Osobnosti rkp. sporu

Josef Hanuš
Affaira "Tagesbotská".
1896

Daleko významnější jest událost druhá. Souvisí s předešlou, ale podivnou hrou osudu líčen tu v téže době dvojí kontrast v povaze Nebeského: Hanuš stotožňoval jej s planým, nabubřelým vlasteneckým chauvinismem, zde pak měl Nebeský opět býti zrádcem národa anebo něčím podobným; onen měl jej za člena vlastenecké cliky, jdoucí ruku v ruce s Hankou, zde pak měl býti najednou zuřivým nepřítelem Hankovým, jehož prý chtěl strhnouti s bibliotékářství (J. V. Frič)...

Abychom nevytrhli tuto záležitost z tehdejších poměrů, nutno nastíniti dvěma, třemi rysy její pozadí.

Podivné chmury počaly se hromaditi nad Museem od té doby, co patrně dokázána podvrženost Milostné písně Václavovy.

A jmenovitě na Hanku, bibliotékáře musejního, padal jeden blesk za druhým. Miklosič již dávno otřásl vědeckou autoritou jeho, a r. 1858 nahromadilo se takových událostí hned několik, jakoby za odpověď na poctu, kterou 16. září 1857 připravili Hankovi návodem Nerudovým mladší spisovatelé albem básní.

"Neue Pressische Zeitung přináší od některé doby," píšou Hanušovy Kritische Blätter 1858 I. 23. (v lednu), "dopisy z Prahy, které se všemožně snaží, aby vzbudily sensaci různými paradoxy, zprávami, podezříváním pražských českých spisovatelův a nízkým napadáním. V jednom z posledních čísel dostalo se také starému, zasloužilému bibliotékáři V. Hankovi té cti, že tímto způsobem byl zneuctěn od pražského korespondenta; ba dopis ten osobuje si docela právo prohlašovati nepochybnou podvrženost Rukopisu Kralodvorského a doporučovati České akademii autority k opětnému prozkoumání téže památky."

A v týchž listech čteme o něco později (1858. III. str. 141) slova I. J. Hanuše, prohlašující přímo formální (nikoliv reální) podvrženost Libušina soudu a jinde (1858 II. 240) charakteristickou ilustraci téže poznámky: "Praví a solidní přátelé Českého musea a českého národa vůbec nemohou dosti vděčni býti p. Fejfalíkovi za to (že odkryl padělání Písně Václavovy), neboť čistota jest půl života, pravil Herkules, když čistil jisté místo." [1]

V témže smyslu prohlásil se Hanuš také v brožurce výše zmíněné, připomínaje, že jest na čase, předložiti otázku pravosti některých staročeských rukopisů před forum vědeckého obecenstva, aby podezření, jež tak těžce a nespravedlivě tíží český národ, déle ho netísnilo k vůli některým osobnostem.

Výmluvná, zřetelná tato místa sotva potřebují vysvětlení. Jen na jedno v nich upozorňujeme:

Projevy nepřízně vycházejí tu většinou z kruhův české národnosti cizích a stíhají nejen Hanku, nýbrž také ostatní personál musejní a také Nebeského.

A z týchž zdrojů, s touže tendencí vyplynul podle našeho mínění také anonymní feuilleton Handschriftliche Lügen und palaeographische Warheiten, [2] který tu především se nás týká.

Vtipným, někdy až satirou broušeným pérem líčil tu neznámý pisatel nepěknou historii některých známých padělků, totiž Macphersonova Ossiana, německých Gebet-, Zauber- und Spruchformeln a Simonida. To však byl jen úvod k části další a hlavní, v níž "obrací se spisovatel k pozorování literárně historické mystifikace, která, jakkoliv se udála před našima očima, přece právě mezi námi posud příliš málo povšimnutí dochází." Míněny tu známé památky: Píseň krále Václava, Píseň pod Vyšehradem, Libušin soud a Libušino proroctví.

Podezření své, vlastně přesvědčení o padělku, zakládá spisovatel při své prvé písni na rozbor Palackého a zvláště Fejfalíkův a Hauptův, při písni druhé na palaeografii a soud Šemberův. Za to šíře rozebírá Libušin soud. Jsou prý o něm tři mínění: Jedni (Dobrovský, Kopitar, Palkovič) mají jej prostě za padělek. Druzí připouštějí padělek jen částečný: mají totiž rukopis za pravý, ale přiznávají, že později opravován, aby se zdál starší. Toto mínění jest veřejným tajemstvím jisté starny anonymní. Posléze třetí mínění (Hankovo, Jungmannovo, Svobodovo, Palackého a Šafaříkovo) věří v památku beze vší výhrady.

"Nechceme odporovati," pokračuje pisatel, "že v otázkách diplomatických hlasy Palackého a Šafaříkův mnoho váží, ba chceme také rádi přiznati panu V. Hankovi, že svou velikou činností, jakouž ode dávna rozvinul v badání rukopisném, získal si znamenité zásluhy a vážnosti u četných svých přívržencův; než ani Palacký, ani Šafařík nebudou si přikládati palaeografické neomylnosti po zkušenosti s Písní milostnou a Vyšehradskou ani při Libušině soudu." - Na to probírána zběžně stránka palaeografická (pergamen, inkoust písmo), jazyková (dle Dobrovského a Kopitara a proti Palackému a Šafaříkovi) a posléze obsah. Pisatel připomíná mezi jiným, že v době nejstarší znají národové jenom epiku, která opěvuje události nejmocněji působící na jejich smysly (velké války, rány osudu a pod.). V LS však prý jest théma spíše dramatické, totiž soudní spor. I kdyby to byla jen scéna delší básně, jak se o LS říká, nemohlo by prý předcházeti nic jiného nežli svár bratří a shodnutí, aby je Libuše rozsoudila. Následovati pak musilo buď smíření nebo pokračování sváru, tedy prvky vesměs neepické, leda bychom chtěli naivně věřiti, že Němci začali válku, aby odsouzenému bratrovi pomohli k právu! Spíše prý celá báseň vybízí k domněnce, že mělo se se stanoviska moderních právních dějin nabýti poetické verifikace pro vlasteneckou hypothesu, že již nejstarší doba národa českého chlubiti se může existencí spořádaného stavu právního a tím i nárokem na relativní kulturu. K tomu také kontrast mezi německým a slovanským právem, tu vyslovený, budí totéž podezření a také tajemné zaslání, a posléze Dobrovský, jenž přímo měl Hanku, Jungmanna a Lindu za padělatele. - Pisatel nechce tak kategoricky držeti se určitých jmen, za to však klade energický důraz na to, že Dobrovského odsouzení LS přes všechen boj posud nikým vědecky nevyvráceno, ani Palackým a Šafaříkem. Naopak právě nyní pozvedá se vždy více hlasů, které totéž stanovisko zajímají k LS jako Dobrovský. K umlčení těchto hlasů jest jen jediný prostředek: celý proces podezřelé památky ještě jednou předložiti tribunálu vědy k opětné revisi. Prostředek ten jest na snadě: proč váhají obhájci LS sáhnouti k němu? Mělo se to státi hned po výroku Dobrovského. Proč si Hanka dal líbit takové podezření, proč ze strachu před Dobrovským skrýval se s rukopisem? - "Tato tři fakta docela stačí ku potvrzení existence literárního Cagliostra, kterýž sám, anebo pravděpodobněji s několika pomocníky provedl ne právě zdařilý umělecký kousek: citoval totiž za bílého dne přítomnost palaeografickou magií duchy staročeského básnictví. A že zaklínání nebylo žádným švindlem, dokázal mág nejen černé na bílém, nýbrž také zelené na hnědě žlutém. Avšak duchové staročeského básnictví rozplývali se v moderní páry, přeludy (Dunstgebilde) a zelenožluté důkazy, dotvrdily více než dosti, že písařská škola staročeská, stanovená Šafaříkem a Palackým, kvetla vlastně v XIX. století. Kvetla? Ovšem; neboť aby se tvrzení o jejím moderním rozkvětu nezdálo příliš smělým, musíme věděti, že mezi r. 1820 až 1840 kromě tří výše zmíněných vytvořila tolik staročeských rukopisů, že bylo možno udržovati formální jejich export do jistého severního velkoměsta, zvláště zaujatého pro knihovní cimelie."

Sem patří také Šafaříkem odsouzené Proroctví Libušino. "Ačkoli zpráva o něm i rukopisech ve vší tichosti odsouzených nepronikla v širší veřejnost, zůstává přece nicméně pravdou, že staročeská písařská škola svou působnost organisovala velkolepým způsobem a rozvinula smělou produktivnost. Kdo však z nás všech, kteří nepatříme k zasvěcencům této písařské školy, dovede prohlédnout tajemství její? Kdo může s jistotou naznačiti hranice, u nichž přestává systém jejích klamů? Kdo může stanoviti číselné množství jejích literárních falsifikátů? Kdo za to ručiti, že podezřelá ona škola nestojí v poměru obecné, ačkoliv také anonymní matky ke všem staročeským rukopisům, objeveným od r. 1817? Ano musíme to zde, jakkoliv srdce se zdráhá, otevřeně vysloviti: ani Kralodvorský poklad není prost onoho podezření, jež budí, ba vnucuje nám analogie těchto příkladů; musíme to, třeba neradi, přece bezohledně vysloviti: také v našich očích otřásla moc oné analogie vážností RK."

K tom podány některé důvody: RK vycházel zároveň s padělky v té formě, jakoby se mělo podati Corpus poeseos veterobohemicae. Básně jeho jsou, jak vůbec známo, bez výjimky literární unica. Jsou-li pak - jak se předstírá - skutečně starými básněmi, které zaznívaly z úst národních pěvců a tím také druhdy mezi lidem, jak dá se potom vysvětliti, že kromě RK nic se nezachovalo? K tomu to společné nalezení s Vyšehradskou písní! Také forma moderní anthologie jest podezřelá. Podle kapitol RK bylo toho tak mnoho, a přece nic se nezachovalo! Neméně podezřelé jsou historické motivy (vlastenečtí rodové šlechtičtí ve spolku s lidem), osvěžování písma od Hanky (dle svědectví Nebeského z roku 1853), nedůvěra Fejfalíkova porůznu vyslovená, Sicklova a j.

"Když pak uvažujeme, že RK od prvého objevení roku 1817 nebyl posud zkoušen, že nedůvěra v něj opět a opět vyslovena, že nedávno učiněný návrh ke zkoušení jeho pravosti na příslušném místě byl skoro odmítnut: máme, doufáme plné právo k otázce: proč se odporuje všem těmto vyzváním po zachránění cti literárního palladia, tak na snadě jsoucím? Dovedou-li jen celé a zdravou vůlí konané činy získati sympathie jiných, bude míti již rozhodnutí, pohlédnouti pravdě - ať je jakákoli - v oči, smiřující moc takového celého a zdravého činu!"

Na tento článek odpověděl, jak známo, Palacký v Bohemii velmi ostře a trochu autoritativně, k čemuž Anonymus ozval se také ostře v Tegesbote v č. 310 a 312 hned po článku Palackého: "Herr Palacký und der kategorische Imperativ seiner palaeographischen Moral." V palaeografii dovolává se soudu Wattenbachova a Pertzova (o LS), jinde Miklosiče, jehož srovnává s Grimmem a Dietzem. Také prý Wenzig, stoupenec Palackého, žádal za zkoušku RK. Pak dodává:

"Pouze písni Václavově a Vyšehradské a Soudu Libušinu odepřeli jsme naprosto a rozhodně autentičnost; naproti tomu nešli jsme vzhledem k RK dále, nežli jsme směli z důvodů slušných a oprávněných... Pronesli jsme větu: Prokázaly-li se některé mezi staročeskými rukopisy pražského Musea jako fakticky nepravé, vnucuje se tím podezření, že také ostatní, ještě nezkoušené, snad jsou podvrženy. Proti RK nepronesli jsme tedy tvrzení, nýbrž podezření nepravosti a připojili jsme, že podezření bude potud trvati, až zvráceno bude palaeografickým ohledáním."

Posléze hájí se Anonymus proti domnění, jako by článkem svým chtěl se dotýkati národnostních poměrů. Žádné vedlejší úmysly, jediné zřetel ku pravdě vedly prý jeho péro:

"Za posvátné musejí být považovány všechny poklady, jichž nabývají národové poctivou duševní prací; na nich dopustiti se přehmatu, byl by vandalismus, my však nejsme Vandaly; není naším úmyslem páchati loupež na kulturním majetku kteréhokoliv národa; nechceme jako fanatičtí obrazoborci vpadati v chrám některé literatury, abychom tu bořili posvěcené obrazy a oltáře. Nikoliv! Jen proti tomu brojíme, aby někdo činem nesvatým posmíval se naší literární víře, vystavoval literární přeludy a z jejich osamělosti soudil na hromadné ztráty, které prý zavinily novější Vandalové. Ať byli tito sebe surovější a fanatičtější, bylo by se jim právě tak málo jako jinde podařilo, uloupiti národu jeho národní eposy. Proto žádáme, aby závoj pochybnosti spočívající na památce RK byl odhalen. Daleci jsouce toho, abychom zaujati byli proti rozhodnutí příznivému RK, pozdravili bychom naopak ten den, v němž by chemické ohledání jeho nedotknutelnost potvrdilo, s vědomím, že jsme si nejen činu toho vždy žádali, nýbrž mu také snad přispěli; neboť tento zbytek starých básní opravňoval by, pravý jsa, k vyšší vážnosti před kulturním životem národa v surovější dávnověkosti."

V české veřejnosti a zvláště v kruhu českých literátův i učencův, majících nějaké styky s Museem, vzbudil článek ohromnou sensaci a bouři nevole. Podnes vyciťujeme to z různých zpráv současníků, tak jmenovitě ze zprývy J. Malého (Naše znovuzrození IV. str.61 sl.), ze zmíněné odpovědi Palackého (v Bohemii), ba i zpráva musejní mluví "o útocích vedených proti našim posvátným památkám literárním vášnivě, nenávistivě a beze všeho vědeckého rázu" (Čas. Mus. 1859 str. 14).

Odtud také vyložíme si snadno, jaká bouře hněvu musila se strhnouti na pisatele. Ten však přísnou anonymitou se zahalil a tím unikl bouři. Redaktor Kuh dal totiž hned po vysázení rozpravy originál její zapečetiti a sobě vrátiti (Osv. 1883 201) a zachoval o věci nejpřísnější tajemství. Teprve po letech počalo se o této věci znova veřejně mluviti, jmenovitě také o autoru oné rozpravy.

Prof. Hattala totiž 12. pros. 1880 v sezení Král. české Společnosti nauk se zmínil o pověsti, která r. 1880 na Rusi ponejprve tiskem vyšla na veřejnost, a to skrze Ondřeje Staroženka, jehož Očerki iz istorii českoj literatury, vydané roku 1880 v Kyjevě, obsahují na str. 155 a 156 výňatek z listu, který nebožtík profesor Alex. Kotliarevský z Prahy dne 6. září 1875 do Ruska dopsal. Výňatek zní: "Autorem rozpravy, jak jsem se z hodnověrného pramene dověděl, byl sekretář musea českého Václav Nebeský. Rozprava byla tištěna v tiskárně Bellmannově dvěma sazeči, bratry Náglovými. Starší bratr zarazil se nad rukopisnými zvláštnostmi rozpravy, zachoval je v paměti své tím více, že vydavatel Kuh žádal, aby po vysázení rozpravy originál její byl zapečetěn a vrácen redakci. Když se potom sazečovi událo spatřiti rukopis Nebeského, hned poznal totožnost jeho s písmem rozpravy. Všecko to vypravoval mi sazeč sám, k čemuž ještě poznamenati sluší, že sazeč N-l nikdy neznal, ba ani neviděl nikdy osobně Nebeského."

Týž názor opakován s některými omyly v časopise Česká Koruna 1882 (č. 5 ze dne 18. ledna), ba v některých kruzích pražských koloval již dříve, jak svědčí vedle jiných zvláště Čenský, J. Malý, J. V. Frič a Legis Glückselig. Prvý dle vlastního doznání slyšel jej z úst K. J. Erbena, blízkého druhdy přítele Nebeského. "Nikdo jiný nebyl pisatelem článků Tagesbotových, než Nebeský," řekl prý Erben několik neděl před smrtí. V témž smyslu psal také Ant. Rybička Čenskému 23. list. 1874: "Věztež, že i mně zvěčnělý Erben o Nebeském věc v týž rozum vykládal, jako Vám, a já mám za to, že přítel Erben měl pravdu, ježto jsem já sám později lecčehož ještě se dověděl, co charakterisuje velmi dobře Václava a přátele jeho Tagesbotské." Jen mimochodem připomínáme při této příležitosti, že osobní poměr mezi Rybičkou a Nebeským podle všeho nebyl příliš přátelský, snad od té doby, kdy Rybička místo Nebeského stal se dopisovatelem z äüídně do Květů (za redakce Malého roku 1846). Aspoň takový dojem činí na nás dopis Rybičkův, zachovaný v Nebeského pozůstalosti (ze 26. srpna 1868) a vyčítající Nebeskému, že r. 1853 nepřijal do Musejníka článek o J. L. Zieglerovi.

Podobně mluví o Nebeském Frič ve svých Pamětech (IV. 435):

"Již tehdy z rozmluv svých s Liblinským, jenž pracoval v časopise nám z počátku dosti příznivém u Davida Kuha, porozuměl jsem, že náš Václav B. Nebeský, aby vypichl Hanku z bibliotékářství (ač byl nedávno sepsal aesthetický (!?) rozbor Králodvorských básní), slíbil onomu vydatný materiál k útokům na pravost naší přední chlouby, což se, než dva roky minuly, také dost smutně vypnilo."

A také Malý v témž smyslu se vyslovuje, ovšem s reservou jistou:

"Článek ten (v Tagesbote) psán byl s takovou znalostí věci, že patrně nemohl pocházeti od nikoho, leč od našince, který byl rukopisu samého dobře povědom. Hádáno všelijak, a veřejné podezření konečně utkvělo na osobě, která ovšem byla nad jiné způsobilá k sepsání takového článku a proti které také svědčily rozličné okolnosti, o nížto však jen s vnitřním odporem bylo lze domnívati se tak nešlechetného kousku. Hankovy nemotorné manipulace se starými rukopisy známy byly tehdáž jen velmi skrovnému počtu filologů českých, kteří měli volný přístup k literárním pokladům v Museu Českém chovaným a Tagesbotův feuilleton vycházel patrně z těchto kruhů." [3]

Vedle podezřívatelů našli se však i obránci Nebeského. Takovým byl dle zprávy Čenského Jar. Pospíšil a zvláště Čenský sám, jak píše v Osvětě 1883 203.

Shodujeme se v podstatě s názorem Čenského a podpíráme jej novými důvody, sebranými svědomitým studiem materiálu nám přístupného.

Takovým důvodem jest třeba nepřímo také vysvětlení, jak asi pověst ta vznikla. Již výše bylo pověděno, za jakých okolností seznámil se Nebeský ve Vídni s D. Kuhem. Přátelství to nezaniklo ani později, a když Kuh počal vydávati list Tagesbote, byl s ním v dosti úzkém spojení, tím užším, že Tagesbote i v době kruté reakce zachoval si ráz svobodomyslný, jak dosvědčil to o redaktorovi jeho již Havlíček ve Slovanu, a vůči Čechům i Slovanům vůbec psal s dosti vřelými sympatiemi, maje ve své redakci muže jako Baráka, Nerudu a jiné. Tyto styky s Tagesbotem a jeho redakcí i přáteli byly zajisté také předním motivem k oné pověsti, avšak nikoliv jediným.

Druhý motiv shledáváme ve stycích Nebeského s Juliem Fejfalíkem. Datují se tuším od odkrytí padělku Milostné písně krále Václava a zračí se ve dvou dopisech zachovaných v pozůstalosti Nebeského (z 26. června a 6. srpna 1858). V prvém posílá Fejfalík Nebeskému Zlomky legendy o sv. Anselmovi pro Musejník a táže se, směl-li by mu k témuž účelu poslati také jiné příspěvky ze staročeské literatury. V listě druhém odpovídá Fejfalík k dopisu Nebeského, děkuje mu, že příspěvek jeho přijal a nabízí zároveň pro Musejník Dramatické hry národu moravského. Ke konci žádá, aby "Nebeský povšiml si laskavě nahodilých germanismů v jeho práci, které se mu německy vzdělanému naskytují, ač upřímně se snaží dobře česky psáti."

Žádný z těchto článků neotištěn v Musejníku! Byl asi té doby závadou autor, který již tehdy byl znám svými pochybnostmi o Rukopisech (od r. 1857), a Nebeský, který se asi pokusil, aby dostál slovu danému Fejfalíkovi, stal se bezděky v témže směru podezřelým, tím spíše, že poměr mezi "obstrusním" Hankou a jím nebýval nejlepší od odkrytí padělku v Písni milostné. Vzpomeňme si k tomu, jak vyslovil se Nebeský o písni Václavově, jak ukazoval na některé záhady RK již roku 1853, jak neurčitě mluvil o Dobrovského odsouzení Libušina Soudu, tak že se zdá, jakoby patřil k oné "anonymní straně", o níž se zmiňuje pisatel v Tagesbote, jak vysoce vůbec vážil si "kritického mistra" Dobrovského, jak prozradil podivné manipulace Hankovy s RK, a k tomu připočtěme anonymní jeho odpověď Hanušovi, v téže době vydanou, podivné poměry v Museu a v úřednictvu musejním, plném malicherních svárů, nepřízně, sočení, nedůvěry a pod. pěkných věcí - i jsme zajisté na dobré stopě toho, jak pověst povstala.

Než máme také dosti důvodů přímých.

Sdělení sazeče zdá se nám více než pochybné. Stalo se pozdě po události a anonymní rukopis nesrovnán vážně a přesně s rukopisem Nebeského, neboť domnělá shoda teprve po letech objevena byla podnětem prof. Hattaly, kterýž p. Naglovi předložil některé rukopisy, z nichž on po paměti (rukopisu onoho nemaje) uznal písmo Nebeského za podobné rukopisu Anonyma v Tagesbote. [4]

Pochybnost naše jest pak tím větší, že nějakých nápadných zvláštností, jež by se do paměti sazeče, střídajícího tolik různých rukopisů, vtiskly, písmo Nebeského nemá. "I my známe rukopisy Nebeského od r. 1840 až do roku 1874 velmi dobře, ale nenalézáme při nich pražádných zvláštností. Latinkou psával čitelně, někdy stojatou literou, podruhé ležatou (touto pravidlem), ale vždy zběžně, a proto vynechával šmahem znaménka diakritická, jak tomu svědčí dopisy Krouskému zasílané, jež chová u sebe profesor Šafránek. Známe též rukopisy Nebeského švabachem psané. Ani tam není zvláštností, neboť litery jsou obyčejné, ležaté, toho tvaru, jemuž jsme se přiučovali ve školách předbřeznových," píše F. Čenský v Osvětě 1883 201. - K tomu všemu přidejme ještě: podle všeho chtěl pisatel svoji anonymitu zachovati velmi přísně před veřejností českou; ale pak sotva by byl svěřil do rukou nespolehlivého sazeče svůj "nápadný" rukopis, podle něhož tak snadno mohl býti odkryt každý a zvláště Nebeský. [5]

K témuž závěru vede také sloh. Nejen že neprozrazuje nikde formy Nebeského, dosti charakteristické, nýbrž naopak svědčí, že původce článku byl někdo jiný, nejspíše právník. Zdají se tomu nasvědčovati i celkové úvahy a závěry, bezděky činící dojem právního aktu, i mnohá reminiscence slohu právnického, a to nejen v článku v Tagesbote, nýbrž i v odvolání Kuhově proti nepříznivému rozsudku (Berufungs Schrift), jež mi laskavě propůjčeno k nahlédnutí vzácnou ochotou p. Jos. Truhláře, univ. skriptora. Na doklad připomínáme jen obraty, jako materia peccans (č. 285), Corpus poeseos veterobohemicae (č. 299), Rechtstitel a j., pak zvláště místo v č. 292. [6]

Tomuto našemu mínění neodporuje, nýbrž přímo nasvědčuje i obsah, duchaplný sice a vtipný, nikoli však originální a hluboký. Dobře sluší právníkovi diletantovi, jak pisatel sám se nazývá, a my nemáme příčiny o tom pochybovati - avšak nehodí se odbornému znalci, jakýmž bez odporu Nebeský byl. Nepodávať žádného nového objevu a důvodu vlastního, spoléhaje vesměs na jiné autority a zprávy již uveřejněné, píše až naivně a někdy docela odporně náhledům Nebeského (při obsahu LS v č. 292). Právem pronesl o něm Tomek (Čas. Mus. 1859 I. 47), že bojoval jen "lehkou zbraní", a v témž smyslu mluvil o něm také Palacký (v Bohemii 1858).

Ostatně všecky ty podezřelé příznaky znal Nebeský již r. 1853, mnohé také sám upřímně odkryl, jiné aspoň napověděl, ale dojem, jakýž naň vše to učinilo, byl docela jiný, a psychologicky pro tu dobu pocopitelnější. Bylo to asi totéž stanovisko, s kterého hájil druhdy prof. Gebauer RK, ač nalézal v něm úchylky od svých objevů gramatických, stanovisko psychologicky i historicky nejen pochopitelné, ale té doby nutné. Bylo potřebí daleko pádnějších důkazů k otřesení názoru tolika kořeny tkvícího v českém národě i v Nebeském, než je měla věda kolem r. 1858, ba dlouho ještě po něm.

Také některé jednotlivosti jiné nehodí se podle našeho zdání dobře na Nebeského. Jakýsi nádech národní nepřízně neb aspoň lhostejnosti, prorážející zvláště na místech, kde mluví se o starověké kultuře české, pak také kousavá ironie, s jakou zmiňuje se o Palackém, ba i Šafaříkovi, téměř kontrastují se vším, co o Nebeském známe v té příčině nejen ze zpráv veřejných (zvláště z článku o RK, kde často polemisuje proti Palackému), nýbrž i soukromých.

Pomíjejíce dosti charakteristického citování autorit cizích, zvláště německých, aspoň o Miklosičovi musíme se zmíniti, jehož v té době sotva Nebeský by byl kladl na roveň Grimmovi a Dietzovi, jak soudíme z posudku v Čas. Mus. 1861.

A nemenší váhu mají také hojná svědectví vnější, čerpaná jednak ze spisů Nebeského a jednak ze spisů cizích.

K prvým patří článek Nebeského "Rukopis Kralodvorský a p. M. Büdinger". [7] U nás mluvívá se o tomto článku s jistou nedůvěrou, plynoucí ovšem přirozeně z výše zmíněného podezřívání Nebeského. Nebeský psal prý tyto obrany jen na oko, neupřímně, ironicky, téměř za pokání, aby smyl hřích Tagesbotský. Při nejlepší vůli nepodařilo se nám odkrýti ani dost malé stopy takové neupřímnosti, ani v celku, ani v jednotlivostech. Bojuje-li tu Nebeský poněkud lehčí zbraní dialektiky a satiry, jest to dosti odůvodněno lehkými, místy lehkomyslnými nájezdy Büdingrovými. A právě jen při takových příležitostech užívá břitké satiry a duchaplné dialektiky, kdežto proti vážným důvodům staví opět vážné důvody. Proto však ostří jeho polemiky vždy hluboko se zařezává do protivníka.

O téže vážnosti a upřímnosti této polemiky svědčí také veliká shoda mínění, vlastně přesvědčení Nebeského o RK s míněním již r. 1852-53 proneseným.

Zmiňuje se o palaeografické stránce RK, která při každém "rukopise jest nejpřednější a nejhlavnější", praví: "S té se posud nikdo našeho Rukopisu nedotekl a Museum zajisté se s ním netají; ležíť v hlavní síni za sklem a dá a dal se do ruky každému, kdož toho požádal. Tuť jej viděl mnohý znalec: abychom jen jednoho uvedli, jmenujeme slavného Pertze, jenž prohlédnuv naše Museum, ve své zprávě RK uvozuje, aniž nějaké pochybnosti projevuje, ano naproti mu staví LS, o němž svého podezření nezamlčel. Avšak byť kdo ani svědectví o poctivosti, jaké náš RK na svém pergaméně napsané má, neviděl, a jen jej mluviti slyšel, mohl by mu víru dáti. To není mluva lži. Ta ryzost a původnost, svěžest a jadrnost jazyka, jimž se každý dojemný znalec češtiny a slovanštiny obdivuje, pak ta organická správnost, na níž posud nejpřísnější věda filologická skvrny nenalezla, ano z ní kořistí a důmyslem svým netušené stránky odkrývá, tyť sotva mohou býti výrobek podvodu." [8]

Nelze nevyčísti z této malé ukázky mínění Nebeského o RK i jistou nedůvěru k LS, jaké jsme shledali v jeho práci z roku 1852-53, a zároveň zřejmý odpor s obsahem článku v Tagesbote. V této poslední příčině můžeme však vykázati místa ještě zřetelnější.

"Posavádní útoky na RK a LS nezasluhovaly by, co se jejich vědecké stránky týče, zvláštního povšimnutí, jsouť zajisté v tom ohledu velmi nepatrné; avšak jeví se v nich jakási tendence, na kterouž my arci jen ukázati, nikterak ale s ní v zápas se pustiti nemůžeme. S té strany mají naši odpůrcové velikou výhodu; zbraně jsou nerovné a my musíme upustiti od boje na tomto poli a obmeziti se v té věci na stránku vědeckou, jak dalece tu takové stává." (Č. Mus. 1859, 198).

Vidíme v těchto slovech zřetelnou narážku na článek v Tagesbote a odsouzení jeho tendence národní i osobní; jinde (v Č. Mus. 1859 217) odsuzuje přímo "liché nájezdy anonyma v Tagesbotu".

K témuž závěru vede nás také druhá obrana Nebeského RK, uveřejněná v Čas. Mus. 1859 str. 397 sl. Opět ani stopa po neupřímnosti, vynucenosti, ale naopak očividné narážky proti anonymovi v Tagesbote i jeho spřízněncům:

"Ačkoliv se nám celé počínání p. Büdingerovo příliš zošklivilo, abychom si z něho upřímný žert učiniti mohli, považovali jsme přece tento jeho originální nápad více se stránky žertovné, a proto jsme ani potřeby neuznávali, proti němu provésti nevyvratného diplomatického důkazu, ačkoli nám dobře povědom a na snadě byl. Nyní však, kdežto s mnohých stran hlasy proskakují, že blouznivá myšlénka svých Don Quijotův posud nachází, vidíme toho potřebu, abychom s tímto svým důkazem déle se netajili, ne snad proto, abychom pyrrhonský skepticismus takových kritických rytířův přesvědčili - toť by zajisté marná práce byla, neboť vychází jejich pochybování ne z poznání, nýbrž z vůle - činíme to pouze z úcty k velebné památce duchovního života našich praotcův, činíme to z úcty k oné krásné pietě, jakou náš národ k těmto drahým zbytkům chová a kteráž se mu zakaliti nesmí a nemá." [9] (str. 397.)

Ještě jasnější jest místo druhé (str. 403):

"Avšak nejen Svoboda, ale i domnělý jeho druh a bratr v oklamání světa literárního ztratí pochybný onen nimbus velkého falsaria, a nebudou jej moci pro podivuhodnou umělost již stavěti vedle Macphersona a Simonidesa. Prosté svědectví muže ve světě literárním neznámého zbavilo jeho vší té slávy, jakouž mu dost obratní lidé všemi prostředky přátelského umění zjednati usilovati."

O vážnosti a upřímnosti polemiky Nebeského proti Büdingrovi svědčí také třetí článek o RK, jejž Nebeský napsal pro Kobrův Slovník naučný r. 1865-66, jeden z nejlepších a nejobjektivnějších, které do té doby byly psány. Založen po většině na vlastní studii Nebeského z r. 1852-53 i na jeho polemice proti Büdingrovi a pak na některých rozpravách novějších, jmenovitě Jirečkově, Palackého, Vrťátkově a Fejfalíkově.

O upřímnosti Nebeského také v této rozpravě, myslíme, že nelze pochybovati. RK je mu "nejslavnější památkou" jako r. 1852: "Ohlížejíce se v malém kruhu mužů, kteří tenkráte skrovničké pole národní literatury vzdělávali, tážeme se, kdož z nich mohl býti onen originální genius básnický, jenž plody vytvořil všeobecný úžas vzbuzující, onen hluboký filolog, jenž jako božským vnuknutím poznal všechny tajnosti mluvy staročeské, onen mistrný palaeograf, že na jeho imposituře oko znalců závady nenalezlo?" atd. (str. 951 a). A jinde: "Když výsledek posavadních sporů a studií o RK sebereme, vychází na jevo, že každá námitka proti němu učiněná, zavdavši podnět k bedlivějšímu badání o něm, jen k tomu sloužila, aby přesnost jeho dokázala a cenu i důležitost jeho v jasnější světlo postavila." (t. 951 b).

Avšak nejen obdiv, také přesnou objektivnost shledáváme na mnoha místech, a to i k památce samé i k protivníkům jejím. O prvém svědčí jeho popis pergamenu, kde netají některých podivnch objevů svých i cizích, popis iniciálek Hankových a j.; o druhém máme zajímavé doklady ve zmínkách o Fejfalíkovi (str. 946 a, 948 b, 950 a), jež znamenitě se liší od ostatních, příkrých soudů českých té i pozdější doby.

Posléze ke při Tagesbotské máme také v tomto článku přímá svědectví. Vzpomínaje podezření Fjfalíkova, vysloveného již roku 1857 a 1858, líčí Nebeský, jak Fejfalík také "soukromým způsobem je šířil, až s velkým hlukem, avšak beze všeho vědeckého ducha přímý útok na RK se učinil v Pražském listě Tagesbote aus Böhmen..." (v listop. 1858). "Ačkoliv vše, co Tagesbote přinesl, v podstatě velmi jalové bylo, dostala se tím přece hádka tato z oborů a kruhů vědeckých na pole široké veřejnosti, k čemuž nemálo také přispěla žaloba Hankova proti redaktoru onoho listu D. Kuhovi a pošlé z ní soudní jednání, odsouzení a konečné neočekávané mimořádnépropuštění tohoto." (Str. 948 a)

Na jiném místě (948 b) píše docela, že "útoky anonyma v Tagesbotu a Büdingrovy jen od diletantů v té věci pocházely."

S takým despektem nebyl by Nebeský mohl nikdy mluviti o článku v Tagesbotě za života Kuhova, kdyby byl býval jeho autorem!

Pomíjejíce ostatních dokladů, nalézajících se v jiných současných i pozdějších pracích, kde Nebeský nemohl již míti té domnělé příčiny k citování RK, [10] zmíníme se tu ještě o svědectvích cizích osobností. Sem patří nejprve dopis známého nám již E. Thorsona z 28. března 1859:

"Jak slyším, povstal opět prudký boj kvůli vašim starobylým literárním památkám (mimochodem řečeno, obírám se jimi, abych pořídil dánský překlad RK). Nic se jim tím nebude moci uškoditi, jen ostrovtip jedněch i druhých se zkusí, a to je také něco; podrobnosti vždy při tom získají a osvětlí se. Kritice podrobné zbývá tu ještě mnoho práce. Autentičnost vcelku jest dle mého náhledu nepopíratelna. Vaše rozprava jest zajímavá a nábadná. Časem a při příležitosti rád bych Vám podal k ní několik poznámek."

Uvažujeme-li, že asi Thorson o RK s Nebeským mluvil a to dosti důvěrně, musíme přiznati, že i zde máme malý příspěvek k potvrzení svého mínění. Jinde nalezli jsme ještě více. Dle svědectví prof. Ferd. Schulze pronesl se již v letech šedesátých ve sněmovně české David Kuh, redaktor zmíněného Tagesbote, že Nebeský nebyl autorem známého feuilletonu.

V témž smyslu vyslovil se také nebožtík Neruda, člen redakce Tagesbote v roce 1858, k p. Pavlovi Nebeskému, synovi Nebeského, kolem r. 1888.

A podobnou odpověď dostal i pisatel tohoto životopisu od syna D. Kuha, p. dra. Emila Kuha, redaktora Montagsrevue aus Böhmen, když v dubnu r. 1892 dotazoval se osobně na pisatele onoho článku.

"Nejsem sice pamětníkem této události," jsou asi jeho slova, "avšak často jsem o tom slýchal od otce. Ten již jest mrtev, i smíme tedy prozraditi tajemství redakce, když také ostatní účastníci asi již nežijí, ani, tuším, Nebeský. Nebeský byl ovšem nějakou dobu ve stycích s redakcí Tagesbote, avšak článku onoho najisto nepsal. Ostatně dnes nebyla by to již hana, když otázka rukopisná jest vyřízena," připojil pan dr. Kuh, nevěda patrně, že jen nenárodní duch a tendence článku a pak zvláště domnělá současná dvojitost přesvědčení vrhaly na Nebeského tak špatné světlo. Touto okolností, myslím, jest svědectví jeho tím vážnější.

Posléze nesmíme nezmíniti se také o tradici v rodině Nebeského, kterouž nám laskavě sdělila paní Terezie Nebeská. Mluvívala prý častěji se zvěčnělým mužem svým o té věci, načež prý on s úsměvem říkával: "Myslíš, že bych toho byl schopen? Což tak málo mne znáš?"

Shrneme-li mnohé tyto důkazy v jediný mocný proud, odplaví zajisté všecko podezření, lpící na Nebeského povaze a vinící jej z bezcharakternosti, obojakosti, bázlivosti a podobných pěkných věcí, jež hlavně přispěly, že se u nás na veliké zásluhy tohoto muže zapomínalo, a Nebeský objeví se nám v témž pěkném světle, v jakéž staví ho všechny jeho snahy a práce před rokem 1858-59 i po něm. [11]

Poznámky:

[1] rozuměj chlév

[2] Vyšlý v časopise "Tagesbote aus Böhmen" v č. 276 sl. r. 1858.

[3] Znovuzrození IV. 62

[4] Podle ústního sdělení pana Nagla, z něhož vyjímáme ještě následující zajímavé zprávy. P. Nagel, pobyv od r. 1847 ve Vídni, vrátil se teprve r. 1857 do Prahy i byl r. 1858 nikoliv sazečem, nýbrž meteurenpagem, jenž rozděloval rukopisy sazečům a pořádal sazbu. Za dlouhého pobytu ve Vídni nestaral se pranic o českou literaturu, a zvláště otázka rukopisná byla mu zcela cizí; proto také pranic nezajímal ho obsah anonymního článku, jemuž namnoze nerozuměl, a zvláštní forma příkazu, s nímž D. Kuh článek mu odevzdal, rovněž nebudila jeho pozornosti, protože se tak stávalo častěji. Teprve později, když slyšel o rozruchu, jejž článek způsobil, vzpomněl si na celou věc s větší účastí, ale kdo by byl pisatelem, nevěděl ani netušil, a také z rukopisu nic m nezbylo a nikomu tudíž nemohl ukázati, ač mu Hanka již r. 1859 (nebo 1860) za každý řádek nabízel dukát.

[5] V té příčině jest charakteristické vyjádření Kuhovo vůči p. Naglovi, že rukopis byl prý opsán ženskou rukou!

[6] "Ohne mit bestimmten Namen so kategorisch umzugehen, als Dobrovský, betonen wir es doch mit energischem Akzent, dass Dobrovský's Verurtheilung des LG trotz aller Fehde durch Niemanden, auch nicht durch Palacký und Šafařík zu einem Akte gelehrter Kabinetsjustiz gestempelt werden konnte. Im Gegentheile erheben sich gerade im gegenwärtigen Augenblick immer mehr Stimmen, welche dem Libussa-Gericht gegenüber den Standpunkt Dobrovský's einnehmen. Diese Stimmen zum Schweigen zu bringen, gibt es nur ein Mittel: den Prozess des inkriminirten Fragments vor dem Tribunale der Wissenschaft einer abermaligen Revision zu unterwerfen. Das Mittel liegt so nahe: warum zögern die Anwälte des Libussa-Gerichtes darnach zu greifen?"

[7] Čtený v Učené Společnosti r. 1859 (Sitz.-Ber. 1859 I. 41) a otištěný v Čas. Mus. 1859 II. str. 198 sl.

[8] Čas. Mus. 1859 213-214; viz také t. str. 217.

[9] Slíbený důkaz provádí ukázkami korespondence Svobodovy s Hankou z roku 1817-1819, o níž 10. října četl v Učené Společnosti (Sitzung-Berichte 1859 II. 58) a již tu uveřejňuje.

[10] Jen mimochodem vzpomínáme, že Nebeský vyzval Hattalu ke známé Obraně Libušina soudu (v Čas. Mus. 1859) hned po článku v Tagesbote a přispěl i svou radou k ustanovení směru tohoto článku i obrany v Prager Morgenpost 1859 č.417 sl. Viz Čas. Mus. 1858 601.

[11] Kdo by byl onen anonymus, nedovedeme posud určitě říci, ale hledání sem a tam uvedlo nás přece aspoň na domněnku. Vede přes všechen odpor k Legis-Glückseligovi (nar. 1806 v Praze), žáku a příteli Josefa Dobrovského, J. N. Zimmermanna, Kopitara, Miklosiče, k muži, jenž téměř proslul svou zálibou v anonymitě a pseudonymitě, jenž navyklý byl na právnický sloh z překladu Digest pro Corpus Juris, z Gesichte des böhmisches Staats- und Privatrechts, jenž vyznal se dosti dobře v mathematice, astronomii, linguistice, theologii, pomocných disciplinách historických, v dějinách umění, a jako diletant zabrousil i rád do české literatury, jenž usvědčen z plagiátu, z úkladného nepřátelství k Čechům, jenž v přátelství žil s rodinou hr. Thuna, ministra vyučování, a s orgány vládními, jenž přes to, že napsal chvalořeč na Hanku, s nímž často býval v Museu, brojil posléze i veřejně proti RZ i RK a perfidně psal o Hankovi v Österreichische Zeitung 1864 a měl povahu a příčiny k takovému činu. Ostatně některé zprávy současníků také přímo to přiznávají, tak zvláště Wurzbachův Biographisches Lexicon, a také Nebeský, jak nám sdělila paní Terezie Nebeská, jeho choť.

Život a spisy Václava Bolemíra Nebeského
Sepsal Dr. Josef Hanuš, profesor Českoslovanské obchodní akademie. Zvláštní výtisk pro Matici českou. V Praze 1896. Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Formát 22 x 14 cm. Počet stran 176.

Městská knihovna v Praze [sign. D 1245]