Osobnosti rkp. sporu

Z P R Á V Y
RUKOPISNÉ SPOLEČNOSTI
Číslo 3. (řada II.)
V Praze, 30. června 1939.

Strana 44 a 45:
Univ. prof. F. Mareš
Vítězství nad Tatary u Olomouce r. 1241.
(Sborník RZK čís. 1.)

Němečtí historikové obracejí pozornost na sedmisté výročí vpádu Mongolů do východní a střední Evropy v létech 1237-1241. G. Roloff ve "Wissen und Wehr" r. 1938 píše, že zprávy o vojenských událostech jsou velmi skrovné; Mongolové přemohli Rusko, protáhli Polskem, zabrali Uhry; ale neznáme pravé příčiny ústupu mongolských vojsk z Evropy; jedni tvrdí, že to byl tvrdý odpor středoevropských zemí, jiní, že úmrtí v dynastii. V únoru r. 1241 Batu vpadl přes Karpaty do Uher, oddíl vyslal do Slezska. Maďaři se postavili statečně na odpor, ale vévoda Jindiřich byl u Lehnice ve Slezsku na hlavu poražen; vítězové však netáhli dále na západ, nýbrž zpět přes Moravu do Uher. Důvod, že Mongolové se dali zastavit na Moravě, aby se nedostali do konfliktu s Rakousy a Čechy, je pochybný, během toho pochodu nedošlo k větším bitvám. Roloff vyzdvihl velký význam toho, že barbarský nepřítel byl odražen, jako později Turci, od hranic kulturního vývoje; ale z jeho slov vystupuje divná záhada, proč vítězná vojska mongolská se dala na ústup, dala se zastavit na Moravě, byla odražena od hranic kulturního vývoje, - když k větším bitvám nedošlo?

Německý historik A. Brackmann, Berlín, napsal r. 1934, že Batu, vnuk Džingischánův v létech 1237 až 1240 znilčil starou ruskou říši v Kijevě, vyrazil v dubnu 1241 na Polsko, Uhry, Moravu, vypálil Budapešť a chystal se na Vídeň; tu se ukázalo, jakou chybou bylo zničení byzantské říše r. 1204 (v zájmu Benátek čtvrtou křížovou výpravou), chyběl křesťanským vojskům v Polsku a Uhrách kryt na východě. Byla to chvíle velikého napětí pro celý západ, když Mongolové pronikli tehdy až do Rakous... Zachránění z mongolského nebezpečí bylo děkovat jen náhodě: koncem r. 1241 zemřel velký chán Ugotaj na dálném východě; to byl důvod, proč mongolská vojska byla odvolána do Asie.

Palacký nespokojil se mechanismem boha-náhody, který by byl působil z takové vzdálenosti o půl roku dříve, nýbrž vyplnil tu mezeru v historii podle básně "O Velikých bojech křesťan s Tatary" v Rukopise královédvorském, jejž uznával i v jiném za historický pramen. Básník tu neměl potuchy o světovém významu těch bojů, spokojil se tím, že Haná byla prosta Tatarů. Ale čeští historikové, proti Palackému, po příkladu některých rakouských, mají RK za padělek z počátku XIX. stol., kdy přece význam těch bojů by byl padělatel zvláště vyzdvihl; popírají vítězství Jaroslava nad Tatary u Olomouce ano i toho Jaroslava samého; důvodem k tomu jest jim svorné mlčení soudobých kronikářů, dobře zpravených dominikánů a františkánů, mlčení výmluvné, důkaz, že toho boje nebylo; neboť uherský kanovník Rogerius r. 1241 napsal, že Tataři vtrhli na Moravu, plenili a pospíchali do Uher, tedy že se na Moravě ani nezastavili. List císaře Fridricha II. z Faenzy (u Boloně) ze dne 3. července 1241, ani list krále Václava I. se nezmiňují o nějakém vítězství nad Tatary; báseň RK že je složena podle pozdějších pramenů a podle lidového podání, tedy padělek.

Z pouhého popírání nevzejde žádné poznání, z mlčení soudobýoh pramenů nelze dokazovat, že nebylo události, na kterou běh minulosti poukazuje, jak je zřejmo z uvedených úvah historiků německých; vítězná vojska mongolská se dala na ústup! A tu již nejde jen o pravost RK, nýbrž o poznání veliké události světového významu. Vyvracení námitek proti pravosti RKZ, námitek dávno vyvrácených a přece stále zase znovu opakovaných, je práce nesmyslná. Proto dr. Vladimír Zákrejs počíná positivně těžiti z formy i z obsahu básní RKZ. V prvním sešitě Sborníku RKZ, vydaném pod záštitou spol. rukopisné, rekonstruuje Zákrejs, podle zásad kriminalistiky, bitvu s Tatary u Olomouce, na místě samém, podle tehdejšího stavebního stavu Olomúce, jejž odhalil ing. Kšír r. 1932; zjistil, že líčení bitvy v RK tomuto stavu i povaze místa dokonale odpovídá, takže je nepochybné, že skladatel básně byl na tom místě a účastnil se boje, jak sám praví. Takovouto rekonstrukcí na místě samém ukáže se také skutečnost episody hostýnské; a tak byla také ověřena skutečnost Žižkovy výpravy na Slovensko r. 1423, také popíraná, zjištěním cesty, po které táhl.

Zákrejs hledí nejen ku památkám psaným, nýbrž také k stavebním a pozemním. Zjistil předně rodopis vítěze Jaroslava, založení hradu Šternberka na Sázavě po r. 1241; propůjčení titulu vévodského Jaroslava ze Šternberka r. 1242 od císaře Fridricha II.; charakter rodu velmi statečného ano vzpurného, jenž se pokládal za rovnorodý panovníkům, a proto ke králi v opětovaném odporu. Dále votivní chrám Matky Boží v Olomouci, který stál již r. 1253; obrazy bitvy u Olomouce na hradě Šternberku, Zelené Hoře, v Častolovicích, kde je také obraz výjevu s čaroději. A také písemné zprávy nemlčí, jak se předstírá. Kronika Dalimilova k r. 1310 vypravuje o Tatarech mnohem více nežli jen, že se před Olomúcem zastavili a tu kralevice ztratili, což přece nelze vykládat, že někde zabloudil. První text kroniky Pulkavovy k r. 1370 praví, že před Olomúcem "quidam nobisli de Sternberg" podle Zákrejsova pojetí quidam, jenž byl "někdo" (who is who), velitel města, similiter (podobně) z města vyrazil a vůdce (Tatarů) smrtelně ranil a zabil, čímž poděšení na útěk se obrátili do Uher. Zpráva ta se shoduje doslovně s básní RK (námitka: padětatel to vzal odtud). Ale v druhé "recensi" této kroniky je zpráva ta potlačena a zmatena; Zákrejs soudí, že kronikář Karla IV. zprávu potlačil pro spor krále se Šternberky. Podle první zprávy Pulkavovy Zákrejs rekonstruuje na místě průběh bitvy a způsob vítězství Jaroslavova, ve shodě s básní RK: české vojsko postupuje od hranic k Olomúci a útočí na postavení Tatarů; útočný předvoj tatarského vojska pustí se do boje proti českému vojsku; v kruté seči křesťané počnou utíkati a Tataři ženou se za nimi; tím odkryjí střed svého postavení a zálohy, kde stojí Kublajevic; a v tom vrazí Jaroslav z města přímo na Kublajevice. Tak v básni RK; voje v řady hrnú k Olomúcu, tu srážíme se obě strany... i bylo klání, bylo porubání... křesťané počali utíkati, Tataré je lítým davem hnáti - Aj ta (v tom okamžiku) Jaroslav vrazí na Kublajevica.

Tak hrstka Čechů a Moravanů a šílená odvaha Jaroslava, válečným důmyslem v pravou chvíli, odvrátila od Evropy zkázu, praví Zákrejs. A posléze: ani list císaře Fridricha II. z Faenze nemlčí o boji, praví-li: druhá část Tatarů k hranicím Bohemie vtrhla, ale napadená se zastavila, když král té země se svými průvodci mužsky se postavil na odpor. A týž král Václav I. psal po té bitvě: my do Uher postupujeme, t. j. pronásledujeme Tatary. (Jak to ti popěrači studují historické prameny?) Paměť Přibyslavská zaznamenala: hradilo jest se město před Tatary a když pak byli zahnáni od Čechů v Olomúci...) a tak byla i tato paměť prohlášena za padělek.

A tu právě vystupuje ta podivná záhada: proč byla tato událost světového významu od současných kronikářů, dominikánů a františkánů zamlčena? Neslyšeli o ní, měli právě jiné těžké starosti, události na východě je nezajimaly. Němečtí historikové nám to vysvětlili:

A. Brackmann, Berlín, píše, jak naznačeno, že Mongolové se chystali k tažení na Vídeň, pronikli až do Rakouska: na dvorním sněmě v Eslingách všichni účastníci, podle příkladu císařského syna Konráda, vzali kříž a všechny zraky upíraly se na císaře a papeže, kteří stáli v Italii připraveni proti sobě k boji; nic neublížilo věci obou těchto ochránců křesťanské církve více než to, že dbali více svého vlastního sporu nežli tísně západu a omezili se na hlučné manifesty, současníci ovšem to pochopili, že za konečné zachránění z mongolského nebezpečí bylo děkovat jen náhodě... Účastníci sněmu tedy vzali kříž, ale ne proti Mongolům, nýbrž proti... ? a upírali zraky na císaře a papeže, ne na Mongoly. Dominikáni a františkáni nepochybně také. Druhý historik A. Schmedler, Erlangen, píše, že císař Fridrich II. ocitl se v boji na život a smrt s papeži své doby, ne o duchovní, nýbrž o světské statky, o vládu nad ltalií (co jim bylo po Moravě). Neboť církevní stát byl obklíčen panstvím Staufů v horní a střední Italii a na Sicílii; proti tomu papežové se musili postaviti od r. 1239 trval boj o vládu nad Italií mezi císařstvím a papežstvím s největší roztrpčeností. Papež Řehoř IX. vedl jej všemi prostředky záští, jeho nástupce Innocenc IV. sesadil císaře Fridricha II., jenž se cítil Sicilianem, Německo mu bylo vedlejší. Proto tedy to svorné mlčení o boji proti Tatarům na Moravě. Obdobná "náhoda" zachránila západní kulturu obětováním východu ne naposled.

Zákrejsova rekonstrukce vítězství nad Tatary u Olomúce r. 1241 nemá tedy význam jen pro pravost RK jako historický pramnen, nýbrž pro historii vojenského činu světového významu v dějinách českého národa, kdy hrstka Čechů ta Moravanů vojenským důvtipem a hrdinskou odvahou porazila vítěznou asijskou velmoc a zachránila západní a střední Evropu a její kulturu před záhubou, zatím co ta Evropa sama si ji připravovala vášnivým bojem o moc. Český národ je tedy i tu věřitelem západní a střední Evropy; má právě v této době tolik mravní síly, aby jí připomenul tento dluh - oslavou sedmistého výročí svého vítězství r. 1941?

Pochybno, neboť stále dovoluje hlásat ve svých ústavech pochybovačům jistotu, že zpráva o tom je padělek.

7. III. 1939.

ZPRÁVY ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Čsl. společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla Kč 1,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.