RKmu a RZmu jako odchylka, a teda padne-li evangelium, ztratí RK a RZ jednu oporu linguistickou; 3. píseň Vyšehradská z roku 1816 i píseň krále Vácslava z roku 1831 jsou psány špatným napodobovačem starého písma, a mohli jsme teda říkati: naši falsátoři okolo 1817 byli chatrni ve svém řemeslu, a byli by nedovedli napsati rukopis tak dokonalý, jako je RK; ale evangelium, produkované ovšem o 10 let později, t.j. 1828, ukazuje na písaře velice obratného. Podvrženost evangelia teda škodí RKmu a RZmu, čili stíží jejich obranu, ačkoli zahanbuje Gebauera a tím dělá Hattalovi ďábelskou radost. Na slohu jest znamenati, že rukopisový článek v dnešních Národních Listech vyšel dílem z péra Hattalova, ač podepsán jest J. Grégrem." - Kalousek tedy želel ztráty evangelia svatojanského hlavně proto, že znesnadňovala hájení Rukopisů.

Později (v lednu r. 1889) Kalousek po schůzi své s Masarykem v bytě Frant. Pazdírka měl za možné, že vlastně Kvíčala byl příčinou, proč spor začal se před 3 lety, i způsobem, kterým se počal, t.j. že Kvíčala zavrhl prvotní návrh Gebauerův, aby tento předložil své pochybnosti znalcům, a že způsobil, aby uveřejněny byly v Athenaeu, jakož i že věděl o listu Masarykově antedatovaném již 21. ledna 1886, čili že byl tehdáž smluven jeho obsah. [15]

Podle Kalouskova mínění z r. 1889 byl by tedy Gebauer pochybil v tom, že Kvíčaly uposlechl.

S prof. Masarykem se Kalousek před početím hádek o Rukopisy stýkal jako s universitním kolegou přátelsky, ač pozastavoval se nad některými jeho osobními vlastnostmi a záměry, které mu nebyly po chuti. Teprve za rozvíření oněch hádek zhoršoval se poměr mezi oběma těmi profesory, když přihlásili se k protivným táborům, vždy patrněji.

Prof. Gollovi psal a tom později (dne 30. července 1886) vedle jiných věcí: "Tušil jsem to dávno, ale věda, že každý máme své chyby, nebyl jsem jeho nepřítelem, spíš naopak: účastnil jsem se Athenaea a hodlal jsem také pod jeho řízením účastniti se Encyklopaedie" (která s ilustracemi měla vycházeti nákladem J. Otty v Praze). Ale když prof. Masaryk postavil se po bok Gebauerovi, a když po Praze začaly kolovati rozličné hanlivé řeči o jeho přednáškách universitních ze sociologie (jak zmiňují se o tom "Paměti" Karla Mattuše str. 202), a když také prof. Feistmantel potvrzoval svým vyprávěním (v hostinci u Pinkasů) pověsti o záměrech realistů (jak potom dne 30.6.1886 Kalousek psal do Vídně Riegrovi), že prý tito usilují jen o to, aby vytlačili dosavadní starší pracovníky z předních míst v literatuře, vědě a politicem, [16] a že spor o Rukopisy jest jim jen věcí vedlejší: Kalousek roztrpčoval se proti této nové straně v národě českém a jejímu vůdci vždy více. Zvláště nemile se ho dotýkalo, že prý realisté se jaksi radují z pochybností Gebauerových o Rukopisech, ač prof. Masaryk správně tvrdil v Athenaeu (str. 455), že již podyrženost Evangelia svatojanského jest pro nás faktem smutným, ponižujícím. Dle Kalouskova soudu (v listu k prof. Gollovi) měli si našinci počínati jinak. "Kdo by z našinců měl patrné důkazy podvrženosti, musel by s nimi přijíti skromně, opatrně, podle verše elegické resignace" (na kterou v předchozím svém listu ke Kalouskovi narážel již Goll), totiž s resignací, vyjádřenou u Homéra slovy "nastane den, kdy zahyne Ilium svaté".

V témže dopise svém (k prof. Gollovi) mínil Kalousek, že Masarykovy "esthetické a jiné námitky" neprospějí věci Gebauerově, nýbrž rázem svým že jí spíše uškodí. "Jáť se všemi zastanci rukopisů přeji si, jsou-li falešné, aby se to dokázalo nezvratně co nejdříve, abychom tu bolestnou amputaci odbyli sobě raději dříve než později", a přece zase stále doufal, že jest "vědecká pravda na naší straně". Po uveřejnění Masarykova Doslovu v Athenaeu (str. 449) již nepochyboval o tom, že realisté zosnovali proti RKmu jakési "spiknutí", při kterém měli na mysli též "osobní účely", hned však dodával: "Že by také Vás (prof. Golla) účely osobní přivedly k tomu podniku, toho jsem neřekl, a podle Vaší povahy nepokládám to za pravděpodobné. Totéž myslím o Gebauerovi, ačkoli jeho účastenství v prvotním spiknutí jest na jevě." V polemice své s prof. Masarykem Kalousek (ve Vlčk. Osvětě) prohlašoval námitky jeho proti Rukopisům za ukvapené, věcně za málo odůvodněné a nerozhodné, odmítal je ne bez ironie, a vážně jen tam, kde šlo o Pavla Jos. Šafaříka, nevěře, že by i tento za posledních let svého života pochyboval o pravosti Rukopisů. V té věci přichvátal Kalouskovi na pomoc též Jos. Jireček článkem svým (ve Vlčk. Osvětě 1886) o smýšlení Šafaříkově, týkajícím se Rukopisů.

Jireček mimo to v listu svém ke Kalouskovi již dříve (dne 27.2.1886) oznamoval, jak rozhořčilo jej a Riegra (ve Vídni meškajícího) podezírání, jako by i Jos. Jungmann býval účasten padělání Rukopisů.

V statích svých (ve Vlčk. Osvětě 1886, str. 800-821, a 1090-1104), nadepsaných "Ve sporu o rukopisy" IV. a V. Kalousek obrací se po stránce metodické i věcné též proti Masarykovu "Náčrtu sociologického rozboru RZ a RK" (vyšlému v červencovém čísle Athenaea z r. 1886). Tentokráte cituje větší počet míst z tohoto "Náčrtu" jako vespolek sobě logicky odporujících aneb věcně závadných, jako např. kde jest řeč o zřízení zádruhovém, o šlechtě a sněmu za nejstarší doby českých dějin; zároveň na jiných výrocích Masarykových ukazuje, že boj protirukopisový volen prý toliko za prostředek k tomu, aby realisté zmocnili se těch předních posic v literatuře, ve vědě, v učených spolcích a politice, které drží dosud zasloužilí muži starší. Ani na třetí, poměrně nejlepší část Masarykovy rozpravy (o pramenech RZ), neklade větší váhy a nezdržuje se při ní; neboť dle listu svého (z 24.7.1886 k Václ. Vlčkovi) očekával, že Jar. Čelakovský vyloží Masarykovi po odbornicku dědičné právo u starých Němců a Čechů; dle dopisu svého (z 25. srp. t.r.) nadál se podobně, že Jos. Emler odpoví na paleografické námitky proti RK, k čemu Emlera vybízí. [17]

Ze všech výtek, které proti Rukopisům byly uváděny od pěti jmenovaných již odpůrců, Kalousek největší váhu přikládal Gebauerovým. Ale hned v první své polemice s Gebauerem označil, jak sám na jejich význam hledí, prohlašuje, že odchylky linguistické jsou sice "kriteriemi k vyšetření věku a místa, kdy a kde text byl skládán, psán neb opisován, ale nedostatečným důkazem podvrženosti. Přesvědčení moje poddalo by se tehdy, kdyby někdo dokázal, že písmo rukopisů není staré, asi tak jako se to dokázalo o Milostné písni krále Vácslava a o ostatních falsifikátech, - ale o RK a RZ dosud nikdo takových důkazů nepřednesl. Podle mého zdání, co ve výtkách jazykových páně Gebauerových je nového, záleží hlavně v tom, že se tu ukazuje souhlas, jaký jest mezi odchylkami RK a RZ od obyčejného jazyka v památkách staročeských, a mezi jazykovými zvláštnostmi nepochybných falsifikátů i mylnými náhledy, jež Hanka před rokem 1817 o jazyce staročeském měl a ve svých úvodech a vysvětlivkách ku prvním dvěma svazečkům Starobylých Skládání projevil. [18]

Kalousek tudíž, aby seslabil takové protirukopisové důvody protivníkovy, jal se hned v první své stati polemické ("O potřebě dalších zkoušek" atd.) a potom i v druhé ("Ve sporu o rukopisy I." v Osvětě č.4, str. 376-384) ukazovati proti Gebauerovi na nesouhlas čili na neshody mezi dokázanými falsifikáty a mylnými náhledy Hankovými s jazykem RK a RZ, uváděje doklady, v čem se od sebe vespolek odchylují. Ježto pak Gebauer tvrdil, že jazykové chyby samy o sobě, jsou-li závažné, mohou dostačiti k zavržení nějakého rukopisu na oko starého (např. latinského, kde by se vyskytovaly tvary "laudaminae" místo "laudamini", "davit" místo "dedit" ap.), citoval později ("Ve sporu o rukopisy II." Osv. 1886, str. 537-558) několik ukázek z r. 777, 810 a 852 z latinských písemností nepodvržených, v nichžto namanují se nestvůry, rovnocenné tvarům "laudaminae" a "davit", a to v polemice své proti prof. Jos. Královi.[19]

V dalším stadiu boje, když Gebauer vyčítal neshody, které se vyskytují mezi Rukopisy a jeho pravidlem o staročeském psaní hlásky e a ě ve 14. věku, Kalousek namítal ("Ve sporu o rukopisy II."), že Gebauer založil pravidlo to pouze na 2 částkách jediného spisu (Passionálu musejního), sám pak předváděl a vypočítával ukázky ze 7 starých rukopisů na doklad, že nestejnou měrou pravidlu onomu vyhovují. Později k vyzvání sveho odpůrce ukazoval ("Ve sporu o rukopisy IV." Osv. 1886, str. 800-821), že Hradecké zlomky Dalimila jsou jedním staročeským spisem z druhé třetiny XIV. století, jenž stran e-ě jest touž měrou nepravidelný, jako Oldřich v Rkém, a že Gebauer připisuje staročeským písařům přílišnou pravidelnost a uniformitu ve psaní, "jakáž tehdáž (ve 14. věku) nenacházela se u písařů nižádného živého jazyka" ("Ve sporu o rukopisy II."). "Povšechný úsudek můj o pravopisných námitkách p. Gebauerových jest ten, že jsou libovolně strojené. Pan Gebauer dělá si pravidla z malého počtu rukopisův a dává potom pravidlům platnost všeobecnou," - Kalousek tedy vytýkal mu ukvapené generalisování a tu výtku opakoval též (dne 11.4.1886) v listu svém k prof. Asbóthovi z Pešti. Průběhem sporu přihodilo se několikráte, že v počítání chyb a odchylek jazykových neb pravopisných vycházela najevo neshoda mezi Gebauerem a Kalouskem, čím se stávalo, že i úhrnný součet všech těch chyb a odchylek oba udávali různě, protože neměli pro ně jednostejného měřítka.

Profesor A. Seydler dokazoval (v Athenaeu 1886, strana 299-307) počtem ohromnou nepravděpodobnost toho, že by náhodami byly všecky zvláštnosti RKho nebo shoda některých zvláštností toho rukopisu s některými zvláštnostmi u Hanky před objevením RKho se vyskytujícími; aneb že by byla nahodilá shoda jediných dvou nápadných zvláštností, nalezených v tom rukopise a v básních Jungmannových před jeho objevením; aneb že by byla nahodilá shoda RK s některými publikacemi XIX. století, známými před jeho objevením. Čtenáři dáváno takto na srozuměnou, že RK nebyl sepsán ve XIV., nýbrž v XIX. století. Kalousek s notnou dávkou sarkasmu zamítal ("Ve sporu o rukopisy II." str. 299-307) tento matematický důkaz jako nicotný, jde-li o stáří rukopisu, a jako zbytečný, šlo-li Seydlerovi o vyloučení náhody. O stáří že Seydler nic neprovedl, výslovně však a patrně že "dokázal nesmírnou nepravděpodobnost toho, že by ty a ty věci se dostaly do RKho a do jistých spisů XIX. stol. pouhou náhodou," toho však že nikdo netvrdí. Později ("Ve sporu o rukopisy IV." Osv. 1886, str. 800-821) připouštěl toliko, chtěl-li Seydler ukázati váhu všech pochybností proti RK, že měl se vyjádřiti jinak a učiniti to způsobem skromnějším, než jak si vedl dříve.

Proti rukopisu Kralovédvorskému vystoupil též prof. J. Goll jednak článkem svým v Athenaeu 1886 (str. 422 a n.), jednak stejnojmennou brožurou ("Historický rozbor básní rukopisu Kralodvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava"), jejížto větší části, totiž o Oldřichu, Kalousek si v polemice své nevšímal, ponechávaje o ní slovo Tomkovi. [20] (Srovn. "Ve sporu o rukopisy III." 721-736 a V. 1090-1104 v Osv. 1886). Gollovi šlo o rozbol pramenů se zřením k celému vývoji látky, které z nich básník užil; odtud pak dokazoval na třech jmenovaných básních, že RK nebyl skládán ve XIV. století, kam jeho písmo ukazuje, nýbrž teprve v prvních desetiletích XIX. Dokazoval to dvojí cestou: anticipacemi a literárně-historicky. První cestu Goll definuje takto: "Jestliže v básni se nějak obráží doba pozdější, soudíme, že báseň současná není, a poznáme snad z toho, co se v básni vypráví, dobu, před kterou tato napsána býti nemohla, ne-li také hned dobu, kdy napsána byla." Druhou cestu vykládá těmito slovy: "Podaří-li se nám najíti ten pramen, ze kterého básník čerpal, a víme-li, kdy tento pramen sám byl složen, dovídáme se tím zároveň, před kterou dobou báseň složena nebyla." Touto druhou cestou Goll vyhledal předně, ze kterých spisovatelů mohl znáti básník již před r. 1817 látku a motivy k básni RK o Oldřichovi. K této básni však, jak řečeno, Kalousek sice nepřihlédal v své polemice, vyhradiv tu věc Tomkovi, nicméně uváděl proti Gollovým všeobecným zásadám jeho literárně-historického rozboru dvě závažné námitky, doložené některými historickými příklady, totiž předně, že "mlčení nebo nevědomost spisovatelů starších nebo i pozdějších není žádným bezpečným svědectvím proti nějaké události nebo proti trvající o ní tradici", a za druhé, "když v některém spise vyskýtá se nějaká pozdní zpráva po prvé", že "tato okolnost není žádným důkazem podvrženosti toho spisu."

O Benešovi Heřmanovu dovozoval Goll, že v prvých letech 13. století vyskytuje se mezi pány českými Beneš, syn Heřmana, a to že mohl básník kolem r. 1817 vyšetřiti pomocí Paprockého, Pubičky a Dobnera (na kterého již r. 1880 upozornil Šembera). Ale o vítězství nad Míšňany r. 1203 neb kolem r. 1203 že se nikde nic nepraví a o takovém vítězství že před r. 1817 opravdu nikdo nic nevěděl. Výklad Palackého, že "Beneš H." opěvá porážku Míšňanů r. 1203, že není správný; správněji že si vedl Svoboda, který událost opěvanou klade do doby neblahého vladaření Oty Braniborského v Čechách, a že tehdejší útrapy českého lidu vylíčeny jsou v básni dle vypravování pokračovatele kroniky Kosmovy v tlumočení Hájkově, z jehožto kroniky Goll uvádí pak místa, která zasluhují povšimnutí též hledíc k jiným básním RK a k RZ. - Se zřením k básni o Jaroslavu Goll paralely, od jiných shledané a uveřejněné v Athenaeu, doplňuje paralelami a místy ze spisu autorů historických od Dlugoše (15. stol.) do Pubičky (18. stol.). Nevěří s jinými ve vítězství nad Tatary u Olomouce r. 1241, jakožto v nedokázané. Jaroslav ze Šternberka jest mu, jako Výhoň Dub a Beneš Heřmanův, osobou nehistorickou a líčen hlavně (v souboji) dle Pešiny (17. stol.). Z anticipací zdůrazňuje jen v Jaroslavu "Starý Kyjev" (od čeho však později upouští) a racionalismus moderního rázu, který spatřuje ve vyprávění zázraku hostýnského. - Kalousek naproti tomu tvrdí, kdyby Beneš Heřmanův byl jako vítěz nad Sasíky i nehistorickou osobou, to že samo není ještě důkazem podvrženosti RKho, jako prý není Kosmova kronika proto podvržena, že připisuje Soběslavovi II. čin ohavný (uřezávání nosů všem Němcům v Čechách), jenž se nikdy neudál; paralely, které Goll sebral z Hájka k různým místům RKho a RZho, jsou v jeho očích nezávažny, ježto prý básně jako umělecké celky nemohou býti slátány z rozličných drobtů vybraných brzy z toho, brzy z onoho cizího díla, a že není divu, když vypravovatelé týchž nebo podobných příběhů (jako např. o řádění nepřítelově při vpádu do jiné země, o souboji dvou zápasníků) užívají, nevědouce druh o druhu, slov a kratších vět týchž nebo podobných; proto ani nezaráží se Gollovým objevem, že při líčeni boje knížat ruských s Tatary bylo předlohou a vzorem básníku Jaroslava (vedle Marko Polova Millionu [21] a Tassova Jerusalema) i Dlugošovo vypsání bitvy u Lehnice, Dubravius atd. - Nicméně Kalousek rád uznává, že ze všech protivníků obou Rukopisů Goll co do způsobu polemisování počíná si k němu nejsvědomitěji, ani smyslu slov sokových, ani těch, která sám pronesl, nepřekrucuje, a záhadnou otázku, jde-li kde o jakou, snaží se poctivě vysvětliti diskusí s odpůrcem. - Tón Kalouskových obran, zprva klidný, přiostřoval se čím dále tím více průběhem polemiky a pozbýval znenáhla původní nepodrážděnosti. - Vedle potyček veřejných (v Osvětě a v Athenaeu) polemisovali mezi sebou Kalousek s Gebaurem, Gollem a Seydlerem i v soukromé korespondenci (v 1-3 dopisech), aby druh druhu objasnil a ospravedlnil své stanovisko, aniž pak co do věci nějaké sblížení mezi nimi docíleno. [22]

Nejvíce vážil si Kalousek pozdějších výsledků chemického zkoumání RKho od prof. Bělohoubka, jak šíří se o nich ve svém Deníku, dodávaje: "Mám za to, že objevy Bělohoubkovy rozhodují spor o starobylost RKho navždy v jeho prospěch; [23] já a Goll ze stejných historických praemis děláme opačné konkluse, což platí rovnou měrou o úsudcích filologických, všude subjektivnost mnoho rozhoduje; ale proti faktům od Bělohoubka objeveným není tuším rozumné odmluvy, a jsou ona neodmluvným positivním důkazem starobylosti; tuším leda blázen mohl by tomu odpírati. Jen mám strach, aby B. piplavé práce své nezanechal dříve než ji dokoná. Povaha jeho zdá se mi býti málo ctižádostivá, přímo puritanská; vše, co v tom dělá, vyhlašuje za svou povinnost, ne za zásluhu" atd. - Též paní Marii Červinkové (v listě svém z 30. prosince 1886) Kalousek "s velikou radostí" dává zprávu, že "Bělohoubek našel prostředek, kterýmž chce chemicky určitě rozeznati písmo nové od starého, na pergameně psané, přičemž novým písmem rozumí se takové, jež jest mladší anebo ne o mnoho starší než sto let; onť každé inkoustové železité písmo dovede chemicky smazati, tak že oko nic po něm nevidí; potom pak písmo smazané, je-li o mnoho starší než sto let, dovede chemicky obživiti, tak že se může opět čísti, ale je-li písmo nové, neobživí se.

Podle této zkoušky písmo na rukopise Kralodvorském jest staré, a důkaz ten podle mého zdání platí více než všechny ostatní dohromady, ježto se mohou ve prospěch RKho uvésti; neboť v tomto positivním chemickém důkaze není nic subjektivného, kdežto v úvahách filologických a historických subjektivnost rozhoduje tolik, že obojí strana na základě týchž vědomostí a z týchž praemiss dělá konkluse opačné; proti tomuto však chemickému důkazu nedá se nic namítati, totiž nic rozumného; čímž ovšem není řečeno, že nepřátelé nyní musejí umlknouti; mluvíť z nich již bláznovství, jakž jsem jim v Osvětě vyčetl." [24]

Truchlivým následkem sporu o Rukopisy byla pak osobní nevraživost mezi členy obou protivných táborů, která přenášela se i do úředního jednání profesorského sboru filosofické fakulty na universitě české, [25] do spolků vědeckých a do žurnalistiky, a vedla i k podávání žalob k vyšším instancím, zvláště když se proslýchalo o prof. Jos. Kaizlovi a prof. Ant. Rezkovi, že přidali se k straně protirukopisové a hledí nabýti rozhodujícího vlivu v našich časopisech i politických a také staročeských; naproti tomu obhájci Rukopisů (i Kalousek) snažili se to zameziti a odpírali literární účast i v Encyklopaedii, kterou zamýšlel vydávati Masaryk. Posléze v lednu 1889 úsilím žurnalisty Frant. Pazdírka došlo k schůzi prof. Masaryka nejprve s drem Frant. L. Riegrem a potom i s prof. Alb. Bráfem. Tam jednáno o sblížení realistů se Staročechy (hlavně v politice), jehožto přední podmínkou bylo, aby tito zřekli se prof. Kvíčaly. Pazdírek, k jehož osobě a snahám se zde ještě vrátíme, ujišťoval Kalouska, (jak si tento poznamenal do svého Deníku), že mu sejde na tomto sblížení z ohledu politiky zahraničné. Masaryk že má na Rusi u Lamanského velké jmeno, a přistoupí-li k Staročechům, že ruský jeho příznivec bude vlídněji hleděti na Čechy vůbec. Pazdírek že též Suvorina, zámožného majitele Nového Vremene, usiluje nakloniti sobě a politice staročeské; z té příčiny že se snaží o to, aby provozovalo se u nás drama, sepsané Suvorinem. Dne 27. ledna 1889 Masaryk vyjednával též s Kalouskem (v bytě Frant. Pazdírka) "o klid zbraní" a hlavně o to, aby realisté nebyli odstrkováni na universitě a v institucích vědeckých. Kalousek uznával možnost příměří s nimi za jistých podmínek a také možnost smíru pozdějšího, ale okamžitý smír měl za škodlivý pro svou politickou stranu, ježto sice Kvíčala hrozil, že věc rozhlásí mezi voliči, a Staročeši se obávali, že by i Nár. Listy, v nichž dr. Jul. Grégr zastával se pravosti Rukopisů, podobně učinily a jim při volbách poslaneckých ublížily. [26] Jakýs takýs "klid zbraní" nastal potom na čas znenáhla (aspoň zevně) sám sebou; obě strany arci nepřestávaly naříkati, co strastí a příkoří za předchozího boje a jeho dozvuků zakoušely od svých protivníků. Boj tichl, ale trpké vzpomínky zůstaly v srdcích. Tábor protirukopisový prohlašoval se za vítěze, a zastanci Rukopisů (mezi nimi též Kalousek) - za neporažené; jenže onomu táboru přibývalo pak stoupenců v generaci mladší, tomuto však, složenému většinou z mužů fysicky starších, řady přívrženců vymírají. Nicméně ani odpůrci nemohou Kalouskovi jako obhájci Rukopisů upříti, že úkol svůj plnil s nevšední obratností, pílí a s neobyčejným důvtipem logickým, a že i do věcí filologických vpravoval se s neobvyklou u historika dovedností. - Co a jak smýšlel o článcích neb publikacích, které v pozdější době ve prospěch aneb v neprospěch Rukopisů u nás vycházely, říci nemůžeme, [27] protože se již dalších polemik neúčastnil a o novinkách z toho oboru nic si nezapisoval, příliš jsa zabrán do studií jiných (zejména o historii stavu selského v Čechách), tak že i do svého Deníku činil si pak zápisky sporadické a o věcech jinakých.

P O Z N Á M K Y:

[1] "Kritische Blätter" vycházely nákladem Kobrovým; v l. 1857-1858 redigoval je dr. Jan Hanuš. Proti němu polemisoval v Památkách archaeolog. 1858 Kar. Vl. Zap a ve zvláštní něm. brožurce "Aristarchus redivivus" Václ. Nebeský, tepaje satirou a ironií slabé stránky kritické činnosti Hanušovy.

[2] R. 1868 a 1869 Kalousek, řídě v Chrudimi polit. deník Korunu, slýchal častěji z úst jejího hlavního sazeče V. Nagla, jenž o deset let dříve (r. 1858) byl metteur-en-pages u Kuhova Tagesbotu, že feuilletony "Handschriftl. Lügen und palaeograph. Wahrheiten" psal do toho listu Václav Nebeský. Roku 1894 Nagl zaslal Kalouskovi darem kus rukopisu s přípisem: "Panu prof. Kalouskovi odevzdávám ze své soukromé sbírky úryvek rukopisu, který dle mého přesvědčení poznal jsem co totožný s rukopisem, který v roce asi 1858 jsem dostal do sazby od redaktora Kuha pro "Tagesbote aus Böhmen" pod názvem "Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten". V Praze 21.11.1894. - V. Nagl." - Kalousek ukázal ten úryvek rukopisný dr. Fr. Lad. Riegrovi a ptal se, zná-li jej. Rieger pohlédnuv naň, odpověděl prý zdlouhavě: "A, toť je rukopis Nebeského." (Srovn. o tom Kalouskův Deník, do kterého ten úryvek jest přiložen k záznamům z r. 1894). - Jako Nebeský, byl také bibliotekář dr. Ign. J. Hanuš podezírán, že psal ony feuilletony do Tagesbotu (srovn. životopis J. Erbena od Vinc. Brandla, str. 61-63); životopisec Nebeského (Jos. Hanuš) hájí tohoto proti té výtce na str. 134-147 své biografie.

[3] Srovn. korespondenci mezi Kal. a Šemberou z r. 1869. Když potom Kalousek byl v "Hlasech", redigovanych od Šemberova syna Vratislava, za svou úvahu "urážlivě napaden", žádal Al. Vojt. Šemberu, aby mu zaslal svůj vlastní úsudek o jeho recensi nebo svou obranu, že ji v "Koruně" uveřejní. - O 11 let později polemisoval se Šemberou v článku "Je-li Mastičkář podvržen?" (v "Pokroku" 1880, č.26) a v "Humor. Listech" (1880, č.1) uveřejnil svůj satirický "Učený list v příčině památek literatury české" proti Šemberovým pochybnostem o jich pravosti.

[4] Počátkem dubna 1886 Kalousek jel opět do Vídně, aby se poděkoval panovníkovi, novému ministru vyučování Gautschovi a sekč. radovi Davidovi za své jmenování řádným profesorem; zároveň hovořil tam již mnoho o rukopisu Královédvorském s Jos. Jirečkem a Riegrem; na toho naléhal, aby Hlas Národa za redaktorství Hubáčkova nenadržoval ve sporu o Rukopisy Masarykovi.

[5] Články Athenaea z r. 1886, proti nimž Kalousek se ve Vlčk. Osvětě z téhož roku ozýval, byly: a) Gebauerovy: Potřeba dalších zkoušek rukopisů Královédvorského a Zelenohorského; Poznámky k diskussi o RK a RZ; b) Seydlerovy: Počet pravděpodobnosti v přítomném sporu; Dodatek k mé úvaze o pravděpodobnosti; c) Královy: Několik slov o kritické methodě filologické; Ještě několik slov o kritické methodě filologické; d) Gollův: Historický rozbor básní RK: Oldřicha, Beneše H. a Jaroslava; mimo to Gollův obšírnější rozbor s týmž titulem, vydaný ve zvláštní brožurce; e) Masarykův: Náčrt sociologického rozboru RZ a RK. - Kalouskovy články v Osvětě měly název: O potřebě dalších zkoušek rukopisů Zelenohorského a Královédvorského a Ve sporu o rukopisy I., II., III. a IV.

[6] Viz Kal. korespondenci s Arn. Denisem. - Ve svém nekrologu o Brandlovi (ve Vlčk. Osvětě 1902) Kalousek vzpomíná vřele tohoto "moravského korunáře", ač nepohodl se s ním r. 1876 v posudku svém o jeho Glossariu; srovn. Pokrok 1876 č.47, dále Pokrok 1876 č.68 ("Poddanstvi v Čechách a na Moravě").

[7] V listu svém z 23. března 1886 psal Gebauerovi: "Pravím, že nemám strachu o Rukopis Královédvorský ani Zelenohorský, neb jsem o jejich pravosti přesvědčen"; v listu svém z 30. července 1886 ke Gollovi praví: "Že by moje víra nyní nestála tak pevně, jako dříve, toho věru na sobě nepozoruji". - V listu svém k Jul. Grégrovi ujišťuje (11. list. 1886), že mu "učinil radost zasláním svého spisu na obranu RK a RZ" a v kondolenci své, uveřejněné v Nár. Listech při úmrtí Jul. Grégra (4. října 1896) prohlašuje (6. října t.r.): "Památku jeho ctím já zvláště proto, že před deseti lety bojoval za památky literární, jež nám oběma byly svaté a důležitější, než leckteré rozdíly ve smýšlení politickém"; ve svém exempláru Nár. Listů z toho dne a roku připsal si poznámku, že z těchto slov jeho kondolence Čás usuzoval, jakoby Kalousek ztratil víru v pravost RKZho.

[8] t. j. Evangelium sv. Jana.

[9] Citováno dle konceptu listu Kalouskova, zachovaného v jeho korespondenci.

[10] O významu slova "lať" jest název, tuším, Vymazalovy filolog. satiry na způsob Hattalových výkladů, kdy pro samé odbočky a polemiky se vůbec k vlastnímu thematu nedospěje.

[11] V dalších několika řádcích Gebauer zmiňuje se o tom, že z těch "vyšších kruhů" byly to "též některé osoby mně v úřadě velmi blízké", a že Hattalu přes to u nás nikdo nepokáral.

[12] V několika větách potom Gebauer míní, že kdyby se co podobného stalo Kalouskovi v jeho oboru, že by se jistě historikové společně bránili "proti nějakému Hattalovi".

[13] Citováno podle konceptu listu Kalouskova. Tamtéž stoí o něco níže: "Gebauer, aby zastřelil vrabce na střeše - výčitku od Hattaly jemu učiněnou" (v Nár. Listech z 16. ledna 1886, že prý osočuje Výbor Musejní) - "vypálil na něj kanon, a lidé hněvají se nyní na Gebauera, že výstřelem poškodil dům, majetek veřejný. To jest jedna chyba Gebauerova, že nedovedl odloučiti věc rukopisů od věci své osobní".

[14] Podobně píše Kalousek o Hattalovi ve svém listu z 25. února 1886 k Jos. Jirečkovi; v dopise svém (z 20. července 1889) k Ign. Maškovi praví o Hattalovi: "S tím pánem vůbec nejsou žádné literární spolky, a co se týče rukopisů, byl nám dosud víc na škodu než na užitek".

[15] Proti Kvíčalovi Masaryk napsal r. 1886 jednak do Athenaea (str. 448-449) "Doslov", jednak 19. července 1886 "Otevřený list" (komisí Bursíka a Kohouta v Praze), ve kterém dokazoval:
1. že Kvíčala požádal Masaryka jako redaktora Athenaea, aby článek Gebauerův "Potřeba dalších zkoušek rukopisů Královédvorského a Zelenohorského" přijal do tohoto časopisu;
2. že Gebauer přenechal Kvíčalovi "úplně rozhodčí votum";
3. že Kvíčala nechtěl tomu, aby článek vyšel v Listech filologických aneb v Musejníku, aneb aby byl předložen komisi znalců, nýbrž aby vyšel v Athenaeu;
4. že Kvíčala článek prof. Gebauera revidoval, seškrtal v něm všecko, kde i o něm (Kvíčalovi) byla zmínka, a že připsal mnohé věty (jak z rukopisu Kvíčalova jest patrno).
Kalousek vše to měl za možné (ale ne za jisté) teprv r. 1889, když mu Masaryk předložil (při schůzi v bytě Pazdírkově) rukopis Kvíčalův, jenž obsahuje modifikace článku Gebauerova, a své zápisky.

[16] Ve spise Jos. Kaizla "Z mého života" (II. díl vyd. Tobolkova, str. 440-442) najdeš, oč realistům šlo.

[17] Parodie na báseň RK Jaroslav, ve které mezi jinými posměšnými tituly obhájců Rukopisů vyskytuje se také "mnich Kaňúsek", byla ovšem málo způsobilá k tomu, aby rozhněvanost tohoto obhájce na realisty zmírnila; rovněž jiné parodie byly málo k tomu vhodny.

[18] Srovn. Kal. čl. "O potřebě dalších zkoušek rukopisů Královédvorského a Zelenohorského" ve Vlčk. Osvětě č. 3. z r. 1886 (str. 286-288).

[19] O této polemice s prof. Králem, jakožto vedlejší, dostačiž zde tato zmínka; o polemikách, které vedl s protivníky Rukopisů Jul. Grégr v Nár. Listech z r. 1886 a 1887, pomlčíme zde vůbec, protože Kalousek do tohoto žurnálu tehdáž ničeho nepsal, a jen schvaloval, že se Grégr Rukopisů ujal.

[20] Tomuto Kal. předkládal některé ze svých polemik, než vyšly tiskem, k posouzení, zda neužívají příliš ostrého tónu; Tomek i ostřejší jejich tón shledával nezávadným, ve věci samé však nic neradil a nikdy za radu tázán nebyl, jak poznati lze i z korespondence mezi oběma těmi profesory.

[21] V známé podobnosti mezi Jaroslavem a Marko Polovým Millionem v příčině prorokování čarodějů o konci bitvy Gebauer a s ním Goll spatřují reminiscenci v básni té, vzatou z Millionu; Goll dodává, že básník Jaroslava vzal 2 slova (kouzelníky a hadače) z Hájka, protože český Million má na tom místě jen čarodějníky a hvězdáře. Herm. Jireček soudí naopak, že český překladatel Millionu okolo r. 1400 přejal 2 verše z Jaroslava.

[22] Dopisy ty uloženy jsou v Kal. korespondenci.

[23] Bělohoubkovy zkoušky kontroloval znova prof. Jos. Schneider, bývalý jeho asistent, a shledal výsledky jich správnými; srovn. Schneidrův spisek "Poznámky k námitkám proti Bělohoubkovým zkouškám rukopisu Králodvorského". (Nákladem inž. Jos. Bareše. Tiskem České graf. Unie v Praze, 1921.)

[24] Citováno podle konceptu listu Kalouskova k pí. M. Červinkové, zachovaného v korespondenci Kal. - Kalousek soudil, že nelze provésti toliko důkaz o zcela přesném stáří Rukopisů, a psal v tom smyslu již dne 26. dubna 1886 Denisovi, že "palaeografie, chemie, filologie atd. mohou toliko dokázati, že není platných námitek proti pravosti; aby se však neodmluvně dokázalo, že jsou psány ve století 13. nebo 14., k tomu by bylo potřebí souvěkého notářského instrumentu", a přes to by prý odpůrci těch památek řekli, že jest i s pečetěmi falšován.

[25] Dne 16. prosince 1888 staročeské listy přinesly "Osvědčení" 16 profesorů filos. fakulty, kterým prohlašovali, že na rozdíl od ostatních členů té fakulty neuznávají časopisu Čas za svůj orgán; pod "Osvědčením" vytištěno mezi jinými též jméno Kalouskovo.

[26] O úmyslech realistů v příčině české žurnalistiky a při jednání o sblížení se Staročechy najdeš mnoho dat zase ve spise (vydaném od Zd. Tobolky) "Dr. Jos. Kaizl: Z mého života", díl II., zvl. str. 440-442. - R. 1889 vycházela v Čase serie článků "Deset let proti proudu" z pera J. Herbena; kde v nich byla řeč o Kalouskovi (jako v č. 11., str. 162-163), tento připisoval si do svého exempláru toho časopisu tu a tam glosy (po výtce o jednání o "klid zbraní"). - Kalousek v několika listech svých k dru Frant. L. Riegrovi naříká, že v staročesk. Hlase Národa vzmáhá se vliv tábora protirukopisového, a žádá, aby se tomu bránilo; i redakt. Hubáček že tomu vlivu přízniv. - O prvním a pozdějším (druhém) vyjednávání prof. Masaryka se Staročechy srovn. "Alb. Bráfa Paměti" (vyd. od prof. Jos. Grubra), str. 21-26.

[27] Toliko na dotaz paní Marie Červinkové (která vlivem prof. Ed. Alberta klonila se v ten čas k realistům) stran berlínské modři Kalousek odpovídá v svém listu z 10. března 1889 takto: "Jest pravda, že v jedné initialce RKho jest berlínská modř, barva, jejíž objev vůbec se klade do počátku 18. století. Ale také jest pravda, že pod touž modří našla se barva jiná, a pod tou ještě jiná, teda že dříve ta initialka měla barvu jinou, a berlínská modř jest její barva třetí. Ostatně initialky v leckterých rukopisech zůstaly nevyplněny" atd.

Život a dílo Josefa Kalouska
Napsal Otakar Josek. S 10 obrázky. Nákladem Historického spolku v Praze 1922. Tiskem knihtiskárny Dr. Ed. Grégra a syn v Praze II. Počet stran 372. Formát 15 x 22 cm.

Městská knihovna v Praze [sign. D 4169]