Z P R Á V Y
RUKOPISNÉ  SPOLEČNOSTI
Číslo 3.  (řada II.)
V Praze, 30. června 1939.
Strana 33 až 37:
František  M a r e š
Nenáviděná poesie.
Básně opěvují lásku, i hněv a boj, nenávist však jen k zlému.

Sláva, s jakou před dávnými časy přeneseny do Prahy zůstatky sv. Vojtěcha, jejž "z mezí svých vyhnala země česká, svým by mohla kořiti se bohům", vzdána také opěvateli toho návratu, nad "skalami modra Vyšehradu", za nimi Praha "modrým horám v klíně". Národ, který tak vroucně se přiklání ke svým básníkům, je silný národ a nikdy nezhyne; toto uznání přišlo z Berlína. Dílo "národního osvobození", ježto dbalo příliš přirozené moci, ale málo svobody národního ducha, neobstálo; národ český byl postaven pod ochranu velkého národa německého, jehož jménem v Praze prohlášeno, že německý národ chce ukázat světu, že umí si vážiti sobě svěřeného cizího národa, že je rozhodnut respektovat jeho čest a přirozená práva a zaručit volný rozvoj jeho bohatých darů na poli kulturním a hospodářském. A sám Vůdce německého národa ve velké řeči 28.IV.1939 projevil úctu k českému národu. Není tedy národem cizím a neznámým, ve svých více než tisíciletých dějinách neustále se stýkal a potýkal s národem německým; ale jeho zeměpisná poloha byla otevřena se všech stran stykům s evropským světem; tím je také nebezpečná národu málo početnému, takže si může zachovat právo k životu jen kulturním tvořením. Proto ani není ku podivu, že český národ právě v těch dějinných obdobích, kdy byl zbavován přirozené moci a politické svobody, zápasil o svobodu ducha a tvořil kulturní dílo vysoké hodnoty. Sjednotil se po celé své oblasti, zachoval a pěstoval národní jazyk, tvořil lidové písně a pohádky, lidové umění, ohlížel se po své národní historii; a v podzemním temnu rozrůstaly se národní kořeny, takže z nich v osvícenské pohodě vyrostly silné kulturní výhony, jimiž český lid dospěl na kulturní výši, jaké těžko dosahují lidové vrstvy národů velkých, právě pro svou rozsáhlost.
Proto, po nezdaru "národního osvobození" politického, jest český národ v denních listech horlivě nabádán, aby ze své více než tisícileté národní tradice čerpal ryzí národní uvědomění, aby se opřel o nefalšovanou národní historii, bránil se cizím ideologiím, aby svou vědu, filosofii, literaturu, umění, morálku nehodnotil podle světového všelidství a nezatlačoval své národní bardy úpadkovou cizí literaturou. Některé takové horlivé připomínky jsou opravdu velmi nabádavé, poučné a varovné - svou omylností, na př. připomínka knížete Svatopluka a věrozvěstů Cyrila a Methoděje i tyto "stopy neodstrašily"; zase by bylo lépe zachovávat - svobodu mlčení.
Poučný omyl, snad jen zatajení, ukázal se také při velké národní oslavě básníka Karla Hynka Máchy, pěvce jara a lásky, k jehož srdci národ se utíká opájen krásou jeho básnické mluvy, jaké po něm dosáhl jen Erben. Kořeny, z kterých vyrůstá krása, zůstaly utajeny, ačkoli z týchž kořenů vyrostla umělecká kultura českého národa, jakou představují jména Mánes, Aleš, Myslbek, Smetana. Kořen ten naznačen v jednom národním politickém listě poznámkou, že právě v době putování našeho národního básníka Máchy památný zámek Zelená Hora přešel do nových rukou, památné místo, kde r. 1817 resp. 1818 nalezen Zelenohorský Rukopis, zvaný podle obsahu Soudem Libušiným.
Zda Máchovy básně souvisí nějak s básněmi Rukopisů Zelenohorského i Královédvorského, zůstává utajeno, neboť básně těch Rukopisů stále ještě se pokládají za - padělky, ačkoli jsou to pravé básně. Zdaliž v Máchových básních jsou z nich nějaké ohlasy? V hlavní básni Máchově "Máj" nejsou význačné ohlasy, kromě přídavných jmen tvaru jmenného, která také byla uváděna za důkaz padělanosti básní těch Rukopisů; jsou to na př.:
Z mala okénka lampy svit, neb jasna měsíce světlá noc; v středu mlada borku, nesmírné množství kol mala pahorku stálo; a dokonce: vyhasla ohně kouř, k čemuž nominativ vyhasl oheň není možný.
Mnohem výraznější ohlasy jsou v jiných Máchových básních:
V širém poli dubec stojí; z temna lesa žežulička zakukala, zaplakala; bílá holubice s dřeva na dřevo lítá. - Již bitva bojována, panoš se s oře sníží, pouť jeho dokonána, dřímota zraky tíží, již dubec na něm stojí a srny na tom hrobě pasou se v tiché době. - Tmavým hustým černým lesem prostovlasá dívka bloudí, bosa hustým trním kráčí, z rozervaných bílých rukou krev po šatě bílém kane -
A dále:
Zalká pláčem holubinným, úpí hlasem vlaštovice, smutné vydej zvuky mi, varito, hlásati abych mohl žaly naše nelíčenými a ne cizími slovy, jako Záboj ode srdce k srdci. - Praotec Čech v boji za českou zemi: Proti sobě stála obě vojska, co dvé mračen na ztemnělém nebi, zbraně též i zraků zapálených proti sobě sypaly se blesky, zazněl ryk, zazněl i třeskot zbraně. Vystoupilo slunce na poledne, posud válka nerozhodnuta, ani semo ani tamo není posud ještě ustoupeno v bitvě. Hle, tu vůdce nepřátel se řítí, raněný co střelou rychlou levhard, těžký mlat se v silné pěsti leskne, chřestí plný přes ramena toul. Stojí Jarmil proti jako skála, nepřátelský naň se vůdce vrže - klesne Jarmil k zemi, zarachotí nad ním luk i toul. Vůdce Čech - vrhne se na vůdce nepřátel, jednou ranou zdvojí jeho štít, zdvojí brnění i prsy jeho, padne vůdce mezi mrtvoly, zarachotí nad ním brnění.
Ohlasy nejsou napodobení, nelze napodobit básně RKZ. Mistr ohlasů písní slovanských Čelakovský vyhnul se ohlasům z básní Rukopisů. Mácha by byl přece nepřijímal ohlasy z - Hankových padělků.
Básně Rukopisů měly velký vliv na krásu básnického jazyka; ale tento živý pramen poesie, výtvarného a hudebního umění byl zanesen pískem pomluvy, že básně ty jsou novočeský padělek, převlečený do chatrného staročeského roucha, při čemž se ani neuvážilo, že je nesmírně těžké převléci jejich verše do roucha novočeského. A při tom odpůrci jejich starobylosti nedbají ani toho, že básně ty jsou napsány starým písmem na starých pergamenech. Není jediného jazykozpytného ani dějepisného důkazu jejich novodobého původu, a nemůže takovým důkazem být ani soubor všech možných neprůkazných námitek; "vědecké přesvědčení" je příliš subjektivní; a neobstojí před objektivním nálezem chemie a fotografie na hmotě písma a pergamenu, který s jistotou dokazuje, že Rukopisy ty byly již při nalezení r. 1817 velmi staré.
Osudný omyl, ano klam, že Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský padělal Václav Hanka "se společníky" ne před r. 1816, povýšili za dogma vědeckého přesvědčení vědcové "české moderny", kteří pod vedením prof. T. G. Masaryka ve jménu svobody vědeckého bádání v zájmu vědecké pravdy a národní cti chtěli očistit český národ od "pověr", z nichž první byla "pověra rukopisová"; boj proti Rukopisům nabyl rázu politického, jeho vůdce dosáhl po válce i politické moci, jako by byl český národ osvobodil z rakouského poddanství a zavedl ho do sfér "politiky světové". Klamnost toho osvobození jest již zřejmá, ale klam padělanosti našich Rukopisů se zachovává dále, ačkoliv osvobozeni od tohoto duchovního poddanství a té úhony jest právě v této době velmi naléhavé, když český národ jest odkázán do mezí své národní kultury a tradice. Překáží tomu ostych z takového pobloudění citelnější duchovně nežli pobloudění politické; a setrvání v tom klamu jen úhonu tu zesiluje.
Malodušná sklíčenost mohla by hledat omluvu ve fantomu obavy, aby snad nebylo německému národu ku pohoršení, kdyby se mu doneslo, že básně těch Rukopisů hlásají nenávist k národu německému. Jistě by se pohoršil nad takovou denunciací, jako by mu překážely nějaké staročeské básně, které vysoko hodnotily předně sami Němci, první Goethe. Za posledního boje o tyto Rukopisy ozval se z Mnichova hlas, že tu nejde jen o staročeské Rukopisy, nýbrž o dokument lidské kultury vůbec. Vždyť jsou také pramenem dějin národa německého, vzácným před tisíci lety. První pochybnosti o jejich pravosti nevyšly od Němců, nýbrž od Slovanů: Dobrovský zavrhnul RZ dříve než ho uviděl, pro jeho tajemný původ a pro jméno "Čech". Kopitar ponoukal ho i proti RK; slavisté Miklosich, Jagič, Brückner, Lamanskij zavrhovali je jako padělky; také Francouzové Gaston Paris, Louis Leger, E. Denis je zamítali. Hlavní útoky proti Rukopisům byly řízeny z Vídně. Fejfalik, Päumann, Zeidler, Kuh, Büdinger, Paul Kisch nebyli všichni ani praví Němci. Gebauer rozvíjel své jazykové důkazy proti Rukopisům v Jagičově "Archiv für slavische Philologie" v Berlíně, kam obránci Rukopisů neměli přístupu, takže německým slavistům zůstalo neznámo, že obrana ony důkazy vyvrátila. Slavisté německé university v Praze, dokonalí znalci staročeské literatury, byli by mohli přispět ku pomoci odpůrcům v posledním boji za Rukopisy, ale - mlčeli o tom. Jedině školní inspektor Dr. Joh. Knieschek na počátku boje r. 1888 vytknul, že v Rukopisech se hlásá nenávist k Němcům, v čemž viděl důkaz, že to nejsou básně národní, ježto lid nikdy nevytýká nepříteli jeho národnost; že jsou to tedy padělky beze vší vzdělávací ceny i tím odůvodnil vídeňské vládě, že zakázala v českých školách každou zmínku o Rukopisech, kromě té, že jsou to - ohavné padělky.
Ale v té výtce "nenávisti k národnosti" jest omyl; v básních Rukopisů není toho slova ani pojmu v novověkém významu. Báseň o vpádu "vojů králových" do Čech na poč. IX. stol. praví: "přišel cuzí úsilno v dědinu, cuzími slovy zapovídá"; tedy nepřítel je cizinec, jehož zápověděm lid nerozumí, tedy "němec" všem Slovanům; nikoli tedy pojem národnostní. Básně Rukopisů hlásají kruté nepřátelství i k Slovanům, vpadnou-li do vlasti, plení a vraždí, jako Lučané, Polané; a naposled Tataři. Narážky na Němce ve smyslu národním jsou v těchto Rukopisech řídké a nevinné, celkem čtyři: v Libušině soudu (RZ) dovolává se Chrudoš práva prvorozence na celou dědinu; ale sněm rozhodne, že oba bratři mají dědinami v jedno vlásti; a tu povstává proti Chrudošovi Ratibor: "Nechvalno nám v Němcích hledati právo". Ale právě tak nechvalným uznává bavorský Minnesänger Wolfram von Eschenbach v Parsifalu: že nejstarší bratr má míti celé dědictví otcovské, k neštěstí mladších. Jest otázka, co je národu chvalnější?
Druhá "nepřátelská" zmínka jest o vpádu Němců Sasíků, když kníže Přemysl r. 1203 s vojskem daleko ze země zajel k německému císaři Otě; tedy žádné nepřátelství k Němcům jako národu, nýbrž k "Sasům plenícím". Tomu odpovídá narážka třetí, kde kněz zálabský vybízí pány k turnaji slovy: "V míře válku múdro ždáti, vezdy nám súsedé Němci", a kde Zdeslav se chlubí "Očík zahnal Němce sbory"; stálé stýkání právě nebylo bez potýkání. Čtvrtá narážka je nejtěžší, je-li pravdivá: Dcera Kublajeva Chama vypravila se na západ "poznat cizích mravů, oblečená v zlatohlavě, věnčena kamením a perlami"; divili se Němci kráse také, záviděli bohatství, vypadli na ni v lese, zabili a pobrali zboží. A tím zavinili vpád Tatarů do Evropy. Báseň RK líčí veliké boje křesťan s Tatary, vyplňuje nápadnou mezeru v historii Evropy a představuje důležitý pramen historický.
Básně Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského kromě vysoké hodnoty umělecké, jsou důležitý pramen historický také pro národ německý. Za takový pramen se uznává také česká kronika Kosmova, kterou proto vydal Bertold Bretholtz v Berlíně r. 1923, a stala se zvláště důležitou v přítomné době. Kosmas, podle jména děkan kostela pražského, vypsal styky a půtky mezi Čechy a Němci do r. 1125. V tom potýkání uvedl mnohé, nad čím by se mohl pohoršit některý jemnocitný a nedůtklivý Němec; ale tisíc let staré skutečnosti jsou důležitější. Pro srovnání s Rukopisy uvedeme některé obrazy, jak je Kosmas vymaloval barvami sytými a živými.
Český kněžic Břetislav r. 1021, slyšev o Juditě, její kráse a ušlechtilosti, rozhodnul se spíše mužně jednati, nežli schýliti ku prosbě šiji; neboť uvažoval o "vrozené Němcům pýše, jak vždy s nadutostí a hrdostí shlížejí na Slovany a jejich jazyk"; není možná, aby Judita nebyla má... Vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo... ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli, nepřátelé udeřivše na ně zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali, a jen kníže s unesenou pannou ztěží uniknul. - Když zemřel polský Kazimír a jeho synové ještě byli nemluvňata, Břetislav uznal za nejlepší potírat své nepřátele a pomstít příkoří, kterých se kníže Měšek (Boleslav polský), zmocnivší se Prahy (r. 1001) dopustil na Češích, udeřil na PolRko, dobyl Krakova, Hnězdna, přenesl tělo sv. Vojtěcha do Prahy, sto vozů se zvony a poklady (r. 1039). Byl však udán u otce apoštolského, že porušil božské zákony; čtly se církevní zákony, zkoumána svatá písma. Zatím přijeli poslové knížete a českého biskupa, přinášejíce vzkazy podmazané více dary než uhlazené slovy výmluvnosti i přiznali, co učinili proti církevním zákonům, ale že tak učinili z dobrého úmyslu a že chtějí podle soudu napraviti zlý čin. K tomu odpověděl otec apoštolský stručně: Chyba, když jí litujeme, neškodí. Ale druhého dne pohrozil jim mečem klatby, ale že to učinili v dobrém úmyslu a nevědomosti, má kníže a biskup vystavěti klášter hojně nadaný. Kníže uposlechnuv, dal vystavěti ke cti sv. Václava mučedníka v Boleslavi při řece Labi velmi pěkný klášter. - Ale císaři Jindřichu III. (r. 1040) se doneslo stokrát víc než bylo pravda, že prý Čechové množství zlata a stříbra odvezli z Polska; i hledal císař záminky, jak by jim to zlato pobral; pohrozil Čechům válkou, nepošlou-li mu do haléře peníze z lupů polských. K tomu Slované pravili: "Vždy jsme byli bez ujmy našeho práva pod panstvím císaře Karla a jeho nástupců, náš národ se nikdy nevzbouřil a i tobě ve všech válkách zůstane věren, jen když se k nám budeš chovati spravedlivě. Neboť takový závazek nám uložil Pipin, syn krále Karla Velikého, abychom platili ročně 120 vybraných volů a 500 hřiven. To ti platíme bez odporu. Ale jestliže bys chtěl nás obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, jsme hotovi raději umříti než snášeti nezvyklé břímě..." K tomu císař odpověděl: "Králové mají zvyk vždy něco nového přidávati ku předešlému právu; každý nástupce na trůně královském rozmnožil řadu práv; kdo spravují práva, nespravují se právy, protože právo má nos z vosku a král má ruku železnou a dlouhou. Král Pipin učinil, co chtěl; ale neučiníte-li vy, co já chci, ukáži vám, co zmohu ve válce." - A ihned sebral velmi silné vojsko; jednou cestou, přes Srbsko, kázal Sasům vtrhnouti do Čech; císař sám položil se táborem na obou březích řeky Řezny. Druhého dne mimo hrad Koubu přiblížil se k hvozdu dělícímu Čechy od Bavor; poznal, že Čechové zatarasili cesty v něm; rozmrzen, maličko se odmlčel, potřásl třikrát hlavou, pojal strašný hněv císaře hodný, a prohlásil: Byť vystavěli hradby vyšší než lesy, byť vyzdvihli věže do oblak, nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům; ať vystoupí nad oblaky a se ukryjí mezi hvězdami,
bídný a ztracený lid v nich nenajde ochrany žádné!
I kázal, aby všichni do lesa vtrhli a sám před nimi napřed vystoupil na vysokou horu uprostřed hvozdu; a sedě na trojnoži, pravil ke knížatům celé říše:
Čechů zbabělý dav jest ukryt v úvale tomto
jako polní myš v skrýši svých děr.
Ale zklamal se císař ve své domněnce, jejich opevnění bylo teprv za druhou horou; tu císař, každého jménem volaje, posílal nejprve markrabí, pak všechny vznešenější válečníky, aby pěšky šli do boje: Není vám třeba pracného boje, jen sestupte dolů, oni jistě utekou ze strachu.
Leťte moji sokolové, pochytejte bázlivé holuby...
Hned podle rozkazu se valí obrněné voje, o první místo v bitvě závodí velmoži, daleko široko lesknou se šiky... Nikoho však nenalezli sestoupivše do údolí, na obou stranách jen hustý les a neprostupná místa. A jako bývá při každém boji, že zadní voj žene přední do boje, tak velmoži již unavení, byli od těch, kdo šli za nimi, tlačeni tak, že musili přejíti i přes druhou horu. Ale již jim horkem a žízní lpí jazyk na dásních, sil ubývá, pravice umdlévají, těžce nabírají dechu, a přece nemohou se zastaviti; někteří hodí svá brnění přes štíty, jiní se opírají o stromy a marně lapají naprázdno vzduch, jiní leží jako pařezy, lidé tlustí a nezvyklí chůzi v boji pěším. A když narazili na opevnění, strhl se odevšad křik, a jako oblak vystupovala z umdlených těl nad les pára. - Když to spatřili Čechové, krátkou chvíli váhali, ale jakmile zpozorovali, jak oni ochabli v síle, směle vyrazili z opevnění.
Ze studu nepíší dál, jak postihl takovou šlechtu
náhlé záhuby pád, jest nehodno písmem to líčit.
Nikdy nezahynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty.
Zatím Sasové s vévodou Ekkehardem vtrhli do Čech a malou krajinu okolo řeky Bíliny nepřátelsky zpustošili; když však jejich vévoda se doslechl zlé zprávy, že Slované dobyli nad císařem vítězství, zastavil se u Hněvina mostu na rozpacích, má-li se pokusit o štěstí v boji či s hanbou domů se vrátit. Rozhodl se zkoušeti smýšlení knížete po poslech, radil mu přátelsky: Ty, jenž se raduješ z vítězství v boji, byl bys lepším vítězem, kdybys byl zvítězil prosením. Neboť ten král, jenž s malým počtem, jako by vás šetřil a litoval, chtěl vejíti do vaší země, brzy přijde na vás s takovým množstvím vojsk, že jim vaše studně nestačí a vaše země jich nepojme; potom budou poslední věci horší než první. Proto radím a napomínám, pošli císaři po věrných přátelích, ne skoupě, mamon; ten král vše přemůže, rozhněvané udobřuje, nepřátele smiřuje. - Kníže Břetislav, pohněván jsa tím vzkazem, pohrdnul prospěšnou výstrahou, a opřev ruku o jílec pravil: Řekněte svému Ekkehrdovi, že o radu mi není zle; jestliže do tří dnů z naší krajiny, zdržuje se všeho násilí, nevyjdeš, tímto mečem ti hlavu setnu a obličejem k zadku položím. A tak Ekkehard odtáhl s hanbou do Saska.
Ale roku 1042 císař Jindřich II., vždy přeslavný vítěz, chtě pomstíti pád svých reků, třemi cestami vtrhnul do země české, skoro celou ji nepřátelsky poplenil, zapálil mnohé hrady, kterých Čechové hájit nemohli, přitáhnul k hradu Praze a zastavil se s prapory před ním. Biskup Šebíř potajmu v císařův tábor za noci se uchýlil z hradu. Břetislav neví, co učinit má, duch bouří se všestranným bolem, lituje, že bojoval proti císaři a pohrdnul výstrahou vévody Ekkeharda; prosbami chce přemoci toho, jehož před tím přemohl v boji: Vedeš císaři války, jež triumfů nemají míti, naše země je tvou komorou, my jsme tvoji a přejeme si býti tvoji. - Nad to mu slíbil 1500 hřiven peněz, plat za tři léta prošlá:
jako když v zářící oheň, jenž mocnými plameny sálá,
někdo shora naleje množství vody,
nejinak císařův hněv král mamon utlumil v hlavě.
Neboť ten, jenž před tím do naší země vkročil nemilostivý, přijav peníze, uzavřel mír a vrátil se milostiv.
Rok na to byl v Čechách takový hlad, že třetina lidu zahynula.
Kosmas líčí události s básnickou plastičností, která se často utvařuje v klasický verš. V českém národě byli tedy za těch dávných dob mužové klasického vzdělání a básnického ducha; takovým byl také Strachkvas, bratr knížete, jenž jako mnich Kristian sepsal Legendu o sv. Ludmile a sv. Václavu. Námitka, že v těch dobách nebylo v českém národě vyššího vzdělání a básnického ducha, který by byl schopen vytvořit takové zpěvy, jaké jsou v Rukopisech, pokládaných proto také za novodobé padělky, námitka taková plyne z nevědomosti. Aby se ukázalo, že v těchto staročeských rukopisech se nehlásá nenávist k Němcům pro národnost, možno ukázat ještě jeden obraz vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci v římské říši německého národa, jejž vymaloval Kosmas jako souvěký živý svědek. K tomu třeba připomenouti: V svaté římské říši německého národa povstal dlouhý a krutý spor mezi mocí duchovní a mocí světskou, mezi papežem, jenž vládnul mečem klatby, a císařem, jenž závisel na papeži svou korunovací. Němečtí králové ustanovovali ve své říši biskupy, odívajíce je znaky duchovní moci, berlou a prstenem (investitura). Světská moc usilovala o nadvládu nad mocí duchovní; císař Jindřich III. ustanovil i papeže; proto bránila se církev světským vlivům; papež Řehoř VII. naléhal na jinocha Jindřicha IV., aby se vzdal práva ustanovovat biskupy a nerušil svobody církve; a Jindřich IV. dal papeže prohlásit od německých biskupů za nehodna papežství. Papež Řehoř VII. dal císaře do klatby, a říšská knížata se postavila proti němu; Jindřich IV. musil se pokořit v Canosse r. 1077; ale potom přece zase obdržel vrch, dal papeže Řehoře VII. na synodě v Brixenu sesadit, a sebe novým papežem v Římě korunovat r. 1080. Jindřich IV. zápasil za světský stát proti církvi a říšským knížatům, nemohl sporu vyrovnat, nebyl sproštěn klatby; proto jeho mladistvý syn Jindřich V. r. 1104 odpadl od otce k církvi, převzal za souhlasu říšských knížat vládu v říši; a otec jeho, Jindřich IV., prchnul před ním a zemřel v Luttichu r. 1106; církev odepřela mu i poctu církevního pohřbu.
Tyto události vylíčil Kosmas v tomto obraze:
Když ďábel, vynálezce různic, je rozséval po okrsku zemském, ukázali se jeho pomocníky někteří němečtí velmoži, kteří svedli syna císařova, aby se chopil zbraně proti svému otci. Ten, utíkaje před tváří svého syna, opevnil se s nečetným vojskem v Řezně a poslal pro knížete Bořivoje, aby mu přišel s vojskem na pomoc. Čechové bez prodlení přitáhli a rozbili tábor nedaleko Řezna na břehu řeky Řezny, na druhém břehu bylo ležení syna císařova. Tu z těch, kteří se zdáli císaři příznivými, první Leopold, markrabě rakouský, dal se v noci na útěk a vrátil se domů se svými; Děpold pak a Berengar, markrabata, přešli do tábora krále Jindřicha Mladšího. Vidouce pak Čechové, že jsou na všech stranách opuštěni, dali se v noci také na chvatný ústup. Vida to císař, opustil Řezno a prošed jižním krajem po cestě, kudy se chodí do Netolic, vstoupil do Čech. Kníže Bořivoj uctivě jej přijav, dal císaři, jak on sám určil, průvod do Saska svou zemí, císaře důstojný, a dovedl ho až k svému švakru Viprechtu. Odtud táhl císař skrze Sasko a přes Rýn, až přišel do Luttichu, kde po nemnohých dnech pozbyl života i císařství 8. srpna r. 1106.
Potom však povstal zlý svár mezi českými knížaty. Bořivoj, tichý jak beránek, zbaven panství, také přičiněním svého bratra Vladislava; a Svatopluk, zuřivější než tygr a divější než lev, dosazen na trůn roku 1107. Král Jindřich V. v té době byl právě v Sasích; k němu pospíchal Bořivoj a stěžoval si na bezpráví, jehož zakusil, a sliboval mu ohromné spousty zlata a stříbra, vrátí-li mu nespravedlivě odňaté knížectví české. Král vzkázal Svatoplukovi: Při koruně své nařizuji, abys bez odkladu ke mně přišel; prodlíš-li, navštívím zcela jistě tvou Prahu v spravedlnosti a v soudu. - On pak, shromáždiv vojsko, hned přišel a nad samým vchodem do pomezního hvozdu u hradu Chlumce svolal velmože a dvořany a ustanovil jim za vůdce svého bratra Otu; pravil: Já pojedu samoten a s nebezpečenstvím hrdla budu zkoumati obojetné smýšlení královo; vy zde vyčkávejte, jaký výsledek bude míti tento povážlivý podnik; ostatně všemohoucí Bůh činy vaše předcházej a provázej. - A vzav několik svých s sebou, šel se slepě vrhnouti do nastraženého osidla. Ó, jak pošetilý byl ten muž ve své moudrosti, ba jak odvážný byl ten kníže ve své odvaze! Šel nejsa nepovědom toho, co mu asi učiní král, podplacený zlatem a lakomý jako peklo. Když pak přišel, král ho dal beze všeho slyšení vsaditi do vězení a svolav ty, kteří s ním přišli, svěřil jim knížete Bořivoje, aby ho dovedli zpět do Prahy a opět povýšili na knížecí stolec... Ale Ota, bratr Svatoplukův, seřadiv šest pluků vybraných bojovníků... vtrhnul do ležení Bořivojova; ten však, zvěděv o tom dříve, beze stopy ujel; ač nedosáhl, čeho žádal, přece slíbené peníze králi zaplatil.
Svatopluk, kníže velkého jména, vsazen byv do vězení, musí poslouchati rozkazů nejmenšího člověka a zakouší trápení od nehodných! Ach, jak ve hrudi své jest těžkými starostmi zmítán, kolikrát pomocí předních mužů v paláci hledí obměkčiti hněv králův! ale poněvadž se darmo tluče prázdnou rukou na dveře královské, za to však ruka podmazaná láme ocel, slíbil králi deset tisíc hřiven stříbra. Kdo by, octna se v tísni, nedal rád za svou spásu všechno, co má? A přece, kdyby byl král od něho vymáhal sto tisíc hřiven, nebylo by to o nic pošetilejší, než kdyby on byl za svůj život slíbil třeba hory ze zlata. Z té příčiny král, přijav od něho přísahu splněni slova, propustil ho a poslal s ním jednoho ze svých služebníků, který měl přijmouti řečený plat. - Když pak přišel do Prahy, ihned oloupil posvátné chrámy, sebral ženské šperky, ale stěží sehnal sedm tisíc hřiven stříbra, za ostatní dal svého bratra Otu králi jako rukojmí. Rovněž biskup Heřman půjčil z důchodů svého kostela knížeti 70 hřiven čistého zlata, též bylo zastaveno z téhož kostela pět lemovaných plášťů u Židů v Řezně za pět set hřiven stříbra. Opravdu nebylo Žida, ani kupce, ani směnárníka, nebylo citárníka, který by nebyl rád přispěl knížeti ze svého měšce. Po několika dnech však Ota vyvázl útěkem a vrátil se od královského dvora k svému bratru, což vzbudilo u krále velkou nelibost. - Po čase však vznešená choť knížete Svatopluka zrodila něžného syna a k mateřským prsům ho zvedla. Po pěti měsících poslal pro něj císař Jindřich, ze svaté křestní vody ho pozdvihl a podle sebe pojmenoval ho Jindřichem. Když ho poslal zpět k otci, odpustil svému kmotřenci Svatoplukovi celý dluh, totiž tři tisíce hřiven a uložil mu, aby byl přípraven vydati se s ním na výpravu proti surovým Uhrům.
Jako toto pacholátko, tak i poesie smiřuje.
ZPRÁVY RUKOPISNÉ SPOLEČNOSTI
Vydává společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla K 2,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná