Osobnosti rkp. sporu

Vědecké metody
pana profesora Dr. Frant. Mareše,
zvláště v otázce Rukopisů.
Napsal Dr. Arnošt Kraus,
profesor německého jazyka a literatury na universitě Karlově.
Nakladatelství J. Šnajdr, Kladno.
1928

Pan profesor dr. Fr. Mareš vydal počátkem měsíce května 1927 spis "Vědecké methody realismu, zvláště v otázce Rukopisů". (Podle své přednášky ve schůzi mladé generace nár. dem. dne 16. března 1927 upravil a doplnil.) 50 str.

Spis začíná jakousi stručnou definicí a historií (českého) realismu. Je prý to hnutí povstalé po znovuzřízení české university r. 1882, jehož cíle a metody se zvláště zřetelně projevily v otázce Rukopisů.

Je pravda, že realism se vyvinul po roce 1882, ale vyvinul se ovšem také teprve po roce 1886, neboť nebylo vůbec realismu, nebylo skupiny realistických profesorů a docentů na universitě, dokud nenastal spor o RKZ a dokud se tím nerozstoupili duchové. Odpůrci hledali pro stranu Masarykovu jméno potupné, nazvali je nihilisty a přispěli tím k pevnějšímu semknutí jejímu. Současné hnutí realismu v západní krásné literatuře (v Německu Hartové, Bleibtreu atd.), vedlo i u nás k frontě proti romantismu - v článku "Redakce dvojího přesvědčení" v Čase I., 155, padlo slovo, že Obrana Grégrova "připadá nám jako poslední křečovité záchvaty skonávajícího romantismu, jímž národ půl století byl kojen" (autorem věty byl J. Polívka) - hodnocení ruského realistického románu v témž časopise přispělo k tomu, že jméno realism, udělené A. Pazdírkem, bylo ochotně přijato, a užívali ho pak přátelé i odpůrci. Nebylo tedy před bojem rukopisným žádné skupiny, školy nebo organisace, jejíž metody by se byly projevily v boji o RKZ, nýbrž vědci, kteří poznali dávno nepravost RK nebo byli poučeni Gebaurovým článkem, jsouce vedeni Masarykem, přispívali, kde bylo třeba, k doplnění důkazd a k vyvrácení námitek.

"Otázka pravosti či podvrženosti," pokračuje prof. Mareš, "jest sama o sobě velmi důležitá pro naše nazírání na život našich předků... RZ líčí rodinné a zemské zřízení v Čechách za kněžny Libuše... atd." Z toho ovšem plyne, že věda se nemohla vyhnouti otázce, jsou-li pravé či podvržené, neboť naše nazírání na život předků bude zcela různé, pokládáme-li je za pravé nebo nepravé - byla to tedy kardinální otázka, kterou česká věda musila řešiti, když po rozdělení university měla nastati organisovaná intensivní práce o základech naší národní jsoucnosti. A bylo to tím nutnější, že, jak pokračuje Mareš, "proti pravosti těchto rukopisů pronášeny záhy námitky." Ovšem, pokračuje-li "nejprve od Němců, potom od zněmčilých Čechů a konečně od Čechů vlastních, a to zvláště od stoupenců českého realismu," pak se rozchází s fakty, stejně jako při vzniku realismu.

První námitky nebyly vysloveny od Němců, naopak ti Němci, kteří se o RK zmínili, přijali jej bez pochyb, někteří přímo s nadšením (Goethovy úpravy překladů, Fouquéova pěkná báseň věnovaná Hankovi, Dambeckovo oznámení, Meinertův rozbor, Müllerovo pabásnění, později Hartmannův překlad atd.) a nejen že nemají - se stanoviska realistické vědy - zásluh o odkrytí falsa, svou nekritickou pochvalou naopak přispěli k zaujetí Čechů pro ně. První, kdo se ozval proti pravosti RZ byl Čech Jos. Dobrovský, o RK první pochyboval Slovinec Kopitar, hlavní námitky vyslovovali pak druhý Slovinec Miklosich a Chorvát Jagič. Z Němců teprve r. 1859 vystoupil, když M. Haupt byl ukázal nepravost písně Václavovy, v Sybelově historickém časopise Büdinger pověstným článkem "Die KH und ihre Schwestern", moha se dovolati toho, že byly jiné básně musejní (milostné písně) uznány za falsa, proti obranám vystoupil pak Moravan Feifalik. Právě se uvolnil tlak reakce, nastávala doba urputných bojů politických, a tu se ovšem žurnalistika německá zmocnila vděčného tématu; z bývalého skvostu národního stal se v očích ciziny předmět posměchu, těžce snášeného. Volalo se po obraně, která by i cizince přesvědčila, a tím národ očistila. Nedostavila se; Jirečkové, Hattala atd. žalostně zklamali, Šembera a Vašek, po nich Gebauer, Masaryk a realisté sňali hanbu s šíje národa, nechali ji ovšem na padělateli, jeho pomocnících a pozdějších nepoctivých nebo břídilských obráncích. Jenom ti se smějí hlásit o svůj podíl na "mravní úhoně", za kterou "nám vytýkají tyto podvrhy nepřátelé našeho národa", největší část národa cítí, že se jí ta úhona netýká.

"V důsledku toho byly Rukopisy vyvrženy z české literatury, ...odstraněny z výkladní skříně..." opět neshoda s fakty: RK podnes se skví ve skříni neoznačený jako falsum; [*] básnické ceny RK se ujal při jubileu Arne Novák, J. Hanuš, realista, rukopisy vydal s poznámkami v levném vydání Světové knihovny, "neví-li tedy mládež nic o rukopisech", je to vinou její nebo učitelů, kteří ji nepřiměli, aby v tomto vzorném vydání rukopisy čtla a studovala.

[*] Navrátiv se do Prahy, chtěl jsem si tento údaj ověřit a shledal jsem, že Rukopis Královédvorský zmizel z vitriny; stalo se to, jak mi řekl dozorce musejní, letos někdy v červenci. Rukopis se ted ukazuje prý v knihovně. Přál bych mu důstojnější konec ve velké vitrině věnované všem podvrhům doby obrozenské a literatuře o nich, jako důležitému zjevu v naší kulturní historii. Žádné hry na slepou bábu již, ven na světlo s ním! Jak praví Vrchlický? "Midas král měl oslí uši, dokud se jich bál."

Shrneme-li úvod Marešův, obsah první stránky spisu, kterou jsme dosud probrali, vybaví se nám tři údaje: realisté, organisovaní od r. 1883, činí útok na pravost RK, o kterém pochybovali nejprve Němci; realisté se postarali o to, aby byly rukopisy vyvrženy z české literatury, tedy tři - nesprávnosti. Bylo by velmi smutné, kdyby badatel vědomě uváděl fakta tak křivě. Tomu ovšem nevěřím, ale není méně smutné, jedná-li vědec bona fide a počíná-li si při sestavování základního materiálu tak, že bychom mohli zapsat jako jeho

první zásadu metodickou: "Fakta, z nichž se vyvozují závažné důsledky, není třeba pečlivě kontrolovati, jsou-li pravdivá."

Prof. M. se vrací k počátkům university, kterou prý vídeňská vláda zřídila "jen jako provisorium, jmenovala též jako na výpomoc v nouzi některé profesory z Vídně". Jestli snad některý čtenář nebo horkokrevný posluchač Marešovy přednášky rozuměl tomu sestavení tak, že vídeňská vláda poslala Masaryka z Vídně, aby kažením university uspíšil konec toho provisoria, nebo aby "hýbal myslemi ve směru namnoze obráceném proti proudu, kterým se bral tehdejší kulturní život u nás," a zbavil ji tak hrozného strachu z toho kulturního proudu tehdejšího, ne-li dokonce, aby se v nejhorším případě stal presidentem české republiky a zabránil vládě integrálního nacionalismu, pak panu profesoru křivdil. Nic takového nelze rozumně vyčíst z jeho stručné historie rozdělení university a založení Athenaea. Vykládá pak hesla realismu, který byl prý protestem proti historismu, když "národ nacházel posilu ve svých dějinách, které mu odhalil Palacký".

To nové v Palackého dějinách nebylo hrdinství proti Tatarům nebo Sasíkům, nýbrž osvětlení doby husitské. Kdo to byl, kdo vybízel brzy po rozdělení university na potřebu historismu obráceného k této, Palackým jaksi objevené, nejskvělejší, ale žalostně málo známé době českých dějin? A kdo dal těm studiím do vínku značný dar tisíci zlatých, jako první základ fondu?

Masaryk nebyl tedy proti historismu, ale byl proti augurství, jak dokazují místa p. prof. Marešem citovaná, ale jako by nepochopená, z jeho spisů.

Co je augurství, objasniž malý příklad: Palacký popsal bitvu proti Tatarům podle RK. To mu bylo často vyčítáno od Němců, ještě nejnověji od p. Kische. Ale neprávem. Píseň o pobití Tatarů byla sice básní, ale - byl-li RK pravý - vznikla tak záhy po události opěvané, že byla přes svou poetickou volnost a nadsázky pramenem prvního řádu. Palacký byl na základě jiných pozorování přesvědčen o pravosti RK a proto měl právo a povinnost dbáti ho vedle jiných pramenů. Té povinnosti dostál, neauguroval. Ale v druhé polovici století bylo často jinak, tu bylo možná RK ignorovat a pracovat, jako by ho nebylo, a při tom se dušovat, že se o pravosti nepochybuje, to činili auguři.

Masaryk tedy spíše navázal na pravého Palackého, žádaje, aby kdokoli se minulosti dotýká, tedy řekněme líčí vývin evropské vzdělanosti nebo ústavnosti, neztratil ani na okamžik s očí RK nebo - prohlásil, že v jeho pravost nevěří. Jemu tedy skutečně šlo o důkaz jejich podvrženosti. Ano, a ostatním realistům také; každý svým způsobem se probojoval, často za velkých bolestí, k tomu přesvědčení, vlastními odbornými pracemi sám, nebo byl přesvědčen Gebaurem, jehož důkazům rozuměl, - o této své cestě do Damašku někteří realisté, jako Gebauer sám, Hostinský, Goll, až dojemně vykládali. Ale to bylo za nimi, teď chtěli přesvědčit i jiné, proto prováděli kritiku před jejich očima, užívajíce svobody vědecké kritiky a dávajíce ji plnou měrou jiným. S jakou trpělivostí rozebíral Gebauer námitky, pronesené až naivně nebo drze, kterým četné časopisy ochotně otevíraly své sloupce! Z jeho rozborů se teprve šířila hlubší znalost staré češtiny. Žádný důvod pro RKZ nebyl zamlčen, na každý bylo odpovídáno i několikráte v několika ročnících Athenaea. Realistům ovšem bylo bráněno vyslovit své vědecké přesvědčení, a nemíti vlastní svůj měsíčník a později i čtrnáctideník, byli by bývali umlčeni. V tom je právě věčná zásluha Masarykova, že Gebaurovi padnout nedal, jako padli Šembera a Vašek, že boj organisoval, jako učinil o třicet let později zase. Zůstal při tom profesorem mimořádným, mladí pomocníci suplenty; zabrániti jim, aby hájili pravdu, se již nepodařilo.

II.

"Gebauer," vypravuje p. prof. Mareš, "neuzavíral přímo, že filologické námitky jsou důkazem podvrženosti, nybrž požadoval další zkoušky chemické a palaeografické. To je základ přesně vědecký, reálný...; napřed je pergamen, na něm písmo, potom teprve jazyk a obsah; ukáže-li chemická a palaeografická zkouška, že je pergamen, inkoust a písmo právě takové, jaké jest u rukopisů skutečně středověkých, tedy je staré, středověké i to, co je psáno, jazyk a obsah. Na tomto základě stál Gebauer ještě v prvním článku v Athenaeu."

O tom pořadí budiž dovoleno pochybovat, je tu snad obdoba k prastarému problému fysiologickému: žádná selka nepochybuje, že dříve musí mít slepici, než bude moci sbírati vejce, a přece omne vivum ex ovo, vejce bylo dříve než slepice; podobně lze si myslit, že nejprve musil míti básník v hlavě báseň, její děj a její jazykové a metrické roucho, pak teprve sháněl písař pergamen, kalamus a inkoust; pergamen i s písmem mohou zmizet - kolik rukopisů shořelo! - a báseň, zachována v paměti nebo otiscích, může žíti dále. To však jen mimochodem. RKZ neshořely, máme básně a máme jejich rukopisy, ale je-li pravda, že základ, jaký lze poznat z požadavků Gebaurových, je přesně vědecký? a je-li pravda, že chemie a palaeografie jsou těmi nadvědami, které mohou dokázat, že rukopis, ergo i báseň jsou pravé?

Tak smýšlel prý Gebauer: kdyby komise, které se dožadoval, byla prohlásila, že RKZ jsou pravé, byl by se chvalitebně podrobil, a byl by ty tisíce odchylek vysvětloval. Kdo to tvrdí, ten sleduje nevyslovenou metodickou zásadu (II.): nedomyslit svá tvrzení.

Považme situaci! Po řadu let očekává vědecká obec od Gebaura spásný čin. Ví se, že zná staročeský jazyk jako nikdo jiný a že je povolán vyřknout mocné slovo, před kterým umlkne závistná cizina a domácí obec Šemberů a Vašků. On promluví konečně, ale jak! Užívá tak zlých obratů jako je slovo o falešné bankovce; promluví tak ne snad na schůzi Společnosti nauk nebo v odborném listě, nýbrž před celou veřejností, prohlašuje, že zná dobu falsa a zná i padělatele, ale konec konců v jistém koutku duše má myšlenku, že přece jen je možný opak, že komise mu může uložit, aby ty záhady vyložil jinak, a pak "der Bien muss", by se pokusil o to, a co se mu teď zdá nemožností, bude možné.

Nač tedy ten krok do veřejnosti? Stačí-li komise chemiků a palaeografů, aby mu uložila tuto obět, proč si Gebauer nedošel prostě ke kolegovi Emlerovi, ke kolegovi Šafaříkovi a jeho žáku Braunerovi, a požádal je in camera caritatis o jejich laskavé upřímné dobrozdání? Byli by mu je odepřeli? Nebylo to lepší než komise s nezbytným Hattalou a jeho nezbednostmi? Věřil-li, že palaeografové a chemikové točí bezpečnost, mohl ji věru koupiti levněji než za cenu trpkého, snad přece jen zbytečného všeobecného zklamání.

A tuto prskavku byl by hodil do obecenstva Gebauer, tento pravý "tichý genius"; pro takové nic byl by rozčiloval celé veřejné mínění, aby je po případě s obětováním své reputace a důvěry ve své badání kajícně odprosil? Jaká by to byla frivolnost! Mladý bohém mohl si takto zahrát s veřejností, ale Gebauer?

Ne, kdo nechce krvavě urážet popel velkého badatele a velkého člověka, ten věří, že Gebauer nezlomil nad RKZ veřejně hůl, dokud nevyčerpal všechny, všecičky možnosti zachránit jej.

Proč to tedy neřekl přímo a proč žádal zkoušky palaeografické a chemické? Nejen protože neměl chuti, jíti cestou Šemberovou a Vaškovou, ale poněvadž měl převelikou víru v sílu přírodních věd, dokázat nepravost, víru v mužnou čestnost přírodovědců, že naleznouce důvody, upřímně je povědí, a víru v poctivost veřejného mínění, že jejich votum přijme za rozhodující. Nedovedl si představiti, že by falsarius, filologicky tak neobratný, mohl býti jinak tak dovedný, aby pokročilá věda palaeografická ho neusvědčila (právem, jak dokázal po letech Hrubý), a co teprv chemie! Před třicíti lety položili jednu památku po druhé na její pitevní stůl a ona je tak hbitě pozřela, že se zděsili toho řádění a zbytek národních pokladů pečlivě ukrývali před zkoumavkami chemiků. I před osmi lety jevila tutéž sílu, což odnesly glosy v Mater verborum, jak mohly RKZ odolati?

Ani v tom se neklamal; představme si jen, že by se v Evangeliu Janově byla nalezla sebe menší skvrna berlínské modři, jaký by se byl rozlehl nad Gebaurem smích od Šumavy pod Karpaty; hlasitější, než kterým se kdysi rozesmál národ nad Büdingrem! Ale ovšem věřící, které nepřesvědčily Gebaurovy důvody, nepřesvědčil by ani kouzelník z "Jaroslava", ta víra přenáší hory a nejen Hostýn k Olomouci.

Nápis "Potřeba dalších zkoušek atd." mohl tedy stejně dobře zníti "Není třeba dalších zkoušek", a že to Gebauer neřekl, to připomínalo posuzovateli současnému starou anekdotu, jejíž varianty znají asi naši folkloristé, jak žena nebo sluhové přiměli krále, který hrozil smrtí tomu, kdo přinese zlou novinu, aby sám vyslovil osudné slovo, že jeho syn je mrtev. Něco podobného čekal asi Gebauer od svých čtenářů; měli sami zvolat, že RKZ jsou podvrhy.

Ta chytristika nebyla ovšem z jeho hlavy; od začátků své dráhy akademické byl zvyklý radit se ve všech důležitých případech s kolegou, co do hodnosti starším, vlivným Kvíčalou. Tak se stalo i tenkrát a tento opatrný pán - Johannes Politicus - osnoval plán, jak přejít řeku suchou nohou a neupadnout v osud předchůdců, vykamenovaných z národa. On vyslal Gebaura a Masaryka, sám zůstávaje jako generál za frontou.

Pohádka z r. 1886 o hodném Fridolínu Gebaurovi, který jen poslušně prosil o laskavé poučení, kdežto zlý Dětřich Masaryk pokládal věc za rozhodnutou, ač jí ani za mák nerozuměl, tedy neobstojí.

Plán se ovšem neosvědčil, už jeden z prvních posuzovatelů, uvedený nahoře Adolf Velc v Magazin für die Literatur des Auslands hned v březnu polemisoval proti Gebaurově důvěře v chemii a ptal se, jakým noniem by se dalo vyměřit, o co se inkoust zažere hloub do pergamenu za 500 let než za 70?

A stejné přesvědčení o slabosti chemie vyslovil o tři měsíce později ne odpůrce, nýbrž horlivý obránce RKZ, prof. Kalousek, když dne 30. června 1886 psal Riegrovi (Riegrův Listář II., č. 653):

"Komise ke zkoušení dosazená nebude do prázdnin hotová, i musí pokračovati na podzim; positivní výsledek její nebude tuším valný, neboť dokázati podvrženému podvrženost, na to má chemie kolikeré prostředky, ale nemá prostředků, aby pravému dokázala pravost."

To bylo patrně také přesvědčení chemiků v komisi, kteří Kalouska poučili. Co tu řečeno o chemii, platí ovšem o vědách všech, není nadvědy, není vědy, která by mohla dokázat pravost, dokázala-li jiná bezpečně nepravost, neboť každá z nich má "kolikeré prostředky dokázat podvrženému podvrženost, ale žádná nemá prostředků, aby pravému dokázala pravost".

"Ani o jedné listině, které jsme sami nepsali nebo psáti neviděli, nevíme, je-li pravá či nepravá," napsal K. S. v Čase I., č. 115 (byl to asi Jokl; suplent za hrůzovlády se musil uchýlit po případě i k nepravým šifrám); "pravděpodobnost může býti nejvyšší, ale přece zůstane jen pravděpodobností. S matematickou přesvědčivostí nikdo na světě nedokáže, že na př. nějaká listina, napsaná v X. století, absolutně nemohla býti napsána třeba v XIX. století, kdy byla na světlo vynesena... negativně má chemie průkaznost úplnou, positivně však nedokáže zdaleka tolik, co negativně..."

To bylo vytištěno v Čase dne 5. dubna 1887 a nebylo nikdy vyvráceno.

Prof. Mareš podle své vědecké zásady druhé dokazuje ovšem, že chemie má takovou moc, příkladem, že Gebauer vydal starý rukopis evangelia sv. Jana - mohl říci, že se dal ošidit falsem Hankovým a skvělým vysvědčením palaeografa - "ale chemik velmi prostou reakcí ukázal, že písmo je nový padělek". Opravdu! Už jen chybí příklad, jak chemie dokázala, že nějaký rukopis je starý pět set let, a věta prof. Mareše by byla dokázána.

Také k palaeografii, lépe řečeno k jistým palaeografům se stavěli realisté nepěkně, jak ukázáno na Herbenových slovech o Emlerovi, že nepromluvil před hlasováním ze dne 11. května, kdežto Emler napsal dobrozdání již dne 10. března (bylo ovšem obsaženo v Grégrově Obraně a snadno mohlo Herbenovi ujíti).

"Kdo by ve vědě tak uváděl výroky vědeckého odborníka, nesměl by se více odvážiti na vědecké pole a mluvit o důkazech odborníků všech," praví pan prof. Mareš a uvádí dobrozdání to doslovně: "nikdy jsem neměl pochybností o stáří RK atd." až k slovům, že "není dobře možno na napodobení mysleti". Ale zde jako by uťal a přece má to dobrozdání ještě několik řádků velmi důležitých, zejména pro toho, kdo píše o otázce ne RK, nýbrž Rukopisů. Emler totiž pokračuje: "RZ jest co do stránky palaeografické zvláštností, v jednom sezení sboru matičního (asi před 8-10 lety) vyslovil jsem se o něm, že pro tvar některých písmen, zvláště písmena a v něm přicházejícího, nebyl psán před druhou polovicí věku XIII."

V hlasování ze dne 11. května čtlo se dokonce, že Emler "není s to, aby písmo RZ v nějaký systém srovnal. Jest to míchanice, vedle písma staršího je tam i novější, jak se ho užívalo v století XIV. (za dva měsíce poskočilo o půl století!) a že za tou příčinou nelze RZ do starší doby klásti než na počátek XIV. století, nikterak ale nelze je považovat za památku věku X. nebo dokonce IX. I linkování v RZ tomu svědčí, neboť před stoletím XIII. vůbec se nelinkovalo. Dále je v RZ smíšené písmo minuskulní a maniskulní, kterážto smíšenina se v listinách neobjevuje, ovšem ale je možno, že nějaký písař méně povolaný takovou smíšeninu při opisování básně si konstruoval a užíval."

To je nejen možno, nýbrž jisto a ten velmi málo povolaný písař se jmenoval Váceslav Hanka.

Uvedu později ještě jeden citát ze spisu Marešova, který, stejně jako tento, osvětlí metodickou zásadu (III.): Citovat přesně, avšak přestati včas, ale mohli bychom přímo obměnit ostrá slova proti Herbenovi: "Kdo by ve vědě tak uváděl výroky vědeckého odborníka a nepřestávaje dovolávat se jeho autority, tvrdil opak toho, co ten výrok dokazuje, nesměl by atd."

III.

V stati třetí všímá si p. prof. Mareš zběžně důkazů mimofilologických; při čemž však estetický důkaz mate žalostně s literárně historickým, jako by "paralely" měly dokázat estetickou chatrnost a tím nepravost básní RK.

"Z takových paralel, tak usuzovali realisté, Hanka skládal básně Rukopisů. Tento "důkaz" ovšem vlastně předpokládá, co má teprve býti dokázáno, totiž že Hanka "skládal" básně Rukopisů."

Nikdo ovšem nikdy neřekl, že Hanka skládal rukopisy z paralel, řeklo se, že básník Rukopisů, ať to byl kdokoli, psal, jak ukazují paralely, současně s Nejedlým, s překladatelem Ataly a Miltona, s Markem a j., že RK mohl vzniknout r. 1817, čehož nemožnost estetická a fraseologická byla před tím hlavní zbraní obránců.

"Humoristické listy" porážely tenkrát paralely parodiemi, jako tato:

"V RK stojí: Neklan káže vstáti k boji

- v národní písni: Náš pan farář pěkně káže."

Chybou té paralely je pouze, že není přesně dokázána existence této písně r. 1817. Což kdyby obránce řekl, že vznikla podle RK? Ale pseudorealista v "Humorech" patrně mínil, jako mnozí dobří lidé od dob Brentana a Arnima, že lidové písně jsou tu od pravěku. A dáme-li tomu, že píseň už zaznívala r. 1817, pak je to paralela zcela dobrá:

Kdyby totiž byl někdo tvrdil, že RK nemůže býti z r. 1817, poněvadž se tenkrát říkalo kázá a nikoli káže, že tedy verš musí býti z doby pohanské, pak naše píseň stačila na důkaz, že tvar káže byl známý před nalezením RK a že ho Hanka mohl užíti. Ale jelikož nikdo takovou námitku nečinil a nikoho nenapadlo, že by se mohla činit, byla ona paralela zbytečná a nikdo ji vážně neuvedl.

Jistý český básník vzkázal r. 1918 p. prof. Marešovi, že duch v básních Rukopisů je novověký. Mareš pak srovnával a shledal, že se RK shoduje s Alexandreidou zálibou v ženských vnadách. To je ovšem motiv starý jako lidstvo a onen básník sotva poznal ducha novověkého ve zmínce o rozhalených ňadrech Kublajevny. Tíže by bylo nalézt v současné literatuře místa podobná líčení probouzející se Prahy, rouhavým slovům protikřesťanským a protimonogamickým, vzdechům a jásotu prostých dívek a pod. (o tom níže).

K sociologickému důkazu čteme, že Peisker dokázal (ironicky proloženo ovšem), že "u starých Slovanů zádruhy vůbec nebylo, že Slované žili vždycky v porobě jiných národů". Kdo se podíval aspoň zvenčí na Peiskrova pojednání, ví, že popírání zádruhy nesouvisí nijak s teorií o porobě turkotatarské a germánské, a že se teorie tato netýká vůbec Rukopisů. Ostatně kdyby něco potvrzovalo teorii Peiskrovu o otročení Slovanů, zejména Čechů, Germánům, pak je to píseň RK o Záboji. Země česká je podle ní tak důkladně podrobena Karlem Velkým, že pan guvernér Luděk v ní vládne jako policejní ředitel jeho posledního nástupce Františka. Vlastenci se slézají v nejhlubších údolích a jsou tak zotročeni, že Záboj musí teprv alegorickou písní vzbudit jejich cit pro svobodu. Tak si žádný básník od 9.-14. století nedovedl představit podrobení české země, spíše český bratr v 17. a 18. století, a nejlépe vlastenec z doby po válkách napoleonských.

O historických námitkách mluvě nezmiňuje se p. profesor ani o Hrubé skále, ani o zjevech kulturně-historických jako nemožném "sedání", parlamentním hlasování, kotlech a lesních rozích atd., zato tvrdí, že positivní důkaz, že k Otě nezajel kněz r. 1280, nýbrž r. 1204, "přešli realisté mlčením". J. Goll tedy svého Historického rozboru, zvláště str. 61-70, nenapsal. Námitka o "mlze od prachu" Je prý meteorologická, ale je spíše literárně historická, ta mlha je z Alexandreidy a o to šlo.

"Hrdina s třemi rukami" je nápad dra Pavla Kische, kterého p. prof. Mareš povýšil zde na českého realistu s prominutím tax.

Hodně opovržlivě se zmiňuje p. prof. Mareš na konci též o důkazu počtem pravděpodobnosti. Není to však důkaz, nýbrž pomůcka k ocenění významu důkazů, za kterou my nematematikové můžeme výbornému, nezapomenutelnému Seydlerovi býti srdečně vděčni.

Představme si, že věc je taková, že buď je podvržen RK nebo je podvržena Alexandreis. Aby současně na témž nevelkém území vznikla dvě díla, z nichž jedno je psáno vzornou starou češtinou, druhé jakousi hatmatilkou, srozumitelnější nám, než byla dávným Čechům, není možná, tedy které? Skutečně, Bělohoubek namítal, že se sice zkoumá chemicky RKZ, nežádá se však prozkoumání ostatní literatury staročeské, a mínil to vážně. Dejme tedy tomu, že chemická zkouška by vyzněla příznivě pro RK, nepříznivě pro Alexandreidu. Pak padělatel její naučil se z neznámých nám pramenů podivuhodně správné staré češtině, napsal jí dva objemné rukopisy, z nichž jeden se přesně shoduje s rukopisy patnáctého, druhý nejranějšího čtrnáctého století, napsal pak dalších pět zlomků, které ukryl tak chytře, že byly nalézány až po letech a desítiletích, dokonce jako proužky roztříhaných listů ve vazbách starých knih, narafičil to tak, aby jeden rukopis se jevil pečlivým pozdním opisem, jiný volným zpracováním originálu, nadělal všude písařských chyb době odpovídajících - přál bych si vědět, jakým zlomkem by matematik označil pravděpodobnost takového podvrhu.

RK a RZ jsou naproti tomu drobounké zlomky, psané (ovšem s chybami) podle předpisů staročeské gramatiky, platné r. 1816, jeho proužky nelze vůbec čísti, nedají smyslu; když byl nalezen zlomek rukopisu, na němž stál "Jelen", byl tak do písmene shodný s RK, jak se to u středověkých rukopisech nevyskytá - jaký je zlomek pravděpodobnosti, že by byl pravý, vypočítal Seydler.

Pro potřebu každodenní neužíváme rádi komplikovaných výrazů, a mluvíce o Alexandreidě, neřekneme v závorce, je-li pravá, čímž je 99.9999 procentně - nýbrž nazýváme ji památkou pravou, a kdybychom věřili v průkaznou sílu ordálu a soudce by nás vyzval, abychom vypili číši bolehlavu nebo cyankali na důkaz té pravosti, vyprázdnili bychom ji s úsměvem. Tomu říkáme vědecké přesvědčení.

IV.

Gebauerovy námitky - byly prý vážné - rozebírá p. prof. Mareš ve IV. stati svého spisu. Jsou to podle něho negativní nálezy - slova, vazby, tvary, hlásky, kterých není "ve spisech skutečně staročeských" a "na negativním nálezu není možno založiti positivné tvrzení".

Negativné důkazy byly prý vyvráceny nálezy domněle nestaročeských tvarů ve skutečně staročeských pramenech, na př. leťal není novotvar, jak dokázal Flajšhans, dlužna je staročeské, jak dokázal Seykora, vražba se podle Gebaura v češtině vůbec nevyskytuje, ale vyskytuje se, nalezl jsem ji já v Petrýnově překladě Royka a otikl to místo ve svém "Husitství", díl II., na str. 169:


         Kteráž z bludné horlivosti nebo pro mlsnotu
         Bohu lásky s vražbou sloužíc, všude plodí psotu.

Vražba tedy skutečně znamenala vraždu a nic jiného. Kdybych byl Petrýna-Stacha četl o třicet let dříve, byl bych tu vražbu radostně vřadil mezi zlopověstné paralely.

Ani mi pero neskřiplo, když jsem právě obvinil Gebaura z křivého tvrzení, poněvadž dovedu posoudit váhu námitek a rozumím hyperbole Gebaurově, že by vyvrácení všech takových námitek RK nezachránilo. Jinak pan prof. Mareš, který se dal vésti neblahou další zásadou metodickou (IV.). Posuzuješ-li důvody některého spisu, není třeba jej čísti; čti polemiky proti němu a z nich vybírej příklady.

Gebauer měl ctižádost nahrnouti ve své "Unechtheit" proti RK plných sto důvodů - hekatombu - a těch sto důvodů nebylo ovšem stejné váhy, vedle centových jsou i liberní a lotové; takovými byla ta vražba a mnoho jiných, na nichž si pochutnávali obránci právem a neprávem; na centové se neodvážili, takže p. prof. Mareš o nich patrně ani neví. Nebo jak by je mohl ignorovati? Jak by mohl tvrdit, že jde v základním článku Gebaurově o pouhé negativní nenálezy, když jeho jádrem jsou nálezy tak positivní jako tyto:

Václav Hanka vydal roku 1817 Rukopis Hradecký a doplnil v něm jeden ztracený list legendy o sv. Prokopovi, užívaje tvarů stáše a dáše místo stanieše a dadieše - pak nalezl RK a v něm jsou tvary stáše a dáše pravidlem.

Týž Hanka píše staročeskou mluvnici a v ní učí tvaru ženského rodu budetě místo budeta, pak nalezne RK a tam čteme tvar srazistě, potom nalezen RZ a v něm tvary: sebrastě, dastě.

Hanka učí r. 1817 mylně, že staročesky bylo božiema místo božíma, pak nalezeny RKZ a tu čteme sbožiem místo zbožím, pěniem místo pěním.

V Písni pod Vyšehradem, napsané r. 1816, je tvar stoieši místo stojíš, potom nalezeny RKZ a tu čteme: chceši, mútíši atd. atd.

Hic Rhodus! těmi důvody je opřeno datování, RKZ do r. 1817 nebo 1818 a je stanoven jejich původce; tyto důvody se měly vyvrátit, tyto případy vysvětlit, ale to se nestalo a všechno ostatní je vražba času.

Je útvar chemický nutně určený, nelze si myslet vodu, která není H₂O? Podle metody p. prof. Mareše ano, vždyť podle té metody lze si myslet češtinu, která v 14. století má ještě tvary staroslověnské, slovinské, ruské. Pravopis (str. 17) nelze prý rukopisům vytýkat, Hanka byl by se "spíše mohl splésti s diakritickými znaménky". A cožpak se jimi nepletl? Neměl plno práce, ta diakritická znaménka vyradýrovat?

Ale ovšem proti Hankovi není prý vůbec důkazu, neboť na str. 17 se dozvídáme o nové zásadě metodické.

Je-li kdo usvědčen ze zločinu, nevěř tomu, jestli to před soudem odpřisahá, že je nevinen.

"Filologické námitky nic nedokazují, co je filologicky nesprávné, nemusí proto býti podvržené. To by obstála původnost málokterých spisovatelů." Rozumím-li tomu, chce pan prof. Mareš říci, že na př. Vrchlický se dopouštěl chyb proti školské mluvnici, platné za jeho doby, a přece svoje spisy psal sám. Ale Vrchlický psal spisovnou češtinou, jazykem, kterému se naučil ve škole, a ne jazykem, kterým mluvil bezděčně, jako právě mluvili a psali ve středověku, kdy se vlastnímu jazyku neučilo, jako se nevzdělaný Eskymák nedopouští chyb proti své mluvnici přes četnost jejich skloňování.

Stať pátá ilustruje metodickou zásadu, že jde-li o konkretní fakt, je nejlépe přesunout diskusi na pojmy obecné, co nejvznešenější, filosofické (IV.). Filologie je věda nejistá, čteme, lidská mluva náleží do biologie a v biologii se poznává, že není nezměnných zákonů, zákony platí ve fysice a chemii, zkoumání mluvy je věc také fysiologů a fysiolog se může tázati filologů, jsou-li jejich definice "samohlásek" správné atd.

Jaké to světlo padá na naši vědu! To jsme nevěděli. Asi před šedesáti lety vydal Wilhelm Scherer, velký filolog, s jehož jménem je spojena "filologická metoda" v literární historii, svou knihu "Zur Geschichte der deutschen Sprache", vzešlou téměř z radosti nad Brückeovou "Lautphysiologie". Kniha patřila k základům, na nichž budovali dále mladogramatikové; od těch dob a částečně už před tím se každá hlásková změna musí zpovídat před soudnou stolicí fonetiky, nicméně právě mladogramatikové stanovili pojem bezvýjimečných zákonů hláskových, když Dán Verner jako zázrakem vyložil rozdíl hlásek v schneiden geschnitten - přízvukem platným v prajazyce indoevropském. Je to patrně s bio-filologií jako s filosofií. Potkám-li automobil, vím přesně, že je to pouhé bledé fainomenon. Slyším, že hučí, vidím barvu jeho světel, vím, co by mi ostatní smysly o něm pověděly, a z těchto dojmů si tvořím představu celku, kterou promítám do času a prostoru, které jsou pouhými formami mé smyslovosti; jaké je však noumenon, kterému ten fainomenon odpovídá, to mi bude věčně záhadou - ale jsem-li moudrý, uskočím rychle stranou, kdyby hrozila srážka s tím fainomenem. Tak i filolog srovnává dále své hlásky, a nerušen biologickými zásadami, dopracuje se i on věčných, kovových, velkých zákonů.

VI.

Důkaz pro každého, důkaz pro analfabety, jak jej nazval Flajšhans, vypadá podle prof. Mareše takto: "Gebauer dovozoval z toho, že písař psal na proužky přioříznuté, že psal některé písmeny na okraji kuse, aby vzbudil zdání, že proužky jsou oříznuty z popsaných listů celých."

To znamená, že p. prof. Mareš proužkový důkaz postavil na hlavu. Zdání budil písař tím, že popsal proužky kusými řádky, které normálně mohly vzniknout jen barbarským řezem ať už knihaře nebo spravovače měchů u varhan.

Tak dalece se povedlo vzbuditi zdání, aspoň u naivních čtenářů, kteří neuvážili, že přeříznou-li podobně list psaný nebo potištěný, zpravidla se podaří domakat se znění i ustřižené části, kdežto na proužcích RK se to nechce dařit. Ale že by byl psal "písmeny na okraji kuse, aby vzbudil zdání?" Kdepak? Toho právě ve své bezmyšlenkovitosti neučinil a tím se prozradil. Neboť je sice několik, pramálo písmen, přeříznutých, ale ta stojí na konci, kde psal směrem k řezu a někdy nestačil napsat celé písmeno. Ale kde psal od řezu, tam vypadají písmena tak jako na začátku kteréhokoli celého řádku, a to by přece bylo nemožno, kdyby šlo o skutečný barbarský řez. Roztřihání skutečné nebo pravítkem naznačené kterékoli stránky tisku nebo rukopisu, i celých stránek RK o tom přesvědčuje.

Pan prof. Mareš mistruje filology, historiky, sociology, meteorology a botaniky, ale zde, kde je úplně rovnoprávný s kterýmkoli interesentem, který umí střihat nůžkami, kde jistá panička profesorová, takto úplná laička, si dobyla pochvaly v korespondenci Athenaea, konstatovavši, že začátečná písmena psaná od řezu, jsou skutečně stejná s písmeny začátečnými na celých listech, zde dává slovo profesoru Maškovi a vyvozuje z něho, že "důkaz předpokládá falsatora, a to velmi prostoduchého, vždyť mohl přece proužek popsati a na okraji přestřihnouti." Ano, to nejen mohl, to měl udělat, ale on byl hloupý - šetřil pergamenem. "A proč raději nepopsal celý list?" Protože by byl musil složit básně na něj a on se zapotil po 12 lístcích dost. A jak mohl tak zpozdilý, bezmyšlenkovitý muž padělat rukopis, a oklamat nejlepší znalce? To je záhada. Proč lupič, který si vymyslil a provedl přímo geniální plán, sáhl zcela zbytečně holou rukou na stůl a zanechal tím otisk svého palce? Vysvětlete to, psychologové. Falsátorovi dalo psaní nesmyslných slov a poloslov tolik práce a přemýšlení, že jeho poklesek lze omluvit. Ale omluvit nelze, tvrdí-li p. prof. Mareš, že důkaz předpokládá falsatora. Jak jinak vysvětlit tu proužkovinu? Ten falsator není předpokládán, nýbrž vyvozen, jako ta hvězda, která vysvětlila poruchy, jichž Leverrier jinak vyložiti nedovedl.

"Palaeografické zkoušky nenalezly na RKZ žádné známky podvrženosti. (Tedy Hrubý nenapsal svého článku v Českém časopise historickém, XXIII., r. 1917, který dokázal, že Hanka RK a celou jeho družinu sám napsal.) Uvedli jsme již vyjádření Emlerovo (ale věříme přece, proti jeho jasným slovům, že RZ je památka IX. století). Palacký, jehož rukama prošlo tolik rukopisů, byl nejrozhodnějším obhájcem pravosti RKZ (a také Ev. sv. Jana, v jehož pravost přesto přece nevěříme)."

Tak zní úvod ke grafickému důkazu. "Hanka fecit" je míněno, to prý odzbrojilo všechny zastánce RKZ - leká nás p. prof. Mareš. Však on se k tomu kryptogramu vrátí.

Co do chemické zkoušky žádal Gebauer nemožnosti, kterých Bělohoubek nemohl uskutečniti. To se zdá kruté, ale zakládá se na tom, že chemikové neopatřivše materiál srovnávatelný, poněvadž to bylo nemožné, jak prof. Mareš správně dí, tvářili se, jako by takový materiál měli, a vesele vyvozovali důsledky. Popsali pergamen novým písmem a inkoust reagoval jinak, než na RK a na starých rukopisech. Ejhle, zde nové písmo, onde staré písmo. Ale dovedli proto rozeznat písmo 70 let staré od písma pětistyletého? A byl materiál stejný? Nebyl pergamen starý, kterého užil též falsator, připravován jinak než nový? Ovšem že byl. To byl úkol nalézt tři nebo pět neznámých z jedné nebo dvou rovnic, a toho by nikdo nesvedl.

"Odpůrci RKZ tu namítají..." začíná věta, ale o základní námitce - různá příprava starého a nového pergamenu - se mlčí.

"Filologie jest asi věda nejistá," hádá pan prof. Mareš (28.), "positivný důkaz podvrženosti může býti jen materiálný, fysikální a chemický"; proč, nechápu, ale zdá se mi naopak, že chemie je asi věda hrozně nemotorná, když skromné požadavky - aby měla několik rukopisd z r. 1817, několik ze 14. století, oboje psané na pergameně stářím a přípravou stejném, aby písmo bylo všude stejně pérem vryto atd. - se jí zdají nemožné k vyplnění, to jsme filologové jinačí chlapíci; máme, a nebyli bychom se odvážili soudu, kdybychom jich neměli, texty ze 14. století a texty z r. 1817, a i z doby mezi tím, obojí básnické, známe z r. 1817 texty prostonárodní, spisovné, dialektické, archaisující (Linda), prosté a umělé, a přesně rozeznáváme, jaký má na rozdílech podíl forma, účel, jiné podmínky a jaký stáří. A nás by chtěla mistrovat věda, která si neumí opatřit ani materiálu k srovnání, neřku-li isolovat stáří jako jedinou vlastnost, kterou nutno srovnávat!

Hanka ostatně prý Rukopis ani nenalezl, nalezl jej, totiž zdvihl se země, kam spadl se skříně, Jan Šafr, jak přísežně doznal 1867, ale Šafr svědčil dvakrát, r. 1858 a r. 1867. R. 1858 přisahal, že "měli velkou almaru otevřenou a prohlíželi tam šípy a najednou vyndal Hanka něco, co jako knížtíčka vypadalo", r. 1867 přisahal, že páni "chtěli se podívat na knihy na jarmaře se nalézající. Pan pat. Borč, kterýž byl zvláštní velikosti, sáhl na jarmaru a vzal jeden kancionál a stíže jej pro jeho tíži stáhl. V tom spadly listy pergamenové, byvše shrnuty nebo sešoupnuty, docela zaprášené, s jarmary k mým nohoum, já je zdvihl..."

Jednou v jarmaře, po druhé na jarmaře, vzpomeňme k tomu, že Hanka, jak psal Dobrovskému den po nalezení, nalezl RK pod jarmarou a že se podle Trnkovy přísežné výpovědi almara od zdi odstrčila a našla se za ní ve zdi díra... když se ta otevřela, našlo se tam zase několik šípů... Najednou držel Hanka něco v ruce..." Tedy v almaře, na almaře, pod almarou, za almarou; na základě mnohem menší diskrepance byli kdysi dva ubozí starci ukamenováni, když svědčili proti cudné Zuzaně. Jisto zůstane, že "najednou měl Hanka něco v rukou" a to něco "nalezl" asi před almarou ve své vlastní kapse. [*]

[*] Osvěta 1886, I. str. 340; Athenaeum III., 442 a IV., 74.

VII.

Pan prof. Mareš vypátral pravou pohnutku, která hnala realisty proti RKZ. "Jak je možné," řekli prý, "že my Čechové, jako národ středoevropský lišili jsme se ode všech sousedů, že jsme měli kulturu takovou, po které není v Evropě jinde potuchy?"

"Jinde v Evropě byla sice také již kultura, ale Slované ji neměli mít," volá p. prof. Mareš.

Jakou nalezl zde metodickou zásadu? Snad: Klaď v ústa odpůrcova tvrzení, kterých neučinil, nebo aspoň převrať jeho slova tak, že z nich lze vyčíst něco nepěkného, z čeho ho chceš vinit (V.).

Odpůrce praví, že Čechové nemohli míti kulturu takovou, které nebylo v Evropě jinde. Mareš, že jinde v Evropě byla kultura, že taková neříká. Rozumí se, že v Evropě byla kultura, jistou kulturu měli primitivní národové, křesťanství jim přineslo další prvky, od západu pak pokračoval na východ proud civilisace, lénní soustava, nové zbraně, nové hry, nový přepych a kroje, nový duch rytířský, nové umění, nová poesie, nová filosofie scholastická, a každý ten proud vnikl nerušen do Čech a nalezl zde pěstitele: velkolepé rytířské krále, hrdou šlechtu, poesii, čerpající z týchž pramenů, jako západní. Duch křesťanský vnikl hloub do duše lidu než u sousedů, jak ukázala vroucnost, s kterou byly pojímány nové zjevy náboženského hloubání... kdo z realistů pochyboval o té kulturnosti Evropy a Čechů zvlášť? Staročeská literatura je jediná mezi slovanskými, která zasluhuje toho jména, řekl Polák Brückner.

Ale to není taková kultura, jakou prozrazují RKZ a jeho sourozenci, ta se liší od ideálů evropských: místo náboženské vroucnosti sv. Václava a Vojtěcha, křižáků, mnichů a zakladatelů klášterů, vládne u nás lhostejnost k náboženství; Čechové 14. století jsou s to, aby opisovali (a ovšem svému jazyku přizpůsobovali) básně zřejmě pohanské, ba i básně protikřesťanské, velebící polygamii, jejich učenci znají ještě tak dobře pohanskou minulost národa, že dovedou řecká jména božstev vyložiti domácími. Oni si odhlasují parlamentárně zákony. Místo náboženského zanícení vládne nacionalism, ne prostá nenávist k nepohodlnému Němci, ale odpor z ideových důvodů; naproti klinkající rýmové poesii novolatinské, francouzské, německé, oni dovedou již ocenit kouzlo rytmu bez rýmů i v písni, oni cítí uprostřed stavovské Evropy s prostým lidem, pějí o chudé dívce, která nosí vodu a myslí při tom na lásku, nebo které odvedli milého na vojnu, kdežto západ se koří jen dámě; oni cítí krásu lesa, který sousedům nahání jen strach nebo odpor, jako místo tvrdé práce mýcení, jejich básník zachycuje ranní zjev, při němž nejjemnější minnesinger si leda vybavil pocit chladu:


         Vltava se kouří v ranní páře,
         nad Prahou se promodrají vrchy,

a v něm celé kouzlo pohledu na Prahu s Hradčan... ne, taková kultura ducha a srdce nebyla jinde v Evropě, to je kultura lidstva, prošlého renesancí, osvícenstvím, sentimentalitou, romantikou, kultura tak přirozená a historicky vyrostlá r. 1817, jako je bludným balvanem, nevysvětlitelným r. 1317.

Tuto kulturu zkoumali i jiní, před realisty; Adolf Patera navlhčil pijavý papír, přiložil jej ke glosám Mater verborum a z bohyně Živy zbylo latinské sive, celá ta učenost ulpěla na pijavém papíru a v rukopise zůstala jen ta hrubá kultura století 14., pranic se nelišící od kultury, která byla jinde v Evropě. To bylo počínání odbornické, nikdo v tom nehledal tak perfidních pohnutek, jaké odkryl p. prof. Mareš na realistech: nejprve se odepřela stará, původní, integrální slovanská kultura a pak se hlásá: že nás zápas o zachování národnosti nestojí za tolik marného usilování, přimkněme se, poněmčeme se.

Článek "Naše dvě otázky" v čele "Času" zdál se Masarykovi nevhodným, ale z intelektuálního původství je usvědčen; on ty otázky nadhodil kdysi při rozchodu po společnosti u Štěpána Bráfovi a Storchovi, kteří se tím velice rozčilili.

Vmysleme se do situace. Česká universita je osamostatněna; nový mimořádný profesor, který přišel z Vídně, který nalézá na ní svůj chléb, svou kariéru a hodil záhy do obecenstva heslo, že mají býti české university dvě, má při tom plán, vlastní nebo smluvený s vládou, které je česká universita pouhé provisorium, že český národ poněmčí. A tu si počíná podivně; ne, že by v duše vnímavých svých posluchačů opatrně kapal jed opovržení k jazyku, historii národa; on kolegům, upoutaným jako on na existenci národa existencí svou, hlásá po pivním večírku své národoborné plány. P. prof. Mareš se nám neodborníkům často jevil více teoretickým filosofem než přírodozpytcem; nevzpomíná si, že ten mladý profesor měl za sebou disertaci o Platonovi (o Platonu vlastenci, mimochodem řečeno), že má hlavu plnou dialogů, v nichž Sokrates nadhazoval nějaké paradoxon, čímž přiměl maieuticky své besedníky, aby dobývali vlastním myšlením nových pravd? Necítí, že si Masaryk s veleučenými pány kolegy zahrával v povznesené náladě, chtěje znáti, jak hluboké jsou jejich základy pro národní boj, který si představoval přes hladší formu urputnější a s eventualitami, o nichž se nezdálo krotkým c. k. profesorům - Staročechům v době pravicové koalice? Nevidí, že si podobně zahrával s mladým Schauerem, jímž ta otázka byla vržena do obecenstva a vyvolala zahanbující odezvu? [*]

[*] O tom, jak se článek dostal do Času, jednal jsem v článku "První filosof národní sebevraždy" v Naší době 1926 a poněkud i letos tamtéž v článku "Z počátků Času".

VIII.

Herben psal o vřavě žurnalistické proti Gebaurovi a Masarykovi; prof. Mareš to cituje tak, jako by vřavou bylo míněno psaní Času samého, a ilustruje to výtahy z Herbenovy historie jeho, ale Herbena pamět klamala; snad snaha "řezat! řezat!" žila v několika studentech, že však on sám měl jiné představy o novém časopise, dokazují moje vlastní vzpomínky, které jsem napsal letos, zapomenuv dávno, co jsem četl u něho: "...nebyla ovšem shoda dokonalá, což souviselo s našimi představami o rázu budoucího listu, v nichž bylo kolik hlav, tolik smyslů. Krajní levici zastupoval Mýcěnín, který navrhoval pro nový list název "Kramflek" a chystal kopance, kterými chtěl častovat svého miláčka Hattalu. Vyšší měřítko měl na mysli Herben, který jej chtěl nazvati podle ruského vzoru "Domů", ale byla tu i pravice vedená Schauerem a Kovářem, která s podivným přeceňováním našich možností a situace na trhu knihkupeckém si troufala s našimi příspěvky a svými schopnostmi na - revui."

To zní jinak než Herbenovo "řezat, řezat!" a co konečně záleží na programu! Po plodech je poznáte. Kde je v Čase ta vřava? Kde připomíná Tůmovy Šípy? Nečiní od prvních čísel dojem velmi vážného listu? A k čemu se dopracoval! K takové výšce ovšem ne, jakou mu připisuje prof. Mareš (str. 26), podle něhož se povznesl přes meze času nebo k Einsteinově relativitě před Einsteinem, uveřejniv "již před článkem Píčovým posměšný feuilleton". Tato žurnalistická pohotovost je mytem, článek Píčův vyšel v neděli ráno, septimánův v pondělí odpoledne. A nemusili si realisté k tomu ani stvořit umělého "septimána", na ubohého Píče stačil septimán skutečný, jak jsem ukázal sloupkem v "Lidových Novinách" dne 11. ledna 1927, který patrně p. prof. Marešovi ušel, pročež jej zde otiskuji znovu:

"Septimán" či septimán.

Před patnácti lety scházívali se mnozí členové Mafie - té starší - v neděli odpoledne v kavárně Pařížské. Bavívali jsme se dobře, ale nikdy tak, jako onoho 17. prosince, kdy nás překvapil článek Píčův v Politice. Nerad jsem se odtrhl z rozveseleného kroužku, ale nebylo zbytí. Musil jsem se doma převléci, večeřeti, rozloučiti se s dcerou a zetěm, odjíždějícími ještě večer do Mladé Boleslavě, a býti v sedm hodin v Národním divadle. Bylo toho tolik, že, ač podle bible z plnosti srdce překypují ústa, nemohl jsem při stole vůbec promluvit o podrobnostech článku. Jen k svému hochovi jsem prohodil: "Píč hájí Rukopis Královédvorský důvody, které ty bys dovedl vyvrátit!" Připravoval se totiž syn na řečnické cvičení školské o rukopisech pilným čtením Athenaea a jiných pomůcek.

Představení v divadle - hrály se po prvé všechny tři části Hippodamie v jediný večer - trvalo do půlnoci, proto jsem po něm hned ulehl a nevstával jsem příliš časně. Když jsem pak zasedl k snídani, ležel vedle příboru článeček; Jiřík, slyšel jsem, ve své horlivosti a ctižádosti, mým slovem vzbuzené, ještě večer sběhal smíchovské kavárny, až v jedné si mohl koupiti Politiku, a napsal pak tuto odpověď na některé námitky Píčovy.

Byl už ve škole, nemohl jsem mu tedy vyslovit svou otcovskou radost, ani vytýkat chyby v stylisaci. Spěchal jsem opět, byl jsem děkanem a čekalo mne plno účtů, podepisování legitimací, zkoušky lektorské atd. a last not least každý okamžik mi byl drahý; do pěti hodin musil referát o Hippodamii býti v tiskárně.

Přece jsem neodolal a zastavil se u Beaufortů v redakci Času, kde Herben s úsměvem přijal článek a k mému překvapení jej patrně takový, jaký byl, po mém odchodu dal do tisku, neboť o čtyři hodiny později již vyšel v odpoledním čísle.

To je historie o septimánském článku, jak se sběhla skutečně; nebylo žádného "septimána", nýbrž článek Píčův byl takový, že skutečný septimán mohl svým prakem povalit toho Goliáše. Že se to mnohým, i lidem dobrým, zdálo nemožné, svědčí spíše o jejich malé znalosti literatury, než o dokonalosti odpovědi, jejíž autor ani nebyl zvláště nadaným a nadšeným filologem; také i směr pozdějších jeho studií nebyl naprosto filologický.

Nevěřím, že by tento článek byl způsobil tragický obrat v komedii obránecké; Píč byl asi smrtelně zklamán již v neděli, vida, jak chladně přijali obranu jeho přátelé, ale kdyby byl měl takový osudný význam, vinna by byla jakost obrany, ne tón odpovědi a nejméně nějaké uličnictví s naší strany. Odpověď na Píčovu obranu napsal septimán zcela samostatně, nikdo, kdo ji viděl v rukopise, neměl ani fysicky času, aby mu koncept opravil.

Některé mé údaje bylo by lze kontrolovat pomocí novin a děkanských aktů, ostatní, učiněné zpaměti nebo na základě mého deníku, jsou stejné váhy. Nenapadá mne ovšem chtít přesvědčit ..., jen pro ty lidi dobré vůle, pro které snad "septimán" byl skvrnou v historii protirukopisného boje, napsal jsem tuto vzpomínku "pro věčnou pamět", jak říkají právníci. Arnošt Kraus.

Realisté prý (str. 27) zlehčovali hlasování pro pravost rukopisů - ale 29. prosince vydali "podobný projev". Míněno je prohlášení 45 vědců ze dne 29. prosince 1911. Jaká je tu podobnost, vědí bozi. "Hlasovali" notáblové, vedle Tomka a Emlera, jistě povolaných, také Rieger a Krásnohorská (podotýkám, že si obou těch jmen vysoce vážím, a že jsem si s Eliškou Krásnohorskou v posledních letech jejích živě a velmi přátelsky dopisoval), kdežto naše prohlášení, jednotné, podepsali vesměs odborníci, kteří se většinou účastnili bojů, zahájených r. 1886, a bezpečně se s předmětem po léta zabývali, znali ty důkazy, jichž se dovolávali, a dovedli ocenit váhu každého z nich a každé námitky.

Marně hledám v prohlášení, jak je otiskl p. prof. Mareš, slova "vědecké přesvědčení", co tedy znamená, že ve větě, prohlašující, že "to není věda, to je vědecké přesvědčení", klade tato slova do uvozovek? My se dovoláváme důkazů, které každý mohl zkoumat po nás, prohlašujeme, že zdvořilá prohlášení palaeografů, kteří (jako nynější papež, jemuž Píč dělal dojem chorého, kterého bylo třeba šetřit) neznajíce jazyka, nedovedli ani poznat chyb v užívání zkratek, nemohou otřást důkazy nám známými a nevývratnými.

Kdo, jenž nepodnikl sám tu práci, aby tyto důkazy vyvrátil, smí říci, že to není věda? Co nám bylo do širší veřejnosti, která znala jen berlínskou modř a "Hanka fecit"? My řekli své a vyvrácení článku Píčova jsme s důvěrou přenechali septimánům.

IX.

Prof. Mareš se stejnou svrchovaností, s jakou posuzuje důvody filologické, pronáší také soudy o filolozích a celkové jejich činnosti. Rada Bílý napsal, že "pro některá slavná dotud jména, jako Kvíčalovo a Hattalovo, znamenal boj o RK smrt". Prof. Mareš to ví lépe než klasický filolog a češtinář moravský; byl posluchačem obou, "ale Kvíčala odpudil mne od studia filologie svou ponurostí. Hattala však byl ducha svobodného a jarého, nebyl zkostnatělým filologem. Podle svědectví Píčova měl plno dokladů proti námitkám Gebauerovým, ale pro něj takové doklady neměly žádné ceny, neboť podobným slovíčkářstvím nic se nedokáže ani nevyvrátí. H. bránil rukopisy svým způsobem; měl všeliké chyby, ale stín smrti na jeho jméno vrhati proto, že hájil rukopisů, není hodno ani spravedlivo."

Opsal jsem to a nepřipojuji výkřičníků - tiskárna jich tolik nemá, kolik bych jich potřeboval - a znalci se zasmějí i bez nich. Proti svědectví Píčovu mám ostatně svou vlastní vzpomínku, jak mě Hattala chytil na Příkopech a ujišťoval mě, že pádem Evangelia Janova je celý základ Gebaurovy gramatiky "v povětří". Nikdo nevrhá stín smrti na jméno Hattalovo, že hájil rukopisů, nýbrž proto, že jich nehájil, že pod zvučnými tituly udával znovu a znovu citáty a vtipy, které často neměly ani vztahu k RKZ, a dal se za to oslavovat jako povolaný obránce jejich. Ponurost nebo jarost nerozhodují o významu filologa, ani snad fysiologa. Kvíčala se pochoval svými vadami povahovými, byl po boji rukopisném morální mrtvolou, ale jako filolog a zejména jako učitel stál bezpečně vysoko nad Hattalou. Koho Kvíčalovy přednášky odpuzovaly od filologie a Hattalovy vábily, ten dokazuje nad slunce jasněji, že neměl nikdy v mozku filologické buňky.

Citáty z Kovářova "Uvedení" prý ukazují, že nastala změna v stanovisku k filologickým důkazům, ale autor toho "Uvedení" byl nicméně těmi důkazy přesvědčen, vášnivě účasten polemiky a patřil k zakladatelům Času.

Když nastalo jubileum nalezení RK, byla vojna, a český národ se zjevnou, nebo více méně špatně tajenou zaujatostí pro jednu stranu hleděl úzkostlivě a nadějně vstříc konci. To nebyla doba pro rozjitřování starých ran, odpůrci Masarykovi zahanbeně sledovali jeho cesty a přívrženci byli ochotni odpouštět. Z této nálady vznikly jubilejní články, jako Arne Nováka a Bílého, kteří, pokládajíce ovšem RK za definitivně pochovaný pro všechny lidi vzdělané a soudné, zapomenutý u masy, hleděli říci o něm co mohli nejlepšího.

Odměňuje se jim špatně a nezasloužil toho. Na okamžik možná prospěl. Poznání staré české literatury a krásy starého jazyka bylo základním dějem probuzení. Ale ovšem pro velkou časovou vzdálenost a změny v hlásko- a tvarosloví a v skladbě vyžadovalo to těžké studium a obsah té četby svou středověkou nezáživností neodměňoval za tu práci.

Tu včas, šťastně, jako by zázrakem, vyskytla se náhražka; v době, kdy Němci přeceňovali své Nibelunky, kdy je brali s sebou do pole (Feld- und Zeltausgabe Zeunova), měli jsme surogát za ně, zlomeček malý, lacino proměněný v část ohromného, nadnibelunského celku. Čtlo se to hravě, bylo to nejen srozumitelné, ale i moderní, národně-liberální, revoluční, romantické, a vykouzlovalo to ve spojení se sourozenci, RZ, Vyšehradskou písní, glosami, Evangeliem, miniaturami atd. obraz kultury, jaké mimo šťastné Čechy nebylo. Výborný alkohol v oněch smutných letech reakce, ale když Němci se vyspali ze své nibelunsko-romantické opičky, když zase hleděli k slunci západu, měl se i u nás RK a jiné hračky zavřít do skříně musejní, neboť působil nejen radostné činorodé opojení, nýbrž i otravu, a ta byla, bohužel, trvalá.

Otrávil nám generaci badatelů, pokazil díla Palackého a Šafaříka, a onoho v nejnešťastnější okamžik, v době boje s Höflerem připravil o úspěch u cizích historiků; zahubil studium staročeské; gramatika jazyka, vynikajícího svou krásnou zákonitostí, se proměnila v džungli pravidel, rušených nesmyslnými výjimkami. Nutil pozdější vědce k hájení nemožností, kalil jejich úsudek, jejich logiku, ne-li jejich povahu, takže bylo třeba nového obrození. Historie těch účinků není ještě napsána. Musila by si povšimnout i kulturních a politických škod, které nám působila isolace, představa o závistivé a nenávistné cizině. Širší obecenstvo slyšelo jen jásavé fanfáry a výsměch nad odpůrci, ale jinak bylo mezi zasvěcenci:

Přišel jsem - nebyl jsem slavistou - se svými pochybnostmi k Hattalovi, a uslyšel jsem mimo citát z Gervina jen nejostřejší kritiku - obhájců Rukopisů; opisoval jsem v museu rukopis, vstoupil, nevím který vynikající muž a přál - bylo po Novém roce, nevím jestli 1885 nebo 1886 - Paterovi, aby nalezl zlomek RZ. A Patera s líbezným úsměvem a zdvořilým "chřbeta ohýbáním" ujišťoval, že by "zlomek Rukopisu králodvorského si opravdu přál nalézti". Pán se srdečně zasmál: "Tak i Vy?!" (Auguři, jak vidět, se někdy přece nezdrželi úsměvu.) Ale když Šembera tvrdil totéž, že RZ je nepravý a RK pravý, tu se rozlehl z Čech výkřik zděšení a proklínání a Patera mlčel.

Víno z r. 1817 se do r. 1886 proměnilo v jed, jehož účinky líčil Masaryk na místech Herbenem citovaných a otištěných v Marešově spise na str. 6.

A cizina nebyla slepá, viděla to, důvody, kterým se u nás vzpírali, přijala bez zdráhání, vážnost české vědy a českého národa byla podkopána.

Mysleme si případ, že v dobré rodině se vyskytne nezdárný člen, který nesolidním obchodováním nebo skutky, hraničícími na trestnost, podkopává čest, které požívala u sousedů nebo obchodních přátel. Členové rodiny, těžce dotčení touto pohromou, semkli se tím úže a houževnatě hájí nevinu a solidnost svého příslušníka, jehož většina jich pokládá za neschopna takových skutků, soudíc podle sebe; menšina ho kryje, aby nezarmoutila vzácné příbuzné. Ale soud cizích zůstává pevný. Tu jednoho z rodiny opouští trpělivost, dokáže příbuzným vinu onoho nezdary a tím i před cizinou udělá silnou čáru mezi ním a ostatními členy. Je mnoho pláče, ale rodina po té amputaci je zase vítána v kruzích poctivých a čestných lidí. Ne ovšem všeobecně, jsou lidé, kteří si při oprávněném rozhořčení přihřívali svou soukromou nenávist, nebo těžili z něho jako konkurenti, ti nejsou smířeni, pochválí na oko onoho jednotlivce, ale jen aby mohli naznačit, že celkem přece jen na oné rodině zůstalo z pomluv obecných něco viset.

Jak asi přijme rodina takové opožděné útoky? Jedni se trpce usmějí nebo zaskřípají zuby a rozhněvají se tím více na hříšníka, ale jistě nejedna starší teta zapláče, že to zavinilo ono osudné přiznání, a že kdyby ho rodina byla teď ještě bránila, nebylo by došlo k této hanbě.

To je případ náš: realism, čteme v hl. X., podnikl boj za účely velmi vznešenými, zjednati vítězství pravdě, nahraditi falešnou minulost pravou a zvláště očistit český národ od hanby, zachránit čest národa - a úspěch toho očišťování: dr. Paul Kisch napsal k jubileu nalezení RK - tedy r. 1917, ne v červnu 1918 a ne ke konci světové války, nýbrž, kdy ještě bylo dobrou latinou obviňovat Čechy, speciálně dra Kramáře, že způsobili světovou válku, - v Bohemii článek, z něhož vyrostla brožurka "Der Kampf um die KH". P. prof. Mareš překládá s vzornou trpělivostí drzosti Kischovy, ba i to, co cituje z Hebbla, který psal ještě v době, kdy žádný realista se neozval; a tak se prý "obrátila mravní očista národa v pohanu a potupu". Realisté jsou vinni, praví p. prof. Mareš jako ona tetička. A hezky za větrem, mezi námi, si zadeklamuje proti Kischovi, poněkud nevděčně, když mu poskytl takovou zbraň proti realistům. Což nikdo z milovníků RK o tom nevěděl? Proč se neozvali na obranu idolu? Proč musil se proti důsledkům, učiněným ze správných předpokladů Kischem, ozvat - realista?! Stalo se to v "Union" v řadě feuilletonů, jejichž přečtení a srovnání s citáty Marešovými bych lidem dobré vůle doporučil, proto je otiskuji jako druhý "Přídavek". Paul Kisch neodpovídal a věděl proč; objevil se v žalostných nedbalkách co do vědění a usuzování, pokud neopakoval výsledky známé, což ostatně činil dost obratně.

Jedno ovšem autor oněch besed nevykonal: nespočítal jako pan prof. Mareš spisy uvedené v bibliografii Kischově; je to "217 německých spisů, z nichž většina bojuje proti Rukopisům. Z toho je zjevno, komu tak velice na tom záleželo, aby rukopisy byly prohlašovány za podvržené."

Jaké to číslo! Vidíš přímo, jak se smečka dvousetsedmnácti urputných Němců vrhá na náš národní poklad. Když už p. prof. Mareš si vzal práci sečíst je, snad nebude chybou podívat se na ně zblízka a učinit si seznam těchto lítých nepřátel. Pisatelé oněch spisů, noticek (velmi často zmínek) se tedy jmenují:

Bayer, Bělohoubek, Bernheim, Bratranek, Büdinger, Černý, Dambeck, Dobrovský, Dräxler-Manfred, Feifalík, Fouqué, Gebauer, Glaser, Goll, Goethe, Grässe, Grimm, Haller, Hanka, Hanuš, Hartmann, Hattala, Hauffen, Haupt, Hebbel, Helfert, Höfler, Jagič, Jakubec, Jireček, Justinus, Kalina, Kapper, Kisch, Klar, Klemm, Knieschek, Kopitar, Kotsmich, Kraus, Křepelka (vlastně Lindner), Krummel, Kuh, Kvíčala, Legis-Glückselig, Lepař, Leskien, Lippert, Mareš, Masaryk, Mašek, Mauthner, Meinert, Mickiewicz, Miklosich, Murko, Novák, Nebeský, Palacký, Palkovič, Pertz, Pypin, Rosenkranz, Royt, Sartori, Scheu, Schwammel, Spina, Springer, Stern, Sternberg, Swoboda, Šafařík, Šembera, Talvj, Thun, Tomek, Truhlář, Vašek, Vinařický, Vocel, Vondrák, Wachler, Waldau (Jaroš), Wattenbach, Weber, Wenzig, Willomitzer, Wislicenus, Zimmermann, Žunkovič.

Obraz se poněkud mění, jak vidíme; což teprve, kdybychom i jen mechanicky počítali, která to jména, častěji se opakujíce, vlastně to číslo tak zvětšují (Hanka, Hattala, Palacký, Svoboda) a kdybychom dokonce sahali pravým Němcům na zoubek a seznali, jakou převahu mezi nimi mají objektivní zpravodajové a nadšení důvěřiví věřící - pak bychom snad cítili pokušení stanovit zase nějakou metodickou zásadu.

XI.

Prof. Mareš vypravuje (stať XI.), jak v rozhodném období světové války byl vyzván, aby sestavil komisi odborníků pro nové zkoušky RKZ. Měl jakousi pochybnost, proč by měla býti rozvířena otázka RKZ právě v době tak rozhodné. Přes to vypracoval program, vypravil se do musejní knihovny, kde mu dr. Řezníček předložil různé doklady, z nichž poznal, že dva důvody proti pravosti Rukopisů jsou hrubým omylem, a nabyl jistoty, jaký účinek by mělo veřejné rozhlášení toho omylu: "projev veřejnosti proti našemu osvobozovateli"! I zarazil další zkoušení...

Proč nenapsal p. prof. Mareš, že v osudné době, v červnu 1918, chtěl muži nepředpojatými dáti přezkoumat otázku pravosti, doufaje, že se podaří dokázati přesvědčivě pro každého, že RKZ jsou podvrhy, že tedy Masaryk byl v právu, čímž podepře jeho akci zahraniční, že ho však zkoušky zklamaly, že vše mluvilo pro pravost, a tu zarazil zkoušky a uložil komisi mlčení? Nebylo by to pravda, ale jednak měli bychom krásný článek pro své čítanky, jak domácí odpor pracoval ruku v ruce se zahraničním, a za druhé byla by v tom logika, kdežto teď? Je červen 1918, je dávno po jubileu nalezení RK, a po článku Kischově, za to se každé české srdce třese o osud našich legií a akce Masarykovy. A tu několik řádných profesorů nemá nic lepšího na práci, než zahájit akci, jakou si mohl přáti leda hrabě Černín, jako důkazu, že český národ opravdu nejde mit dem elenden, erbärmlichen Masaryk. A když se jim podařilo, co chtěli, teprve poznají, jaký účinek by mělo veřejné vyhlášení. To světlo jim vzešlo teprve při konversaci s "největším Čechem" Řezníčkem! Každý mimořádný profesor, každý soukromý docent, ba i lektor byl by jim to mohl říci napřed.

To je "zase vzorek metody" p. prof. Mareše.

Ty důkazy podvrženosti, o jejichž lichosti se takto přesvědčil, které však prý rozhodly boj v širší veřejnosti, jsou podle této stati berlínská modř a kryptogram "Hanka fecit".

Připomíná mi to scénu z r. 1886, kdy jsme, nevím kde, blahopřáli Masarykovi k úspěchu posledního čísla Athenaea. Ale Vlček zlostně dodal, že lví podíl na úpěchu ve veřejnosti měla zvětšená fotografie, ukazující, že v RK stálo opravdu bodrost, a bedrost že vzniklo vyškrabáním. "Jsme divoši od Orinoka (vídeňský list, nevím při které příležitosti, hodil nám tu nadávku na hlavu), názor, hmota působí, ne logika."

Přiznám se, že jsem se těšil jako kdo jiný; když chemikové přes velkou opatrnost a šetrnost k RK musili rozmnožovat důkazy proti němu. Ale Hanka fecit žádný realista nepokládal za "důkaz" nepravosti, nanejvýše za pomůcku při hledání básníka a písaře (bludnou ovšem), jak o tom svědčí můj článek "Königinhofer Geschichten" v Čechische Revue V., r. 1912, otištěný zde jako Přídavek I.

Kdo by uvěřil v Hankovo autorství RZ teprve na základě jeho podpisu nebo jeho přiznání, toho je mi líto, a Dolanský ovšem svým objevem nechtěl dokázat nepravost, ta byla dávno prokázána, a není-li tam napsáno Hanka fecit, je vše při starém, jako před objevením kryptogramu. Je tam bezděčných "Hanka fecit" plno, jsou v každém tvaru, který lze vyložit jen z slovinštiny nebo ruštiny, v každém řádku Kytice ("Kdybych věděla", zpívala, jak známo, vlastní matka Hankova při hromobití) v každém tahu písma, hledí-li naň paleograf nebo grafolog, nač kryptogram? Friedrich ho nenašel v rukopise, ale už před Friedrichem, jak prof. Mareš ukazuje, kde který realista, píšící o RZ mlčel o něm. Co chcete víc? Mělo se to prý výslovně odvolat, kdo? Dolanský je mrtev, a my ostatní máme jiné věci na práci, než starat se o RZ, který pro nás je věcí tak odbytou, jako čertův sloup na Vyšehradě, Drahomířino v peklo vzetí, upečený kuchař Václava IV., Žižkův buben, pohyb hvězdné oblohy kolem země nebo Strašidlo na Podskalí. Dobyvši vítězství se naše vojsko rozešlo, nikdo nemá povinnost nebo právo, hájit nějakou posici nebo vzdáti se jí; v přehledech literatury je pro to místo a tam se i zaregistrují články obhájců o Hanka fecit; tam budoucí historik našich sporů vyhledá pohřebiště jeho. Hanka fecit bylo vlastně nepříjemné: těšili jsme se, že jsme rozřešili záhadu a ukázalo se, že jsme jen uhodli hádanku, jejíž rozluštění bylo otištěno v příštím čísle. Bohudíky, že ty klikyháky nic neznamenají, byly by teď dvojnásob záhadné, když víme, že Hanka RZ napsal sám, ne Linda, a byl by tedy jednal šíleně, on, prohnaný Hanka!

Ze zpráv o výsledku té profesorské ankety dvě místa stojí za reprodukci: "Pan bibliotekář předložil nám Hankův pokus napodobiti starý rukopis, totiž "Píseň na Vyšehrad". Rozdíl v písmě RK a této napodobeniny je na první pohled zřejmý, nemluvíc o písmě RZ...; předložil nám též písmo Hankovo z různých dob a ukázal, jak Hanka se cvičil v napodobení starého písma teprve, když byl RK nalezl."

(Píseň na Vyšehrad byla nalezena r. 1816, RK r. 1817, a přece Hanka napodoboval staré písmo teprve, když byl nalezl RK. Zatočila se mi hlava, na štěstí jsem vylovil ze zbytků svých vědomostí kantovských, že čas je pouhou formou naší smyslovosti.)

Druhé: "Jest věcí osobní mravní odpovědnosti ukazovati prstem na Hanku jako padělatele RKZ... Neboť není žádného důkazu pro to... Hanka sám před soudem, na sklonku svého života, přisahal, že RKZ nepodvrhl... Jar. Čelakovský měl za nemožné uvěřiti, že by muž, jenž s takovou rozhorleností se vyslovoval o podezření naň uvaleném, mohl míti podíl na takovém skutku..."

Ze zásady metodické, která inspirovala tato dvě místa, mohly by se vyvinout zajímavé důsledky.

Scéna před soudem: soudní znalec-grafolog předstupuje a očistiv si brýle, začíná: "Anonymní dopis je psán písmem přetvářeným, nicméně lze dokázat, že je totožné s písmem předloženého mi podepsaného dopisu obžalovaného, neboť..."

Soudce (přeruší ho): "Vidím, že pan znalec je na omylu. Ty dva listy jsem právě ukázal panu X, řádnému profesoru osteologie, panu Y, ř. prof. dogmatiky, panu Z, ř. p. balneologie, a p. V, ř. prof. severní novozélandštiny a všem čtyřem řádným profesorům na první pohleď byl rozdíl písma obou dopisů zřejmý."

Nebo do nového trestního zákona pro republiku bude snad pojato ustanovení, že osoby starší padesáti let (na sklonku života) mohou dokázat svou nevinu rozhorleností, s kterou zapírají, nebo přísahou. V středověku tak bylo, ale tu musilo aspoň přísahat s obviněným tré nebo sedm pomocníků, kteří byli ochotni, trpěti s ním po případě stejný trest.

Žert stranou! Ten "profesorský vtip" má stránku velmi vážnou:

Ať se rozhlížíme kamkoli po mluvčích veřejného mínění a hlasatelích pravd, shledáváme zaujatost, vůli k pravdě zatlačenou jinými závazky a povinnostmi. Ať žurnalista sebe více hromadí důvodů rozumových a citových, ať řečník sebe hřímavěji se dovolává všeobecného souhlasu a sebe upřímněji se bije v prsa, my víme, že kdyby jejich rozum nebo cit je vedl jinou cestou, nesměli by nám to říci, protože by tím ztratili svůj chléb nebo svůj význam, nebo by poškodili svou stranu. I kněz, ten kněz, který nás učí pravdu ctít a pravdu mluvit, smí hlásat jen jednu pravdu; dospěje-li k jiné, k pravdě své, musí svléci svůj velebný háv nebo - lháti. Nevěříme již nikomu téměř, že, slibuje nám pravdu, řekne nám opravdu pravdu celou, nic než pravdu, svou pravdu.

Jen jedno je místo, kde ji očekáváme, a k němuž hledíme jako k poslednímu útulku jejímu a tím je katedra vysokoškolského učitele.

V úzkém rámci svého oboru může, umí, má a hlavně smí hlásati pravdu, jak k ní dospěl; jestli od někoho, tedy od něho to očekává mládež, vzhlížející k jeho stolci a směle přenáší tuto představu na jeho slova i tam, kde mluví o předmětech odboru jiného, o věcech studentských, praktických, o politice, o náboženství, předpokládajíc, že nestane před ní ani v těchto případech, aniž se důkladně připravil a přiblížil tak dalece, jak je toho třeba, stupně jeho hodnosti důstojného v ovládání předmětů - kdo této hodnosti nedbá, kdo s ledabylými vědomostmi a frasemi předstoupí před mládež, ten se prohřešil na ní a zašlapal korouhev vědy jemu svěřenou v prach.

Na konci stati XI. brání se prof. Mareš proti obvinění Vášovu a Hýskovu (Hýsek ovšem ho neobvinil) z nenávisti k T. G. Masarykovi jako motivu; jak se dostal do otázky RK ukázal nahoře, "necítil nikdy osobní nenávisti k prof. T. G. Masarykovi, neměl k tomu žádného důvodu, naše osobní styky byly zcela povrchní, v ničem mi nepřekážel ani neublížil." Tato slova do puntíku svým jménem opisuji, vkládaje na místo jména Masarykova jméno Marešovo, a dodal bych, že jsem si nositele jeho nad míru vážil. Tak jest, a nikdy bych nebyl napsal řádku proti němu, kdyby mi nebyl vyčetl plno špatných a nečestných vlastností: jsemť jeden z pět a čtyřicíti. Několik z nás, ovšem bez úmluvy, vyvrátilo plno námitek Marešových články mnohem skvělejšími než tento můj. Tím byla však odrážena zdánlivě jen jednotlivá tvrzení a mně stále něco chybělo, právě vůči odpůrci tak významného postavení; z šermírny i z dobrovolnické školy jsem si odnesl vědomí, že pouhá obrana a samé parýrování nestačí, i odhodlal jsem se tedy k nezbytnému útoku na celou posici p. prof. Mareše. Kdo tak přísně posuzuje metody naše, na toho metody si posvítit musí býti také dovoleno; jak dopadne mé šetření, za to nemohu.

XII.

Realistické metody nesnesou prý měřítka pro hodnotu vědeckých prací,... kterého, není bohužel, řečeno tak jasně, abych tomu dokonale rozuměl. Vycházejí prý z principu napřed pojatého, k jehož důkazu hledají fakta.

Kdo zkoumá pravost památky, může dospěti k dvěma výsledkům; A: je pravá, B: je podvržená. Třetího není. To ví napřed, má oba výsledky v duchu, snad jeden je mu vítanější než druhý, a klade si otázku, jakou musí být památka, je-li A, a jakou, je-li B? To je nevyhnutelné, ale to neznamená předpokládat, co teprve dokáží fakta.

Gebauer dlouho hledal fakta, aby dokázal žádoucí pravost RK, ale narážeje na stálé pochybnosti, nechal jej po léta stranou a sbíral fakta, fakta, fakta, až se z nich vyloupl obraz staré češtiny, obraz netušené krásy a zákonitosti, s níž srovnání RKZ nesnesly. Byl to experiment.

Tedy ani ten není duchovým vědám tak cizí, jak se snad domnívá p. prof. Mareš. Gebauer objevil v staré češtině zákon jotace. (Z morjo je moře, ale z morja je mořě.) A ihned se ho ptal Jagič: Jak je to s RK? A Gebauer, věřící nebo polověřící ještě, musil se přiznat, že v RK ten zákon neplatí, ba že celý jeho pravopis činí nemožným jej vyjádřiti. Havlík objevil pravidlo jerové (proč říkáme švec a s ševcem, lev a se lvem) a zase se ukázalo, že v RK neplatilo, že RK nebyl psán v době, kdy písař bezděčně podle sluchu psal správné tvary, nýbrž byl psán někým, kdo znal pravidla známá r. 1817, ale nikoli fakta, objevená teprve o šedesát, sedmdesát let později.

Celým spisem Marešovým táhne se polemika proti vědeckému přesvědčení realistů, co chvíle se objevují ta slova v uvozovkách nebo bez nich, konečně v stati 12. dochází na úvahu o něm.

V spojení "vědecké přesvědčení" je prý contra dictio in adiecto. Přesvědčení nemůže býti vědecké, "něco vědět a býti o něčem přesvědčen, je rozdíl, přesvědčení se zakládá na nedostatečném vědění, kde rozhoduje citový mravní motiv. Proto nelze nikomu vzíti jeho přesvědčení..."

Nemám při ruce knih, píšu na zahradě letoviště, a nemohu nahlédnout do slovníků, je-li Marešova definice přesvědčení ve shodě s názorem lexikografů. Ale přiznávám se, že je mi nová, že se neshoduje, jak se mi zdá, s tím, co stanoví Usus obyčejné mluvy.

Řekne-li mi dáma, že její poměr k příteli jejího muže byl bezvadný, a já vybuchnu: "O tom jsem přesvědčen", pak snad lžu, ale jistě nenaznačuji tím slovem nějakého omezení své důvěry v její upřímnost; neříkám, že tomu věřím, protože bych to rád viděl, nýbrž pravím, že tomu věřím, protože ji příliš dobře znám, abych pochyboval. Němci mají pro taková ujištění frasi: mluviti "mit dem Brustton der Überzeugung".

A s tím se shoduje, tuším, etymologie; v době, kdy svědky nekonfrontovali, nýbrž počítali, mohl někdo býti doslovně přesvědčen, jako dnes přehlasován. Subjektivita byla při tom tak vyloučena, že se mohl stát objektem visícím na čakanu, byť subjektivně věděl sebe lépe, že je nevinen. Později svědkové nebyli počítáni, nýbrž svědectví byla vážena, aby mohla přesvědčovat; potom přesvědčovaly autority a hlavně důvody. Až se konečně slovo přenášelo i do oblasti, kde nemá vlastně oprávnění, a mluvilo se o vnitřním přesvědčení, které žádným přesvědčením nebylo. Kdo svému blouznění nebo svému cynismu říká přesvědčení, tomu je ovšem nelze vzíti žádným rozumovým důvodem, ale přesvědčením to není. Čili:

Mareš si volí příklad, kde přestává právě, čemu se říká obecně přesvědčení. "Atheista může býti přesvědčen, že není boha, ale nemůže své přesvědčení stupňovati ve vědění, nemůže říci: vím, že není boha." Snad, snad i věřící může věřit v boha, ale nemůže říci, že ví, že jest bůh, neboť bytí a nebytí boha je právě vyňato, jako tolik jiných věcí, z oblasti našeho vědění; ale je proto slovo přesvědčení omezeno na věci, kterých nelze vědět? Jsem přesvědčen, že jsem se narodil, a jsem přesvědčen, že umru, jsem přesvědčen, že po těchto horkých dnech přijdou chladnější, že jedna strana trojúhelníku je kratší než součet ostatních; že vlak, který očekávám, přijede v 17:27, nebude-li zpožděn, a o tisíci věcí jiných, o kterých mne přesvědčila zkušenost nebo přemýšlení nebo spolehlivé poučení a všechny ty věci také vím, nebo domnívám se vědět je, dokud mne někdo nepřesvědčí o opaku, neboť přesvědčení lze vzíti.

Týmž právem, jakým spojení vědecké přesvědčení označil za contradictio in adiecto, mohl by p. prof. Mareš říci, že je nemožné opíti se pivem nebo vínem, když přece opojen může býti člověk jen krásou, láskou, nadšením.

Pan prof. Mareš chce, jak vidět, vykouzlit rovnost mezi odpůrci RKZ a věřícími, kteří si už netroufají říci a nemohou dokázati, že RKZ jsou pravé památky 10. až 14. století. Oni vědí, že jsou proneseny proti tomu jejich datování závažné námitky, zlehčují je, ale touží po vyvrácení, a prozatím se utíkají na půdu domnělé rovnosti, která se obratem ruky stává vlastně nerovností, neboť my, nevěrci, jsme patrně - jak dobře volený příklad ukazuje - rouhavými ateisty, kteří hlásají přesvědčení, ne vědění, obránci jsou zbožní, pevně přesvědčení o kráse, dobrotě, dokonalosti svého Rukopisu (jak by k té dokonalosti chyběla existence? důkaz ontologický), oni hájí dobrou věc a proto mají právo imputovat nám nejhnusnější motivy; činí nám koncesi, když připouštějí, že "dokázat pravost přesně vědecky je právě tak těžko jako dokázati jejich podvrženost" - ach ne, co dokázaně napsal Hanka, co se celým svým věděním a cítěním hlásí do doby nalezení a předstírá býti o staletí starší, to je podvržené, o tom nás přesvědčili Gebauer, Goll, Vlček, Pekař, Truhlář, Máchal, Hanuš, Vašek a "legie" bojující pod vedením Masarykovým; není třeba "svalovati břemeno dokazování na nás, kdo obviňují rukopisy z podvrženosti": naši té povinnosti dávno dostáli, tu leží rukopisy a dokazují se jako podvrhy samy, prostě svou existencí.

Hanka vás přesvědčil svou přísahou; i my jsme ochotni přisahat, neboť naše přesvědčení není žádné "přesvědčení", je to přesvědčení vědecké.

"Mládeži, nenechej promarniti nic z dědictví otcův", končí prof. Mareš; mládež by mu mohla odpovědět, že v dědictví otcův Hanky a Svobody je, jako často v dědictvích bývá, mnoho haraburdí, které jenom překáží a páchne stuchlinou. Pila-li generace jedna nebo dvě z RKZ vlastenecké nadšení v době, kdy nebylo lze hlesnout o skutečné velkosti národa, my toho nepotřebujeme. Nepotřebujeme vymyšlených Lumírů a Luborů, Zábojů a Vneslavů, máme Husa, Jeronyma, Žižku, Prokopa, Chelčického, Komenského, Dobrovského, Palackého. Šafaříka, Purkyně, Havlíčka, Nerudu a Máchu, Smetanu a Dvořáka, Mánesa a Alše, máme Zborov a anabasi, magistrálu, Terron a Doss' Alto, máme Winkelrieda-Ševce, Achillea-Štefanika, Odyssea-Beneše a máme Herakla-Masaryka, který potřel erymanthského kance pověry, zaplašil tři sta osm Stymfalských ptáků, vyvlekl na světlo Kerbera s jeho třemi hlavami Nastič-Forgach-Ährenthal a přinesl z jihu jablka Hesperidek, propláchl Augiášův chléb (sic) politiky, sestřelil supa, kroužícího nad spoutaným Prometheem, a last not least srazil devět hlav královédvorskému hadu, takže už nemohou uštknout, jen snad syčet jako jiná strašidla o Valpurgině noci.

Mefistofeles:


         V to ještě jiná havět syčí.

Sfinx:


         Co bez trupu jsou z Lerny hlavy.
         Ač ježí se jak v čas své slávy,
         přec nebudí již bázeň ničí.

V Plané n. Lužn., v červenci 1927.

Vědecké metody pana profesora Dr. Frant. Mareše,
zvláště v otázce Rukopisů. Napsal Dr. Arnošt Kraus, profesor německého jazyka a literatury na universitě Karlově. Nakladatelství J. Šnajdr, Kladno. 1928. Formát20 x 13,5 cm. Stran 84.