Z P R Á V Y
ČESKOSLOVENSKÉ
SPOLEČNOSTI
R U K O P I S N É
Číslo 1.
V Praze, 28. února 1939.
Strana 14:
Ladislav Matoušek
ARNOŠT KRAUS ZASE PROMLUVIL.
Promluvil sice již před 4 měsíci v 70. čísle "Naší Doby", ze dne
10.IX.1938, ale neváháme podati zde dodatečně ukázky jeho výkladu. Ve článku
"Masaryk, organisátor české vědy", píše také o boji rukopisném a v jeho
popisu doby 1907-1938 jsou takovéhle perličky:
"Jaké mu (t.j. věku 1907-1938) dát epitheton? Věk epigonů, diletantů,
marodérů, demagogů? Nebo věk mládeže, která s nadšením jí vlastním staví
se proti mínění předchozí generace a ujímá se těch, kterým bylo
domněle ukřivděno? - Rána z pistole vyburcovala odborníky i
neodborníky, když Píč zakončil nesmyslnou svou pouť do Compostelly stejně
nesmyslnou sebevraždou. I nastala trapná chvíle, když vláda,
důstojná nástupkyně té vlády, která r. 1858 podporovala útoky, aby
trestala české rebelanty, se ujala ztracených rukopisů, aby proti Masarykovi
mobilisovala zbylý odpor poraženců z rukopisné války a tím ho
oslabila ve válce za osvobození národa. A, bohužel, nalezla v národě,
za který pracoval a trpěl, skupinku pomahačů, kterou ani jeho nové vítězství
neodzbrojilo a neumlčelo. Zneužívají ušlechtilého umění tiskařského nadále,
a dopřáli bychom jim tu jejich zábavu, kdyby ta "literatura" nekazila
nevinnou mládež. Mnozí dobří hoši skutečně věří, že jejich vůdcové bojují za
tytéž ideály jako generace druhá. Osudný omyl!... (pak dovozuje, že RK je
jen hanebné kuriosum, bezcenné)... A za takovou cetku z plechu byste,
milí přátelé, obětovali nejskvělejší dar osudu, diamant první velikosti,
čistoty a lesku, který nám cizina závidí a kterému se koří, Masaryka? Kraus
pak končí verši, kterými doporučuje páté generaci, že by měla "každého do
tůně k žabám hnát, kdo k svému mistru by se nechtěl znát!".
Arnošt Kraus je profesor Karlovy university, germanista, dnes už ve
výslužbě. Domnívali jsme se, že dospěl už na dno svých líbezností, když nás
nazval v r. 1936 "sběří" (viz Zprávy č. 5). Nyní ale
namočil zase své pero do jakési tekutiny a píše kapitoly další, kde snoubí
svoji úroveň vědeckou s úrovní mravní. Obviňuje lživě mezi řádky
prof. Mareše z podpory vídeňské vlády (historie, objasněná ve spise
Marešově "Poslední vzdory"), posmívá se kráse Rukopisů a varuje mládež před
vědeckou pravdou, které se strachuje, že by se mohla dotknout štítu
Masarykova. Každého obránce chtěl by hnát do tůně k žabám, potopit jej v
bahně a kalu hnijící temnoty. - Do tohoto Vašeho prostředi, pane profesore,
se tedy obrana RKZ zahnati nedá. Nebude také diskutovati s Vámi o estetické
a ostatní hodnotě Rukopisů. Ty dovede pochopit jedině příslušník českého
národa, který uslyší v nich tlukot svého srdce. Také Goethe dovedl se kořit
jejich tepotu, i Němec dovedl pochopit jejich krásu. Prof. Kraus jim
nemůže nikdy porozumět a nemáme zájem, aby jim rozuměl. Je také potřebí
jisté otrlosti, otírá-li se Kraus o památku velikého českého vlastence a
učence L. Píče, na jehož sebevraždě má podíl nemalý (publikoval článek,
který dohnal Píče k sebevraždě). - Bylo by ale záhodno, aby české
vědecké i nevědecké (v tomto případě) revue dávaly opatrněji volné
místo ve svých sloupcích k pracem, jež stávají se příčinou nevůle mezi
národem českým a naším velkým sousedem. Z takovych pramenů čerpají pak
německé časopisy. České obrození nerostlo ze lži rukopisové, poněvadž
nebylo lži, vědecké vyřešení této otázky nedalo za pravdu Masarykovi. Bylo
by hříchem na národu, zatajovat tuto skutečnost jen z ohledu na osobu
Masarykovu, jak rád by viděl Kraus. Tuto záležitost si ale také sami bez
Krause v našem národě vybojujeme. A prof. Kraus měl by být vděčen
za postavení, kterého, díky českému národu, zde dosáhl a takovým otázkám se
ve vlastním zájmu vyhýbat.
ZPRÁVY ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI RUKOPISNÉ
Vydává Čsl. společnost rukopisná. Řídí redakční kruh. Vychází nejméně čtyřikrát
do roka. Příspěvky adresujte Společnosti, Praha I., Konviktská 5.
Cena jednoho čísla K 2,- (pro členy Společnosti zdarma).
Formát 30 x 22 cm.
© Jaroslav Gagan
© Česká společnost rukopisná