Osobnosti rkp. sporu

Proti sofismatům
sborník odpovědí na nejnovější protirukopisové kampaně
Čsl. společnost rukopisná v Praze 1937.

Odpověď univ. prof. dra. Františka Mareše
na "Otevřený list" prof. Trávníčka.

Prof. Fr. Trávníček adresoval mně v Lid. Nov. 12. VI. 37 list "K boji a Rukopisy"; jejž však mi nezaslal. Obdržel jsem jej s jiné strany teprve 6. srpna. Až na tato opominutí jest list velmi zdvořilý, což je vzácné v boji o Rukopisy. Prof. Tr. uznává, že pravost RKZ náleží k vědeckým otázkám dalekosáhlého významu kulturního a národního, takže vzbuzují zájem celé naší veřejnosti. Kdyby díla ta byla starobylá, praví Tr., skýtala by velmi lichotivý obraz našeho dávnověku; možnost veliké historické a kulturní ceny udržuje víru v jejich pravost ještě dnes.

A tu oslovuje mne pan prof. Trávníček: Vy, vážený pane kolego, stojíte v čele hnutí, které chce Rukopisy vrátiti národu jako drahocenné památky. Pracoval jste v svém oboru mnoho a úspěšně čistě vědeckými methodami, jste si proto dobře vědom, že pravost Rukopisů náleží k stěžejním vědeckým otázkám a dovedete plně pochopit, jak snadno se dostane na scestí řešení důležité otázky, vybočí-li z mezí věcnosti, odbornosti, a chopí-li se ho kruhy neodborné, laické. Dovolte mi, abych Vám ukázal, že právě hnutí za pravost Rukopisů jde bludnými cestami. Volím k tomu několik ukázek z Vašich Poznámek ve Zprávách Čsl. spol. rukop. k mé stati o Rukopisech ve Vědě a životě III.

Jestliže jsem ve svém oboru mnoha a úspěšně čistě vědeckými methodami pracoval, jak uznává kolega Trávníček, snad bych se přece tak snadno nedostal na bludné cesty a nevybočil z mezí věcnosti? Domácí kritičtí odpůrci moji byli důslednější: vše prý jsem dělal špatně.

A tak hned první ukázka mého vybočení z mezí věcnosti, odbornosti, jest: Tr. si stěžuje do mé výtky, že nehledí k chemickým a fotografickým nálezům na pergamenu Rukopisů a o "jeho hmotě". Výtka zněla podstatně jinak, jak zřejmo z těch mých Poznámek. Ale Tr. namítá věcně: povolaný odborník prof. V. Vojtěch řekl nedávno o významu chemie a fotografie pro rukopisnou otázku toto: "Bohužel nemáme dosud tak přesné methody, abychom mohli s jistotou odhadnouti stáří rukopisů na určitou dobu." Nemám tedy, praví Tr., k čemu hleděti, ale Vy neprávem budíte v čtenáři dojem, že chemické a fotografické nálezy dokazují pravost Rukopisů a že je bláhové dokazovat jejich nepravost po stránce jazykové.

Tr. mne tu viní z mravního přestupku klamání čtenářstva. Ale sám se neprávem a obmyslně drží výroku, jak jej stylisoval úředník ministerstva "národní osvěty", a výrok ten se netýkal Rukopisů, nýbrž rukopisů vůbec. Odpůrci starobylosti Rukopisů kladou jejich původ do doby těsně před jejich "nalezením" r. 1817. Proto rozhoduje tu otázka, ne jak jsou tyto Rukopisy staré, nýbrž stačí důkaz, že již při nálezu byly velmi staré. A o tom měl Tr. znát rozhodný výrok prof. Vojtěcha samého ve Zprávách Čsl. R. Spol. ze dne 10. dubna r. 1937, v témž čísle Zpráv jako jsou Poznámky, proti kterým vystupuje, že za dnešního stavu techniky je nemožností padělat rukopis inkoustem; a právě na Tr. se vztahuje článek Vojtěchův ve Zprávách ze dne 15. června 1937, č. 11-12 "Aby bylo jasno": víra v podvrženost RKZ může spočívat jedině ve víře v chemické zázraky. Tak tedy vybočil z mezí věcnosti na bludné cesty Trávníček, odborník v otázce RKZ.

Druhou ukázkou mých bludných cest jest mu toto: dotkl se slov, jež jsou v RKZ, ale pronikla do češtiny až v době mnohem pozdější, než do které RKZ domněle patří; na vysvětlení dodal, že "je to asi tak", jako kdybychom pokládali za starobylou báseň, kde je slovo vzduch, přejaté Jungmannem z ruštiny. I žaluje Tr., že zlehčuji toto vysvětlení, jako by si "vymýšlel" důkazy proti RKZ. - Tr. snad neúmyslně nechápe smyslu mé výtky. Jeho "je to asi tak" je vysvětlení záludné, poněvadž svádí čtenáře na bludnou cestu, že ona slova, jež jsou v RKZ, vnikla do češtiny teprve v době nové, jako slovo vzduch. Tr. však nedokáže, že slova tuča, jarý, mutný, rozložitý a všechna, která vyjmenoval, byla v jazyce starém naprosto neznámá. Vyhnul se výkladu těch slov uvedenému v týchž Poznámkách. Mohl uvésti slova, kterých v starém českém jazyku skutečně nebylo: se!, mútíši, prvěnec; taková slova jsou také v českém chorálu "Hospodine pomiluj ny".

Ale Tr. žaluje dále: napsal, že vývoj češtiny známe od sklonku XIII. stol. poměrně velmi dobře, i vytýká mi: Vy vnucujete čtenáři výklad, že to znamená "málo", jen abyste oslabil dosah jazykozpytných námitek proti RKZ. Napsal jsem: poměrně velmi dobře, t. j. málo, totiž nestačí to k tomu, aby jakékoli důkazy padělanosti odtud byly nevývratné, jednou pro vždy platné, t. j. absolutní. Tr. přece také napsal, že z doby před sklonkem XIII. stol. nemáme tolik památek, abychom mohli s jistotou tvrdit, že to neb ono slovo dříve nebývalo. A do doby před koncem XIII. stol. hlásí se RZ i epické básně RK. Úmysl oslabit dosah jazykozpytných námitek proti RKZ jest oprávněný, ve smyslu Gebauerově: dokáží-li chemické zkoušky bezpečně, že RKZ jsou staré a nemohou být nové, podřídí se tomu pochybnosti filologické a bude třeba hledat pro ně vysvětlení jiné (než padělanosti). Úmysl oslabit dosah nálezů Vojtěchových jest proti tomu bezprávný.

Tr. si dále stěžuje, on že řekl o RK, že je po stránce jazykové zdařilejší než RZ, že se v "hrubých rysech" shoduje s jazykem staročeských památek, - já však že to vykládám čtenářům tak, jako by to bylo přiznání velikého stáří RK, kdežto podle Trávníčkova pojetí je to výsledek zdařilejšího napodobení starších památek, - takovéto způsoby polemiky že jsou ve vědeckém světě naprosto nepřípustné, protože nesvědčí o snaze pravdu hledati, nýbrž ji zatemňovati. - Trávníček dopouští se tu mravní křivdy; výmluvné dvojí atd. volá: "Vše to je samá nepravda!" - Avšak pravda jest, v čem oba souhlasíme: RK se shoduje "v hrubých rysech" s jazykem staročeských památek. Rozcházíme se jen v pojetí této skutečnosti: Tr. myslí na napodobení starého jazyka, já mám jazyk RK za skutečně starý, jak dokazuje každému zřejmě písmo, jímž je napsán. Zdali pak linguisté také rozumějí filologii: umějí rozumět textu?

Pravda jest, že takové způsoby polemiky jsou ve vědeckém světě naprosto nepřípustné; mohlo by se říci, že v tom světě nezkušený mladý kolega kárá a poučuje tu starého, ve vědeckých polemikách na světovém kolbišti vyzkoušeného.

Ale Tr. horlí dále, že ještě hůře je tomu v odborných otázkách jazykozpytných, neboť k úmyslu brániti poznání pravdy že tu přistupuje naprosto laické chápání důležitých jevů. - Tato injurie již dostupuje vrcholu pověstného - septimána.

Ty duležité jazykozpytné jevy jsou: předně výklad předložky mezu v RZ. Odborník v jazykozpytu uznává, že v církevní slovanštině je meždu, ale čeština že není církevní slovanština. To víme i bez odborníka. Ale víme také, že církevní slovanština měla na češtinu velký vliv, který nemusil být omezen jen na obor církevní. Šafaříkův přepis RZ cyrilštinou ukazuje to zřetelně.

Druhé naprosto laické chápání spatřuje Tr. v tom, že při jeho důkazu duálem "bratry jeja oba" - sáhodlouze mluvím o nové spisovné češtině, jako bych byl zapomněl, že jde o češtinu starou, a proto že jsem ani v nejmenším neotřásl důkazem, že je tvar jeja naprosto nečeský. - Nemluvívám sáhodlouze, ani nezapomínám co mluvím; ale Trávníček zapomněl tu úmyslně, že jsem uvedl ze staré češtiny doklady, že zájmeno její se neskloňovalo i skloňovalo, jako v češtině nové. Uskutečnil úmysl brániti poznání pravdy a měl by si znovu přečíst ono mé sáhodlouhé mluvení o tom jeja.

Tr. obviňuje mne dále, že se osměluji ironisovati filologii (totiž linguisty; je velký rozdíl mezi linguisty a filology); osmělil jsem se totiž ironisovat linguisty, že se za 50 let aspoň o tom poučili, že slovo bratřie není slovo nesklonné. Tr. namítá, že toho žádný odborník nikdy netvrdil. Ale Gebauer v "Poučení" s. 24 učí, že v stč. bylo jméno hromadné bratřie, že se tomu nerozumělo a že vzniklo na počátku našeho století u českých spisovatelů mylné domnění, že to je slovo tvaru kost, tedy nom. a akk. bratř. - Ironie je v tom: jak tedy se skloňovalo "milá bratřie"? Uvedl jsem četné doklady, jak se skloňovalo: s svú bratří, svej bratři, bratři mej, v mnohé bratři, hostem bratři (gen.) potřeby dávati. Skloňovalo se tedy to slovo podle vzoru kost; a jsou doložena staročeská slova téhož tvaru: kněž, chuď, dvoř. Jde-li Trávníčkovi tedy o to, zda slovo bratř bylo či nebylo v staré češtině, nenajde odpovědi, jestliže to vše ignoruje. Že toho slova užil V. A. Svoboda r. 1814, není důkazem, že v staré češtině ho nebylo.

Trávníček uznává, že takovéto "řešení" rukopisné otázky je nedosti odpovědné zneklidňování širší veřejnosti a podvracení její důvěry ve vědecké zkoumání. - Jest opravdu zbytečné plýtvání silami podrobně rozbírati jazykozpytné důkazy padělanosti Rukopisů, stále stejně opakované, ač podle Gebauera "by samy o sobě měly málo váhy nebo i žádnou", kdyby nebylo V. Hanky. Jeví se v tom skutečně slabost takovéto vědy, zvláště když se chlubí, že "nepokládá za nutné podvrženost Rukopisů znova dokazovati, ježto ji dokázala již v 80-tých letech min. stol.". Opakuje tedy stále totéž v nevývratném přesvědčení, že nic neotřáslo podstatně jejími důkazy za těch 50 let. "Věda vykonala svou povinnost, ukázala v rukopisné otázce, co je pravda." Avšak tato pravda visí na illusi: Hanka notorický falsátor.

Trávníček mne napomíná, ano kárá, že není zdravé pro naše kulturní poměry, živí-li se illuse o pravosti Rukopisů "klamným tvrzením a šalebným prohlašováním, že podvrženost Rukopisů není dokázána". I obrací se na mne: "Vážený pane kolego, vykonal byste záslužný čin, kdybyste jako muž vědy upřímně doznal, že je víra v pravost Rukopisů jen illuse, nikoli vědecká pravda. Přispěl byste tak nemálo k uklidnění rozčeřené hladiny širší kulturní veřejnosti, a k tomu, aby se sil, kterými se zbůhdarma plýtvá v otázce zcela jasné, užilo ke kladné práci kulturní."

Tu se ozývá vedoucí motiv z té opery. Ale což to záleží na mně, abych doznal, co neuznávám? Mám doznati zločin? Že by to byl záslužný čin: zásluha o koho? Kdyby byly RKZ díla starobylá - měla by velikou historickou a kulturní cenu; zásluha o tuto cenu, či o vědeckou prestiž několika profesorů? Tu nezáleží na mně: Česká akademie věd si vyžádala fotografické výzkumy RKZ, které po dlouhá léta konal prof. Vojtěch a uveřejnil r. 1930 jejich výsledky. Napřed bych musil odvolat tyto výsledky; a to nemůže nikdo, jako nikdo nemůže popřít objektivní existenci těch Rukopisů.

Abych "upřímně doznal" pravdu popíratelů starobylosti našich Rukopisů, v tom mi brání všeliké jejich nepravdy. Tak na př.: velmi zdvořilý list váženého pana kolegy Trávníčka má v čele vignetu, kterou čtenář L. N. by mohl pokládat za illustraci k tomu listu, vzpomenuv si, čím jejich patron po mně hodil ve sněmovně 13. XII. 1934. Naproti tomu jest pravda, že jsem se zřekl čestné nabídky právě proto, aby Rukopisy se nestaly otázkou politické strany; proto byly z jejího programu hned zpředu vyloučeny.

A tak ani referát o "Strachu z pravdy" od "tk" v L. N. 16. VII. 1937 mne nepovzbuzuje k upřímnému "doznání" pravdy, že RKZ padělal V. Hanka s Lindou, z kteréž pravdy prý odpůrci nemají strachu, nýbrž radost a vnitřní uspokojení, z pravdy obhájců že strach míti nemusí, neboť prý to není pravda, nýbrž jen a jen zbožné přání laiků a dilettantů, kteří se nedovedou smířit s vědeckou pravdou, o čemž nový spis prof. Mareše podává nové a jasné důkazy. - Oč jde, praví "tk", plyne z Marešova tvrzení, že se vědě nepodařilo vyvrátit víru v pravost Rukopisů, ježto prý věda mohla jen podati věcné důkazy jejich podvrženosti. Tak převrací "tk" pravdu: v mém spise rozumí se pravdou Rukopisů jejich vysoké hodnoty básnické, národní, mravní i vojenské, kterých přece nelze vyvrátit žádnými věcnými důkazy, takže je uznávají sami odpůrci. Pro tyto hodnoty nepodařilo se "věcné vědě" vyvrátit víru v pravost Rukopisů.

Přes to vše míní "tk", že tato víra stojí na vratkých nohou, a že to velmi prostoduše prozrazuje Mareš sám, když praví, že se utvrdil v dávném mínění, že všechny důkazy padělanosti RKZ "jsou pochybné", když se ukázalo, že kryptogramu V. H. f. v RZ není. Neuvědomil si, praví "tk", že onen kryptogram naprosto nerozhoduje, neboť byl objeven, když Rukopisy byly již jinými důkazy usvědčeny. - Tu zase "tk" pravdu převrací, snad se na ni nepamatuje; důkazy padělanosti RKZ provedené r. 1886 byly hned silně otřeseny a namnoze úplně vyvráceny, zejména od Seykory a Flajšhanse, takže Č. akademie v Památníku r. 1898 nepřipustila zprávu o Rukopisech jako padělcích, nýbrž jen jako sporných; a její III. tř. vytkla důrazně Jar. Vlčkovi, že ve svých Dějinách české literatury neuvedl Rukopisů, ničím to neodůvodniv. Proto objeven r. 1899 pověstný kryptogram, ale doložen ve vědeckém časopise L. F. snímkem litografie napodobící RZ. Objev přijat od odpůrců s jásotem a také rozhodl proti Rukopisům v široké veřejnosti. Když r. 1911 Skorkovský a Žunkovič fotograficky zjistili, že v RZ není po takovém kryptogramu ani stopy, tu Česká akademie věd dala RZ zkoumati fotograficky, v očekávání, že ten kryptogram se tam přec jen zjistí. I očekáván tento "zlatý hřeb" do rakve RZ. Prof. Vojtěch, jenž byl tím zkoumáním pověřen, věnoval největší péči a práci právě tomu místu v RZ, kde měl být ten kryptogram; provedl k tomu cíli také obtížnou fluorescenční fotografii celého RZ. A výsledek jest: žádný kryptogram, žádné proužky, a naopak nevývratný důkaz vysokého stáří RZ právě tou fluorescenční fotografií. A tak nyní odpůrci, po příkladu prof. A. Krause, důležitost toho kryptogramu - zapírají. Ano, česká akademie věd ignoruje výzkumy Vojtěchovy, které sama dala vykonati.

Jak prostoduše prozrazuje prof. Mareš vratkost víry v Rukopisy, osvětluje "tk" příkladem: že ten kryptogram neexistuje, tím zůstaly nedotčeny ostatní přesvědčivé důkazy, tak jako zůstane zločincem obžalovaný z 10 zločinů, i když jeden z nich se mu nedokáže. Prostoduchost je jedno ze sedmera blahoslavenství. Selhání jednoho důkazu z deseti, jediného zločinu, jakým by bylo padělání RKZ, musí budit pochybnost o pevnosti ostatních devíti důkazů téhož zločinu. Prostoduchost jest u "tk" samého.

Pravda všem stejně dobrá: jestliže V. Hanka škrabal do starých rukopisů a proto se z něho dělá notorický falsátor způsobilý padělat RK, ano i RZ, visí všechny důkazy toho na osobě Hankově. Je-li tomu tak, tedy jeden falešný důkaz uvádí v pochybnost všechny ostatní, zvláště když většina jich jsou falešné: důkaz proužkový, berlínská modř pod starým zlatem, doložená nemožná slova, atd...

Jako druhou ukázku mé prostoduchosti uvádí "tk", slovo tábor, "vzniklé z biblického Tábora" v husitském prostředí...; prof. Mareš se velmi lehce přenesl přes tento zřejmý důkaz padělanosti, "že prý slovo tábor se vyskytuje dávno před r. 1420 v pramenech tatarských". - To již "tk" připouští: "Zajisté - praví - ale prof. Mareš zapomněl na maličkost, že se slovo tábor nedostalo do našeho jazyka z tatarštiny... nýbrž prostřednictvím bible", až když si Husité vystavěli Tábor. - Podle toho jest "tk" přesvědčen, že Tataři na Moravě r. 1241 vůbec nebyli. A to si ještě potvrzuje, že je to tak, jako kdyby někdo tvrdil, že slovo vzduch je v češtině prastaré, protože je dávno v ruštině. Tak jest kruh prostoduchosti uzavřen.

Proto zůstanu při své pravdě, třebas by i bylo velmi záslužné od ní odstoupit.

F. Mareš.