Zdá se, že velikáni dějin české kultury jsou prokádrováni důsledně a definitivně. Když jsem před několika lety napsal pro jeden významný český časopis článek k 50. výročí úmrtí univerzitního profesora MUDr. Františka Mareše, zeptal se mne šéf příslušné rubriky: "Kdo to vlastně byl, ten Mareš?".

Habeant sua fata personae.

Osobnost Františka Mareše, tohoto enfant terrible české vědy, filozofie a politiky, kdysi jedné z nejvýraznějších postav českého kulturního života, je dnes již téměř zapomenuta. A přece to byl vědec, experimentálně orientovaný fyziolog světové úrovně, vášnivý odpůrce pozitivismu a naturalismu, přesvědčený vitalista, senátor za národně demokratickou stranu, vykřičený "národovec", předseda Národní fronty z poloviny třicátých let, neúnavný obhájce pravosti Rukopisů a odpůrce Masarykova realismu, rektor Univerzity Karlovy. Jeden z jeho významných žáků, akademik V. Laufberger ho nazval "mistrem vědecké techniky" a jeho vědeckou metodiku, obdivovanou na světových kongresech, označil za "duchaplnou" a "elegantní". Jeho přítel a ctitel F. X. Šalda v roce 1917 o Marešovi napsal, že "se ukázal kulturním filozofem v plném smyslu, to jest někým, kdo vytyčuje ideály životu jednotlivcovu i hromadnému životu národnímu; kdo nalézá vyšší smysl a účelnost v dějích, jež bezduše provozuje a opakuje náhodná životní empirie prostou setrvačností" a nazval jej "osvoboditelem", který v boji proti pozitivismu "osvobodil nás od tyranie vědy doktrinářské, která výrobou pojmů znásilňovala a znásilňuje život neméně, než technické užití její výrobou děl... ukázal, že skutečností mnohem skutečnější než předměty světa vnějšího jsou naše skutky: co prožíváme a zejména, co tvoříme". Zatímco "většina odborníků při své práci odborné, jak známo, žel, svědomím svým často hrubne a syroví, Mareš jím jemněl - a to jest tak krásné", napsal o něm dále Šalda, který byl přesvědčen, že Marešovo dílo "rostlo z české duše národní a jejího nitra". Mareš se již jako student medicíny vyznamenal vynikajícím odborným pojednáním, které mu otevřelo cestu k vědecké kariéře. Nejprve ke stipendijnímu pobytu v zahraničí, pak k místu asistenta na lékařské fakultě tehdejší české Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde byl posléze v roce 1895 jmenován řádným profesorem fyziologie a v roce 1920 se stává jejím rektorem.

Ke svému vitalistickému krédu se přihlásil již v Masarykově Athenaeu (1884) a od roku 1901, kdy vydal vynikající dílo Idealismus a realismus v přírodní vědě, sváděl těžké boje s českým pozitivismem, které později rozšířil i na zásadní politické střetnutí s masarykovským realismem. František Peroutka ve svém Budování státu pokládal Mareše za antipód Masaryka a soudil, že vlastenecky cítící mládež se před první světovou válkou rozhodovala mezi idealistou Marešem a realistou Masarykem. Jako přesvědčený vitalista se Mareš obracel především proti mechanistické interpretaci životních dějů, proti jejich fyzikalistickému vysvětlování a v rámci své filozofické pozice ostře kritizoval i pozitivistickou "psychologii bez duše" F. Krejčího, nejvýraznějšího představitele českého pozitivismu. Experimentálně pracující fyziolog Mareš požadoval filozofické domýšlení vědeckých fakt. To bylo ono Šaldovo připomenuté "svědomí" vědce, které jej posléze přivedlo k přísnému vědeckému konvencionalismu (vědecká fakta jsou prakticky účelné konstrukce) a k tezi, že "pravda není v tom, co jest, nýbrž v tom co má býti", kterou rozvinul ve spise příznačně nazvaném Pravda nad skutečnost (1918) a v populární brožuře Pravda v citu. Tak objevil svérázný svět hodnot, odlišný od světa empirických faktů, a od exaktní práce vědecké dospěl k filozofii hodnot a kultury.

Statečný vlastenecký projev F. Mareše ke studentům na samém počátku první světové války jej sblížil s K. Kramářem a přivedl posléze do národně demokratické strany a k intenzivní politické činnosti v poválečné "národovecké" organizaci Národní hnutí. Mareš se stal předním představitelem českého nacionalismu, který ve spojení s jeho katolictvím z něho učinil nesmiřitelného odpůrce "hradního" realismu a posléze ho přivedl i do tábora urputných bojovníků za pravost Rukopisů. V rámci těchto bojů jako senátor prosadil i proslulý "lex Mareš", zákon o vrácení univerzitních insignií německou pražskou univerzitou české Univerzitě Karlově, jehož realizace vyvrcholila po dvanácti letech v proslulé insigniádě. Mareš se stal ideovým vůdcem prvorepublikové Vlajky (statečně však veřejně odsoudil protektorátní Vlajku J. Rysa-Rozsévače) a vysloužil si pověst nejen reakčního vědce, ale i politického ideologa, a jeho osobnost a dílo propadly věčnému zatracení patentovaných průkopníků "pokroku" a liberalismu.

František Mareš pocházel se starobylého jihočeského selského rodu. Narodil se v 20. října 1857 v Opatovicích u Hluboké nad Vltavou, v líbezném kraji plném zádumčivých vod a lesů, v prostředí přemýšlivého, vzpurného, ale zásadového selství, v němž tkvěly kořeny jeho náboženského a národního cítění a jeho sklon k důslednému myšlení, který mu vynesl tolik životních bojů a protivenství. Zemřel 6. února 1942 v Českých Budějovicích a je pochován v Hluboké nad Vltavou, kde trávil své volné letní dny. Jeho velké syntetické filozofické dílo bylo v roce 1938 těsně před vydáním zabaveno. Mocní se postarali o jeho zatracení a zapomenutí, jak je to ostatně v Čechách zvykem. Jen v malém jihočeském městečku Bavorově je ulička nazvaná jeho jménem...

Profesor František Mareš, rektor Univerzity Karlovy v letech 1920-1921.

Bibliografie základních děl prof. F. Mareše:
Idealismus a realismus v přírodní vědě, 1901
Životní účelnost, 1904
Pravda nad skutečnost, 1918
Pravda v citu, 1922
Fysiologická psychologie, 1926

Prof. PhDr. Milan Nakonečný (1932), psycholog. Vyučuje na katedře andragogiky a personálního řízení FF UK.