Ladislav Matoušek
Za pravdou Rukopisů
1938
Památce Julia Stoklasy připisuje autor.
Strana 9 až 22:
Moje vzpomínky na Julia Stoklasu a jeho účast v boji za Rukopisy.

Je tomu již dvě leta a přece zdá se mi, že to bylo včera. Tak jasně vidím dosud tu ušlechtilou hlavu učencovou, pečlivě upravenou, s vyholenou tváří jemně nabarvenou, skláněti se nad mramorovým stolkem v kavárně na Žofíně (Slovanský ostrov) v Praze. Bylo to krátce po srážkách na přednáškách o Rukopisech v severních Čechách, kde prof. J. Vrzalík byl násilně napaden. Vyprávěl jsem prof. Juliovi Stoklasovi podrobnosti o těch bouřích a marně snažil jsem se mu rozmluviti jeho úmysl, pro který jsme se tehdy vlastně sešli. Stoklasa vyslovil přání promluviti veřejně o otázce rukopisové v Praze na dvou schůzích, které měly býti uspořádány Čsl. společností rukopisnou. Divil se velice, když jsem mu naznačil, jakým útokům za to možná bude vystaven, slyším však ještě dnes jeho pevná slova, kterými naše rozprava o jeho přání skončila:
"Ne, neustoupím, je to moje mravní povinnost, abych pověděl, co vím."
Když Stoklasa pronášel tato slova, byl již odsouzencem na smrt. Nevěděl jsem tehdy, že nezadržitelná choroba hlodá na jeho těle. Několik neděl později rozloučil se se světem, nemoha dokončiti svých plánů, ke kterým se zase po 50 letech chtěl vrátiti. V poslední době zmiňují se znovu odpůrci Rukopisů o díle Stoklasově v otázce Rukopisů, snažíce se odebrati obraně právo počítati mezi sebe učence, jehož vědecká činnost překročila daleko hranice tohoto státu. Je to zvláště prof. Husovy fakulty F. M. Bartoš, který snažilI se v "Nár. osvobození" (NO) z projevů Stoklasových vykonstruovati násilně dojem, jako by Stoklasa byl odpůrcem aspoň RZ. V r. 1937 byl pak vydán péčí Zemědělské akademie památník Julia Stoklasy, kde obsaženo je delší pojednání o Stoklasově účasti v otázce Rukopisů, v němž nemilým přehlédnutím vložen byl Stoklasovi do úst cizí výrok, který by mohl dojem "Nár. ovobození" potvrzovati. Prof. Stoklasa nemůže již takových nesprávností opravovati. V zájmu správného vykreslení jeho činnosti jako obránce pravosti Rukopisů rozhodl jsem se otisknouti zde všechny Stoklasovy novinářské články o RKZ, které jinak v "Národních listech" z let 90. min. století jsou jako pohřbeny a vyvrátiti dokumentárně tvrzení, jako by Stoklasa byl odpůrcem RZ. Vidím se k tomu oprávněn, jako jeden, který se Stoklasou v posledních letech před jeho smrtí se stýkal právě po stránce, týkající se jeho účasti v boji o RKZ. Pokud uvádím výroky prof. Stoklasy, jsou to doslovné záznamy z rozhovorů, které jsem s ním měl. Jest litovati, že smrt zabránila Stoklasovy napsati osobně jeho zážitky z let 90. Také já si přičítám vinu, že stýkaje se s ním, nevyužil jsem těch vyprávění k podrobnějším zápisům, které měly by v budoucnu nesmírně velkou cenu pro literárního historika. Stoklasa byl totiž kromě Masaryka již jediným žijícím, veřejně činným účastníkem velkých bojů z roku 1886. "Nechci dnes o všem mluviti, pravil mi 31. ledna 1935, ale napíši to do svých pamětí, - pro historii! Aby se vidělo, jak se u nás tehdy dovedlo šlapat po pravdě".
Tehdy i dnes! A o tom dočteme se v dalších řádcích a kapitolách.

*
První znalosti o boji rukopisovém nasbíral mladý Stoklasa jako student u svého nevlastního bratra prof. Josefa Vondráčka, který byl filologem na gymnasiu v Mladé Boleslavi a pevným obhajovatelem pravosti Rukopisů. Když později dostal se Stoklasa na vysokoškolské studium do Vídně, informován byl o RKZ zase s opačné strany v rodině A. V. Šembery, profesora češtiny na vídeňské universitě. Stýkal se tam velmi často se synem tohoto Čecha, Kazimírem Vrat. Šemberou, který po smrti svého otce kydal jako redaktor "N. Wr. Tagblattu" a "Figara" hanu na český národ, takže byl dlouho uváděn jako příklad odporného renegátství (Dr. J. Heyer: "Rkp. boje", Vídeň 1936). Od tohoto Šembery dostával také informace o Rukopisech prof. Masaryk, který byl jeho důvěrným příteiem. Krátce před vypuknutím bojů v letech 1886-7 byl Stoklasa podrobně informován o sporu od prof. Martina Hattaly, s nímž se stýkával o prázdninách v Brandýse nad Labem.
Když pak v roce 1886 v únoru učinilo "Athenaeum" první výpad proti pravosti obou staročeských Rukopisů, stál Stoklasa, v té době 29-letý inspektor továrny na umělá hnojiva v Pečkách, již činně na straně jejich obránců. Byl dokonce členem utvořené tehdy společnosti na obranu RKZ, nazvané podle velkého Slovana, P. J. Šafaříka a, i když tato společnost se v důsledku osobních neshod mezi Hattalou a ostatními dlouho neudržela, kráčel Stoklasa pevně za cílem, který si vytkla. Byl prvním chemikem, který veřejně vystoupil proti Masarykovi a Gebauerovi, postaviv se kategoricky na stanovisko pravosti obou Rukopisů, a uveřejnil v "Národních listech" (NL) postupně řadu prací pojednávajících o Rukopisech se stanoviska chemika. Články ty jsou psány s nezvyklou důkladností a svědčí o geniálním postřehu Stoklasově, který tehdy, před padesáti lety, dovedl napsat názory, jež uznávány jsou dnešními znalci jako vysoce hodnotné.
Po útocích "Athenaea" na pravost Rukopisů ustavena byla v Národním museu komise, která za předsednictví V. V. Tomka měla se obírati námitkami Gebauerovými a Masarykovými. Na první její schůzi, která se konala za přítomnosti V. Tomka, bibliotékáře Vrťátka, prof. Hattaly, Gebauera, Emlera, Vojtěcha Šafaříka a musejního sekretáře Černého dne 6. dubna 1886 v Museu měli býti zvoleni chemikové, kteří Rukopisy prozkoumali po stránce chemické a materielní. Tehdy přicházel také v úvahu mladý Stoklasa, jak svědčí zápisky prof. Vojtěcha Šafaříka o této schůzce, v nichž u dne 6. VI. 1886 jest mezi ostatním tento záznam:
"Nakonec navrhl jsem (t.j. v sezení komise musejní) co chemické kolegy (t.j. pro zkoumání RKZ) Bělohoubka staršího a Lercha. Gebauer chtěl ještě mladšího Bělohoubka, Hattala Stoklasu, avšak po mé exposici zůstalo při mém návrhu."
K přímé účasti Stoklasově tedy nedošlo, ale články uveřejněné v NL nejsou jenom teoretickými úvahami. Stoklasovi bylo totiž umožněno bibliotékářem Vrťátkem provést v jeho bytě neúředně chemické zkoumání Rukopisů. Prof. Stoklasa mi o tom vyprávěl toto:
"Rukopisy jsem zkoumal v bytě bibl. A. Vrťátka. Všechny moje zkoušky vyzněly zcela přesvědčivě kladně. O pravosti Rukopisů jsem od té doby nikdy nepochyboval a věřím v ni dodnes."
Tento jeho výrok otiskl jsem se svolením a dodatečným schválením Stoklasovým v "Národní republice" ze dne 11.X.1935, ještě za jeho života.
Práce Stoklasovy v NL nebyly tedy nějakým planým filosofováním. Již ta jejich ostrost dávala tušiti, že jsou opřeny o jakési hmatatelnější zkušenosti, o kterých ovšem Stoklasa nemohl veřejně psát z ohledu na Vrťátka, který nebyl oprávněn Stoklasovi Rukopisy zapůjčovat. [1]
[1]  O Stoklasově zkoušce RZ máme jen neurčitý náznak v jeho článku v NL z 22.I.1888, kde praví: "Ještě dnes mi tane na mysli první zkouška RZ, kde jsem nabyl dokumentu, že psán je inkoustem měďnatým a nikoli železnatým, jak jsme soudili do května 1886.
Jest třeba přiznat Stoklasovi místo, jež mu spravedlivě náleží. Stoklasa byl první český chemik, který zjistil tajemství rukopisu Zelenohorského, jež spočívalo v měďnaté sloučenině jeho inkoustu. Stoklasa otiskl tento fakt 18. a 19. května 1886, zatím co Vojtěch Šafařík, dosud neprávem považovaný za objevitele této skutečnosti, zjistil měď teprve při zkoušce provedené 8. června 1886, jak téhož dne zaznamenal do svého deníku. Články Stoklasovy v NL ze dne 18. a 19.V.1886 jsou nejhodnotnější ze všech jeho prací o Rukopisech a udivují ještě dnes bystrými postřehy v oblasti chemie organické. Článek z 18. května nalezl v r. 1936 Dr. Boštík, nevšiml si však jeho pokračování z 19. května, na které jsem ho upozornil zase já. Stoklasa sám nás na ně neupozornil; domníval se dle všeho, že jsou obraně dávno známy, tak jako jeho ostatní články z NL.
Podrobnějším rozborem článků Stoklasových nebudu se zabývati. Jest lépe může-li si je čtenář přečísti přímo v nezkráceném znění sám a promysliti.
Když jsem s prof. Stoklasou navázal v roce 1935 styky, probudil se ve Stoklasovi nový zájem o otázku Rukopisů, od nichž se celkem od roku 1888 vzdaloval. Jeho intensivní vědecká práce v nejrůznějších oborech zemědělství a řada jiných okolností, vztahujících se také k osobě prof. T. G. Masaryka, odňala na čas obraně Rukopisů tohoto vědce. Stoklasa pozoroval v nové době spor o Rukopisy jen jako velmi vzdálený divák. Marešovu akci po světové válce sledoval bedlivě, jsa dávným Marešovým ctitelem.
O činnosti mladých obránců RKZ až do r. 1935 informován však nebyl. Tomu se ovšem nemůže diviti ten, kdo zná, jakou persekucí a umlčováním musela se tehdejší a vlastně i dnešní obrana rukopisová probojovávati.
Podle rozhovorů se Stoklasou uveřejnil jsem na podzim r. 1935 v "Národní Republice" stručné pojednání o Stoklásově účasti v boji rukopisovém, které vzbudilo u obránců značné překvapení. Stoklasa byl totiž v té době považován všeobecně za odpůrce RKZ. Zasloužili se o to vlastně také odpůrci, kteří v literatuře rádi naznačovali, že Stoklasa, kdysi pevný obránce RKZ, dal se zviklati. Tak na př. "Masarykův sborník" III. str. 122 v r. 1929 píše:
"V NL 15.(?)V.1886 hájil rukopisy po stránce chemické J. Stoklasa, inspektor továrny na umělá hnojiva v Pečkách, který však brzy ve svém pevném přesvědčení v pravost rukopisu zakolísal."
Stoklasa o těchto pohádkách, jež odpůrci kolem jeho osoby rozšiřovali, neměl ani zdání, proto se také nikde nehájil a vymírající odpůrci byli by si ho bezmála přivlastnili, kdyby i obrana šťastnou náhodou nebyla se Stoklasou navázala styky a neinformovala se o jeho názorech přímo.
Můj článek v "Národní republice" měl u odpůrců odezvu běžnou. Všude bylo mlčení. Jedině - jak jsem se později dověděl - vyslovoval se jeden bývalý asistent prof. Stoklasy, že fakta, která jsem ve článku uvedl o cestách Stoklasových do Erfurtu - jsou prý zhola vymyšlena - Stoklasou samým. Případ charakterisující, jak byl Stoklasa od mnohých nenáviděn a nenávist ta (či vědecká žárlivost) šla mnohdy tak daleko, že byla by snad upírala Stoklasovi i články v NL. Stoklasa měl u nás mnoho protivníků, zvláště v kruzích vědeckých. Patří totiž do skupiny českých vědců, kteří přerostli domácí poměry, kteří uznáváni jsou plně v cizině, zato domácí chovají se k nim macešsky. Teprve budoucnost, oproštěná od osobních zaujatostí, dovede jej zhodnotit i pro českou vědu.
Přihlášení se Stoklasovo do tábora obránců Rukopisů v roce 1935 bylo ovšem odpůrcům velice nemilé. Jediná rozumná zbraň proti tomu, které také vydatně používali, bylo umlčování tohoto faktu. A tak se o Stoklasovi mlčelo. S prvními argumenty odvážili se vystoupiti až po smrti Stoklasově. S argumenty, které zasluhují zaznamenání. Záminkou jim byl projev, který o RKZ napsal Stoklasa do jubilejního manesovského vydání RKZ r. 1936 několik měsíců před svou smrtí. - A jako první přispěchal s tímto důkazem profesor Husovy fakulty F. M. Bartoš, který svými pracemi a metodami v otázce rukopisové vydobyl si již plného práva nazývati se následovníkem rukopisových metod Masarykových a Gebauerovýoh z let 90. min. století. Prof. Bartoš používá ve svém boji metod, které slušely by romanopisci, avšak zarážeti musí u vysokoškolského profesora, který si snad činí nárok na jistou vědeckou úroveň.
Prof. Stoklasa se ve svém projevu v Karlíkově anketě zmínil totiž výhradně o RK (rukopise Královédvorském) a pomlčel o RZ (rukopise Zelenohorském). Nuže, a z tohoto mlčení vyvozuje Bartoš v "Nár. osvobození" ze 14.IV.1937:
"... Je to tím nepochopitelnější (t. j. že obránci dávají přednost chemii před filologií a historií), že zesnulý prof. Stoklasa, jenž se, třeba ne bez výhrad, připojil 1887 k Bělohoubkovi a je dnes vyhlašován obránci za bezvýhradného stoupence pravosti, ač zřejmě zavrhoval RZ. ..." (důraz můj. L.M.).
17.VII.1937 už dokonce Bartoš jasnovidecky vidí, proč Stoklasa vzdal se víry v RZ, neboť v NO z toho dne píše:
"Můžeme mu (t. j. Andrlíkovi) jmenovati jinou autoritu, které se obránci hlučně dovolávají, chemika, jenž v mládí bojovně hájil RZ, ale na sklonku života si netroufal hájit z obou padělků než RK, Julia Stoklasu. Zdá se, že by obráncům-chemikům nemálo prospělo, kdyby si vyhledali Stoklasův článek v NL z 19.V.1886, jásající nad tím, že písmo RZ ukazuje na inkoust měďnatý. A ovšem i pernou lekci, kterou mu dal v Athenaeu (IV., 19) Jos. Truhlář. Stoklasa pokládal zjištění mědi v písmu RZ za důkaz úžasného stáří. Truhlář mu podal recept na takový inkoust - z Krameriova kalendáře. - To vysvětluje patrně, proč se Stoklasa vzdal víry v RZ." (důraz můj. L.M.)
Než se podrobněji zmíním o této Bartošově argumentaci, chci učiniti malou poznámku o Truhlářově objevu receptu zeleného inkoustu, který dle slov Bartošových byl příčinou, proč se Stoklasa vzdal víry v RZ. Truhlář byl dle všeho mužem velmi podivných mravních zásad. Mám právě v ruce z pozůstalosti Truhlářovy "Athenaeum" 1887 str. 12, kde Gebauer rozděluje v otázce RKZ lidi na tři skupiny: věřící, pochybující a nevěřící. Truhlářovou rukou jsou k těmto třem skupinám připsána přejmenování. Skupina věřících byla poctěna názvem "hlupáci", pochybující označuje za "bezcharakterní" a nevěřící jsou jemu "lidé charakterní". Stoklasa náležel do první skupiny a byl tedy pro Truhláře hlupákem. Proto patrně uveřejnil proti Stoklasovi v "Athenaeu" jarmareční recept z Krameriova kalendáře (nota bene falešně uvedl ročník). Byl to recept pro hlupáky a za takový byl také uznán prof. Ing. K. Andrlíkem a prof. Dr. V. Vojtěcheml). [2]  Proto také Stoklasa měl plné právo se tímto receptem vůbec nezabývat. (Je charakteristické, že se jím zabývá Bartoš.)
[2]  Prof. Andrlík a Vojtěch provedli zkoušky s výrobou tohoto inkoustu a shledali, že jde o pouhý bluff. Viz "Zprávy Čsl. spol. rkp." č. 9-10 ze dne 10.IV.1937. (Vyvrátili tedy Bartoše dříve, nežli na svůj "objev" s Truhlářovou "pernou" lekcí přišel a jej v NO otiskl.)
Z prosté skutečnosti, že Stoklasa nemluvil v anketě o RZ, vykonstruoval Bartoš nepravdivé tvrzení, že Stoklasa RZ zavrhoval. Vidím jasně, jak si Bartoš v duchu pochvaluje: tak, a nyní mohou obránci toto moje tvrzení vyvracet, když Stoklasa je už mrtev!
Ano, obránci nemohou přivolat prof. Julia Stoklasu z jeho hrobu na vinohradském hřbitově, aby vystoupil proti těm, kdož zneužívají jeho výroků v boji za udržení legendy o padělaných Rukopisech. Odpůrci mohli by se tak radovati z lehce nabytého vítězství.
Leč tentokráte promluví prof. Stoklasa přece, aby prokázal, jak vědecky i mravně nicotná jest argumentace, která pracuje falešnou sofistikou a detektivními výmysly.
Když uveřejnil Stoklasa v anketě Karlíkově zmíněný projev o RKZ, dopsal jsem mu a mezi jiným jsem se ho otázal:
"Váš posudek (v anketě) obsahuje slova, jež mne zarazila, a pro která vám píši:
"Podle mých výzkumů, kde jsem volil nové metody již před 50 lety, jest rukopis Královédvorský pravý."
Tato slova nesrovnávají se totiž s rozmluvou, kterou jste se mnou měl, při níž jste mluvil o rukopise Královédvorském, ale také stejně o rukopise Zelenohorském. Z Vašeho nynějšího posoudku se zdá, jako byste o pravosti rukopisu Zelenohorského přesvědčen nebyl...
Vaše stylisace o RK (s vynecháním RZ) vzbudila podiv. Prosím, abyste v zájmu věci laskavě mi dopsal, jaké názory máte na rukopis Zelenohorský..."
Odpověď prof. Julia Stoklasy došla mi během několika dní a zněla:

Praha, 21.XII.1935.

Velevážený a velectěný pane,
Váš vzácný přípis jsem s velkým zájmem četl a ubezpečuji Vás, že názory, které jsem kdysi prohlásil o pravosti rukopisu Zelenohorského, stále potvrzuji. Jelikož má rukopis Zelenohorský mnoho odpůrců, bylo by prospěšno dokázati veřejně jeho pravost. Proto moje idea tane mi vždy na mysl, veřejně demonstrovati pravost rukopisu Zelenohorského.
Jelikož míním Vám veškeré podrobnosti sděliti, prosím Vás o lask. schůzku v kavárně na Žofíně, kde bychom se odpoledne sešli a celou záležitost prodebatovali.
Nyní odjíždím pryč přes vánoční svátky, takže bude nejlépe, když umluvíme schůzku počátkem ledna 1936.
Přeji Vám příjemné svátky a poroučím se Vám v hluboké úctě oddaný
Stoklasa  v.r.

Poněvadž znám naše papenheimské, poznamenávám, že originál dopisu jest mým vlastnictvím a jeho opis bude se jistě nalézati také v pozůstalosti Stoklasově. To říkám proto, kdyby snad někoho z odpůrců napadlo mne podezírati z podvodu, jak se nám s prof. Andrlíkem již jednou přihodilo. [3]  Při polemice s odpůrci jsme již dnes připraveni na všecko.
[3]  Při nálezu desek EJ v Národním museu na podzim roku 1936.
Každému objektivnímu musí býti z dopisu jasno, jaké stanovisko zaujímal Stoklasa v otázce pravosti RZ. Případ je však charakteristický pro vědecké metody p. prof. Bartoše. Neboť, dejme tomu, že bych neměl šťastnou náhodou ve svém archivu vlastnoruční dopis prof. Stoklasy, který usvědčuje Bartoše z nepravdy. Pak by Bartošova dialektika, jeho výmysl z ničeho, mohly být prohlašovány a jistě také by byly, za vědecký důkaz, že Stoklasa byl odpůrcem RZ. S takovým způsobem vědecké diskuse jest opravdu těžká rada.
A přihlédneme-li k jiným Bartošovým argumentům proti Rukopisům, tedy shledáváme, že snad všechny konstruovány jsou stejně obmyslným způsobem.
Tak Bartoš třeba píše: "Když pak po 40 letech byl (Hanka) veřejně obviněn z padělání RKZ a brzy po procesu o to těžce onemocněl rakovinou, podrobil jistě důkladné prohlídce všechny své papíry, takže vše, co by ho bylo mohlo kompromitovat, vzalo navždy za své..." nebo: "(Hanka) s nemalým zdarem složil kus staročeské legendy o sv. Prokopu..." a dále: "Důvěrná známost s mladým křižovníkem J. V. Zimmermannem poskytovala Hankovi možnost opatřit si s dostatek starého pergamenu..."
Cítíte z těchto úryvků, které jsem nahodile vybral z vědeckého spisu Bartošova ze dvou po sobě jdoucích stránek, tu metodu, kterou jsem ukázal na případu Stoklasově? Metodu, která pestrou fantasii a výmysly ničím nedoložené vydává za jestvující historickou skutečnost? S takovými argumenty se skutečně těžko zápasí. Jsou to argumenty, jako by detektivka z Rodokapsu chtěla potříti Palackého Dějiny národu českého.
Ze Stoklasy se takovým metodám nepodaří učiniti odpůrce Rukopisů. Odpůrce z něho budou ovšem možná stále dělati ti, kteří spoléhají, že jejich čtenáři si faktů jim k věření předkládaných nebudou moci ověřiti. Budeme to moci sledovat také v jedné z dalších kapitol, [4]  kde je řeč o tom, jak podobný pokus učinila redakce "Brázdy", hřešíc na stejnou možnost: předkládajíc autorovy fantastické smyšlenky o obsahu Stoklasových článků, má ještě tolik smělosti, že uvádí články, které samy její tvrzení usvědčují z nepravdy. Ovšem v pevném přesvědčení, že jejich milý čtenář se k těm článkům nikdy nedostane.
[4]  Str. 65. až 78. (Agrární revue Brázda v diskusi o RKZ)
Skutečný obraz Stoklasova stanoviska na Rukopisy mohla by také zkreslit práce, kterou pod názvem "Účast Stoklasova v rukopisném boji" podal v Památníku Julia Stoklasy ředitel Ústřední zemědělské knihovny ČAZ v Praze, lng. Dr. Jan Boštík. Jest opravdu chvályhodno, že v dnešní době, kdy otázka Rukopisů je se všech stran umlčována, nabyla ČAZ odvahy, uveřejniti v oficielní publikaci na 6 stranách hodně podrobné a celkem velmi objektivní vylíčení účasti svého vicepresidenta ve sporu o RKZ. Autorovi onoho článku stala se však nemilá chyba, která dá se omluviti kvapnou prací a přehlédnutím v ne dost přehledné typografické úpravě článků Stoklasových v "Národních listech".
Dr. Boštík uvádí totiž, že Stoklasa, třebaže byl obránce provosti Rukopisů, postavil se v kritice chemickýoh prací prof. A. Bělohoubka ostře proti němu.
Píše:
"Pročítáme-li tehdejší revue a politické listy (t. j. z let 80), na jichž stránkách boj (t. j. o RKZ) probíhal, udivuje nás také polemická urputnost ve výrazech, které podlehl i Stoklasa nejen vůči Masarykovi, Gebauerovi, Wislicenovi a j., ale také v kritice chemického rozboru Bělohoubkova. Nechápal, jak Bělohoubek "mohl vůbec troufat provésti chemické dobrozdání ve sporné otázce pravosti rukopisů" ..." (Str. 401, důraz můj L.M.)
A dále:
"Praví (t.j. Stoklasa v Nár. L. 25.XII.1887 a 22.I.1888), že po dvě leta se zabýval chemickým zkoumáním starých rukopisů pokud se týče inkoustu a pergamenu a prohlašuje, že se ztotožňuje ve všech bodech s kritikou prof. Gebauera proti prof. Bělohoubkovi, k jehož závěrům se staví negativně jako k falešným a neopodstatněným." (Str. 403, důraz můj. L.M.)
Výroky, které jsem v citátech zdůraznil, připisuje Dr. Boštík Stoklasovi neprávem. Jak se každý čtenář může přesvědčiti v článcích Stoklasových, které v tomto spisku jsou přetištěny, nejsou uvedené výroky Stoklasovy, nýbrž Wislicenovy, proti kterým právě Stoklasa svou práci napsal. [5]
[5]  J. Wislicenus, prof. chemie na univ. v Lipsku, obdržel prostřednictvím prof. V. Strouhala, fysika Karl. univ., separát německé rozpravy Gebauerovy z Jagičova "Arch. f. sl. Phil." (X. 153-168, 1887) s názvem "Chemische und mikroskopische Prüfung der Kh. H." Na základě této Gebauerovy práce napsal do Athenaea 1887 odsudek Bělohoubkových zkoušek - neznaje vůbec vlastní práce Bělohoubkovy.
Stoklasa postavil se ve svých článcích za práce Bělohoubkovy a Šafaříkovy. Odsoudil nejostřejším způsobem článek Wislicenův proti Bělohoubkovi. Napsal o něm v článcích dne 25.XII.1887 a 22.I.1888:
"Prof. Wislicenus neměl, jak vidno, ani dostačujícího materiálu, ani hlouběji nepozoroval vlastnosti inkoustu na různých pergamenech rozmanitého stáří; on neužil nutného výzkumu mikrochemického za vlivu i jiných agentií chemických, proto celé jeho parere se zvláštním sebevědomím publikované, pozbývá naprosto veškerého významu..."
"...na základě několika nepodařených výzkumů (t.j. Wislicenových) hlásati do světa, že RK je falsum, jest povážlivé a smělé."
Jediné místo, které bylo by možno uváděti ze Stoklasových článků proti Bělohoubkovi a Šafaříkovi zní:
"Netajím se nikterak, že parere pp. Vojt. Šafaříka a Ant. Bělohoubka nevyhovuje úplně požadavkům, jaké žádáme v otázce tak eminentně důležité, jakou jest pravost RK a RZ.
Oba řečení badatelé měli zjistiti nejprve určitá fakta o povaze inkoustu starých manuscriptů pergamenových a sice na základě delšího a důkladného studia ve světových archivech; pak bylo by lze budovati jisté resumé o charakteru inkoustu rukopisů 13.-14. století a inkoustů moderních. Zprávu "O chem. a drobnohl. ohledání některých rukopisů musejních", již vydal sbor Musea království českého, dlužno považovati za soubor cenných experimentů, jež budou závažným materiálem k dalšímu studiu."
Tato slova bude však proti Bělohoubkovi uvádět jenom ten, kdo je zaslepen legendou o falešných Rukopisech, a kterému každé slovo bude vítáno, dá-li se použít k sofistickému argumentu. Bělohouhkovo a Šafaříkovo dílo v roce 1886 bylo dílem průkopnickým, prvým dílem v dějinách chemie toho druhu. Jako dílo, které nauku o stáří písma tvořilo, musí míti nějaké nedokonalosti. Kritika, kterou ve výše uvedených řádcích Stoklasa povšechně učinil, není proto odsouzením, spíše pochvalou.
Sám Stoklasa se ke mně o věci jeho vystoupení proti Bělohoubkovi vyslovil:
"Vystoupil jsem proti Bělohoubkovi, ale jen ve věci modři berlínské, kterou tehdy odpůrci všude roztrubovali, a tedy ve snaze pomoci Rukopisům..."
Otázku berlínské modři nalezne čtenář v článku Stoklasově ze dne 22. I. 1888. Byl to problém, z něhož neustoupil ani Bělohoubek, ani Stoklasa. Pro otázku pravosti RK dnes již nemá celkem významu, jak bylo i oficielně přiznáno odpůrci.

*
Do posledního dechu stál Stoklasa na straně obránců pravosti Rukopisů. V chabnoucím těle vězel mladistvý duch, plný plánů a tužeb. Tak 8 týdnů před smrtí, kdy se jeho choroba zkornatění tepen nápadně zhoršila, kdy objevovaly se příznaky slabosti srdečního svalu, píše mi plný optimismu dne 5. února 1936 na pozvání, aby se zúčastnil manifestační schůze o Rukopisech na jeho milovaném Žofíně:
"... Nevím, zda-li mi bude možno zúčastniti se 5. března t.r. velké manifestační schůze ve velkém sále Slovanského ostrova, ale ujišťuji Vás, dovolí-li mi moje oční choroba, pak jistě přijdu.
Těší mne velice, že stav pana prof. Mareše se zlepšil v té míře, že bude opět přednášeti.
Vaše snahy se nesou formou výbojnou, což mne nesmírně těší a zasluhujete plného uznání a podpory, neboť jen tímto způsobem pravda zvítězí. Bude mě těšiti, když se spolu co nejdříve sejdeme a děkuji Vám atd..."
Nesešli jsme se již více. Tělo bylo silnější ducha.
3. března 1936 nezapomněl mi však napsati:
"...musím Vám však s politováním sděliti, že jsem vážně ochuravěl, takže mi nebude možno se schůze zúčastniti. Jest mi velice líto, že se nemohu dostaviti, avšak můj zdravotní stav tomu nedovolí a lékaři mi nařídili úplný klid.
Přeji Vašemu jednání plného zdaru a poroučím se Vám atd..."
4. dubna 1936 byl Julius Stoklasa mrtev...
Tak vypadá prostá skutečnost o tom, jaké stanovisko Stoklasa zaujímal před svou smrtí v otázce pravosti Rukopisů. Jsou to doklady, mluvící z hrobu minulosti.

*
Stoklasa byl mužem úžasné paměti. Ještě ve svých 78 letech upamatoval se na název časopisu, v němž před 50 lety jako mladík četl neznámou práci Jana Evangelisty Purkyně o rukopise Zelenohorském. S mladistvou pružností skoro násilně nutil mne, abych po ní pátral. A s vědeckou ješitností vyhradil si právo, aby otiskne-li se někdy, byl uveden on jako nálezce. Připojuji k článkům Stoklasovým článek J. E. Purkyně, který po značné námaze opatřil jsem ze státní universitní knihovny berlínské, neboť v Klementinu jediný výtisk zmizel, neznámo kdy a kam. Otiskuji jej jako opozděný a nezmámý doklad o názorech J. E. Purkyně na RZ u příležitosti jeho uplynulého jubilea 150. narozenin. Patří jaksi po bok Stoklasovi. Byli to dva čeští vědci, kteří přerostli střízlivé české prostředí, a kteří patří vlastně více světu než nám.
Tím větší radost může nám působiti, že tito oba geniové stáli na straně obránců pravosti Rukopisů. Je to konečně stanovisko pravdy, která zvolna, ale jistě začíná pronikati z nánosu, který genius lži a zlé vášně na ni navrstvil.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná