Prof. Dr. FRANTIŠEK MAREŠ
MARNOST BOJŮ PROTI RUKOPISŮM
KRÁLOVÉDVORSKÉMU A ZELENOHORSKÉMU
NAKLADATELSTVÍ OSVĚTA
1933

O b s a h:
Proslov
Důvody k této rozpravě
I. Důvody ku podezřívání našich Rukopisů, důkazy jejich podvrženosti
II. Dobrovský dokázal podvrženost RZ r. 1824, Palacký a Šafafík dokázali jeho pravost r. 1840
III. Jak Dobrovský dokázal podvrženost LS, a jak Palacký a Šafařík dokázali jeho pravost
IV. Odbornické úsudky před soudem veřejnosti
V. Jak to vlastně bylo s Rukopisem Královédvorským
VI. Poslední smrtelná rána do Rukopisu Královédvorského
VII. Poslední útok na zřícené již tvrze
VIII. Kapitulace linguistických zbraní proti Rukopisům
IX. Srbský deseterac a chybné osmislabičné verše v RKZ.
Zákon českého verše osmislabičného
X. Historické důkazy proti Rukopisům
XI. Nový historický důkaz novodobého původu RK.
XII. Hodnocení vědecké práce
XIII. Rukopisy jakožto hmotné předměty
Dramatis personae
XIV. Zdaliž P. J. Šafařík, hájiv Rnkopisů, přestal věřit v jejich pravost?
XV. Výsledky chemických zkoušek Rukopisu Královédvorského
XVI. Technologické a chemické zkoumání Rukopisu Zelenohorského
XVII. Technické možnosti a nemožnosti zhotovení Rukopisů roku 1816-1817
XVIII. Hankovo umění-neumění, vědění-nevědění
XIX. Naše Rukopisy a vídeňská vláda
XX. Opravy
Poznámky

 
P R O S L O V

Stoleté boje proti starobylosti našich Rukopisů nevedly k cíli: nezjistily vědecky jejich padělání a podvržení od Václava Hanky r. 1817.
Nevedly také k žádnému vědění o jejich původu, nýbrž jen k "vědeckému přesvědčení", které však právě připouští také přesvědčení o jejich starobylosti. A v tomto přesvědčení je mnohem více jistoty: předně z vyvrácených důkazů padělanosti, zvláště však z objektivné skutečnosti těchto Rukopisů. Neboť důkaz jejich padělanosti musil by vycházet předně z této objektivné povahy rukopisů, že všechny jejich zkoušky, podle pergamenu, tvaru a zvláště hmoty písma, zjistily souhlasně jejich vysoké stáří.
Důkazy podvrženosti našich Rukopisů byly založeny jen na jejich obsahu; mají tedy jen subjektivní základ. Básně Rukopisů jsou pravé, žádné padělky, ano jsou to básně prvního řádu. Historické události mohou v nich být líčeny podle skutečnosti, nebo básnicky zvelebené. Historické důkazy podvrženosti těch básní nemají žádné jistoty. Hlavní jsou tedy důkazy odvozené z jazykových zvláštností těchto básní, které se oceňují jako nedoložené odchylky od "normálního" staročeského jazyka, nebo dokonce jako nemožné chyby. Ale z pouhých chyb ještě nevyplývá padělanost jazyka, jsou-li chyby také v staročeských spisech pravých. A tvrdí-li filologičtí odborníci, že básně RK nesmějí opustit polovinu 14. stol. pro svou jazykovou formu, tedy uznávají jejich jazyk za správný pro tu dobu, až na ty chyby. Nesmí-li RK opustit polovici 14. stol., proč se klade do počátku stol. 19. a právě do "falsátorské dílny" Hankovy? Důkaz toho může být jen nepřímý, přes řadu soudů, úsudků a závěrů. Nejde tu tedy jen o odborná filologická fakta, nýbrž především o vědeckou methodu a logiku, platnou ve všech vědách. A tu nutno vytknouti tomu složitému důkazu ve vědě nemožné chyby metodické a logické. Předně, důkaz předpokládá, co chce dokázat; vychází od Hanky, jakožto notorického falsátora, jenž dělal v staré češtině před objevením RZK chyby, které se potom objeví i v těchto rukopisech, z čehož uzavírá, že také tu jsou jen z hlavy Hankovy; a námitka, že třebas dělal ty chyby podle RKZ, které mohl míti dříve než je objevil, odmítá se dokazováním, že jich neměl dříve než jich objevil. Tak zhroutí se celý důkaz vlastní vnitřní slabostí. A tu nastoupí se zcela nová cesta filologického dokazování: jazyk Rukopisů je krásně a důsledně vypracován podle mluvnice Dobrovského, která však se nesrovnává se skutečným jazykem staročeským, jako uměle sestrojená bez dokladů. A právě tento obrat ukazuje vratkost takových filologických důkazů.
V takových filologických a i historických důkazech jsou i jiné methodické chyby. Slova a tvary v RKZ nedoložené ze starých spisů nedokazují, že jich nebylo v staročeském jazyce. Z mlčení starých kronikářů o nějaké události, zmíněné v RKZ nelze dovozovat, že jí nebylo. Chybná čtení a chybné výklady Hankovy, nelze přičítat Rukopisům v předpokladu, že jest jejich authentickým vykladačem, jakožto jejich původce. Právě tak ani chyby obránců Rukopisů neposilňují důkazy odpůrců; a zvláště posměch z nich svědčí jen o slabosti těch důkazů.
Hlava filologických odpůrců Gebauer byl si vědom slabostí takových důkazů; neboť stanovil vědecky zcela správnou zásadu: "Budou-li chemické a paleografické zkoušky s to, aby bezpečně dokázaly starobylost RK i RZ, podřídí se tomu pochybnosti filologické". Když však byl stržen do boje zásadou, že chemie otázky nerozhodne nýbrž jen gramatika, nepodřídil pochybnosti filologické chemickým zkouškám, které sám přivolal, pod záminkou, že chemie vůbec není s to, aby bezpečně dokázala stáří nějakého rukopisu. I prohlásil nálezy chemických zkoušek za chybné a nicotné. A podepřel filologické pochybnosti "proužkovým důkazem", berlínskou modří pod starým zlatem, k čemuž potom ještě přidán kryptogram "V. Hanka fecit".
Chemie ovšem nemůže zjistit, byl-li nějaký rukopis psán v 10. nebo v 14. stol., když inkoust je již dávno rozložen v součásti, které se dále nemění. Ale na našich Rukopisech chemie zjistila, že z jejich inkoustu zbyla jen rozložená hmota uvnitř pergamenu s jeho vlákny pevně sloučená; a zjistila zcela bezpečně, že nebyly psány r. 1816, nýbrž o dlouhá léta dříve, poněvadž hmota písma byla rozložena již při jejich objevení r. 1817 a dále se již nemění.
Filologické pochybnosti neuznaly těchto skutečností a povýšily se samy za "nevývratné důkazy"; ale rozpor mezi věcnou skutečností našich Rukopisů a těmito ideovými důkazy nesrovnává se s positivismem realistické vědy. Proto Česká akademie dala zkoumati Rukopisy novými methodami fotografickými. A hle, toto zkoumání, které konal po několik let s velkou důkladností prof. Vojtěch, potvrdily dopodrobna nálezy dřívějších chemických zkoušek a povýšily nade vší pochybnost, že naše Rukopisy jsou velmi staré. Ale ani této nově zjištěné skutečnosti nepodřídily se filologické pochybnosti: zásadní odpůrci Rukopisů prostě ignorují tyto skutečnosti, v protivě k zásadám realismu, a trvají na filologických a i historických pochybnostech jako nevývratných důkazech.
Avšak tyto pochybnosti-důkazy neobstojí před objektivní skutečností; i mohlo by se zdát přebytečným ještě se s nimi zabývat. Ale je třeba odhalovat klamy, "aby pravda tím jasněji zářila". Mimo to ony filologické a i historické pochybnosti - důkazy představují takové pletivo fikcí, že by tvořily velmi zajímavý realisticko-fantastický vědecký román.

V Praze, o vánocích 1932.

 
DŮVOD K TÉTO ROZPRAVĚ

Marnost bojů proti Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému, připravily dokumentární výzkumné fotografie jejich, které konal po několik roků prof. Viktor Vojtěch, z podnětu a s podporou tří vědeckých tříd České akademie; a Poznámky, které k nim připojil prof. V. Flajšhans; vydány byly od Unie v březnu r. 1930. Tyto fotografie a "Poznámky" k nim připojené připravily konec boje proti našim Rukopisům, protože je mezi nimi vnitřní odpor. Kdežto výzkumné fotografie nenalezly na těchto Rukopisech žádné známky jejich novodobého původu, nýbrž naopak potvrdily nálezy dřívějších zkoušek chemických, které svědčily o jejich vysokém stáří, zvláště Rukopisu Zelenohorského, zjistily klam s kryptogramem "V. Hanka fecit" v tomto Rukopise a ukázaly převrácenost "důkazu proužkového", který svědčí právě pro pravost Rukopisu Královédvorského: "Poznámky" naproti tomu, nehledíce k těmto výsledkům fotografií, ač jsou k nim připojeny, sebraly všechny námitky, které kdy byly pronešeny proti starobylosti těchto Rukopisů, bez zřetele k tomu, že mnohé byly dávno vyvráceny, a sestavily všechny návěsti k závěru, že básně Rukopisů složil a starým písmem na staré pergameny napsal V. Hanka v létech 1816-17. A tak ani tři vědecké třídy České akademie, ačkoli daly Rukopisy fotograficky zkoumati, neučinily z těchto výzkumů žádného závěru. - Z toho možno míti dojem, jakoby "Poznámky" měly odvrátit pozornost čtenářovu od závěru, který by mohl sám učinit z fotografických výzkumů, k nimž jsou připojeny.
Tento vnitřní odpor v publikaci tak cenné pochází ze dvou různých hledisek, s kterých nutno zkoumat a posuzovat oba Rukopisy. S prvního hlediska zkoumají a posuzují se jako materiálné objekty, podle pergamenu, tvaru a hmoty písma; to je zkoumání fysikálně-chemické a palaeografické. S druhého hlediska zkoumá a posuzuje se, co je v Rukopisech napsáno, básně, jejich obsah, jejich forma a jazyk. To je hledisko esthetické, literárně-historické, filologické, zvláště jazykozpytné, a i historické, pokud jde o události líčené v těch básních. Obě tato hlediska jsou nezbytná ku posouzení těchto Rukopisů, a všeobecně platný úsudek o jejich starobylosti musí být v souhlase s nálezy obou... Ale tu si nálezy odporují. Které z obou mají rozhodující váhu? Řekli bychom: je-li pergamen starý, tvar a hmota písma staré, je staré i to také, co je tu psáno. A chemické nálezy z r. 1840 i z r. 1886 jsou potvrzeny fotografickými výzkumy z r. 1930; v té době hmota písma již se neměnila, ano byla stejná již r. 1817: zelená v RZ, zlatohnědá v RK.
Ale filologové i historikové objevují v obsahu těchto Rukopisů ohlasy z pozdějších dob, než do kterých se ony hlásí; a jazykové chyby shodné s chybami Hankovými před objevením těchto Rukopisů. A chemie nemůže dokázat, že RZ byl psán v 10. a RK ve 14. století. - Ano; ale dokázala také, že nebyly psány v létech 1780-1820; a přijde na to, jsou-li ony ohlasy z novějších dob skutečně zřejmé věcné "anachronismy", a jsou-li jazykové chyby v Rukopisech shodny také s chybami v pravých staročeských spisech. A to právě jest otázka: jsou námitky filologův a historikův tak závažné a nevývratné, že by musila být uznána mylnost objektivních nálezů fysikálních a chemických? Má se podřídit subjektivní nález objektivnímu - či naopak?
Nemožno-li uvésti v souhlas obě hlediska, nebude konce sporu. Odborníci, zejména profesoři, uznávají za rozhodující především hledisko svého odboru. Odborníci v jazykozpytu a dějezpytu domýšlejí se definitivního, jednou pro vždy platného rozhodnutí sporu proti pravosti našich Rukopisů jen se svého odborného hlediska, totiž jen z jejich obsahu, nedbajíce nálezů na Rukopisech jako materiálních objektech; srovnávají naše Rukopisy s básněmi Ossianovými, jakoby tu těchto materiálně starých, skutečných Rukopisů také nebylo. Ale, rozpomenou-li se na skvostnou úpravu RK a vetchost RZ, zakolísá se přece jejich "vědecké přesvědčení", i mluví o nich, jakoby byly skutečně staré. A proto neměli by se nad tím pohoršovat, že mnozí Čechové neuznávají jejich odsouzení našich Rukopisů jako podvodu "skupiny Hankovy". A neměli by toto odsouzení prohlašovat s jakousi vášní za definitivní a jednou pro vždy rozhodnuté; neboť věda není nikdy ve svých rozsudcích definitivní, poněvadž se stále tvoří.
Vnitřní odpor mezi výsledky dokumentárních výzkumných fotografií Vojtěchových a mezi "Poznámkami" k nim připojenými, které opakují všechny jazykové, historické i jiné námitky proti pravosti našich Rukopisů, čerpané jen z jejich obsahu, téměř bez zřetele k nálezům na Rukopisech jako materiálních objektech, tento odpor vybízí ku přezkoumávání i objektivních nálezů i filologických a všech ostatních námitek z obsahu proti starobylosti těchto Rukopisů. Toto přezkoumání jsem podnikl ve spise Pravda o Rukopisech Zelenohorském a Královédvorském, jak se jeví z dokumentárních fotografií a z Poznámek k nim připojených, vydaných s podporou tří vědeckých tříd České akademie r. 1930. Spis ten, s Husníkovými fotografiemi obou rukopisů, s písmenným přepisem a s přepisem novočeským, byl vydán 21. října 1931 u A. Wiesnera v Praze. Jsou v něm předně uvedeny technologické, palaeografické a chemické zkoušky Milostné písně kr. Václava a "Jelena", Rukopisu Zelenohorského a R. Královédvorského; potom zkoumání rasur a oprav v RK, které zvláště svědčí pro stáří jeho písma; dále jsou tu rozebírány všechny námitky proti starobylosti jejich čerpané z obsahu, s tím výsledkem, že tyto námitky nijak nedostačí, aby zvrátily svědectví objektivních nálezů o vysokém stáří těchto Rukopisů. Neboť jsem postavil proti těmto námitkám výklady a doklady obhájců Rukopisů, odborníků ve filologii a historii, kterými je vyvraceli hned, jak byly pronešeny; a mnohé byly vyvráceny od samého autora "Poznámek", když byl obhájcem RK. Materiální stránka Rukopisů, jakožto skutečných objektů, má rozhodující význam v otázce jejich starobylosti; tak soudil původně nejvážnější jejich filologický odpůrce Gebauer, když uznával r. 1886 "Potřebu dalších zkoušek", totiž chemických a palaeografických zkoušek RKZ, poněvadž odchylky jejich jazyka od jazyka "památek pravých", ba ani shody Hankových chyb v staré češtině před objevením Rukopisů, které se potom i v těchto objevily, neměly ani pro něj dostatečné váhy.
K osvětlení motivů boje proti našim Rukopisům poukázal jsem na dávno známé tvrzení, že Vídeňské vládě záleželo na tom, aby byly usvědčeny jako podvodné podvrhy zhotovené od českých vlastenců kolem r. 1817, poněvadž Rukopisy budily české národní sebevědomí i politické snahy; proto hned po r. 1848 byla nastoupena cesta vědeckého dokazování této napřed pojaté these. Uvedl jsem tuto skutečnost hned v proslovu k své knize, z čehož si vzali odpůrci důvod, že to je základní myšlenkou mé knihy.
Avšak základní myšlenkou, provedenou v té knize, jest přezkoumání vědeckých důkazů podvrženosti našich Rukopisů, čerpaných z jejich obsahu, i nálezů při jejich zkoumání jako materiálních objektů a kritik těchto nálezů; a výsledek tohoto přezkoumání jest, že důkazy z obsahu, zejména z jazykových zvláštností, nemají té váhy, aby převážily důkaz vysokého stáří, zřejmý z materiální povahy těchto Rukopisů. Z toho jde, že nemohly to být jen vědecké důvody, které by byly nutily k tak úpornému dokazování jejich podvrženosti a k tak vášnivému odmítání veškerého dalšího rozbíráni této "definitivně jednou pro vždy vyřízené otázky". Viktor Dyk, hned po mém prvním pokusu o přezkoumání "vědeckých method realismu v otázce Rukopisů roku 1927", v článku "Nemůže být ani řeči" - pozastavil se nad neklidem a nervosou, s jakou byl tento pokus od odpůrců Rukopisů odmítán, a varoval, aby se fanatism rukopisných bojů nevracel do našeho života, vědecký boj že nesmí být vědeckým terrorem.
Nestačí varovat; třeba přičinit se o zlomení i "vědeckého" terroru: nebát se ho. Vždyť terror sám je ze strachu! Vědecké důvody a "důkazy" nestačí k usvědčení Rukopisů jako padělků Hankových a "jeho skupiny". Jestliže však se trvá s takovou vášnivostí na "vědeckém přesvědčení", že tomu tak jest, působí tu jistě i citové motivy vůle: ohrožená vědecká osobní prestiž, naučené "vědění" a spoléhání na jeho pravost, duch "školy", odbornická výlučnost; a konečně i motivy politické, zvláště ve službě bývalé vídeňské vládě.
Spis "Pravda o Rukopisech Z. a K., jak se jeví z dokumentárních fotografií a Poznámek k nim připojených, vydaných s podporou tří vědeckých tříd České akademie r. 1930" byl dán na veřejnost 21. října 1931. Ale autor "Poznámek" obdržel tuto knihu, jak slušno, dříve; i obrátil se na mne několika dopisy, v nichž vytýkal mé knize i mně samému mnoho chyb, ale s náležitým poučením: vituperando docebat. Děkuji, chyby opravím; ale mými chybami se neposilní slabé důkazy proti Rukopisům. Za to mnohého poučení mohu užíti v zájmu veřejném. Rozhořčená, ale plodná kritika.
Rozhořčení autora "Poznámek" rozšířilo se i na třetí třídu České akademie, ježto se usnesla v sedění dne 21. října 1931, v den vydání mé knihy na veřejnost, na tomto prohlášení:
"Poněvadž kniha prof. Mareše "Pravda o Rukopise Z. a K." svou zevní úpravou úplně se shoduje s publikacemi České akademie a typografická úprava titulu na obálce i titulním listě je taková, že snadno může vzniknouti dojem, jakoby byla kniha tato vyšla s podporou Čes. Akademie, usneseno uveřejniti v denních listech prohlášení, že spis ten nevyšel s podporou České akademie".
Tímto prohlášením byla skutečně veřejnost v denních listech před mou knihou varována, jako bych se byl chtěl svou knihou vetříti v přízeň obecenstva předstíráním, že vyšla s podporou a tedy i se schválením České akademie. Nikdo, znaje česky, nemůže z titulu a obálky mé knihy míti dojem takový, neřku-li snadno. Kdo by, znaje mé rozbory důkazů proti Rukopisům, mohl vůbec připadnout na myšlenku, že by Česká akademie a zejména její třída filologův vůbec mohla a směla dáti podporu na vydání knihy vyvracející "vědecké přesvědčení" o podvrženosti našich Rukopisů? Také jsem přece nežádal od České akademie a zvláště od její třetí třídy žádné podpory na vydání své knihy: jak přichází tato třída k tomu, aby veřejně prohlašovala, že žádné podpory na to nedala? Že zevní úprava té knihy se úplně shoduje s publikacemi České akademie, je věc tiskárny, která již dříve vytiskla tři mé knihy v stejné úpravě, aniž Česká akademie veřejně prohlašovala, že nevyšly s její podporou. Ale v titulu této knihy stálo, že dokumentární fotografie Rukopisů a Poznámky k nim připojené byly vydány s podporou tří vědeckých tříd České akademie. V tom vymohla třetí třída této akademie na tiskárně změnu, kromě barvy obálky, též titulu, podle něhož byla i podpora dána jen na dokumentární fotografie, nikoli na jejich vydání, ani na "Poznámky" k nim připojené. Tak vyšla na veřejnost má kniha s titulem určeným od třetí třídy České akademie. O obsahu jejím neučinila tato třída dosud žádného usnesení. O tom nelze rozhodovat hlasováním; neboť se usnesla táž třída České akademie 6. června 1893, osmi hlasy proti dvěma, na tomto prohlášení: "P. J. Vlček, v líčení nejstarší literatury české, vyloučil Rukopis KD a ZH zcela z úvahy, aniž důvodů pro to uvedl. Třída nemůže uznati, že by se srovnávalo s povinnou objektivností literárního historika, aby vyloučení takové učinil patrně jen na základě důvodů jediné strany, t.j. odpůrcův obou Rukopisů, nic nedbaje důvodů strany druhé, t. j. obhájcův jejich. Třída však musí ponechati soukromé činnosti svých členů k tomu povolaných, aby dokázali, že spor o pravost Rukopisů není vyrovnán ve smyslu odpůrců, a že tedy důsledky, které z toho domnělého vyřízení sporu p. J. Vlček vyvozuje, nejsou oprávněny".
Ve smyslu tohoto usnesení člen této třídy České akademie, autor "Poznámek" prof. Flajšhans, měl hned v listopadu 1931 o mé knize "Pravda o Rukopisech Z. a K." dvě veřejné přednášky, pořádané od Historického klubu na půdě university Karlovy. Vytkl té knize, že je založena polemicky proti "Poznámkám" připojeným k dokumentárním fotografiím Vojtěchovým, kdežto tato publikace že je založena objektivně a že předkládá jen fakta; úmysl mé knihy že je turbulentní a že proto vyvolává odpor. Oznámil, že již r. 1912, po Píčově pokusu o obranu RK, se usnesla třetí třída Č. akademie vydati podrobné dílo "o tak řečených nově staročeských památkách, které by veřejnost náležitě poučilo o původu těchto památek"; že to mělo být objektivní dílo, ne polemika. "Nebyli jsme tehdy od nikoho zjednáni, nás delegovala Akademie, a nebyli jsme nikým placeni; vyvolali jsme to sami od sebe již r. 1910, kdy nás ani nenapadlo, že bude nějaký president, že se budeme někdy moci obrátiti přímo na kancelář pro podporu".
Nerozumím těmto slovům, uvedeným ze stenografického záznamu té první veřejné přednášky, které jsem byl na pozvání přítomen; neboť nic podobného není v mé knize. Vojtěchovy dokumentární fotografie Rukopisů jsou zajisté vzorně objektivní, taktéž jeho výklad. A i "Poznámky" uvedly "objektivně" bez polemiky všechny námitky, jaké kdy byly proneseny proti pravosti těchto Rukopisů: ale opominuly uvést, že mnohé byly již dávno vyvráceny; z toho však je zřejmý úmysl poučit náležitě veřejnost, že jsou to "památky nově staročeské". Objektivné je toto dílo pro ty, kdo jsou již o tom "vědecky přesvěčeni"; ale vyvolává odpor, jakmile kdo přezkoumává důvody tohoto přesvědčení!
Ale v první přednášce byl odpor proti mé knize postaven na jiný základ, než bylo toto přezkoumávání, a sice tento: "Jako červená nit se jeho knihou vine, že boj o Rukopisy, jak byl inscenován, není vědecký, nýbrž je to boj vyvolaný cizí vládou... Je to tedy všechno takovým způsobem vedeno, že se první námitky ozvaly teprve tehdy, když je vláda podporovala. Toto usuzování je naprosto nepravdivé".
Ano, toto usuzování je naprosto nepravdivé; ale není ho v mé knize. Tu praví se hned na první stránce, že vídeňská vláda nastoupila cestu vědeckého dokazování podvrženosti Rukopisů hned po roce 1848, když se projevily politické snahy českého národa. Jestliže přednáška poukazovala na Pís. Vyš. a zvláště na RZ, že Dobrovský podal přesný důkaz jeho nepravosti dříve než vídeňská vláda něco podnikla, tedy stojí totéž v mé knize na s. 29. a 44. beze vší zmínky o podnikání vídeň. vlády. Poukazovala-li přednáška na to, že Dobrovského důkaz je nevývratný, ale málo známý, tedy bude třeba jej oznámit a přezkoumat. Ukazovala-li na Mil. p. k. Václava, že Haupt v Lipsku v ní objevil r. 1847 tiskové chyby německého originálu, tedy třeba uvést, že výpravu proti M. p. k. V. vedl Feifalik z Vídně r. 1857. Přednáška uznala, že proti RK nebylo vědeckého důkazu; ale Kopitar, dvorní knihovník ve Vídni přesvědčoval Dobrovského od počátku, že všechny tehdy objevované staročeské památky jsou Hankovy padělky. A přednáška sama uvedla, že r. 1858 policejní ředitel Päumann nastoupil cestu vědeckého dokazování, že původcem RK je Hanka, aby utlumil celé národní hnutí 40 let živené RKZ. Možná, že vídeňská vláda neměla důvěry ve vědeckou schopnost pražské policie, ale nebránila jejímu počinu a mimořádně osvobodila odsouzeného Kuha.
V první přednášce byly odmítány velmi ostře některé poznámky v mé knize o Pís. Vyš., zvláště také můj úsudek, že báseň "Jelen" na rubu listu MpkV, jest originál, jehož opis s několika chybami jest v RK. Ostré výrazy budily odpor v části posluchačstva, tak že předseda přednášku pro turbulenci přerušil a debaty nepřipustil. Byv pozván i na druhou přednášku, žádal jsem o slovo k věcným poznámkám o první přednášce, a to před počátkem přednášky druhé, kdyby snad také měla skončit bez debaty. To však mi bylo odepřeno - na půdě university Karlovy.
Přednášky Flajšhansovy byly otištěny "poněkud zkráceny, ale s přidáním literárního aparátu" v Českém časopise historickém r. 1932 a vydány také jako samostatný spis pod titulem: Jak to vlastně bylo? Naše rukopisy a vídeňská vláda. Druhý titul označuje vlastní důvod a účel toho spisu: nikoli vyvraceti námitky proti důkazům podvržení RKZ od Hanky r. 1817, sebraným v "Poznámkách", žádná debata o pravosti či nepravosti, nýbrž odvrátit podezření, že boj proti Rukopisům byl u nás řízen z Vídně.
Autor Jtvb je totiž osobně přesvědčen, že postačí jeden jediný důvod k důkazu nepravosti. (Důvod k důkazu teprve důkaz ukládá). Tak praví, že na př. slovo tábor stačí samo pro poznání falsa každému historikovi, a zrovna tak že postačí filologu výraz "v pochládečce" sám jediný. - To zní tak, jakoby "celá vědecká práce posledních čtyřiceti let, aby byl dokázán podvod skupiny Hankovy", byla přebytečná, a zbytečné i vyvracení námitek proti té "spoustě" shledaných důkazů. Ano, jistě by stačil jeden jediný důkaz, ale důkaz evidentní, nutící každého k uznání. Ale osobní přesvědčení, že stačí samo jediné slovo tábor nebo výraz "v pochládečce" nemá té průkazné síly, která by každého nutila k uznání.
Autor Jtvb neklade na tyto jednotlivosti, sebe důležitější, váhy vůbec. A neklade také váhy ani na chemické zkoumání či názory paleografů, neklade váhy ani na písmo nebo jednotlivá čtení. Drží se methody Gollovy, tak málo chápané: totiž (rozumím-li dobře) z obsahu celku dovodit původ, i když by tu byl jen pozdější opis, takže chemik nebo paleograf by nemohl vydati svědectví. (O RKZ však vydávají svědectví, že to nejsou rukopisy z nové doby).
Takto vyhnul se autor Jtvb hlavnímu obsahu mé knihy, totiž přezkoumávání důkazů shledaných proti Rukopisům, i svědectví chemikův a paleografův, a soustředil se na svůj hlavní úkol: dokázat, že boj proti Rukopisům u nás nevznikl teprve na popud vídeňské vlády a s její podporou. A proto podložil mé knize jako její základní myšlenku, že "vědecká výprava proti našim Rukopisům byla řízena z Vídně"! - Tato věta skutečně stojí na s. 96 mé knihy, ale v souvislosti s výpravou Fejfalíkovou, potom Šemberovou a konečně i - Gebauerovou.
Avšak úkol Jtvb přece také vyžaduje ukázati, že to byly vědecké důvody, které vedly k boji proti Rukopisům, a ne jen popud a podpora vlády. A tak dochází tu přec jen k novému osvětlování těchto důvodů, k vyvracení mých přemnohých výkladů a k velmi poučné debatě i o jednotlivostech. Proto třeba rozebrat Jtvb, nic neopominout, nic neignorovat, ničím se neurazit, všechny omyly a klamy doznat a napravit, má-li se dospět k opravdovému konci boje o Rukopisy. To je důvodem a úkolem této mé poslední rozpravy.
Druhý člen třetí třídy České akademie, Weingart, profesor slovanského srovnávacího jazykozpytu a staroslověnčiny na universitě Karlově, vyžádal si mou knihu k recensi, kterou uveřejnil v "Časopise pro moderní filologii a literaturu", 18. Tato recense staví se na stanovisko Flajšhansova Jtvb, že můj spis je pojat v tom duchu, že boj proti Rukopisům povstal z pohnutek vídeňské vlády. Věcně vytkla tato recense jen můj předpis mútísi a deseterec, aby ukázala mou nevědomost, jakoby se tím zesílily tyto důkazy "nově-staročeského" původu Rukopisů. Taková byla methoda odpůrců; přičítat chyby obránců Rukopisům. Ježto recense ta se opírá o Jtvb, nemá asi vlastní znalosti rukopisové otázky, vyznávajíc učení, že je to otázka definitivně a na vždycky vyřízená, tak že není třeba zabývat se jí dále. Proto také se liší tato recense od výkladů Flajšhansových tím, že neposkytuje žádného poučení, ani posuzovanému autoru, ani vlastním čtenářům. Proto také vyznává a hájí své učení tím urputněji. Ale osobní terror v otázce Rukopisů již má na veřejnost opačný účinek, než měl na př. r. 1911. Neboť terror, kterým se uvádí v platnost učení, dokazuje, že v něm není vědění, ježto právě terror působí na cit a vůli, nikoli na rozumové poznávání; proto prohlašovali odpůrci pravosti Rukopisů jen své "vědecké přesvědčení", ježto neměli vědění o jejich novodobém původu. Přes to vše jest i tato recense pozoruhodná; je znamením, že nastává konec boje proti Rukopisům.
Odpověděl jsem na některé výklady Flajšhansovy v Jtvb na veřejné přednášce uspořádané od polit. Klubu "Vlajka" v Měšť. Besedě v Praze 2. března a potom ještě 13. dubna 1932. K této druhé přednášce byli pozváni pořadatelstvem i oba kritikové mé knihy. Flajšhans přišel a účastnil se debaty výkladem o slově luk a o říkadle "Otloukej se píšťaličko" v článku Zubatého, na kterém prý stanovil zákon českého osmislabičného verše; předsedající prof. Vrzalík omylem prohlásil, že v článku tom toho říkadla i s notami není, ač snad měl prohlásit, že na tom říkadle takový zákon není tam stanoven. - Weingart však dal přečísti posluchačům mé přednášky svůj list, že se nechce pouštěti do osobní debaty o Rukopisech se mnou: jestliže mne nepřesvědčila celá rozsáhlá vědecká literatura protirukopisná, že zajisté by mne nepřesvědčila ani jeho kritika mé poslední knihy: "Tím spíše však se ani p. prof. Mareš ani A. k. Vlajka nemohou domnívati, že snad mne by nový projev p. prof. Mareše zviklal v mém mínění o akci p. prof. Mareše. Jsou to prostě protichůdná stanoviska a proto jakoukoli osobní výměnu názorů mezi p. prof. Marešem a mnou pokládám za marnou. P. prof. Mareš bude možná rozbírati a posuzovati onu mou kritiku o jeho díle v ČMF a proto si přejete, abych byl při tom. Ale nezajímá mne vůbec, co soudí pan prof. Mareš o oné mé kritice, a ať o ní řekne nebo napíše cokoli, nemohu z ní nic měniti. Konečně snad byste si přáli mé přítomnosti proto, abych odpovídal na projevy či dotazy jiných posluchačů: toho rovněž není zapotřebí. Literatura o rukopisných českých padělcích - ta vědecká totiž - je tak rozsáhlá a tak jasná a přístupná, že se každý o nich může poučiti. Mé stanovisko protirukopisné je známo a odborné výklady podávám podle potřeby svým posluchačům v universitních přednáškách a semináři. Prosím tedy, abyste mne u p. prof. Mareše omluvili a posluchačům řečeného večera tento list přečtli. V náležité úctě se poroučím. M. Weingart."
Tento list byl tedy přečten posluchačům, když jsem byl před nimi rozebral a osvětlil Weingartovu recensi mé knihy; a oni sami posoudili pohrdání v nich vyslovené mně a mé akci. Nezajímá-li ho, co soudím o jeho kritice mé knihy, k čemuž si jí vyžádal? Nebylo jistější - umlčet ji? Nezáleží na tom, aby na této recensi nebo na tomto listu něco měnil. Odmítá-li tak učený odpůrce Rukopisů odpovídat na dotazy posluchačů, kteří se četně shromáždili pro zájem o tuto národní otázku, tedy mu nezáleží na tom, aby národní veřejnost poučoval o svém učení. To je významná změna: původní odpůrci Rukopisů zvláště usilovali o to, aby získali veřejnost pro své "vědecké přesvědčení". Uzavírá-li se tak učený odborník se svými výklady do universitních přednášek a seminářů, uzavírá se před veřejností. Svoboda učení mění se tu ve výlučnost učení; tu nedostane se slova tomu, kdo má proti němu námitky. Ale potom je svobodno národní veřejnosti míti své přesvědčení v otázce Rukopisů.

Prof. Dr. František Mareš:  Marnost bojů proti RKZ
Tato kniha obsahuje 248 stran. Vytiskly Grafické závody V.&A. Janata v Novém Bydžově 1933. Vydalo Nakladatelství OSVĚTA, kanceláře Praha II., Spálená 26. Formát 22,5 x 15 cm.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná