Osobnosti rkp. sporu

Z P R Á V Y
ČESKÉ SPOLEČNOSTI
R U K O P I S N É
Číslo 6.-7. (řada II.)
V Praze, 10. června 1940.

Strana 77 a 78:
František Mareš:
Hrad Skála v Černém lese.

Místopisné poměry jsou věrným svědkem historických událostí. Pan MUDr. Jan Hlávka, příbuzný arch. Josefa Hlávky, zakladatele České akademie věd a umění, upozornil mne na velikou zříceninu hradu Skály v Černém lese u Přeštic, z které při svém pobývání v Lužanech nabyl plného přesvědčení o pravosti našich Rukopisů. Do toho kraje již J. L. Píč položil děj básně o Záboji a Slavoji. Je nepochopitelno, že tak ohromný a výstavný hrad, založený již v dobách prehistorických upadl v zapomenutí, takže ani jeho jméno nebylo známo. Důkazem toho jest "Dějepis města Přeštic a jeho okolí" od Václava Řičáka, kaplana v Přešticích, vydaný r. 1864. Z toho vyjímám následující:

Staroslovanské zřízení župní se zakládalo na životu patriarchálním, župa znamenala rod usedlý v určitém území, v dědině; s tím souviselo též zřízení vojenské obrany zemské, zvláště župní hrad. Takovým hradem byl pevný hrad Skála v Černém lese jihovýchodně od Přeštic u vsi Radkovic. Pražský kníže usazoval své syny na důležité župní hrady; tak Boleslav I. usadil svého druhého syna Kristiana na hradu Skále, jak píše Balbín v Miscelaneích hist. Boh. s. 248. Kristian ze Skály hyl Strachkvas narozený ve dnech zavraždění sv. Václava, původce první české kroniky. Mnohé rody kladou svůj původ do rodu Přemyslova, tak zvláště Drslavici, páni ze Žinkova, Švihova, z Ryzmberka, ze Skály, z Janovic, z Chudenic. Poslední dědičný župan na Přešticích byl Svatobor podle listiny z r. 1226. Křesťanství pronikalo do jihozápadních žup z Německa; náčelníci žup sváříce se, hledali pomoci v Německu; 14 vůdců Čechů dalo se pokřtít 1. ledna r. 845 v Řezně u Hlodovika, krále německého (843-867). Byli-li proto potom z Čech vyhnáni, král Ludvík je uvedl mocí opět do Čech; a tak zaváděl i křesťanství: na to právě se asi vztahuje onen boj opěvaný v RK básni o Záboji a Slavoji, kde hlavním motivem je právě náboženství (Palacký píše: r. 846 vtrhl král Ludvík do Moravy na Mojmíra a pomohl Rasticovi; potom bral se skrze Čechy, spoléhaje na oddanost oněch 14 lechů. Ale většina národa v čele s vévodou postavila se proti tomu vtírání se do země; postoupivše vojsko to bojem, porazili a rozptýlili je; král sám stěží ušel zajetí. (Ruk. Fuldenský: sine victoria rediit). Král Ludvík podniknul novou válku1 r. 847 až 848). V důsledku pokřtění oněch 14 lechů v Řezně byly Čechy počítány k této diecési, takže byla příliš rozsáhlá a kněží, neznalí jazyka českého, nemohli s úspěchem hlásat víru křesťanskou; učený Alban Stolc v životopise sv. Wolfganga uznal, že náboženství a spasení českých křesťanů pěstováno být nemohlo, proto sv. Wolfgang rád svolil ke zřízení biskupství v Praze. Křesťanství v Čechách bylo rozšířeno od východu sv. Cyrilem a Metodějem, přes odpor arcibiskupa v Salzburgu.

Hrad Skála v Černém lese nad Radkovicemi upadl v posledních dvou stoletích v zapomenutí; při zemském měření r. 1838, když mělo být zaneseno do katastrální mapy jméno té zříceniny, nikdo ho neznal, ani úřad; proto nazváno, jaksi po libosti, Liebstein, podle vesnice toho jména, která při svém založení před 80 lety po hradu jméno dědila. (Hrad Liebstein označen na tom místě v atlasu Andréově; na Bursíkově mapě Čech Skály). Tato smutná neznámost Českých dějin i tohoto přeslavného místa pohnula Václava Řičáka k sepsání těch dějin vůbec, netušil, že ta smutná neznámost bude pádným usvědčením pochybovačů o původní starobylosti Rukopisu Královédvorského. Tak i nevědomost slouží pravdě. Proto zkoumal Václav Řičák se vší pílí dějiny hradu Skály. Rumy! času dávných pomníkové, otců slávy zbytkové! (Báseň v Lumíru 1861, č. 47).

Podle Černého lesa a černých skalin slul u lidu ode dávna "Černý zámek", ale všeliké památky jeho u lidu tak vyhasly, že se posléze nevědělo, kde dějepisný ondy tak mohutný hrad v Čechách stál. Sám Palacký v německém vydání Dějin praví, že dosud se nemohlo vyšetřiti, kde hy tento hrad Skála v prachenském kraji byl ležel, snad u vesnice Skály, mezi Strakonicemi a Bavorovem. Teprve český archeolog F. A. Heber roku 1843 odkryl pravé jméno i místo hradu Skály v zemských deskách: r. 1576 zámek pustey Skála ves Radkovice; r. 1639 rytíř Adam Chlumčanský z Přestavlky majetnníkem Radkovic pod Skálou. Nejdůkladněji to potvrzuje rodopis pánů Švihovských z Ryzmberka. Jméno Skála pochází od obrovské skály vystupující z planiny; podle stěn a průchodů v holých skalách vytesaných původně tu zděných staveb nebylo, dřevěné dostačovaly; všecky zdi později poznenáhla stavěny, nesouměrně. V té krajině byly časté cizí náběhy, proto je tu mnoho hrazených míst: podél údolí Úhlavy vodní hrad Švihov, tvrz Vlčí, hrad Roupov, tvrze Skočice, Nezdice, Lužany, Přeštice, Příchovice, Borové, Červené Poříčí; kraj bohatý rybami a zvěří i úrodou, hustě zalidněný, dobře hájený ode dávna. Tak povstal i hrad Skála v dávných dobách; Šafařík v Starožitnostech s. 465 píše: Lemnzi, v nadační listině biskupství pražského z r. 1086, bydlí až k lesu na českém pomezí, v té straně známo jméno starého hradu Lemuz čili - Skála.

Možno se také zakládati na Rukopise Královodvorském, ppraví Řičák, pokud možno s jistoton tvrditi, že tato krajina je dějištěm hrdinného boje Záboje a Slavoje s Ludiekem, jakož se až posavad vůbec za to má, boje za osvobození vlasti a národních bohů od cizích podmanitelů. Z črna lesa vystupuje skála, na skáln vystúpí silný Záboj: již tato shoda dvou slov černý les a skála uvádí nás do Černého lesa podnes tak zvaného, k nynějším zříceninám hradu Skály, kdo to může popírati? Obsah celé básně tomu nasvšdčuje, o žádném jiném místě v Čechách nelze tvrdit nic takového, nejučenější mužové se s tím srovnávají; učený Meinert má Ludieka básně za Ludvíka Německého a vztahuje událost k roku 849, k výpravě za uvedením zpět vyhnaných 14 lechů pokřtěných v Řezně r. 845. (Podle básně není Ludiek sám král Ludvík Německý, nýbrž výprava označena jeho jménem). Řičák mínil, že ony dvě řeky, přes které se hnal boj, jsou Úhlava a Mže nebo Radbuza, vzdálený Modrý vrch že je Přimda nebo černošínský Wolfsberg. Vše to, hrad Skála v Černém lese, celá krajina s četnými tvrzemi, vše odpovídá básni o boji Zábojově v RK.

Původce této zprávy klade zvláštní důraz na skutečnost, že to vše o hradu Skále v Černém lese v době nalezení RK nikomu známo nebylo, což samo je zřejmý důkaz starobylosti a původnosti té básně. Avšak přec jen jest lehká námitka, že Hanka to také mohl znáti, když to potom poznal Heber r. 1843; ovšem skeptická věda jest lehká, spokojí se možnostmi místo skutečností.

Tyto skutečnosti mají také velkou váhu vojenskou; boj ten počal na cestě z Bavor ku Praze, po které chodívaly nejen vojenské, nýbrž i obchodní výpravy, proto byla tak opevněna silnými hrady a četnými tvrzemi; jsou tu četné mohyly a zbraně v nich. Naše válečné dějiny, praví původce této zprávy byly dějinami obrany této země, odpovídají duchu českého národa, proto působily tak živě k jeho obrození. Jen cizí lidé mohli v těchto básních hledat padělky. Vojenský kritik, který by zhodnotil české válečné dějiny, mohl by ukázat, že boje líčené v Rukopisech jsou výrazem českého ducha, ne ohlasem cizích vzorů; proto odpůrci je tak zošklivili národu.

Básně Rukopisů byly již také hodnocooy vojensky. Hanuš Kuffner zhodnotil boj Záboje a Čestmíra r. 1923. První poukázal na nápadnou shodu místopisu v básni o boji Zábojově s místopisem pošumavským, zvláště Černého lesa a Skály u Přeštic plukovník Žunkovič. Tu připraven od Záboje a Slavoje plán boje, totiž postupovat odděleně a útočit čelem a s boku, za směr spojení udán Modrý vrch, Modr-Mader, odtud k východu v "les temen" - Finsterau. Směr stíhání je tedy k jihu přes Passau a Donau na Salzburg, po staré solné cestě. Řičák myslil na směr k severozápadu, daleko k hranicím země; naproti tomu jest pravdě blíže určuje-li dobu a příčinu boje v mocném zavádění křesťanství do Čech a výpravu s tím spojenou r. 849, nedlouho před příchodem Cyrila a Metoděje.

Podobně se obracejí v důkazy pravosti i jiná archeologická odhalení. V RK v básni o boji křesťanů s Tatary jen v úvodu se praví "hora nevysoká, Hostajnóv jej imě, Máti Božia divy tamo tvoří". Hostajnóv snad ani není sama hora Hostýn, nýbrž celé to prastaré hradiště. A v básni RK nepopisuje se boj s Tatary v tomto hradišti, nýbrž na chlumu před tou horou, vystupujícím z roviny; ve verši 123. se praví: u povodňu sich Tatar ľútých kolébáše sě voj křesťan střědem, úsilno se drúce k siemu chlumku na němž Máti Božiá divy tvoří - zpátečními kroky chlumkem vzhóru; temná noc, v hustie tmě křesťěné náspy vrhú, náspy zakopané kolkol vrcha, tábor Tatar kolkol chluma, křesťané na náspech stáchu - Tataré hnachu třmi prúdy vz chlumek; skácechu dřěves dvacet, všech dvacet, če jich tamo stáše. - Tento chlumek není hora Hostýn, veliké zalesněné hradiště se starými valy, útočiště obyvatelstva, ne bojiště; tím byl nějaký chlumek, předhoří vystupující z roviny. Na to jsem poukázal v "Marnosti" s. 115 a požádal p. dr. Hoščálka, rozeného v tom kraji, aby pátral na místě po tom chlumku. Věděl o něm, dosud je tam chlumský dvůr. Chlumek je zakreslen na mapě gen. štábu, je holý, vystupuje z roviny (klády mocné smačkachu Tatary jak črvy, drtichu je ještě vzdál na rovni). Nález Hoščálkův byl uveřejněn s fotografií toho Chlumku i mapou gen. štábu v Nár. republice; ale zdá se, že tato skutečnost ušla pozornosti.

Nenalezl-li tedy dr. Skutil, jak tvrdil ve "Vědě a životě", na valech hostýnských z doby 500 let před Kr. "domnělé valy" z XIII. stol., snad jsou po nich stopy na tom Chlumku, ačkoli to byl jen zákop a násep vržený za jednu noc. Po tomto důkazu z "valů hostýnských" vrátil se dr. Skutil zase na sv. Kopeček u Olomúce. Frant. Adámek naznačil správně, že onen boj lze válečně-strategicky skvěle umístit v podchlumí Hostýna.

Dr. V. Zákrejs poukázal na lest líčeného útěku křesťanů v bitvě s Tatary u Olomúce, jejichž pronásledováním Tataři odkryli střed svého postavení, a tím svého vůdce, jejž Jaroslav výpadem z Olomúce v pravý okamžik protknul. Kronikáři mlčí o této bitvě, poněvadž jejich pozornost byla v té době poutána sporem mezi císařem Friedrichem II. a papežem Řehořem IX. a Innocencem IV. Pravda mnohdy vyjde na jevo z nevědomosti nebo z utajování. Dalimil hlásí:

tehdy Čechové, Tatarů se bojíce,

mnoho práce měli, hrady stavějíce.

Král jal se Prahu zdí hraditi,

a s hradu cesty k řece jal se zdmi činiti.

Cesty je tu druhý pád, cestu k řece s hradu; byla tedy u hradu brána na cestu k řece, původně snad jen dřevěná, kamenné její zbytky, nedávno nalezené, jsou pozdější. To brána, kterou si kázal otevřítí pastucha, aby záhy ráno hnal ovce od řeky do hradu a způsobil tím v hradě zmatek, jehož Oldřichovi chlapi užili k dobytí hradu, jak soudí Zákrejs.

Vyznavači padělání Rukopisů od V. Hanky r. 1817 mnoho přispěli k důkazu jejich starobylé původnosti, zvláště tím, co nevěděli nebo věděti nechtěli. Tak i nevědomost a utajování slouží pravdě, neboť i ty archeologické "důkazy" padělanosti RKZ "spadly bezduch mezi mrchy".

Proslulý humorista Mark Twain dokázal, že mravenci, slabikářový to příklad pilnosti, pracují jen, když se někdo na ně dívá. Důkaz je nevývratný; jako důkazy padělanosti RKZ.

ZPRÁVY ČESKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Česká společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla Kč 2,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.