Osobnosti rkp. sporu

Z P R Á V Y
ČESKOSLOVENSKÉ
SPOLEČNOSTI
R U K O P I S N É
Číslo 1. (řada II.)
V Praze, 28. února 1939.

Strana 4 až 9:
F. M a r e š
Bodhisatwa a Tiesus Vardas o našich Rukopisech.

Cizí jména autorů těch budí dojem, že naše Rukopisy již opět nabývají světového významu. Jejich nedávno vydané spisy, prvního Jsou Rukopisy falešné? a druhého Rukopisy jsou pravé, první nákladem literárního spolku Krok v Opavě, druhý nákladem literárního sdružení Jatvěga, oba tiskem Lidových závodů v Olomouci, vzešly aspoň mimo opar učeného ovzduší pražského a s ním shodného brněnského. Jména naznačují i duchovní povahu autorů, první Ind, druhý Arijec.

Bodhisatwa stál při generaci českých filologů, vychovaných od Gebauera, z které kde kdo se chtěl zasloužit odhalením nových důkazů falsátorství Hankova, a kdy po obráncích Rukopisů již nebylo ani stopy, kromě posměchu z jejich jmen: vyslovit pochybnost o důkazech falešnosti Rukopisů bylo před národem hrubou nekulturností; i surový útok na poctivého učence a idealistu Píče r. 1911 přešel národ bez odporu. V tom duchu tedy žil Bodhisatwa, až náhle se dovídá, že v Praze založil jakýsi zlobný, zarputilý stařík Mareš spolek na očistu Rukopisů, asi symptom senilního marasmu, myslil si B. Teprve Vrzalíkův spis Poučení o nefalšovaných Rukopisech jej přímo ohromil svými argumenty, neměl tušení, že obhájci již před půl stol. námitky proti Rukopisům skoro naveskrz vyvrátili; ale odbyl nejprve celý problém tím, že v pravost uvěřit nemůže, ježto Rukopisy nepraví mu nic ze staré kultury, a jejich mluva poukazuje na básnický romantism XIX. stol. B. je tu představitelem naší Inteligence, kromě toho rozdílu, že svědomí ho nutkalo, aby přec jen přezkoumal tak důležitý kulturní problém svého národa, a nejen své zamilované památky védské a sanskrtské. A tak, dosti neochotně, počal samostatně uvažovati o problému Rukopisů. Opravdu, zcela samostatně, beze všeho zřetele ke všemu, co o tom problému bylo dosud uvažováno, napsáno, a uveřejněno, kromě Vrzalíkova Poučení. Tak se mu stalo, že uvažuje o věcech, které již byly uváženy a shledány lehkými jako Büdingerovy bubny. Tak i nesnáze odpůrců, koho označit za výrobce, v předpokladu falešnosti. Gebauer původně nemínil prostě Hanku, jak míní B., nýbrž založil na osobě Hankově nevývratný důkaz z koincidence jazykových chyb, kterýžto důkaz B. ani neuvážil, ani jeho důsledky pro chemické zkoušky rukopisů. Na otázku, odkud to skupina falsátorů čerpala svuj staročeský materiál slovní (šuma - les) a gramatiku, odpovídá si B., že Vrzalík právem namítl, že Dobrovského Instituce ještě nebyly hotovy, a neuvážil, že protivníci lehce to odbudou tím, že Hanka jako žák Dobrovského to vše již dříve znal: což není gramatika Rukopisů dokonalá, podle uměle sestrojené nauky Dóbrovského? A prof. Svoboda, jenž prý psal RK, že nikdy omylem nenapsal háček, čárku, puntík, aby je potom musil vyškrabat? Vždyť i to protivníci tvrdili s poukazem na příliš četné rasury. Seriosní protivníci tak lehce nekapitulují, jak míní B.: a odkud falsátor vzal svůj starožitný inkoust?

Tato otázka sama, jako ty úvahy, představuje nám autora B. jako rozvážného, moudrého občana, odbornicky nijak nepředpojatého: jedině takoví svobodní občané rozsoudí spor o Rukopisy v tomto jeho stadiu, prostou lidskou soudností podle pravdy. (Máme již toho doklady.) A takový soud konečně vynáší také Bodhisatwa: Protivná strana měla lehkou práci, jsouc přesvědčena o všeobecné méněcennosti svých odpůrců (totiž obhájců Rukopisů), zašla zcela nonchalantně za možnou mez a nakonec takto úplně znehodnotila mravně i věcně svůj vlastni zápas.

Věcně vysvětluje B. shodu - neshodu mezi RK a Milionem Marka Pola u výjevu čarodějů v boji křesťanů s Tatary, kde v RK stojí: a na dli trsť črnú položichu; dlě (ak. na dli) podle německého thela-Diele, nejstarší germanism v češtině, místo tlo-dno, od kořene tel, lat. tellus. Dlě kolidovalo s předložkou dle, proto vymizelo, a písař Milionu již mu nerozuměl, když napsal: rozdělili trst na dlí a položili na zemi. RK je tedy starší a správnější, a možná, že písař Milionu čerpal z něho. - Kublaj (Chan) znamená vítězný uchvatitel, od kořene kap (lat. kapere), chňapati, galské kabalos - kobyla. - B. žaluje na kulturní bídu slovanskou a zvláště českou, že s kateder se stále hlásá kulturní zaostalost starých Slovanů, jako by byli přejímali slova i od Mongolů - právě naopak, ani slova od nich: kraguj, kalpak jsou slova arijská, tak i slova pán a župan, která Peisker, v linguistice negramotný hanobitel Slovanů, prohlašoval za avarská, což vyznával i Flajšhans, ale Hujer ukázal, že jsou čistě arijská: pán, pan, praarijský pánas - živitel, vládce. Česká linguistika slavistská není oprávněna rozhodovat o Rukopisech, praví B. a podává plno dokladů arijských slov v mongolských nářečích; odvádí tím od otázky Rukopisů, leda že tím ukazuje lehkovážnost protivníků jejich pravosti. Vytýká zejména Zubatému vědeckou nonchalantnost v tvrzení, že Slované převzali pluh, totiž sochu, od Skytů, nomádů a nerolníků. Slovo socha jest arijského původu: suk, sušiti, suchá rozsocha. B. mohl vědeckou nonchalantnost zjistit také v úvahách Zubatého o padělanosti Rukopisů. Mýlit se je lidské, není-li úmyslné. Vědecká nonchalantnost v duchu Zubatého jest, podle B., také u dnešního našeho nejpřednějšího representanta slovanského jazykozpytu, jenž učí, že byl starý indoevropský kořen slov, který označoval vodnatost (Slované, žijící v močálech jako amfibie, v duchu Peiskerově). Žádný takový kořen slov pro vodnatost u Ariů nikdy nebyl, nýbrž jen k označení vněmů sluchových slov! Co by se stalo, kdyby se obránci Rukopisů vyjadřovali s takovou odborností, jako tento dnešní vůdce boje protirukopisného? Nejde o lapálii, nýbrž o učení, že kořen slov znamená v téže řeči slovo a vodnatost!

Bodhisatwa míní, že Libušin soud byl do r. 1933 všemi vědeckými odbory českými odsouzen jako zcela nemožný. Ale Palacký, Šafařík, Corda, obhájili jeho starobylosti proti lehkým důkazům Dobrovského již r. 1840. Jeho padělatelnost byla jen předpokládána a osvědčována teprve r. 1899 pověstným kryptogramem V. Hanka fecit. Žunkovič r. 1911 odhalil tento pošetilý klam, čímž vzbudil novou obranu Rukopisů, začež jsou mu Čechové zavázáni, i když nesouhlasí s jeho jazykovými výklady, na př., že LS je památka staroslovinská, stejným právem přijímal jej admirál Šiškov za památku ruskou, a Poláci by mohli se k němu hlásit pro toho Popela. B. však soudí, že Žunkovič rozhodl o pravosti LS doložením slova tetva, které znamená rod, dynastii; ale také osobní jména Taetwa v řadě mystických králů anglosaských. Ale slova tetvy Popelova v LS nebyla uváděna na důkaz jeho padělanosti, byl by to lichý důkaz z nevědomosti. Dobrovský jen poznamenal, že falsátoři slovem tetvy sami nevěděli, co chtěli říci. Je-li však nyní slovo i jeho význam zjištěn, je nevývratným důkazem starobylosti Libušina soudu a novou zásluhou Žunkoviče. B. doplňuje ji tím, že tetva jest od praarijského tata - rodič, slovensky dětva - potomstvo. Báseň vznikla tedy v českém pravěku a byla z ústního podání napsána mnohem později a chybně: tetvy Popelova, místo Popelovy, z neporozumění starým výrazům; punctum - B. - Výklad není tak na bod, tetva je ženská forma; ale může být jménem muže, jako toho anglosaského krále Taetwa Baewing. Tak soudil Palacký a Šafařík roku 1840.

Nový neklamný důkaz o starém původu LS spatřuje Bodhisatwa ve jménech osob, vystupujících v Libušině soudu: Chruďoš, Šťaglav a Popel; a to je nový a původní jeho postřeh. Chruďoš neznamená kudrnatý, jak učil Miklosich, nýbrž tolik co lat. crudus a galské croudis: člověka neohebného, tvrdohlavého krutého. Není to jméno osobní, Slované dávali dětem jména krásná; je to přezdívka se zřetelem k ději básně. Šťáglav, arijský kořen stag, tyč, kůl, může znamenat také člověka tvrdohlavého. Tedy báseň o dvou tvrdohlavcích; jména ta mohli jim dát jen současníci Libušina soudu. (To by se hodilo na líčení toho soudu podle Kosmy: dva se pohádali o mez, až se rvali za vousy a šňupky si dávali a prskali a s velikým hlomozem vrazili do dvora před Libuši, která je tu vylíčena také hrubě. Báseň LS však je důstojná, vznešená; hrubě se tu chová jen Chruďoš, Šťaglav chraber mlčí.) - Jméno Popel znamená Tatíčka, zakladatele rodu od praarijského pap. Praslovančina těsně souvisí se sankrstem. Slované nejsou lid bez vší bývalé kultury praarijské, jak světu namlouvají učenci germánští a po nich čeští; pravý opak, dosud neobjevený vědou slovanskou.

Bodhisatwa uzavírá své samostatné úvahy žalostně, jak ukazuje jejich nadpis. Dokazuje, že jsou Rukopisy prastaré, ale nevěří, že se jim dostane uznání: v českém národě stala se věc v kulturním lidstvu neslýchaná: má umělecky vysoce hodnotné, ba jedinečné Rukopisy, ale nevěří v jejich starožitnost a je přesvědčen o jejich falešnosti. Avšak není s to, aby uvedl pro to jediný bezpečný důkaz, naopak, denně množí se důkazy, vylučující možnost falsifikace. Tím přešel ten problém z kulturního v eminentně mravní. Otázka dnes nezní, jsou-li Rukopisy pravé, nýbrž má-li český národ ještě tolik mravní síly, aby je vůbec za pravé uznal. Znám svůj národ dokonale, praví B., po všech stránkách, a jsem pevně přesvědčen, že té mravní síly nemá a již nikdy míti nebude... Proto v mých očích je dnes rukopisný boj bezúčelnou utopií; není pro koho bojovat a hájit pravost oněch památek. Podávám-li sám doklady proti jejich falešnosti, činím tak pouze, abych vyplnil příkaz svědomí; mé srdce zůstává při tom zcela chladno: neboť záležitost, i kdyby obrana snesla důkazy nad slunce jasnější, jeví se mi naprosto ztracená: český národ nemůže dnes potřebovat žádné pravé Rukopisy...

Bodhisatwa má indický sklon k Nirvaně, nevěří v život věčný. Že není pro koho bojovat? Předně pro pravdu a krásu, jak jemu samému kázalo svědomí. A zvláště pro nová pokolení českého národa, která již nebudou mámena duchem falše. Byla tu již kolikerá pokolení zkažená. A pravdy Rukopisů bude a již jest národu naléhavě třeba k novému obrození.

II.

Tiesus Vardas navazuje na samostatné úvahy Bodhisatwovy o Rukopisech jako na znamenitý příspěvek k obraně těchto; doplňuje jeho dedukce a doufá, že nestranný soudce uzná jeho práci vskutku správnou, přímou řečí - Tiesus Vardas: Rukopisy jsou pravé! Praslovanská krásná osobní jména jsou nezřídka cenným vodítkem historickým jako nomina - omina, podle význačných vlastností a činů osob, které původně se jmenovaly jinak. Odborníci němečtí a mnozí z našich považují jména prvních Přemyslovců za výmysl Kosmův, ale jsou to praslovanská nomina - omina, jichž Kosmas ani kdo jiný vymyslit si nemohl, neměl potuchy o panovnickém smyslu těch jmen. Stáří a pravost RZ dokazují jména Chruďoš, Šťaglav a Popel. Nejdokonaleji odvodil to Bodhisatwa o Popelovi, sanskrt, papela - tatíček; podle staré polské tradice praotec první polské dynastie Piastovců. Odvození jména Šťáhlav třeba opravit; báseň s ním sympatisuje, nazývá jej chrabrým proti ljutému Chruďoši; proto jméno Šťaglav třeba vykládat příznivě, ne tvrdohlavec, nýbrž podle kmene staga - tyč, člověk štíhlý, útlý, jemný. Žádný falšovatel by neriskoval smýšlených jmen, užil by hojných jmen staroslovanských; proto jsou jména v RZ mocný doklad jeho pravosti.

Jména Šťáhlav zneužil r. 1882 Dr. Peisker, jehož vědecký portrét načrtnul mistrně Bodhisatwa: v linguistice naprosto negramotný člověk opováží se řešiti problémy a vyráběti slovanskou praehistorii za nadšeného applausu v germánském světě: Slované žili v močálech jako zvířecky zbabělá, špinavá sprostá dobytčata, otročící každému přivandrovalci. Uveřejnil v Athenaeum pojednání o zádruze na Prachensku, že v urbáři vesnice Holkovic u Nepomuku je zápis o sporu bratří Janečků, z nichž jeden slul Šťáhlav; že tedy tu jest osoba i osnova k ději Libušina soudu. K této vrcholné nestoudnosti, praví Vardas, že by r. 1750 žádný katolický kněz nebyl připustil tak pohanského křestního jména; i diví se, že muž, který se opovážil takto bojovati proti Rukopisům, požívá dodnes vážnosti i u obránců Rukopisů, že berou vážně jeho tvrzení, že za dob LS nebylo pevného vlastnictví a dědění půdy, které byl nadbytek, takže zemědělec mohl si založit pole každý rok jinde (zemědělský nesmysl). Naše vlast, praví Vardas, byla pokryta pralesem, první ornou plochu opatřili lopotným mýcením Bojové a Markomani, té se dostalo Čechům, přicházejícím již od III. stol. před Kristem, teprve po jejich splynutí s pozůstalými těchto národů, ulpěvšími na půdě; i musili dalším mýtěním lesů opatřovat si skrovná políčka, třeba je nutila k tříbení lesů. Tak se věci měly, a je vysloviti politování, že obránci rukopisní přece oním žertovným tvrzením Peiskrovým ještě dnes vážně se zabývají (Zprávy čsl. Ruk. spol. čís. 11-12/1937). Tato důtka obráncům Rukopisů, vyslovená správnou přímou řečí, platí vlastně odpůrcům, jejichž představitelem jest právě Peisker ve všech jejich náhledech, všecky jejich nevývratné důkazy jsou právě tak žertovné. Třeba znáti Peiskrův osobní charakter: dobrý člověk, ale nakloněný k žertování; vymýšlel si všelijaké nesmyslné věci a věšel je s vážnou tváří lidem mezi oči: poznal-li kdo ten žert, Peisker se uspokojeně usmál a mlčel; nepoznal-li kdo, nikomu neřekl, jak se vnitřně z toho těšil. Tento představitel žertovné vědy byl tedy povolán ze Štýrského Hradce na universitu Karlovu zrovna před svou sedmdesátkou. Takovými methodami vedl se boj proti Rukopisům.

Vardas obrací se k nejbystřejšímu z dnešních odpůrců Rukopisů, Flajšhansovi, jenž tvrdí, že Hanka čerpal z Beckovského Poselkyně starých příběhů českých toho Truta, saň a Radovana od Kamenna Mosta. Beckovský to měl z kroniky malíře Hüttela r. 1600, že Trutnov založil rytíř Albrecht Trautenberger na místě, kde prý zahubil draka, a že za účast na vyhnání Poláků od knížete Oldřicha obdržel r. 1606 panství, kde vystavěn u vsi Raduwlaz prvý kamenný most v Čechách: celá tato zpráva Hüttelova je smyšlenkou, praví Vardas; žádný zakladatel Trutnova Trautenberg nikdy neexistoval, místo to slulo původně Úpa, Trutova Úpa; Trut nebyl žádný Němec, nýbrž mythický český Trut - Hubitel; germánština měla též kmen Trut, ale ve významu treu, traut. Pověst o Trutu je českého původu, jak svědčí v ní uvedené jméno knížete Oldřicha r. 1006.

Ze spousty výrazů a tvarů, které Gebauer vytknul Rukopisům jako nedoložené a nemožné, zůstalo sotva několik, na které obránci náležitě neopověděli; ostatní prokázaly z pravých památek českých a usvědčili tohoto koryfeje z neznalosti věcí, které jako odborník, byť i původem Němec, měl dobře znát. Tvrdil, že slovo plzen je nezdařilé napodobení ruského polza, polehčení; ale toto polza, ač kořen je dnes nejasný, přešlo svým tvarem mezi deriváty slovesa plazit se (plzati); polz - smyk, šťastný smyk, skluz - prospěch. (Etymologie opravdu klouzavá.) Vardas míní, že obránci rukopisní byli tou námitkou tak zaleknuti, že 50 let se nezmohli na kloudnou odpověď. (Poukazovali na Plzeň.) Chopili se radostně nabubřelého a sebevědomého výkladu pseudonyma J. E. Hanky, který vidí v slově plzen přívlastek mládí kypícího v rozpuku pohlavního vývoje, šťavnatosti, tak i Plzeň že je město - plzné. Pseudonym kárá pseudonyma, plzati nevystihuje pojmu plzlý. Plzeň vykládá Vardas jako město nad řekou Plznou, t. j. plíživou, ploužnou, jakou je také mžící Mže. - Avšak slova plzeň, plzný v RKZ nejsou žádným důkazem jejich padělanosti, nýbrž jsou spíše důkazem, že opatrný falsátor si jich nevymyslil.

Tyto dvě námitky, domnělé čerpání z Beckovského a výraz plzný, jsou jediné positivní dnes existující (jsou vlastně negativní). Všechny ostatní, jimiž se dnes ještě operuje, jsou takového rázu, že je trapno se jimi obírat, a že si člověk klade otázku, co jednou řekne o naší úrovni cizina (kulturní), až si kdysi všimne těch jazykových a kulturně historických argumentů, kterými se již po tři lidské věky proti Rukopisům bojuje. Tak prohlašuje přímou řečí Tiesus Vardas. Našemu protirukopisnému vědeckému světu, praví, stala se osudná nehoda, že věře nekriticky v odbornou znalost Gebauerovu, položil proti Rukopisům na misku vah veškeré své vědecké reputace a nyní vidí, že je s nimi zle. Zlobným prskáním proti Rukopisům a fabrikací zcela frivolních a na neznalost naší veřejnosti vypočtených námitek věc již nejméně se napraví. Předložte, po 80 letech, konečně aspoň jediný vskutku nezvratný důkaz. Učiňte již jednou konec divadlu tak ponižujícímu naší vědu a českého člověka vůbec. Uvažte přece konečně, že každá vaše planá námitka jde nejen na účet vaší vědecké pověsti, nýbrž i cti celého našeho národa. - Tak důtklivě přímou řečí s odpůrci Rukopisů ještě nikdo nemluvil jako tento Tiesus Vardas. Odpůrci Rukopisů na to nemohou mlčet - nebo se sami odsoudí.

Čeho se tu česká linguistika dopustila, praví Vardas, jsou věci přesahující lidské pomysly, tak na př. koňský důkaz, jejž univ. profesor Smetánka jako odborný znalec před soudem předložil jako svůj druhý hlavní důkaz stupidnosti. Z nekonečné řady věcně i mravně trapných problémů rukopisných uvádí Vardas několik s vlastním, jak tvrdí, správným řešením: svatý (v světě Vyšegradě) znamená světlý; svatocúdná voda, tu adj. svatý jest arijské cvantas, silný, mocný, účinný, čarodějný. Svatoslav - mocně slavný, Svatopluk - mocný pluk; žádní svatí ve smyslu katolickém nýbrž jen svaté = mohutné nevědomosti rukopisoborců! - Vesna prohlašována za nejapný výmysl Hankův, a ten ubohý přestrašen běžel do knihovny a připsal do Mater Verborum praslovanskou bohyni Vesnu. Ale tu Vardas náhodou slyší z radia ve Vídni přednášku odborníka o památnostech Rusů na severní Dvině z dob pohanských, píseň o bohyni jara, Vesně. - Děvče, vyučené věštbám Vitzovým (Vítězovým), to jsou věštby boha Víta, Svantovíta sídlícího v Arkoně (keltsky Parko, něm. frage), Dotazovna keltského boha Věstce; Slované zvali Svantovíta, podle zpráv německých, krátce Vítem. Běs (něm. böse, bestia), jsou bytosti zlé, proti dobrým bohům. - Veltava, vletoročný jest od Bojů převzaté gallské slovo veltos - divoký, germ. wild; Veltava - divoká voda. Naši předkové zastihli ještě gallské Bóje, původce RZ znal a správně užil keltského slova veltos ve tvaru velt a vlt. GalIové svým stykem s kulturním středozemím byli osvěcovateli celé barbarské severní Evropy, ale přičiněním odborníků německých propadli nadobro u praehistoriků slovanských; platí za vyloženou neseriosnost mluvit o Češích v Čechách před sklonem V. stol.; probuzení z tohoto pobloudění, zaviněného slovanskými a zejména českými linguisty bude vždycky bolestné a neslavné. - Varito pokládané za Hankův výmysl podle řeckého barbiton, objevila jazyková komise slovanská r. 1930 jako slovo slovenské; etymologických výkladů z praslovanštiny je možno několik; sankrtské varuthar - ochránce, pastýř: varito mohlo být pastýřský varovný nástroj, brnkadlo nějaké. Oběcati zjištěno také ve slovenštině. Jarý z arijského kořene yâ - jíti, kvapiti. Podobným, zcela přirozeným způsobem, praví Vardas, lze obhájiti všechno ono nemožné v Rukopisech. (Jenom že právě tak lehce také vyvrátit). Poganěnie vytknul znovu Trávníček jako by z něm. hône - pohrdání; ale je z arijského kořene, ghan - hnáti, poganjanie - pronásledování, pohánění honěním, bitím. Bavorské hona, hauna, sankrtské gana znamená výprask, hauen. Pogonienie je slovo pračeské.

Vardas odmítá protirukopisné námitky prof. Trávníčka; myslí, že Mareš jej dokonce kárá z názoru, že považuje rukopisné ot za pouhou v češtině neexistovavší odvozeninu ze slova otec (Proti sofismatům s. 32). I soudí V., že tu jde o pouhý Marešův omyl, neboť nevěděti, že starosl. ot jest praarijské ata a tvar otec že jest teprve z něho pošlé adjektivum otcovský, povýšené časem na substantivum, může pouze nějaký student, nikoliv však univ. profesor, neboť by to znamenalo, že postrádá nejzákladnějších vědomostí nejen z arijštiny, nýbrž i ze slovanštiny. - Z toho není jasno, vztahuje-li se tato důtka na Mareše či na Trávníčka. Tento uvedl slovo ot mezi slovy v jazyce starém naprosto neznámými, ačkoli přece Dobrovský již vytknul, že ot stojí tu místo otec, jako by Čechové za času Libušina byli mluvili ještě v neutvářených slovních kořenech. Jak směšné! - Tato výtka mohla se týkat V. Hanky a Jungmanna, které Dobrovský měl za původce RZ; ale směšné by bylo vztahovat výtku Vardasovu na Trávníčka. Odpor proti pravosti Rukopisů již se stal komedií plnou omylů, takže na jednom více nezáleží. Horší je, co Vardas Trávníčkovi vytýká: že se odvážil označit obránce Rukopisů za nečestné podvodníky, živící illuse o pravosti Rukopisů klamným tvrzením a šalebným prohlašováním, že podvrženost jejich není dokázána.

Vardas stoupl tu na hlavu odboje proti Rukopisům: Gebauer a jeho přičiněním česká linguistika úmyslně ignoruje fakt, že jazyk skrovných literárních památek staročeských představuje pouze středočeský dialekt, a proto že je neúplným obrazem celkového stavu české řeči v té době. A tu přistupuje Vardas k zdrcující kritice nejlepšího znalce jazyka českého Gebauera:

Těmi slovy sám se představil cizině; budiž mu ta sláva přána, beztak znamená málo. Byl opravdu velmi pilný, svědomitě využil volného času universitního profesora k doplnění svých vědomostí a k odbornému bádání. Kdyby se nebyl dal strhnouti do bojů protirukopisných, byl by se propracoval na linguistického koryfeje světového jména a nebyl by skončil podle pořekadla: mezi slepými jednooký králem. O jeho nepochopitelném chování v zápasech rukopisných možno říci, že by se jich nebyl zúčastnil a nedal se do nich zlákati, kdyby byl tušil, kam až ho to zavede a k jakým prostředkům donutí. Na rozdíl od jiných nebyl již a priori rozhodnut zničiti Rukopisy stůj co stůj, nýbrž mínil svůj boj čestně a poctivě. Brzy poznal, že v zápase zašel bezděčně tak daleko, že není možno couvnout bez újmy na vědecké prestiži. V té chvíli poznání zemřel starý Gebauer, a nový klidně ignoroval vyvrácení svých thesí a tvářil se, jako by si nebyl vědom mravní povinnosti zodpovědět se za své chování a činy vlastnímu národu. Jako univ. profesor, ovládající filologický vědecký dorost měl zápas za předem vyhraný; a do protirukopisné společnosti neměl přístupu nikdo opačného názoru. Přes to dočkal se nemilého překvapení, s takovou zdatností obhájců rukopisných nepočítal; ti neodborníci ho poučili, že rozumějí věci lépe než on; z nesnází pomáhal si velkovýrobou důkazů falešných, berlínské modře, důkazu proužkového, kryptogramu V. Hanka fecit. ale tyto důkazy způsobily, že celý národ byl naplněn hnusem nad falsy rukopisnými. Přes to však nikdo si nebyl tak bezpečně vědom, že Rukopisy jsou pravé, jako Gebauer sám, jak svědčí jeho výrok: dejme tomu, že obránci vyvrátili všechny námitky odpůrců; tím není dokázána pravost Rukopisů, nýbrž jen to, že námitky byly nesprávné. Účasti Gebauerovy na tažení protirukopisném dlužno litovat hlavně pro újmy, které z toho pošly českému jazykozpytu a samé řeči české, ježto pro tu účast nedokončil své vzdělání v arijštině, nezbytném to podkladu studia každé řeči arijské; scházel mu klíč k vědeckému hodnocení starých i nových zjevů jazykových v češtině; všecko staré mu bylo šmahem dobré, což byl druhý omyl, který se táhne všemi jeho pracemi. A tu dochází Vardas k důkazu, že Gebauerova úprava dnešní spisovné češtiny je plna hrubých nesprávností, což ještě že ukáže v chystané publikaci, z které uvádí výňatek o Gebauerových přehmatech v naší konjugaci: úžasně roztříštěný na nesčetné vzory a vzorečky, výjimky a výjimečky, čímž vznikl chaos i rodilému Čechu nezvládnutelný. Gebauerovy nesprávnosti jsou tak veliké, že je trapno o nich psáti, praví Vardas.

Nejmenší z nich jsou na př.: kmenová samohláska se prodlužuje v inf.: nesu - nésti, řeku - řéci; toto však národ přehlasoval v říci, předu - přísti. - Ale Gebauer zavádí toto přehlasování "nenáležitě": kvetu - kvísti, seku - síci, pněti - pníti, pjati - píti, jati - jíti (nehledě ke kolisi s piju, jdu). Tak předpisuje pav, pal, pat místo pjav, atd. Zavádí přehlasování: hod, jen - hozen, plat jen placen jako zákonité, třebas mnohdy nemožné, na př. děděn - dězen, cíděn - cízen. (V tomto přehlasování nastala reakce, přikazuje se vypověděn, zařaděn, ačkoli řídění a řízení není totéž.) Předpisuje prošen, jako by bylo proším; tvary prosen, mýcen, kosen má za hrubé chyby na nedostatečnou z úlohy. Předpisuje ohyzdné změkčování; myšlen, hyžděn, spožděn, svědčící o pohodlné a nedbalé výslovnosti. - Strašný zmatek zavedl Gebauer v třídě sloves vzoru tisknouti, totiž přechodníky a příčestí: tisk, tiskl, tištěn, naprosto chybně, ježto přísluší vyhynulým slovesům tiskti, padti, trhti; jedině správné jsou tisknul, padnul, trhnul, trestané nedostatečnou, ač jsou již v staroslověnštině. Gebauer přidělal tu češtině "strčprstkrky": strkl, trhl, zdvihl, vrhl, prchl atd. Vardas s tím hl! (hnul), a hned je tu výjimka od přísného pravidla: slovesa pohybu, hb, podržují nu. Ale v RZ: vstanu Chruďoš, máchnu rukú jsou tvary nedoložené a chybné místo vsta, máše. Sklon k zlému vítá kazimluvy lidové: na školách ještě se s tím nehlo! a kniha psaná důsledně -nu- budí při čtení dojem nucenosti. Takový postrach jest u studentů z Gebauerovy mluvnice, takové byly jeho jazykové vědomosti. Cizinec, který se snaží osvojit si naši řeč, prohlásí po několika pokusech beznadějně: vaše řeč má nejen strašnou výslovnost, nýbrž i gramatiku, jíž se nikdo na světě nemůže naučit. Svatá pravda, praví Vardas, neovládá ji ani žádný rodilý Čech. Gebauerovi byly jakékoli esthetické ohledy naprosto cizí a před gramatickou jednoduchostí měl největší strach. Nuže, necháme to jazykové monstrum, jež nám pod titulem "správné češtiny" předepsal na věky nedotčeno, nebo je upravíme na rozumnou lidskou míru? Projevíme tolik úcty ke své mateřštině, abychom dokončili její již dávno započatou purifikaci od zarážejících germanismů, na př.: knoflík místo spona, či ne? Čeští linguisté mají nyní slovo! Nemohou mlčet k této kruté kritice; nejde tu již jen o Rukopisy, jimž mohou dále vytýkat, že nám otrávily generaci badatelů, pokazily díla Palackého a Šafaříka, zahubily studium staročeské, proměnily gramatiku jazyka vynikajícího krásnou zákonitostí v džungli pravidel, rušených nesmyslnými výminkami.

Vardas hájí Rukopisů i proti českým kulturním historikům, kteří nechtějí vědět, že Čechové v X. stol. měli takovou kulturu, jaká se jeví v LS a v pohanských básních RK. Kdo si představuje, praví Vardas, středověk na vrcholu křesťanského mysticismu v XIV. stol., mohl by mít pochybnosti o původu těch básní; ale severní národové Evropy přijali křesťanství jen povrchně, pod jeho rouškou žili pohansky dále; zvláště Slované dlouho slavili pohanské bohy a svátky, ještě dnes při severní Dvině oslavují Vesnu. V Čechách sv. Vojtěch cítil se bezmocným proti pohanskému životu obecného lidu, jemuž teprve Břetislav II. r. 1092 učinil přítrž, jak líčí Palacký (I. 185). S tím nápadně souhlasí pohanské básně Rukopisů, zvláště ve vražedné a pohlavní nevázanosti; na př. báseň Zbyhoň: který falsátor r. 1817 by se toho byl opovážil.

Kdy básně ty vznikly, ukazují mimo jiné znaky slova vítěz-, v RK jsou všechna přehlasovaná: vícez, vícezství, v čemž se jeví vliv polsko-polabský. Gebauer prohlásil tyto tvary za chyby, ale také vytknul za chybu nepřehlasované vymýtěno v Jahodách RK, po něm i Flajšhans; "vymýtěno" chybně m. vymýčeno. V RZ přehlasované tvary se nevyskytují. - Výtka, že Rukopisy kulturně historicky nic nepodávají, jest vyvrácena veršem RZ: mužie pašů, ženy ruby strojá, což Vardas vykládá: muži obdělávají pole, páchati - dělati, pacholek - oráč; rúby strojá, t. j. nožem rubají, vysekávají ze svitku plátna kusy, nůžek neměly; lepšího vysvětlení dosud není. - Jde tu však o otázku, proč právě u Čechů, jediných ze Slovanstva, podobné staré, nesmírné cenné památky umělecké se objevily? ukažte kulturní prostředí staročeské, z něhož Rukopisy mohly pojíti! volají rukopisoborci, praví V.: pro nedostatek pramenů je zvykem vyřizovat věc opačně, totiž z básně soudit na tehdejší kulturni poměry. Avšak u RZ učinil dobrotivý osud výjimku, předvídaje neslýchané útoky proti němu dochoval žádané doklady kulturního prostředí. Předně fakt, že Čechové lišili se tělesně i duševně od ostatního Slovanstva; žádný Slovan nepřijal do sebe tolik gallské krve, jako oni; pověstný bělohřivý habitus praslovanský, zachovaný dodnes dobře u Poláků, se změnil u Čechů v gallský, brunetní. Proslulý arabský cestovatel Ibrahim Ibn Jakub, přišel r. 965 do Čech, viděl s podivem, že "obyvatelé Čech jsou bruneti černých vlasů". Čechové ve své gallskou krví vmíšené čilosti duchovní převzali od svých předchůdců bojskou a markomanskou kulturu, značně vypěstovanou styky s Římem, a pěstovali ji s velkým zdarem dále, takže již před přijetím křesťanství stáli na vysokém stupni vzdělání, převyšujíce jím sousedy. Město Praha, zní zpráva onoho Ibrahima Ibn Jakuba z r. 965, je vystavěno z kamene a vápna a je jedno z měst nejbohatších obchodem... jejich země je nejlepší ze zemí severních a nejbohatší na prostředky k živobytí. V Praze je velkovýroba koňských postrojů. - Pohanský národ s tak vysokou kulturou mohl si vytvořit národní hrdinské zpěvy a uchovat je i písmem. Převzal od Bojů a Markomanů i zvláštnosti sociální, soudní a vojenské; Čechové na rozdíl od ostatních Slovanů chovali koně a měli i ve vojště mnoho jízdy (Záboj). Nebyli "ledacos", nýbrž bujarý národ s otevřenou hlavou od počátku. Tak Vardas, podle Palackého.

Bývali Čechové - Bojové: nyní se bojí uznat toho doklady v básních Rukopisů, pro nicotné přehmaty filologické a historické, přesahující vše, co dosud v lidstvu známo, jak praví V. - Paleografické a chemické zkoušky ukázaly s naprostou určitostí starožitnost a pravost Rukopisů; seriosní věda, praví Vardas, musí již dnes prohlásit zápas rukopisný za skončený a pravost Rukopisů za všestranně prokázanou. Odpůrci ovšem se snaží ještě vyklouznouti poslední skulinou, že snad také chemické stárnutí památky rukopisné lze docíliti uměle. A to je konec Spiknutí proti Rukopisům (Kalousek).

Takovou "správnou přímou řečí" mluví Tiesus Vardas.

Politické důvody proti zřízení české university r. 1882 zněly, že Čechové nemají vědecké kultury a že snad ani nejsou způsobilí k vědecké práci; ač právě v historii a filologii měli osvědčené badatele a i znamenité odborníky na universitě ve Vídni a jinde. Ale ony politické důvody měly být ověřeny pro příští možnost zrušení toho universitního provisoria. Bylo tedy vhod dokázat konkrétně, a to právě na Rukopisech, jak ubohá, ano nemožná byla česká věda, když nepoznala takový padělek, usvědčovaný již od některých učenců německých a i francouzských. A výsledek toho velikého úsilí jest, že z ubohosti a nemožnosti jest usvědčena právě ta "věda", která měla dokázat padělanost Rukopisů.

A usvědčují tuto nemožnou vědu dva badatelé na sporu rukopisném dosud nezúčastnění, zcela samostatně, důkazy novými. Ale, badatelé neznámí, anonymní. To však právě je důvod ku přezkoumání jejich důkazů bez osobní předpojatosti, naprosto objektivně. A úkol ten připadá předně odpůrcům Rukopisů, poněvadž jich zvláště se to týká. S takovou tvrdou rozhodností dosud nikdo proti nim nevystoupil, zejména proti jejich mistru (kromě O. Seykory a kdysi i Flajšhanse), jako tito dva, zejména Tiesus Vardas.

Kdo jsou tito dva, kteří se "doplňují"? Nelze jich hledat mezi obránci Rukopisů, nic od nich nepřevzali, leda k výtkám. A zvláště nejsou z odpůrců, kteří by se byli obrátili. Útočí na ně všecky ostře a jmenovitě. Znali vše, co nyní uvádějí, již dříve, před obnovením české obrany Rukopisů; ale stáli opodál boje, jako by jej neuznávali - za svůj. Jejich vystoupení ke konci boje však neznamená, že by si osobovali v něm vítězství, nýbrž zakročení soudce v unfair zápase.

Tiesus Vardas odsuzuje tvrdě Gebauera jako kazitele českého jazyka; píše sice jazyka mateřského, ale podobá se, že není jeho vlastním; poznamenal, že Gebauer byl německého původu (po otci), ale vytkl češtině zarážející germanism - "knoflík"; sám však myslí německy, píše na př. s. 5.: "Máme tu zřejmě k činění s prastarým názorem lidstva". Slavisté německé university v Praze již dříve usvědčili filologické dílo Gebauerovo z hrubých chyb, takže by byli povolanými soudci v tomto zápase (Marnost s. 122). Jejich rozhodnutí mohlo by právě v této době mít pro ně zvláštní význam. Česká "inteligence" je zmatena zvláště také v otázce Rukopisů, kterých by nyní právě velmi potřebovala; opět usvědčuje z historické nepravdy slova RZ: nechvalno nám v Němciech iskati pravdu.

Proto jest nám vítána vskutku správná přímá řeč - Tiesus Vardas: Rukopisy jsou pravé!

ZPRÁVY ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Čsl. společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla K 2,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.