Osobnosti rkp. sporu

Z P R Á V Y
ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI
R U K O P I S N É
Číslo 9.-10.
V Praze, 10. dubna 1937.

Strana 4:
František Mareš
Za prof. Pekařem.

Josef Pekař odešel s velikou poctou, jakou mu vzdali i představitelé čsl. státu, za uznalé účasti celého národa. Jos. Pekař stál nad politickými stranami, ale všechny uznávaly Jej jako za živé svědomí nad stranickými zápasy. To dokazuje, že český národ, přes všecky politické spory o hmotné zájmy, přece jen klade nejvýše duchovní hodnoty kulturní, jejichž představitelem byl Pekař. A tak i svým odchodem přispěl k tomuto utěšujícímu poznání.

Český národ jest národ historický, skromně přijímá chvály, ale pozorně poslouchá také výtky a výstrahy svých historiků. Pekař zdůrazňoval také spíše tyto výtky a výstrahy, vždy podle pravdy, padni, komu padni. Měl před národem něco z autority Palackého; kárat a napomínat má právo, jen kdo miluje. A Pekař miloval a ztotožňoval se s národem; byl tuhý, stál při své pravdě tvrdě.

Ukázal se takovým zvláště kritikou Masarykových studií o Husovi a České otázce. Ani přátelé Masarykovi, Kaizl, Goll, nesouhlasili s výsledky jeho studií. Goll však si nepřál, aby se proti nim psalo přísně kriticky. Pekař napsal tedy do ČČH odmítnutí "chválami obsypané". Za to V. Flajšhans v "Osvětě" 1896 odmítl Masarykovo pojetí smyslu českých dějin a zvláště jeho hodnocení Dobrovského jako křivé. Stoupenci Masarykovi, jako Vančura, vytýkali historikům zneuznávání významu nového smyslu českých dějin; a Herben v "Čase" podnikl prudké útoky na historiky školy Gollovy a vydal je ve spisku "Masarykova sekta a Gollova škola" r. 1912. Potom teprve Pekař podrobil "Masarykovu filosofii českých dějin" důkladné kritice; odmítl její thesi, že české národní obrození je pokračováním české národní reformace, ve smyslu českobratrské humanity: Herderova humanita má základ v přirozeném vývoji, božnost je produkt lidské přirozenosti; humanita českých bratří však má základ v učení Kristově, což je nepřekonatelný rozdíl, Masaryk soudí, že problém českého národa jest problém náboženský, že náš praktický úkol národní jest rozřešit otázku sociální a tím odčinit rok 1487, kdy český lid byl zotročen. Z toho všeho není pravda nic, praví Pekař. Masarykova methoda jest omylná v tom, že konkretní věda se má zakládat na vědě abstraktní, historie na sociologii. Masarykův sociologický důkaz podvrženosti RZ je fatální nedopatření. Masaryk nevyšel od objektivní reality našich buditelů a tak nalezl genealogii svých předchůdců: Hus, Chelčický, Komenský, Dobrovský, Palacký, Šafařík, Havlíček - Masaryk. Nevyšel od těch postav našich buditelů, nýbrž od sebe, sebe hledal v tradicích minulosti, stránky zdánlivě podobné; pomíjel, co se mu nehodilo. A výsledek svého zkoumání prohlásil za smysl našich dějin řka: nyní je tvou povinností, národe, řídit se programem tvých předků.

Masaryk nám vědecky neimponoval, prohlásil Pekař. Ale Masarykova prorocká pravda zvítězila nad vědeckou: národ uskutečnil jeho program. Pekař však setrval při své pravdě: vydal svou kritiku "Masarykovy filosofie českých dějin" znovu r. 1927. Za války sám připravoval národní osvobození, ale měl starosti, jak při zřízení svého státu obstojíme; činil námitky proti pozemkové reformě a vyloučení šlechty české z politického života, hrozil se hesla "Tábor je náš program" i hnutí proti katolické církvi: jevil se lidem pokrokovým jako tuhý konservativec. Zásada "padni komu padni" nepřikazuje, aby dobrý soudce nebo historik soudil podle pravdy lidské skutky a lidi bez lidského citu a zájmu. A tak i Pekař Žižku soudil jako bývalého lapku, fanatického ukrutníka, kazimíra a škůdce zemského; jeho vítězství na hoře Vítkově že bylo bezvýznamné, že nebyl úplně slepý, musel vidět. Jeho vojensky skvělé zpáteční tažení z Uher r. 1423 že bylo vymyšleno jako příklad pro vojenskou školu, ježto Žižka nikdy v Uhrách nebyl. Ale hned po tom tvrzení byla cesta, po které Žižka ustupoval na Slovensku, podrobně podle spisu kronikářova stopována a popis shledán naprosto správným. Naproti tomu soudil Pekař Valdštejna, jako Schiller, že měl v úmyslu obnovit slávu českého království.

Tak měl Pekař osobní vztah také k otázce starobylosti RKZ, následuje v tom svého učitele Golla. Prohlásil: "Kritický revisionism novodobé histografie české, Gollem a dobou jeho počínaje, ubral našim dějinám lesku a slávy. Jen v případě Kristianovy legendy o sv. Ludmile a sv. Václavu podařilo se mi v době, kdy se kácela falsa, vyrvati ze spárů omezené hyperkritiky důležitou památku české kulturní snahy, nejstarší dílo české literatury, svědčící o tom, že již ke konci X. stol. jsme byli národem, jenž svým vědomím národním i svou snahou kulturní se stavěl po bok národům evropského západu." Tím vyvrátil hlavní důvod proti RZ, že jsme tehdy takové kultury nemohli mít. Kdyby Kristianův (Strachkvasův) spis byl psán česky a ne latinsky, svědčil by pro pravost RZ přímo. Pravda jest: "falsa" byla kácena omezenou hyperkritikou.

Pekař, vydav r. 1927 znovu svou kritiku "Masarykovy filosofie českých dějin", postavil se neohroženě proti teroru "sekty", která zatím vzrostla v mocné politické strany; postavil se proti "neudržitelné orthodoxii, tím nebezpečnější, že se klamně odívala v roucho vědecké, ale znásilňovala skutečnosti." - A nic se nestalo!

Pekař jakožto přední historik českého národa roku 1930 zvláště slavnostně uznal a ocenil Masarykovo "Osvoboditelské dílo". Tím uznal, že pravda prorocká jest vyššího řádu nežli pravda vědecká.

V lidské mysli zápasí spolu příkré protiklady, které se navzájem popírají, které však mysl se snaží sjednotit - dialekticky. Ani Pekař neušel takovému zápasu. Miloval svůj krásný rodný kraj a selský lid, z něhož vzešel, a pracoval k jeho oslavě. Ale, jda v šlépějích svého učitele Golla, hledal historických důkazů podvrženosti také i RK, a našel jej ve vítězné písni selského lidu svého rodného kraje, ve verši: "shlučiechu sě kmetští ludé v lese pod hrubú skalú, však za oružie jme cep protivo vrahóm."

Důkaz podvrženosti spatřil Pekař v slovech "pod hrubú skalú", ježto zjistil, že název hradu a panství Grosskal jest doložen teprve po r. 1620, a mínil, že lid přizpůsobil ten název svému nářečí snad až v XVIII. stol. A k tomu poznamenal: "Na Hrubé Skále byl r. 1817 lokalistou Ant. Marek, přítel Jungmannův a Hankův: měla báseň o Hrubé Skále a Troskách, jež takovou slávou pokryla rodný kraj Markův, býti darem lásky příteli?

Pekař odmítl tento dar lásky rodnému kraji jako padělek. Jda v šlépějích Gollových, nechal se svésti "prozrazeným tajemstvím" V. A. Svobody, jenž přeložil onen verš do němčiny r. 1819 takto: "Dort im Walde, wo auf Felsen hoch die Veste Grosskal ragt."

Pekař jakoby zásadně byl odmítal pocty, sobě i svému kraji a lidu. Zásada pochopitelná. F. M.

ZPRÁVY ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Čsl. společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5. Cena jednoho čísla Kč 1,- (pro členy Společnosti zdarma). Formát 30 x 22 cm.