Osobnosti rkp. sporu

František Mareš
Strach z pravdy

1937

Po osmi letech

V památné síni Měšťanské Besedy v Praze konávaly se vědecké přednášky pro širší obecenstvo, pořádané českým studentstvem, kterému pražská universita "německá" pro tento účel byla uzavřena. Před 60 lety sám jsem tu poslouchal přednášku W. W. Tomka o staré Praze; přednášku M. Hattaly o hrdinách epických básní Rukopisu Královédvorského, o něžnosti jeho básníků k ženskému pohlaví a nenávisti k Němcům. A tu, na vyzvání studentstva, odvážil jsem se 16.3.1927 ku přednášce o Vědeckých methodách realismu zvláště v otázce Rukopisů. Tehdy mohla se taková přednáška jevit přímo opovážlivostí, neboť platilo na veřejnosti učení, že Rukopisy padělal a podvrhl Václav Hanka r. 1817, učení prohlašované za nezvratné, jednou pro vždy definitivně dokázané nevývratnými vědeckými důkazy. Tak učilo se, a snad ještě učí, ve školách, tak se psalo ve vědeckých knihách i v denních listech. A veřejné mínění přijímalo toto učení za vědecky dokázanou pravdu. Kdo by se byl veřejně ještě přiznával k "rukopisné pověře", byl by se vystavoval veřejnému posměchu. - Ona má přednáška nevzbudila sice posměch, ale podivení ano pohoršení, zvláště u vědeckých odborníků. Prohlašovali obnovování dávno vyřízeného rukopisného sporu za počínání beznadějné a české kulturní prestiži k nemalé úhoně. Vytýkali mi, že jsem se neobeznámil dostatečně s vědeckou prací vykonanou za posledních 40 let, aby byla prokázána podvrženost Rukopisů; že jsem poškodil svou vědeckou autoritu; vypovídána mi dokonce i úcta, člověku i učenci. Nedal jsem se odstrašiti, provedl jsem spor do konce a uzavřel jej v téže síni Měšťanské Besedy v Praze 24.1.1935 přednáškou, podávající povšechný přehled a charakteristiku toho sporu. Tu podávám přednášku tu upravenou k tisku.

První mé vystoupení v otázce Rukopisů r. 1927, mohlo se jevit opovážlivostí, že jsem nebyl odborníkem v staročeské filologii a historii, z nichž byly čerpány ony nevývratné důkazy. Ale byly mezi nimi také důkazy z jiných oborů; tak zvláště tajný podpis v RZ "V. Hanka fecit", o jehož klamnosti jsem se přesvědčil již r. 1918. A tento úžasný klam mne utvrdil v dávném mínění, že všechny ty důkazy jsou pochybné. Nebyl jsem odborníkem v staročeské filologii a historii, ale byl jsem v nich "diletantem", t.j. zabýval jsem se jimi s oblibou; maturitní komise doporučila mi studium filologie, kterému jsem také se věnoval po jeden semestr; Kvíčala, Hattala, Durdík, Linker, Löwe, Volkmann byli mými profesory; Drtina, E. Kovář, Jar. Vlček a jiní byli mými druhy; i Athenaeum přijalo mé první příspěvky. Byl jsem blízek realistům, ale nesplynul s nimi, snad i pro způsob jejich boje proti Rukopisům. Vědecké methody toho boje jevily se mi příliš snadné, zlehčovaly tuto závažnou otázku; hledání nedoložených slov a paralel zdálo se mi hračkou proti těžké vědecké práci, kterou jsem se právě tehdy trudil. (R. 1886-87.) Měl jsem předpojatou myšlenku o souvislosti jistých látkových proměn v lidském těle, a konal pokusy v tom směru; výsledek byl: snad ano, snad ne. Bylo nasnadě vybrat si výsledky souhlasné a opominout nesouhlasné jako nezdařené; takových "vědeckých" prací se dost uveřejňuje. Odolal jsem svodu, opustil předpojatou myšlenku a držel se skutečných výsledků, které konečně mi ukázaly pravou souvislost. A základní vadou method užitých k dokazování podvrženosti Rukopisů jevilo se mi tudíž, že hledají důkazů pro přodpojatou thesi, že si vybírají fakta, která svědčí pro tuto thesi, a nedbají fakt, která jí odporují. Další vada těch method byla, že důkazy nebyly zakládány v Rukopisech samých, nýbrž v osobě nálezce RK, V. Hanky, že byl "notorický falsátor", ačkoli "falsa" jemu přičítaná, ale nedokázaná, jsou pozdější než nález RK. Tuto vadu vytkl sám učitel odpůrců RKZ, Jagič: nechte Hanku stranou, držte se Rukopisů. Skutečně také právě osoba Hankova zavedla odpůrce do nesmyslných odporů.

Zvláštní byl také motiv, z něhož podniknut boj proti Rukopisům, právě na nově zřízené české universitě. Němečtí profesoři v Praze i ve Vídni vzpírali se mocně proti požadované od Čechů rovnoprávnosti na pražské universitě; předstírali, že Čechové nemají vědecké literatury ani vědeckých pracovníků, ba že nemají ani schopnosti k vědecké práci. Z důvodů politických však bylo konečně císařským rozhodnutím nařízeno rozdělení pražské university v německou a českou; zákon z r. 1882 rozdělil ji tak, že německá universita zůstala jako původní, česká jako nová, ale zařizováma prozatímně, ježto se předpokládalo, že vědecky neobstojí. A tak se stalo, že na nově zřízené české universitě se počalo dokazovat, jak "ubohá a nemožná byla česká věda". Filosofická fakulta představuje jaksi vědeckou úroveň university; i podrobeni tu dosavadní představitelé české filosofie a vědy pronikavé kritice: Durdík, věhlasný filosof a esthetik; Hattala, slovanský filolog. Ani Palacký a Šafařík neobstáli, došlo i na české chemiky. Smysl českých dějin neměl dále být pojímán romanticky. Positivní věda měla být základem národního života; Ale positivism snadno se zvrhne v negativism: co není positivně zjištěno, toho není. A tak dospělo se k biologii - bez života, k psychologii - bez duše; a snad by bylo došlo i k náboženství - bez Boha.

Tento positivistický, kritický, realistický a k posledu nihilistický směr vedl tehdy mladou generaci proti starší, "romanticky vlastenecké". Právě na Rukopisech se mělo ukázat, jak nemožná byla dotud česká věda, že nepoznala takového padělku. A tak byl s velkou prudkostí pozdvižen boj proti Rukopisům, pod heslem - svobody vědeckého badání a vědecké pravdy, pro národní čest poskvrněnou tak hanebnými podvrhy. Boj ten měl tedy jakýsi mesiášský, osvoboditelský význam, národ měl být očistěn od rukopisné pověry; tím strhával k sobě mládež. Avšak měl tu vadu, že předpokládal, co teprve chtěl dokázat. Bylo v něm také obvinění. že dosavadní čeští vědcové a obránci Rukopisů potlačovali svobodu vědeckého badání a udržovali národ v klamu jako auguři, aby byli od něho uctíváni. A byli mezi nimi i Palacký a Šafařík. Byly i jiné "modly", které měly být skáceny. A výsledek boje byl, že svoboda badání, zejména o Rukopisech, byla potlačena, takže i samo přezkoumávání těch nevývratných důkazů podvržení Rukopisů od Hanky bylo stíháno potupou či posměchem.

Boj proti Rukopisům jakožto boj za vědeckou pravdu, ano i za mravnost a národní čest, přepíná svůj cíl, poněvadž pravda, mravnost, čest jsou hodnoty stojící mimo dosah positivní vědy, která se sama obmezuje na positivně zjištěné skutečnosti. Rukopisy nejsou jen skutečností pergamenu a písmen, a k těm právě odpůrci málo přihlížejí; v Rukopisech jsou vysoké hodnoty básnické, národní, mravní a i vojenské; jest v nich mnoho pravdy.

1. Pravda Rukopisů, to jest jejich vysoká hodnota ethická, esthetická, národní, vojenská a kulturní. A právě pro tuto pravdu nepodařilo se vědě vyvrátit víru v jejich pravost; a to tím méně, že usilováno uvést je vůbec v opovržení. Proto jest sama absurdnost dokazovat že V. Hanka jest původcem těch Rukopisů, to jest "proton pseudos", první lež vědeckých důkazů této falše. Ale pravda Rukopisů dala také podnět k nevěře v jejich starobylost, protože se věřilo, že staří Čechové nemohli mít v těch dobách takové kultury, jaké nebylo v celé západní Evropě. To je důkaz z nevědomosti, jakou kulturu Čechové v době sepsání zvláště Rukopisu Zelenohorského skutečně měli. V západní Evropě byl tehdy národnostní chaos, z kterého se teprve tvořili noví národové ve formách latinské církve. Slované však jsou národ původní; bránili se latinským formám církevním, které jim vnucovali Němci, a přijali křesťanství z Byzance, kde se zachovala i starořecká kultura, přenesená od Arabů do západní Evropy. Řecké křesťanství hlásalo evangelium Slovanům v jejich jazyce; sv. Cyril a Methoděj založili také slovanské písemnictví v staroslověnském jazyce, srozumitelném tehdy všem slovanům. Cyrilo-Methodějská kultura kvetla i v Čechách dlouho, až do r. 1096; vyšli z ní první světcové českého národa: Ludmila, Václav, Prokop. Nejstarší česko-slovanská literární díla jsou jim věnována. Z církevně-slovanské legendy o sv. Václavu, napsané v Čechách brzy po jeho usmrcení, dovozuje Weingart, že počátky českého písemnictví, kladené dosud do počátku XIV. stol, nutno hledat o čtyři století dříve, v r. 932; že nejstarší památky českého písemnictví nejsou latinské kroniky Kristianova a Kosmova, nýbrž česko-církevně-slovanská legenda o sv. Václavu, dílo spíše dějepisné; že česká literatura je tedy z nejstarších v Evropě. - Weingart otvírá tím cestu k uznání Libušina Soudu za nejstarší českou literární památku, ač sám toho neuznává; či snad by měla tato památka být jeho objevem zastíněna? Weingart není odpověden z toho, že z jeho ocenění česko-staroslovanské legendy o sv. Václavu se dělá "sensační objev"; legenda ta je známa již přes 100 let, objevil ji v Rusku Vostokov, Hanka uveřejnil ji v Musejníku r. 1830; Kalousek ocenil ji ve své "Obraně knížete Václava svatého" r. 1901; uvedli jsme z ní také slovní doklady pro rukopis Zelenohorský, jenž nese známky písemnictví Cyrilo-methodějského, jak seznali již Dobrovský a Šafařík. Opravdu, Čechové v X. stol. měli kulturu, jaké nebylo v západní Evropě.

Důkaz z nevědomosti jest i ten, že básně Rukopisů nemohou být starobylé, poněvadž nejsou známy u starých Čechů žádné epické básně z národního života jako jsou u Srbů a Rusů: nezachovaly se - nebylo jich. - Důkaz jest logicky pochybený, ale i fakticky je nesprávný: tu jsou přece zachovány zbytky takových básní v starých Rukopisech, které jsou zároveň dokladem, jak byly takové památky ničeny. Události v nich líčené jsou zaznamenány i v latinských kronikách Kristianově a Kosmově: o Libuši, o Neklanu a Vlaslavovi, Oldřichu a Boleslavovi. Básně z národního života českého zachovaly se, kromě těchto Rukopisů, jen v latinských kronikách, ale svlečené s básnické formy; takové jsou básně o Přemyslu Oráči, o Vlastě, Šárce a Ctiradovi; o Neklanu a synkovi Vlastislavovu, o Horymírovi. Nejsou-liž to krásné básnické náměty? Latina porušila staročeské epické básně z národního života; proto se zachovaly jen u pravoslavnýcn slovanů.

2. Hlavní důkaz, že RK i RZ padělal V. Hanka 1817 byl veden z jazykových zvláštností odchylných od "normální staročeské gramatiky", odvozené asi ze 14 spisů ze XIV. stol., do něhož se RK hlásí jazykem i písmem; ale 14 drobných spisů je příliš mělký základ pro budovu živé mluvy toho věku, a básně Rukopisů obsahují téměř 4 století. Důkaz nemohl být dostatečný, ano v příčině nedoložených slov byl vlastně důkazem z nevědomosti, poněvadž téměř všechna slova, podle těch důkazů nedoložená, byla potom i z nich doložena. Proto bylo třeba ten důkaz ohradit, odmítat doklady i z počátku století XV., ježto prý RK podle jazyka svého nemůže vystoupit z druhé polovice XIV. stol. A to právě tedy dokazuje jeho původ z XIX. století?

Dokázat nemožnost nějakého jazykového útvaru v určité době je samo nemožno, vyrostl-li ten útvar z kořenů a tvarů jazyka. V RK je slovo letadla, a přece nikdo tu nemyslí na moderní létadla, nebylo jich za doby Hankovy. Ani slovo železnice, kdyby bylo v RK, nesvědčilo by pro moderní železnice. Kdyby v RK bylo slovo vlastenec, ani to by nebylo důkazem, že pochází z doby Hankovy, protože je starší, třebas i v jiném významu. Lesní rohy právě tak jako tabor jsou zas jen důkazem z nevědomosti. Není v RK slovního anachronismu.

Chyby v mluvnických tvarech, ač v RKZ nejsou mluvnické chyby, nedokazovaly by jejich podvržení od Hanky, staří spisovatelé dělali hrubé chyby, neznali staročeské gramatiky ani tak, jako V. Hanka. A i nejdůkladnější badatel v staré češtině dopouští se někdy hrubých chyb; tak vykládá na př. slova v starém rukopisu: "podle řádu časi" jako Gen. plur. časí, podle kostí, ač je to písařská chyba m. času. Ale říká se také: od těch čás.

V životních výkonech, a tak ani v mluvě, neplatí zákonitá nutnost jako v mechanice, fysice, chemii; v těch přírodní zákon nepřipouští žádné výminky. Mluva je svobodný psychofysiologický výkon, lidský vynález, nástroj k myšlení přizpůsobovaný stále novým potřebám. Upotřebování, usus je "zákonem" mluvy. Možno se pozastavit nad tím, že jazyk Rukopisů, ač obsahují téměř 4 století, je skoro stejný, kdežto jazyk v posledním našem století se změnil tak velice, u velikém myšlenek hlomozu. Tak změnil se staročeský jazyk náhle také počátkem XV. století. V životních výkonech a tak i v mluvě platí jen pravidla dotvrzovaná výminkami; ano, výminky někdy potlačují pravidlo, které se stává chybou: tak vytýká se básni "Záboj a Slavoj" za chybu, tvar s koni, m. s koňmi. A tak některé výtky jazyku Rukopisů se zakládají na "zákoně výminek".

Gebauer vystoupil prvně proti Rukopisům pouze s jazykovými pochybnostmi, nikoli s důkazy, že jsou podvrženy od Hanky; uznával potřebu dalších zkoušek paleografickýoh a chemických: ukáží-li bezpečně, že Rukopisy jsou staré a nemohou být nové, podřídí se tomu pochybnosti filologické, a jazykové zvláštnosti Rukopisů naleznou nějaký výklad nebo zůstanou stát jako chyby. S tohoto správného stanoviska nechal se strhnout kritickými výklady, že chemie může sice zjistit nějaké látky ve hmotě písma, nikoli však, kdy tu vznikly; že chemie vůbec nemůže určit stáří nějakého rukopisu, jako že nemůže vyvrátit nesprávnosti filologické; že tedy jediná gramatika sama musí otázku Rukopisů rozhodnout. A tak přikročil Gebauer ke tvoření důkazů z pochybností; postavil se na odpor proti výsledkům chemických a paleografických zkoušek, ač sám si jich byl vyžádal.

Jazykové zvláštnosti a odchylky v Rukopisech nebyly by samy o sobě důkazem, že pocházejí od Hanky. Ale důkazem nevývratným jest 11 chyb, kterých prý se Hanka dopustil v staré češtině před objevením Rukopisů, a které se potom najdou i v nich: jsou tu tedy také jen z hlavy Hankovy. Tato koincidence chyb utvrdila Gebauera v nevývratném přesvědčení, že Hanka je původcem staré češtiny Rukopisů, takže v tomto přesvědčení setrval i proti všem jiným nálezům, nejen chemickým, i filologickým: ony "chybné" jazykové tvary, zatížené koincidencí s Hankou, byly doloženy z jiných staročeských spisů, jmenovitě od Flajšhanse. A některé z nich byly od Gebauera sestrojeny - křivě, tak zvláště koincidence slova staročesky doloženého zamiesiti ve smyslu zamíchat myslí, roznítit, pobouřit. Gebauer však se domníval, že Hanka před objevením RK četl chybně v Alexandreidě verše: Tehdy se zástup zamiesi, biechu v voistie liti česi; že pojal slovo česi (časy) za češi a pro rým četl zamieši, slovo chybné, jemuž dal smysl zaškaredit se. V RK je slovo zamiesiti třikrát, ale Gebauerovi dává tu dobrý smysl, jen čte-li se podle Hanky zamiešiti ve významu zaškaredit se. - Těžko rozhodnout, který z těchto výkladů je důmyslnější, Hankův či Gebauerův. Seykora rozleptal tento ostrou satirou.

Druhá taková koincidence stala se s tvary vstáše burja m. vstanieše, a dodáše jim chrabrost m. dodadieše v Jaroslavu RK. Takové za chybné považované tvary jsou ve verších vložených od Hanky (do závorky) za ztracený list v Legendě o sv. Prokopu, kterou vydal v Starobylých Skládáních, krátce před objevením RK: tak se těm manželóm stáše (m. stanieše); rozkoši místa nedáše. Vložení těch veršů do závorky (interpolace) od Hanky rozuměl Gebauer tak, že Hanka sám ty verše složil podle latinské předlohy a ostatních staročeských veršů té legendy. Tak bylo zřejmo odpůrcům Rukopisů, že Hanku přistihli při skládání staročeských veršů se stejnými chybami jaké se potom objeví i v RK; byl přistižen, důkaz nevývratný. -

3. Jazykové zvláštnosti a odchylky v Rukopisech neměly samy o sobě takové váhy, aby dokázaly, že Hanka jest jejich původcem; proto požadovány paleografické a chemické zkoušky, v očekávání, že potvrdí filologické pochybnosti. Podezřelé byly četné rasury v RK, které zkoumány chemicky již r. 1880. A tu se stal nález dokazující vysoké stáří hmoty písma Rukopisu Královédvorského. Hanka totiž, jak vypověděl u soudu r. 1859, přetáhl některá vybledlá písmena v RK hned po nálezu před očima Dobrovského černým inkoustem. Písmena ta jsou zřejmá na fotografii z r. 1861 vydané od Vrťátka. Je tu zřejmo, že Hanka neznal tahu písmen v RK, který pokládán za okrouhlý, až fotografie ukázala jeho lomenost. Tak přetáhl ve slově cie okrouhle e, kdežto Rukopis má všude e lomené s ostrým rohem nahoře vpravo. A co zvláště rozhoduje: černý inkoust písmen ie smyl se vodou, po 63 letech; a pod těmi písmeny vyšlo najevo sirníkem amonným z části vyškrabané hluboko v pergamenu pozůstalé písmeno o; - tedy ne Hankovo cie, nýbrž co. To je nevývratný důkaz vysokého stáří písma RK, jak zdůraznil chemik V. Šafařík opětně r. 1886.

V. Šafařík zkoumal r. 1886 Rukopis Zelenohorský sám: zjistil, že po celém povrchu pergamenu je rozetřena železitá rez, což je vysvětleno zprávou nálezce Kováře z r. 1817, že očistil nalezený rukopis vlhkou houbou, čímž k jeho úžasu černé písmo zzelenalo, jak je podnes. Hmota písma byla již při nálezu rozložena tak, že z původního inkoustu zůstala na povrchu železitá rez, v hloubi pergamenu však vznikla látka zelená, v které již Corda r. 1840 se dohadoval mědi. Tuto měď v hloubi pergamenu zjistil Šafařík z červenohnědého zbarvení po natření písmene c ve slově caraiucí ferrocyanovodíkem. Zelená barva písma RZ pochází tedy od měděnky, která se utvořila během věků ze síranu měďňatého, obsaženého v původním inkoustu. Tato patina je nevývratným důkazem vysokého stáří Rukopisu Zelenohorského, o něm nejvíce pochybováno pro jeho jedinečný vzhled, pro formu a barvu jeho písma a zvláště pro formu básnickou a historický obsah.

R. Královédvorský zkoumal chemicky Ant. Bělohoubek; zjistil paterou reakcí, že byl psán inkoustem železito-duběnkovým, z něhož pozůstala jen žlutohnědá železitá rez spojená pevně a hluboko s vlákny pergamenu. Ve všech těchto reakcích srovnával se RK s rukopisy z XIV. stol. zároveň zkoumanými. Naproti tomu četné rukopisy železitým inkoustem na pergamenu z let 1780-1820 všech těchto reakcí neukazovaly, leda jednu nebo dvě; a rukopisy nově připravené uměle od chemiků právě pro tyto zkoušky neobstály při žádné z těch reakcí. Bělohoubek dovodil z těchto nálezů přímý důkaz, že RK nebyl psán v létech 1780-1820; a důkaz nepřímý, že mohl být psán ve věku, do kterého se klade podle jazyka a písma. Obmezil se ve svém dobrém zdání na tento čistě věcný závěr, neprohlašoval RK za "pravý", že totiž pochází z XIV. stol.; to uznal za věc jiných odborníků. Ovšem osobně uznal RK za pravý, v tom smyslu, že jej nepsal V. Hanka r. 1817, ač ke zkouškám přikročil s tímto přesvědčením.

Chemický nález na Rukopisech r. 1886, vzhledem ku pozdějším pochybnostem, možno vyjádřiti takto: železito-duběnkový inkoust, kterým Rukopisy byly psány, rozložil se v kovové součásti, u RK v železitou rez barvy žlutohnědé, spojenou pevně s vlákny pergamenu hluboko v bláně; podle žlutohnědé barvy byla tu tato rez již při nálezu r. 1817 a od té doby se nezměnila. U RZ byla železitá rez od nálezce rozetřena po celé bláně, ale zůstala i v hmotě písma hluboko v pergamenu; a pod ní zelená měděnka. Tento rozklad původního inkoustu v takovéto dále neproměnné součásti kovové byl ukončen již při nálezu r. 1817; barva písma, podmíněná těmito kovovými součástmi, trvá odtud stále beze změny. Z toho vyplývá naprosto jistý závěr: Rukopisy byly psány o mnohá léta dříve, nežli byly r. 1817 objeveny.

Chemicky nelze určit, o kolik let byly psány dříve, čili, jak staré jsou Rukopisy; možno říci, že jsou velmi staré, ale "nelze určit jejich stáří." Neboť inkoust mohl se rozložit v ty kovové součásti již za sto let, ale za dalších 500 let hmota písma trvala beze změny. K určení stáří nějakého rukopisu by bylo třeba zjistit mnoho jiných skutečností než jen hmotu písma, tak zvláště stáří pergamenu, a ten je zejména u RZ velmi starý.

Naprosto jistá skutečnost, že inkousty, kterými byly Rukopisy psány, byly již při nálezu jejich rozloženy v kovové součástky, které se dále nemění, vyvrací z kořene všechny důkazy, založené na osobě Hankově jako "notorického falsátora". Tak zvláště hlavní filologický důkaz z koincidence chyb, které Hanka dělal v staré češtině před objevením Rukopisů, takže jsou i tu z hlavy Hankovy: důkaz logicky i fakticky pochybený.

Filolog, jenž si byl vymohl chemické zkoumání Rukopisů v přesvědčení, že jen potvrdí jeho pochybnosti, nepodřídil se objektivnímu nálezu toho zkoumání, jak byl slíbil. Uchýlil se za námitku svého chemického rádce, že chemie může zjistit co kde jest, nikoli však kdy to tu vzniklo: nemůže určit stáří nějakého rukopisu. A do tohoto stínu se uchylují i následovníci dodnes; nechtějí rozuměti, že v otázce Rukopisů nejde o určení jejich stáří chemickou zkouškou, nýbrž o zjištěnou skutečnost, že byly psány o mnohá léta dříve než byly r. 1817 objeveny.

Filolog však nepřestal na námitce, že chemie nemůže určit stáří Rukopisů, nýbrž zkritisoval chemickou práci odborníků jako vůbec nicotnou, ježto prý se obmezili na smývání písma vodou a nesrovnávali Rukopisů s rukopisy jinými; dovolával se svých chemických rádců, kteří však se veřejně nepřihlásili. Uveřejnil svou kritiku chemických zkoušek Rukopisů německy v "Archiv f. sl. Philg." a dal si ji schválit od německého chemika Wislicena z Lipska, ačkoli ten našich Rukopisů nikdy neviděl, způsob práce našich chemiků znal jen z popisu filologova a sám starých rukopisů chemicky nezkoušel. A dovršil svou smělost podivem, jak že mohli naši chemikové na základě takových zkoušek prohlásit Rukopisy za pravé?

V jednom chybili naši chemikové: neodmítli se vším důrazem takové kritiky své práce. V. Šafařík z pohrdání. Ant. Bělohoubek ohradil se sice proti nesprávné kritice Wislicenově, ale odmítl přeložit svou zprávu o chemických zkouškách Rukopisů do němčiny a usvědčit tak Wislicena z - všetečnosti. Nevhodně popíral, že by byl ze svých zkoušek dovozoval pravost RK, poněvadž o pravosti nerozhoduje chemie sama, nýbrž spolu s jinými vědami, podle jazyka, písma a obsahu. V tom měl pravdu, ale Gebauer dal jeho výkladu ten smysl, že dříve dovozoval ze svých zkoušek pravost RK, že však byv poučen od Wislicena, uznal, že z jeho zkoušek nic nevyplývá pro stáří RK. A tuto křivost zkřivují následovníci dále.

Gebauer prohlašoval sice chemické zkoušky RKZ za nicotné, ale vybral si z nich se mu hodilo k jeho účelu. Bělohoubek poznal v barvě iniciály N v RK - berlínskou modř, ale pod ní zjistil otřelou vrstvu zelenou a pod tou ještě starší vrstvu červenou, což samo je důkazem stáří i té iniciály. Avšak berlínská modř je známa teprve od XVIII. stol.; i byla prohlašována slavně za neomylný důkaz novodobé manipulace na RK, a tudíž i novodobého původu celého toho Rukopisu, což je zřejmě křivý soud. A při tom ještě zamlčeno, že pod berlínskou modří jsou dvě starší otřelé vrstvy barevné. A také nedbáno námitky chemiků jiných proti Bělohoubkovu nálezu, že jest ilusí zjistit berlínskou modř v tak malém množství, jaké tu vzato ke zkoušce. A i kdyby ta iniciála byla malována jen berlínskou modří, není to důkazem, že celý RK je novodobým padělkem, poněvadž iniciály bývaly do rukopisů malovány i po velmi dlouhé době a zůstávaly i neprovedeny.

Proto spojil Gebauer nálezy obou chemiků v důkaz "bezpečnější": Šafaříkův nález, že modř iniciály N je stará, ježto nikde nepřesahuje pozlátko, které je staré; a nález Bělohoubkův, že je to modř berlínská. Tak dospěl Gebauer k tvrzení, že berlínská modř je tu pod starým zlatem, že tedy i to zlato přilepeno tu v nové době. A následovníci opakují tento "důkaz" dodnes, odpůrci falešných Rukopisů neprohlédli falešnost tohoto důkazu. Bělohoubek zdůraznil ve své zprávě r. 1887, že odlepil část pozlátka kolem iniciály N; a zjistil pod ním bílý pergamen.

Chemické zkoušky r. 1886 týkaly se všech Rukopisů "pochybných". Předně Mil. p. kr. Václava, napsané písmem XIII. stol. na výstřižku z folia pergamenu, se zřejmými zbytky písma sousedních sloupců; na druhé straně toho výstřižku je napsána týmž písmem romance Jelen, opsaná odtud s několika chybami do RK; pro tento doklad svědčící pro RK vymohl Fejfalik chemické zkoušení Mil. p. kr. V. r. 1859; a chemik Rochleder pomazal celý rukopis ferrocyanovodíkem, takže chemické zkoušky r. 1886 nemohly být na něm konány. Chemický i paleografický důkaz padělanosti MpkV, totiž Jelena, je nedostatečný. Ale filologům dostačuje, ačkoliv nálezcem toho výstřižku nebyl Hanka, nýbrž Zimmermann r. 1819, jenž ono folium rozstříhal, výstřižky na otevřeném okně sušil až je vítr odnesl kromě toho jednoho.

Evangelium sv. Jana, staročeský meziřádkový překlad latinského originálu na velmi vetchém pergamenu, jehož písmo přesně napodobí, prohlašuje se za mistrovský kus Hankův z r. 1829. Staročeský překlad je psán mezi řádky na lince vedené rydlem, v jejíž rýze se usadily saze, jako by byla bývala vedena grafitem, z čehož pošla klamná řeč, že písmo toho meziřádkového překladu bylo napřed kresleno tužkou a potom teprve vytahováno perem. Vlastní "chemický důkaz" podvrženosti spatřován v tom, že nebyl staročeský překlad psán inkoustem jako latinský originál, nýbrž směsí rumělky a barvy hnědé, která jako lehčí stékala s pera až po rumělce, takže písmo je strakaté. To uznal chemik za podezřelé, ne za důkaz novodobého původu písma, ježto také v středověku se psalo krycími barvami, které utkví na povrchu pergamenu a mohou se otisknout na vlhký papír.

Gebauer však na tento nález sám prohlásil staročeský překlad Ev. sv. Jana za Hankův padělek usvědčený chemickou zkouškou, ačkoli jej byl před tím vydal tiskem jako nejstarší jazykově nezávadnou staroěeskou památku. Jsou však v ní jazykové chyby, hrubší než v RKZ, jak poznamenal P. J. Šafařík, které potom vytkl Prusík, aby ukázal, co uznával Gebauer za jazykově nezávadné, pokud nešlo o RKZ. Takových chyb by se nebyl dopustil Hanka, latinář a češtinář; ale mohl se jich dopustit středověký mnich, neznalý české gramatiky. Tak na př. přeložil stlova: qui erateum traditurus - bieše predade, nevěda si rady s latině vlastním způsobem časovým, který pozdější překladatelé Evangelia správně opsali: jenž jej měl zraditi.

Ukázalo se tak, jaké chemické zkoušky Gebauer uznával za důkazy podvrhu, šlo-li o to, aby byl usvědčen "notorický falsátor"; a jaké chemické nálezy prohlašoval za nicotné, šlo-li o pravost RKZ.

4. Historické důkazy novododobého původu RKZ byly dovozovány ze souhlasu a nesouhlasu jejich epických básní s jinými historickými prameny, ježto básně ty se týkají historických událostí. Palacký je také uznával za historický pramen. Naproti tomu Goll "Historickým rozborem" epických básní RK dokazoval, že se z nich ozývají zprávy souhlasné s kronikou Hájkovou, což by bylo důkazem jejich novodobého původu. Tak na př. báseň o vyhnání Polanóv z Prahy od Oldřicha jmenuje Bol(eslava), krále polského; ale staří kronikáři Kosmas, Pulkava, jmenují jej Meszko; teprve Hájek zná Boleslava. - Tento důkaz by byl pádný, kdyby ten polský král se byl jmenoval Meszko; ale důkaz padá, jestliže slul Boleslav; tu byl básník lépe zpraven nežli ti staří kronikáři, snad byl současníkem událostí. Za současníka měl jej také Palacký, i z toho důvodu, že věděl, že byli vyhnáni Polané z Prahy od Oldřicha, a že potom byl nastolen Jaromir opět, čehož staří kronikáři také nevěděli. Goll namítl, že novověký básník by to byl mohl znáti z Dobnera, ale varoval se přičísti takové historické vědomosti - Hankovi; neznámý novodobý básník mohl to znát, čímž se uspoří důkaz, že to znal. Za to dal se Goll vésti v dalších svých důkazech novodobého původu epických básní RK od jejich překladatele do němčiny V. A. Svobody, o němž byl přesvědčen, že znal tajemství, jak byly básně ty skládány a bezděčně svými poznámkami to tajemství prozradil: že totiž Polané byli vyhnáni ze Starého města Prahy po mostu přes Vltavu, na jehož staroměstském břehu byla brána. To tedy by byla "brána přes Vltavu"; proto nechtěl Goll znáti třetí brány hradu, vedoucí přes Vltavu, ač ji mohl znáti. Nechtěl znáti Beneše Hermanova jako vítěze nad Sasíky r. 1280, kam je kladl Svoboda, kdežto Palacký zjistil, že Beneš žil na počátku XIII. stol., kdy kníže Přemysl zajel k císaři Otě, a Sasíci vpadli do Čech. Nechtěl znát vítězství nad Tatary u Olomouce r. 1241, poněvadž kronikáři o něm mlčí. Důsledky takovéto negativní vědy založené na mlčení kronikářů a na prozrazených tajemstvích byly, že prohlášen za padělek list z Pamětní knihy Přibyslavské pro zápis, že Tataři byli zahnáni od Čechů u Olomouce; dále že byla zamlčena věta z Erbenových regest o protahování pobytu Tatarů na Moravě, kde činili veliké škody; a posléze, že zázrak Hostýnský označen za výmysl Balbínův.

Důkaz novodobého původu RK historickým rozborem Gollovým byl zřejmý omyl, což ukázali již Kalousek i Tomek. Tento výpad na autoritu Palackého ztroskotal: epické básně Rukopisů jsou historické prameny, jistější nežli latinské kroniky, zvláště cizí, a jejich - mlčení.

5. Výprava proti Rukopisům r. 1886-88 ztroskotala; musejní komise, zřízená podle Gebauerova přání, jejímiž členy vedle něho byli Tomek, Emler, Kalousek, Hattala, Vrťátko, prohlásila v Č.Č.M. r. 1889, že filologické a historické námitky proti starobylosti RKZ byly vyvráceny, a znehodnocování chemických zkoušek neodůvodněno, ježto chemičtí rádcové se nepřihlásili. Předseda komise W. W. Tomek vyslovil i politování nad způsobem, jak těch zkoušek zneužito. Nad to vše došlo brzy k úplnému vyvrácení celé soustavy filologických důkazů proti Rukopisům: Seykora, r. 1893 prokázal jejich nedostatečnost ano převrácenost, a Flajšhans r. 1896 vyvrátil hlavní důkaz z koincidence chyb doloživ je z evangeliáře Ol., jejž Gebauer nedostátečně prozkoumal. Ale Gebauer odmítl tyto výklady a doklady tvrdě o každém zvláště: námitka trvá v plné síle dále. A tak Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění v Praze r. 1898 v Památníku sice připustila jen nestranné vylíčení sporu o Rukopisy, ale svěřila je přesvědčenci o jejich padělání od Hanky a Lindy, jenž tu uznal Gebauerovu kritiku chemických zkoušek za správnou, že byla potvrzena od Wislicena: "Neboť toliko němečtí chemikové mohou rozhodnouti otázku našich Rukopisů."

6. A tu vystupuje těžká otázka, ježto se dotýká slabosti našeho národního charakteru: jak bylo přes to vše možno, že odpůrci starobylosti Rukopisů r. 1911 oslavovali 25. jubileum svého vítězství nad nimi? Jak přesvědčili českou národní veřejnost, aby se vzdávala Rukopisů jako poskvrny národního obrození a hanby jeho buditelů?

Dovedli toho pod heslem vědecké pravdy, osvědčené zvláště před světovon vědou německou. Neboť hlavní boj proti našim Rukopisům byl veden na "foru světovém" - v "Archiv für slavische Philologie", kam obránci neměli přístupu; tu mohlo se hlásat: panstvo, als Kollektivum im Altböhmischen nicht nachgewiesen und nicht wahrscheinlich. - Dovedli toho před českou veřejností methodami ve vědách nemožnými, ale úspěšnými v obecném životě.

Methody ty jsou: předně, trvat nevývratně na svém tvrzení, stále je opakovat a rozhlašovat, nedbat žádných námitek, žádných dokladů, ani logického vyvrácení. Umlčovat je, nebo zkřivovat jejich význam, vyhýbat se "jádru věci". - Za druhé: zlehčovat, ano hanobit obránce Rnkopisů jako vědecky neschopné, vystavovat je veřejnému posměchu, tak aby uražení umlkli nebo vůbec na veřejnost se neodvážili. A uzavřít jim tuto veřejnost ovládnutím vědeckých i denních časopisů. - Za třetí: sestrojovat klamné "vědecké důkazy", jako "zaměšiti se", berlínská modř pod starým zlatem a vrchol všeho "kryptogram V. Hanka fecit". - Konečně za čtvrté: vymýšlet "důkazy pro každého", totiž i pro nemyslící, "pro idioty". Takový byl důkaz proužkový. opravdu platný jen pro idioty. Ale také důkaz všelijakými "paralelami" ve slovech i obrazech. Nejznamenitější z těchto důkazů jsou plodem konce století, r. 1899, totiž kryptogram V. Hanka fecit a paralely k písním RK v písních českých, ruských a srbských - Kytice - tkanice -, a to proti Gebauerovu správnému pončení, že metafory v národních písních slovanských vyrůstají ze společného ducha slovanského.

Jubileum vítězství nad Rukopisy r. 1911 bylo však také počátkem porážky jubilantů. Toho roku právě odhalen úžasný klam s kryptogramem V. Hanka fecit v RZ, a toho roku Píč přivezl radostně dobrá zdání francouzských a italských paleografů o RK, začež byl k smrti potupen; a ta dobrá zdání pohaněna a potlačena. Z toho však čerpali odvahu noví obránci, naléhali na přezkoumání Rukopisů novými methodami fotografickými.

Posledního úkolu ujala se Česká akademie věd, na její podnět a s její podporou vykonal fotografické zkoumání Rukopisů prof. dr. Vojtěch, jeho dokumentární a výzkumné fotografie Rukopisů vydala Unie r. 1930. Vědecké třídy České akademie byly prohlásily r. 1927 otázku Rukopisů za "věc s hlediska vědeckého již dávno rozřešenou, takže obnovení té otázky je naprosto beznadějné a české kulturní prestiži k nemalé úhoně." Vytýkalo se, že noví obránci Rukopisů nejsou odborníky v té věci, že jejich methody jsou nevědecké a že podnikají boj za Rukopisy z důvodů osobních, politických a demagogických.

7. Nyní tedy Akademie věd sama opatřila prozkoumání Rukopisů methodami přísně vědeckými, ano exaktními, jejichž výsledky každý může přezkoumávat a dospět z nich k určitému vědeckému poznání. Akademie věd k tomuto vlastnímu svému úkolu dosud nepřikročila; možno však s jistotou očekávat, že tomu jednou dojista dostojí. Zatím uznal jeden z filologických odpůrců Rukopisů aspoň tolik, že nová akce pro Rukopisy přinesla vědeckému poznávání jeden nesporný zisk: dokumentární fotografické vydání prof. Vojtěcha, k němuž by bez ní pravděpodobně nebylo došlo a jež některé protirukopisné důkazy uvedlo na pravou míru, domnělý kryptogram V. Hanka fecit a "proužkový důkaz". To však by bylo velmi chudé vědecké poznání z veliké té vědecké práce: takové "důkazy" jako "Hanka fecit" a "proužkový důkaz" neměly se vůbec ani vyskytnout. Nejde tu také jen o dokumentární, nýbrž zvláště o b>výzkumné fotografie neviditelnými paprsky ultrafialovými a Röntgenovými. Obhájci Rukopisů dovodili z těchto výzkumných fotografií zcela přesné vědecké Poznání, že totiž Rukopisy jsou o staletí starší nežli jejich nalezení r. 1817. Odpůrci starobylosti Rukopisů vyhýbají se tomuto vědeekému poznání, poněvadž ho nedovedou vyvrátit ani převrátit; jinak by to byli již dávno učinili.

Záleží tu zvláště na srovnávání výsledků chemických zkoušek s výsledky výzkumů fotografických novými methodami. - R. Královédvorský fotografován neviditelnými paprsky bez positivního výsledku, byl psán inkoustem železitoduběnkovým, bez příměsi těžšího kovu. Fotografie denním světlem ukazuje písmo velmi drobné, jemné, jednostejné, lomené. Nebyl fotografován v barvách; ale jeho písmo jest nápadně světle žlutohnědé jako zlaté; a takové bylo již při nalezení r. 1817. Písmena přetažená hned při nálezu černým inkoustem, jak zřejmo na fotografii Rokosově z r. 1861, smyla se při chemické zkoušce r. 1880 vodou, tak zvláště ve slově cie na s. 26 ke konci předposledního řádku, a pod nimi vyšlo najevo původní zpola vyškrabané o. A tak jest na fotografii Vojtěchově tab. XIII. s. 26 a zvětšeno na tab. XVIII. a. Výsledek chemických zkoušek potvrzen fotografií a dokazuje vysoké stáří původního písma RK.

Mnohem bohatší je výsledek fotografických výzkumů spolu s výsledky zkoušek chemických u R. Zelenohorského. Fotografie denním světlem jsou reprodukovány ve vlastních barvách Rukopisu: červená velká písmena a značky počátečných písmen jednotlivých slov; písmo samo je šedozelené. Na tab. XXIV. s. 5. na začátku 3. řádku shora ve slově caraiuci písmeno c omyl Šafařík r. 1886 vodou - a fotografie ukazuje toto písmeno v tmavém obrysu světlé, umyté vedle písmen tmavých - po 44 letech. Na téže tab. s. 4. na začátku prvního řádku je tmavohnědá rozmazaná skvrna, Palacký r. 1840 zkoušel tu duběnkovou kyselinou přítomnost železa; na s. 5. na horním okraji je zelenomodrá skvrna, V. Šafařík zjistil tu železo ferrokyanidem r. 1886. To jest železitá rez z tmavé šupiny písma, kterou nálezce r. 1817 rozetřel vlhkou houbou po celém pergamenu, a písmo původně tmavé před jeho očima zzelenalo.

Výsledek fotografického výzkumu RZ ultrafialovými paprsky ukazují tab. XV.-XVIII. Pergamen Rukopisů, který byl déle pod vlivem ultrafialových paprsků, potom ve tmě světélkuje (fluoreskuje), ale nesvětélkují kovové součásti písma. Tak světélkující Rukopis sám se jaksi fotografuje: pergamen světle, kovové součásti písma tmavě. Fluorescenční fotografie RZ jsou téměř nečitelné, ježto písmo jedné strany listu se jeví prostoupeno písmem z druhé strany. Tak na př. v iniciále A na s. 1. jest zrcadlový obraz písmene E z druhé strany listu; a tak tomu všude. Zdálo by se, že taková nečitelná fotografie nic nepraví; zatím však potvrzuje důležitý nález chemikův, že na povrchu pergamenu RZ nezbylo téměř nic z kovových součástí písma, ty pronikly s obou stran listu hluboko do pergamenu; tak zůstala mezi písmem první a druhé strany listu velice tenká vrstvička pergamenu, který světélkuje; proto zobrazuje fluorescenční fotografie zároveň písmo s obou stran listu. Tak hluboké proniknutí kovových součástí písma do pergamenu vyžaduje velmi dlouhého času a nelze ho uměle způsobit.

Je tu ještě jedna téměř úžasná podrobnost. Svrchu zmíněné omyté písmeno c ve slově (ca)raiuci, které Šafařík omyl vodou a potom potřel tinkturou Gioberti, zbarvilo se mu navrch modře, vespod červeno-hnědě. Tedy navrch železo, vespod meď.

V. Šafařík zjistil ferrocyanidem v písmenu c vespod měď; ta dává písmu zelenavou barvu patiny. Pro tu barvu písma RZ dohadoval se tu mědi již Corda r. 1840. Tuto měď v písmu celého RZ dokazuje fotografie paprsky Roentgenovými tab. XIX. a XX. Měď totiž pohlcuje slabě tyto paprsky, tak slabě se tu také ukazuje písmo textu RZ. Rtuť a olovo pohlcují Roentgenovy paprsky silně: písmeny a značky obarvené rumělkou nebo miniem vystupují tu bíle.

Chemické zkoušky z let 1880-1886 dokazují vysoké stáří obou Rukopisů a zvláště RZ; a byly do podrobnosti potvrzeny výzkumnými fotografiemi Vojtěchovými r. 1930. Jako materiálné objekty, podle tvaru a hmoty písma i podle pergamenu, jsou Rukopisy velmi staré, o staletí starší nežli jejich nalezení r. 1817. Tomuto nálezu konečně filologické a historické pochybnosti jednou se přece podřídí. Ovšem fotograficky tak jako ani chemicky nelze dosavadními methodami určit, jak, kolik století staré jsou Rukopisy; ale je zřejmé, že jsou velmi staré.

Prof. Vojtěch předložil také ještě fotografii "Jelena", romance psané písmem XIII. stol. na výstřižku z pergamenového folia, na jehož druhé straně je týmž písmem napsána Milostní p. kr. Václava. Na tomto výstřižku jsou po ohou stranách a nahoře přestřižené zbytky písma sousedních sloupců. Filolog mohl by tu zase zkusit "proužkový důkaz".

8. Vědecké přesvědčení, že Rukopisy padělal V. Hanka ne před r. 1816 uznávajíc nevývratnost důkazů toho, nemůže uznat nález fotografických výzkumů těchto Rukopisů, ač dopodrobna potvrzují nálezy zkoušek chemických; proto ignoruje tyto nálezy, jako by jim nerozumělo; připouští jen klam kryptogramu "V. Hanka fecit" a "proužkového důkazu". Vyhýbá se tomu nálezu výmluvou, že jako chemické tak ani fotografické zkoušky neurčily stáří těchto Rukopisů. Ale přece již neprohlašuje fotografické zkoušky Rukopisů za nicotné, což o chemických dosud tvrdí. Vědecké přesvědčení svou nevývratností se vystupňovalo jaksi ve vědění, či spíše ve vidění, jak Hanka skládá verše, převléká je do chybné staročeštiny a kreslí starým inkoustem na staré pergameny. Vidění to - ne chorobné - zdravé, poněvadž subjektivně odůvodněné: vědecké přesvědčení zašlo tu příliš daleko, takže návrat je těžký ano nemožný, ježto by znamenal katastrofu vědecké prestiže. Ale k její záchraně bylo by právě třeba uznat a opravit své chyby a omyly. Jsou-li však v tom i klamy, i to je lidské; ale potom by tu právě nebylo šlo o - vědeckou pravdu.

A tak jde se po bludné cestě dále a dále, hledají se nové důkazy, což jen dokazuje nedostatečnost důkazů starých. Kdo příliš mnoho dokazuje, nic nedokáže; jen se zaplete v nové omyly a klamy. Jazykové důkazy se zakládaly na odchylných slovních tvarech, které z jazyka Rukopisů činily "strakatinu". Ale nejdůkladnější znatel jazyka Rukopisů obrátil důkaz tak, že tu nejde o jednotlivé chybné tvary, ty že by se daly vždy nějak vysvětlit, nýbrž že jde o celou jazykovou soustavu Rukopisů, vzorně pravidelnou a dokonale důslednou; že je to jazyková soustava Dobrovského vyložená zvláště v jeho Institucích jazyka staroslověnského, kterou však sestrojil uměle, bez dokladů. A Hanka, jenž znal tuto soustavu, upotřebil jí v Rukopisech, aby se jevily jazykově co nejstaršími. - Tento obrat jazykových důkazů podvržení Rukopisů od Hanky vyzývá námitku, že by tedy Dobrovský byl povolanějším původcem Rukopisů nežli Hanka, jestliže si vymyslil i jejich jazykovou soustavu. Původce toho obratu odmítl takový šílený nápad; ale takové jsou právě i nápady s původstvím Hankovým. Obrat ten byl i od odpůrců Rukopisů zavržen a umlčen.

Jeho původce obrátil se tedy k hledání nových důkazů historických a našel takový v "Hostýnském zázraku", jak v RK náhlá bouře zachránila křesťany obklíčené od Tatarů. Tento badatel vypátral, že hostýnský zázrak si vymyslil Balbín, zaměniv vpád Tatarů na Moravu r. 1663 vpádem r. 1241; teprve prý Jesuité zavedli na Hostýně kult Panny Marie. Avšak moravští historikové odmítli tento domysl: tradice hostýnská žije v moravském lidu od pradávna, od pradávna stála na Hostýně kaple a v ní starý obraz Matky Boží; Balbín psal výslovně o vpádu Tatarů r. 1241, nemohl psát o vpádu Turků na Moravu r. 1663, ježto jeho spis byl hotov před tímto vpádem. Prof. cyrilo-methodějské fakulty v Olomouci dr. A. Neumann usvědčil ten "historický důkaz" z klamu, ježto si vybírá z dokladů, co se hodí, a zamlčuje i převrací, co mu odporuje. - A původce toho důkazu zase odmítl námět, že historik Balbín by byl pravděpodobnějším původcem RK nežli V. Hanka, a rukopis napsaný r. 1663 obstál by při chemických a fotografických zkouškách jako RK spíše, nežli rukopis napsaný r. 1817. A také ještě je tu nedomysl, že by Hanka již byl znal ten výmysl Balbínův, když jej objevil nový historický badatel teprve r. 1932.

Tabor Tatar v RK připravil hned několika historikům nemilé zklamání; soudili souhlasně, že slovo tabor ve významu vojenského ležení vzniklo teprve s táborem Husitů. I hlásali: nalezne-li se slovo tábor ve významu vojenského ležení před r. 1420, budou zničeny historické důkazy proti RK vůbec. - Slovo tabor v RK vlastně neznamená ležení opevněné vozovou hradbou, nýbrž tabor Tatar, v němž na koních se hemžili a útočili vzhóru vzchlumek. A v tomto významu bylo to slovo doloženo z tatarských, arabských pramenů dávno před r. 1420. Těžké práce ukládají odpůrci Rukopisů jejich obhájcům. ale nedbají jejich výsledků. Ještě nepřiznali, že "brána přes Vltavu" v RK je třetí brána hradu Prahy a ne brána na mostě přes Vltavu u Starého města; ještě se nepřesvědčili, že Chlum na bojišti hostýnském není sv. Kopeček u Olomouce; a ještě neuznali, že básník Jaroslava byl účasten boje s Tatary u Olomúce.

To vše nepochybně již vědí také odpůrci Rukopisů, ale ignorují, jako by pohrdali vším, co odporuje jejich vědeckému přesvědčení. A přece stále jen hledají nových důkazů pro toto přesvědčení, čímž jen osvědčují jeho vědeckou slabost.

PO OSMI LETECH *)
*) Proslov, učiněný dne 24. ledna 1935 na přednáškovém večeru v Měšťanské Besedě v Praze, pořádaném Kulturním odborem Vlajky na thema: Uzavírá se spor o Rukopisy.

František Mareš: Strach z pravdy.
Duben 1937. Knihovna Vlajka svazek IX. Vydal profesor Jan Vrzalík. Vytištěno ve stodvacátém výročí nálezu Rukopisu královédvorského a zelenohorského knihtiskárnou V. Lehma v Náchodě. Formát 24 x 15,5 cm. Stran 104.