Osobnosti rkp. sporu

Z P R Á V Y
ČESKÉ SPOLEČNOSTI
R U K O P I S N É
Číslo 6.-7. (řada II.)
V Praze, 10. června 1940.

Strana 84 a 85:
František Mareš:
Zajímavé historické poznatky o kněžně Libuši.

Ústředí žen při Národní radě, pod záštitou Národní rady a Kulturní rady Národního souručenství pořádá cyklus přednášek o českých ženách. Jako první promluvil, podle T. N. S., "vynikající badatel doc. dr. Jan Filip o kněžně Libuši; jeho přednáška přinesla mnoho nových a zajímavých poznatků, ukázal, že v mythické Libuši byla osudově naznačena vynikající úloha české ženy a smysl jejího života v národním celku. Jádro pověstí se opírá o zjev historicky existující a tkví v lidovém podání nejstarších dob; v jednoduché formě zaznamenal pověst již v X. stol. ve své legendě mnich Kristian, podrobněji ji propracoval počátkem XII. stol. kronikář Kosmas, v XVI. stol. dal Hájek z Libočan celému souboru pověstí onu podobu, v jaké dodnes vystupuje".

Dnes vystupuje Libuše v podobě docela jiné nežli jí dali staří kronikáři. České ženy dnes znají Libuši opravdu jako vznešenou a moudrou kněžnu ze "Smetanovy Libuše"; a to se zakládá na "Libušině soudu", básni Rukopisu Zelenohorského. Tento poznatek pan docent zamlčel, což by bylu mohlo vzbudit podivení v jeho posluchačstvu. Neuznává-li báseň za historický pramen, ačkoli epické básně mívají historický základ jako Homérova Ilias, přece neměl tuto skutečnost o kněžně Libuši zamlčet; je-li však vědecky přesvědčen, že Rukopis Zelenohorský je padělek Václava Hanky, tedy vědomě ignoruje, co je zjištěno o stáří právě tohoto Rukopisu; a měl svým posluchačům vysvětlit, že Libuše v této básni jest líčena naprosto rozdílně od líčení těch starých kronikářů. Kdyby byl Libuši svým posluchačům vylíčil podle těchto kronikářů, jistě by tím nebyl povznesl a povzbudil české ženy a ukázal smysl jejich života v národním celku.

Latinský mnich Kristian v X. stol., protivník cyrilo-metodějské kultury, psal, že pohanští Čechové žili bez zákona, bez vladaře a hradu, jako zvířata, že jsouce hubeni morem žádali za radu jistou věštkyni, k jejíž radě vystavěli hrad Prahu, ustanovili moudrého Přemysla za vladaře a dali mu onu věštkyni pannu za manželku. Kristian neuznal ani za hodno uvést jméno té věštkyně. - Kanovník Kosmas počátkem XII. stol. teprve jmenuje Libuši, ale nenazývá dceru Krokovu kněžnou (dcerou knížete), líčí soud dvou občanů o mez jejich polí hrubě a posměšně, a Libuši jako rozmařilou ženu, nemající muže, jehož by se bála, jak leží na kobercích a rozsuzuje spor spravedlivě; a tu ten, jehož věc neobstála, více než slušno dopálen hlavou potřásal, holí do země tloukl a plnými ústy prskaje, volal: Ó bezpráví mužům nesnesitelného! mají ženy dlouhé vlasy, ale krátké smysly, a lépe mužům zemříti než to snášeti. Na to paní, skrývajíc své pohanění a bolest ženským studem tlumíc, usmála se řkouc: tak jest, žena jsem a jako žena žiji; ale vám se zdá, že jen proto málo rozumím, že vás nesoudím prutem železným, proto žijete beze strachu. - Kosmovo líčení Libušina soudu jest poněkud obdobné líčení v básni Rukopisu Zelenohorského, kromě té hrubosti toho kronikáře a také toho občana. Ale jak přišel kronikář k výroku Libušinu, že je nesoudí "prutem železným"? V básni se dříve čítalo: ký by soudil vás po železu; nyní však ukázali Třeska a Matoušek, že se má číst: ký by soudil vás po žele súdě, podle svého přání. Není tedy vyloučeno, že Kosmas vzal to železo z chybného čtení té básně.

V přednášce pana docenta opominuta i jen zmínka o líčení Libušina soudu v kronice Dalimilově z poč. XIII. stol.; neboť jsou tu také zajímavé poznatky o kněžně Libuši:

Libuše prorokyně byla a všecku zemi soudila;

stalo se, že se dva o mezi svadili a řádně si nabili.

Libuše jala se jich souditi a vinného musila zarmoutiti.

Vinný jal se Libuši haněti, řka: Nechci tebe za soudce míti,

neb žena lépe umí jehlou šíti než v soudě muže souditi.

Ach to mně velmi trudí, že naši zemi žena soudí.

A všech paní jal se haněti, čehož já nechci mluviti.

Libuše to uslyševši, nemoudrému poshověvši,

nic jemu neříkala, ale valný sněm svolala.

Když se na sněm všickni sešli a před Libuši přišli,

tehdy ta vší země máti jala se té hanby žalovati.

Zemané to uslyševše své paní se vysmávše,

jako z praku se napjavše, žádné rady spolu nevzavše,

křikli všichni jedním hlasem: nevyplatíme to jedním vlasem!

pravdu mluvil člověk taký, neboť jest hlupák muž každý,

který se před ženou soudí, jehož k tomu nouze nepřipudí.

Již ti déle nebudem hověti, chceme muže za pána míti.

Chceme od tebe jedno: věštbami svými pověz nám to,

z které nám radíš země knížete vzíti?

neboť v své nemůžeme vhodného míti.

Tak se ti zemané sami dobře posoudili. Je zřejmo, že kultura cyrilometodějská, jejíž znaky nese báseň rukopisu Zelenohorského, byla ušlechtilejší nežli ta těch kronikářů. Ale Libuše těm hrubcům přece upřímně poradila, ačkoli ji tak pohaněli a potupili:

Zlý člověk to musí býti, který pro své dobré dá obci zlým užíti.

Obec je každého ohrada, kdo ji tupí, minula ho rada...

Ale já vám své škody nedám zlým užíti, chci vám upřímně raditi.

Raději byste mohli můj soud trpěti, než za knížete silného muže míti.

Lehčeji bije dívčí ruka, od mužské rány bývá velká muka.

To mně tehdy uvěříte, až svého knížete za železným stolem jísti uzříte.

Také tu je ohlas básně Rukopisu: sněm, dívčí ruka na vás k vládě slaba; a zase to železo. Ale u Dalimila osvědčila se moudrost kněžny Libuše nad zpozdilými muži, za příklad všem českým ženám; a je tam ještě více moudrého a potřebného.

Historické i archeologické důvody umisťují Libuši na konec 7. nebo počátek 8. stol., tedy tam, kam ji klademe na základě vnitřních důvodů RZ. Opět jednou se výsledky nestranného vědeckého badání shodují s Rukopisy. Jen dál!

ZPRÁVY ČESKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Česká společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla K 2,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.