Osobnosti rkp. sporu

Z P R Á V Y
ČESKOSLOVENSKÉ
SPOLEČNOSTI
R U K O P I S N É
Číslo 14.
V Praze, 15. února 1938.

Strana 2 až 4:
Dr. Frant. Mareš
Dzieje misternego falszerstwa.
("Czas" 28. a 30. listopadu 1937.)
Odpověď Alexandru Brücknerovi, profesoru university v Berlíně.

Otázku starobylosti Rukopisů rozhodnou satirikové. Naši domácí odpůrci jejich jsou satirikové bezděční, a satiričtí obránci naši nejsou dosti průbojní, poněvadž odpůrci dbají jen autorit světových. Proto buď vítán tento satirik berlínský! Jeho žíravá satira na protirukopisnou vědu, satira slavisty světového jména, byla zatím uveřejněna jen v krakovském "Czase"; ale i tu poslouží "Kolu Polonistów". Slavista světového jména vystupuje tu jako historik, líčí otázku Rukopisů, jak stála před 50 léty; naši odpůrci, jakožto odborníci v otázce Rukopisů, také; nemohou tedy namítat, že jim předkládá zrcadlo křivé, leda že není dost čisté; tak na př. zamazává jejich argument, že koncem XVIII. stol. byly literární padělky obvyklé; neboť praví, že Macpherson nebyl falšerem nýbrž jen redaktorem Ossiana tak jako Lehnström finské Kalevaly; jen přestrojil staré pověsti, nevymyslil jich. Ossianism minul, praví B., ale české Rukopisy obstály, "přetrvaly próbu věků". (Jsou tedy starobylé!) R. 1817, píše B., stal se div nad Vltavou; z poštovní skřínky přilétl list o Libušině soudu L, a v kostele Králodvorském Hanka nalezl zlomek sborníku K psaného kolem r. 1300 (nám stačí rok 1400). Češi, praví, měli bohatou literaturu z let 1310-1340, zahrabanou v rukopisech, které znal jen Dobrovský a jeho žák Hanka, literaturu opravdu středověkou, totiž přeloženou z latiny a vůbec německou. Ale Čech lačněl po Nibelungách a Minnesängrech, a že jich nebylo, stvořil je. Skutek překonal očekávání: zfalšovaná veršidla uznána za národní svátost, ukuta z nich vítězná zbraň v zápase mezinárodním. (Ano, Čech stvořil něco lidštějšího, než jsou Nibelungy.) Dotud, píše B., mohl se Čech chlubit před Slovany i Němci Husem, Žižkou, Českými bratry a Komenským, což katolíkům neimponovalo (ani berlínskému slavistovi, jenž tu opominul Cyrila a Metoděje a i sv. Vojtěcha). A nyní tu měli důkazy dávné vysoké, národní kultury české, pohanské, bez Němců, a i ti se rozehřáli: Goethe přetvořil jednu romanci v baladu, a ruští i lvovští slavofilové těšili se z těch "padělků". Slovanská věda věřící slepě v ty bajdy (výmysly) kreslila své starožitnosti podle Libušina soudu (tak byli slepí P. J. Šafařík a Palacký). Dnes již nelze změřit hloubky vlivu těch padělků, již i obránci stydlivě mlčí o jejich duchu a umu, o chybách a banálnostech. Patriarcha Dobrovský, český patriot, odmítl L jako podlou slátaninu a znamenitý slavista Kopitar to vše potupil. Naproti tomu P. J. Šafařík a Palacký bránili r. 1840 pravost L i několika jiných padělků tak znamenitě, že se zdála neochvějnou. Ale po 20 letech Šafařík psal Rusu Pogodinovi o padělcích: co za ztrátu a jaká hanba! (historik politický má právo zamlčet, co se mu nehodí; tento snad o tom neví: P. J. Šafařík ve svém posledním projevu o L v prosinci r. 1858 řekl: co jsem napsal r. 1840, na tom trvám i podnes a neodstupuji v ničem!). Z německýoh kruhů učených, doznává B., vycházely útoky na padělky, ale Češi byli přesvědčeni, že Němci tak činí ze závisti a nenávisti, národní fronta byla jednolitá a učení Češi, jako Gebauer, bránili Rukopisy. Ale po usvědčení některých jiných skandálnějších padělků (historik opatrně zase zamlčuje, kterých) začali Češi sami (totiž jen realisté) Rukopisům nedůvěřovat a Gebauer obrátil. Rozpoutal se boj v dějinách slovanských literatur neslýchaný, nabyl povahy politické; realisté chtěli osvobodit národ od reakce a vlasteneckého klamu a spojit ho s Evropou, boj proti Rukopisům sloužil za prapor hlasatelům svobody a kritiky všelikých zabobonów (pověr). Obránci užili kvaltu (násilí) proti odpadlým od národní cti a víry, zaprodaným Němcům a Evropě, bořitelům národní svátosti. Ale vlastenecké vřesky nepomáhaly, důkazy proti Rukopisům se dnes ještě množí (musí se mnoho množit, co je nedochůdné). Je tomu jako se soustavou Koperníkovou, vykládá B.: laik vidí, že slunce vychází a zapadá, ale ku poznání pravdy třeba tu astronomického vzdělání; tak odbývá laik důkazy Gebauerovy, esthetické a sociologické důkazy Masarykovy, historické Gollovy pohrdlivým mlčením, řekne (nemlče), že jde o věci z X. věku a co víme o nich jistého, než jen klamné domysly? (a má pravdu). I skončilo to tak: kdo je nepředpojatý a při zdravých smyslech, jest o padělku přesvědčen; motloch (chasa) věří svatě, že to jen německá intrika na potupu národního pokladu (tak tedy již ne nevývratné důkazy, nýbrž svobodu přesvědčení, a motloch věří ve falsum).

R. 1927, píše B., český fysiolog (!!) prof. Mareš vystoupil s brožurou odmítající methody protivníků, jako opětný obránce L i K (historik tu neprávem okřikuje fysiologa, jde-li o vědecké methody k zjištění skutečnosti). Strhl za sebou tlumy (zástupy), že propagandou, články, přednáškami, celými spisy způsobili, že se zdálo, že obránci obdrželi pole, i dnes vystupují se stále větším tupetem (hlukem). - A o tom domnělém jejich vítězství podal svěží zprávu naší polské veřejnosti p. Miszewski ve spise "Walka o czeskie rekopisy, Kraków, 1937"; obětoval objektivnost a psal podle zásady; jedno minul, druhé zvinul; náleží se vystříhat veřejnost před tím zamachem (atentátem) na pravdě a opravit vývody p. Miszewskiho (dáme si dobrý pozor na ty opravy). Píše na př. že Hanka do 16 let pásl krávy u rodičů na vsi; ale na podzim r. 1804 vidíme Hanku v seznamu žáků gymnasia v Dvoře Králové do r. 1809 (oprava chybná; Legis-Glückselig napsal za života Hankova r. 1852, že Hanka do 15 let chodil do vesnické školy jen v zimě a že r. 1807 těžko složil přijímací zkoušku na gymnasium v Hradci Králové, aby se nestal vojákem; selští studenti pásali krávy o prázdninách. Dovozuje-li se z toho, že Hanka byl lhář od přirozenosti, je to "v hrdlolhaní"). A píše-li Mizsewski, horlí B., že je čas očistit Hanku z očerňování a napravit křivdu na něm páchanou, je dávno dokázána Hankova falsátorská manie a třeba napravit křivdy, které způsobil vědě a jménu českému (křivdu a hanbu pusobí ti, kdo všude předpokládají lež a faleš!). Tak tedy B. uvádí "fakta", která stačí na ubití falšerstev: balady, jakoby pohanské v K jmenují jakous bohyni smrti Moranu či Morenu, o které nikdo na světě nikdy neslyšel, jest v latinském slovníku Mater verborum v přípisech Proserpina - Morana od Hanky, kromě 900 jiných, o těch padělcích p. M. skromně mlčí, ač je dokázal ruský slavista Srezněvskij a český filolog Patera (nedokázali nic více, než že byly psány barvou; že je psal Hanka je čirý dohad z předpokladu falsátorství). Odkud se vzala Morana? ptá se B. a vykládá, že ve XIV. věku počali po vsi obnášet loutku Mořenu (Obraz zimy a smrti), již vrhali do vody, obřad známý u nás ale jen ve Slezsku a Velkopolsku; Marana nazvána od Marie, Hanka zfalšoval a v o, aby Morana připomínala mor. Tož ta jedna Morana umořila by celý K v očích nepředpojatých (B. jeví se tu neodpovědným, převzal to z Flajšhansových "Poznámek" r. 1930. Jako slavista nedbal Niederlova výkladu v "Antiquités slaves" z r. 1923, že nošení smrti zvané Marena pochází z dob pohanských, že je všeslovanské, a znamená snad dávnou oběť lidskou; o jejím stáří svědčí, že byla zakázána již r. 1366. B. zřejmě není slovanský jazykozpytec, míní-li, že Hanka přeměnil to a v o. Kořen mr, mar, mor umírá všemi samohláskami. Ostatně máme v Praze na břehu Vltavy a u Levého Hradce starý místní název "Na Moráni". Jak pravím, B. není z toho všeho odpověden. Ale on směle opravuje dál.) Na L stačí také jedno kompromitování; domnělá kněžna Libuše obrací se na "soudce přísežné" slovy: kmeti, lesi i vladyky; kmety a vladyky známe z pramenů; ale les (od lech)? v písemnictví všech Slovanů všech časů znamená lech-stan, jen u Dalemila r. 1320 rýmuje se Čech - Lech, z neporozumění polského Lecha, t. j. Leska, jenž s Čechami nikdy neměl co činit; Hanka vypůjčil si ho od Dalemila (kompromituje se B., lechové jsou již u německého kronikáře Fredegara r. 814). A B. pokračuje: L je tak prosáklý falšemi, že na něm prvním dokázal padělek kanovník Petruszewicz. (Tak! kanovník smí mluvit o vědeckých methodách, fysiolog ne?) Jakým divem to mohli lidé učení a rozvážní dát se svést takovým bajdem (výmyslem). Co nedokáže suggesce, divy! (P. J. Šafařík a Palacký měli o L opačnou suggesci od Dobrovského a Kopitara a Jungmann odsuggeroval Palkowicze; fysiolog odsuggeruje falšerstvo i Brücknerovi).

Na další verše L nezajdu, obmezuje se B., všecko jsou zjevné nonsensy; i ta kněžna, nikdy se Slovanům o žádné ani nesnilo; Olga nevládla v Kijevě; a ten soud! víme, jak se v SIovanstvu konal: bab do něho ani nepustili, a to směšné hlasování kartkami kompromituje všecky, kdo v to bláznovstvo věřili (kněžna je dcera Kroka, a v Libušině soudu nevládne, nýbrž činí návrhy. A že báby mužům vládly, to každý uvnitř nakonec uzná). A tu jest Brücknerův veliký objev: český Kronikář Kužma okolo r. 1120 odvodil mylně svou Lubošu z názvu dávného hradu Luboszyna; Lubozsa byl, jak víme z velkopolského Luboszyna, chlapem a ne babou, co já, Brückner, dovodil r. 1903 (objev ten byl zhodnocen v "Naší době" r. 1904 a oceněn v Dějinách V. Novotného, jenž uznal, že Libuše jako postavy lidové pověsti se budeme musit vzdáti; ale Kaza a Teta že jsou osoby historické). Víme nyní, píše B., z pramene o celý věk staršího než Kužma, že byla v lidovém podání nejmenovaná vědma, co Čechům vzkázala na Přemysla, jméno smyšlené, co by Prometheus, jako osvoboditele z demokratické nouze; z vděčnosti Češi ji za něj provdali; kněžna by byla toliko na aeroplanu věštíc, to je na koštěti v noci Valburgině... (smělost p. Brücknerova rovná se jeho domýšlivosti; jen o té demokratické nouzi má pravdu; ale myslí, že tedy i Přemyslovci jsou falsum? nebo že jsme si toho Přemysla-Promethea vzali z Byzance?)

Takové úkazy původnosti K i L uvádí Brückner a podobných že je na sta jazykových, dějových, paleografických, grafologických, z grafiky Hanky samého (jak prý dokázali Hrubý a Saudek). Miszewski píše, že obránci uspořádali velkou manifestaci 5. III. 1936 k 50. výročí pozdvižení realistů proti národním památkám, že vědecky se zdá spor vyhraným a že jde již jen o uznání zahraniční: tu je má od nejkompetentnějšího zahraničního znalce staré nefalšované češtiny, kterou svého času obohatil cennými příspěvky, volá Brückner! (i tento příspěvek je velmi cenný a vzácný jako odkaz školy Kopitarovy přenesené z Vídně do Berlína).

Jestliže o padělanosti K i L prý nikdo soudný a nepředpojatý nepochybuje: kdo a jak zhotovil falsa? To mohli, odpovídá si B., jen Hanka a Linda, jediní znalci staré češtiny jako žáci Dobrovského. Hanka znal Slovo o pluku Igorově, znal ruské a srbské lidové zpěvy, znal Herdera a jeho pochlebné mínění o Slovanech, jenž dávno před Hankou zveršoval Libušin soud (jsou to snad důkazy?). Nebývají všecky, i původní verše jasné, což teprve, jde-li o zatírání stop. Hanka i Linda otáleli s těmi "objevy"; básnickou fantasií nevynikli. Odtud stařina i banálnost jejich veršů, která již Mickiewicze zarazila, spatřoval v ní jakous osobitost staročeské poesie, jiné neznal. Brak prázdný vší původnosti, které je v Igoru více; "falsátoři" nejmenovali žádného bůžka pohanského, kromě té pro ně osudné Morany. Přestali na obecném jménu "bohové", kde Igor jich tolik vyjmenoval; nejmenovali hor ani řek, neurčili dob kromě kněze Něklaše vymyšlenéno od Kužmy (B. vymýšlí si jména). Nepřipomínám, praví, chyb jazykových, jichž pedant Gebauer načítal 1000 na 6000 slov. Zabíječem L i K nebyla filologie ani zkoušky chemické, památka historická usvědčí se toliko argumenty historickými, na ty Hanka zapomněl kresle historické události svých fals podle "lhářů" jako Kužma, Hájek, Beckovský. "Padělat" dávné památky byl způsobilý jedině Linda; Hanka, nejlepší znalec literatury staročeské, Igora, ruských bylin i srbských, z nichž převzal do svých "fals" Čechům neznámý 10 slabičný verš: jeho vlastní verše připomínají také verše oněch "fals".

Z "historických" zpěvů je nejdelší o zázračném pobití Tatarů r. 1241 pod horou Hostajnóv pod Olomúcem, kde Šternberg probodl s koně vůdce Tatarů, což se ukázalo škandálem, ježto prameny nic ani neslyšely o takové bitvě, která by byla moravskou Hanou od Tatarů očistila. Lhář Hájek r. 1541, nevyčerpatelný pramen českých romantiků, jejž jim Palacký nemilosrdně zasypal, nic o podobné bitvě neví. První náš Paprocký vzpomenul té legendy marianské, později jesuitské, k oslavě pánů ze Šternberga, a o 50 let později arcilhář Beckovski ji rozvinul, o jeho "klamstva" opřeli Hanka a Linda svou tresť, jejíž první verš tlumočí čtyřverší Nibelungův: Nastojte i nadivno Vám sluchu! Dále převzali z Marka Pola verš: na dlí trst črnú položichu a ji na dvě pole rozčepichu (!!). (B. tu vykřikuje, co převzal od pedanta Gebauera, jenž neznal, že na dlí neznamená na dél nýbrž na podlahu, na zem, Diele; ostatně píše o samých arcilhářích jako ve snách). - Pohanská balada "Čestmír", vojvoda Něklaše je podle Kužmy. Druhá balada o "Zaboji" zabila se o Moranu. Jako básník Igora vzpomínal na dávného pěvce Bojana, tak si tu "falšéř" vymyslil jakéhos Lumíra. Vstavil nejnezbednější episodu o dobývání hradu Kruvojova, taktiku nemožnou do směšnosti; podobný manevr vymyslil i v Zaboji, ministru propagandy politické, vmyšlené originálně do IX. věku, o báječném vítězství nad Němci bez udání místa a času. Dále zkroucené verše o turnaji uspořádaném od jakéhos mystického "knížete zálabského" o tři - čtyři věky předčasně, ježto turnaje nastaly teprve v XIII. věku, a tu se mluví zřejmě o předpražských dobách. Ještě je balada o vyhnání Polanův Chrabrého z Prahy r. 1004, jediná věc datovaná, a druhá o katastrofě Sasóv v XII. či XIII. věku. Na více nedostávalo se již fantasie nebo pergamenu. Hanka "falšoval" také mince v dohodě s rytcem Kiliášem, "vymyslil" zlatníky z IX. věku Svatoplukova, ale nevěděl, že v tom věku i na Moravě byly polské nosovky (pieniadze). Tím přerušuji, praví B., neskončený katalog Hankových fals. P. Miszewski napsal naproti tomu: očistu Hanky místo falšerstva! Hanka falšoval podle zásady: cíl světí prostředky, kterou protestanti připsali jesuitům k hanbě, ač je stará jako svět, u nás Konrád Walenrod. Zapomněl však, že zlo samo se trestá, zvláště dnes, kdy národní zklamání znovu se vylévá z břehů a výsledkem bude zpráva: co za ztrátu, jaká hanba pro celý národ! (Zlo samo se trestá; hanobitele potrestá nakonec - P. J. Šafařík).

Odpůrci padělků neodpovídali vůbec na vřesk jejich obránců (Brückner nehodně ignoruje všecky bojovné výpravy odpůrců.) Prof. Mareš ohlásil nedávno brožuru francouzskou; odpůrci však vydali r. 1930 znamenité dílo, které v očích učených spor navždy rozhodlo: prof. Vojtěch po mnoholeté tuhé práci dal 36 fotografických tabulí, mezi nimi i některé zvětšené slavného přípisku v L "Hanka fecit", který považuji za hloupý žert nedokazující nic. (P. prof. Brückner nepoučil se z těch 36 tabulí o ničem jiném než jen o tom hloupém žertu a nemá potuchy, že právě těch 36 tabulí spor navždy rozhodlo, takže všecky argumenty odpůrců, nejen ten kryptogram, se jeví jako hloupé žerty. Za to a proto Brückner vysoko si cení Flajšhansových "Poznámek", připojených k oněm Vojtěchovým tabulím. U něho tedy měl úspěch ten záměr, zastřít těmi Poznámkami význam oněch fotografických výzkumů.) V jednom sloupci Poznámek, píše B., je text Rukopisů v dnešním pravopise, v druhém sloupci kontroluje se verš po verši každá chyba a omyl, ukazuje se jejich pramen; znamenitá byla mvšlenka přiložit "dva notorické a chemicky stvrzené padělky, vše to výtvory jedné techniky, rovného stylu i ducha"; připojená úvaha francouze Denise, největšího velebitele Čech na západě, bědujícího nad dokázanými padělky (Denis velebil husitské a káral jesuitské Čechy, což tu Brücknerovi nevadí: ale L. Leger i Gaston Paris uznali svůj omyl v příčině RK.).

Dříve tyto národní "padělky" budily jakous takous pozornost, německou závist, útoky na realisty pro politickou zradu Herostratóv; dnes se již toho nepozoruje, Němci se nemíchají do toho praní českého špinavého prádla před Evropou, o realistech v repulblice demokratické jest již hlucho (B. má zřejmě špatné informace), zůstáva toliko škandál nectného "padělku", krerý zahanbuje národ tím více čím déle trvá. Pokaženou reputaci národa by očistilo co nejrychleji zřeknutí se "padělků". Jest to otázka konec konců, zda "padělky" přinesly větší prospěch či způsobily větší škody? Každým způsobem zůstane na národní korouhvi skvrna věčná, dnes 120 letá, nikdy nestárnoucí. Není konce těm klamům starodějovým. Akce proti pravdě v ocenění životů Cyrila a Metoděje trvá přes její očividné dosvědčení, kdy nejvážnější historik český, Pekař, dovodil, že mnich Kristian 100 let před Kužmou sepsal své dílo; a přece ukázal se zrak nejednoho historika již tak otupený, že té pravdy již se nemohl dozříti. Nedozřel té pravdy právě ten historik, jenž neuznal, že nám bude se vzdáti Libuše, aby se dokázala padělanost Libušina soudu. (Obránci však vítají akci za pravdivé ocenění Cyrila a Metoděje i za starobylost kroniky Kristianovy, poněvadž obé osvědčuje starobylost Libušina soudu; praví Kristian, že mužové čeští ustanovili si knížete z rodu Přemyslova a té vědmy, že potom veškeren národ svěřil Václava a Boleslava na vychování bábě Ludmile, což popudilo Drahomíru, že je tím zbavována vlády. Dobrovský odmítal cyrilometodějské vlivy v Čechách, i pověst o Krokovi a jeho dcerách, a Kristianovu legendu měl za bezcenný padělek).

Brücknerova satira na odpůrce pravosti našich Rukopisů ukazuje, že nevědí o této otázce nic více, než jak to bylo před 50 lety, a on sám neví také nic více; neví o velkých starostech, jaké odpůrci mají s těmi 36 fotografickými tabulemi Vojtěchovými. Drží věrně tradici Kopitarovu a jeho následovníků, přenesenou z Vídně do Berlína. Dovolává se dopisu P. J. Šafaříka Pogodinovi: jaká škoda a jaká hanba! Ale neví nic o tom, jak Šafařík soudil Kopitara: K. se k němu dotíral, štval ho proti Palackému, psal listy plné jízlivých úšklebků a nenávisti k ohavným Čechům. Miklosich nic nevěděl o českých věcech, ale že Hanka zkritisoval jeho tři knihy "jako nedodělanou práci nebožtíka mistra Kopitara", poštval na něj Fejfalíka a Büdingera; a také A. V. Šemberu. Jagič v Berlíně r. 1879 ukazoval Gebauerovi na postavy slovanského typu na spodku pomníku velikého kurfirsta řka: až Vás Prušáci dostanou, udělají z vás samé takové ubožáky. Gebauer potom bojoval proti Rukopisům i jejich chemickým zkouškám v Jagičově "Archiv für slavische Philologie". Tuto linii drží Brückner, linii pedanta Gebauera. Jako nejznamenitější světový znalec staré češtiny ví tedy, jaký rozdíl je v češtině mezi slovem bába a baba; a že toto platí také o chlapech. Tak nám historik zhaněl naše kronikáře jako lháře a arcilháře. A co polský kronikář Dlugosz v XV. stol.? Také on zaznamenal staré pověsti, bájná vypravování starců o dějích Lešků a Popelů, o Krakovi a jeho třech dcerách, Vandě - Libuši, která potom vládla Čechům, pověsti českopolské, kde vystupuje i Přemysl a vyskytuje se také Čestmír. To jsou báje, poesie národního ducha, kterých se nemá dotýkat "historik", nezná-li těch dějů lépe.

P. J. Šafařík, při vší úctě k německé vědě, psal Kopitarovi o německé slavistice takto: "My Slované věříme všemu, co povídá nějaký Němec; ale nevěříme nic ujišťování poctivého slovanského svědka. Podezíráme naše písemné dokumenty, autoritu i víru našich předků: vidíme na sobě všude jen černou stránku".

Brücknerova satira na realistickou vědu, dokazující padělanost našich Rukopisů, nalezla ohlas u docenta dějin literatury polské na universitě Karlově dr. Karla Krejčího v "Demokratickém středu" 22.I.1938. V úvaze "České dějiny ve světle totalitních dějin" vykládá, že totalitní světový názor přítomnosti zabarvuje pohledy do minulosti tak, že historikové se jen zřídka dovedou zbavit brýlí mámení, které jim ukazují v dávných dobách anologie toho, čím žije a oč bojuje doba, v níž žijí; a laikové že se vůbec nestarají o opravu toho zkresleného hlediska; že módně stylisovaná historie hraje zajímavou úlohu, dnešní ideový boj zanechává tu zřetelné stopy, a bude jednou zajímavé, jak různé staré historie nabývají nové barvitosti ve světle dnešního myšlení. Přináší k tomu několik ukázek z Polska:

Jeden z přínosů totalitní ideologie jest historie protizednářká, že totiž původcem všech světových katastrof, válek, zločinů, revolucí, sopečných výbuchů atd. jsou temné síly zednářských lóží. Ty sopečné výbuchy upozorňují, že pisateli jde o totalitní ironii, ano satiru; tak i základní these, že vše, co souvisí se zednářskými lóžemi, pochází od židů. A docent K. pokračuje: Geniální polský historik Szymon Askenazy, ze starého rodu židovského, zkoumal dobu dělení Polska a úlohu tajných společností v něm, z čehož pošla legenda, že Askenazy byl důležitým členem polskéllo zednářstva. Jeho následovník Morawski uznal zednáře přímo za zřídlo dělení Polska. Ale Konopczyňski vystoupil proti tomu co nejostřeji, a nebyl ani zednář, ani bolševik nýbrž přivrženec národní pravice. V tom vidí docent K. "zase jeden důkaz, jak dnešní věda, i když se tváří sebe národněji, je ovlivňována temnými silami zednářských černokněžníků". - Satira nemůže být hned každému jasná, vyžaduje důvtipu. Morawski nebyl pod vlivem zednářských černokněžníků, když jejich svědomí zatěžoval hříchem dělení Polska; tak tedy byl pod jejich vlivem Konopczyňski, národovec, když očisťoval to černé svědomí od toho hříchu? Národovci by tedy mohli být v podezření, že jsou pod vlivem zednářstva? Snad i obránci Rukopisů? Tato satira, zdá se, zakládá se v takovém paradoxu; neboť praví dále, že Komenský byl příčinou dělení Polska, kdy zednářů ještě nebylo, ale byli alchymisté, mystikové a jiná sebranka; alchymisté a mystikové XVII. stol. kladli základy ke zkáze Polska. Morawski tvrdí, že hlavními jeho připravovateli byli filosof Leibnitz a zrádce Komenský, usvědčení svými mystickými zálibami. A husité a jejich polští přátelé v domnění, že zastavili Drang nach Osten, byli čeští bolševici a jejich přátelé polští zednáři.

Tyto barvité pohledy do minulosti skrze brýle mámení dnešního myšlení jsou jen šedivý úvod k velikému barevnému efektu: Rukopisy a Hitlerovský mythus.

Docent Krejčí píše: "Do Polska proniklo od nás také jedno odvětví aplikované vědy: byla to obrana RKZ se všemi nadávkami české akademii, pražské universitě, realistické vědě a zdvořilým, ale výslovně konstatovaným vynecháním jména Masarykova". - Obrana RKZ v Polsku byla tedy, přes všecky "nadávky" velmi loyální, nemluvila o masarykovském mythu, jako tu mluví doc. K. o hitlerovském mythu. A tak píše doc. K. dále: "Věci se chytilo několik mladých nacionálně orientovaných polonistů, kteří v článcích a brožurách s vrzalíkovským nadšením hlásali zdrcující porážku oficielní české vědy a pokusili se se svými názory proniknouti i do kruhů odborných. Krakovská Alma mater projevila sice náležitou, v učených kruzích obvyklou dávku škodolibosti vůči pražským kolegům tím, že vyslechla "důkazy" o jejich ignorantství, ale jinak se neangažovala. Češi se nakazili od Hitlera a potřebují "národní" mythus; k tomu si vybrali Rukopisy; to byl asi úsudek o rukopisném boji, když s mladistvým elánem vytrhl do boje starý odpůrce Rukopisů Al. Brückner a drtil Mareše s jeho Vrzalíky jako Trut lítou saň s mláďaty."

Takhle mladí polonisté v Krakově jistě "nenadávali", třebas i s vrzalíkovským nadšením byli hlásali porážku české vědy, vlastně jen filologie a historie, pokud hledala důkazů padělanosti RKZ. Ani krakovská Alma mater neprojevila žádnou škodolibost, když mlčky vyslechla důkazy o ignorantství pražských kolegů, to jen doc. K. sám tu bezděky přiznává tu škodu. Ba, ani Brückner tak "nenadával", když drtil tu saň, leda byla-li mu příliš tvrdá, to doc. K. sám mu přičítá úsudek, že "Češi se nakazili od Hitlera a potřebují národní mythus"; neuvážil, že tím ohrožuje Brücknerovi sedění v Berlíně, kde nějaká ta totalitní sentence pronikne do jeho barokního stylu; a že není fašista, nýbrž pokrokový demokrat, takže jeho pokrokoví odpůrci ho prohlašovali za žida. Nebezpečné, třebas i nerozmyslné, jsou tyto paradoxy našeho docenta: Češi se nakazili od Hitlera a potřebují "národního mythu", k tomu si vyhrabali Rukopisy. Brýle mámení zabarvují mu pohled do minulosti: Hitler tedy ponukl Hanku k vyhrabání Rukopisů a Šafaříka i Palackého k obraně tohoto paladia českého národa proti podezírání, že jsou to padělky. Jiný historik s brýlemi mámení praví současně v "Sobotě", že tomuto podezírání učinili konec "Athenčíci" r. 1886 hromadným útokem na falešné národní paladium. Bylo jim tedy falešné již před útokem? Tak proniklo do Čech první odvětví aplikované vědy, totiž vědy upotřebené ke zvláštnímu účelu. Doc. K. píše dále: Brückner, positivista, polský souputník Masarykova realismu, je zapřisáhlým odpůrcem veškeré mythologie, dovede mythy bořit, ale také tvořit v duchu nové doby: uspořádal ohromný českopolský pogrom na všelijaké ty Wandy, Piasty, Nezamysly, Neklany, jimiž kronikáři zalidnili první staletí českých a polských dějin; a má zvláštní antipatie k sv. Cyrilu a Metoději a ke kněžně Libuši. I poznamenává doc. K. s trpkou ironií: snad naši obránci Rukopisů, až vrátí národu a světu víru v "nejstarší památky naší literatury" rozdrtí i tento výstřelek realistické vědy a "s podporou magistrátu" vrátí život moudré dceři Krokově, která v hexametrech věštila slávu Prahy. Že by Libuše v RZ věštila a v hexametrech? Či snad Myslbekova socha na mostě Palackého? Odkud se našemu docentu připletla vzpomínka na ty hexametry? A s podporou magistrátu: nezpůsobilo to snad náhlé odstoupení primátora? Tento výstřelek realistické vědy o Rukopisech není možno rozdrtit: - je to bláto.

Ještě větší sensaci připravil Brückner pro docenta K. vypravováním "jak to vlastně bylo" s - Přemyslem: "Když Čechům anarchie a komunismus, čili demokracie již lezly z krku, když jim hrozily samé pohromy, ukázala jim věštkyně jako jedinou spásu železný prut fašistický, a oni ji z vděčnosti provdali za Přemysla, muže Prozřetelnosti". K tomu poznamenal doc. K.: ztratili jsme tak moudrou vládkyni, ale získali jsme hned na prahu svých dějin, v době, kdy na "sotva tuhnoucí kůře zemské stanul první zemědělec", pravzor fašistického vůdce: a tento muž Prozřetelnosti byl agrárník a přišel z kraje Henleinova". - Doc. K. míní, že Brückner tu řekl více, než snad chtěl: ale jistě nevěděl, jak to řekl vhod. Ukázal na nejnovější způsob aplikované vědy, sloužící velmi naléhavému účelu, vyznačenému v celém tom čísle "Demokratického středu". Proto tedy nesměl na Hradčany pomník Přemysla Oráče. Myslí-li však doc. K., že Brückner možná se stane zakladatelem nové naší národní tradice, starší než je husitská i svatováclavská, a že mu za to budou odpuštěny protirukopisné hříchy, jest na omylu, pochopitelném u docenta dějin literatury polské. Neboť Brückner neutvořil tu "Mythus v duchu nové doby", nýbrž spletl to podle Kristianovy a Kosmovy kroniky. A v Rukopisech není nikde ani zmínky o Přemyslovi; možná, že byla na dalších ztracených listech RZ, jako je v Herderově básni "Die Fürstentafel", která podle realistické vědy byla předlohou k Libušinu soudu.

Úkol napsati totalitní dějiny národa českého podle těchto ukázek dává doc. K. mladým historikům, aby uvedli naši realismem zamořenou historiografii na nové zdravější cesty. Satirou na sebe samého počíná napravení.

ZPRÁVY ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Čsl. společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla Kč 1,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.