BOJ PROTI RUKOPISŮM
kteraký by konec měl vzíti
ukázali A. Kraus a V. Flajšhans.
Uzavírá
Dr. F. MAREŠ
K oslavě Svatováclavského milenia.
1929
V Praze nákladem vlastním v komisi Zemědělského knihkupectví A. Neubert
Strana 3:
Ú v o d.

Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský objevily se v první době našeho národního obrození jako svědkové tisícileté kultury českého národa. Přispěly tím nesmírně ku probuzení jeho národního sebevědomí a národní tvůrčí síly, zvláště v umění. Oslava tisíciletí českého státu a národní kultury, která se soustřeďuje letos na osobu sv. Václava, dotýká se též těchto Rukopisů otázkou, zda-li se v nich projevuje týž národní duch, jenž naplňuje tradici Svatováclavskou. To jest duch síly sjednocující národ k bojovné obraně před cizím násilím, duch, jenž nehledá pomsty ani moci nad jinými, duch míru a pokoje, lidskosti a bratrské lásky.
Kultura takového ducha lišila se ovšem velmi od kultury moci, která dotírala na Slovany od západu. Proto vrženo na Rukopisy podezření podvrženosti. Ale právě tak jest uváděna v pochybnost také tradice Svatováclavská. "Objektivné, přísné zkoumání vědecké" spatřuje v národních tradicích vůbec buď ničím nedoložené legendy nebo dokonce i historická falsa. A sv. Václav jeví se takové "objektivné přísné vědě" jako chudý, politicky téměř bezvýznamný český kníže s mnišskými sklony k askesi. Takováto "objektivná přísná věda" přijímá záznamy cizokrajných mnichů za bezpečné dokumenty historické pravdy, národní tradice jsou jí výmysly a i historickými falsy. V národní tradici nežije sv. Václav jako asketický mnich, nýbrž jako bojovný ochránce národa, vůdce ve vítězných bitvách proti cizím vpádům; vůdce rytířstva spícího v Blaníku, symbolu to národních tradic, jejichž probuzení nedalo zahynouti nám a nedá ni budoucím. A věcným dokladem tradice je zbroj sv. Václava, přilba, odění, meč. V otázkách historické pravdy, jako jsou obě tuto uvedené, přísná věda, má-li být objektivnou, totiž pro každého platnou, musí velmi obmezovat své rozsudky. Neboť nemůže zjistit úplnost skutečných událostí a zvláště ne motivy činů historických osob. Objektivný vědec proto nevydává své dohady za historickou pravdu. A záleží-li mu na vlastním národu, nebude prohlašovat za pravdu dohady, které by snižovaly a tlumily národní život. Neboť věda má povznášet a posilovat život národa; jinak neměla by pro národ ceny, ano národ musil by se bránit proti vědě, která by jej poškozovala. Neboť první pravdou je život národa.

Strana 83 až 90:
Z á v ě r.

Přední zastánci nevývratnosti vědeckých důkazů podvrženosti Rukopisů ujali se slova v tomto novém sporu k obhájení oné nevývratnosti. Naposled nejsilněji nejlepší znatel RK a i staré češtiny Flajšhans. Z jeho rozpravy o filologické methodě, uveřejněné v "Naší řeči", jde na jevo, že materialné důkazy podvrženosti Rukopisů, totiž berlinská modř v iniciálce N v RK a kryptogram "Hanka fecit" v RZ - nejsou nepochybné. O chemických zkouškách Šafaříkových a Bělohoubkových, které dosvědčují, že hmota písma i pergamen Rukopisů jsou takové, jako u rukopisů starých, a přío dokazují, že tyto Rukopisy nebyly psány v létech 1780-1820, nevyslovena tu již žádná pochybnost. A co více: jazykové důkazy, které prohlašovány za rozhodující, které však byly již dříve vyvráceny, a to zvláště také od Flajšhanse, zůstaly bez obrany, třebas i nebyly výslovně puštěny, kromě - výhrady omylu.
Zůstaly tedy jako důkazy rozhodující jen paralely. A to, podle Flajšhanse, věta z Milionu: kteraky by konec boj jměl vzieti, a věta z popisu napoleonské bitvy: boj tuhý, jemuž jen temná noc konec učiniti mohla. ALe rozhodující pro Flajšhanse byla paralela: Ha ty naše slunce - Vyšegrade tvrd a: Ach ty naš batjuška - Jaroslavl' gorod, která se netýká RK. Dále paralela Kytice s Hankovou "Písní na sebe" - a jiné paralely v lyrických básních RK s písněmi českými, ruskými a srbskými. - To však nejsou důkazy vědecké, ježto závisejí na citu a vůli. Sám Gebauer uznal, že nesouhas s dějepisem není svědectvím proti pravosti; že důležitý je ráz básně, duch, zda starobylý či moderní, ač jednomu se zdá tak, druhému onak, že tu záleží na subjektivném dojmu. - Hlavní vědecké důkazy, zvláště rozhodující důkazy linguistické, nebyly obhájeny, poněvadž nebyly ani obhajovány. Zvláště jich nemohl hájit Flajšhans proti Flajšhansovi.
Odpůrci namítnou, že ony vědecké důkazy jednotlivě ovšem nejsou nevývratné, ale jejich celek, jejich spousta že má rozhodující váhu. A zvláště že rozhoduje proti Rukopisům duch, který se projevuje v jejich básních. Tedy důkaz kulturně-historický. - Kdyby v "Jaroslavu" stálo: Jaroslav jak meteor letě, jako na př. v Ossianově Fingalu, nebo místo "blsky" - elektrické výboje, byl by to nevývratný důkaz podvrhu. Ale nic takového není v Rukopisech, nejde tedy o vědeckou, intelektualnou kulturu, nýbrž o kulturu ducha, citu a vůle. A tu se zdá, že odpůrci Rukopisů se drží slov Dobrovského: "Staří Slované byli suroví". Uvedl jsem v první své rozpravě (Meth. s. 23) doslovně tento výrok odpůrce: "...jak je možné, že my, Čechové, jako národ středoevropský, lišili jsme se ode všech sousedů, že jsme měli zřízení zemské a kulturu takovou, po které není v Evropě jinde potuchy?" K tomu jsem poznamenal: jinde v Evropě byla sice již také kultura, ale Slované jí neměli míti. To jest asi motivem přesvědčení, že Rukopisy jsou podvrženy. - Kraus objevil v těchto slovech metodickou zásadu, kterou chce přenechati mně: "Klaď v ústa odpůrcova tvrzení, kterých neučinil, nebo aspoň (!) převrať jeho slova tak, že z nich lze vyčíst něco nepěkného, z čeho ho chceš viniti." I vykládá výrok odpurcův tak, že Čechové nemohli míti kulturu takovou, které nebylo v Evropě jinde. Klade důraz na slovo takovou, tedy vlastní, původní kulturu, jaká se jeví v Rukopisech. Rozumí se, praví, že jistou kulturu měli primitivní národové, že křesťanství jim přineslo další prvky, od západu na východ pak že pokračoval proud civilisace, lénní soustava, nový duch rytířský, nové umění, nová filosofie scholastická, a že každý ten proud vnikl nerušeně do Čech a nalezl zde pěstitele, a že duch křesťanský vnikl hloub do duše lidu než u sousedů, jak ukázala vroucnost náboženského hloubání... Kdo z realistů, táže se Kraus, pochyboval o té kulturnosti Evropy a Čechů zvlášť? Staročeská literatura je jediná mezi slovanskými, která zasluhuje toho jména.
Kraus tedy uznává u starých Čechů jen kulturu přišlou od západu, latinsko-křesťanskou v podání německém. Připouští, že jistou kulturu měli primitivní Čechové, ale nepraví jaká mohla být; ví však, že ta (křesťanská) kultura není taková, jakou prozrazují RKZ.
"Tato se liší od ideálů evropských, praví; místo náboženské vroucnosti sv. Václava a Vojtěcha, křižáků, mnichů a zakladatelů klášterů vládne u nás (t. j. podle RKZ) lhostejnost k náboženství; Čechové 14. stol. jsou s to, aby opisovali básně zřejmě pohanské, ba i básně protikřesťanské... Oni si odhlasují parlamentárně zákony. Místo náboženského zanícení vládne nacionalism, ne prostá nenávist k nepohodlnému Němci, ale odpor z ideových důvodů; naproti klinkajíci rýmové poesii novolatinské, francouzské, německé, dovedou již ocenit kouzlo rytmu bez rýmů i v písni, oni cítí uprostřed stavovské Evropy s prostým lidem... oni cítí krásu lesa, který sousedům nahání jen strach a odpor... jejich básník zachycuje ranní zjev, při čemž nejjemnější minnesinger si leda vybavil pocit chladu: Vltava se kouří v ranní páře, nad Prahou se promodrají vrchy, a v něm celé kouzlo pohledu na Prahu s Hradčan... ne, taková kultura ducha a srdce nebyla jinde v Evropě, to je kultura lidstva, prošlého renesancí, osvícenstvím, sentimentalitou, romantikou, kultura tak přirozená a historicky vyrostlá r. 1817, jako je bludným balvanem, nevysvětlitelným r. 1317."
Takovými čárovnými kruhy obtáčí nás Kraus. Jaký to vřelý projev realisty o křesťanské náboženské vroucnosti starých Čechů, o kráse básní v Rukopisech, tak rozdílné od klinkající rýmové poesie v západní Evropě! Ale vědecká důkaznost tohoto projevu nerovná se jeho kouzelnému švihu. Připouští-li, že primitivní Čechové měli jistou kulturu, připustí, že poesie v ní měla přední místo. Může-li tvrdit, že tato poesie nebyla taková, jako poesie pozdější doby křesťanské, nemůže tvrdit, že nebyla taková, jaká se projevuje v básních Rukopisů z doby pohanské. Neboť poesie našich národních pověstí o Krokovi, Libuši, Přemyslovi, Ctiradovi, Neklanu a Durynkovi, Horymírovi atd. je právě taková, tak že odpůrci tvrdí, že falsátor jich užil k svým padělkům. Není to poesie lidstva prošlého renaissancí, nýbrž poesie lidství, kultura ducha a srdce hledajícího spravedlnost a hrozícího se vražedného násilí. Dar poesie a lidství, jiskra božství, je dán člověku od počátku; i mezi surovými národy povstávali proroci.
Jako projev lidství, podle odpůrců Rukopisů nemožný v pohanské době a tudíž zase důkaz podvrženosti, uváděno toto místo ze Záboje: Tamo k šedým horám, tamo dobúří naše pomsta. - Aj Záboji bratře, juž nám nedaleko hory a juž hlúček vrahóv i ti žalostivo prosie! - A to že je Clausewitzova taktika: bis zum letzten Hauch von Pferd und Mann? To jest arci poesie zcela rozdílná na příklad od poesie Nibelungů, o které Kraus praví, že RK byl zamýšlen jako jejich náhražka, ale že v jistém smysle ani Nibelunky nejsou pravé (s. 79). Kultura valící se na západní Slovany od západu byla zajisté zcela jiná než jejich kultura vlastní. Ona ve jménu křesťanství křižovala a hubila. Jestliže tolik Slovanů vyhubila, je důkazem, že jejich vlastní kultura nebyla kulturou násilí a zrady, nýbrž kulturou lidství a obrany proti násilí.
Kraus uvedl proti Rukopisům také náboženskou vroucnost sv. Václava. Ale tu nejde jen o náboženskou vroucnost a zvlášť ne o "mnišský ideál". Kníže Václav byl svatý českému národu od počátku proto, že uskutečňoval náboženství lásky proti násilí, že byl silný v boji, aby zajistil jednotu národa, a zvláště proto, že zjednal pokoj a mír, aby ochránil národ před záhubou hrozící od kultury moci a násilí. Proto jest od tisíce let dědicem české země a ochráncem národa. Tato tradice je stále živá proto, že odpovídá českému národnímu duchu - i projevu slitování v - Záboji.
Krausův projev je zatížen také věcnými nesrovnalostmi. S historickou skutečností se nesrovnává, že by byl proud latinsko-křesťanské kultury s feudálními řády nerušeně vnikl do Čech a že by byl duch křesťanský hloub vnikl do duše lidu než u sousedů, leda že by jej tento lid byl spíše pojímal podle pravdy. Jak dlouho český lid se držel pohanství, toho svědkem jest od Krause citovaný sv. Vojtěch. A ještě 100 let po jeho smrti kníže Břetislav II. počal svou vládu potlačováním pohanských obyčejů, vyhnáním čarodějů a kouzelníků, ale také - slovanských kněží. A r. 1317? Jaká pak je náboženská vroucnost v Dalimilovi? Nevládne tu místo náboženského zanícení mnohem prudší nacionalism než v básních Rukopisů? Čechové 14. stol. nebyli ovšem všichni s to, aby si opisovali básně pohanské. Ale mohli býti mezi nimi někteří, že si staré pohanské básně zapsali; Rukopisy se zachovaly zlomkem jediného exempláře; zapsali si je, ne v protikřesťanském úmyslu - vždyť v RK jest i křesťansky nejvroucnější báseň Jaroslav - nýbrž pro poesii. To mohlo se stát i r. 1317. Ale nemohlo se stát, aby básně Rukopisů byly složeny r. 1817. K tomu tu chyběl při všem osvícenství - veliký básník.
Básně Rukopisů, zejména "skvělé básně epické", mají vysokou hodnotu básnickou, uznávanou i od rozmyslných odpůrců. Jsou-li však Rukopisy pravé, a není žádného positivného důkazu jejich podvrženosti, tedy mají též velikou cenu kulturně-historickou nejen pro nás Čechy, nýbrž pro všechny Slovany. A právě v této jejich veliké ceně, zvýšené ještě tím, jak veliký vliv měly v probuzení českého národního sebevědomí, dlužno hledat hlavní motiv, proč měla být dokazována jejich podvrženost každým způsobem. Tento motiv vycházel z Vídně, byl typicky rakouský; a od jeho vlivu jsme se - "neodrakouštili". Kraus (s. 65) vyslovil těžké slovo "velký podvod", jejž datoval před sto lety; ale datum velkého podvodu je právě otázkou.
Podvrženost Rukopisů měla být a byla dokazována každým způsobem, třebas i křivými vědeckými methodami. Můj zájem o Rukopisy nebyl vzbuzen jenom jejich velikou básnickou a národní hodnotou, nýbrž i, a to zvláště, methodou důkazů jejich podvrženosti. "Methoda vědecká (postup, jakým dobýváme pravdy), je v základě ve všech vědách stejná", praví Flajšhans. Mým životním povoláním byla věda, a to věda rozsáhlá; vykonal jsem též jisté vědecké dílo. Zvláštní pozornost jsem věnoval vědecké methodě a její logice; i ve své učitelské působnosti. Také Kraus zná mne spíše jako theoretického filosofa. V kritice vědecké methody a její logiky mám tedy - průkaz způsobilosti, a to i v kritice methody ve filologii, jak jsem tuto ukázal na Flajšhansově "filologické methodě". Jakmile jsem tedy, třebas i po počátečných omylech prohlédl klamnost vědeckých method, užitých k dokazování podvrženosti Rukopisů, nemohl jsem toho zamlčeti, ač jsem věděl jaké pohoršení vzbudím proti sobě. Nemohl jsem zapříti sebe sama. To jest jediný můj osobní motiv - jiných nemám, zvláště ne proti osobám odpůrců, kteří mají o tom své opravdové vědecké presvědčení. Jest jen jedna všeobecně platná vědecká methoda a jen jedna věda. Proto nutno odmítati, se vší ostrostí nároky jakjési zvláště privilegované pokrokové vědy u nás.
Kraus vyslovil ještě zvláštní odsouzení Rukopisů (s. 37): že RK působil i otravu, otrávil nám generaci badatelů, pokazil dílo Palackého a Šafaříka, zahubil studium staročeské, nutil pozdější vědce k hájení nemožností, kalil jejich úsudek, jejich logiku, ne-li jejich povahu, tak že bylo třeba nového obrození... Tak příkré odsouzení, a to nejen RK, musilo by být podrobně a velmi důkladně dokázáno; jinak opravňuje k tvrdému odmítnutí.
"Nové obrození" vyšlo od realisticko-positivistického hnutí, vzbuzeného u nás cizím vlivem. Positivism káže nic nepřijímat, co není najisto postaveno, positivně zjištěno. Tato zásada platí ve vědě všude, kde možno něco positivně zjistit. Vše, co je positivně zjištěno, je nepochybná skutečnost nebo pravda. Kde však nelze nic positivně zjistit, o tom třeba zachovat ve vědě mlčení. Neboť na negativném nálezu nelze založit žádné positivné tvrzení, tím méně negativné popírání. Jestliže by positivista tvrdil, že je neskutečné nebo nepravdivé, co nemohl zjistit positivně, obrátil by positivism na ruby - v negativism. To může projít ve vědách, které nezasahují ve skutečný život; ale ve vědách, které zasahují v život, odhalí se klam negativismu, popírajícího, co nelze positivně zjistit, čehož jsou četné příklady. V otázkách, ve kterých vůbec nelze nic positivného zjistit, třeba ponechati místo - víře, nebo třebas i "vědeckému přesvědčení". Jistota citu - víra - může být i silnější než jistota rozumového poznání, poněvadž jest jeho základem. První positivista, David Hume, uznal za základ rozumového poznání - víru.
Vědecké zkoumání otázek, o kterých nelze nic positivného zjistit, jest jalové. Jestliže však positivista přece zkoumá i takové otázky, v nichž nemůže zjistit nic positivně, a vrhne na ně proto stín nejistoty a pochybnosti, nekoná vědeckého díla. Neboť věda má hledat jistoty a ne šířit nejistotu. Takovou otázkou jsou také Rukopisy: není vůbec možno positivně zjistit, kdo a kdy utvořil jejich básně, kdo je zapsal na pergamen v té způsobě, jak tu jsou, neboť není pro takové zjištění žádného positivného základu: vše tu zapadlo v minulost. Rus Pypin, nakloněný uvěřit v podvrženost Rukopisů, přece nestranně očekával, kteraký by konec boj o Rukopisy měl vzíti; očekával, že negativná kritika Rukopisů, předkládajíc důkazy jejich podvrženosti, také ukáže, jak byly tyto podvrhy možny, jaké byly jejich prameny a jaké prostředky k jejich provedení. - Ale o tom podávají odpůrci pouhé dohady, žádné positivně zjištěné vědecké důkazy.
Negativism, rub positivismu, popírající, co není positivně zjištěno, rozšířil se u nás i na jiné otázky, ve kterých těžko zjistit něco positivně. Jakoby tu působil duch, jenž stále popírá, jak praví Mefistofeles, kterého se sykotem havěti Kraus citoval proti mně (s. 51). Negativism vrhá stíny pochybnosti a nejistoty na naše národní pověsti a tradice: není jisto, žila-li vůbec Libuše, nevymyslil-li si Kosmas to jméno, nebyl-li to muž? Budeme se tedy muset Libuše vzdáti. Tak uvádí se v pochybnost tradice Cyrilo-Methodějská ano i tisíc let živá tradice Svatováclavská; převrací se smysl našich dějin, vrhají se mravní stíny na naše národní budite1e, hlásá se potřeba nového obrození za novými ideály, rozleptává se víra národa v sebe sama. Ano, negativism vniká i do otázek zjišťování otrav: není jisto, kdo koho otrávil, jed nebyl positivně zjištěn. Krausův nález otravy způsobené skrze Rukopisy je dokladem.
Boj proti Rukopisům byl roznícen v "zájmu vědecké pravdy". Odpůrci Rukopisů vykládali tuto svou pravdu nejen před tváří české, nýbrž zvláště před tváří německé veřejnosti. Proto je záhodno připomenouti slova Němce, velkého hledatele pravdy. Lessing prohlásil: "Nevím, je-li povinností obětovat štěstí a život pravdě. Ale vím, to že je povinností: chce-li kdo učiti pravdě, učit jí celé, nebo vůbec ne." Realistická věda nezná celé pravdy o Rukopisech. Proto měla mlčet před českou a zvláště před světovou veřejností a neobětovat štěstí a život národa své domnělé vědecké pravdě. Neboť není vůbec vědecké pravdy, která by stála výše než lidský život, jehož nedokonalým výtvorem je všechna věda k jeho službě.
Závěrečná otázka: kteraký by konec boj o Rukopisy měl vzíti? Odpůrci setrvají neochvějně na svém vědeckém přesvědčení. Ale místo augurův přijdou haruspici. Cato se divíval, že se nesměje haruspex vida haruspika. Až budou odpůrci stále neochvějně hlásat své vědecké přesvědčení o falešnosti Rukopisů, budou vnitřně cítit, že se mnozí usmívají.
Věštba čarodějův a kouzelníkův o vítězství trsti Kublajovy ukázala se klamnou; jaký tu konec boj skutečně vzal, praví se v posledním verši Jaroslava. Čarodějstva a kouzelnictva nemohou skončit jinak než odlhalením klamu. Neboť pravda vítězí. Pravda realistické vědy? Ne - pravda života a cti národa.

BOJ PROTI RUKOPISŮM
kteraký by konec měl vzíti ukázali A. Kraus a V. Flajšhans.
Uzavírá Dr. F. Mareš. K oslavě Svatováclavského milenia 1929. V Praze nákladem vlastním v komisi Zemědělského knihkupectví A. Neubert. Formát 23 x 15 cm. Stran 92.

Knihovna České společnosti rukopisné v Praze  [sign. 98b]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná