František Mareš
Nepravdivé legendy o Rukopise
Zelenohorském a Královédvorském.
VYDALA ČESKOSLOVENSKÁ SPOLEČNOST RUKOPISNÁ
nákladem vlastním
V Praze 1938.
Univ. Prof. Dr. FRANTIŠEK MAREŠ

byl u příležitosti svých 80. narozenin požádán jako nejlepší znalec rukopisové otázky redakcí "Nedělního listu", aby napsal pro širokou veřejnost pojednání o nynějšim stavu sporu o RKZ a o pohnutkách, které ho přiměly, že vystoupil v otázce Rukopisů proti realistům a jejich vůdci T. G. M. Vzhledem k rozsáhlosti látky rozdělil prof. M. svoje pojednání na 2 články, z nichž první "Legenda o Rukopisech" byl uveřejněn 19. XII. 1937 a druhý "Legendy nepravdivé a pravdivé" 23. I. 1938. Vzhledem k tomu, že oba články vyvolaly značný zájem o otázku našich nejstarších literárních památek, vydává ČSl. spol. rukopisná oba články v úpravě prof. Mareše jako samostatné pojednání.
Motto:  Především mluvte vždy pravdu.
Za císaře Josefa II.,

v době osvícené, projednávána již také jaksi duchovní pozůstalost po bývalém českém národu a odhadována kriticky. Hájkova kronika, oblíbené čtení českého lidu, uznána za plnou výmyslů, takže se jevilo lží i co v ní bylo pravdivého. Zkoumán kriticky český jazyk a shledávány jeho písemné památky jako definitivně ukončené kulturní dílo. České dějiny očišťovány od pozdějších výmyslů; pochybovačná nadkritika zavrhla Kristianovu legendu o sv. Václavu (jejíž spisovatel se představoval jako příbuzný sv. Vojtěcha a bratr knížete Boleslava II., tedy Strachkvas) jako padělek pozdějších století. S pochybným úsměvem, ne-li s úsměškem, pohlíželo se na snahy probudit pokořený lid

k novému národnímu životu.

"Tichý genius" Jungmann napomínal vlastence, aby pracovali tiše a potají, nechlubili se úspěchem a nebudili pozornost protivníků. "lépe, považují-li nás za Němce". Ustrašená zkroušenost, doufání ve spravedlnost a Herderovu humanitu, holubičí povaha a "ožehavý ostych chléva", to byl duch tehdejšího vlastenectví. A do toho vpadne 26-letý student práv

Václav Hanka

s Rukopisem Královédvorským, zbytkem velkého sborníku hrdinských zpěvů z dávné minulosti národa, plných smělé síly a statečnosti i jazykové lahody, takže vzbudil světovou pozornost. Sám Dobrovský přijal jej jako vynikající nade vše, co se dosud v staročeském písemnictví nalezlo, čistotou a správností jazyka, silou a lahodou. - A v téže době objeven, neznámo kde a od koho, podle pergamenu, jazyka i písma velmi starý rukopis, jevíci vliv cyrilo-metodějský: dramatický výjev Libušina soudu (LS). Avšak tento rukopis, nazývaný od r. 1859 zelenohorským, Dobrovský prohlásil za padělek, dříve než jej uviděl, pro jméno Čech a že neuznával v Čechách vlivu cyrilometodějského. Avšak tento rukopis vzbudil nadšenou pozornost v Polsku, kde jej hned r. 1820 uveřejnil Rakowiecki a po něm admirál Šiškov r. 1821 v Petrohradské akademii jako památku všeslovanskou. Potom teprve jej uveřejnil Jungmann v Kroku r. 1822. Dobrovský se nad tím pohoršil tak, že r. 1824 ve vídeňském Archivu vystoupil proti "literárnímu podvodu" nějakého darebáka (eines Schurken), a jsa ponoukán od Kopitara, uveřejnil v jeho časopise řadu "důkazů" padělanosti L. S. a označil Jungmanna a Hanku za jeho původce, Lindu za písaře.

Jungmann nesl velmi těžce tuto křivdu, ale mlčel z úcty k Dobrovskému a z šetrnosti k jeho chorobě. Hanka však - souhlasil s Dobrovským, psal r. 1821 Rakowieckému: "my to zde v podezření máme". Nechtěl nic mít s LS, který odložen v Museu jako padělek.
Hanka, knihovník musejní, objevil r. 1829 kdesi starou knihu, s jejíchž desk strhl list pergamenu s latinským textem z Ev. sv. Jana (zlomek o vjezdu do Jerusalema a poslední večeři) písmem X. stol.; a mezi řádky psanými inkoustem staročeský překlad, psaný stejným písmem, ale směsí červené a hnědé barvy. Tento nález přijal Dobrovský zprvu s povděkem: "A to je něco jiného." Když však zjistil jazykové shody cyrilometodějského rázu mezi RZ a Ev. J., takže by uznáním tohoto uznal i onen, zavrhl oba jako padělek a odbyl Hanku slovy: "Mlčte, budu také mlčet." A Hanka nález schoval a mlčel, což se pokládá za jeho "usvědčení".
Po smrti Dobrovskéhlo Palacký a Šafařík roku 1840 vydali LS i Ev. J. jako

"Nejstarší pomníky jazyka českého"
("Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache"),

vyvrátili námitky - důkazy Dobrovského, Šafařík poukázal na jazykové závady staročeského překladu, na př.: in pullo asinae - na grěběti oslině (jakoby osla m. oslice); abs. abl. coena facta - večeře učiněna (m. po večeři); qui eraueum traditurus - jenž bieše prelade (m. jenž měl ho zraditi). Překladatel nevěděl, jak přeložit do češtiny zvláštní latinské tvary mluvnické; to nebyl Hanka, Čech a latinář, spíše středověký mnich Němec, neznalý dokonale češtiny, jací v Čechách působili v prvních dobách latinského křesťanství; podobně ve zlomcích Frisinských. Gebauer vydal r. 1881 Ev. J. jako jazykově nezávadné. Když roku 1886 bylo zjištěno, že je ten český překlad psán barvou, uznal jej sám za padělek, pro ty jazykové shody s LS, což potom sloužilo za důkaz i proti tomuto. Tak byly si "padělky" vzájemně důkazem a Hanka "notorickým falsátorem". Desky, s kterých Hanka r. 1829 strhl pergamen se zlomkem Ev. J., byly v museu uloženy pod nesprávným nadpisem; teprve r. 1936 objevili je Andrlík a Matoušek a zjistili na nich otisk nejen latinského, nýbrž i staročeského písma, shodný s písmem strženého listu pergamenu. Staročeský text byl tedy na desce i na tom listu dříve, nežli Hanka jej s desky strhl: nepsal jej tedy Hanka. Palacký a Šafařík mají pravdu, LS i Ev. J. jsou nejstarší pomníky českého jazyka z X. stol. (Zprávy čs. spol. ruk. č. 13, 14-15.)

Rukopisy a české státní právo.

Vídenští slavisté Korpitar, Miklosich a Jagič trvali na padělanosti LS i RK, poněvadž se objevily příliš vhod českému národu; Ev. J. byli by mu dopřáli. Ale za důkaz měli jen desetislabičné verše, které vydávali za chybné napodobení desaterace srbských junáckých zpěvů, které Hanka přeložil podle sbirky Vuka Karadžiče a vydal právě před nalezením RK. Mínili mylně, že starým Čechům byl desetislabičný verš neznámý. Kopitar ponoukal také ještě Dobrovského: zdali glosy v Mater verborum ještě se nerozmnožily vlivem Hankovým? Ti slavisté jiného důkazu proti Rukopisům nesvedli; k tomu bylo třeba Čechů samých.
R. 1848 však dospělo národní sebevědomí až ku požadavku českého státního práva. A v tom spatřovala Vídeň také vliv Rukopisů.
Proto měl být národní duch pokořen důkazem, že RKZ jsou falešné podvrhy, právě tak jako to státní právo. Proto policejní ředitel Päumann v Praze, s vědomím ministra policie, dal r. 1858 uveřejnit v "Tagesbote" článek universitního knihovníka Zeidlera "Rukopisové lži a paleografické pravdy", v němž Hanka přímo označován padělatelem RK; redaktor Kuh byl proto ve dvou instancích soudních odsouzen, ale vídeňskou vládou osvobozen, z důvodu, že být jmenován původcem tak slavného díla není urážkou; vzorek vládni ironie. Kuh nesměl býti trestán za ochotu k vládě. Při té příležitosti W. W. Tomek r. 1859 zjistil v Nepomuku, že LS byl nalezen na zámku Zelené hoře; proto byl od té doby nazýván RZ.
Vídenští slavisté však se nedali odradit. Büdinger dokazoval, že RK byl složen napřed německy podle Hájkovy kroniky; a literární historik Fejfalik roku 1860, předchůdce obdobného směru v Čechách, dovodil, že pravé staročeské památky jsou všechny sepsálny podle německých předloh, kdeožto RKZ jsou původní a proto padělané.

Palacký a Jireček

tehdy vyvrátili tyto mátohy. Palacký zejména dovodil, že v Čechách roku 1817 nebyly známy historické skuteěnosti, kterých se dotýkají básně RK, totiž že po vyhnáni Polanův od Oldřicha r. 1004 nastoupil Jaromír vládu opět, a že Beneš Hermanóv, vítěz nad Sasíky, žil kolem r. 1204 a ne teprve r. 1283, jak mínili vykladatelé RK. Tak byly Rukopisy očištěny od pomluv pokud to vůbec možno, a národ z nich teprve čerpal sílu ke kulturnímu tvoření, nastala

doba nebývalého rozkvětu národního umění,

čistota a lahoda jazyka v Máchově Máji, hrdinové RK nadchli malíře Mánesa, Alše, sochaře Wagnera, Myslbeka. Vrcholem bylo opětné vybudování

Národního divadla,

které zasvěceno r. 1883 Smetanovou operou Libuše, na slova Libušina soudu v RZ; a první krasořečník český, Jakub Seifert, přednesl s jeviště báseň o Boji křesťanů s Tatary z RK. Je-li národní kultura základem i důvodem k národní svobodě, zasloužily se Rukopisy vysoce o národní osvobození: udržovaly národ ve víře v sebe za válečné bídy, Smetanovým Vyšehradem a Libuší. V téže době, co Národní divadlo dal - národ sobě, - otevřena též

česká universita

od neochotné a vzpírající se vídeňské vlády. A tu někteří noví profesoři filosofické fakulty obnovili otázku padělanosti Rukopisů; uznali za vědeckou i mravní povinnost, za věc národní cti, rozhodnouti s konečnou platností tuto vídeňskou otázku; a také v zájmu svobody vědeckého badání, jakoby potlačené autoritou Palackého a P. J. Šafaříka. Prof. jazykozpytu Jan Gebauer, jenž prve hájil Rukopisů proti námitkám prof. A. Vaška, osvojil si je a napsal do německé encyklopedie r. 1881 výklad o RK, že jeho jazyk se silně odchyluje od obyčejného jazyka staročeských památek, což by se dalo vysvětlit i jinak než jeho padělaností, že tedy nutno žádat paleografické a chemické prozkoumání toho rukopisu: "budou-li tyto zkoušky s to, aby bezpečně dokázaly starobylost rukopisu, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro jazykové odchylky bude nám hledati výkladů jiných." Takový vědecky zcela správný článek napsal Gebauer také česky: "Potřeba dalších zkoušek paleografických a chemických". Ale jeho uveřejnění v "Listech filologických" neuznal za vhodné jeho spoluredaktor prof. Kvíčala, předvídaje, jaký odpor by vzbudil v české veřejnosti; i doporučil uveřejnit článek ten v

"Athenaeum", časopisu pro vědeckou kritiku, jehož redaktor,
prof. T. G. Masaryk,

byl již z Vídně přesvědčen o padělanosti našich Rukopisů a měl v programu očistit náš národní život od "falešné rekopocty", k čemuž měl také odvahu a způsobilost. Sjednal s ním tedy Kvíčala, aby požádal Gebauera za ten článek dopisem, který byl potom úvodem k tomu článku v Athenaeu uveřejněn. Dopis ten však vlastně popřel účel toho článku, totiž potřebu chemických a paleografických zkoušek Rukopisů: "chemické zkoušky nám spor nadobro nerozhodnou, nezbývá tedy než gramatika staročeská, ta nám pomůže nejvíce; je studium staré češtiny tak pokročilé, že se věci smí odvážit? Je-li gramatika vaše správná, musí se s ní gramatika Rukopisů shodovati; neshoduje-li se, buď Rukopisy jsou nesprávné, buď gramatika vaše."

Tak soudil Masaryk a určil směr nového boje proti Rukopisům, stal se jeho organisátorem a záštitou, ač vědeckými důkazy mu nepřispěl. Soud: chemické zkoušky nám spor nadobro nerozhodnou, je soud a priori, když ty zkoušky teprve měly být konány. Ale je tu postavena alternativa: buď jsou Rukopisy nesprávné, buď gramatika vaše. A také o této gramatice možno soudit a priori: je založena na malém počtu spisů ze XIV. stol.; z dřívějších dob, do kterých se hlásí básně RKZ, zachovalo se spisů málo; staročeská gramatika i slovník nemohou nikdy obsáhnouti živého jazyka dávných dob, i kdyby všecky zachované listiny, nápisy i soudní akta byly bývaly co nejpozorněji prozkoumány. A i tak byla mnohá "nedoložená, ano nemožná" slova doložena od četných odborníků v českém jazykozpytu, jako byli Hattala, podle něhož psal J. Grégr obranu RKZ v Nár. listech r. 1886, J. B. Mašek, Brandl, bratři Jirečkové, Zákrejs a jiní, zvláště v "Osvětě" V. Vlčka.
Gebauer byl tímto odporem překvapen, ale také utvrzen ve svém přesvědčení; nechal se strhnouti na stanovisko Masarykovo, ve svém "Poučení o padělaných Rukopisech" r. 1888 zdůraznil důkaz ze shody odchylek jazykových v Rukopisech s chybami Hankovými před objevením Rukopisů, takže i tu jsou z hlavy Hankovy, jenž byl "notorický falsátor", kterýž důkaz měl za nevývratný; a o chemických zkouškách, které byl již zkritisoval jako nicotné, prohlásil, že se nepodobá, že by mohly bezpečně určit stáří nějakého rukopisu. Ale svým důkazem z jazykových shod, založeným na osobě Hankově, usnadnil úkol chemických zkoušek: nepotřebují bezpečně určit stáří RKZ, stačí úplně důkaz, že nebyly psány - ne před rokem 1816, pro ten desaterac, nýbrž o mnoho let dříve; že byly staré již při nalezení.

Chemické zkoušky RK dokázaly více než gramatikové se nadáli.

Chemické zkoušky rasur a oprav v RK dokázaly již r. 1880, že hmota jeho písma byla stará již při nalezení r. 1817. Hanka před soudem r. 1859 přísežně doznal, že hned po nálezu RK, s vědomím Dobrovského, přetáhl černým inkoustem některá vybledlá písmena, tak zvláště opravil slovo cíe, jak ukazuje fotografie Rokosova z r. 1860. A toto Hankovo cíe již dokazuje, že neznal tahu písma RK, které tehdy měli za okrouhlé, až teprve fotografie ukázala písmo lomené, gotické; a chemik V. Šafařík smyl Hankovo cíe vodou a staré c se spodní pravou částí starého o vyšlo najevo. Sirníkem vystoupily obě litery velmi tmavě a zřetelně, jenom levá půlka o, snad škrábáním zesláblá, něco bleději (Časop. mus. kr. česk. 1881, 1. sv. str. 145), což dokazuje, že toto co bylo psáno o mnoho let dříve než r. 1816: bezpečný důkaz chemický i paleografický. Nová námitka, že Hanka, "křívopřísežník", mohl to cíe vepsat až r. 1859, takže se ještě smylo vodou, svědčí o zmatku vyznavače falešné legendy; to cíe jest již v prvních vydáních RK, a důkaz se zakládá v tom ožilém o. Chemické zkoušky četných rukopisů byly konány před musejní komisí r. 1886, jejich protokoly a závěry uveřejněny v Časopise musejním r. 1887. Chemikové Vojtěch Šafařík a Ant. Bělohoubek konali napřed zkoušky každý zvlášť, bez úmluvy o jejich způsobu a postupu; potom demonstrovali a vysvětlovali je před Musejní komisí, kde Gebauer činil dotazy a námitky, podle svých odborných rádců, které o těch zkouškách sám poučoval, takže potom ani se nepřihlásili a předkládal ke zkoumání jejich uměle chemicky upravené padělky starých rukopisů. "Zpráva musejni komise o chemickém a drobnohledném ohledání rukopisů musejních" r. 1887 jest obsáhlé a podrobné vědecké dílo, k jakému u jiných národů není takových podnětů.
V. Šafařík prozkoumal soukromě také RZ; podle jeho zápisků nezbylo tu na povrchu pergamenu po hmotě inkoustu ani stopy (kromě po celém povrchu od nálezce rozetřené železité rzi); bledě zelené písmeny v pergameně rozlité, navrch železo a měď vespod; okraje pergamenu a dírky od nití šoupáním tak roztřepené, jak toho žádným uměním napodobiti nelze; "kormoutí mne" - zapisuje si Šafařík - "že LS napořád záadou zůstává a že nemilé analogie s Písní na Vyšehrad se třeba zdáli objevují, ačkoli povaha pergamenu a zvláště obsahu vylučuje takřka z oboru možnosti myšlenku podvrhu. Jak a čím byl psán, je mi teď záhadou víc než dříve; mezi kovovými součástmi měď nad železo vyniká." - Tedy ani pomyšlení, že by RZ byl mohl býti psán ne před r. 1816; zelenavá barva písma jest od sloučenin mědi, které hluboko v pergamenu stářím sezelenaly.
Před musejní komisí Šafaříkovy nálezy na RZ přezkoumávány nebyly, poněvadž Bělohoubek odepřel další účast na té práci a nikdo jiný z vyzvaných k tomu českých chemiků nechtěl ji podniknouti, poněvadž filolog Gebauer, dříve než bylo jednání před komisí skončeno, prohlásil v Athenaeu i v německém Jagičově Archivu pro slovanskou filologii práci českých chemiků za klamnou a nicotnou.
O RK seznal Šafařík: pergamen velice jemný, tenký, jednostejný, písmo čisté, ostré, jako rydlem tažené, od začátku do konce jeden ductus, smělý a výrazný, zvláště zčerná-li písmo reagenciemi; barva pěkně žlutohnědá; rukopis nebyl myt, blána mezi řádkami a písmenami neprozrazuje ani sledu součástí inkoustových, inkoust železitý; zvláštní je rezavá barva písma, které jen málo podobných máme, pochází snad od zelené skalice bohatší na volnou kyselinu sírovou. Písmo je s blanou velmi pevně spojeno a nesmývá se nic vodou ani reagenciemi, Šafařík zkoušel značný počet rukopisů musejních na smýváni vodou: nesmývá se pranic: latinský text Ev. sv. Jana, RK, Alexandreis Buď., Rukopis Hradecký. Smývá se nepatrně: lat. text Mater verborum, Žaltář glossovaný. Smývá se velmi značně MPkV a bezmála docela PVyš, Lib. pror., ty jsou psány barvou. Že písmo RK tak velice vzdoruje smytí vodou i reagenciemi, je mocným důkazem vysokého stáří jeho.
Ant. Bělohoubek zkoumal RK, ke zkoumání RZ nedošel. Výsledek jeho velmi rozsáhlých srovnávacích zkoušek: písmo RK značně odporuje vlivu vody, na mnohých místech vůbec nepouští; vzdoruje dokonale sehnané kyselině octové; vyloužené kyselinou solnou ožívá žlutou krevní solí a tu jen málo se rozpouští v amoniaku. Ve všem tom souhlasí RK s rukopisy starobylými. Padělky novověké a rukopisy z XIX. věku neposkytují celou řadu těchto reakcí, nýbrž v případě nejpříznivějším reakci jen jednu nebo dvě. Pergamen (snad jehněčí) má ráz pergamenů starých, jakých se užívalo ve věku XIV. a XV. Hmota rezavého písma v RK souhlasí chemicky a mikroskopicky s povahou podobného zrezavělého písma rukopisů z týchž věků. RK chová se po stránce mikrochemické a mikroskopické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade.
Iniciála N je provedena barvou modrou, v odstínu tmavém a bledém; pod vrstvou barviva modrého objevují se pod drobnohledem skvrnky barviva zeleného, staršího, chovajícího měď; na jednom místě, pod ostrůvkem barviva zeleného, sledy rumělky. Z toho soudil B., že iniciála N byla původně provedena barvou červenou, později přetřena barvou zelenou a ve věku novějším byl zelený povlak přemalován na modro; to je zjevno zvláště na čtyřbokém rámečku, kde pásmo modré leží na obou prvních a je nejmladší. Modré barvivo nejsvrchnější a nejmladší je modř berlínská.
Berlínská modř v RK prohlašována za nevývratný chemický důkaz jeho novodobého původu, jakoby byl psán touto barvou, jejíž chemické složení je známo teprve od r. 1704. Gebauer, zvěděv soukromě od Bělohoubka o tomto nálezu, spěchal s ním na veřejnost, dříve než byl předložen musejní komisi, což bylo proti její zásadě. Vybral si z chemických nicotných zkoušek právě tuto nejsubtilnější, kde chemikové pochybovali o možnosti určit tu látku v tak malém množství, ale i v tom Bělohoubek obstál. - A tak český germanista A. Kraus mohl se v Bohemii vítězně radovat z "Alttschechisches Berlinerblau".
Škodolibost bývá k vlastní úhoně. Právě letos Boh. Střemcha, hledaje zprávy o rezavém písmu RK, shledal ve vydání z r. 1835, tištěném na pergamenu, faksimile stránky s iniciálou N, na které Bělohoubek r. 1886 zjistil berlínskou modř: tu však není barvy modré, úponky, rámeček i písmeno N na okrajích zelené, uvnitř červenavé. V pergamenovém vydání z r. 1843 a 1847 zjistili Střemcha a Křivý toto písmeno N šmolkově modré, stejnoměrně, ne ve dvou odstínech, jako bylo r. 1886 v originále. Berlínská modř na iniciále N objevila se tu teprve v letech 1835-1843. Dokazuje jemnost a přesnost zkoušek Bělohoubkových a nedbalou ukvapenost odpůrců, jejichž povinností bylo toto vše přezkoumat, nežli s tou berlínskou modří vystoupili na veřejnost.
Dříve, nežli byly tyto zkoušky demonstrovány a vysvětleny před musejní komisí, Gebauer, vyzvěděv soukromě od Bělohoubka jejich výsledky, prohlásil je v Athenaeu za klamné a nicotné, jako by se zakládaly hlavně na smývání písma vodou; ale vybral si z nich jen Bělohoubkův velmi subtilní nález berlínské modři, jako důkazu novověké manipulace na RK, nezmíniv se o starších barevných vrstvách na té iniciále. Podle návodu svých odborných rádců napsal zdrcující kritiku práce českých chemiků, také německy do "Archiv f. slav. Filologie", a dal si svou kritiku schválit od říšskoněmeckého chemika Wislicena, jenž práci českých chemiků znal jen z této kritiky.
Podle těchto chemických zkoušek RKZ nemohly být psány nedlouho před jejich nalezením r. 1817, nýbrž byly psány o mnohá desetiletí dříve, takže byly staré již při nalezení; jak staré byly, to je tu otázkou vedlejší, když jejich padělání se připisuje V. Hankovi. Také paleografické zkoušky RK, podle soudu Dobrovského, Palackého, Emlera, svědčí o jeho stáří, s poukazem k XIV. stol. a paleografové francouzští a italští osvědčili L. Píčovi r. 1911 toto stáří písma RK. O písmu RZ byli paleografové na rozpacích, nenalézali nic podobného, "unicum, aenigma", ale jeho čtení vyžaduje způsobu cyrilského (deuce = dievcie - dívčie).

"Gramatika pomůže nám nejvíce,
chemické zkoušky nám spor nerozhodnou."

Výsledky chemických zkoušek neuznal Gebauer za bezpečný důkaz, že RKZ jsou staré a nemohou být nové; byl v tom přesvědčení utvrzován od svých chemických rádců, kteří všichni nebyli osobně přiznivi Šafaříkovi a zvláště Bělohoubkovi; ale zejména tím, že slavný Wislicenus mu potvrdil "nicotnost" těch zkoušek. Byl hotov za své přesvědčení snášet útrapy, které ho neminuly.
V "Poučení o padělaných Rukopisech" r. 1888 povýšil dřívější jazykové pochybnosti na "nevývratné důkazy", ježto jedenáct jazykových odchylek RKZ se shoduje s chybami, které Hanka dělal ve staré češtině krátce před objevením RK, soudil tedy Gebauer, že i tu jsou z hlavy Hankovy, jenž mu byl vůbec "notorický falsátor", třebas i neusvědčený. A k tomu přidal důkaz z berlínské modři "pod starým zlatem" a důkaz proužkový a zdůraznil omylnost autorit, které věřily v pravost Rukopisů.
Avšak ani Gebauerův "rozhodující důkaz" ze shody chyb nebo-li z koincidence neobstál; samo slovo koincidence připomíná, že shody ty mohou být nahodilé. Ale takové "odchylky" nebo-li "chyby" jazykové byly doloženy i ze staročeských spisů bezpečně pravých. Gebauerův velmi vtipný žák, O. Seykora, r. 1893 rozleptal žíravou satirou některé z těchto koincidencí (zaměšiti sě, wsie). Hankovy chyby nesmějí se přičítat Rukopisům. Nejučenější žák Gebauerův V. Flajšhans doložil četné z těch shodných "chyb" ze staročeských spisů moravského původu (v Evangeliáři Olomúckém). Námitka, že tyto doklady pocházejí až z XV. stol., kdežto RK podle jazyka nesmí opustit stol. XIV., a že tedy pochází z počátku stol. XIX., je bezděčná autosatira, nejúčinnější to prostředek proti zatvzelému vědeckému přesvědčení. Spisy v Ev. Olomúckém jsou podle jazyka ze XIV. století.
Dobrovský, patriarcha slavistiky, jest nejvyšší vědeckou autoritou od půrcům starobylosti Rukopisů, ačkoli RK přijal s radostí pro čistotu a správnost jazykovou; jen RZ odmítal a priori. Dobrovský byl autoritou, ježto uváděl vždy jen fakta a odmítal dohady, jako první z positivistů. Ve jménu Dobrovského útočili také krutě na Jungmanna, téměř také pojmem "Schurkerei". A tu vystoupí v r. 1932 V. Flajšhans, nejzpůsobilejší z žáků Gebauerových, a v rozpravě "Jak to vlastně bylo" kritisuje jazykové důkazy padělanosti Rukopisů takto: Všecky tyto důkazy, které vyhledávají jednotlivých jazykových chyb, jsou pochybené, dají se vždy nějak vykroutiti; nevývratný důkaz musí být veden z celku, ne z jednotlivostí; Hanka chtěl v "Národních spěvopravných básních" vytvořiti češtinu nejstarši, z doby - možno-li - cyrilometodějské, a k tomu měl dokonalou gramatiku v Dobrovského "lnstitucích slovanského jazyka dialektu starého", kterou znal již r. 1817. A tak jest gramatika Rukopisů sama v sobě důsledná a až přiliš krásná, živý jazyk tak vzorně pravidelný nikdy nebyl a nebude; je to právě jen umělá konstrukce Dobrovského. Marné a nerozumné je počínání spokojovat se vyvracením jednotlivých výtek.
Tento překvapující obrat v jazykových důkazech proti Rukopisům platí také naopak: marné a nerozumné počínání jest vynalézat jednotlivé výtky. Těžký však je to útok proti Dobrovskému: Jeho gramatika v Institucích slovanského jazyka je podle toho dokonale pravidelný a důsledný celek, ale umělá konstrukce vymyšlená od Dobrovského - bez dokladů (?). To není jen vyvrácení, nýbrž úplně rozvrácení jazykových důkazů proti Rukopisům, a k tomu ještě spojené s vedlejšími otřesy: Rukopisy byly by tedy jediným dokladem té gramatiky v Dobrovského Institucích; snad by on nebyl tím hledaným falsátorem? Ano, to jest absurdní myšlenka, ale méně, než myšlenka na Hanku. Dobrovského Instituce byly vydány 5 let po nalezení RK, ve Vídni r. 1822, redakcí Kopitarovou, s ostnem proti pravoslaví. Ale Hanka prý je znal již r. 1817, příliš krátce před nalezením RK. Tak to vlastně všecko vůbec nebylo. Avšak ještě se nenašel universitní profesor filologie, který by dokázal, že to vše není pravda.
Universitní profesoři filologie spokojují se neustále jen opakováním jednotlivých jazykových výtek, i před soudem, což tedy je počínání marné a nerozumné.

Historické důkazy padělanosti Rukopisů z nevědomosti
jejich vykladačů.

Někteří slavisté již opouštějí filologické důJkazy padělanosti Rukopisů a míní usvědčit je důkazy historickými. Důkazem by byl nějaký zřejmý anachronism v Rukopisech, který by kladl do časů dávných událostí pozdější; ale toho v Rukopisech není. Některým zdá se anachronismem ceLý Libušin soud, což však jest jen důkaz z nevědomosti, jak to vlastně tehdy bylo. Na důkaz starobylosti RK uvedl Palacký historické skutečnosti v něm dotčené, kterých domnělí falsátoři r. 1817 znát nemohli; ale Goll namítl proti tomu, že je znát mohli, ale neukázal, že je znali. Vlastně se to ani netýká starobylosti RK, jsou-li ty události skutečné, nýbrž jen vědomostí domnělých falsátorů. Ty jsou základem jiných historických "důkazů" proti Rukopisu: člen "Hankovy družiny" V. A. Svoboda kladl "bránu přes Vltavu" na konec mostu při Starém městě. Z toho usoudil Goll, že podle RK byli Polané vyhnáni ze Starého města nikoli z hradu Prahy, proti souhlasné zprávě kronikářů; nechtěl připustit, že by byla bývala brána na jižní straně hradu. Svoboda kladl pobití Sasíků do doby Oty Braniborského kolem r. 1280, Goll to přijal a ihned ukázal, že v té době Beneš Hermanóv jest "osoba nehistorická". Mylné dohady vykladatelů RK jsou tu základem důkazů jeho padělanosti. A více; nebylo prý žádného vítězství Čechů nad Tatary u Olomúce r. 1241, neboť kronikáři o tom mlčí, a zprávy domácích jsou zmatené. Následovně prohlásí se za padělek i list Paměti Přibyslavské pro zápis "když byli Tataré zahnáni od Čechů u Olomúce", ačkoli je ten list starý a pravý. A tak stará je také "brána přes Vltavu" pražského hradu i cesta od té brány k Vltavě. Starý je Chlum před Hostýnem a není to sv. Kopeček u Olomúce, jak tvrdili falešní vykladači. A Balbín nevymyslil si Hostýnský zázrak a Mariánský kult není vynález Jesuitů, kvetl v době gotické. Avšak přesvědčenci o padělanosti Rukopisů nemohou než neustále padělky rozmnožovat.

A tak jsou činitelé, vládnoucí u nás veřejnému mínění -
na rozpacích.

Co není positivně zjištěno, mohlo přece být skutečné a pravdivé, zvláště v minulosti. Básně Rukopisů jsou pravdivé svou vysokou básnickou hodnotou, hodnotou národní i mravní, i vojenskou. Proto nelze vykořenit víru v jejich starobylost žádnou domnělou vědou. Důkladnější zkoumáni vynese často na světlo dávné skutečnosti, o kterých se nevědělo a které proto byly popírány. To se ukázalo zvláště nápadně právě v otázce Rukopisů. Tu bylo opravdu těžko nepsat satiry. První se osvědčil v tom F. Bartoš, jazykozpytec moravský, dokázav filologicky, že moravské písně jsou padělek Fr. Sušila; proto jeho jméno neuznáno za hodné pro gymnasium, jehož byl znamenitým ředitelem. Gebauerův žák O. Seykora r. 1893 rozleptal satirou Gebauerovy důkazy z koincidence chyb. V. Flajšhans naposled napsal bezděčnou satiru, že gramatika RK je příliš dokonalá jako celek, podle umělé konstrukce Dobrovského. Velmi účinné satiry napsali v poslední době J. E. Hanka a Zamfirescu, účinnější, než byla zlá satira odpfirců na "boj křesťan s tatary". Toho boje, podle mlčení kronikářů, prý nikdy nebylo; ale jsou nové překvapující výzkumy o Olomúci a o porážce Tatarů. Nejostřejší však satiru udělali odpůrci Rukopisů sami na sebe slavným objevem "V. Hanka fecit" - v RK!

Vědecké útoky na Rukopisy podniknuté od r. 1886,
byly odraženy.

To by byl úspěch negativní, byly však podány positivní důkazy starobylosti Rukopisů; předně fysikálně-chemické, ano i filologické a historické. Chemické zkoušky dokázaly bezpečně, že RKZ byly již při nálezu staré, bez jakékoli známky novodobého původu; ale filologické pochybnosti se tomu nepodřídily, nýbrž prohlásily zkoušky ty za nicotné. Pochybnosti povýšené na "nevývratný důkaz" z koincidence jazykových chyb Hankových, které se potom vyskytnou i v Rukopisech, neobstály, byly silně zviklány, většinou i vyvráceny. Odpůrci pochybují těžce, že za odpůrce všech těch tří "Nejstarších pomníků českého jazyka", RK, RZ, EJ prohlásili V. Hanku, čímž obmezili dobu jejich původu příliš úzce - "ne před r. 1816". Osoba V. Hanky je základní chybou těchto důkazů. Klamou se odpůrci starobylosti Rukopisů, trvají-li proti všemu na tom, že jsou to padělky V. Hanky, "usvědčené nevývratnými vědeckými důkazy", takže mají otázku Rukopisů za vědecky vyřízenou jednou pro vždy, definitivně. Neboť to je svádí k tomu, aby se otázkou "dávno vyřízenou" vůbec již nezabývali; neznají tedy té otázky, takže i žáci a diletanti mohou je usvědčovat z nevědomosti v tomto oboru; a tím hůře, představují-li se jako "povolaní odborníci" v této otázce. Neznalost Rukopisů a jejich chybné odsuzování jest účelem školního vyučování v českých školách od r. 1888, kdy školní inspektor Knieschek vymohl na rakouské vládě, aby byly vyloučeny z českých středních škol, ježto brojí proti Němcům a nemají výchovného významu a prohlašovány v učebnicích za usvědčené Hankovy padělky, čehož důkazy líčeny křivě, jak ukázali nověji sami studenti. Tak křivě píše se o Rukopisech dosud i v Naučných slovnících a v Literárních dějinách. Nelze očekávat, že by původci takových výkladů sami kdy uznali jejich křivost; proto musejí Rukopisy zůstat padělky, dokud oni žijí. Tak se ujala a rozšířila v českém národě ostudná nevědomost o Rukopisech, ano opovržení, takže bylo hanbou "věřit v Rukopisy" a téměř zločinem na české kultuře přezkoumávat důkazy jejich padělanosti a poukazovat na nemožnost takového padělku před r. 1817.
Že nebyla otázka po roce 1886 vědecky vyřízena, dokazuje třída filologů v České akademii, ježto se usnesla 6. VI. 1893 8 hlasy proti 2 na prohlášení, že Jaroslav Vlček ve svých "Dějinách české literatury" vyloučil Rukopisy z úvahy, a bez důvodu, což se nesrovnává s povinnou objektivností literárního historika. Ale J. Vlček nemohl jinak, než pomlčet o Rukopisech, byl-li vědecky přesvědčen, že jsou to padělky Hankovy; neboť zařadit je do české literatury jako básnícké výtvory z počátku XIX. stol., jak navrhoval J. Hanuš, nemohl; uznat Hankův novočeský text za původní, autentický, není přece možno; a zařadit je do novočeské literatury v jejich staročeské formě jako dílo básnické z počátku XIX. stol., bylo by ještě horší, než uvést autentický text Hankův. Proto literární historik, přesvědčený o padělku, ale zároveň přesvědčený, že není možno vyloučit je z české kultury, raději o nich pomlčí. Jsou i literární historikové, kteří soudí, že národ Rukopisů již nepotřebuje; tím méně je mu třeba takových literárních historiků. Že otázka Rukopisů nebyla po r. 1886 definitivně vědecky vyřízena, osvědčila Česká akademie také v "Památníku" k císařskému jubileu r. 1898, kde připustila jen objektivní vylíčení té otázky jako sporné.
Proto odpůrci r. 1899 uvítali s jásotem "objev" Dolanského, že v RZ jsou na jednom místě červené značky, z kterých možno sestrojit slova:

"V. Hanka fecit",

Hanka udělal. Hle, padělatel zajistil si své původství tajným podpisem (kryptogramem)! Objev uveřejněn ve vědeckém časopise "Listy filologické" a doložen tu snímkem lithografie napodobící RZ, kterou dal zhotovit Palacký r. 1836. Nikdo z těch vědců se nepodíval, zda ty značky, podle Palackého jakás fraktura vytečkovaná od lithografa, jsou také v originále RZ. A tento "tajný Hankův podpis" svedl českou veřejnost, že uznala Rukopisy za padělky Hankovy, ačkoli Hanka s RZ nic neměl.

Onen "tajný podpis" Hankův v RZ a paralely písní v RK s písněmi ruskými a srbskými, proti Gebauerovu vysvětlení shodou ducha slovanského, dovolily odpůrcům slavit r. 1911

vítězství nad Rukopisy

po 25letém boji, o němž J. Herben napsal Zpomínky, že Hanka "nastrkal do jedné iniciálky(!) všelijaká písmena, s nimiž si dlouho nikdo hlavy nelámal, až Dolanský si s nimi pohrál a nalezl, že Hanka do iniciálky napsal "Hanka fecit", že tedy byl tím zázračným staročeským básníkem". - Tak si Herben pohrál s důkazem, který rozhodl ve veřejnosti o padělanosti Rukopisů. Realistická věda přestávala ve všem na povrchu, proto kázala všude prohlubování; kázala, čeho sama neměla. Po takové oslavě vítězství byla nová porážka nevyhnutelná. Téhož r. 1911 zjistil major Žunkovič, na orig. RZ a podle fotografií Skorkovského, že v RZ není těch vytečkovaných, fraktuře podobných značek, jako v té litografii, nýbrž že jsou tu jen rozplizlé červené skvrny, z nichž nelze sestaviti žádných slov a zejména ne "Hanka fecit". Major Žunkovič vyslovil se o takovéto vědě po vojensku řízně; ale byl od našich vědců zesměšněn a jeho spis umlčen.

Avšak vědecké třídy České akademie, kterou již ovládli odpůrci Rukopisů, nemínili se vzdát tak pádného důkazu tím tajným podpisem Hankovým v RZ. Dali po r. 1911 podnět i podporu ku přezkoumání zvláště RZ novými fotografickými metodami neviditelných paprsků roentgenových a ultrafialových: zda snad ten kryptogram tam přec jen není?
Výzkumy těmi byl pověřen profesor vědecké fotografie na universitě Karlově

dr. V. Vojtěch,

jenž je konal po několik let přečetnými pokusy a uveřejnil reprodukce svých dokumentárních a výzkumných fotografií r. 1930. Výzkumy ty potvrdily do překvapujících podrobností nálezy chemických zkoušek z r. 1886: RZ jest psán inkoustem železito-měďnatým, jeho písmo vyjde slabě na fotografii roentgenovými paprsky, které měď slabě pohlcuje, hmota písma je hluboko v pergamenu pevně spojena s jeho vlákny, což ukazují fluorescenční fotografie po ozáření Rukopisu paprsky ultrafialovými, kteréž metody se nyní již bezpečně užívá ke zjištění zbytků vyškrabaného písma na falešných pasech a pod.; písmo RZ vystupuje na fluorescenčních fotografiích s obou stran listu; pronikla tedy jeho hmota s obou stran do hloubky pergamenu. Je vyloučeno, že RZ by byl mohl být psán v letech 1816-1817, nýbrž byl psán o staletí dříve; není tu žádný kryptogram, ani nějaké starší písmo vyškrabané, RKZ nejsou "palimpsesty".

Vědecké práci českých chemiků z r. 1886 byla tu zjednána plná
satisfakce; nicotná byla jejich filologická kritika r. 1886.

Za to však platí Gebauerovy výpovědi: "budou-li chemické a paleografické zkoušky s to, aby bezpečně dokázaly starobylost Rukopisů, podřídí se tomu pochybnosti filologické a bude nám hledati výkladů jiných nežli padělanosti. Laudabiliter me subjiciam" (chvalitebně se podřídim). - Avšak následovníci podřídit se nechtějí, příliš hluboce zapadli do svého vědeckého přesvědčení a zapadají stále hlouběji svým vzpíráním. Nemohou již prohlašovat za nicotné Vojtěchovy výzkumné fotografie, sami dali je konat; ale vyhýbají se závěrům z nich a nechtějí jim rozumět. Nejprve zastřelí je soupisem všech námitek, které kdy byly proti pravosti Rukopisů pronešeny, i těch, které již byli sami pustili: což mohou být tyto námitky vyráceny - chemicky nebo fotograficky? A chemické zkoušky nejsou s to, aby bezpečně určily přesné stáří nějakého rukopisu. Odpůrcům nestačí, že Rukopisy byly velmi staré již při jejich nalezení. Nějaký botanik-chemik prý zjitil mikroskopicky, že Rukopisy jsou palimpsest, což by znamenalo, že vyškrabané písmo původní bylo mikroskopické; jiný botanik prý poznal palimpsest na Vojtěchově roentgenové fotografii tab. XXX, snad že tu viděl velmi slabé písmo RZ samého, od mědi v jeho hmotě.
Posléze seznal ThDr. a RNDr. F. Schacherl, docent anorganické chemie na universitě Masarykově, ve vědeckém měsíčníku "Věda a život", že písmo RZ je vepsáno do řádků písma staršího, psaného inkoustem bez těžkého kovu, že tedy RZ je palimpsest; a na důkaz toho otiskl výzkumnou fotografii Vojtěchovu, kde je to prý skutečně vidět. Ale neuvážil, že vůbec známe předměty jinak, než je vidíme. Tento "odborník" otiskl fluorescenční fotografii Vojtěchovu, která takořka vidí do nitra pergamenu; hmota písma RZ pronikla s obou stran listu tak hluboko do pergamenu, že se uvnitř jaksi prostoupila; a tak se jeví písmo RZ vepsáno do písma s druhé strany listu, jak dokazuje ta trojka 3 v iniciále A, zrcadlový to obraz ε na druhé straně listu. Právě fluorescenční fotografie dokazuje vysoké stáří RZ, před kterýmž důkazem přestávají všecky takové "vědecké" vrtochy, jakých je v tom "odborném" článku několik.
Oba články Schacherlovy jsou polemické, ano osobně útočné a k tomu chybné, kromě toho zneužití fluorescenční fotografie Vojtěchovy k falešnému závěru; "že ukázala smyté starší písmo dokazující, že RZ je palimpsest"; tak píše autor sám v textu: "původní písmo je skoro kryto písmem RZ a je na rozdíl nynějšího písma psáno inkoustem neobsahujícím těžkých kovů."
Doc. Schacherl polemisuje otázkami; zelená patina písma RZ nepřesvědčuje ho o jeho stáří, i táže se: "vznikla zeleň tří iniciálek RK, již Bělohoubek určil jako zásaditý uhličitan měďnatý, také teprve stářím? Jaké to osidlo! Jenže docent anorganické chemie neuvážil, že tyto iniciálky nebyly malovány inkoustem železito-duběnkovým, chovajícím síran měďnatý, nýbrž chrysocollou, barvou v středověku užívanou, což právě jest zásaditý uhličitan měďnatý. A omlouvá Wislicena, že nesoudil o pravosti RK, nýbrž o methodě, jíž Bělohoubek chtěl starobylost dokázat. Takové jsou důvtipy tohoto odborníka v otázce chemických zkoušek Rukopisů.
Ing. Andrlík, jehož se jmenovitě zvláště dotýkaly, cítil se oprávněn zaslat časopisu "Věda a život" opravu takových omylů. Ale jménem redakce dr. Groh odmítl její uveřejnění, že "V. a ž." zásadně neotiskuje polemické články, že by to bylo proti jejímu poslání. (Otiskuje tedy zásadně jen chybné polemiky proti obráncům starobylosti Rukopisů.) Ale redaktor dodává, že doc. dr. Schacherl reprodukce fotografií k článku nevybíral ani legendy k nim nesestavoval. (Ale legenda stejného smyslu je v jeho textu.)
Redakce vědeckého časopisu takto sama se soudí. V čisle 7. upozorňuje na správný výklad fluorescenční fotografie RZ. Ale reprodukci místa, ukazujícího odstraněné písmo spodní v RZ že přinésti nemůže, "nevychází na papíře jasně". - Myslí zřejmě na Vojtěchovu fotografii tab. XXXV a) a b), kde na vnitřním marginálu je vidět písmeno podobné R, kolmo na směr písma RZ, a kde jsou stopy různých "písmen", jejichž tvaru nelze rozluštit.
To je nedostatečný důkaz palimpsestu, a prof. Vojtěch také netvrdí, že RZ je palimpsest. Na okrajích písma jeho mohou být všeliké skvrny; nelze-li rozluštit jejich tvar a zjistit, že je to písmo pozdější než písmo RZ, kdy by to byl případ druhého "V. Hanka facit"; zlá satira.
Vše to je marné a nerozumné, jako vytýkání nesčetných jednotlivých jazýkových odchylek, v tom má Flajšhans naprostou pravdu. A pravdou je také, že RKZ i EvJ jsou nejstarší pomníky českého jazyka, jak uznali Palacký a Šafařík.

Moudřejší a čestnější z odpůrců již také mlčky ustupují,

snad připravují i obrat. Nový filologický list "Slovo a slovesnost" obnovuje Jungmannův program proti atomistickému historismu doby Gebauerovy; jde mu o spjetí jazykové statiky a dynamiky, jazyk je celistvostí. I do filologie proniká tedy nové pojetí i slovo pro dávné poznání, holism, že jako živý organism, tak i jazyk tvoří celek, útvar, jenž určuje své části. Historisujicí věda let 90-tých nemohla mít porozumění pro období velmocenského rozmachu panské kultury českého středověku; dvě nejskvělejší kapitoly staročeského kulturního a zejména jazykového rozvoje zůstaly nevysvětleny: období cyrilometodějské, kdy čs. stát učinil pokus o všeslovanský jazyk, a období gotické, v němž velkorysá jazyková a slovesná tvorba proměnila češtinu v jazyk světové úrovně a mohutné kulturní nosnosti. - Tak jest; básně RK v době gotické a Libušin soud a Ev. sv. Jana v době cyrilometodějské.

Máme legendu o sv. Ludmile, Vostokovskou legendu o sv. Václavu, legendu o sv. Prokopu, Remešské Evangelium, Sázavský chrám, ještě stojí i klášter na Slovanech. I světce má český národ jen z doby cyrilometodějské.
Nestaěí-li to ještě, tož:  Hospodine, pomiluj ny!

Legenda o padělaných Rukopisech

pozbývá pomalu víry i u těch, kdo ji měli za pravdu jednou pro vždy zjištěnou nevývratnými vědeckými důkazy. První pokusy o přezkoumání těchto důkazů odmítali rozhořčeně jako počínání nevědecké, k úhoně naší kulturní prestiži. Odborníci v České akademii varovali veřejnost před knihou "Pravda o Rukopisech" r. 1931, pod záminkou, že svou úpravou předstírá, jako by byla vydána s podporou České akademie; a vynutili na tiskárně změnu té úpravy i titulu knihy. Uspořádali na půdě university Karlovy hanlivé přednášky proti autoru té knihy, jejž si k tomu pozvali, ale odepřeli mu slovo obrany. Uveřejňovali ve vědeckých i politických listech odmítavé kritiky, ale uzavírali je i jen věcným opravám. Avšak obrana pravdy o Rukopisech přece jen odborné zastánce jejich padělanosti přiměla k tomu, že pozvolna umlkali, ovšem jakoby další boj nebyl jich hoden.

Nová výprava.

Ježto komise ku propagaci nepravosti Rukopisů, utvořená na filosofické fakultě university Karlovy r. 1933/34 svou působnost odložila, nastoupili odborníci v otázce Rukopisů na universitě Masarykově, podle výroku, že máme-li mít universitu jednu, musíme míti dvě. Máme tedy v této přičině jednu. V měsíčníku Věda a život jali se poučovat neodborných čtenářů řadou odborných článků o "důvodech, které usvědčily ty pseudopamátky z podvodu". - Tedy již ne o "nevývratných důkazech", jen o důvodech; a "lžipamátky" a priori, jakoby samy podváděly. Zato jsou brněnští odborníci mnohem způsobnější, nežli byli pražští, ač jen opakují jejich důvody - důkazy. Jejich hlava, vyznačená jemným citem pro český jazyk, opakovala jednotlivé jazykové námitky, mezu, sebrastě, bratř, nedbaje varování Flajšhansova; přidal "bratry jeja oba", a vytkl zvláště, že falsátor přehlasoval hlásky v starší způsob, archaisoval, ale ne všude, kde by byl mohl. Na tyto jednotlivosti odpověděno v knížce "Proti sofismatům" s. 27. Kromě toho však psal mi prof. Trávníček 12. VI. 1937 v Lidových novinách otevřený list, že "není zdravé pro naše kulturní poměry, živí-li se iluse o pravosti Rukopisů klamným tvrzením a šalebným prohlašováním, že podvrženost Rukopisů není dokázána; a že bych vykonal záslužný čin, kdybych jako muž vědy upřímně doznal, že víra v pravost Rukopisů jest iluse, nikoli vědecká pravda; že bych tím přispěl k uklidnění rozčeřené hladiny širší kulturní veřejnosti a k tomu, aby se sil, kterými se zbůhdarma plýtvá v otázce zcela jasné, užilo ke kladné práci kulturní."
Neosmělil jsem se svěřit svou odpověď poště Lidových novin, pro obvyklé "vrací se" v této příčině. Pod uklidněnou kulturní hladinou bují všelijaké výtvory; proto právě byla otázka Rukopisů r. 1886 rozvířena.
Avšak toto důtklivé napomenutí mohu právem obrátit: jest již příliš dlouho trvající chorobou našich kulturních poměrů, že se stále živí chiméra padělanosti Rukopisů klamným tvrzením a šalebným prohlašováním, že jejich podvrženost je dokázána. Toto právo dedukuji z této žádosti za příměří, abych upřímně doznal, že víra v pravost jest iluse, když ty Rukopisy existují jako materiálné objekty, které, podle nálezu fysiky a chemie, byly staré již při nalezení! Tu nejde již jen o víru a ilusi. A jak mohu doznat, co jsem sám nenastrojil, a co může být každému objektivně jisté, kromě subjektivistů v ilusi realismu. A jaké zásluhy a o koho, kdybych "doznal"? Zmizela by tím objektivní skutečnost Rukopisů, osvědčená jejich pravdivou kulturní hodnotou?
Jak je to s odbornou kritikou fysikálních a chemických nálezů na Rukopisech, ukázal poslední odborník "Vědy a života", docent dr. Schacherl.
Přírodozpytci v II. tř. Č. Akademie právě oznámili ve Věstníku jednomyslné usnesení neúčastnit se nového zkoumání Rukopisů. Uznali tedy, že je dost na tom, které již dali vykonati.
Tak došlo ke koncům, že boj za padělanost Rukopisů "drží" již jen jaksi "ztracenci". Na půdě filosofické fakulty university Karlovy před posluchači filosofie přednášel L. Kunte, že své hodně povadlé vědomosti o Rukopisech ze střední školy osvěžil jen čtením Vrzalíkova "Poučeni", jímž chce rehabilitovat Rukopisy, a protože podnikl útok proti tomu jinými zbraněmi než "odborníci". Uvedl z výzvědů J. Hajšmana, že na jaře r. 1918 se vynořila z přítmí akce pro rehabilitaci Rukopisů, konaly se sbírky, neznámí dárci věnovali obrovské peníze, šlechta, vysoké duchovenstvo, v úzkém kruhu kolem císaře velmi se zajímali o Rukopisy, bylo jísto, že sítě se pletou ve Vídni a odtud že jdou patrně peníze. Za krátko - div divoucí - se ustavil komitét a v jeho čele - prof. Mareš; že byl tedy Hajšman k němu vyslán varovat ho, že akce míří proti hlavě našeho zahraničního odboje; a Mareš - zamysliv se nad tím, té akce se vzdal.
Úkol tohoto komitétu vysvětlil jeho člen F. Wald, profesor chemie na české technice, redaktoru "Nového Athenaea" (r. 1920, s. 365), dr. E. Rádlovi, jenž tu psal, že se opět mluví o Rukopisech a že proti filologii a historii se zdůrazňuje větší oprávněnost chemie: kdo tak soudí, praví Rádl, nemá rozhledu ve vědě, že není otázkou pro chemika, jsou-li určité formy staročeské či novočeské. Opravdu, tak kalili rozhled vyznavači falešnosti Rukopisů. - Proto Wald vyložil Rádlovi, že šlo o přírodovědecký výzkum čistě objektivní, bez jakékoli tendence pro Rukopisy nebo proti nim; vědecká rada (komitét) měla zjistit naprostou nepředpojatost těch výzkumů. - Rádl však nedal se poučit, první začal hlásat, že zkoušky Rukopisů byly z nenávisti namířeny proti T. G. Masarykovi. Wald byl osobně blízký Masarykovi, pro hlubokou ideovou příbuznost a vyšší hladinu myšlenkovou; je tedy zárukou, že ta akce nebyla namířena proti Masarykovi; kdyby se byly zjistily známky padělku, zvláště kryptogramu V. Hanka fecit, byla by to komise beze všeho zřetele určitě prohlásila. (Projev Waldův otištěn ve Zprávách ruk. spol. 15. II. 38, s. 8. K vlastní práci nedošlo právě z důvodu, aby práce Masarykova v zahraničí nebyla doma rušena.)
Waldův projev vyvrací naprosto Hajšmanovo udání o těch obrovských penězích na akci pro rehabilitaci Rukopisů. Ale F. M. Bartoš, profesor evangelické fakulty Husovy, osvojil si udání Hajšmanovo a opakoval je na témž místě "pro hledání a hlásání pravdy" před posluchači filosofické fakulty university Karlovy, o čemž dále.

Svaz národního osvobození

spolu s mnoha korporacemi uspořádal v dubnu roku 1937 řadu přednášek, zase na půdě filosofické fakulty university Karlovy, která pro zmatek nemohla být dokončena. Posluchači vyznali se v otázce Rukopisů důkladněji nežli přednašeči; i to dvojbříškové "a" měli pohotově doloženo.

Přední z pořadatelů dr. J. Slavík v Sobotě zval k účastenství obránce Rukopisů jako "tvrdošíjnou sektu neostýchavé smělosti", která klame dobré vlastence, nevědoucí o Rukopisech zhola nic, řetězem sofismat a logických falací; z výroku Gebauerova vynechali slovo "bezpečně", atd. Sil vítr a pro bouři nemohla být poslední přednáška dokončena. Sofismata a falace Slavíkovy napraveny v "Strachu z pravdy" s. 94.
"Právo lidu" psalo po tom zmaření oné přednášky, že "političtí fašisté chtějí zvrátit zásady, na nichž je "zbudována dnešní politická existence národa a státu", že třeba napnout proti těmto lidem všechny síly v zájmu očisty: kultura je v nebezpečí, naši vědečtí lidé jsou na samé universitě neslušně napadáni. Ale politická moc takto vyzývaná proti obráncům starobylosti Rukopisů se nepohnula; žaloba, že by zásady, na nichž je "vybudována dnešní politická existence národa a státu" se zakládaly na "vědecké pravdě", že RKZ jsou padělek V. Hanky z r. 1816, je sofisma hyperdialektické, srozumitelné jen s hlediska jiné legendy".
F. M. Bartoš, člen evangelické fakulty Husovy, příslušný k témuž svazu, přednášel na témž místě témuž posluchačstvu o Rukopisech a vydal své přednášky tiskem v knihovně Nár. osvobození; obrací se tu zejména proti mně, aby mne usvědčil z omylů a přesvědčil o své pravdě; odpověděl jsem na jeho věcné výtky hned a zase v "Strachu z pravdy" s. 415. Ale F. M. Bartoš opakoval udání L. Kunteho o těch obrovských penězích z Vídně na akci pro Rukopisy, přidav ze svého, že peníze na ten účel vynaložené pro přiliš rychlý spád událostí nepřinesly užitek. Nemá tolik citu pro pravdu, aby uznal, že o tom nic neví. Za to pevně drží svou pravdu o Rukopisech, uznává ještě důkaz proužkový a důkaz spřežkou rs podle V. Hrubého; míní, že vyvrátil tři sloupy Palackého pro RK, ač jsou historickými fakty; zlehčuje Palackého, míně, jak se mu "Hanka smál do hrsti" i při svém pohřbu; obejde chytro "bránu přes Vltavu" zavedením vojska Oldřichova od Strahova na Petřín. A hlavně: převrací v opak smysl Šafaříkova nálezu o RZ, trvá na tom, že čeští chemikové "vyklidili bojiště" po Gebauerově kritice, schválené Wislicenem, a převrací v pravý opak smysl "dobrého zdání" 5 chemiků university Karlovy z r. 1935.
Kromě toho psal mi v srpnu 1937 osm velmi důtklivých dopisů v N. O., v kterých mne přesvědčuje o své pravdě takto: diví se, jak mohl vědec mého jména a charakteru se octnouti na frontě diletantů a agitátorů. A v příčině těch obrovských peněz vidí patrný rozpor v mém podání, viní mne, že svými spisy o Rukopisech jsem vedl živly národního i státního rozvratu a zaplavil naše kraje vlnou nenávisti, lži a zlých vášní, že mému jménu hrozí stržení v hanbu a potupu; ale na konec mne ujišťuje svou ryzí úctou.
Odpověděl jsem na těchto osm listů ihned v srpnu, ale N. O. mi první odpověď vrátilo; vyšla v brožuře "Proti sofismatům". Upozornil jsem tu F. M. B. na závaznost řeči o obrovských penězích a nabídl mu o tom soudní akta; uvedl mu na vědomí druhé znění zprávy Hajšmanovy, že se mnou mluvil r. 1918, abych prodlužoval zkoumání Rukopisů do nemožna a že jsme také každou diskusi o nich udusili, že akci podporovali členové české šlechty, jenže bohužel, či bohudík, prof. Mareš, který měl v rukou postup prací, byl tuze tvrdý a neoblomný. - Ano, objevily se velké peníze z Prahy, ale rychle zase zmizely. Vyzvědači měli vypátrat, zdali měly být vynaloženy na rozvíření či na potlačení akce pro Rukopisy; zadržoval jsem ji do r. 1927, po devět roků.
Ve všech věcech, kde mne F. M. B. ve svých listech přesvědčoval o omylu, sám se mýlil. Mezi tím usvědčili ho také inž. Andrlík a student Malinský ze sofismu, ano z klamů.
Ve své skromnosti nabyl F. M. B. odvahy proti mně z důtky soudruha v "Právo lidu", jenž ho přesvědčil, že u mne "není té úcty k vědeckosti a té ideální lásky k pravdě a mravní neúchylnosti, jakou u mne předpokládal, a že člověk se diví té úctě, jakou mi prokazoval, a že té úcty nechápe". Napsal tedy F. M. B. v N. O. 29. XII. 1937 Doslov k listům, které mi psal o RKZ:
Že jsem opustil mravní základnu, totiž úctu ku pravdě i k odpůrci, že pravost RKZ se mi stala dogmatem a její odpůrci nepřáteli a zrádci národa, takže jsme tu mimo možnost vážné diskuse, které že si zřejmě již nepřeji, že mi tedy vyhoví a přestane na několika poznámkách, jež by snad mohly přispět k tomu, abych se vrátil tam, kde by bylo možno obnovit diskusi: První jest, že mám "podivuhodný 'názor", že Hájkův výmysl o Dobroslavsku Chlumku v RK by byl usvědčen teprve, až se zjistí, kdo skutečně založil hrad na tom Chlumku! Podle toho uznává F. M. B. za obyčejný názor, že možno nazvat výmyslem, ano lží, o čem nelze zjistit pravdu: proti takové lži není možný důkaz pravdy, a tím lež panuje. Tak by bylo mnoho vědeckých a zvláště mravních pravd nazvat lží, kde nelze vědecky dokázat jejich pravdu; ale v písmě již stojí: blázen praví: není Boha! - výmysl a snad i za lež výrok, jehož pravdivosti nelze zjistit. Zásada na ochranu pochybných historiků, kteří pochybováním podvracejí všecku jistotu. Tak mínil též Kunte, že profesor, který by dospěl k vědeckému přesvědčení, že Rukopisy jsou padělek, by byl povinen tomu učit i kdyby byly pravé. Druhá poznámka, že Hanka hned po "nálezu" RK psal Dobrovskému, že se naděje, že hrabata ze Sternberka budou nad tím nalezením mít velkou radost pro slávu toho Jaroslava, a že za to Hanka došel odměny knihovníka Musea. "Co je spíše na snadě, nežli závěr, že RK byl vyroben, aby jeho "nálezce" dosáhl odměny; ale prof. Mareš nevěří výkladu tak jednoduchému," píše F. M. B.
Ne, nevěřím takové úctě ku pravdě. Podle první poznámky Bartošovy možno to uznat za výmysl, ano za lež, poněvadž důkaz pravdy o úmyslu falsátora není možný. Mravně je to závadné a vědecky nepřípustné, nelze i dokazovat falsum jeho předpokládáním. A F. M. B. tu naznačil nové falsum, totiž říšský hraběcí titul Sternberků, jestliže vítězství Jaroslava nad Tatary, důvod toho titulu, je výmysl a lež. Předpoklad falsa nemůže nic jiného než plodit falsa nová a nová.
A tak F. M. B. varoval mne před tvrzením, že boj proti Rukopisům byl podnícen geniem lži. Ale básník Hebbel prohlásil, že genius lži je vlastní Slovanům; a český filosof dospěl k dilematu: jsou-li Rukopisy falešné, je to pravda; jsou-li pravé a Čechové sami dokladují, že jsou falešné, je to také pravda.

Genius lži

mámí lidi tak, že v plném přesvědčení prohlašují za lež, v čem nelze zjistit pravdu, že obracejí určité nálezy v pravý opak. Duch popírání vlaje kam chce a utiší se jen před falsy.

F. M. Bartoš se zasloužil, že prozradil důvod, proč komise filologické fakulty nevydala své "Poučení o padělaných Rukopisech", které bylo ohlášeno jako již vydané. Filosofická fakulta university Karlovy utvořila totiž v zimě r. 1933-34 komisi 8 profesorů za úkolem propagovat nepravost Rukopisů přednáškami, výstavkami, spisy i rozhlasem. Předseda komise požádal v dubnu 1935 profesory chemie na přírodovědecké fakultě, aby se vyslovili, byl-li učiněn prof. Bělohoubkem správně závěr o pravosti RK podle jeho chemického zkoumání, který zněl - RK se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade.
Na tento dotaz odpovědělo pět našich chemiků 27. dubna 1935, že Bělohoubek správně učinil pravděpodobnostní závěr o pravosti RK. (Zprávy čs. spol. ruk. 15. II. 38, č. 14).
V důsledku toho není o další činnosti oné komise nic slyšet. A F. M. B. má zásluhu, že dobré zdání našich odborníků z r. 1935 bylo uveřejněno celé a beze změny. Zaplétáním celé té otázky přispěl velice ku poznání, že legenda o padělaných Rukopisech je v koncích.

Obrana Rukopisů na soud mravní a politický.

Za takového stavu "vědeckého přesvědčení o padělanosti Rukoopisů" vyznavači té legendy se odvolávají od soudu vědeckého k soudu mravnímu a politickému (řádné soudy otázku Rikopisů neřeší, leda že by přísedící se spoléhali na "dobrá zdání" úředních odborníků). I táží se tedy přesvědčenci: jaké pohnutky mne vedly, že nejsa odborníkem ve filologii ani historii jal jsem se přezkoumávat vědeckých důkazů padělanosti Rukopisů? A jaký účel jsem při tom měl? Vlastně se ani netáží, nýbrž sami přímo tvrdí: pohnutkou byla nenávist ku prof. T. G. Masarykovi a účel byl politický.
Tím opouštějí přesvědčenci o padělanosti Rukopisů sami původní svůj vědecký základ a přiznávají, že boj proti Rukopisům byl původně a stále jest veden za účely politickými. Vytýkají-li to nyní obráncům, chtějí tím znehodnotit tuto kulturní otázku před širokou veřejností, které se již protiví politikaření za osobními a stranickými účely; proto hlásají:
"Kampaň za rehabilitaci Rukopisů nutno považovati za politickou; soustavné pokusy obnovit nevědeckými metodami rukopisný boj 8O-tých let, jdou ruku v ruce s hesly, kterými politický nacionalism usiluje o svou konjrunkturu."
Konjunktura je stále na straně přesvědčenců o padělanosti Rukopisů, i když již málo vědí o nevědeckých metodách rukopisného boje; využívají konjunktury i vědcové v oborech velmi vzdálených, praví-li např., že tuhý boj o záhadný nápis Wikingů na kameni v Kanadě upomíná na naše boje rukopisné, až na to, že nebyl zneužit k politickým účelům.
Otázka Rukopisů má zajisté i

veliký význam politický.

je-li národní kultura základem také národní politiky. Zachovat národu drahocenné svědectví dávné národní kultury jest účel vysoce politický, hodnocený u všech národů. Ale spojovat s ním nějaké politikářské účely stranické a osobní, bylo by v této době nerozumné, před politickými stranami, kterým na národní kultuře nezáleží; na Rukopisy nedostane se žádné subvence ani voliči se nezískají.

   Žádného úspěchu nemůže očekávat ten, kdo ukazuje pokolení vychovanému k vědeckému přesvědčení, že Rukopisy jsou hanebné padělky, jak lehko se dalo oklamat a zahodilo drahocenné kulturní dokumenty.
   Je tu však ještě také vysoký účel mravní hodnoty; očistit národ od potupy, že jeho obrození počalo z padělku a že jeho obroditelé byli podvodníci, takže nové češství jest výtvor umělý, a národ se neobrodil vlastní silou.

"Motiv nenávisti".

Obvinění, že pohnutkou k rozvíření boje za Rukopisy mně byla nenávist ku prof. T. G. Masarykovi, svědčí jen o vědecké nemohoucnosti jeho následovníků; nemohou ani toto obvinění postavit před zákon, poněvadž není tu takových mých činů a jsou tu jen jejich dohady a výzvy. Tak se toto obvinění stále jen opakuje, posledně v denních listech, jaksi k útěše mému stáří. Veřejně činný člověk má objasniti pohnutky a účely své činnosti pokud je živ, a předejíti mylné výklady; proto se tu zodpovídávám.
Veřejná činnost moje byla tu ke konci mého života hodnocena, mnohde uznale i s výtkami, mnohé opominuto snad z neznalosti, mnohé v tmavém stínu boje za Rukopisy v posledních 10 letech. Uvedu některá z těch "dobrých zdání", z kterých veřejnost může poznat, kdo se to tu opovážil oživit otázku Rukopisů, "dávno vědecky vyřízenou" a z jakých důvodů.
Největší a nejstarší list "pravý" ve večerníku uznal, že F. Mareš vedl studentstvo dobrou cestou víry a naděje za války a v mladé generaci Nár. demokracie, takže převrat nalezl studentstvo připravené. Avšak hlavní list se obmezil na úvahu o mé noetice co by metafysice, které u přírodovědců se právem vytýká, že je eklektická, té výtce že neušel ani nestor českých filosofů, filosofující fysiolog F. Mareš, starší novokantovec vyznání vitalistického, blízký bergsonismu, vedoucí hlava českého idealismu, jenž pro četné své spisy vždy měl spory s obcí positivistickou, měl v nich v zásadě pravdu, jeho protivníci byli blízko výkladu mechanicko-materialistickému. Základní spis "Idealism a realism v přírodní vědě" r. 1901 neztratil lety své aktuálnosti; dnes by musil si všímati nejnovějších názorů fysiky, chemie a biologie; ale filosoficky čte se jako dnešní hlasy nevěřících v positivní vědu, je stejně moderní či nemoderní, podle toho, zda se kloníme k positivistickým ideálům vědy či jsme ve střehu proti jejich diktátu. Fysiologii přísluší též zkoumání smyslovýoh vjemů a duševních dějů vůbec, které jsou podle něho idealistické ve smyslu jeho oblíbené filosofie Kantovy. Bylo mu vytýkáno, že se při tom utekl k citu jako kriteriu pravdivého poznání, že citem prožíváme přímo pravdu jako duchovní řád obecně platný a závazný, což není chybou, nýbrž ušlechtilé přesvědčení, že cit vede z vlastního vědomí do vědomí jiných lidí. - To jest uznání v obmezeném oboru, s pominutím mnoha jiného, na př. národní spolupráce v témž listě, boj za universitu Karlovu obdobný boji za Rukopisy, pro který tu mnoho potlačeno, následkem příkrého odporu toho listu proti Rukopisům, pro které jeho zakladatel mnoho vykonal.
Velký list moravský "levý" zmínil se napřed o Marešově činnosti politické, že už před válkou se zajímal o politiku, a jeho orgánem býval Přehled, po válce vstoupil také na krátko do politické aktivity v Nár. demokracii, kde náležel ke krajnímu pravému křídlu s Viktorem Dykem a B. Vikovou-Kunětickou; vždy považoval za svou vědeckou i politickou povinnost vystupovat co nejostřeji proti Masarykovi, kterýž odpor vedl ke groteskním důsledkům, jako je křečovitá snaha obnovit víru v pravost Rukopisů. - V kulturní kronice téhož listu byla zhodnocena Marešova činnost jako vědce tak groteskně, že ta politická povinnost vystupovat co nejostřeji proti Masarykovi se jeví jako nejlepší shoda, jak dále uvedu.
Přední list národně "levý" uznal, že Mareš působil jako učitel fysiologie, ale mnohem více jako filosof zvláštního myšlenkového zbarvení; že se projevil nejvnitřněji ve svém systému Fysiologie, jakého jsme od té doby neměli. Purkyně byl geniální badatel a geniové ve své fysiologii nepíší knihy. Marešova fysiologie je originální systém na hlubokém filosofickém základě, že život je tvůrčí činitel. Tyto myšlenky dávaji lékaři neobyčejnou moc a sílu stát se aktivním činitelem. Čeští lékaři sice si Mareše vážili, ale málokdo z nich se přiučil této životodárné fysiologii v praxi; snad byla chyba i v Marešovi, který se nesnažil, aby svou fysiologii učinil základem umění českého lékařstva, spokojil se uchvacující dikcí, ale nešel dobývat klinik; a tak měly na české lékařstvo vliv spíše materialistické koncepce ostatních učitelů, k jeho vlastní velké škodě. Mareš nad intelekt povýšil cit. Jako badatel neměl intuitivního ducha, to mu nevadilo, aby ve fysiologii nebyl původcem mnohých objevů znamenitých, které sice nikdy neuchvátily svět fysiologů, ba které musil mnohdy urputně hájit proti badatelům domácím i cizím. - Kritik nevyšetřil, zda jsem svých objevů uhájil; ale uznal tím, že jsem neopakoval, co dělají jiní a nepřijímal uznávaného učení bez přezkoumání. Že se má fysiologie nestala základem myšlení českého lékařstva způsobili ti ostatní učitelé, kteří měli většinu a usilovali vykořenit můj směr. Poboční list téže strany připojil k tomu, že později se stal Mareš vůdcem jedné z nejreakčnějších kulturně politických frakcí a jedním z hlavních vůdců boje za uznání Rukopisů. Tak padá stín tohoto boje na všecko ostatní nazpátek.
List legionářů uznal, že čeští fysiologové právem se chlubí velkým vědeckým dílem, které vykonal prof. Mareš; sledoval čile veřejný život před válkou v Přehledu, za války napsal známý statečný článek do Šaldova Kmene; po převratu jako senátor N. S. patřil jako odpůrce realismu ke křídlu konservativnímu, ba reakčnímu, dneska vskutku je více znám jako obhajovatel konservativních a reakčních snah než jako vědec, zvláště vynikl jako vášnivý popěrač pravd o Rukopisech; věří, že podvržená falsa jsou pravá, svou víru snaží se dokázat většinou krkolomnými důkazy, posledně právě způsobem velmi bystrým a důvtipným. Ale jeho "učení" rozebral F. M. Bartoš. Často jsme se s ním politicky i kulturně velmi ostře střetli. Jeho vědecká činnost obohatila naše vědomosti a přispěla k lesku našeho jména v cizině a to mu nesmí nikdy být zapomenuto. - To jest projev poněkud krkolomný, ale přece rytířský, jak sluší legionářům. Ale proč by měla být víra, že "podvržená falsa jsou pravá" - snahou reakční? Reakce může být velmi pokroková, byla-li akce domněle pokroková, skutečně však zpátečnicky škodlivá! Vždyť "učení" o padělanosti Rukopisů je silně konservativně reakční, odmítá-li tak urputně všecko přezkoumávání.
Ostatní "levé" listy vyjadřovaly se určitě:
Prof. Mareš je znám více jako reakcionář nežli vědec, vyniká jako vášnivý popěrač pravd o Rukopisech, věří, že podvržená falsa jsou pravá, snaží se dokázat to krkolomnými důkazy, není v jeho pracích o Rukopisech té úcty k vědeckosti, té ideální lásky ku pravdě, té mravní neúchylnosti vůči zřejmým faktům a přesným důkazům, pro které jej ctili jeho posluchači. To vše vykládá mu F. M. Bartoš co nejuctivěji, člověk se diví té úctě, my mladší té úcty nechápeme. (Proto F. M. B. potom tu úctu odvolal.)
Prof. Mareš vystupoval bojovně proti positivismu prof. Fr. Krejčího a proti realismu prof. Masaryka, jehož byl nesmiřitelným odpůrcem snad ve všech směrech; po převratu i v přednáškách o fysiologii nikdy při žádné příležitosti neopomněl nepřímo a ne jmenovitě zaútočit na realism a na Masaryka; ve své nenávisti k Masarykovi skončil v boji za pravost Rukopisů a politicky v řadách fašismu; tak žalostně skončil vynikající fysiolog a filosofický idealista prof. Mareš.
Zprávu o těch útocích v přednáškách má tento list z "Bohemie" 5. llI. 1923, že studentstvo způsobilo v posluchárně hlučné demonstrace proti prof. Marešovi, že v přednášce útočil na Masaryka. Žádal jsem tehdy akademický úřad za zjištění, že nikdy nic takového se nestalo, a za úřední opravu zprávy hanobící universitu Karlovu. Nic se nestalo, a tak zpráva z kroniky Bohemie může být vědecky přijímána za historický fakt. Revue "Nová svoboda" dovršila takovéto úvahy 12. XI. 1937:
Za nezájmu demokratického tisku pravicový tábor zaslouženě vzpomněl vysokého věku politika na odpočinku, ježto je otcem vysokoškolského fašismu; sdružil řadu lidí, kteři proti převážné většině národa rozsévali fašismus; aby hnutí bylo živeno, vyprovokována "vědecká" affaira, ožily rukopisné boje; shromáždilo se vše, co mířilo proti Masarykovi. Boj s realismem Mareš na čas vyhrál, studentstvo bylo ovládnuto fašismem. Vinu nesou vysokoškolští profesoři, že nedovedli své věci tak obětavě sloužit jako Mareš, ti jsou příčinou jeho úspěchu, i když pomíjejícího, ti činí velké škody demokracii. Mareš s dávkou politické naivity, nezávislé na chladném rozumu, s bezvýhradnou citovostí bořil dílo Masarykovo na vysokých školách, ale nezaložil trvalé dílo, jen vzorně úpadkový fašism.
Tak tedy listy "levé" při vší nevraživosti zhodnotily mé dílo výše, nežli listy "pravé", v nevrlé lhostejnosti. Dílo Masarykovo bořili předně jeho následovníci, jako zvláště tato "Nová svoboda"; neboť učí, že člověk není vždy povinen podrobit se zákonům, to že je základním zákonem demokracie a demokratický stát že má tomu právu dáti průchod, i právu odpírat služby vojenské... Tento liberalistický individualism a tato demokracie jako anarchie boří dílo Masarykovo. A je-li to demokracie, je fašism záchranou demokracie před liberalismem a anarchií. Fašism jest vypůjčené slovo, ale stará naše idea: pruty Svatoplukovy a svornost, sevření v jednotu srdcí; to jsou naše stará hesla, ježto té svornosti bylo u nás vždy málo.

T. G. M. a RKZ.

Nepozdvihl jsem boj za Rukopisy z nenávisti proti prof. Masarykovi.Otázka Rukopisů není otázkou Masarykovou. A "nevývratné" vědecké důkazy jejich padělanosti nejsou dílem Masarykovým, jenž se v tom spoléhal na staročeskou gramatiku, takže i důkaz, že slovo úpěti v RK je vzato ve smyslu spěti podle Jungmanna, nastražil mu nějaký nedbalý hledač paralel. Ale Masaryk soudil a priori, že chemické zkoušky nám otázku Rukopisů nerozhodnou a že jen gramatika nám pomůže. Následovníci, jako odpůrci pravosti Rukopisů vůbec, stále potřebují jako klienti opírat a krýt se jeho jménem, když jim věda nestačí; proto činí z té otázky klamně otázku Masarykovu a obviňují mne, že jsem ji rozvířil z nenávisti k tomu Jménu. Ještě v poslední den se pokoušeli u něho o posilu.

Spor o Kantův apriorism.

Neměl jsem žádného důvodu nenávidět prof. T. G. Masaryka; nebylo mezi námi bližšího osobního vztahu a proto není u mne ani nepřátelství; spíše byla příbuznost v smýšleni. Ve sporu s Raýmanem r. 1901 o naturalistickou metafysiku stál Masaryk při mně, uveřejňoval v "Naší době" Waldovy obrany našeho stanoviska. Ale dotkl jsem se jeho nepříznivého mínění o Kantovi, že v něm Kantova učení nepoznávám; a tu se On obrátil proti mně, že přijímám učení Kantovo nekriticky, zvláště jeho apriorism. Tím posilnil mé protivníky, takže jsem byl nucen bránit se proti jeho neoprávněné výtce. Při revisi toho sporu r. 1924 v Ruchu filos. rozhodl prof. Vorovka, že mé pojetí Kantova apriorismu je správné. Proto neměl jsem z toho sporu žádného důvodu k nenávisti; ale Samostatnost připomněla posledně výrok Herbenův, že na se uvalila Masarykovo rozhořčení tím, že stavěla mé pojetí Kantova apriorismu nad pojetí Masarykovo. Spor o apriorism má význam také v otázce Rukopisů: jejich padělanost byla předpokládána a priori podle nejistých indicií, potom teprve hledány důkazy; prohlásil Fejlfalík: váš RK je také padělek, nemohu to ještě dokázat, ale já vám to dokážu! Masaryk pojímal apriorism tak, že rozumným uvažováním zkušenosti můžeme předpovědět a priori, co se stane za určitých okolností; víme napřed, že kámen vržený do vody se potopí, dřevo poplave. Ale chlapec, jenž právě "rozum bere" a zkušenosti nemá, se nás otáže: jak to můžeš vědět napřed a proč? A toto je Kantův apriorism: jak je zkušenost vůbec možná? Jak jsou možny synthetické soudy a priori, kterými se rozšiřuje poznání platné všeobecně a nutně, jako v matematice? Čistý rozum svou logikou jest podmínka, která teprve činí zkušenost možnou, a v tom smyslu jest a priori, nepochází ze zkušenosti. A v tomto smyslu jest Kantova noetika - metafysikou, naproti Humeově. Chlapcův apriorism čistého rozumu bez zkušenosti vede k Archimedovi, apriorism obecné zkušenosti na ní přestává.
Ze sporu o Kantův apriorism pozůstalo jakési rozhořčení, jak naznačil Herben. "Čas" potom hledal u mne "tendence proti Masarykovi", r. 1905 na př. v příčině "Vědy a náboženství"! A já beze všeho zřetele k Masarykovi, postavil jsem se v Přehledu r. 1906 proti anonymnímu hanobiteli dr. Julia Grégra pro jeho obranu Rukopisů, v době, kdy jsem na pozdvižení boje za Rukopisy ani nepomyslil. Teprve klam s kryptogramem v RZ r. 1918 mne k tomu přiměl, ale zdržel jsem přezkoumávání otázky Rukopisů 9 let právě se zřetele k osvoboditelskému dílu Masarykovu. - Ale již ten zadržený pokus byl dostatečným podnětem, aby následovníci Masarykovi "dávali na mne pozor". Úkol ten plnil zvláště horlivě dr. E. Rádl od r. 1919 v Naší době, v Čase, v České stráži; vytkl mi hrubý nacionalism jako sílu reakční, podle vzoru německých válečných profesorů. Když r. 1920 v Státovědecké společnosti v Karolinu jsem vysvětloval odůvodnění universitního zákona a připomínky presidenta republiky, s kterými byl první odhlasovaný návrh vrácen (budovy universitní měly být znovu rozděleny podle počtu posluchačstva; ale německé universitě nesmělo se nic vzíti), ozval se ku podivu shromáždění hlas: útočíte na presidenta republiky! - V Realistické stráži r. 1920 soudil dr. Rádl mou filosofii: že nemám svého mínění o ničem, nicméně se mluví o Marešovi a mlčí o Masarykovi, že naši mladí filosofové Masaryka nepotřebují. V měsíčníku Služba stíhal mne V. Škrach, pro článek "Lidstvo, právo a spravedlnost" v Národní politice, úvahou o národnosti a hwnanitě; a N. pol. potlačila mou odpověď.

Otázka národního osvobození.

Na veřejných schůzích na Král. Vinohradech a Slovanském ostrově v únoru r. 1922 dotkl jsem se otázky, s čí pomocí, jakými prostředky a s jakými závazky bylo uskutečněno naše národní osvobození. Sama tato otázka, založená na určitých faktech, způsobila u realistů a socialistů hrozné rozhořčení.
Čas uveřejnil hned 17. II. 1922 v čele článek bez podpisu nebo šifry, že prof. Mareš s paní Kunětickou vyšli hledat pravdu v říši neskutečností. Nadšení jde nad ubohé skutečnosti, jeho pravda není z tohoto světa a pohrdá skutečnostmi, zbrusu nová Marešova pravda o našem osvobození má známky dryáčnictví, je nad skutečnost, proti skutečnostem, zní: osvobození národa provedlo tisíce osvoboditelů za hranicemi i doma, ale národ, si je ztělesnil ve dvou osobách; vykonaly záslužné věci, ale nebylo vysvětleno s čí pomocí a s jakými závazky. Prof. Mareš ví, jak se to stalo, jeho pravda, která je nad skutečnost, se spokojuje s nápovědmi. Ale pokusil se o novou konstrukci osvobozenské theorie, hodnou jeho universitní moudrosti: naše osvobození mělo bezprostřední příčinu v tom, že naše vojska na Piavě odepřela bojovat a opouštěla frontu; státní převrat v Praze se stal za nepřítomnosti vůdců, ti byli v Ženevě a přinesli sliby, které nebyly splněny. Tu vypadá Mareš uboze. Stačilo by říci, že čsl. vláda s Masarykem v čele byla ve Francii uznána 16. října před bitvou piavskou, aby se ta theorie rozbila o skutečnost; není v ní místa pro legionáře, zahraniční vojenskou akci a propagandu. Čím by bylo opuštění fronty na Piavě bez tohoto díla za hranicemi, než průvodním zjevem rozkladu rakouské armády? Politikovi u džbánku by se takové výklady odpustily - u filosofa nejde o simplicitu nýbrž o starou zavilost a osobní zaujatost, předválečnou animositu, neměl by mást "národ" a plagovat Horkého, bez jehož "Dějinné falsifikace" těžko si představit výkon Marešovy zrovna geniální simplicity.
Jiní soudili jinak: poslanec Josef Hudec na př. v "28. říjnu" 22. II. 1922 se přesvědčil, že v Přednášce nebylo ani útoku ani kritiky, nýbrž jen a jen fakta. Ale proti útoku v Čase nebylo obrany. Je psán na text "Pravda nad skutečnost", název souboru mých rozprav z r. 1918, toho smyslu, že pravda duchového řádu, stojí nad skutečností, kde je toho řádu tak málo, že co býti má, jest vyšší, než to, co jest. To svědčí, že článek v Času napsal všední redaktor; je v něm více animosity, než mohlo být v mé přednášce, kde jsem prohlásil: Veliké dílo vykonali naši zahraniční osvoboditelé; ale ta otázka sama, zdá se, způsobila tu animositu. Pravda jest, že "národ" doma nevěděl nic o zahraničních akcích, ale dověděl se od generálního štábu rakouské armády o zhroucení fronty na Piavě, a proto provedl státní převrat 28. října, o němž zase zahraniční osvoboditelé nic nevěděli. O pamfletech Horkého v Americe rozšířila v "národě" vědomosti realistická "Česká stráž", zvláště v č. 40. ze dne 11. října 1919: těžko říci, za jakým účelem.
Potom realisté měli na mne ostrý dozor.
Historik Jar. Werstadt v "Legionářském směru" dovodil, že mezi národní filosofií Marešovou a smyslem národní filosofie Masarykovy není rozporu a nepřátelství, nýbrž nápadné zpříznění a shoda; já však že přes to útočím proti Masarykovi nejen věcnými argumenty a otevřeně, nýbrž osobně ohyzdným podezříváním a nepřímým osočováním, abych dělal uitranacionální politiku posledních bojovníků za falešné Rukopisy a "hejslovanství". A dr. Rádl, jenž se měl za povolaného vykladače filosofie Masarykovy, zhaněl všecku mou práci i v oboru fysiologie, v Právu lidu 2. III. 1922, a po něm hned 5. III. také Bohemia, která si při tom vymyslila i demonstrace posluchačstva pro mé útoky na Masaryka. Nejhrubší útok podnikl dr. Rádl v Právu lidu 20. III. 1923 pro mou řeč v Libni o zavraždění dr. Rašína, připomněl tu i mou přípravu zkoumání Rukopisů r. 1918. Mnoho zloby vylili na mne klienti Masarykovi a proto mi vytýkají nenávist k němu.
Ohlas Werstadtova zhodnocení mého poměru k Masarykovi ozval se posledně 20. X. 1937 v Lidových novinách, kde má životní práce byla oceněna, ale vytčen mi "osudný omyl"; uznáno tu, že jsem vybudoval českou vědu fysiologickou světové úrovně; ale ve sporu s Raýmanem, (jenž byl dalek vší naivnosti), že bohužel, jsem se octl tváří v tvář proti jinému protivníkovi, proti Masarykovi; že je podivné, že se právě tito dva utkali, tolik hluboké ideové příbuznosti a tak málo důvodů k rozporům, že je mezi nimi; Mareš že byl průkopnikem vyšší hladiny myšlenkové, na které se mohou setkat velcí duchové s obou konců. V polemických statích rozebírá Mareš na základě kritického idealismu Kantova tak širokou škálu zbraní filosofických, že osvícený kriticismus Claude Bernardův a neovitalistická filosofie Bergsonova se jeví dnes proti Marešovu názoru méně původní. Jeho vina po pravdě osudová, že právě on, nepřítel vědeckého bigotství a dogmatismu, dal se zatlačit do - vitalistického koutu.
Tato v LN překvapující kritika má v mnohém pravdu: osudová vina nebo omyl, že jsem se dostal do sporu s Masarykem; ale rozsudek, že to byla vina moje, potřebuje hlubšího vyšetření. Nestalo se to proto, že jsem se dal zatlačit do - vitalistického kouta. Masaryk mne podporoval v boji proti naturalistickému materialismu; leda že mi vytkl Schopenhauera. Ale kriticism Bernardův a vitalism Bergsonův jeví se méně původním právě v osvětlení Kantově a Schopenhauerově. Spor byl o Kantův apriorism a pro mou poznámku, že v Masarykově pojetí nepoznávám učení Kantova. Souhlas byl také v nepřátelství k vědeckému dogmatismu - kromě otázky Rukopisů. Ale pojem "vědecké bigotství" charakterisuje pozůstalé stoupence realismu znamenitě; mrzí mne, že jsem naň sám nepřišel.

Důvod a účel boje za Rukopisy.

První důvod a účel, který mne vedl ku přezkoumání "nevývratných důkazů" padělanosti Rukopisů, byl a jest čistě vědecký. Metoda těch důkazů je chybná; předpokládá se v nich co se chce dokázat. Proto vybírány skutečnosti souhlasné s předpokladem a ignorovány, totiž úmyslně opomíjeny skutečnosti odporující předpokladu. Druhá chyba těch důkazů jest, že na negativním nálezu stanoví positivní tvrzení;Odpůrci tvrdí, že co se v Rukopisech shoduje se starými kronikami, jest z nich vzato, co se neshoduje, jest od falsátora vymyšleno. Anebo jsou i staré kroniky lživé. Na takové metodě se zakládají pověstné "nevývratné důkazy", ježto nemají kořenů ve skutečnosti. Tu přestává věda a nastupuje positivistický negativism, jistá cesta k nihilismu. - Základní předpoklad těch důkazů je nejen vědecky nemožný, nýbrž i mravně přímo hanebný: V. Hanka, nálezce RK, byl "notorický falsátor", lhář, ano křivopřísežník, třebas i ničím neusvědčený. Tak byli hanobeni i obránci Rukopisů Hattala, Jul. Grégr a J. L. Píč. Potřebují-li "nevývratné vědecké důkazy" podpory takovýmto mravním terorem, samy se vyvracejí.
A konečně

důkazy falešné:

důkaz proužkový, berlínská modř pod starým zlatem, nicotná kritika chemických zkoušek, důkaz slovem úpěti ve smyslu spěti jakoby podle Jungmanna, všechny doložené - nedoložené a nemožné slovní tvary; a vrchol všeho: "kryptogram" v RZ, který nyní prohlašují za pouhý žert. A takové žerty se množí; Chlum před Hostýnem není sv. Kopeček u Olomúce, brána přes Vltavu nebyla konec mostu u Starého města, kult Máteře Boží v RK je starší než kult P. Marie, Balbín si nevymyslil hostýnský zázrak, Tataři byli zahnáni u Olomúce a tábor Tatar není Tábor husitský. - To vše je dostatečný důvod postavit se proti takové vědě, i s nenávistí, tomu, kdo ve vědě pracoval poctivě. A naposled to "vědecké bigotstí": neustálým opakováním takových "vědeckých důkazů" si vymodlit akademické nebe.

Duch realismu ...

ulpěl na povrchu věcných skutečností přítomnosti, nemá kořenů v národní minulosti, pro kterou neměl porozumění, ani citu; proto nestane se ani legendou.

Legendy pravdivé.

Jako proti Rukopisům, tak se postavil nepřátelsky i proti jiným nár. legendám, ano i proti tisícileté tradici Svatováclavské. Zkazil svou neplodnou kritikou oslavu Millenia r. 1929, které mělo a mohlo mít pro náš starý stát velký význam ve světě; představoval sv. Václava, podle německé legendy, jako zkroušeného mnicha, jenž konal kostelnické práce místo panovnických činů, slabocha, jenž se podrobil německému králi jako poplatník, bezvýznamné knížátko vedle velkého uherského krále Štěpána. A ještě nedávno napsal člověk osvobozený ode všeho národního hanopis na knížete Václava, jehož tisíciletá tradice tedy také byla "falešnou rekopoctou". - A tu Lidové noviny 11. XlI. 1937, kulturně bdělé, hodnotí rozpravu prof. Chaloupeckého o počátcích českého státu po pádu říše Velkomoravské, podle soudobých legend o našich prvních svatých, které od dob Dobrovského posuzovány s nedůvěrou. Český stát v X. stol. měl rozsah říše velkomoravské, jejímž základem bylo moravské křesťanství cyrilomethodějské. Kníže Vratislav, otec Václavův, bojoval vítězně s Maďary o Slovensko, nad nímž tito nepanovali do Štěpána krále; i kníže Václav vítězil nad Maďary, maje v říši přátelské styky. Nositelem mocného rozpětí české říše v X. stol. bylo moravské křesťanství s byzantskou vzdělaností, které přinesli sv. Cyril a Methoděj.
Toto nové pojetí budované na studiu památek z X. stol. českých, arabských i maďarských, v souhlase s předními našimi filology a literárními historiky neuznal J. Slavík, trvaje na "učení", že český státní útvar pochází teprve z doby Boleslava I. a že tedy není v souvislosti s říší Velkomoravskou ani s moravským křesťanstvím, které v XI. stol. způsobilo rozmach kulturní i politický, a že tradice václavská nesouvisí s cyrilomethodějskou. Chaloupecký však hájí svého pojetí (LN. 20. II. 1938) a upozorňuje, že Slavíkův výpad má i slovenský přízvuk a ohlas jako důvod proti "čechoslovakii", že však je to "lež", aťsi vědecká, falsifikát podobný Rukopisům. Chaloupecký je asi dalek toho, aby hledal souvislost cyrilometodějství s RZ, kterou Slavík pochopil, a proto jeho protest. Právě tak byla hájena tradice Hostýnského zázraku s protestem, že to není obranou RK.
Idea sv. Václava byla základem státního života českého národa, vedla ho v bitvách, již r. 1126 dala českému vojsku vítězství nad císařem německé říše. Sv. Václav je vůdce blanických rytířů, máme po něm rytířské památky, přílbu, meč, drátěné odění.

Národní kultura v politice

má právě v této době zpustošené kultury vysokou hodnotu. Pravda našich Rukopisů vzbudila národ k novému kulturnímu tvoření, z něhož jsme stále živi, a potřebujeme jeho obnovení.

Připravuje se vyrovnání s našimi německými občany, a ti poukazují na kulturní díla německého ducha v celé naší zemi. Žádný lid, praví, nemůže se chlubit zemí jako svým domovem, jestliže ji nezušlechtil svým kulturním dílem. Kulturní díla německého ducha stojí tu dnes na území lidu cizího, německá Praha, Louny, Kutná Hora, jižní Čechy. Česká literatura XIV. století jest pod mocným vlivem ducha zněmčeného. To znamená, že český národ není tu doma a že naši němečtí spoluobčané si činí nárok na celou českou zemi. Předně na Prahu. Čeští učenci těžko vyvracejí tyto nároky; mohou namítat, že gotická Praha vyrostla ze základů románských, že je v ní zřejmý vliv francouzský, a že v český národ působil mocně také vliv Vlachů, že vůbec středoevropská kultura není původu německého. Čeští učenci poukazují na kulturu cyrilometodějskou, která vládla v Čechách do konce XI. století a učinila pokus o sjednocení Slovanstva jedním spisovným jazykem a písmem, pokus zmařený od ducha německého; a na velmocenský rozmach panské kultury českého středověku, kdy slovenská tvorba proměnila češtinu v jazyk světové úrovně a mohutné kulturní nosnosti; a že v literatuře této doby se jeví nejen přijímání, nýbrž také odmítání vlivu ducha německého.
Na to namítnou učenci němečtí, že cyrilometodějská kultura v Čechách jest ojedinělá hypotesa a že česká kultura v středověku je pod vlivem ducha zněmčeného. - Ale čeští učenci nemohou, ano nesmějí odvětit, že RZ jest obrazem slovanské kultury v době, kdy takové kultury nebylo v zemích západních, kde noví národové se teprve tvořili; a RK dokumentem rozmachu panské kultury českého středověku. Ano, jsou historickým pramenem. Jestliže Tataři byli r. 1241 zahnáni u Olomúce, tedy zachránil tento velmocenský rozmach českého středověku západní Evropu, a předně Německo, před tatarskou povodní. Slované vůbec chránili evropský západ před nebezpečenstvím Asie a tím právě byli mocným činitelem v jeho kultuře. Toho čeští učenci uvésti nemohou, ano - nesmějí, aby nevzbudili posměch Němců.
Komise 8 profesorů zřízená na filosofické fakultě r. 1933 měla by být vyzvána ministerstvem národní osvěty, aby stručně a přesně vyložila důkazy, které považuje za dostatečné k zjištěni skutečnosti, že RKZ jsou padělky Václava Hanky a jeho společníků.
Nepravdivé legendy vznikaly a vznikají v životě národů jako nevlastní sestry legend pravdivých - historických skutečností. Rostly z kořene zla vniklého do lidské přirozenosti, ze sklonu k nepravdě, k sobělibé umíněnosti a předpojatosti. Proto jest boj proti nepravdivým legendám tak těžký. Zvláště těžký byl boj za pravdu našich Rukopisů. Ale i ta pravda již stojí nad nepravdivou skutečností.

KNIHOVNA ČESKÉ RUKOPISNÉ SPOLEČNOSTI V PRAZE.  [sign. 430a]

František Mareš: Nepravdivé legendy o Rukopise Zelenohorském a Královédvorském.
VYDALA ČESKOSLOVENSKÁ SPOLEČNOST RUKOPISNÁ v Praze 1938. Formát 23 x 15,5 cm. Stran 32. Tisk Tempo, Praha II., Jungmannova 26.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná