Z P R Á V Y
ČESKÉ  SPOLEČNOSTI
R U K O P I S N É
Číslo 5.  (řada II.)
V Praze, 25. února 1940.
Strana 74 a 75:
František Mareš
JAK "LUMÍR" PĚSTUJE NÁRODNÍ KULTURU.

Jak "LUMÍR" pěstuje národní kulturu, měli naši čtenáři možncst seznati z předminulého čísla Zpráv, kde jsme přetiskli útok, který v této kdysi národní české revui uveřejnil docent Karlovy university Dr. Zd. Kalista, proti zakladateli rukopisové obrany Dr. F. Marešovi. Dr. F. Mareš, který byl o tomto útoku na svou čest zpraven teprve z našich Zpráv, požádal redakci Lumíra, aby uveřejnila také jeho obranu. Red. "Lumíra", který nese jméno pěvce z rukopisu Královédvorského, odmítla dáti prof. Marešovi tuto satisfakci, na kterou má v každé slušné společnosti napadený plný nárok. Redakci "Lumíra" tvoří v této době pp. J. Hobzek, H. Jelínek, Zd. Kalista a Rud. Medek. Zaznamenáváme tuto skutečnost spolu s obranou prof. Mareše, jež dokumentují, jak daleko je u nás od opravdové očisty národní kultury, v níž vedoucí místa dále zastávají některé osobnosti minulého dvacetiletí, které ve své chorobné zaujatosti a ješitnosti dodnes neujasnily si příčiny, jež dovedly český národ takřka k záhubě. Obrana prof. Mareše, které redakce "Lumíra" bez nejprimitivnějího požadavku slušnosti, t. j. udání důvodu, zamítla dáti v "Lumíru" místo, zní takto:

Nemohu mlčeti!

Pod tímto heslem uveřejnil "Lumír" 25.X.1939 článek, v němž jsem uveden jménem v takové souvislosti, že se mne dotýká osobně; proto žádám váženou redakci tohoto časopisu zu uveřejnění této odpovědi. Autor toho článku praví, že jako žák Pekařův nemůže mlčeti k mé odpovědi na článek p. dr. Hobzka, uveřejněné v 31. čísle týdeníku "Národní obnova"; píše: "Nechci se zabývat argumenty, které Mareš ve své odezvě zvedá proti Pekařově zdůvodnění podvrženosti obou památek rukopisných, v té věci nedostal se Mareš nad zcela laické názory a vědomosti, a považoval bych proto za zbytečné plýtvati místcm v Lumíru, kdybych na ně reagoval. Ale vážnost, jíž profesor Mareš v našem vědeckém světě pro jiné své práce, než jsou obrany rukopisné, požívá, nutí mne, abych se obrátil proti těm místům jeho "zaslána", kde dotýká se v jisté míře Pekařovy vědecké cti, případně je s to, aby pokřivil mínění veřejnosti o Pekařových názorech na Rukopisy v posledních letech jeho života."
To jsou obvinění těžká, tím těžší, že pisatel nechce se zabývat argumenty: laické názory nemusejí být proto špatné, ale dotýkání se cti, pokřivováuí veřejného mínění, je výtka zlá. Pisatel činí mi poklonu odklonou podle vzoru Pekařova v článku Nár. listů v červnu r. 1927. Nejde jen o argumenty Pekařovy proti Rukopisům, neboť autor praví, že Mareš požívá vážnosti pro jiné práce, než jsou obrany rukopisné, což může být pravdou jen u těch, kdo vědí, že jsou Rukopisy padělky. Obrana Rukopisů není prací mou, já jenom opakoval, sestavil a připomenul argumenty, jimiž Rukopisy bránili Jungmann, Palacký, Šafařík, Tomek, Emler, Jirečkové, Kalousek, hledí-li se jen k argumentům historickým. A tito vědcové usvědčili historické důkazy padělanosti Rukopisů jako nedostatečné, ano chybné. Jen některé příklady: brána přes Vltavu z hradu Prahy, kde byste ji vzal? A proto musil Oldřich vyhánět Polany ze Starého města, což odporuje zprávám kronikářů i RK. Beneš Hermanóv r. 1280 jest osoba nehistorická, ježto žil r. 1203, kdy kníže daleko k Otě zajel. A tak dále přes sv. Kopeček až k slovu "tábor", neznámému před r. 1420. Takovéto "laické" argumenty odpůrci pravosti Rukopisů přezírají.
Autor článku "Nemohu mlčeti" má totiž účel jiný: obhájit ČČH, že uveřejnil Pekařův nedokončený článek RZ 1935, který jeho autor, jak praví pisatel "schoval raději do šuplele". Články Pekařovy proti Rukopisům byly totiž připravovány pro brožuru, která však vydána nebyla, ač byla již hlášena jako vydaná. Otázka, proč nebyla vydána, jest otevřená; ale může na ni odpověděti fakt, že redaktor té brožury se dotázal českých chemiků po správnosti Bělohoubkova závěru z chemických zkoušek srovnávajících hmotu písma RK s rukopisy ze stol. XIV. až do doby nové; a chemikové odpověděli v dubnu r. 1935, že Bělohoubek r. 1886 učinil ze svých zkoušek správně pravdčpodobnostní závěr, že RK se chová tak, jako rukopisy z té doby, do které se klade. - Podle jazyka a tvaru písma klade se RK do konce XIV. stol., z kterého "nemůže dále vystoupiti".
Je tedy pravděpodobnostní závěr, že brožura ona byla zadrženu po této odpovčdi chemiků z důvodu, že materiálně hmota písma a pergamenu RK jsou středověké. Pisatel však se pozastavil nad pravděpodobnostním tím závěrem a zvláště nad oznaěcním téhož za "urěilý". V otázce Rukopisů právě mnozí vědcové se nedostanou nad laické názory; a tu jde o chemii. Bělohoubkovy zkoušky Rukopisů totiž byly srovnávací, takže závěr z nich může býti jen relativní, pravděpodobnostní, a přece zcela určitý: naprostý závěr může být učiněn jen ze zkoušek RK samého. Avšak také pravděpodobnostní závěr Bělohoubkův jest určitý aspoň v tom, že RK nebyl psán r. 1817, což je v této otázce rozhodující.
Jestliže tedy redaktor oné brožury a jeho spolupracovníci v důsledku toho dobrozdání chemiků zadrželi vydání té brožury, slouží jim tato vědecká zdrženlivost jen ke cti, a nijak k úhoně. Mohli vyčkat a vyčkali, nebude-li pravděpodobnostní závěr Bělohoubkův doplněn a snad vyvrácen lepšími methodami; snad přímo na RK samém, bez srovnávání s jinými. A tak se přece také stalo: novými fotografickými methodami byly nálezy Bělohoubkovy na RK úplně potvrzeny od prof. Vojtěcha. Ale i to odpůrci přezírají.
Kromě toho pisatel neuvážil, že historické argumenty proti Rukopisům byly ne pouze pravděpodobnostní, nýbrž mnohé docela pravděpodobné, o čemž jsou také velmi přesné výzkumy.
P. docent Z. Kalista vydal r. 1939 monografii o Balbínovi. za kterou si zasloužil mnoho chvály; vyšetřuje tu také pravděpodobné příčiny napětí a nedůvěry mezi Balbínem a mocnými jeho doby. Byl by měl ještě také vyšetřit při Balbínově mariánském kultu, je-li pravděpodobnostní závěr, že Balbín přetvořil turecký vpád na Moravu r. 1663 na tatarský vpád r. 1241 a spojil tento s mariánským kultem na Hostýně.
Byl jsem s profesorem Pekařem znám osobně tak, že bych ani nemohl pokřivovat jeho vědeckou čest; vždyť máme-li jiné přesvědčení o Rukopisech nežli on, netýká se to naší osobní cti; vždyť Rukopisy nejsou moje ani jeho. Vím od něho samého z poslední své rozmluvy s ním r. 1935, že trval na svém přesvědčení o RZ, ten sněm, to hlasování, zlalé osudí (Rk tak-tak); a dotvrdil mi to velmi drastickým podobenstvím. Ale nikdy bych, jako jeho přítel, nevysvětloval jeho nemocí, že ve své práci o RZ 1935 nemohl pokračovat.
Lumír, přijav do svých sloupců článek zdůrazňující padělanost Rukopisů, mohl by vzbudit u citlivých čtenářů pravděpodobnostní závěr, že by se měl v důsledku toho vzdáti svého tak proslaveného jménu jakožto padělku. Nikoli, básnč Rukopisů jsou pravé a pravda jest, že pěnce dobra milujú bozi. Nesházíme proto Myslbekovy sochy s mostu Palackého do Vltavy a nepodložíme Smetanově Libuši nefalšovaný text. Tu rozhoduje krása a pravda, nikoli vědecké pravděpodobnostní dohady. Pravda může být skromná, nepotřebuje pýchy.
Dr. F. Mareš,
bývalý profesor universIty Karlovy.

15. I 1940.

ZPRÁVY ČESKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Česká společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla K 2,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná