Osobnosti rkp. sporu

Dr. František Mareš
VĚDECKÉ METHODY REALISMU
ZVLÁŠTĚ V OTÁZCE RUKOPISŮ
1927

Žádosti Mladé Generace, abych promluvil o vědeckých methodách realismu zvláště v otázce Rukopisů, odhodlal jsem se vyhověti po jakémsi rozmýšlení, věda, jaké "rozměsení" může to způsobit, uznávaje však též důvody, že tu již nelze mlčeti, a to právě mně, jenž jsem byl před 10 roky vtažen do této otázky.

Realism je hnutí povstalé po znovuzřízení české university r. 1882; zasáhlo hluboce do našeho kulturního a konečně také do společenského a politického života, míříc na samy kořeny našeho národního stromu, tak že je nezbytno, aby naše Mladá Generace byla poučována o cílech a methodách realismu nejen od stoupenců tohoto hnutí samých. Tyto cíle a methody realismu projevily se zvláště zřetelně v otázce Rukopisů, která od deseti let se znova rozvíjí.

Kromě toho však jest otázka pravosti či podvrženosti Rukopisů sama o sobě velmi důležitá pro naše nazírání na život našich předků v dávné minulosti, poněvadž minulost národa žije a působí také v jeho přítomnosti. Rukopis Zelenohorský, nalezený r. 1817 na zámku Zelené Hoře u Nepomuku, v úpravě a formě staročeské, líčí rodinné a zemské zřízení v Čechách za kněžny Libuše a Libušin soud. Rukopis Královédvorský, objevený od Hanky také r. 1817, obsahuje epické básně z doby pohanské (Záboj a Slavoj) i z doby křesťanské (Jaroslav, o pobití Tatarů r. 1241); jakož i básně lyrické, v úpravě a formě pozdější, ze 13.-14. století.

Proti pravosti těchto Rukopisů pronášeny zahy námitky, nejprve od Němců, potom od zněmčilých Čechů a konečně od Čechů vlastních, a to zvláště od stoupenců českého Realismu. Tito hlásali a hlásají stále, že podali vědecké důkazy, že Rukopisy psal Václav Hanka ve staré češtině, napodobeným starým písmem, a to podle básní, které snad skládali Linda, Svoboda a jiní, poněvadž Hanka sám neměl básnického ducha.

V důsledku toho byly Rukopisy vyvrženy z české literatury, vyhostěny ze škol, kde se o nich mládež poučuje jen v tom smysle, že jsou to podvodné podvrhy Hankovy, které jsou nám jen k hanbě. A v Museum musely být Rukopisy odstraněny z výkladní skříně a skryty před zraky obecenstva. Naše mládež neví tedy o Rukopisech nic více, než že jsou to podvodné podvrhy, za které se máme stydět.

Nemysli nikdo, že tu jde o věc lhostejnou: co na tom, zda-li jsou nějaké staročeské básně v rukopise pravé či podvržené! Neboť již to, že se nám vytýkají tyto podvrhy jako mravní úhona, a zvláště to, jak právě nepřátelé našeho národa tak o to stojí, aby tyto Rukopisy byly prohlašovány za padělky, má pro nás ten význam, že tu jde o něco velice důležitého, o starou kulturu českého národa.

Ano, Rukopisy byly živým pramenem, z něhož prýštilo naše národní probuzení. Všechno umění naše živilo se z tohoto zdroje. Stačí uvésti jména: Mácha, Mánes, Smetana, Myslbek.

Realism je hnutí, které se u nás vyvinulo po zřízení české university r. 1882. Před tím právě byla stará universita pražská rázně poněmčována; prožil jsem ty časy; přednášky i zkoušky byly německé, kromě některých; k vědecké dráze akademické byla českému studentu cesta uzavřena. Tehdy český student cítil, co je národní útisk; a tehdy právě zakldádal své národní studentské spolky. Když měla býti zřízena, jako politický úspěch, česká universita, ozýval se z německých stran odpor proti tomu, z důvodu, že tu není žádné české vědy ani vědeckých pracovníků; ano upírána Čechům vůbec schopnost k vědecké činnosti. Sama vídeňská vláda byla přesvědčena, že se česká universita, z nedostatku vědeckých schopností Čechů, vůbec neudrží; i zřizovala ji jen jako provisorium. Jmenovala též jako na výpomoc v nouzi některé profesory z Vídně, kteří však nezasáhli hlouběji do našeho kulturního života.

Na filosofickou fakultu byl jmenován z Vídně prof. Masaryk, jenž však zasáhl potom hluboko do našeho kulturního a zvláště též politického života. Hýbal myslemi, zvláště mládeže, ale ve směru namnoze obráceném proti proudu, kterým se bral tehdejší kulturní život u nás. Založil časopis "Athenaeum" pro vědeckou kritiku, kolem něhož shromáždil tehdejší mladé vědecké pracovníky. Bráf a Maixner byli tu odbornými spoluredaktory.

Přední zásady tohoto vědeckého směru, podle kterých byl později nazván Realismem, byly vyjádřeny v těchto heslech:

Poznávej vždy a všude věci a jejich jádro. Není vývoj věcí prvou důležitostí pro ducha, ale věci samy. Poznání a pozornost nesmí utkvívati na historické změně. Věci, ne historie!
Realism má čeliti historismu, historismu upřílišněnému. Nezřízený historism hledá základy našeho bytu a národní taktiky v minulosti co možná nejméně známé. Znamená odvracení života od přítomného a nekritické hledání ideálů minulosti zastaralých a namnoze jen domnělých.
Realism je protest proti falešnosti mrtvé i živé, proti romantické rekopoctě, proti cetkám pohádkových velikánů; realism chce nahraditi falešnou minulost minulostí pravou, skvělejší.

Tato hesla vyznačují vědecý positivism: nic nemá míti místo ve vědě, co není positivně zjištěno. Tato zásada obrací se proti nezřízenému historismu. Tehdy hledal český národ posily ve svých dějinách, které mu byl odhalil Palacký. A tehdy nacházel posilu zvláště též v hrdinských básních obou Rukopisů. Ale tehdy již se ozývaly námitky proti jejich pravosti i od českých učenců, zejména od A. Šembery ve Vídni.

Profesor českého jazyka na nově zřízené české universitě Gebauer uveřejnil r. 1885 v německé encyklopaedii Ersch-Gruberově článek o našich Rukopisech, ve kterém vyslovil pochybnosti o jejich pravosti, poněvadž v nich nacházel jazykové odchylky od staré češtiny, jak ji poznal ve spisech nepochybně staročeských. Proto však ještě neprohlásil Rukopisy za podvržené, nýbrž požadoval nové zkoušky palaeografické a chemické. Vyjádřil se takto:

Třeba tu míti zřetel ke trojímu: k jazyku, k obsahu a k manuskriptu. Jazyk odchyluje se silně od obyčejné normální staročeštiny; mezi odchylkami jsou některé dialektické stopy, poukazující na Moravu. Co se týče obsahu, není nesouhlas s dějepisem žádnou známkou proti pravosti. Ukáže-li se Rukopis při zkoumání (chemickém a palaeografickém) jako starý, tu naleznou jazykové odchylky vysvětlení z části jako dialektické zvláštnosti, z části zůstanou státi jako problemy nebo chyby.

Tento Gebauerův článek uvedl Masaryk do "Athenaeum" r. 1886, kdež organisoval boj proti Rukopisům jakožto podvrhům. O tom praví spoluredaktor "Athenaea" prof. Bráf ve svých pamětech, vydaných r. 1923 se souhlasem prof. Masaryka, toto:

Po uveřejnění Gebauerova článku o Rukopisecb, uvedeného antedatovaným dopisem Masarykovým v "Athenaeu", nastalo vůbec roztřídění duchů... Ze spoluredaktorů odborných nikdo netušil, že Gebauerův článek vyjde. Teprve den před vydáním čísla... řekl mi Masaryk, že v zítřejším čísle vyjde Gebauerův článek, v němž bude dokázána nepravost Králodvorského rukopisu. Obmezil jsem se na upozornění, že je třeba v té věci veliké opatrnosti, poněvadž celá česká veřejnost pod autoritou Palackého a Šafaříka o pravosti je přesvědčena. O svém neblahém listu... nezmínil se Masaryk při té rozmluvě ani slovem. Nemyslím, že by byl kdokoli z nás spoluredaktorů se vzpíral uveřejnění článku Gebauerova, věcně, vědecky psaného, nikoho neurážejícího. Ale byli bychom se asi svorně ohradili proti úvodnímu listu Masarykovu, který byl vzorem beztaktnosti... všeobecností svých snižujících útoků na všechny, kdo dosud v pravost rukopisů věřili, nanejvýš pobouřil a pohněval i mne, který jsem ani minutu nebyl v pochybách o velké závažnosti důvodů Gebauerových... Lze říci, že ten nešťastný, opravdu provokativný úvod měl hlavní vinu, že se hádka o pravost rukopisu vyšinula z kolejí věcného vědeckého sporu.

Jak Masaryk psal o Rukopisech, osvědčuje dr. Herben takto:

Prof. Gebauer ve svém útoku mluvil pouze o potřebě dalších zkoušek rukopisu K. a Z. Prof. Masaryk však psal jménem svým a jménem mnohých, že o pravosti rukopisů nejen silně pochybuje, ale že otázku pokládá za čest márodní. "I pravím tedy - psal - že nynější stav kontroverse nesrovnává se se ctí naší ani s pravdou a že doma i v cizině velmi si škodíme. ...Mohu vám jmenovati muže, o jejichž vlastenectví nemůže býti pochybnosti, kteří však RK buď zavrhují přímo, neb aspoň o pravosti jeho pochybují - a mužové ti, kteří mají oči k vidění a rozum k myšlení, jsou proto zrádci národa? Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovost a nevědomost svou skrývají za praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo přede vším a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární "šmokové" rozhodovati o takových věcech národa? Nedivím se ovšem, že u nás tak se děje, protože ti, kdo povoláni jsou ve věcech takových míti slovo, v žalostné netečnosti mlčívají - to nám právě škodí. ... Prosím, představte si jen situaci naši: Co např. má ve školách o sporu vykládati profesor literatury a co mají a mohou si žáci naši mysliti? Kdo může se těšiti z naší staré historie? Kdo z našeho umění vážícího motivy z těch památek? ... Pochybnosti však, pravím, jsou veřejným tajemstvím, a v tom tkví to nešťastné augurství! Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest národa vyžaduje obhájení rukopisů! Čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy, nic více, a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jež třeba celý národ sdílí."

Jiný citát Herbenův:

Prof. Masaryk ukazoval, jak česká věda nejen r. 1817, ale až do roku 1886 byla ubohá a nemožná. Buď jsou rukopisy pravé a pak celé tak zv. starovlastenecké nazírání na český život je správné - ale pak naše věda musí vyložiti, jak je možné, že my Čechové jako národ středoevropský lišili jsme se ode všech sousedů, že jsme měli zřízení zemské a kulturu takovou, po které není v Evropě jinde potuchy. Nebo jsou rukopisy podvrženy, a pak jsme 70 let budovali své nazírání na minulost na vědeckých lžích a musíme své názory na svou kulturu změnit a musíme pro budoucnost stavět názory zcela jiné. Rukopisný boj byl Masarykovi mezníkem vědeckým. Ale Masaryk zdůrazňoval také mravní význam podvrhů rukopisných, neboť jací to byli buditelé, když dovedli falšovat, klamat národ i sebe kulturním pozlátkem? Jaká to byla mravní úroveň, když se část buditelů odvážila a směla odvážit podvodu? (Podtrhováno ode mne.)

Ještě jiný citát Herbenův:

Masaryk vyzvedl v celém tom boji politicko-mravní význam události. Poukazoval na filosofii dějin našich a na dálekosáhlé otázky, jsou-Ii Rukopisy pravé či falešné. Otázkou tou měnil se smysl našich dějin. Jinak musíme pochopovat své dějiny, jsou-li Rukopisy pravé; a jinak, jsou-Ii podvrženy. Otázka ta vrhne světlo také na dějiny století 19. a na náš současný vývoj. A z této myšlenky právě vyrostla celá pozdější revise naší minulosti a docela logicky vývoj náš současný dostával jiný směr. Důkazem všech odborníků Rukopisy padly, ale Masaryk byl ten, jenž do všeho uvedl pořádek a tím se liší od Palackého, že všechen náš vývoj postavil od r. 1886 na jiné základy, na základy pravdy, vědecky a mravně ověřené. (Podtrhováno ode mne.)

Tyto doklady svědčí, jak velikou důležitost přikládal Realism otázce podvrženosti Rukopisů a jak si troufal na naše buditele, i na Palackého. Ale prosvítá z nich, že mu šlo o důkaz jejich podvrženosti. Praví se tu sice, že Rukopisy padly důkazem všech odborníků. Ale toto určité tvrzení vybízí ke kritice method, kterými byly tyto důkazy provedeny, i k vyšetření, zda-li byly provedeny od odborníků všech. První zásadou Realismu je přece vědecká kritika, poznávání jádra věcí, uznávání jen toho, co je positivně zjištěno. A prvním jeho požadavkem je svoboda vědecké kritiky, aby každému bylo volno přednésti své "vědecké přesvědčení" kdykoliv a o čemkoliv. Co je "vědecké přesvědčení", ukáže se později.

II.

Prof. Gebauer přednesl řadu filologických námitek proti Rukopisům; ale neuzavíral z nich přímo, že jsou důkazem jejich podvrženosti, nýbrž požadoval další zkoušky chemické a palaeografické. To je základ přesně vědecký, reálný: napřed je pergamen, na něm písmo, potom teprve jazyk a obsah; ukáže-li chemická a palaeografická zkouška, že je pergamen, inkoust a písmo právě takové, jaké jest u rukopisů skutečně středověkých, příslušných určitému století, tedy je staré, středověké i to, co je psáno, jazyk a obsah. Na tomto základě stál Gebauer ještě v prvním svém článku v "Athenaeum".

Avšak Masaryk postavil se na jiný základ: rozložil, co v rukopisném sporu zmůže chemie, co palaeografie, co historie (i literární), co aesthetika, s tím důsledkem, že nesprávnosti filologické nebo historické nemohou být vyvráceny zkouškou chemickou, a že tudíž každá jednotlivá z povolaných věd sama může dokázati podvrženost Rukopisů. A na tento základ nechal se potom zatlačit i Gebauer: kdyby technolog a palaeograf nenalezli nic, ale filolog by nalézal známky padělanosti, rukopis byl by usvědčen. Ano, uvidíme, že Gebauer zašel touto cestou ještě dále.

Tento methodický obrat je spíše taktický než vědecký; znamená určitý cíl, k němuž nutno dojíti. Chemie arci nemuže vyvrátit filologické nesprávnosti; to je obrat poněkud nerealný Nenalezne-li chemie nic, tedy ovšem nemuže nic říci; neboť negativný nález nemůže být základem k nijakému positivnému tvrzení. Ukáže-li však chemie vyzkoušenými a osvědčenými reakcemi, že se nějaký rukopis chová právě tak, jako rukopis skutečně starý, kdežto rukopis nedávný se těmito reakcemi ihned prozradí, tedy muže s positivní jistotou určiti, který rukopis je starý a který je nedávný. Gebauer vydal starý rukopis evangelia sv. Jana, se staročeským překladem mezi řádky, který měl filologicky za pravý. Ale chemik, prof. Bělohoubek, velmi prostou reakcí ukázal, že písmo překladu je napřed tužkou kresleno a potom barvou vytahováno, tedy nedávný padělek.

Onen taktický obrat má tedy jaksi osamostatnit filologii od kontroly fysiky a chemie, od realné, materialné kontroly. Skutečně potom odpůrci Rukopisu odmítali zkoušky chemické i palaeografické; ano, nechtěli vlastních Rukopisů ani vidět. Tak se vyjádřil prof. Masaryk r. 1899: "Já skutečně jsem neměl pražádné touhy ani příčiny podívat se na ty Rukopisy. Jirchářem nejsem, inkoustu a barviček také neprodávám a tož mne starý pergament, inkoust a barvy pranic nezajímaly, stačily mně pro mé studie sociologické a literární věrný text a věrné fotografie."

Jak se stavěli odpůrci Rukopisů ku palaeografii, která podle způsobu a tvaru písma určuje stáří rukopisů, ukazuje tento výrok dra Herbena:

"Z Emlera, odborného našeho palaeografa, nemohl nikdo vynutit, aby pověděl své mínění otevřeně; a když konečně z něho J. L. Turnovský pro hlasování dne 11. května v Hlase Národa jakési výroky vyždímal, prof. Emler pospíšil si několikrát je opravit a pořád nevěděl kudy kam."

Výroky Emlerovy a to hned 10. března 1886 v Nár. Listech na samém počátku boje zněly takto:

"Se stránky palaeografické nikdy jsem neměl pochybnosti o stáří Rukopisu Královédvorského. Pergament jest starý, středověký; zevní úprava jeho před psaním nejeví žádných odchylek od obyčejů v příčině té ve věku XIII. a XlV. obvyklých, písmo má ráz věku XIV. a jeví takovou jistotu a jednolitost, že není dobře možno na nápodobení mysleti."

Kdo by ve vědě tak "uváděl" výroky vědeckého odborníka, nesměl by se více odvážiti na vědecké pole a mluvit o důkazech odborníků všech.

III.

Organisace všech odborníků k důkazu podvrženosti Rukopisů rozdělila si práce. Prof. Masaryk rozebral básně Rukopisů jako aesthetik, a seznal, že jejich básnická hodnota je chatrná, že jsou uměle slátány z ohlasů básní starších i novějších, např. z Miltonova "Ztraceného Ráje". I shledávány takovéto "paralely" od četných realistů se všech stran. Nalezeny také v textech ruských. Jsou "paralely" i mezi ruským "Slovem o pluku Igorově", objeveným r. 1795 a shořelým v Moskvě r. 1812, jejž Hanka vydal r. 1821: Ó Dněpre!: Aj Vletavo! jarý ture Vsevolode: Chrudoš... zarve jarým turem; zlata stola Kievskago, goroda Černigova otnia zlata stola: poče kněžna s otna zlata stola. Paralela mezi staroruským a staročeským Rukopisem jest i v tom, že také ruský Rukopis byl prohlašován od Kačenovskiho, žáka německého profesora Eversa; za padělek; ale ruští filologové vyvrátili jeho námitky.

Z takovýchto "paralel", tak usuzovali realisté, Hanka "skládal" básně Rukopisů. Tento "důkaz" ovšem vlastně předpokládá, co má teprve býti dokázáno, totiž že Hanka "skládal" básně Rukopisů. Tím nejsou si realisté sami jisti, ježto uvádějí také Lindu a Svobodu jako "skladatele". Paralely by platily jako doklad, když by "skladatelé" básní Rukopisu byli již jinak usvědčeni. Jinak mohou paralely např. mezi "Slovem o pluku Igorově" a R. Z. svědčit o staroslovanském původu obou.

Když jsem r. 1918 byl vybízen k řízení fotografických zkoušek Rukopisů vzkázal mi básník český, abych se toho varoval: jemu že hmota nic nedokazuje, nýbrž jen duch, a ten že je v básních Rukopisu K. D. čistě novověký. Tak líčí se např. v básni "Jaroslav" ženská krása: Kublajevna skvěla se krású rozenú i strojenú, oblečena bě vsia v zlatohlavě, hrdlo, ňadra rozhalena imieše, věnčena kameniem i perlami. I tvrdili realisté: duch básní v RKD. není duch středověku, nýbrž duch doby osvícenské, duch Wielandův. Vzal jsem náhodou do ruky školní čítanku a padl zrovna na ukázku veršů ze středověkého románu "Alexandreis"; a hle, líčení ženské krásy, mnohem skvělejší než v "Jaroslavu"; motiv všelidský po všechny časy. Ale tu by realista mohl provésti typický obrat: ano, to vzal skladatel "Jaroslava" z "Alexandreidy". Kdo zapomene, co realista tvrdil napřed, ten může býti takovýmto náhlým obratem zmaten. To však není methoda vědecká.

Prof. Masaryk provedl dále sociologický důkaz podvrženosti Rukopisu zelenohorského. Tu líčí se rodinné a zemské zřízení starých Čechů za Libuše kněžny: "taková kultura, po které není v Evropě jinde potuchy". Takto: "Však ot svej čeledi vojevod, mužie pašu ženy ruby stroja; i umre-li glava čeledina, děti všie tu žbožiem v jedno vladú, vladyku si z roda vyberúce, ký plezně dle v sněmy slavny chodi...". To je tedy zřízení "zádruhy" nebo "rodinného nedílu". Masaryk dokazoval, že je v Rukopise zádruha líčena nesprávně; proti zádruze staroslovanské postavil obraz zádruhy, jak jej stanovila moderní sociologie. Ale tu bylo mu vytknuto "fatální nedopatření", že totiž moderní sociologie sestrojila si obraz "pravé" zádruhy také na základě R.Z. Peisker však prý dokázal, že i jihoslovanská zádruha je z doby novější, a že u starých Slovanů zádruhy vůbec nebylo, že Slované žili vždycky v porobě jiných národů. Z toho zase realistický obrat: hoďte tedy R.Z. do kamen, neboť je z toho zřejmo, že je podvržený. Na konec však přece jen podrží pravdu právní historik, že zádruha byla zřízením staroslovanským, že její zbytky jsou v obecním statku, v lesích a pastvinách. A najde se i doklad německý: o vévodovi Jindřichu, synu Gottschalkovu, že kázal lidu slovanskému, který si byl podrobil, aby muž vzdělával pole své. Tedy zaváděl soukromé vlastnictví pozemků.

Ale jako doklad staročeské zádruhy R.Z. se neuvádí, poněvadž je i po vyvrácení námitky dále uznáván za podvržený. Libušin soud v R.Z. je právě výrazem odmítání řádů německých a zachovávání řádů slovanských. Chrudoš, to je živý germanism. Proto Ratibor ot gor Krakonoší prohlásil: Nechvalno nám v Němcech iskati pravdu, u nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci naši v sieže...

Proti Rukopisům uváděny dále námitky historické. Tak např. báseň "Jaroslav" líčí pobití Tatarův u Olomouce. O takové bitvě prý není v dějinách zmínky, leda u pozdějších nespolehlivých kronikářů. Ovšem je jisto, že Tataři vpadli na Moravu r. 1241. A v Pamětech Přibyslavských nalezen zápis: "Potomně pak hradilo jest se město před Tatary, a když pak sú byli zahnáni od Čechuov u Olomúci..." Snad prohlásí realista i tento zápis za "nespolehlivý". Avšak, i kdyby o pobití Tatarů u Olomúce r. 1241 vůbec žádného historického zápisu nebylo, nemůže se tvrditi, že ani té bitvy nebylo. Neboť stalo se mnoho velikých věcí, i v nedávné naší minulosti, o nichž dosud není spolehlivého zápisu. Negativný nález neopravňuje k žádnému positivnému tvrzení, nýbrž jen k tomuto výroku: nevím!

Ale Rukopisům nepomohou v očích realistů ani positivné historické nálezy. V R.K.D. je báseň o pobití Sasíkóv pod Hrubú Skalú od Beneše Heřmanova. Počátek básně zní:

"Aj ty slunce, aj slunéčko, ty-li jsi žalostivo, čemu ty svítíš na ny, na biedné ludi? Kdě je kniez, kdě lud náš branný? K Otě daleko zajel, kto ny vrahóm vytrže, sirá vlastice?"

Po objevení Rukopisu r. 1817 kladli všichni dobu té události do času Oty Braniborského, jenž držel v opatrování mladistvého krále Václava II. ke konci 13. století. Avšak Palacký seznal mnohem později, že v té době měla šlechta již jména feudální, kdežto jméno rodné Beneš syn Heřmanův poukazuje na konec 12. nebo počátek 13. století. I zjistil v listinách z té doby, že Beneš Heřmanóv skutečně žil (1197) a že událost ona padá do doby, kdy Přemysl I. zajel k císaři Otě IV., asi roku 1204. O tom všem nemohli vědět podezřívaní falšovatelé Rukopisů před r. 1817. Ale tento positivný důkaz přešli realisté mlčením.

Námitka meteorologická byla, že v básni "Jaroslav", kde se líčí, jak se strhne bouřka, blesky ráz na ráz bijí v stany Tatar, hojný příval pramen horský zživí (osvěží žízní prahnoucí křesťany). Minu burzia... pozdvihá se mhla ote pracha. Námitka tedy: skutečný básník nelíčil by po přívalu vod mhlu od prachu! Není sice zřejmo, proč by to měl líčit básník podvržený. Ale námitka je zcela lichá; neboť po bouři: "voje v řady hrnú ze všech vlastí, ze všech krajin země, k Olomúcu chorúhvy jich vějú..."; a tam, u Olomouce, ne u Hostýna, kde byla bouře, "srazily se strany obě, pozdvihá se mlha ote pracha". Než došla vojska ze všech krajin země k Olomouci, už asi bláto po oné bouři oschlo. Zdá se, že odpůrci Rukopisů vůbec jich nestudovali, činí-li takové námitky.

Tak jest i s námitkou geografickou. V básni "Jaroslav" se praví: "Ve vlasti, kde Olomúc vévodí, jesti tamo hora nevysoká, nevysoká, Hostajnov jej imě, máti božia divy tamo tvoří." Námitka zní: kdež je Hostýn od Olomouca! Ale báseň nepraví, že je Hostýn blízko Olomúca, nýbrž že je ve vlasti, kde Olomúc vévodí. Bylo přece vévodství olomúcké?!

Pronesena námitka botanická: v básni R.K.D. "po vodě k děvě kytice plyje, kytice vonná z viol a róží"; z fialek a růží nelze svázati lýkem kytici, a růže nekvetou, když kvetou fialky. Ovšem, ale v básni mluví se o violách, o známých letních vonných "fialách". Ano i anatomická námitka. V "Jaroslavu" hrdina Vneslav "udeří svým mečem na štít stříbrn, korouhví nad hlavou výše točí". Tedy hrdina s třemi rukami, jednou drží štít, druhou mečem do něho udeří, třetí korouhví točí. Jsou již v Čechách tak dovední lidé, že jim k tomu stačí jen dvě ruce. Ale nejde na rozum, proč by proto měl býti Rukopis K.D. uznán za podvržený. Vrcholem všeho byl pak důkaz podvrženosti Rukopisů počtem pravděpodobnosti.

IV.

Vážné byly filologické námitky Gebauerovy. Vytkl dlouhou řadu slov, mluvnických tvarů a vazeb, užitých v Rukopisech, kterých však nenalezl ve spisech skutečně staročeských a které uznal tudíž za odchylky nebo chyby proti staročeské gramatice a slovníku, zbudovaným od Gebauera na základě jeho studia spisů skutečně staročeských.

Se stanoviska vědecké methody vůbec nutno tu zase vytknouti, že tyto filologické důkazy podvrženosti Rukopisů nemohou míti a nemají vědecké průkaznosti, ježto se zakládají na negativních nálezech. Na negativném nálezu není možno založiti žádné positivné tvrzení. Tuto zásadu připomínám studentům již po dlouhá léta, poněvadž ve vědě naší chyby proti té zásadě mohou v životě způsobiti veliké škody. Medicina, technika, právnictví nesmějí se dopouštěti v té příčině chyb, ano ani nemohou, poněvadž je život stále opravuje. Filologie ovšem není tak nutkána zachovávati onu zásadu. Jeden positivný nález vyvrací z kořene tisíce negativných. Miliardy lidí nevidělo padati kameny s nebe; ale jest jim mlčeti před těmi, kteří viděli kámen spadnouti a také jej zvedli a ukázali.

Vědecké důkazy, založené na negativných nálezech mohou býti kdykoli vyvráceny nálezy positivnými. A to potkalo negativné filologické důkazy Gebauerovy v přehojné míře. Slova, mluvnické tvary a vazby, kterých Gebauer kromě v Rukopisech, nikde ve skutečně staročeských spisech nenalezl, byly od jiných v těchto staročeských spisech nalezeny a doloženy. Není mou věcí kontrolovati správnost těchto dokladů; to je věcí předně realistů; neboť jim náleží brániti svou vědu. Nejméně vědeckou methodou jest faktické doklady ignorovati. Kdo tu mlčí, uznává doklady přednesené proti jeho tvrzení za správné.

Nám stačí tu některé příklady, abychom posoudili jejich methodu a závažnost. Nejzávažnější doklady jsou zajisté ty, které proti negativným nálezům Gebauerovým uvedl Flajšhans, realista a odpůrce Rukopisů. Gebauer tvrdil, že "leťal" je novotvar, kterého dle svědectví památek v polovici 14. století ještě nebylo. Na to Flajšhans: "leťal" je doloženo v žaltáři Wittenberském, vydaném od prof. Gebauera a jím samým do polovice 14. století položeném: abych leťal, kněžie leťala. Velmi závažná je dále Flajšhansova kritika Gebauerova "Staročeského Slovníku" v "Osvětě" r. 1901, kde uvádí velký počet slov ze staročeských spisů, která v tom slovníku chybí.

Doklady ze staročeských spisů, vyvracející námitky Gebauerovy, množily se hned po prvním jeho článku v "Athenaeum". Profesoři Prusík, Kalousek a mnozí jiní plnili jimi Vlčkovu "Osvětu" r. 1886. Jedna z námitek Gebauerových byla, že v Rukopisech je na četných místech chybný sled časů, že se tu užívá času nedokonaného (imperfekta); kde by měl být čas dokonaný (perfektum). Ale i pro tyto oochylky byly uvedeny četné doklady ze staročeských spisů. Mně tehdy napadlo místo z R.Z.: "Priletieše družná vlačtovica, priletieše ot Otavy krivy, sěde na okence rozložito v Lubušině otně zlatě sědle, sědle otně světě Vyšegradě, běduje i narikaje mutno". To jest: přilétala, sedla; místo domněle správného: přiletěla, sedla. Kdo však viděl, jak vlaštovice opětovně přilétá, než sedne, uzná, že také básník viděl vlaštovici přilétati, zvláště když je mu vlaštovice obrazem pověsti, která také opětovaně přilétá, než sedne. Augur, který zná let ptáků, nenechá se tu zmásti od "athenčíků".

Velmi horlivě a důrazně vyvracel filologické námitky Gebauerovy proti Rukopisům prof. O. Seykora (Na obranu Rukopisu Královédvorského, v Praze 1893). Položíme zde jeho doklady proti námitkám Gebauerovým vedle sebe, abychom obojí posoudili. Gebauer: příčestí sražem (místo sražen) v R.K. není ve staré češtině. Seykora: štítný, člověkem učiněm, pokřestěm. - Gebauer: "dlužna obět bohóm", R.K., není ve staré češtině. Seykora: štítný, bohu chválu dlužnú vzdávati máme. - Gebauer: Ot (otec) je původní tvar, jenž se neudržel ve staré češtině. Seykora: Kamenem stavěl Pardubice pan Vilém jeho ot vysoce urozený. - G.: panstvo v R.K. není prokázáno ani pravděpodobno ve staré češtině.. S.: štítný - k tomu kůru (dominationes) stav světského panstva móž býti připodobnán. - G.: Citoslovce Ajta! nebylo ve staré češtině. Tak již 1879 A. V. Šembera: "Ajta," citoslovce ve spisech českých a vůbec slovanských neslýchané. S.: Ajta není ani v Rukopise, který je psán hustě; nutno čísti: aj, ta; "Aj, tu Jaroslav jak orel letě". Sám Hanka v prvním otisku Rukopisu psal aj tu, Tak třeba děliti též iz: "tamo k chlumku i z Tater přemnožstvie". - G.: slovo vražba, R.K., v češtině vůbec se nevyskytuje, nýbrž jen vražda. S.: Tu třeba uvésti příslušné místo z "Jaroslava". Křesťané na chlumku, obklíčení od Tatarů, prahnou žízní. Vestoň je vybízí, aby se raději vzdali Tatarům.

"Tu Vratislav jak tur jarý skočí, Vestoňa za silně paži chváti, die: Prorado, skvrno křesťan věčná, v záhubu chceš vrci dobré ludi? Ot boha na milost ždáti chvalno, ne v porobě od sveřepých Tatar. Neroďte, bratřie, spěti v pahubu! Přetrpěchom nejlutějej vedro, bóh ny sílil v rozháralé póldne, bóh nám sešle pomoc úfajúciem. Zastyďte se mužie takých řečí, ač se hrdinami zváti chcete. Pohynem-li žizniu na siem chlumce, smrt sie bude bohem zaměřiena, vzdámy-li (sě) mečiem našich vrahóv, sami vražbu nad sobú spáchámy. Mrzkost jest poroba Hospodinu, hřiech v porobu samochtiec dáti šiju." ...

Vražba v té souvislosti neznamená vraždu, zejména ne sebevraždu, nýbrž vraždění od Tatarů, vzdáním se zaviněné. Slovo vražba je tvořeno podle paž(ď)ba, dlaž(d)ba, věs(t)ba (Dalimil).

Dále. Gebauer: "Aj ty Záboju, ty pěješ srdce k srdcu piesniu z středu hoře jako Lumír, ký pěním bieše pohybal Vyšehrad i vsie vlasti." Hýbati něco je novověký germanism (etwas bewegen). Seykora: V žaltáři Wittenberském, vydaném od Gebauera, se čte: ruka hřiešníkova nehýbaj mne. Hattala upozornil, že by "slovy i pieniem bieše pohýbal Vyšehradem i všemi vlastmi" bylo hromaděním instrumentálů. Pohýbal nemá tu význam hmotný, nýbrž duševní. Gebauer přikládal slovu zamiesiti v R.K. a jeho významu průkaznou moc. Seykora věnoval tomuto slovu a jeho významu zvláště mnoho studia s výsledkem, že slovu tomuto Gebauer, ale ani Hanka, nerozuměli. Znamená na příslušných místech Rukopisu a Alexandreidy "roznítiti mysli".

Jaký je vysledek tohoto souboje filologův? Gebauer uznal, že dvě z jeho námitek byly vyvráceny. Ale doložil: dejme tomu, že by obhájcové (Rukopisů) vyvrátili šťastně a důkladně všecky námitky odpůrcův: je tím obhájena a dokázána pravost RKD? Nikoliv! Nýbrž dokázáno jest jen to, že námitky odpůrců byly nesprávné.

Tento zvláštní methodický obrat znamená: i kdyby žádných námitek proti Rukopisům nebylo, nebyla by tím dokázána jejich pravost. Podezření, že jsou podvrženy, by trvalo dále. Důvod podezření neprýštil by tedy z faktických námitek, nýbrž z nějakého principu, a dokazování jejich podvrženosti by bylo peticí principu, což je postup ve vědě naprosto nepřípustný. O tom později více.

O novou obranu R. Královédvorského pokusil se dr. V. Flajšhans (v Časop. Č. Musea r. 1896), míně, že jazykové odchylky musí se dáti vysvětliti; postavil se tedy na stanovisko pravosti R. Královédvorského, ale R. Zelenohorský uznával za padělek. Vysvětlil celé sto Gebauerových námitek. Ale Gebauer (v Listech filologických r. 1896) odmítl jeho vysvětlování každé jednotlivé námitky zvláště a prohlásil s důrazem, že všechny jeho námitky trvají v plné síle a platnosti dále. Trvají i námitky "zaměšiti se, vražba" a j., při čemž se zcela přezírají výklady Seykorovy. R. Královédvorský je padělek, končí Gebauer, po obraně Flajšhansově, jako před ní. "Ani Flajšhans, vynikající nad jiné obhájce, ho obhájit nemohl. Vrhl se do propasti, která dělí R. Královédvorský od textů pravých a propast se nad ním neuzavřela, nezmenšila se ani o píď."

To zní jako odsouzení. Ale nestranný pozorovatel tohoto filologického zápasu mohl by se pozastaviti nad touto záhadou: je-li v Rukopise Královédvorském takové množství jazykových chyb a odchylek (Gebauer mluvil o "hekatombě"), v Rukopise, jehož rozsah na 12 malých listech je velmi skrovný, jak bylo vůbec možno pokládati text tohoto Rukopisu za staročeský a rozuměti mu?

V novější době změnilo se poněkud stanovisko našich filologů k Rukopisům, ač stále pevně jsou přesvědčeni o jejich podvrženosti. Kdežto dříve vyvrhovali Rukopisy nejen z výkladní skříně v Museum, nýbrž i z české literatury jako její poskvrnu, nyní již je přijímají do literatury, ano uznávají i jejich zásluhy o český jazyk i literaturu. Doklad uvedu později. Zatím připomenu jen článek Ant. Frinty "Rukopisné podvrhy a naše spisovná řeč" v "Naší Řeči", r. II., č. 1., 1918. Tu se praví:

Mladistvým původcům R.K. a Z. se podařilo, když se tyto jejich výtvory staly duševním majetkem nejširších vrstev národa, jednak trvale vzkřísiti mnohá skutečně staročeská slova, jednak uvésti do oběhu výrazy buď přejaté z jazyků slovanských nebo uměle utvořené. K obému úkolu stačilo totiž filologické vzdělání V. Hanky, pilného a ovšem pletichářského a fanatického žáka "patriarchy slavistiky" (Dobrovského).

Následuje seznam slov, která se ujala "hlavně vlivem plně zažitých podvrhů":

blána, děva, dřevce, jarý, komoň, křepký, kuropění, ladný, letadlo, okřídlenec, luh, mlat, mužstvo, nýti, osudí, osvěta, panstvo, pěvec, plst, protknouti, rodný, rozezlený, rozvaděný, rozplakati, shluknouti se, srotiti se, těkati, úporný, úsilný, věhlas, vznikati, zračiti se, žežulice. - Ajta(!), báje, běsniti, blahodějný, drnkati, hoj, holedbati se, hrabivý, chrabrý, chvalno, jun, ledovitý, lepotvárný, nedozírno, nosec, obzírati, rachot, rozhalený, rozhořívati se, rozohniti, sáhodlouhý, setnina, shluk, sténání, sveřepý, táhlý, tlupa, trapný, vid, vojevoditi, vysokorostlý, zasténati, zemanka, zora, žalný, žároviště, žírný.
Zúčtujeme-li tato aktiva R.K. a Z., byla jimi trvale obohacena nová čeština o více nežli sto slov...

Nad tímto doznáním třeba se zamysliti. Zdaliž ten opovrhovaný Hanka (a jeho mladiství soudruzi) nebyl veliký genius? Který z našich spisovatelů tak velice obohatil naši básnickou mluvu? A tu nelze potlačiti pochybnost, zda právě Hanka byl k tomu způsobilý; tu pochybnost nepotlačí v sobě ani filologové, proto hledají jiných, neznámých autorů.

A konečně: nejsou-li v tom seznamu slova, která snad ode dávna žila v národním jazyku, třebas i nebyla nalezena v žádném staročeském spise? Drnkati, rozezlený, rozvaděný, rozhalený, děva, žežulice?

Mezi slovy od neznámých autorů Rukopisů utvořenými jsou též vlastní jména: Lubor, Lumír, Morana, Chrudoš, Šťáhlav, Slavoj, Záboj aj. O těch také tvrdili odpůrci Rukopisů, že byla vymyšlena od padělatelů, ježto jich není ve staročeských spisech.

A hle! Jeden z nejvěrnějších realistů, J. Peisker, nalezl v Urbariu vesnice Holkovic u Nepomuku zápis z r. 1460, kde mezi svědky jest jmenován Zdeněk Šťáhlavec ze Šťáhlav. Mají tam tedy, praví vtipně Peisker, i Rukopis Zelenohorský i toho Šťáhlava.

A Záboj! "Naše Řeč" v II. č. 7, 1918, přinesla ke článku Frintovu opravu dra Dobiáše, podle pramenů k dějinám Pelhřimovským. L. 1447 zapsán jako rukojmie Jan ze Bříšť Starých, řečený Záboj. L. 1458 obec Pelhřimova města oddala lúku Zábojovi, a to pod struhú Zábojovú. L. 1570 uvádí se mezi svědky Jíra Záboj.

Potom však v č. 8. "Naší Řeči" upozorňuje ředitel měšť. školy Jos. Drbohlav v Železném Brodě, že slovo záboj vyskytuje se též jako jméno obecné; záboj je lis nebo stoupa na tlačení oleje; dosud se v tom kraji říká v některých statcích "v záboji". Poněvadž, praví p. Drbohlav, v městských knihách pelhřimovských píší se doklady s malým písmenem počátečným, šlo asi o podobnou přezdívku.

K tomu poznamenává redakce "Naší Řeči":

Uveřejňujeme tento výklad, protože jde o slovo důležité v otázce pravosti RK... Kdyby básník Záboje z RK opravdu byl žil v XV. století nebo ještě dříve, zajisté by byl znal význam obecného jména záboj, dnes zaniklého, a sotva by ho byl užil na pojmenování svého reka. Záboj v RK není přezdívka ani příjmení, nýbrž jméno osobní jako Přemysl, Jaromír, Václav a t. p.; a má-li p. ředitel ony doklady tohoto jména ze století XV. správně za doklady přezdívky nebo příjmení, zůstává "Záboj" jako skutečné osobní jméno i nadále bez dokladů, kromě RK.

Má-li p. ředitel ony doklady tohoto jména správně za přezdívky, tedy jest jméno Záboj i nadále bez dokladů! Uvedl jsem tuto věc ne pro jméno Záboj, nýbrž pro znázornění vědecké methody odpůrců Rukopisů.

Filologické námitky proti Rukopisům nejsou s to, aby dokázaly nevývratně podvrženost jejich tak, že by pravost Rukopisů byla naprosto vyloučena. Ani poslední slovo k diskusi o pravost Rukopisů, které pronesl prof. M. Weingart (Demokr. Střed, č. 24, 8.IV.1927) toho nedokázalo. Jazykové útvary nejsou právě tak nutně určené, jako útvary chemické, např. voda - H2O, nebo dokonce útvary mechanické, jako "píst v lokomotivě". Mluva je svobodný výtvor životní. Výtka, že slovo "kurzie se" je v R.KD. nesprávně místo správného "kúří se", může se týkat způsobu označování délky. Vytýkati tvar "neseši" místo "neseš" též není průkazné, jestliže třebas i jediná staroslověnština, řeč. sv. Cyrilla a Methoděje, měla tvar "neseši". Není průkazné jako tvar ve staré češtině nemožný dual "letítě" místo "letíta" pro všechny tři rody, jestliže tvar "letítě" je zaznamenán ze slovinštiny, která se ozývala ještě ve 13. století ve Vídní. Ostatně v "Beneši Heřmanově" střídají se oba tvary: "srazistie tu obie stranie", a několik řádek dále: "tako stasta obie stranie". A nelze konečně vytýkat ani slovo "ves", ve smysle "všechen", místo správného -š-, jestliže v ruštině a jihoslovanštině je tvar s -s-. Ostatně je tu i otázka, jak měl písař naznačiti hlásku -š-? Tak se čte v "Jaroslavu": Hrziestensti lude, vstase, kdiz sie slise Kublaj, a j. Nelze Rukopisům vytýkati pravopis. Hanka, kdyby byl Rukopisy "dělal", byl by se snad spíše mohl splésti s diakritickými znaménky? Není dobře dovolávat se příliš odbornictví. Otázka Rukopisů není jen věcí filologie a historie. V ní rozhodují také všeobecně platné vědecké zásady. Tak např. je zcela nepřípustná takováto logika: "jsou-li Rukopisy jazykově dobré a pravé, pak celá bohatá a krásná litreatura staročeská - je falešná a podvržená. Anebo naopak tato tvorba je původní - ale pak Rukopisy jsou padělky českého romantismu z počátku XIX. století. Třetí možnosti není." Třetí možnost jest, že jsou pravé obojí.

Odpůrci Rukopisů přičítají těm, kdo neuznávají naprosté průkaznosti jejich důkazů, nečisté pohnutky: neukojenou ctižádost, uraženou ješitnost osobně nespokojených jednotlivců, snahu způsobit nepříjemnost skutečným nebo domnělým protivníkům. A projevují nad tím odpor slušného člověka. - Není dobře dávat takto najevo své city, jde-li skutečně o vědu.

Jest věcí osobní mravní odpovědnosti, ukazovati prstem na Hanku jako podvodného padělatele Rukopisů a vysvětlovat jeho znalostí a neznalostí staré češtiny jejich jazykové chyby a zvláštnosti. Neboť není žádného důkazu pro to. Red. Kuh byl za to dvakráte odsouzen pro utrhačství. Soudní akta s přísežnými výpověďmi svědků jsou zachována, každý soud musil by je uznat za authentická. Hanka sám před soudem, na sklomku svého života, přisahal, že Rukopisů nepodvrhl. Jeho právní zástupce, slovutný zakladatel nového právnictví českého, JUDr. Jos. Frič, byl skálopevně přesvědčen, že se Hankovi děje křivda, podle svědectví prof. Jar. čelakovského, jenž v mládí se stýkal osobně s Hankou u Fričů, a jenž sám měl za nemožné uvěřiti, že by muž, jenž s takovou rozhorleností se vyslovoval o podezření naň uvaleném, mohl by míti podíl na takovém skutku (Upomínka na oslavu JUDr. J. Friče, ve Slaném 1904). Nebylo by slušné a důstojné mít úctu ke svědectví vrstevníků Hankových?

Weingart postavil se tu předně proti pověře o krásném a domněle starobylém rázu písma obou Rukopisů; byla prý nadobro rozbita podrobným palaeografickým rozborem Václava Hrubého v brožuře "Rukopis Královédvorský padělek Hankův" (1919), ve kterém Hrubý ukázal, že písmo tohoto rukopisu nemá vůbec jednotného tahu, že je graficky nedokonalé, že jeho iniciálky jsou v době, do které jsou kladeny, stylově nemožné, že jisté písemné zkratky a spřežky, které jsou časté v obou rukopisech, nikde jinde se neyyskytují, a že různé písařské indicie v obou rukopisech ukazují bezpečně na Hanku a obviňují ho, že on psal oba Rukopisy.

Jaký ráz má písmo R. Zelenohorského a R. Královédvorského, ukazují zde přiložené fotografie Husníkovy z r. 1889, oranžovým světlem, v němž právě písmo vystupuje velmi zřetelně. Vlastní názor vyvrací nejlépe namlouvané pověry; také pověry namlouvané Hankovými obviňovateli. Neobmezená smělost takového namlouvání má krýti nedostatečnost důkazů. Není-li to také tak se smělými dohady a konstrukcemi o hranicích říše Boleslavů?

Z toho všeho jde najevo, že filologické námitky proti pravosti Rukopisů nic nedokazují. Filologie jest asi věda nejistá, staví na pohyblivých základech. To je zcela přirozené; a není takovou filologie sama, jsou takovými všechny vědy, jejichž předmětem je život. Někteří filologové jsou přesvědčeni, že filologická věda stanoví zákony, podle kterých se tvoří lidská mluva, a že tím také určuje, co je v mluvě možné a co nemožné. Tak se mluvilo o zákonech, které určují způsoby tvoření a proměňování hlásek, mluvnických tvarů a vazeb. Odchylky od těchto zákonů se vylučují jako chyby. A na takovémto přesvědčení se zakládají filologické důkazy nesprávnosti jazyka v Rukopisech, a tudíž jejich podvrženosti.

V takovémto důkazu podvrženosti Rukopisů je zřejmá logická mezera. Co je filologicky nesprávné, nemusí proto býti podvržené. To by obstála původnost málo kterých spisovatelů. V oné logické mezeře skrývá se zase předpoklad toho, co se chce dokázati: Hanka znal starou češtinu tak dobře, že v ní mohl dělati básně; ale přece zase nadělal v tom chyb, které prozrazují jeho padělek. A při tom předpokládá se ještě i to, že opravdu staročeský básník by byl nemohl dělati chyby proti gramatice stanovené podle některých staročeských spisů od novočeského filologa.

K takovému přesvědčení o zákonech filologické vědy mohou dospěti, kdo zkoumají lidskou mluvu jen ve spisech, kde ustrnula v jakýsi objekt. Avšak lidská mluva náleží k lidskému životu a sdílí s ním jeho neustálou tvořivou proměnlivost. Lidská mluva je psycho-fysiologický výkon a náleží k oblastem biologie.

V biologii však dochází se ku poznání, že není žádných nezměnných zákonů, kterým by podléhal život, nýbrž že život se vyznamenává tvořivou přizpůsobivostí v mezích zákonů nerostné přírody. Ano, ve fysice a chemii platí zákony bez výjimek, zákony tíže a pádu, zákon gravitační, zákony lomu světla, slučování prvků atd. Avšak i tyto "železné zákony přírody", ač nepřipouštějí výjimek, obsahují přece neurčenosti, kterých využívá život ke svobodnému tvoření. Jest jediný biologický zákon, jenž nutí bez výjimky, to jest zákon nebo pud sebezachování a zachování i zvelebení svého rodu, zachování života vůbec. A právě tento zákon pudí k neustálé, volné tvořivé přizpůsobivosti. Proto jsou v biologii jen pravidla, potvrzovaná výjimkami. Právě tak je tomu v gramatice, určující pravidla zvláště význačného výkonu životního, jakým jest lidská mluva. Zkoumání mluvy není jen věcí filologů, nýbrž také fysiologů. Mluvové pohyby, kterými se pronášejí hlásky, a které právě určují charaktery těchto hlásek a jejich proměny, náležejí výzkumu fysiologickému; a fysiolog může se tázati filologů, jsou-li jejich definice "samohlásek" ve školních učebnicích správné, čím se liší b a p, s a z, š a ž; je-li rozdíl mezi i a í toliko v délce, atd. Není tedy vědecky správné, když by filologové odmítali zasahování nefilologův do svého oboru; a právě realism stavíval se proti neomylnému "odbornictvi". Všechny vědy navzájem do sebe zasahují, biologie nejvíce.

VI.

Filologické důkazy nestačí k vědeckému poznání, že jazykové odchylky v Rukopisech od gramatiky zbudované na některých staročeských spisech, positivně zjišťují, že Rukopisy jsou podvrženy. Nejen že filologie nemůže podati positivného důkazu, poněvadž není filologických zákonů, nýbrž i proto, že v oněch důkazech jsou logické mezery, a co je nejpovážlivější, že se v nich předpokládá, co má býti teprve dokázáno.

Positivný důkaz podvrženosti Rukopisů může být jen důkaz materialný, fysikální a chemický, na základě fysikálních a chemických zákonů. To uznával také Gebauer při svém vystoupení proti Rukopisům: vydrží-li Rukopisy zkoušky palaeografické a chemické - laudabiliter me subjiciam, chvalitebně se podrobím. A Gebauer sám hledal důkaz podvrženosti RKD v obou proužcích, které se zachovaly vedle 12 celých listů. Tento "proužkový důkaz" pokládali realisté za rozhodující, za "důkaz pro každého", poněvadž mechanicky průkazný. Důkaz zakládá se v tom, že na proužcích je málo písmen přeříznuto, že jsou někde při okraji větší mezery k písmenu. Gebauer dovozoval z toho, že písař psal některé písmeny na okraji kuse, aby vzbudil zdání, že proužky jsou oříznuty z popsaných listů celých.

Tento "důkaz pro každého" rozebral zvláště prof. I. B. Mašek. Je skutečně průzračný pro každého, pravý vzorek realistické vědecké methody. Důkaz zase předpokládá falsatora, a to velmi prostoduchého. K čemu nápodobil jako přeříznuté kusé písmeny; mohl přece proužek popsati a na okraji přistřihnouti. A proč raději nepopsal celý list? Jaký úmysl měl s těmi proužky? Pamětníci v Králové Dvoře mínili, že ty proužky byly ustřihány z rukopisné knížky k zalepování měchů u varhan, v kterémž podání je logika pochopitelná každému, kdo není předpojat ideou podvrženosti.

Palaeografické zkoušky nenalezly na Rukopisech žádné známky podvrženosti. Uvedli jsme již vyjádření Emlerovo. Palacký, jehož rukama prošlo tolik starých, středověkých rukopisů, byl nejrozhodnějším obhájcem pravosti Rukopisů. Dobrá zdání cizozemských palaeografů uvedeme později.

Realisté však objevili v R. Zelenohorském grafický důkaz jeho podvrženosti. Prof. Dolanský vypátral v "Rukopise" kryptogram "Hanka fecit" (Hanka udělal). Reprodukoval fotograficky příslušné místo "Rukopisu" ve vědeckém časopise Gebauerově "Listy filologické", jakožto zřejmý důkaz padělání; a tento "Hankův zrádný podpis" dotvrdil všechny nerozhodné filologické důkazy. Heslo "Hanka fecit" odzbrojovalo všechny zastánce Rukopisů. Jejich porážka byla "zpečetěna".

Chemické zkoušky Rukopisů vykonali s velmi přesnou důkladností, kromě staršího Cordy, Vojtěch Šafařík, profesor chemie na universitě, jehož velmi podrobné výzkumy Rukopisů nebyly uveřejněny, ale jsou zachovány v dobrých rukách. Známé jsou zkoušky, které konal z příkazu musejního výboru r. 1886 profesor chemie na české technice Antonín Bělohoubek.

Podrobil, před komisí k tomu zřízenou, Rukopis Královédvorský četným chemickým zkouškám srovnávaje je s rukopisy k tomu cíli nově nápodobenými. Jeho zkoušky nepodaly žádného svědectví proti pravosti RK, ale podstatné nálezy mluvily pro jeho pravost. Avšak prof. Gebauer, opíraje se o dobré zdání německého chemika Wislicena a o rady neznámých chemků domácích, podrobil chemické zkoušky Bělohoubkovy odmítavé kritice. Požadoval od chemie důkaz pravosti Rukopisu, za takovýchto podmínek: aby zkoumatelé měli několik rukopisů z r. 1817 a několik rukopisů ze stol. 14tého, aby oboje - mimo stáří - byly stejné s R. Královédvorským, to jest, aby byly psány na pergameně tak starém a také kvalitativně takovém a tak připraveném, touž tekutinou, aby písmo bylo všude stejně a tak hluboko perem vryto jako v RKém; aby oboje rukopisy od napsání svého do dnešního dne byly podléhaly týmž vlivům zevním jako RKý, a nijakým jiným.

Tyto nemožné podmínky uskutečniti náleželo by ovšem těm, kdo dokazují podvrženost Rukopisu. Bělohoubek arci takového důkazu pravosti Rukopisů nemohl podati. A tak Gebauer, nedbaje odbornictví od filologů tak zdůrazňovaného, rozhodl, že není správná, že jeho vývody jsou naprosto liché, jež dlužno v interesu samé vědy chemické hned vyvraceti; že jeho zkoušky a výklady jsou vesměs chybné a klamné, jsou bez ceny.

Ale přece jeden nález Bělohoubkův uznal Gebauer za cenný jako svědectví proti pravosti RKého: prof. Bělohoubek nalezl - berlínskou modř... pod berlínskou modří jest barva jiná... ale proč by nemohl falsarius okolo 1818 více barvami mazati? Vyskytuje se někde v rukopise pravém berlínská modř?

Všechny námitky Gebauerovy osvětlil bývalý asistent Bělohoubkův prof. české techniky J. Schneider ve spise "Poznámky k námitkám proti Bělohoubkovým zkouškám Rukopisu Královédvorského", vydaném r. 1921. Připojil tento doslov:

"Všecky jejich námitky proti Bělohoubkovým nálezům i vývodům jsou úplně bezpodstatny. Jejich vlastní zkoušky daleko nedosahují přesností zkoušek Bělohoubkových. Vidíme-li, jakých povrchností se dopouštěli protivníci RKého v chemické části sporu, pozbudeme veškeré obavy, že by byli měli protivníci v jiných odborech při důkazech padělanosti větší úspěch; nebyli by se museli utíkati k námitkám, činěným proti chemické zkoušce. Pochybovatelé mýlili se jistě, podezírajíce starobylost Rukopisu Královédvorského!"

Ve všech chemických zkouškách chovaly se Rukopisy zcela stejně jako rukopisy skutečně středověké, kdežto novotné padělky, uznávané od filologů za pravé, ihned se prozradily. Rozdíl zakládá se v tom, že na starém rukopise inkoust hluboko pronikl do tkáně pergamenové, kdežto na rukopise nedávném inkoust zůstává na povrchu pergamenu; proto se nechá snadno smýt a neoživne po smytí např. sirníkem amonným. Na starém rukopise smytím sice pobledne písmo též, ale oživne a ztmaví po natření sirníkem amonným.

Odpůrci Rukopisů tu namítali, že pronikání inkoustu do hloubky pergamenu může se urychlit umle, když se právě zhotovený rukopis vystaví "delší čas" vlhkosti. Avšak, námitky jsou dvojí: faktické, které namítají prokázanou skutečnost, a hypotetické, které namítají všeliké myšlené možnosti. Námitky faktické musejí se ve vědě respektovat, pod trestem vyloučení z vědy. Hypotetické námitky mají ve vědě také cenu, ale jen jako otázky, na které nutno odpověděti tím, že se možnost přetvoří ve skutečnost.

Realistům náleží, podle jejich programu, poznávat jádro věcí, činit jen faktické námitky; anebo, přetvořovat hypotetické námitky ve faktické. Nyní mají k tomu všechny prostředky. Mohou vypsati cenu pro naše umělce grafiky, dát jim všechny moderní grafické pomůcky: nechť zhotoví takové rukopisy, které by obstály při všech palaeografických a chemických zkouškách, jako Rukopisy obstály.

Hypothetické námitky ovšem nesmějí býti takové, že by namítaly vymyšlené nemožnosti. Jestliže Hanka padělal Rukopisy, kdy to dělal? Jak dlouho choval Rukopisy ve vlhku, než je "objevil"? Jak dlouho překládal básně obou Rukopisů do staročeštiny? Jak dlouho skládal tyto básně? A jak byl stár, když tyto básně "objevil"? Zdá se tak, že padělání Rukopisů bude se musit položiti nejméně před narození Hankovo.

Avšak Bělohoubek zjistil, že v Rukopise Královédvorském iniciálka N ve slově Neklan je provedena berlínskou modří, pod kterou ovšem objevil starší červenou barvu. Berlínská modř je barvivo známé teprve od počátku 18. stol. Ačkoliv odpůrci Rukopisů nic nedávali na barvičky, přec jen přijali berlínskou modř jako positivný, exaktný důkaz podvrženosti Rukopisů. "Altczechisches Berliner-Blau", smála se "Bohemia" v únoru 1887.

"Hanka fecit" a "berlínská modř" to byly důkazy podvrženosti Rukopisů, které umlčely jejich obhájce. Nyní teprve mohl býti každý vystaven veřejnému posměchu jako člověk neschopný vědecky mysliti, kdo ještě v Rukopisy "věřil".

Přes to však byly tu značné nesrovnalosti. Rukopis Zelenohorský, v němž objevil Dolanský "zrádný podpis Hanka fecit", byl nalezen r. 1817 mezi starými listinami na zámku Zelené Hoře u Nepomuku od důchodního Jos. Kováře a od něho r. 1818 poštou zaslán purkrabímu hr. Kolowratovi, jenž jej odevzdal zakladateli Musea království Českého hr. Kašp. Sternbergovi. Jak by byl Hanka, kdyby byl padělatelem tohoto Rukopisu, jej podstrčil mezi staré listiny na zámku Zelené Hoře?

Ano, Hanka nenalezl ani Rukopisu Královédvorského. O tom máme svědectví od účastníka této události, Jana Šafra, zjištěné soudně k žádosti Palackého, jenž se byl za tou příčinou odebral do Dvora Králové. Stejné přísežné svědectví máme od soudu, který soudil Hankovu při proti redaktoru Davidu Kuhovi; ten opíraje se o universitního bibliotékáře Zeidlera, označil Hanku v "Tagesbote aus Böhmen" r. 1859 za padělatele RKD. Kuh byl dvakráte odsouzen, ale vídeňská vláda potlačila provedení rozsudku. Soudní akta tohoto procesu jsou zachována v pevných rukách.

Ono svědectví o návštěvě Hankově ve sklepení kostelní věže 16. září 1817 zní:

"Po té jali se prohlížeti knihy uložené na skříni. P. Borč, jenž byl postavy vysoké, chtěl sundati kancionál, ale poněvadž byl těžký, posunoval jej sem a tam, aby objemnou knihu přitáhl blíže. Při tom spadlo na zem několik pergamenových lístků, které dostaly se posunováním knihy na okraj skříně. Já (Šafr) jsem je zvedl a odevzdal P. Borčovi, který podal je Hankovi se slovy: to budou asi latinské modlitby."

Jiná svědectví, zejména poštovního pokladníka Puše, ujišťují, že ony knížky byly již před návštěvou Hankovou známy. Dohad, že Hanka den před tím ony lístky na místo podstrčil, nemá žádného základu.

VII.

Realism podnikl boj proti Rukopisům z pohnutek, kterým dával význam vysoce mravní: odhaliti pravdu české minulosti, obhájiti čest národa před podezřením, že jeho dávné dějiny i jeho probuzení má podvržený základ, a konečně hájiti svobodu vědeckého bádání a kritiky. Ale projevy, výše uvedené, poukazují ještě na jinou pohnutku. Rukopisy líčí spořádané rodinné i státní zřízení českého národa v dobách předhistorických, a jeho dávnou hrdinskou minulost i vysokou kulturu.

"...jak je možné, že my, Čechové, jako národ středoevropský lišili jsme se ode všech sousedů, že jsme měli zřízení zemské a kulturu takovou, po které není v Evropě jinde potuchy?"

Jinde v Evropě byla sice také již kultura, ale Slované jí neměli míti. To jest asi motivem přesvědčení, že Rukopisy jsou podvrženy. Peisker, o jehož upřímnosti není pochyby, zašel po této cestě, z jakési slovanské melancholie sebe sama snižující a obviňující, příliš daleko; dokazoval, že staří Slované neměli vůbec žádné kultury ani státního zřízení, že byli vždy otroky Tatarů, Turků, Germánů. Tak daleko nechtěli jíti realisté; vyvraceli studie Peiskerovy. Ale valného mínění o staroslovanské kultuře neměli. Slovo "kniha" je sice společné všem Slovanům, tedy slovo dávné; ale písma Slované neměli. Kdyby byli naši buditelé před r. 1817 znali skutečně slavnou českou minulost husitskou, nebyli by se obraceli do šerého českého dávnověku - a nebyli by padělali Rukopisy. - Tu je kořen předpokladu, který se má dokázati; to jest ona petitio principii.

Avšak boj proti Rukopisům, který měl takové mravní pohnutky, přinesl zvláštní ovoce. Vyrostl z něho čtrnáctidenník "Čas", o čemž podal dr. Herben R. 1911 takovou zprávu:

"Čas" vyšel z kroužku, který stál uprostřed mezi "Athenčíky" a mezi studentskými kruhy, utvořil se z mladších spisovatelů, profesorů a kandidátů i z jiných zástupců inteligence. Rukopisná vřava sblížila tento kroužek. Scházelo se nás s počátku jen několik večer, abychom ulevili zadrženému přes den rozhořčení, neboť den co den přinášel odpůrcům Rukopisů žurnalistické pronásledování. Později vzrostl náš zuřivý kroužek o starší soudruhy... Vyhledávali jsme kavárny a hostince, kam vlastenci nepáchli. Byli jsme dobře pozorováni vlastenčící policií v Nár. Listech. Kde se vzalo tu se vzalo heslo vydávat časopis. Řeklo se, ať vyjde třeba jen 5 čísel nějakého plátku, ale rozkřikneme se. Prof. K. to byl, jenž navrhl jméno listu Kramflek. Měl mluvit slova s opatkem. Chtěli jsme provést více méně jen klukovský kousek - vytlouci národu okna a zmizet... Naším válečným heslem bylo: řezat, řezat a řezat! Řezat všechno, co jsme nenáviděli... rozbíjet a ničit starý svět český, aby na troskách jeho vykvetl svět lepší.
(Dvacet let "Času" 1886-1911. Příloha "Času" k č. 347 ze dne 16. prosince 1911.)

První článek tohoto nového časopisu zněl: "Naše dvě otázky", kteréž byly: zda-li náš zápas o zachování národnosti stojí za tolik marného usilování; a zda by pro nás nebylo lépe přimknouti se k velkému národu, jehož kulturou bychom získali.

Tento článek narazil na prudký odpor. V "Nár. Listech" vyšel ostrý protest proti němu, který končil touto kletbou, namířenou proti prof. Masarykovi:

"I jdi k čertu, ohavný zrádče a přimkni se .. ke komu chceš..."

Avšak pisatelem onoho článku nebyl prof. Masaryk, jenž právě naopak, podle zprávy Herbenovy, jej pokládal za nevhodný. Za pisatele přihlásil se později žurnalista H. G. Schauer, "jenž opravdu zápasil v nitru svém s problémem přenárodnění", jak dosvědčil Herben. Šeredná byla ta okolnost, praví Herben, že právě redaktoři "Nár. Listů" věděli, že článek pochází od Schauera, kdežto veřejně po několik let připisovali jej způsobem zatvrzelým prof. Masarykovi.

Avšak r. 1922 vydal prof. Gruber "Paměti Bráfovy", v nichž kapitola III. má nápis: "Mé styky s T. G. Masarykem". Vydavatel v předmluvě praví, že vyžádal si zvláštní svolení k uveřejnění této kapitoly od prof. Masaryka, jenž je také velkodušně dal: "Slovem - nebudu uveřejněním v nejmenším osobně dotčen..."

V tomto smysle uvádím tu část oné kapitoly z "Bráfových Pamětí", poněvadž ony "Naše dvě otázky" jsou "problém malého národa", kterýž snad i dnes znepokojuje mnohého z naší studující mládeže; a poněvadž je to problém řešený již také v Rukopise Královédvorském: problém Vestonův a Vratislavův v "Jaroslavu". Bráf píše:

Důvody, pro které mezi námi znenáhla přestávali styky, dříve hojnější, anebo přesněji důvody, pro které jsem styků méně hledal, spočívaly v jistém morálním zklamání, jehož se mi pořáde více dostavovalo a pro které jsem pozbýval k němu důvěry.
Jeden z nejvýznačnějších případů, sem spadajících, souvisel s t. řeč. záležitostí Schauerovou. Kdyby pan Viktor Dyk, než napsal "Konec Hakenschmiedův", o tomto případě byl zvěděl, nebyl by si ho dal ujíti. Jdouce jednou z naší sobotní večerní společnosti octli jsme se, Masaryk, Storch a já, záhy v živém sporu. A pro tento spor jsem se nedal směrem k Vinohradům, kde jsem bydlil, nýbrž doprovázel oba soudruhy až na Smíchov, kde v Karlově ulici, podél Kinského zahrady vzhůru se vinoucí, bydlil Masaryk. A v čilé hádce vrátili jsme se zase k Oujezdské bráně a odtud opět vzhůru. Hádku vyvolal výrok Masarykův, stojí-li zápas o zachování naší národnosti za oběti, jež se mu přinášejí; nebylo-li by v kulturní příčině pro nás výhodnější připojiti se k nějakému velkému kulturnímu národu a uvolniti síly, nyní zápasem o zachování národnosti mařené, pro positivní práci kulturní, jejíž ovoce by nám z bohatého zdroje mocného kulturního života hojně plynulo, získali bychom větší horizonty a t. p. Přítel Storch, nad těmi a podobnými vývody, jež následkem hádky nabývaly u Masaryka jisté umíněné stupňovanosti, z míry se rozčílil, mluvil se zápalem, k jakému se mezi čtyřma očima zřídka dal strhnouti, odmítaje rozhorleně všecka Masarykova tvrzení. Já jsem sice také byl trochu dopálen, ale přece jsem zachoval jistou míru a obmezil se na rozumové důvody, když u Masaryka jiné neměly platnosti. Hlavně pak jsem kladl důraz na to, že odnárodnění širokých vrstev už jednou se u nás nepodařilo, a že by nebylo nižádným prospěchem kulturním, kdybychom měli zase k tomu dospěti, aby se vrstvy vyšší a inteligentnější odnárodnily, nikoli však široké vrstvy lidové, do nichž po dobu dlouhých generací nový jazyk tak snadno nepronikne, aby mohl býti prostředkem kulturním, a přerve, přetrhne-li se vzájemný vztah mezi vrchní a širokou spodní vrstvou národa odnárodněním oné, jak bylo již u nás jednou, jaký z toho vyplývá podle naší historie hrozný stav! Masaryk nechtěl připustit, že by se chod odnárodnění nutně zase a s takovým výsledkem opakoval atd. Zkrátka bezvýsledná tahanice názorů, která měla jen ten následek, že Storch přestal od té chvíle míti jakýchkoliv styků s Masarykem, já pak, připisuje jisté výstřednosti výroků, jež při tom padly o nás a našich snahách k udržení národnosti spíše za bezděčné přehánění, k němuž se dal Masaryk často ve sporech strhnouti, nepřikládal jsem tomu výjevu mnoho váhy. Teprve když po založení "Času" objevil se v něm článek mladého a nadaného, tak záhy zemřelého Schauera, žáka Masarykova, s podobnou, až nápadně podobnou tendencí, jakou měla v naší někdejší hádce slova Masarykova, oživil se mi obraz její a dostavilo se nemalé udivení, když po útocích pro ten článek na Masaryka ve veřejnosti podnikaných, on jevil tak málo chuti, také pro svou osobu se k ideám jeho znát, jevil všecku ochotu nechati ubohého Schauera na holičkách a vydati ho na soud velekněží v "Nár. Listech".

VIII.

Boj proti Rukopisům skončil jejich zavržením jako dokázaných padělků Hankových. Byly vyloučeny z české literatury i ze škol, kde se o nich mládež dovídala jen jako podvodných podvrzích; i v Museum musily být odstraněny s očí návštěvníků a uzavřeny. Nikdo se neodvážil hájit jich veřejně, aby nebyl vydáván obecnému posměchu jako nedouk.

První, kdo se toho přece odvážil, byl prof. J. L. Píč, archaeolog slovanský, správce archaeologických sbírek v Museum, spisovatel "Starožitností Země České". Přicházeje tu k době, do které ukazuje Rukopis Královédvorský, chtěl se zajistiti v jeho užití ve svém spise. Proto vyžádal si r. 1911 od jednatele musejního výboru prof. V. E. Mourka dva listy RKD a vypravil se s nimi do Paříže a do Milána, aby je předložil ku posouzení předním palaeografům. Vrátil se radostně s písemnými posudky, které mu dali palaeografové pařížští Prou, Chatelain, Berger, Couderc, a milánští Verga a Ratti. Všichni uznali Rukopis beze vší námitky za středověký, ze 14. až 15. století. Píč podal o tomto výsledku zprávu musejního výboru a uveřejnil 17. prosince 1911 v "Nár. Politice" článek: "RKD před mezinárodním soudem palaeografickým skvěle obstál", ve kterém také kritisoval odmítavě filologické a historické námitky proti Rukopisu. Článek zakončil větou:

"Dnes jsou všichni, kdož psali proti Rukopisu, na fakultě, a naučili celou generaci dívati se s úšklebkem na nejvzácnější památku naší literatury; ale jako zlato, kdyby je desetkráte po sobě hodil do bláta, zůstane zlatem, tak i Rukopis Královédvorský, uznaný soudem mezinárodním za rukopis XIV. věku, je nejen slavnostně rehabilitován, nýbrž zůstane i nadále chloubou našeho národa, a důkazem samostatného cítění, myšlení i jednání."

A tu se strhla vřava, podle programu: řezat a řezat, vytlouci národu okna a zmizet! "Čas" uveřejnil, již před článkem Píčovým, posměšný feuilleton podepsaný "septimán", který prof. Píče tomu přiměřeným způsobem poučoval. A "Nár. Listy", jejichž zakladatel dr. J. Grégr, byl tak horlivě Rukopisy hájil, přinesly lokálku "Planý poplach", ve které byl prohlašován za blbce, kdo ještě věří v Rukopisy.

Ale hlavní útok směřoval do Musea: kdo zplnomocnil jednatele musej. výboru, aby bez jeho vědomí vydal Rukopisy ke zkouškám? Zatím byl jednatel výboru prof. Mourek již dříve zemřel, takže Píč v něm pozbyl opory. Musejní výbor odložil jednání o zprávě Píčově. To rozrušilo mysl Píčovu tak, že se 19. prosince 1911 zastřelil. Znal jsem jej, byl mravně silný a dobré mysli; posměch "septimánův" byl mu jistě k smíchu. Ale že musejní výbor o jeho zprávě, které přikládal takový význam, vůbec nejednal, to jej asi k smrti zarmoutilo. Jak musejní výbor s Píčovou zprávou naložil, není mi známo. Péčí jeho přátel byla jím získaná dobrozdání palaeografův uveřejněna po dvou létech 19. prosince 1913 ve Večerníku "Českého Slova". Potom r. 1914 ve zvláštní brožuře "Píčův poslední odkaz" vydané od jeho přátel prof. Kryštůfka a ředitele Waňka.

Realisté velmi zlehčovali "hlasování" pro pravost Rukopisů, jak nazývali projev podepsaný čelnými muži r. 1886. Ale po smrti Píčově, 29. prosince 1911, vydali podobný projev, podepsaný od četných odpůrců Rukopisů v němž se praví:

"V poslední době podniknuty byly od některých neodborníků a také od zemřelého prof. Píče pokusy, za pravé vyhlašovati Rukopis Královédvorský, po případě Zelenohorský. Podepsaní přihlížejíce k těmto pokusům i k souhlasným projevům jedné, bohudík menší části publicistiky, prohlašují, že podvrženost Rukopisu Královédvorského (i Zelenohorského) a jejich sepsání Hankou a Lindou prokázána byla se stránky jazykové, historické, literárně-historické a také palaeografické hojnými, neklamnými, nevyvrácenými a nevývratnými důkazy. Jakékoliv další hájení těchto padělků nemůže býti nic jiného, než neodůvodněné opakování marných obran dřívějších, a zakládá se jen na klamných soudech a tvrzeních a na nedostatečném posuzování celé otázky."

V tomto dekretu nejsou uvedeny hlavní důkazy podvrženosti Rukopisů, které rozhodovaly v širší veřejnosti: berlínská modř a "Hanka fecit"; snad v důsledku důkazů také palaeografických, blíže neoznačených. Palaeografické důkazy, získané od Píče v cizině, neberou se na vědomí. A vůbec žádné průkazy a důkazy přednesené proti nevývratným důkazům realistickým.

To není věda. To je - "vědecké přesvědčení."

IX.

Neodborníci se nenechali zastrašiti dekretem 45 realistických odborníků, vrženým do hrobu za Píčem. Tohoto však přece tito odborníci nepočítali k neodborníkům. Ale často již neodborníci viděli, co odborníkům zakrývalo jejich "vědecké přesvědčení". Neodborníci Žunkovič, Kuffnerové, prof. V. Horák, B. Střemcha a j. hledali nových důkazů pro pravost Rukopisů. Snahy tyto horlivě rozhlašoval inž. Bareš, jenž ke stému výročí nalezení Rukopisů r. 1917 vydal provolání k české veřejnosti, aby věnovala pozornost novým zkouškám Rukopisů. Toto provolání odmítli odpůrci Rukopisů prostě poukazem na jeho "útočnost a náplň hrubých chyb a neznalostí základních požadavků české mluvnice."

Přes to vše změnilo se chování Realismu k Rukopisům po roce 1911 velmi pozoruhodně. Vím od původních odpůrců Rukopisů, že jim tato změna nebyla vhod. J. Hanuš vydal Rukopisy ve "Světové knihovně" (č. 933/35) jako cennou literární památku, ovšem z počátku 19. století, a v tom smysle jako "jedinou jejich obranu, jež vědecky jest ještě možna". Hanuš praví v úvodu ke svému vydání Rukopisů:

"Obsah Rukopisů představuje vrchol básnického tvoření druhého desítiletí 19. věku, a speciálně vrchol básnického tvoření Hankova a Lindova. Nemesis zaměnila úkoly dosavadních obránců a odpůrců; obránci stali se odpůrci, a kacířští škůdcové, hrobaři, Herostratové jsou dnes vlastně jedinými a nejhorivějšíme obránci Rukopisů. - U nás vlastně jen vinou obránců zapomenuto na (literární) význam Rukopisů. V zápalu boje proti staročeskosti Rukopisů bezmála jsme zapomněli, že Rukopisové ani po prokázání padělanosti neztrácejí svého významu, že zůstávají a zůstanou básnicky i historicky cennými památkami naší nové literatury. Jediné s tohoto hlediska možno dnes hájiti Rukopisů, právě tak neprávem zapomínaných, jako někdy přeceňovaných, ba obranu takovou pokládám v zájmu vědeckém i národním za jeden z předních úkolů naší literární historie." (Podtrhováno ode mne.)

Podvrženost Rukopisů jest Hanušovi nesporná:

"Rukopisové jako památky staročeské jsou nenávratně a na vždy ztraceni, každá obrana jejich pravosti a staročeskosti jest a bude marná, zbytečné maření času, sil i peněz."

Hlavní důkaz podvrženosti Rukopisů spatřuje Hanuš v psychologii romanticko-vlasteneckého úsilí na počátku 19. století a v literární historii. Romantika však ani Realismu není cizí. Dr. J. B. Novák uveřejnil k rukopisnému jubileu v "Naší Době" průkazný doklad, jak Napoleon měl vliv na vznik R. Královédvorského. Motiv osvobození vlasti od cizího vetřelce, který se vrací v tolika básních Rukopisu, je časovým thematem, které zpracoval také německý básník Kleist. Báseň Záboj, Slavoj a Luděk je skládána přímo pod dojmem Kleista. Nejpatrnější však je vliv postavy Napoleonovy v básni "Beneš Heřmanóv", kde je přímý ohlas bitvy u Chlumce, v níž Napoleonův maršál Vandamme utrpěl porážku od - spojenců. Víme-li nyní, že bitva u Chlumce inspirovala také Hanku k oslavné básni, je nám souvislost s Rukopisem jasna. To je nový důkaz podvrženosti Rukopisu. - Neníliž to romantický Realism?

Realismu rozhodně lépe sluší důkazy věcné, materialné. Proto také Hanuš zvláště vytýká "pověstný kryptogram Hanka fecit", a opětně "sensační objev Dolanského v Rukopise Zelenohorském, Hanka fecit". Při tom však je na pováženou, praví-li Hanuš, že Hanka, "někdy tak mistrný padělatel, svou dráhu ukončil jako všední fušer". Padělati Rukopis Zelenohorský písmem upomínajícím na 10. století, a Rukopis Královédvorský písmem odpovídajícím 14. století, bylo by skutečným mistrovstvím u 26letého studenta; ale mistrovstvím podivným, že další jeho pěstování skončilo všedním fušerstvím. Za důležitý znak podvrženosti uznává Hanuš také lesní rohy v básni "Jaroslav": vzazvučali hlasi rohóv lesních. Neboť podle Nejedlého, byly "lesní rohy" v Čechách známy teprve od doby Sporckovy. Ano, snad jako hudební nástroje. Ale na skutečné rohy troubilo se asi od pradávna i v lesích.

Hanuš vytkl dále, že význačným znakem romantického patriotismu v Rukopisech - znakem romantickým vlastencům velmi sympatickým - jest jejich zabarvení protiněmecké. V Záboji: "i přijde cuzí usilno v dědinu i cuzími slovy zapovídá", (cuzí, v tom se tají Němec). V Ludiši: "v míře válku múdro ždáti; vezdy nám susědé Němci". V Beneši Heřmanovu: "Dlúhým tahem Němci tahů... i by Němcem upěti, i by Němcem prnúti, i pobitie jim". V Jaroslavu Němci zabili a oloupili Kublajevnu, čímž přivolali tatarskou záplavu na Evropu. Jaké plody přineslo toto poukazování na protiněmecký ráz Rukopisů, uvidíme.

Časopis "Naše Řeč", vydávaný od České Akademie redakcí jejího presidenta prof. Zubatého, postavila filologii na jiný základ, než na kterém stáli dotud filologičtí dokazovatelé podvrženosti Rukopisů. Tento základ jest: mluvnice má se říditi podle živého jazyka, nikoli jazyk podle mluvnice. Tento základ zaujal již dr. E. Kovář, vysoce ceněný, záhy zemřelý filolog, s nímž jsem se stýkal osobně; účastnil se r. 1887 mých docentských přednášek o "fysiologii mluvy", které mám zachovány v rukopise; tu dovozoval jsem, že původ mluvy je v potřebě člověka dorozumívat se s jinými, tedy v potřebě intelektualné, jako původ užívání nástrojů, původ umění a vědy. Stejně soudil Kovář ve svém spise "o původu mluvy" (1898). Důležité pro naši věc jsou zásady filologické, podané v jeho "Uvedení do Mluvnice" (1891).

"Mluvnice má popsati jazyk a odvoditi z něho pravidla. Jazykozpyt má nás poučiti o vývoji každého jazyka od jeho počátků. Je s tuto úlohu? Není. Nemáme dostatečných památek jazyka. Užíváme-li písemních památek starší doby jakožto pramenů k poznání jazyka oné doby, vždy klásti si musíme otázku: Jaký jest asi poměr mezi jazykem těchto památek a mezi živou mluvou oné doby, do které se hlásí? Mluva (akt) je předmětem psychologie a fysiologie, řeč (fakt) je předmětem mluvnice. Tvary mluvnické jsou pouhou abstrakcí, skutečné jsou mluvné pohyby jednotlivých individuí..." (Podtrhováno ode mne.)

Takováto změna v zásadách filologie nemohla nepřinésti též změnu ve stanovisku k filologickým důkazům podvrženosti Rukopisů. Ne tak, že by byla uznána jejich pravost, ani na to nestačí filologické důkazy: ale že bylo zaujato stanovisko k Rukopisům přívětivější. "Naše Řeč" (r. I. č. 9, s. 273, 1917) přinesla ke stému výročí objevení Rukopisu Královédvorského tuto "drobnost":

Stého výročí objevení rukopisu královédvorského, jež se stalo r. 1817 o svátku patronky země české sv. Ludmily, bylo u nás vzpomenuto četnými úvahami, celými přednáškami neb aspoň stručnými zmínkami, v časopisech odpůrců našich však vášnivým urputenstvím, nenávistným posouzením události té, jímž hozen kámen i na celé obrození české, které prý se provedlo použitím podvodu, lži a mystifikace světa i vědy.
České vzpomínky za to spravedlivě rozdělovaly světlo a stín. Nelze zajisté popříti, že záře slávy se snesla na Dvůr Králové a na celý národ český romantickým nálezem romantického rukopisu toho: ba veškero Slovanstvo pocítilo kus pýchy z něho. Největší duchové současné vědy a poesie, geniální skeptik český, Dobrovský, jako německý velmistr všeho básnictví, Goethe, poklonili se kráse a starobylosti RK a věřili v jeho pravost. Ovšem byla pro tu víru půda tenkrát jak náleží zkypřena. Bylo tomu teprv několik desítiletí, co nastolen na trůn opět polozapomenutý Homer, co objeveno epos o Nibelunzích, co Herder vydal své věkopamátné Ohlasy národů v písních, co irská, španělská, ruská a srbská poesie lidová nabyla zasloužené cti, budíc podiv a radost svou svěžestí a krásou.
A krátce před tím si Ossian podmanil všecky duše, aniž kdo tušil, že jest to rovněž padělek.
Revoluce francouzská a Rousseau svým heslem "Vraťme se k přírodě" vykonaly pak s druhé strany své dílo.
Jak působil RK na probuzení vzpružení a utvrzení národního sebevědomí, to dopodrobna vědecky ještě není úplně vyšetřeno, ale tolik víme, a některé vzpomínky také na to poukázaly, že působení to bylo hluboké a široké. Básnická mluva byla obohacena novými obrazy, obraty a slovy, prosodie časoměrná dostala smrtelnou ránu ve svém mladém ovládnutí českého verše, do společnosti básnických hrdin českých přibyly vedle něžných postav dívčích bohatýrské zjevy Záboje, Slavoje, Lumíra, Jaroslava, Čestmíra, Výhoně Duba, Beneše Heřmanova, které si záhy potom proklestily cestu též do dějin našich, byť i s přídechem mystičnosti. Arne Novák napsal ve své vzpomínce, že vedle Kollárovy Slávy dcery a Šafaříkových Starožitností vykonal z literatury naší Královédvorský rukopis, přeložený do všech jazyků slovanských, nejvíce pro slovanskou vzájemnost.
Rukopisy nezůstaly bez vlivu ani na ostatní uměny, a že zavdaly podnět Manesovi, Myslbekovi a Smetanovi k nesmrtelným výtvorům, bude vždy jim počítáno na stránku dobrou.
Spory o pravost a nepravost RK byly bolestné a kruté obzvláště pak poslední, který pohříchu nezůstal obmezen na pole vědecké, nýbrž (jak už u nás při sporech bývá) vybočil na pole osobní a otrávil bojovníkům léta života. Stal se dokonce i bojem politickým, rozdělil národ ve dva tábory: staromilce a novovědce. Ale přes to bude povždy z nejčestnějších bojů našich. Byl to boj o pravdu, velikou, hluboce důsažnou, ale národu bolestnou, neboť byl spojen se ztrátou drahých jemu pokladů. Minulost skvělá se zatemnila, zbylo prázdné místo, kde dotud stála básnická chlouba národa. Nemůžeme se proto diviti, že se s ní národ loučil těžce a nerad. Profesor Gebauer sám dlouhá léta věře v pravost RK a v universitních přednáškách podávaje nejznamenitější rozbor jeho, poznav pravdu, neváhal ji přímo odhaliti národu a světu, vyznati, že se sám dlouho mýlil. Ztratilo se mnoho, ale získalo se mnohem víc: pravda. Boj o RK byl vědeckým přerodem českých učenců, zúrodnil naši vědu, dal podnět k novému badání filologickému, historickému, paleografickému, chemickému na obou stranách. Odhalil také mnohé povahy české, ryzí, silné, ale též nepěkné, byl kácením model. Pro některá slavná dotud jména jako Kvíčalovo a Hattalovo, znamenal smrt.
Vymýtil z našeho života vlasteneckou fraseologii, aby ustoupila práci věcné, střízlivé, neúmorné, která měla povznésti české jméno na úroveň novodobou, dodati české práci, českému životu moderního rázu. Uvážíme-li to vše, posoudíme klidněji, než-li bylo dříve možno a spravedlivě podvržené dílo Hankovo, Lindovo a Svobodovo.
RK, zbavený své slavozáře minulostní nepozbyl ceny ani jako výtvor novodobý. I podvržené dítky stávají se někdy slavnými. B.

K tomuto projevu poznamenávám: O vášnivém urputenství odpůrců našich podám hnedle doklady. "Ossian podmanil si všechny duše, aniž kdo tušil, že je to rovněž padělek." Mezi Ossianem a našemi Rukopisy však je veliký rozdíl, na který poukázal dr. Kettner: Macpherson, básník Ossian, byl autorem básní, ale neměl žádného starého rukopisu, čímž se prozradil. My však máme Rukopisy a básně, ale nemáme autora; neboť tvrzení, že Hanka, Linda, Svoboda a j. jsou autory básní RK, jsou ničím nedokázané dohady, plynoucí z přesvědčení, že Rukopisy jsou podvrženy. "Prosodie časoměrná dostala smrtelnou ránu ve svém mladém ovládnutí českého verše." Ale právě po objevení Rukopisů časoměrné veršování rozkvétalo (Palacký a Šafařík, Vinařický). Teprve Král r. 1893 dokazoval objektivným měřením trvání hlásek a slabik, že časoměrné verše v českém jazyku jsou nesprávné a nepřípustné. (Mé účastenství na práci Králově týkalo se jen methody grafického registrování veršů, úkol to velmi nesnadný, tak že jsem Krále upozorňoval, že výsledky nemohou býti naprosto přesné.) "Zvon" (17.II.1927) poznamenal, že se množí kritické námitky proti rhytmickým zásadám prof. Krále, jenž byl členem generace, která právě za dočasně zmlkajícího romantismu národního vevádí positivism, kriticism, racionalism, který hledá železně chladný zákon, kdežto v umění je mnoho irracionálného, citového, co takový zákon zmrazuje a násilní. V projevu "Naší Řeči" je vržen stín smrti na jméno Kvíčalovo a Hattalovo. Byl jsem také posluchačem obou těchto profesorů, ale Kvíčala odpudil mne od studia filologie svou ponurostí. Hattala však byl ducha svobodného a jarého; nebyl zkostnatělým filologem. Podle svědectví Píčova měl plno dokladů proti námitkám Gebauerovým, ale pro něj "takové doklady neměly žádné ceny, neboť podobným slovíčkářstvím nic se nedokáže ani nevyvrátí". Hattala bránil Rukopisy svým způsobem; měl všeliké chyby, ale stín smrti na jeho jméno vrhati proto, že hájil Rukopisů, není hodno ani spravedlivo.

Avšak uznání, kterého se dostalo v "Naší Řeči" Rukopisům k stému výročí jejich "nalezení", zvláště také již uvedeným článkem Frintovým, mělo s druhé strany za následek tím tvrdší odpor proti uznání jejich starobylosti a tím úsilnější dokazování jejich podvrženosti, zvláště když jeden ze čtenářů měl "Naší Řeči" za zlé ono jejich ocenění.

Po dvou létech vydala "Naše Řeč" (r. IV. s. 209; 1920) velmi rozhodný projev proti pravosti Rukopisů tohoto znění:

"Nevěříme v pravost rukopisu Královédvorského, protože v ni nevěří znalci písma, jaké mají české rukopisy z doby, do které se klade, a protože jsme měli příležitost viděti promítané zvětšené obrazy RKého i rukopisů pravých, z nichž jsme poznali, že písmo RKého není psáno rukou v písmě starém zběhlou, nýbrž kresleno, malováno rukou nejistou. Nevěříme, že by chemie dnes mohla pravost RKého dokázati. RK, i pochází-li z 19. stol., je starý přes 100 let, a kdo by chtěl chemickým rozborem zkoušeti jeho pravost, musil by zkoušeti jeho písmo dnes a připraviti jiný rukopis, psaný na pergameně co možná stejném a stejným inkoustem, a tento rukopis by musil býti chován podobně, jako byl chován RK, a teprve za 100 let by snad bylo lze o výsledku nějaké zkoušky mluviti.
A nevěříme v pravost RKého, protože víme z prací Gebauerových a trochu a trochu také z práce své, jak stará čeština vypadala; ...a proto nalézá český filolog dnešní v každé řádce RKého důkazy, že jej psal někdo, kdo myslil, že píše staročesky, ale dnes by při zkoušce ze staročeštiny neobstál... Koho přesvědčuje obrana Seykorova, měl by si ji srovnati s Gebauerovou žalobou, s "Poučením" z r. 1888, s replikou na Flajšhansovy výklady v Listech filol. z r. 1896; viděl by, jak Gebauer sám liší chyby nepochybné, jichž nedovede srovnati s pravostí RKého, od věcí méně rozhodných, od zvláštností zvětšujících jen podezření, viděl by, jak se Seykora ohání věcmi vskutku bezvýznamnými. Byl by zázrak, kdyby podrobné studium známých památek, kdyby každý nově nalezený nebo nově prostudovaný rukopis nerozmnožoval našich posavadních vědomostí o starém jazyce, kdybychom nenalézali i věci v rukopisech pravých, nad kterými se Gebauer pozastavoval, pokud je znal jen z RKého... A ubude-li jedna nebo druhá z námitek Gebauerových, nachází česká filologie námitky nové. ...Právo nevěřiti v jejich (Rukopisů) pravost a ukazovati, kde se nahodí příležitost, jak se liší od skutečných památek staročeských, vyhrazujeme si ovšem i nadále. Quand même." (Podtrhováno z části ode mne.)

V tomto důrazném projevu odmítají se předně palaeografická svědectví o pravosti R. Královédvorského, která byl Píč opatřil od palaeografů francouzských a italských, z důvodu, že oni neznají českých rukopisů z té doby. Ale stejně odmítnuty také úsudky palaeografů českých, Palackého a Emlera. Za to uvádí se nový palaeografický důkaz podvrženosti Rukopisu Královédvorského na základě promítaných zvětšených jeho obrazů, že jeho písmo není psáno, nýbrž kresleno, malováno rukou nejistou. Zvětšení arci zvětšuje také malé nerovnosti; jinak ale bylo právě u RKdvorského poukazováno na jistotu písma. A že by bylo ne psáno, nýbrž kresleno a malováno rukou nejistou? Snad je to mýlka s Ev. sv. Jana, jehož podvrženost byla na první ráz prokázána chemickou zkouškou, při které RKdvorský skvěle obstál?

V projevu "Naší Řeči" namítá se proti této chemické zkoušce, že právě tak by se mohl chovati Rukopis napsaný dnes na co možná stejném pergamenu a stejným inkoustem, kdyby byl chován podobně, jako byl chován R. Kdvorský, a to teprve za 100 let. Projev ukládá takový experiment obhájcům Rukopisů. Ne tak! Podle přesvědčení odpůrců povedl se takový experiment Hankovi před více než 100 lety. Kdo to tvrdí, tomu náleží podati důkaz provedením stejného experimentu. Ano, možno mu i ulehčiti podmínky, které sám klade. Pokus může trvat jen 70 let, ježto ona chemická zkouška Rukopisů byla provedena r. 1886, a i již dříve. Netřeba ani žádati stejného pergamenu a stejného inkoustu, jakým byl "malován" R. Kdvorský; stačí nějaký inkoust železitý. A rukopis takto zhotovený chovati stejně, jako byl chován R. Kdvorský? V Museum, jako vzácnou památku? I tu podmínku možno ulehčiti; možno chovat jej i ve vlhkém sklepení. A za 70 let se ukáže, bude-li se chovati chemicky tak, jako se choval R. Královédvorský. Křížový experiment: ale žalobci náleží nésti břemeno důkazu.

O filologických důkazech podvrženosti R. Kdvorského vychází z "Naší Řeči" na jevo, že doklady obránců přinutily odpůrce k tomu, že rozlišovali chyby nepochybné a zvláštnosti podezřelé. I vytýká se tu obráncům, že se "oháněli" jen věcmi bezvýznamnými. Není mou věcí to přezkoumávati. Ale je tu zřejmý ústup odpůrců, a to zvláště z doznání, že by to byl zázrak, kdyby negativné nálezy, na nichž se zakládaly první filologické důkazy podvrženosti Rukopisů, nebyly opravovány stále nově objevovanými doklady z "památek". Ale zvláště pozoruhodný je výrok: Ubude-li jedna nebo druhá námitka, česká filologie nachází námitky nové. Quand même.

Quand même! Přes to vše a přece! Tedy princip! Správně se praví a opakuje v projevu "Naší Řeči": Nevěříme v pravost RKrálovédvorského! To tedy není věda, ba již ani ne "vědecké přesvědčení". To jest víra, nebo spíše nevěra.

Redakční Rada "Naší Řeči", profesoři Ertl, Smetánka, Vlček a Zubatý, hledíce k tomu, že jsem ve své přednášce uvedl, jakoby v "Naší Řeči" již vanul jiný duch v otázce Rukopisů, prohlásili v posledním 4. čísle r. 1927, aby nebylo žádného nedorozumění o tom, jak smýšlejí o pravosti Rukopisů, rozhodně: že mají podvrženost Rukopisů za vědecky definitivně dokázanou; že pokládají obnovování sporu o to za čin vědecky neodůvodněný a národu škodlivý; že jejich mínění o tom trvá od počátku nezměněné a že není žádného vědeckého důvodu k jeho změně.

Uvedl jsem ve své přednášce, která nebyla veřejnou, doslovně článek "Naší Řeči" z r. 1917, který oceňoval vysoko literární hodnotu Rukopisů, zároveň však zdůrazňoval, že jsou to podvrhy z počátku 19. stletí. Nemohlo tedy z ocitování tohoto článku vzniknouti žádné nedorozumění o duchu, jaký tehdy vanul z "Naší Řeči"; a také jsem nechtěl a nemohl oním článkem nikoho z posluchačů uvésti v omyl, jakobych se dovolával "Naší Řeči" v otázce pravosti Rukopisů. Redakční Rada "Naší Řeči" učinila tu projev obsahem i formou tak význačný na základě doslechu od nějakého možná i úmyslně nepozorného posluchače. Vědecká vážnost projevu toho byla by velmi získala, kdyby Redakční Rada byla vyčkala uveřejnění mé přednášky, které bylo přece ohlášeno.

Redakční Rada "Naší Řeči" má podvrženost Rukopisů za vědecky definitivně dokázanou. Ale jde právě o tyto vědecké důkazy, zda-li jsou vědecky tak přesné a průkazné, že z nich musí pro každého vyplývati definitivně vědění. Je-li tato otázka činem národu škodlivým, o tom nemohou rozhodovati sami původci oněch důkazů, zejména ne Realisté. Soud nad škůdci národa dlužno ponechati svědomí věků. Redakční Rada "Naší Řeči" sama označuje "vědecky definitivně dokázanou podvrženost Rukopisů" za své nezměnitelné mínění, tedy již ani ne za své "vědecké přesvědčení". Mínění není vědění. Ale, čím nejistější je vědění, tím jistější a nezměnitelnější bývá učení, které třeba utvrzovati stálým opakováním a vylučováním všeho přezkoumávání. Ve středověku byla "věda" definitivně hotová; v nové době věda neustále se tvoří.

Účely, za jakými Realism podnikl boj proti Rukopisům, byly velmi vznešené: zjednati vítězství pravdě, nahraditi falešnou minulost minulostí pravou, protestovati proti falešnosti mrtvé i živé, proti romantické rekopoctě. A zvláště: očistit český národ od hanby podvodného klamu, jehož se dopustili někteří jeho buditelé; zachrániti čest národa!

Úspěch tohoto mravního očišťování českého národa ukázal se u příležitosti stého výročí nalezení našich Rukopisů. Jako příspěvek k této stoleté slavnosti vydal dr. Paul Kisch, ve sbírce všeobecně užitečných přednášek, vydávané od německého Spolku pro šíření všeobecně užitečných vědomostí v Praze v červnu 1918, spis "Der Kampf um die Königinhofer Handschrift". Úspěchy Realismu nevystoupily by jasně, kdybych navrhl na ně světlo tohoto spisu, jehož nárys byl uveřejněn dříve též v "Bohemii".

Ke konci světové války, kdy se německá vojska blížila k Paříži, Kisch psal:

Postavení českého národa v průběhu světové války bylo stále více bráno v úvahu; příští dějepisec bude míti úkol určiti, jakou spoluvinu na vypuknutí vály má panslavistická politika jeho vůdců a jejich vliv na ostatní slovanské národy v Rakousku. Řekl-li Hebbel, že "Slovan má, jak se sám chlubí, genia lži", tu velký tento básník spojoval se slovem "lež" mravní soud. Ale uhodil na podstatu věci, chtěl-li tím říci, že Slovan má jiný cit pro to, co Němec nazývá pravdou. Jako Slovan nazývá Němce "němým", že mluví jiným jazykem, tak také my nerozumíme tomu ponětí, které má Slovan o právu a bezpráví. Příkladem toho jest podvržení R.K.D. a spor vedený o jeho pravost. Němci a Čechové v této zemi jsou nuceni dorozumět se. Nestalo-li se tak dosud, je to hlavně vinou Čechů. Neboť celá česká bytost, vývoj tohoto národa, je zatížen a poškvrněn nenávistí k Němcům, přímo chorobnou a sotva pochopitelnou. Tato nenávist směřuje přímo proti samému osudu, jenž postavil Čechy v čelo slovanských národů, právě pro jejich těsný styk s Němci, od nichž mají všechnu kulturu. Proto je tato nenávist k Němcům, co Němec nazývá lží, nejhorším lhaním sobě samému. R.K.D., jeho podvržení a spor o něj je významným příspěvkem k této nám cizí mysli. Jen poukazem na slovanský způsob myšlení se vysvětlí, že i dnes ještě tento na lži a podvodu založený vývoj může být jako "zbožný podvod" oslavován. Jedním z prvních činů mladé české university, jejíž učitelé se vyučili na německé methodě přísného vědeckého badání, bylo, že odstranila tato zhoubná pouta všeho skutečného vědeckého pokroku. Užasnouti tedy musíme, když i dnes, ve varu nacionalního fanatismu, onen "zbožný podvod" nalézá nového oslavovatele. Český germanista prof. Arne Novák ve "Venkově" se vyslovil rozhodně proti odsuzování Rukopisů; oslavuje tento padělek jako dílo spojující všechny skvělé přednosti staré a moderní romantické poesie, ač přece týž Arne Novák dříve označil podvržené Rukopisy za "osudné bludičky českého kulturního vývoje". Tento romantický nacionalism je zdrojem všeho zla. Těch 12 lístků je svědectvím neslýchaného podvodu ve světových dějinách i na nich. (Následuje přehled sporu o Rukopisy po jejich objevení, kdy také Němci je měli za pravé.) Teprve když se na tomto literárním pomníku vypjalo politické sebevědomí národa, projevivší se silně r. 1848, teprve když počal mocný národní vývoj Čechů v Čechách, rozpomenuli se Němci na ostrou, nepřemožitelnou zbraň vědecké kritiky. Mladý vídeňský slavista J. Fejfalik, moravský Němec, počal opakovati pocybnosti Kopitarovy, kolem r. 1857. Několik let před tím Hanka vydal "Polyglottu", překlad svého Rukopisu do 12 jazyků. Téměř všechny (rozeslané) tyto překlady byly vráceny, na podnět z Prahy. R. 1859 statečný David Kuh odhalil v "Tagesbote aus Böhmen" rukopisné lži a palaeografické pravdy a pochoval všechny tyto pomníky staročeského básnictví v rubáši jejich podvrženosti a odbyl "pana Palackého s jeho kategorickým imperativem palaeografické mravnosti". Přes odsouzení Kuhovo, které zrušila teprve revise nejvyššího soudního dvora ve vídni, pokračoval boj. Řada slovutných německých učenců a v jejich čele vídeňský historik Büdinger napadli s přemocnou ostrostí důkazů pravost RKD, který byl tím pro vědu odbyt. Básník Hebbel v "Leipziger illustrierte Zeitung" psal: V tomto roce byl opět oslavován v Králové Dvoře den, kdy nebožtík Hanka objevil, co večer před tím tam byl podstrčil, podle nevyvráceného mínění Büdingerova. Bylo by ukrutné posmívat se národům, s nimiž naložila příroda macešsky bez jejich viny, že nemají žádné vyšší tvořivé schopnosti... Vždyť už je tak zle, že v Praze, ve městě, jemuž dali Němci domy, paláce a chrámy, Čechové však zbytečný hnůj, německé školy se potlačují a německé děti musejí vyměniti jazyk, v němž Goethe a Schiller básnili a Lessing a Kant myslili, za jazyk, v němž odrhovačky špinavého obsahu se vyhlašují za velké vzrušení národní poesie. Slovan má, jak se sám chlubí, genia lži; a německý orel nechť se má na pozoru, aby ho lstivý had neobtočil. Nezní tato slova Hebbelova, praví Kisch r. 1918 jakoby byla napsána včera? Se strany německé potom Höfler, Lippert, Knieschek, Hauffen a Spina udělali závěrečnou čáru pod padělky a spor o ně. Staletý boj o Rukopisy byl bojem o politickou duši českého národa. Oni mužové, kteří důsledně a odhodlaně podnikli boj proti veřejnému mínění, náleželi též k nové politicko-stranické skupině Realistů, kteří zároveň podnikli boj proti druhému romantickému klamu - strašidlu, proti českému státnímu právu. To, ač povstalo o 50 let později, je duchem z téhož ducha, fantomem duté romantiky. To vedlo k tomu, že český národ, jako žádný jiný, byl prosáknut pseudoromantickou neplechou, jejíž dračí setba vzešla v této strašné válce. (Podtrhováno ode mne.)

Dr. Paul Kisch připojil ke své brožuře na 11 stránkách seznam 217 německých spisů, z nichž většina bojuje proti Rukopisům. Z toho je zjevno, komu tak velice na tom záleželo, aby Rukopisy byly prohlašovány za podvržené.

Tak se obrátila "mravní očista národa" v pohanu a potupu. Kdo vytýká jinému nenávist, bývá jí sám plný. Cit českého národa k Němcům není cit nenávisti; neboť Čechové se Němcům ubránili. Pravda je, že naše pojímání práva a spravedlnosti je poněkud jiné, než pojímání Němců. Němec, kam přijde, tam býti má již za své právo. Hanuš, jak již uvedeno, vytkl Rukopisům "zabarvení protiněmecké", které prý bylo symphatické romantickým vlastencům na počátku 19. století. Ale tehdy nebylo u nás "protiněmecké nenávisti", naopak, velmi ochotně se němčilo. A sami vlastenci budili český národ se souhlasem i s pomocí Němců. A také v Rukopisech není projevu nějaké zvláštní nenávisti k Němcům; je tu ovšem odpor proti nepřátelským vpádům německým a úsilná i úspěšná obrana proti nim. V Rukopisech mluví se jen o dvou vpádech německých, málo známých z historie. Ale historických vpádů bylo mnohem více: za sv. Václava, za Boleslava I., za Břetislava I, za Soběslava I. atd. Těžko míti k nepřátelským útočníkům lásku; ale není důvodu k nenávisti, když byl útok odražen. V míru český národ s Němci vždycky se dobře srovnal; a to bylo mu nebezpečnější než zjevné nepřátelství.

Dr. Paul Kisch sám správně vystihl, u koho, kdy a proč povstala nenávist: když se vypjalo politické sebevědomí českého národa r. 1848. Potom teprve nastaly nenávistné výbuchy Němců proti Čechům, od Hebbela až po Kische. Rukopisy a české státní právo že jsou dvě stejné historické lži? Dopadne-li to s Rukopisy tak, jak to dopadlo s historickým státním právem českého národa, tedy budou uznány od celého světa; ovšem, nepokazíme-li si to sami. A konečně: že by se byli naši Realisté vyučili na německé methodě přísného vědeckého badání, nemyslím; mám o této methodě lepší mínění.

XI.

V témž rozhodném období světové války, kdy se u nás dály pokusy o zachování Rakouska a kdy dr. P. Kisch uveřejnil svůj oslavný článek ke stému výročí nalezení Rukopisu Královédvorského, byl jsem vyzván od některých osob, abych sestavil komisi vědeckých odborníků, pod jejímž dozorem by byly prováděny fotografické zkoušky Rukopisů novými methodami. Byly mi předloženy ukázky takových zkoušek předběžných, z nichž bylo patrno, že by zkoušky ty mohly přinésti nové světlo do otázky Rukopisů. Zvláště fotografie světlem prošlým skrze barevný filtr, kterým odstraněny barvy nanesené na zvláště významném místě Rukopisu Zelenohorského, tak že se objevily na fotografii pod těmito barvami původní rysy tažené inkoustem, svědčila o důležitosti takových zkoušek. Měl jsem důvěru k osobám, které konaly tyto zkoušky již mnohem dříve soukromě. Ale přece jsem měl jakousi pochybnost, proč by měla býti rozvířena otázka Rukopisů právě v době tak rozhodné. Přes to však požádal jsem několik odborných znalců chemie a fotografie, aby se sestoupili v takovou komisi, vybídl jsem navrhovatele, aby vypracovali podrobný program zkoušek, předložil jsem jej této komisi, která jej schválila. Program ten chovám u sebe. Mezitím bylo na mne opětovaně naléháno, abych dal zkoušky před komisi konati co nejdříve, abych požádal výbor Musea za propůjčení Rukopisů k těmto zkouškám, že mi budou bez odkladu vydány. Měl jsem však napřed za nutné, prohlédnout si Rukopisy a nabýt o jejich vzhledu vlastního názoru a potřebných informací. Proto vypravil jsem se do musejní knihovny spolu se dvěma profesory české techniky. Při tom tázal se mne pan ředitel knihovny, jak by odpověděl musejnímu výboru na vyzvání, aby se vyjádřil, mohou-li mně být Rukopisy vydány. Nad tím jsem se pozastavil a odpověděl p. řediteli, že se nemůže vyjádřiti, dokud má žádost za vydání Rukopisů není podána.

Potom druhý ředitel knihovny, zemřelý dr. Řezníček, nám třem předložil nejprve "Rukopis", a to zvláště místo, na němž byl Dolanský objevil kryptogram "Hanka fecit"; předložil nám též fotografickou reprodukci tohoto místa, kterou jako doklad svého objevu uveřejnil Dolanský v "Listech filologických" r. 1899. Na to předložil nám jiný rukopis z obálky nadepsané "Sněmy", jakožto vlastní originál Rukopisu Zelenohorského, kdežto "Rukopis", ze kterého Dolanský vyčetl kryptogram "Hanka fecit" a který reprodukoval v "Listech filologických", jest lithografie, kterou dal Palacký zhotoviti r. 1836. Na originále Rukopisu Zelenohorského není ani potuchy po oněch čarách na lithografii, ze kterých Dolanský vyčetl osudné "Hanka fecit", jak jsme všichni tři zkoušením lupou a srovnáváním s příslušným místem na lithografii viděli.

O berlínské modři na iniciále N v Rukopise Královédvorském předložil nám dr. Řezníček zprávu vytištěnou v časopise z let dvacátých minulého století, který se chová v musejní knihovně, že Puchmajer občerstvoval barvy na iniciálkách tohoto Rukopisu. Konečně nám předložil i Rukopisy Hankovy, jak psal před objevením R.K.D., a jak potom.

Z těcho dokladů viděli jsme všichni tři, že důkazy podvrženosti Rukopisů, založené na "Hanka fecit" a na berlínské modři, kteréžto důkazy právě rozhodly boj v širší veřejnosti, jsou hrubým omylem, známým v musejní knihovně.

Tu jsem nabyl jistoty, jaký účinek by mělo veřejné rozhlášení tohoto hrubého omylu odpůrců Rukopisů právě v té době těžkého rozhodování: projev české národní veřejnosti, který mohl býti namířen proti našemu zahraničnímu osvobozovateli! Proto přednesl jsem tuto věc komisi mnou požádané, která uznala jednomyslně, že je nutno další zkoušení Rukopisů zaraziti, ale podržeti věc v rukách, aby nebyla provedena od jiných; odkládat, až po prázdninách (bylo to koncem června 1918). A potom již k dalšímu nedošlo. Členové komise všichni žijí a dosvědčí, že tak tomu bylo, kdyby bylo třeba.

Tu však se ukázal zase vzorek realistické methody. "Právo Lidu" otisklo 20. března 1923 úvodní článek od Em. Rádla, ve kterém se praví na konec toto:

... Víme také všichni, jak rakouské vládě záleželo na tom, zlomit národní jednotu a provokovati projev nedůvěry k Masarykovi. Víme, že za tím účelem rakouská vláda sama do našich novin dodávala články proti Masarykovi. Věděl tehdy Mareš o této situaci? Dnes patrně už zapomněl, co on tehdy dělal, aby národní jednotu posílil. (Ujal se návrhu obnoviti zkoušky starých rukopisů a dokázati jejich pravost.) Co to však za války znamenalo, to v Čechách, kde Masaryk je exponentem víry protirukopisné, nedovede posoudit, leda osel. Nuže v ústavě profesora Mareše se tehdy připravovaly pokusy dokázat, že rukopisy jsou pravé. Mareš sám byl opatrný svým způsobem; on neříkal přímo, že rukopisy jsou pravé, ale v potřebu přezkoumati je - tehdy, prosím, za dané válečné situace - věřil. Pamatuje se dnes prof. Mareš na tuto svoji válečnou součinnost? Rozhodně by bylo zajímavo, kdyby veřejnost slyšela od Mareše více o této zajímavé válečné činnosti a o tom, jak touto methodou porážel Rakousko a dobýval si mučenické koruny. Tehdy, dokud Rakousko bylo mocné a Masaryk za hranicemi daleko a psancem v zemi, Mareš se pokoušel revidovat Rukopisy. Proč je už nereviduje dnes?
Prof. Mareš ovšem naši zvědavost neukojí; zahalí se v důstojný háv mlčení, anebo prohlásí, že ho urážím. Nu, lichotka to ovšem není, co tuto povídám, dokonce ne pro člověka, který si troufá rozhodovati o tom, kdo má větší zásluhy o založení republiky.

Na takové vyzvání jsem ovšem neodpověděl. Avšak roku 1925 po smrti V. Horáka počalo se hýbati otázkou Rukopisů v listech strany lidové. A tu roku 1926 byl jsem v "Pražském Večerníku" opětovaně vyzýván, abych veřejně oznámil, co jsme tehdy v Museum o Rukopisech zjistili. Nemohl jsem déle věc tajiti, když již byla na polo známa. Ale pokládal jsem za slušné, jako člen Čsl. nár. demokracie, předložiti svou zprávu předně "Nár. Listům", ačkoli jsem neočekával, že by ji otiskly; potom však bylo mi volno odevzdati zprávu tu tomu, kdo jí na mně vyžadoval. Zpráva ta zněla takto:

Jsa opětovaně vyzýván v některých denních listech i od různých osob, osvědčuji v otázce Rukopisů Z. a KD. následující skutečnosti.
V květnu r. 1918 byl jsem vyzván s několika stran, abych převzal dozor nad zkouškami Rukopisů novými methodami fotografickými. Vyžádal jsem si program těchto zkoušek a požádal několik znalců fotografie, aby utvořili komisi, která by kontrolovala tyto zkoušky. Bylo mi sděleno, že mi budou od správy Č. Musea Rukopisy k těmto zkouškám vydány, jakmile o to požádám. Než jsem tak učinil, měl jsem za potřebné poučit se o vzhledu Rukopisů. Navštívil jsem tedy, se dvěma kolegy Č. Museum a požádal bibliothekáře, již zemřelého dra V. Řezníčka, aby nám Rukopisy předložil a potřebné vysvětlil.
Pan bibliothekář předložil nám nejprve dva exempláře R.Z., jeden uložený v deskách s nadpisem "Rukopis", druhý v deskách s nadpisem "Sněmy". I vysvětlil nám, že exemplář s nadpisem "Rukopis" je lithografie zhotovená v létech 40. min. stol. podle vlastního R.Z. uloženého pod nadpisem "Sněmy", a to ve formátu zvětšeném, za tím účelem, aby podle této lithografie byly zhotoveny fotografie, poněvadž vlastní originál R.Z. nebylo možno tehdejšími methodami fotografovati.
Na to poznamenal p. bibliothekář, že jsme od počátku posledního rukopisného boje první, kdo si přišli Rukopisy prohlédnouti. Kromě jediného prof. Dolanského. Ten tehdy požádal za předložení R.Z. Ale úředník tehdejší předložil mu, z nedopatření, exemplář nadepsaný "Rukopis", tedy zvětšenou lithografii. A na této lithografii vyčetl prof. Dolanský kryptogram "Hanka fecit". To dokazuje reprodukce této lithografie v jeho pojednání ve "Filologických Listech", které nám p. bibliothekář také předložil. Zkoumali jsme všichni podrobně tento domnělý kryptogram na lithografii samé; viděli jsme na příslušném místě všeliké čáry, z nichž by se mohly sestaviti porůznu rozptýlené a neúplné písmeny slov "Hanka fecit". Potom zkoumali jsme velmi podrobně příslušné místo v původním R.Z. samém. Tu však nebylo možno rozeznati žádné takové čáry, jako na zvětšené lithografii, nýbrž jen rozplyzlé barevné skvrny.
Barvy nalézané v Rukopisech pocházejí z části z 20. let min. stol. Neboť nám předložil p. bibliothekář zápis vytištěný v časopise z těch let, podle kterého barvy obnovoval Puchmajer. P. bibliothekář předložil nám dále Hankův pokus nápodobiti starý rukopis, totiž "Píseň na Vyšehrad". Rozdíl v písmě R.KD. a této nápodobeniny je na první pohled zřejmý, nemluvíc o písmě R.Z. Předložil nám též písmo Hankovo z různých dob a ukázal, jak Hanka se cvičil v nápodobení starého písma teprve když byl R.KD. nalezl.
Tyto skutečnosti může každý kdykoli znova přezkoumati; i nelze o nich disputovati s nikým, kdo toho neučiní.
Po tomto výsledku upustili jsme, v souhlase s celou naší komisí, od dalšího zkoumání, majíce na zřeteli tehdejší poměry.
V Praze, 17. května 1926.
Dr. F. Mareš, profesor university Karlovy.

Za tři dni na to vrátil mi p. chefredaktor "Nár. Listů" dr. Hoch moji zprávu, s odůvodněním, že po radě profesora české literatury nepovažuje otisknutí mého článku za vhodné; že sdělení p. Řezníčka nelze přijímati šmahem jako úplně odpovídající pravdě a že není důvodu, aby byly veřejnosti oznamovány věci v otázce Rukopisů nikterak rozhodné a tím bez odborného důvodu vyvolávána polemika o věcech již uzavřených, k nimž by nic nového nepřibylo.

Neočekával jsem, že "Nár. Listy" můj článek uveřejní; zaslal jsem jim tento článek z důvodu čistě formálného, jak již řečeno. Nyní teprve jsem mohl odevzdati svou zprávu k uveřejnění tomu, kdo mne o ní žádal. Zpráva byla uveřejněna v "Pražském Večerníku" 26. května 1926. Podivil jsem se však velice, že den před tím přece se našel v "Nár. Listech" odborný důvod k vyvolání polemiky. Objevil se tu (25.V.1926) článek, podepsaný -vh-, že "Rukopisné padělky Hankovy" se počínají zase vtírati do pozornosti naší veřejnosti, že však rukopisné otázky dnes není, že byla rozřešena před 40 lety, že dnešní obhájcové nevykonali pro Rukopisy vůbec nic, atd. Mne však zaujala z tohoto článku tato místa:

"Soukromě se dovolávají nebožtíka dra Řezníčka, jenž pro vědeckou práci... vůbec neměl smyslu... nedostatek odborných pracovníků ve svém táboře vymlouvají tím, že se jejich přívrženci bojí persekuce, která by je stihla, protože universitní filologie je v rukou zavilých Rukopisných odpůrců - ale pánové, tím právě vydáváte smutné svědectví své akci! Šembera, Vašek, Gebauer, Masaryk a jiní šli za svou pravdou bez ohledu na to, co je stihne, protože v ni věřili a vaši "odborníci" měli by se řídit příkladem těchto nenáviděných jmen..."

Nevím, zda se někdo soukromě dovolával nebožtíka dra Řezníčka kromě mne, ve zprávě, která mi byla od chefredaktora "Nár. Listů" vrácena k radě profesora české literatury. Lituji, zavdal-li jsem jmenováním dra Řezníčka podnět, aby naň byly vrženy stíny nespolehlivosti a neschopnosti k vědecké práci. Ale v mé zprávě nešlo o dra Řezníčka, nýbrž o dokumenty týkající se kryptogramu "Hanka fecit" a berlínské modři; o těch nám třem Řezníček nevypravoval, nýbrž předložil nám je a my sami jsme je zkoumali, k čemuž právě nebylo třeba odborníků ve filologii. Obránci Rukopisů konají dílo nemilé vládnoucím kruhům, nyní tak jako dříve. Jestliže -vh- jest onen profesor české literatury, k jehož radě mně byla vrácena zpráva o oněch dokumentech, tedy ukázal, jaká jest realistická statečnost. Odborné důvody k polemikám proti "rukopisným padělkům" objevují se nyní v "Nár. Listech" častěji. Právě čteme rozpravu Miloslava Hýska "Rukopisy se stanoviska literárně historického", jež ukazuje, jaká je věda dohadův a konjektur, která vyhledává, odkud je co opsáno.

V "Lidových Novinách" uveřejnil P. Váša 29. května 1926 článek "Profesor Mareš a Rukopisy", z něhož vyjímám:

"Katolický Pražský Večerník přinesl minulou středu osvědčení profesora university Karlovy dra F. Mareše o otázce rukopisné. V podstatě je to obsah rozmluvy profesora Mareše v květnu 1918 s tehdejším bibliothekářem musejním drem Řezníčkem, zejména o Rukopise Zelenohorském. Podle této rozmluvy nikdo se za paměti dra Řezníčka nepřišel na Rukopisy podívat kromě jediného profesora Dolanského a tomu omylem ukázali starou litografii rukopisu Zelenohorského místo originálu, což patrně podle dra Řezníčka a prof. Mareše Dolanský, vynikající filolog, ani nepoznal. Pověstné "Hanka fecit", kryptogram, kterým se marnivý Hanka podepsal do R.Z., je v této litografii, nikoli v originále." (Dále uvádějí se ostatní skutečnosti obsažené v mé zprávě.) "Kdo si tyto skutečnosti na místě neprozkoumá, s tím nelze o nich disputovati, končí prof. Mareš. Jistě nelze diskutovati o hlavní skutečnosti, existenci a obsahu rozmluvy, neboť dr. Řezníček je mrtev. Ale je příznačné pro vědecký postup prof. Mareše, že mu byl a je autoritou v otázce rukopisné naprostý diletant ve filologii a palaeografii, jako byl dr. Řezníček, a že po rozmluvě s ním upustil od všeho dalšího zkoumání... Pan profesor Mareš nenávistí k T. G. Masarykovi dal se zatlačiti až do Pražského Večerníka mezi obhájce Rukopisů. Kruh se uzavírá. Otázka rukopisná dala před čtyřiceti lety podnět k první výpravě proti Masarykovi, marnou snahou oživit rukopisný spor jeho dnešní odpůrci končí. Leda že by chtěli ještě obnovit spor o Hilsnera a dokazovat, že židé o velikonocích opravdu potřebují panenské křesťanské krve." (Podtrhováno ode mne.)

Jak je těžko přidržet Realistu k "jádru věci". Moje zpráva nebyla v podstatě rozmluvou s drem Řezníčkem, nýbrž zkoumáním dokumentů, které nám třem, dvěma profesorům české techniky a mně, předložil dr. Řezníček jakožto příslušný knihovník musejní knihovny. Byl by nám je mohl předložiti také jiný úředník knihovny, a může je také i dnes předložiti každému ku přezkoumání nástupce Řezníčkův, jenž tehdy byl také při tom.

P. Váša míní, že podle dra Řezníčka a prof. Mareše, Dolanský, vynikající filolog, patrně nepoznal, že má před sebou lithografovanou kopii a ne original R. Zelenohorského. P. Váša dotkl se tím zlé otázky. Míní-li on, že Dolanský poznal, že má před sebou lithografii a ne original R. Zelenohorského, že tedy "Hanka fecit" je na této lithografii, kterou také jako doklad reprodukoval v "Listech filologických", na důkaz, že v R. Zelenohorském je Hankův podpis jako padělatele, tedy by to nebyl vědecký omyl, nýbrž vědomý podvod. Proto soudím a všichni jsme tehdy soudili, že Dolanský nepoznal, že má v ruce lithografii a ne vlastní Rukopis Zelenohorský. Nepoznal toho, neboť vynikající filolog nemusí býti také odborníkem v rozeznávání lithografie od rukopisu.

Podle vlastního sdělení Dolanského v "Listech filologických" r. 1899 s. 460, měla se věc takto:

Dolanský objevil a rozřešil kryptogram "Hanka fecit" na snímku lithografie, kterou Palacký dal zhotoviti r. 1835 od lithografa Henniga k reprodukci ve své německé obraně Rukopisů "Nejstarší památky českého jazyka", vydané r. 1840. Zcela věrné nápodobení nebylo možné, poznamenal Palacký, proto vynechány věci nahodilé a věnována péče jen formě a postavení písmen; všeliká v originále červeně illuminovaná místa, písmena, čárky a znaménka, jsou ve fac-simile pouze tečkovaným obrysem naznačena.

Snímku této lithografie věnoval Dolanský na určitém místě pozornost a objevil tu písmeny, z nichž uměle sestavil slova "Hanka fecit". Poněvadž však Palacký, ač snímek chválí, podotýká, že lithograf dle zvyku všech písařů naší doby do obloukového písma cosi lomeného, fraktuře podobného vnášel, což v originále nebylo, srovnal tedy Dolanský, jak praví, skrývačku, kterou ve snímku našel, s originálem v Museu chovaným, a to s tím výsledkem, že z liter vyzpytovaných na snímku čte se zde (v originale) zcela patrně V a H; ale slovo "fecit" že je v originale zřetelnější, než na reprodukci.

Dolanský nepraví, s kterým originalem v Museu chovaným srovnával svůj snímek. Viděl-li v originale některé písmeny i zřetelněji než ve svém snímku, měl v ruce original lithografie a ne vlastní Rukopis Zelenohorský. Neboť v tomto není pouhým okem na příslušném místě viděti žádného "V. Hanka fecit", nýbrž jen rozplizlé červené skvrny. Důkazem toho je zvláště to, že Dolanský reprodukoval jako doklad svého objevu v "Listech filologických" snímek oné lithografie, která se s R.Z. nekryje.

Obrací-li nyní P. Váša věc tak, že pověstné "Hanka fecit", kryptogram, kterým se marnivý Hanka podepsal do Rukopisu Zelenohorského, je v této lithografii, nikoli v originale, tedy je to matení pojmů, aby se zapomnělo, že "Hanka fecit" bylo prohlašováno za důkaz, že Hanka udělal a podvrhl Rukopisy.

Matení pojmů náleží také k vědeckým methodám Realismu. P. Váša velmi nevhodně se dotkl sporu o Hilsnera. Realism kladl si vždy velmi vznešené účely, což mu získávalo zvláště mládež. Ve sporu o Hilsnera hlásal Realism vznešený účel očistit český národ od rituální pověry. Tak psal Herben v "Čase":

"Týdeník "Čas" byl z počátku jediný, jenž protestoval proti pověře rituální, proti volání po krvi, proti ponížení národnímu. Jako příslušníci českého národa cítíme povinnost, aby aspoň někdo se opřel té krvelačné pověrečnosti, která v celé Evropě zanechá na jméně českém poskvrnu a posměch."

Sotva kdo si všiml tohoto matení pojmů, které tehdy se ozývalo se všech realistických stran. Je zajisté velmi záslužné očisťovati český národ ode všech pověr. Ale není snad člověka v tomto národě, který by vězel v nějaké krvavé rituální pověře. Malé slůvko bylo důsledně vynecháváno: podezření, které snad měli někteří lidé v českém národě, že nějaká cizí neznámá sekta má krvavou rituální pověru. Ale takové nedokázané podezření není přece samo krvavou rituální pověrou, nelze mluvit o krvelačné pověrečnosti v českém národě, která v celé Evropě zanechá na českém jméně poskvrnu a posměch. Vždyť přece ono podezření nevzniklo v českém národě, nýbrž přišlo sem z Evropy. Takovéto umělé matení pojmů náleží také k vědeckým methodám Realismu. P. Váša užil ho, předváděje mou zprávu o zkoumání rukopisných dokumentů jakoby v podstatě byla obsah rozmluvy s nebožtíkem drem Řezníčkem.

K Realistickým methodám náleží zvláště též vrhání mravních stínů na osobu odpůrcovu. Tak obvinil mne P. Váša i -vh- z nenávisti k T. G. Masarykovi, jako motivu, který mne pudí k rozvíření otázky Rukopisů, a jiných otázek, které se týkají působení prof. T. G. Masaryka v našem národě. Jak jsem se dostal do otázky Rukopisů, ukázal jsem svrchu; nebylo to z nenávisti k Masarykovi, neboť zarazil a znemožnil jsem rozvíření otázky té v rozhodné době, aby jí nebylo zneužito proti jeho osvobozovatelskému dílu. Nikdy jsem necítil osobní nenávisti ku prof. T. G. Masarykovi; neměl jsem k tomu žádného důvodu, naše osobní styky byly zcela povrchní, v ničem mi nepřekážel ani neublížil. Měl jsem s ním tuhý spor o Kanta, v němž jsem neprohrál, jak ukazují nedávné rozbory toho sporu. K tomu však se přiznávám: měl jsem od počátku nedůvěru k cílům a methodám Realismu; a zvláště rozhodným odpůrcem stal jsem se realistickým vědeckým methodám. Realism působil od počátku k oslabení našeho národního sebevědomí; jako živý člen svého národa cítil jsem v něm cizí živel, proti kterému se třeba brániti.

XII.

Objev "Hanka fecit" v RZ rozhodl v široké veřejnosti proti Rukopisům. Vždyť byl uveřejněn ve vědeckém časopise, v "Listech filologických", i byl přijímán za nevývratný důkaz, že Hanka zhotovil nejen RZ, nýbrž tím spíše i RKD, který potom sám "nalezl". Zdá se však, že Realisté brzy zvěděli, jak se to má skutečně s oním "objevem". Ve svrchu uvedeném dekretu 45 Realistů ze dne 29. prosince 1911 již se neuvádí mezi "nevývratnými" důkazy "Hanka fecit". A v novějších čítankách a rukojetích literatury české pro školy, z let 1921, 1922, 1925 nikde již se neuvádí "Hanka fecit" jako nevývratný důkaz podvrženosti Rukopisů. Někde jen se praví, že Rukopisy Hanka s Lindou tajně sepsal staročeským písmem. A tak již ani dr. Herben "nedržel pravdu", že "Hanka fecit". Ve článku "Chemie a zázraky", v "Nár. Listech" 13.3.1920, namířeném proti profesorům české techniky, opakoval Herben důkazy podvrženosti Rukopisů, v odporu proti chemickým zkouškám. Chemie má dokázati, praví, je-li v Rukopisech správná stará čeština! Chemikové neumějí myslit, chtějí-li potřít jazykozpytce a dějezpytce! (To je zřejmý podvrh.) Chemie objevila v inicialce rukopisné berlínskou modř. Chemie dokázala, že pisatel Rukopisů Hanka později vyškraboval písmena a nahrazoval jinými, opravoval chyby podle nových výzkumů. Ale Herben mlčí o kryptogramu "Hanka fecit", ač neopomenul vytknouti ani to, že "Hostýn neleží u Olomouce".

Tu by však věda, která hledá pravdy, požadovala, aby Realisté veřejně osvědčili, že objev "Hanka fecit" byl - fatalním nedopatřením. Ale vědecké methody Realismu právě jsou zvláštní: omyl se nedozná, přejde se přes něj mlčením, jakoby ho nebylo bývalo. To však vrhá zvláštní světlo i na jiné nevývratné důkazy padělání Rukopisů.

Avšak objevu "Hanka fecit" nelze se takto zbaviti. Z "Výboru literatury české za čítanku pro vyšší třídy škol středních" z r. 1909, který upravil dr. Jan V. Novák, nedovědělo se naše studentstvo o Rukopisu Zelenohorském nic více, než že je při něm zjištěno napsání od V. Hanky (s. 354). A J. Hanuš, ve svém vydání Rukopisů asi r. 1911, dovolává se pověstného sensačního objevu Dolanského, jenž v RZ našel kryptogram "V. Hanka fecit" v "Listech filologických 1899". Věc byla příliš okázale rozhlašována, nelze jí prostě umlčeti.

Dokonce i v německé čítance pro nejvyšší třídy českých středních škol, kterou vydal dr. Ignac Kadlec r. 1909, poučuje se sice český student obšírně o zradách a vraždách v písni Nibelungů, ale vštěpuje se mu i tu ještě "vědění", že Václav Hanka se svými přáteli Josefem Lindou a Aloisem Svobodou jsou u nás prvními zástupci německé romantiky, a že nepravý R. Zelenohorský a R. Královédvorský jsou jejich plodem.

Vědecké methody Realismu, zvláště v otázce Rukopisů, mají základní chybu, ve vědě nepřípustnou: předpokládají, co chtějí dokázati. Vycházejí z principu napřed pojatého, k jehož důkazu hledají fakta. To nazývá se: Petitio principii. Při tom však hlásají, že fakta jsou jim nevývratná. Ovšem jen taková fakta, která dokazují platnost jejich principu. Fakta, která jsou proti němu, neberou na vědomí, odmítají, zamlčují.

To je postup nevyhnutelný všude tam, kde se dokazuje princip, který se ku provedení důkazu musí předpokládati, třebas i to byl princip nepochybně platný. Vykonal-li jsem co ve "světové vědě" svého oboru, je to průkaz, že proslulé experimenty Rubnerovy a Atwaterovy, kterými dokazovali platnost principu zachování energie v látkově-energických proměnách tělesných, by vůbec nebyly možny, kdyby platnost toho principu už napřed nepředpokládali. Takové experimentálné důkazy vyznačují se tím, že faktické výsledky experimentů, které souhlasí s principem, se uznají za správné a uvedou, kdežto výsledky, které s principem nesouhlasí, se prohlásí za nezdařilé, zamlčí se, odmítnou, třebas i byly všechny stejně přesně provedeny. To je velmi jemné měřítko pro hodnotu vědeckých prací. Realistické vědecké methody dokazující podvrženost Rukopisů nesnesou tohoto měřítka.

Realistické methody odmítaly a umlčovaly všechny faktické doklady, odporující jejich thesi; odmítaly a umlčovaly, ano zkřivovaly výsledky zkoušek chemických a palaeografických. Tvrdily a stále opakovaly totéž; při každé příležitosti zavadily o "Hankovy padělky". Prohlašovaly své dúkazy za nevývratné a otázku Rukopisů v jejich smysle za definitivně rozhodnutou, kdežto pravá věda má býti každého dne připravena na revisi. Sám Newtonův gravitační zákon se stále reviduje.

A co je zvláště zlé: Realistické methody vrhaly a vrhají na odpůrce mravní stíny a vydávají je veřejnému posměchu. Zvláště to je důkazem, že Realismu nešlo o vědu, nýbrž o účely povahy mravní.

Realistické methody nepřinesly žádného přesně vědeckého důkazu, že jsou Rukopisu podvrženy. Dospěly jen k "vědeckému přesvědčení" o tom. Avšak "vědecké přesvědčení" je pojem sobě odporující, je v něm "contradictio in adjecto". Slovo "vědecké" a slovo "přesvědčení" si odporují. Něco vědět a být o něčem přesvědčen je rozdíl. Atheista může býti přesvědčen, že není boha; ale nemůže své přesvědčení stupňovati ve vědění; nemůže říci: vím, že není boha. Přesvědčení se zakládá na nedostatečném vědění, kde rozhoduje citový, mravní motiv. Proto nelze nikomu vzíti jeho přesvědčení, kdežto vědění je naprosto nezávislé na citových motivech.

Realisté budou dále přesvědčeni o podvrženosti Rukopisů. Ale nemohou vyvrátit svým přesvědčením přesvědčení jiných lidí, kteří prohlédnou jejich vědecké methody.

Dokázati pravost Rukopisů přesně vědecky je právě tak těžko jako dokázati jejich podvrženost, poněvadž průkazná fakta v obojím směru zapadla v minulost a nelze jich žádným způsobem obnoviti. To platí zvláště o faktech filologických a historických a i o faktech nálezu obou Rukopisů. Materiálné důkazy, které možno provésti kdykoliv, jako zkoušky chemické a palaeografické, svědčí pro starobylost Rukopisů. Také fotografické zkoušky novými methodami mohou vydati svědectví. Ilustrace v R. Zelenohorském, o kterých dříve nikdo nemohl věděti, byly by takovým svědectvím, kdyby byly provedeny pod veřejnou kontrolou a odborníky přezkoušeny.

Je nevýhodné hledati nových důkazů pro pravost Rukopisů. Stačí vyvraceti důkazy odpůrců. Neboť Rukopisy dokazují se samy, prostě svou existencí. Břemeno dokazování třeba svalovati na ty, kdo obviňují Rukopisy z podvrženosti.

Mládež českého národa byla po dlouhá léta vychovávána k opovržlivé neznalosti Rukopisů jakožto vědecky dokázaných podvodných podvrhů. Jsou-li však pravé - a vědecký důkaz opaku nebyl podán - bylo by tu mařeno drahocenné dědictví po dávných předcích.

Mládeži, nenechej promarniti nic z dědictví otcův od nedbalých a marnotratných hospodářů jednoho pokolení!

Zbytky realistů v "Nár. L." trvají sice na tom, že podvrženost Rukopisů je vědecky definitivně dokázaná, ale podnikají najednou se všech stran nové důkazy. Prof. Friedrich počal tu 1. května palaeografický rozbor Rukopisů, ze kterého lze mu vyvésti jen jediný závěr, že R. Královédvorský nemůže býti dílem středověkého písaře, nýbrž že jest výtvorem osoby, která žila daleko později a písmo středověké jen nápodobila, čili, že rukopis ten je padělek. Ale z rozboru prof. Friedricha lze vyvésti též závěr opačný, že Rukopis královédvorský je pravý rukopis středověký, za jaký jej uznávali Palacký i Emler, a i Píčem požádaní palaeografové cizí. Praví-li Friedrich, že doslovného authentického znění posudků těchto cizích palaeografů se veřejnost nikdy nedozvěděla, snad se o nich dozvěděti nesměla. Byly uveřejněny od soukromých vydavatelů a mohou být i v "Nár. Listech" znova uveřejněny, kdyby prof. Friedrich o to stál. Ke jménu Píčovu připojil Friedrich slova "nešťastné paměti"; jistě tím nechtěl památku Píčovu potupiti; ale potom má to jen ten smysl, že jemu jest nešťastnou Píčova paměť.

Realisté v "Nár. Listech" z téhož dne objevili "zlatý hřeb", kterým bude článek prof. Vojtěcha o fotografických zkouškách rukopisů: že totiž při šikmém osvětlení, jež zachycuje jen to, co je napsáno na povrchu, zřetelně vyniká známý kryptogram Hanka fecit. Tedy přece? Ale známý Dolanského "kryptogram" byl objeven na lithografii; objevil tedy Vojtěch v samém R. Zelenohorském dosud neznámý známý kryptogram? Vojtěch zjistil prý dále fotografováním, že domnělé figurální miniatury v RZ jsou utvořeny pouhou strukturou pergamenovou. Jsou tam tedy? Všechny kresby jsou skvrny na hrbolcích pergamenu nebo papíru. Oko sestrojuje si z těchto skvrn obraz; ale k tomu je nezbytno, aby skvrny měly jisté uspořádání. To může být i nahodilé, ale může býti také úmyslným dílem lidským. To právě třeba zjistit pod veřejnou kontrolou. Kresbu možno tušit i v nepředpojaté fotografii Husníkově, zde připojené, v iniciálce D. Budou-li v RZ prokázány kresby, jistě nepocházejí od Hanky a ostatních našich buditelů, kteří o nich neměli tušení. Nebudou-li prokázány, neznamená to nic v otázce pravosti R. Zelenohorského.

Grafolog Robert Saudek měl v České Akademii přednášku o Hankovi jakožto rozeném padělateli písma a o padělcích Rukopisů, o čemž podal podivnou zprávu "Prager Tagblatt" dne 1. května t. r. Třeba vyčkati, až Česká Akademie onu přednášku uveřejní.

POZNÁMKY VYDAVATELSTVA


                                                - - - - - - - - - - - - - - - -
                                                Tuť příliš velký každý rys,
                                                tuť příliš mužné citů blesky;
                                                ne! obojí ten Rukopis
                                                jest příliš lepý, by byl český!

                                                Ty paže srostlé se zbrojí
                                                a k cizotě ten odpor žhavý -
                                                ne! Rukopis ten obojí
                                                jest příliš český, by byl pravý!

                                                - - - - - - - - - - - - - - - -
                                                Tak zdá se mi té výpravy,
                                                že slyším tajná vříti hesla,
                                                ač žádná ústa ze vřavy
                                                tak bez hledí jich nepronesla.

Z básně: Moderní útok od Elišky Krásnohorské.
Složeno za bojů o Rukopisy na adresu realistů.

VYSVĚTLIVKY K VYOBRAZENÍM.

Jelikož širší vrstvy národa našeho, jmenovitě mladší generace naší inteligence jest naprosto neinformovaná o průběhu bojů o Rukopisy, rozhodlo se vydavatelstvo této knihy zařaditi do ní několik vyobrazení s příslušným slovním doprovodem, aby čtenářstvo nabylo alespoň přibližného názoru o tom, jak naše Rukopisy vypadají, kdy, kde a za jakých okolností byly nalezeny.

Vzhled Rukopisu Zelenohorského.

R. Z. skládá se ze dvou pergamenových blan tvaru obdélníkového, které přeloženy uprostřed tvoří čtyřlístkový sešitek o osmi stranách. Rozměr každé strany jest asi 160x103 mm. Pergamen jest barvy špinavě šedé, takřka hlinité, což povstalo působením prachu po dlouhá staletí. Tuto patinu starobylosti vykládají odpůrci ovšem jako umělé dílo Hankovo. Písmo jest špinavě nazelenalé, pouhým okem na mnohých místech jen málo od ostatní plochy rozeznatelné. Pohlížíme-li však na rukopis šikmo proti světlu, tu leskne se písmo zeleným kovovým leskem oproti mdlé půdě. Jest totiž RZ psán inkoustem železitým s přísadou mědi a zeleně kovový lesk pochází od měděnky. Začáteční písmena některých slov jsou napsána barvou červenou.

Každá stránka má 16 řádek (kromě str. 5, která jicj má 17), oddělených od sebe vodorovnými linkami. Jest tedy všech řádek 129. Písmo jest latinka a má charakter písem 9. století. [1] Znak C jest pro hlásky z, ž, s, š. Písmo má některé zkráceniny: pra, pre, pri, pro.

Obr. č. 1

jest snímkem strany 4 originálu, obsahující řádky 49 až 64 Rukopisu Zelenohorského. Štoček zhotoven byl firmou Husník a Häusler dle fotografických snímků prof. Jakuba Husníka přes oranžový filtr. Způsob ten volen jako nejvhodnější pro fotografii, která má podati reprodukci RZ, při níž písmo nejzřetelněji z plochy pergamenu vystupuje. Velikostí shoduje se přesně s originálem.

Pro ty, kdož chtěli by se naučiti čísti RZ, stůjž zde transkripce celé stránky. Rozčlenění v řádky zachováváme dle snímku, avšak rozčleňujeme text v jednotlivá slova pro snažší srozumitelnost. Jest to místo, kde vypočítáváni jsou kmeti. leši i vladyky, k nimž kněžna Libuše posílá posly po celé zemi, aby se sjeli na Vyšehrad k soudu nad rozvaděnými bratry Chrudošem a Šťáhlavem:

 ...po Ratibor ot gor Krekonoši, iděže Tr]
      49    ut pogubi saň lutú po Radov
      50    an ot Kamena Mosta, po Jaro
      51    žir ot Bred vletorečných po
      52    Strezibor ot Sázavy ladny,
      53    po Samorod se Mže strebro
      54    nosné, po vše kmety, lechy i vla
      55    dyky, i po Chrudoš i po Staglav
      56    bratry rozvaděma o děd
      57    iny otne ... Kda se sněchu le
      58    ši i vladyky v Vyšegradě prok
      59    ný stúpi rozenia dle svégo,
      60    stúpi kněžna v bělestvú
      61    cí rize, stúpi na stól oteň v
      62      slavně sněmě (............)
      63    D vě věglasně děvě vy
      64    učeně věščbám Vítězovým [2]
            [u jednej sú desky pravdodatné,
            u vtorej meč krivdy kárajúcí.....

Novočesky zní text asi takto: ...k Ratiboru od hor Krkonoší, tam, kdežto Trut pohubil saň lítou, k Radovanu od Kamenna Mosta, k Jarožíru od brd vletorečných, k Střeziboru od Sázavy ladny, i k Chrudošovi i k Šťáhlavovi, bratrům rozvaděným o dědiny otcovské. Když se sešli leši i vladyky ve Vyšehradě, každý vstoupil dle rození svého. Vstoupí dvě věhlasné děvy (moudré panny) vyučené věštbám Vítězovým: jedna má (drží) desky právodatné, druhá meč křivdy kárající...

Podali jsme transkripci, která by se co nejméně odchylovala od originálu.

Na našem snímku následkem fotografování přes oranžový filtr jest písmo čitelnější nežli na originále. Jest to ovšem zase na úkor věrné reprodukce celkového vzhledu originálu, jak jeví se pouhému oku.

Upozorňujeme čtenáře zvláště na poslední třetinu třetího řádku od dola, kdež za slovy slavně sněmě vykonstruoval prof. Dolanský své pověstné "V. Hanka fecit" ovšem - nikoliv na originále, nýbrž na lithografické kopii. Reprodukci tohoto místa dle této Hennigovy litografické kopie spatřujeme na

obrázku č. 2.

Viz o tom v textu prof. Mareše kap XI.

Dlužno zmíníti se ještě o velmi zajímavých výsledcích bádání škol. rady profesora V. Horáka (zemřel r. 1925 v Praze). Horák po velmi pečlivém zkoumání fotografií B. Střemchy, pořízených přes barevné filtry, zjistil, že všude, kde jsou v RZ místa červená, jsou osnována jako drobnomalby, přimykající se k textu. Tím vysvětluje např. velmi přesvědčivě odchylný ráz písma červeného v místě domělého kryptogramu (V. H. fecit), kde Horák čte slova "u nie stě". Písmeny jsou tu však součástkami celé skupiny miniatur, znázorňující líčení Libušina soudu. Jest pozoruhodno, že i na naší fotografii (obr. č. 1), pořízené už v r. 1889, lze na tomto místě zcela dobře stopy některých hlaviček tušiti. Velmi pěkné informativní pojednání o těchto výzkumech napsal přítel zesnulého Fr. Kolda. [3] Nutno želeti, že oficielní věda doposud výzkumy Horákovy neverifikovala.

Obsah Rukopisu Zelenohorského.

Prvých 9 řádků zní: "Vsiak ot (otec) svej čelědi vojevod, mužie pašiú, ženy ruby strojia. I umre-li glava čelědina, děti vsie tu zbožiem vjedno vladú, vladyku si z roda vyberúce, ký plezně dle v sněmy slavny chodí, chodí s kmetmi, s lechy, vladykami. Vstachu kmetie, leši i vladyky, pochválichu pravdu (právo) po zákonu." Jest to tedy jakési vylíčení řádů (zřízení) rodinného a zemského. Část tato považována bývá za zlomek (dokončení) nějaké větší básně. Pro velkou vnitřní souvislost s obsahem dalšího zdá se oprávněným názor v poslední době vyslovený, že jest to úvod k následující části, líčící z pověstí známou událost o Libušině soudu nad rozvaděnými bratry Chrudošem a Šťáhlavem, začínající slovy: "Aj Vletavo, če mútiši vodu, če mútiši vodu striebropěú?" Vltava odpovídá, že proto své vody rmoutí, že dva rodní bratři se vadí o dědictví otcovské, lítý Chrudoš na Otavě křivé a chrabrý Šťáhlav na Radbuze chladné. Libuše zvěděvší o tomto sporu svolala kmety, lechy a vladyky z celé země na Vyšehrad, aby rozepři rozsoudili. (Viz naši ukázku RZ.) Proti stolci kněžninu jest oheň pravdozvěstný a svatocúdná voda. Když soud po poradě ústy Radovana rozhodne, že oba bratři mají dědinami otcovskými společně vládnouti, povstane rozlícen Chrudoš a praví: "Běda ptáčatům, k nimž se zmije vloudí, běda mužům, jimž vládne žena... a právo jest, aby prvorozenci se daly dědiny." [4] Libuše uražena touto pohanou vyzve přítomné, aby si tedy mezi sebou vyhledali muže, jenž by jim vládnul, když dívčí ruka je k vládě nad nimi slabá. Zlomek básně končí pak slovy Ratibora od hor Krkonošských: "Nechvalno nám v Němciech iskati (hledati) pravdu (právo), u nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci naši v sieze (žirné vlasti)..."

Jak byl Rukopis Zelenohorský nalezen.

Zelená Hoora
(viz obr. č. 3)

jest zámek, druhdy pevný hrad nedaleko Nepomuku. Jest toto místo historicky velmi památné již od šerého dávnověku. O tom svědčí mnohé pověsti k místu se vztahující. Tak např. v zámecké kapli za oltářem ční ze země balvan žulový s domnělými šlépějemi sv. Vojtěcha, jenž prý odtud zemi České žehnal. Jména blízkých míst jako Mohelnice, Želvice, Třebčice, Kozlovice aj. podporují domněnku, že již za časů pohanských byl sídlem kněžstva, vykonávajícího zde bohoslužby. V nejstarších dobách patřívala Z.H. cisterciackému opatství Nepomuckému. Za válek husitských pokusil se Mikuláš z Husi založiti zde osadu, po biblicku Horou Olivetskou nazvanou. Za krále Jiřího připadla Z.H. nakrátko koruně České. Za prvého držitele z rodu pánů ze Šternberka, Zdeňka, utvořila se tu jednota Zelenohorská proti králi Jiřímu. Šternberkové dali v zámku neznámým mistrem, pravděpodobně asi počátkem 18. století, vymalovati nástropní malbu představující vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary u Olomouce r. 1241. Po krátkém držení rodem Martiniců přešla Z.H. koncem století 18. do vlastnictví kížat Colloredo-Mansfeldů. R. 1817 nalezl na Z.H. důchodní knížete Jeronýma Colloredo-Mansfelda

Kovář
v knížecím rodinném archivu náš památný Rukopis Zelenohorský. Kovář Rukopis přečísti, vlastně rozluštiti, nedovedl; ukázal jej proto místnímu děkanovi Fr. Boubelovi, jemuž podařilo se rozluštiti pouze některá slova, hlavně topografické názvy, jako Mže, Radbuza, Otava, což způsobilo nálezcům velikou radost proto, že "báseň ta pojednává o výjevu, který se stal na blízku této přepamátné krajiny." Ukázali rukopis též kaplanovi Jos. Zemanovi, pozdějšímu děkanu nepomuckému a jiným občanům. Kovář uložil jej pak zpět do zámeckého archivu. Teprve když Fr. hr. Kolovrat vydal provolání k založení národního musea (15. dubna 1818), odhodlal se Kovář na radu Boubelovu zaslati rukopis hr. Kolovratovi do Prahy. Učinil tak v listopadu téhož roku. K poštovní zásilce přiložil pak německý, tužkou psaný dopis bez podpisu. Důvody pro takovéto jednání měl Kovář velmi závažné. Stůjž zde doslovné znění části tohoto dopisu: "Da ich aber die erhabenen Gesinungen meines Herrn (der ein eingefleishter deutscher Michel ist) in Rücksicht des Nationalsmuseums kenne: denn er würde es lieber verbrannt o. verfault sehen, als selber dieser Anstalt zu schenken, so verfiel ich auf den Gedanken diese Blätter an Eur. Excellenz anonym zu senden, denn unter meinem Namen liefe icg Gefahr meines Dienstes verlustigt zu werden; und bitte selbe in diesem vaterländischen Institute von einem ungenannten wahren Patrioten zu verehen. Ihren Inhalt konnte ich nicht, obwohl ich weder Zeit noch Mühe sparte, zusammen bringen, und bin sehr neugierig darauf." [5]

Kolovrat poslal celou zásilku presidentovi Českého musea hr. Kašparu Šternberkovi.

Veřejnosti zůstali nálezce i náleziště Rukopisu po dlouhá léta utajeni. Rukopisu říkalo se Libušin soud nebo krátce Sněm.

Teprve u příležitosti polemiky vyvolané r. 1858 útokem listu Der Tagesbote aus Böhmen na pravost RKZ oznámil (12. ledna 1859) P. Roman Voříšek, kaplan v Žinkovech u Nepomuku dopisem V. Nebeskému, sekretáři musejnímu, že zná okolnosti a svědky, kteří by pravost Libušina soudu mohli dosvědčiti. Pátrání ujal se prof. V. V. Tomek, jednatel musea, který kromě hlavního svědka tehdy ještě žijícího Jos. Zemana, děkana a vikáře v Nepomuku, zjistil i jiné osoby, jimž okolnosti nálezu, alespoň z vypravování přímých účastníků, byly známy. Prof. Tomek zajel do Nepomuku, kdež J. Zeman poznal v originálu RZ skutečně onen rukopis Kovářem r. 1817 nalezný. O celé věci sepsán též s J. Zemanem notářsky ověřený protokol. Od této doby nazýván jest Libušin soud Rukopisem Zelenohorským.

Vzhled Rukopisu Královédvorského.

R.K. skládá se z 12 lístků pergamenových a 2 proužků, vzniklých odstřižením od lístků celistvých. Průměrné rozměry lístků jsou: 118x76 mm. Sloupce písma pak mají rozměry průměrně 94x55 mm. Jsou to zbytky dvou svazečků, dle úsudku knihovníka musejního A. J. Vrťátka, desetilístkových. Počítáme-li i oba proužky, má celý Rukopis 28 stránek.

Pergamen je špinavě bílý, nestejně vydělaný; velikostí se listy nekryjí. Některé jsou po vnějším kraji a téměř všechny ve hřbetě od hrubé vazby knihařské silně vyštěrbány. Písmo jest barvy zlatě rezavé, nadpisy kapitol a jednotlivých básní jsou psány červeně. Začáteční písmena (počtem sedm: A, N, P, S a tři Z) jsou psána jednak červeně, jednak zeleně a jednak modře (N). Tyto iniciálky jsou vesměs ve zlatých políčkách, obklíčených čtyřhranem, z něhož vybíhají révové ozdoby, které jsou vždy téže barvy jako písmena, až na N, které je modré, ale čtyřhran a závitky má zelené. [6]

Mimo červené nadpisy kapitol jest v textu ještě čtyřicet pět červených větších písmen na začátku hlavních odstavců básní, jakož i na začátku menších básní lyrických. Většina lístků nese stopy jemných propíchnutí, pocházejících pravděpodobně od písaře kvůli stejnému odměření řádek. O vzhledu písma poučuje nás
(obr. č. 4)

Jest to snímek stránky 20 pořízený dle originálu RK. Podáváme opětně celou stránku v transkripci, aby čtenáři poznali různé zvláštnosti, zkratky atd. v písmu RK. Stránka obsahuje konec básně Ludiše i Lubor a začátek básně Záboj, Slavoj i Luděk.

    Vytče Zdeslav dlúhé dřěvce i na dřěvci]
    tuří hlava; vzkoči na oř jarobujný hrdivými slo
    vy vece: "Praděd (mój) zbi diva tura, otčík zahna Něm
    cev sbory: zkusi Lubor chrabrosť moju!" I tu protiv sobě
    hnasa, hlavama v sebe vrazista, aj oba s koňú spa
    desta. Ruče zdě meče dobysta, opěšalá zápasista. Kř
    ěpce mečema máchasta kol sě rozléháchu rázi.
    Lubor sě k němu přiboči, mečem kruto v helm mu
    seče, helm sě rozkoči v dva kusy; mečem v meč ude
    ři ránu, i meč vzletě za ohradu; Zdeslav se na
    zemiu vrže. Zevzní hlahol trub i kotlóv. Oklúči
    Lubora panstvo i vede jej přěde kněze, přěd kníeni i přěd
    Ludišu. Ludiše mu věnec stavi, vě
    nec "z dubového" listie. Zevzně hlahol trub i kotlóv.
    Počíná sě o velikém pobití.
    S črna lesa vystupuje skála, na skálu vystúpi
    silný Záboj, obzírá krajiny na vše strany, zamúti
    sě ot krajin ote všech, i zastena pláčem h
    olubiným. Sedie dlúho, i dlúho sě mutie; i vzcho
    pi sě vzhóru jako jelen, dolóv lesem, lesem dlúh
    opustým bystro spěcháše, ot muže k mužu, ot
    silna k silnu, po vsickej vlasti. Krátká slova ke v
    šem skryto rěče, pokloni sě bohóm, otsud k druh
    u spěcha. I minu deň prvý i minu deň vterý, i
    kdaž za třetiem luna v noci bieše, sněchu sě mu
    žie sěmo v les črn. K něm zdě Záboj, otvede
    je v úval, v ponížený úval hlubokého lesa. Stú
    pi Záboj najnížeje dolóv, vze varito zvučno:
    "Mužie bratrských srdec i jiskrených zrakóv! vám
    pěju najníží z dola: piesň ide z srdce mého z sr
    dca najnížeje pohrůžena v hori. Otčík zaide k
    otcem ostavi v dědině dietky svoje, i svoje lubi
    ce, i neřěče nikomu: báťo! ty mluvi k něm otec
    [kými slovy.

Obsah rukopisu Královédvorského.

Jak názvy kapitol naznačují, jest RK pouze malým zlomkem velkého kodexu básnického, neboť obsahuje konec kapitoly 25., kapitolu 26. a 27. a počátek kapitoly 28. z knihy třetí. Knihy první a druhá jsou tedy celé ztraceny a z knihy třetí větší část. RK obsahuje básně epické, kromě Jaroslava vesměs do doby pohanské spadající; bývají též nazývány básněmi mužskými. Dále obsahuje básně lyrické (ženské). Básně první skupiny jsou: Oldřich a Boleslav ("Počíná sě o pobití Polanóv"), zachovaná pouze ve zlomku; Beneš Hermanov ("Počíná sě kapitule šestmezcietmá třětiech knih o pobití Sasíkóv"), Jaroslav (Počíná sě o velkých bojech křesťan s Tatary), Čestmír a Vlaslav (Počíná sě kapitule sedmmezcietmá třětiech knih o vícestvie nad Vlaslavem), Ludiše a Lubor (Počíná sě o slavném sědání), Záboj, Slavoj i Luděk (Počíná sě o velikém pobití). Přechod ke skupině druhé tvoří báseň lyricko-epická Zbyhoň (Počíná sě kapitule osmmezcietmá třětiech knih: O piesniech). Básně lyrické jsou: Kytice, Jahody, Jelen, Róže, Zezhulice, Opuščená, Skřivánek.

Jak byl Rukopis Královédvorský nalezen.

Částečně jest vylíčeno již v VI. kapitole textu prof. Mareše. Doplňujeme. Dne 16. září navštívil šestadvacetiletý student Václav Hanka svoje přátele Jana Sklenčku a Jana Puše ve Dvoře Králové, kde ve sklepení děkanského chrámu sv. Jana Křtitele (viz obr. č. 5) pod kostelní věží nalezl náš Rukopis. Bližší okolnosti této události objasní nám stručný obsah protokolu sepsaného dne 29. září 1867 u c.k. okresního soudu ve Dvoře Králové s Janem Šafrem, měšťanem ve Dvoře Králové čp. 31, tehda 64-letým. Šafr vypovídal pod přísahou: "Roku 1817 navštívil p. Václav Hanka svého přítele a spolužáka Jana Sklenčku, městského právníka zde, a oba dva přišli navštíviti p. pat. Pankráce Borče, tehdejšího kaplana zde. Při této příležitosti byli od tehdejšího pana děkana, Jana Puše, bratra mé matky, k obědu pozváni... Při obědě rozpředl se hovor o tak zvaných Žižkových šípech, které v kostelním sklepení se nalézati měly." Na přání p. V. Hanky "odpůldne mezi 2. a 3. hodinou šli do věže chrámové následující pánové: p. V. Hanka, Jan Sklenčka, pat. P. Borč, František Tinus; já jsem šel co chlapec ze zvědavosti sebou." Vedl je kostelník Jos. Trnka. "Nadzmíněné sklepení (viz obr. č. 6) nalézá se dole ve věži chrámové a vede do něho cesta s kostelního choru a bývalo vždy a jest až dosavade zamčeno železnými dveři silnými." Dveře tyto opatřené třemi starobylými zámky nedovedl nikdo kromě kostelníka Trnky, s jejich mechanismem obeznalým, otevříti. "O poslední válce pruské (1866) nemohli Prusové zámky tyto otevříti, ač se o to byli namáhali." Šípy nacházely se ve skříni proti vchodu do sklepení. "Jarmara byla velmi vysoká, černě natřena. Nahoře se nalézaly nazvíce některé staré cancionály a jiné knížky kostelní a duchovní, kterých se tenkráte nepotřebovalo." Návštěvníci otevřeli skříň a prohlíželi šípy, jichž část vzal p. Fr. Tinus pod pážď s sebou.(Dále viz citát na konci kap. VI. v textu přednášky.) "By věc blíže prohlédli, šli všichni uvedení pánové zároveň nahoru na kostelní chor, tak zvanou kruchtu, kde jest více světla. Spis mnou p. pat. Borčovi a tímto p. Váceslavu Hankovi podaný nesl p. Váceslav Hanka a prohlížel jej na kruchtě a s veselou tváří pravil, teď již vím, co to bude. Na to jsme všichni odešli a sice pánové na děkanství a já domů. Jak jsem se později dozvěděl, nechal spis uvedený p. Hanka na děkanství, odkud magistratu vydán byl. Od magistratu vyžádal jej písemní žádostí p. Váceslav Hanka."... "Po čase pravil mně můj strýc, shora uvedený děkan Puš, zdaliž pak víš, co jsi tenkrát zdvihl? Konečně připomínám, že nynější jarmara, kteráž na témž místě věžového sklepení se nalézá, jest ta sama, na kteréž rukopis tehdáž ležel, ač je předělaná a značně zmenšena a ohoblována. - Kování, tak řečené panty a rygr jest ten samý..." Podepsaní na tomto protokole jsou: od soudu: Matiáš Pokorný, c.k. příruční, JUC. Arnošt Hnízdo, zapisovatel a od stran: pp. Jan Šafer, svědek, dr. František Palacký, Ant. Jarosl. Vrťátko, první bibliothekář Musea Kr. Českého, dr. Fr. Lad. Rieger, dr. Antonín Porák, dr. Karel Sladkovský, Bedřich Tinus, purkmistr, Ant. K. Viták. -rk.

Poznámky:
[1] Brockhaus: Schrift.

[2] V poslední době zdá se správnější Vítcovým (Svantovít, Vít)

[3] Uveřejněno krátce po smrti V. Horáka v "Čechu" a později v týdeníku "Lech".

[4] Dle práva německého.

[5] "Ježto však znám mínění svého pána (který jest zarytým německým Michlem) o národním museu: neboť by jej (rukopis) raději spálil, nebo nechal shníti, nežli by jej věnoval tomuto ústavu, připadl jsem na myšlenku zaslati tyto listy Vaší Excellenci anonymně, neboť kdybych své jméno prozradil, vydal bych se nebezpečí, že budu zbaven služby; prosím, abyste je v tomto vlasteneckém ústavě uchovávali jako dar nejmenovaného, skutečného vlastence. Jejich obsahu nemohl jsem se dopíditi, ačkoliv nešetřil jsem ani času, ani námahy, a jsem naň velmi žádostiv."

[6] Začátek básně Čestmír a Vlaslav: Neklan káže..., kde nalezena ona pověstná berlínská modř.

Vydavatelstvo, na vysvětlenou.

Těžké chmury snesly se loni na jaře a v létě nad veřejným a najmě politickým životem naší mladé republiky. Gigantický zápas Hlaváčkův proti znemravňovatelům našeho veřejného života vznítil v řadách Mladé Generace čsl. Národní Demokracie nový jarý ruch. Řady nových nadšených bojovníků hlásily se pod prapory naše. Idea nadšeného nacionalismu, v prvých létech popřevratových systematicky deptaná a proto i opouštěná počala opětně rozněcovati srdce i mysle naší mládeže.

Jako nit záhadného přediva vleče se už od převratu řada intrik proti celým stranám politickým i osobám na význačných místech hájících princip národního státu. Neblahé události z loňského roku jevily se nám, jako vyvrcholení akce plánovitě vedené. Úzkost o další existenci mladého, ne zcela zkonsolidovaného, státu jímala srdce mladých národních demokratů, když viděli, jak símě nedůvěry rafinovaným způsobem rozsévané klíčí a bují na všech stranách.

Boj proti nepříteli s hledím otevřeným může býti bojem radostným. Kde však zde jsou oni tajemní a zřejmě mocní ředitelé rozvratného tažení? Kdo jest ona záhadná mocnost ze zákulisí řídící rozsáhlou akci na zlomení nepodajné šije řeského člověka? Chtěli jsme znáti svého protivníka stůj co stůj. Fama napovídala něco o muži, či celé skupině stojící ve stínu.

I pocítili jsme potřebu býti poučeni o realismu, o jeho vzniku, činnosti a působení v českém národě. Pan prof. university Karlovy dr. F. Mareš po delším zdráhání vyhověl opětované žádosti předsednictva Mladé Generace Č. N. D. a přednášel dne 16. března 1927 ve členské schůzi, hojně hosty ze všech vrstev národa navštívené, na thema "Vědecké methody realismu zvláště v otázce Rukopisů." Schůze konána ve velkém sále Měšťanské Besedy ve Vladislavově ulici. Řeč ta - přednášejícím upravena a doplněna - jest obsahem této knihy.

Dnes je nám jasno.

Že na zavolání "Realismus", ozvěna se všech stran odpovídala: "Rukopisy", není naší vinou.

Pane profesore! Mladá Generace Čsl. Národní Demokracie je Vám ze srdce povděčna za Váš v dnešní době v pravdě mužný a krásný čin, že odhalil jste nám mladým, kteří jsme neprodělali bojů z posledních dvou desítiletí minulého století, ledví

sekty, k níž símě zapadlo k nám z cizího, českému národu nepříznivého města, které po staletí deptalo svébytnost národa našeho;

sekty, která rukou rouhavou a bezohlednou rvala se stromu kultury národní nejkrásnější plody, tvrdíc, že činí tak v zájmu vědecké pravdy;

sekty, která kdysi zahájila svou kampaň ražením hesla "kácejme modly" a končí povyšováním svých vůdců a protektorů na nadoblačný piedestal Druhorozených Synů Božích.

Pane profesore! Mladá Generace viděla ve Vás vždy vzor bojovníka za ideály, které i ona vepsala ve svůj štít. Půjdeme dále v boji za ryze český a slovanská, cizáctvím nezkažený charakter všeho veřejného života národa i drahého nám samostatného našeho státu.

Děkujeme Vám, pane profesore. VYDAVATELSTVO.

Naše ukázky písma RKZ jsou vyňaty z obsáhlého a bohatě ilustrovaného díla: Jos. Růžička: Slovanská mythologie kde, mimo jiné, jest důkladné pojednání o obou našich Rukopisech. Obsahuje též znění obou celých Rukopisů ve trojí transkripci. Kniha vyšla r. 1924 v nakladatelství Al. Wiesnera, Praha II., Soukenická ul. č. 9. Za laskavé zapůjčení štočků vzdáváme nakladatelství páně Wiesnerovu vřelé díky.

VĚDECKÉ METHODY REALISMU ZVLÁŠTĚ V OTÁZCE RUKOPISŮ
Podle své přednášky ve schůzi mladé generace Nár. dem. dne 16. března 1927 upravil a doplnil Dr. F. Mareš prof. fysiologie na Universitě Karlově. Praha 1927. Nákladem tiskové komise Mladé generace Čsl. Národní Demokracie Praha II. Vytiskla počátkem měsíce května 1927 Občanská knihtiskárna v Praze II., Spálená 43. Obálku vyzdobil ing. Frant. Ullrich. Formát 23 x 15,5 cm . Počet stran 58.

Knihovna České společnosti rukopisné v Praze. [sign. 383]
Kromě běžného nákladu bylo vydáno knihy této ještě 17 očíslovaných výtisků na japonském papíře s podpisem autorovým. Z nich exemplář tento má pořadové číslo 1. Mimo prodej.