VÁCESLAV  HANKA
Jan Neruda
ČAS  (15.-20. ledna 1861) 

                                             Kdo žije ve svých milých paměti,
                                             ten není mrtev, jest jen vpovzdálí! -
                                             Vždyť mrtev jen, kdo zapomenut všemi.
                                                                         Zeidlitz.
Dnes pochováme Hanku! Průvod pohřební bude zajisté četný a čestný. Tisíce půjdou za truhlou, statisíce však v témž okamžiku po vlastech českoslovanských truchlejí. Národ náš je už sebe vědom, on cítí, že žije, a hodlá z života svého se radovati a kořistiti; národ náš je ale zároveň zbožně vděčným a uznává v plné míře zásluhy oněch velkých mužů, kteří ho k životu tomu vzkřísili. Vždyť byl jako to holé, z hnízda vypadlé ptáčátko. Uměle zahříván a pěstován vytrvalostí a láskou nevyrovnalou prohlídnul a sílil, až pak vzrostl v mladého bujného orla, který o závod s ostatními odvážný let podniká a směle v zlaté, krásné slunko svobody se dívá. Macecha náhoda národ náš ku záhubě vedla, bratří otcové se ho ujali a životem svým ho vykoupili. Tím smutnější a dojemnější musí však býti, že se otcové ti namnoze nedožili rozkvětu svého miláčka, že bratří ti v hrob klesají právě v tom okamžiku, kdy volně a svobodně oddychovati a působiti počínáme. Životem svým vykoupili rozkvět náš.
Truchlé tyto myšlénky ovládají nás dnes opět. "Mrtví jsou na zemi obrazem vykládaným, živí povýšeným" - nuže dnes přidáváme k obrazu onomu část převzácnou, obloženou drahokamy šlechetných skutků a perlami tisícerých zarosených očí.
Rovněž jako zemřel Hanka v době pro český národ osudné, narodil se také za časů pro nás veledůležitých, nakrátko před korůnovací císaře Leopolda II., a právě tenkráte, když čeští stavové zamýšleli na vysokých školách pražských zaříditi učební stolec pro řeč a písemnictví české. Narodilť se v historicky známém městysi Hořiněvsi 10. června r. 1791.
Hankův otec byl dosti zámožný rolník a pachtýř, jenž syna svého prostě a toliko k rolnictví vychovával. Matka Václavova byla vzorem české matky a milovala tři své syny (z nichž Václav nejmladším) a dceru stejnou měrou.
"Patřím-li" - vyjádřil se Hanka kdysi - "ku létům svého dětinství, proniká mne pocit radostný a lituji synkův městských, kteříž neseznali, co znamená volný, bezstarostný život, co je blahem zdravému dítěti."
První vychování bylo u Václava zcela jednoduché; navštěvovalť vesnickou školu až do patnáctého roku toliko v zimě. Za tehdejších francouzských válek byli prosti služeb vojenských a to pohnulo otce, aby hocha na gymnasijní studia připravovati dal. Po uzavřeném míru měl se vrátiti k prvotnímu určení. Válka však vypukla r. 1805 nanovo.
Ačkoli Hanka v němčině se velmi kuse znal, a přijímací zkouška tedy příliš skvělou nebyla, přijat jest přece na gymnasium královéhradecké. Učitelé znali tajný úmysl otcův a jednali s ním jako s dobrovolníkem, ano přivolili také, že směl některé úlohy materštinou vypracovati. Mělo to následky blahodatné. Náhoda tomu chtěla, že v Hořiněvsi jeden jihoslovanský pluk rozložen; seznalť tu Hanka záhy už i jazyk jižních bratrů našich, jakož se brzy nato také s ruštinou spřátelil.
Touha po vyšším vzdělání nedala se více utlačiti, nepomýšleno více na to, aby se Hanka stal vojákem nebo rolníkem, a určen stavu duchovnímu. Na podzim r. 1810 musil tedy kvůli studiím filosofickým do Prahy.
Praha byla jemu a stejně s ním smýšlejícím jinochům středem, z něhož paprsky nového života se po celé vlasti rozesílati měly, v Praze hodlal Hanka působiti k tomu, aby skleslá řeč opět oslavena byla, aby se jí přételé získali, - rozhodlo se, k čemu Hanka povolán, a on věru svému povolání dostál.
"Jsme Čechové, strvejme! Spolužákův vysokých škol je na tisíce, rozumnější se k nám připojí, mně povinností jest je k vlastenectví povzbuzovati," - tak promluvil Hanka už tenkráte ku svým krajanům a stal se středem mladistvého kruhu, jehož hlavním účelem bylo pěstování mateřštiny.
Nevzdělával se však jednostranně. Seznal i německou i ostatní vynikající literatury, srdce své a všechny síly své věnoval však svým rodákům.
Českým snahám tehdejší doba přála. Hanka zavedl na vysokých školách česká deklamatorní cvičení, kteráž často šlechtou navštěvována byla. Mnozí jinoši stavů vyšších přiučovali se češtině u Hanky a jmeno jeho stalo se šíře známým. Tím však zanikla náklonnost ku stavu duchovnímu a Hanka rozhodl se pro studia, kteráž by mu někdy nějaký úřad v Králové Hradci zaopatřiti mohla.
Tenkráte seznal Hanka výtečníka Dobrovského prostřednictvím přítele svého Františka Klicpery (bratra básníka Václava Klicpery). Dobrovský naklonil se brzy mladému slavistovi; seznalť při něm zvláštní vlohy. Hanka byl sobě namáhavou prací a obětovností už získal pěkné známosti o nářečích slovanských, a překvapil Dobrovského kdysi tím, že mu rozluštil smysl některých srbských přísloví, k čemuž i Dobrovskému samému se pomůcek nedostávalo. Od těch dob byl Dobrovský Hankovi vůdcem a učitelem.
Přece však odebral se Hanka r. 1813 do Vídně, aby tam v studiích právnických pokračoval. Žil ve Vídni rok. Jeden z přípisů Jungmannových, v kterémž tento Hankovi přál, aby "tak tiše jako posud k tomu pracoval, by naše národnost nezahynula", upozornil ho na politický význam národnosti a Hanka předsevzal sobě, že jejímu rozkvětu život svůj obětuje.
Jan Hromádko (+ 30. dubna 1850), tenkráte učitel české literatury na vídeňských školách, vydával právě svoje Prvotiny pěkných umění. Jemu pomáhal Hanka výdatně a nastoupil takto po prvé s výsledkem dráhu spisovatelskou.
R. 1814 vrátil se do Prahy kvůli dokončení svých studií. Právě byl Puchmýr pátý díl své sbírky českých básní vydal, v kterémž Hankova Selská svatba umístěna. Nyní pracoval Hanka všestranně a neunaveně, používaje každého vybývajícího mu okamžiku. Byl šťastným co básník lyrický a příležitostný, i co překladatel. Tenkráte nemohlo se pomýšleti na skvostná a nákladná vydání českých spisů; sbírky básní tiskly se na hrubém režném papíru, byly zevnějšku prachudého a měly na okrasu leda titulní obraz - dle bálové nějaké vstupenky. Podobně vypadalo prvních Dvanáctero písní Hankových, vypadaly i pozdější svazečky. Dobrovský byl před nedávnem prostonárodní návod k ruštině vytisknul; k tomu připojil Hanka Vypsání Rusie a jejího vojska. O tomto dílku praví německý životopisec: "Byl to snad osudný krok Hankův, že začal právě na ruské půdě."
Hankovy písně staly se brzy národními, rozšířily se zakrátko po celé vlasti. Pěvec jejich byl pravý "syn lidu", a dovedl mu tedy nejlépe zapěti. Netřeba písně ty charakterisovati, vždyť je známe všichni, všichni jsme je už pěli a jimi se potěšili právě tak, jako by to byla kvítka z bohatého luhu národní naší poesie. Tentýž jemný pel na nich a táž jemná snivá vůně. Přicházíme na venek mezi zpěvný svůj lid a tu zaslechneme náhle v pestré směsici národních písní některou z Hankových; pěvec neví, kdo ji složil, on se o to ani nestará, vždyť mu lahodí, jako by byla z vlastních jeho prsou po prvé vyprýštila. Lehký prostý humor, plynné slovo, jemný cit jsou hlavními vlastnostmi písní, kteréž Hanka svému národu daroval.
Než navraťme se k stručnému svému vypsání Hankova života.
Hanka žil co student velmi namáhavě, ač nebyl bez prostředků peněžních. O vlastní újmě přednášel soukromě češtinu a převzal tenkráte už úřední překladatelství v slovanských jazycích. Přitom byl nejpilnějším a nejvytrvalejším posluchačem Dobrovského. R. 1816 započal Hanka také "české učení", kteréž ho později přimělo, že vydal po prvé svůj "Pravopis český podle základu Gramatiky Dobrovského (od jeho žáka V. Hanky. V Praze 1817)".
Knížečka ta byla pro Hanku osudnou. Už r. 1809 byl se prohlásil Dobrovský pro pravopis analogický; Hanka sobě umínil, že ho skutkem učiní. Na všech stranách vzbudila tato novota nepřátely, nazývána zkázou jazyka, barbarstvím atd. Hankův pravopis vytištěn ze všech škol, Palkovič nazval ho ve svém Týdeníku škvárem, načež ovšem Hanka v Novinách pražských a jinde řádně odpověděl. Pravopis Hankův zvítězil a přijat jest i od jiných kmenů slovanských (v Praze vyšel na příklad, ovšem později, pravopis illyrský, do podrobností se dle Hankova českého řídící). Zápas Hankův trval však přece přes čtyřicet let, k čemuž ovšem přispělo, že sobě někdy i ve zvláštnostech liboval. *)
*) Poukazujeme toliko k některým spisům o tom jednajícím. R. 1828 vyšel skrovný, 16 stránek mající spisek v Praze "O počátku a proměnách pravopisu českého a v čem tak nazvaná analogická od bratrské posud užívané orthografie se rozděluje". Tento spis dal příčinu k následujícím brošurkám: a) Widerlegung der sogenannten analogisch-orthographischen Neuerungen in der böhmischen Sprache von J. Nejedlý, 1828. b) Beleuchtung der Streitfrage über die böhmische Orthographie von J. Jungmann, 1829. c) Bestreitung der Neuerungen in der böhmischen Orthographie von J. Palkovič, Pressburg, 1830.
Mimo několik příspěvků do Hýblových Rozmanitostí a některé básně příležitostní vydal Hanka r. 1817 spisek důležitý Prostonárodní serbská muza do Čech převedená. Vukovo sebrání srbských národních zpěvů nadchnulo tenkráte celý vzdělaný svět. Tušilť asi Hanka už tenkráte, že se u nás na mnohém starém a přežloutlém pergamenu nalézá v úkrytu poklad podobný. Pobádalo ho, aby neunavně zkoumal a hledal, přimělo i k tomu, že už r. 1817 započal vydávati veršované památky českého středověku.
Právě připravoval Dobrovský nové vydání svého dějepisu českého písemnictví a podával v něm i ukázky nejstarších skládání. Hanka použil vývěšných už archů a přispíšil sobě, aby dodavkem celá ta skládání vydal. Jungmann napsal předmluvu, Dobrovský přijmul dedikací a Hanka přidal všechen učený aparát, jaký mu po ruce, a tak vyšel veledůležitý, ač v chuďounké roucho oděný první svazek, nadepsaný Starobylá skládanie i památky 13. a 14. věku z nejvzácnějších rukopisóv vydaná.
Než však ještě Dobrovský historii svou vydal, objevil Hanka největší skvost české literatury, chloubu českého národa - rukopis Kralodvorský. Jediná to takřka odměna za Hankovo veškeré snažení, ale tak veliká, že by jiný rád životem sobě jí zakoupil, tak krásná, že neznáme krásnější. Vznešená to odměna a zajisté pro ni milerád snášel Hanka všechna utrpení, jakých se mu v hojné míře dostalo.
Nevypravujeme historii rukopisu Kralodvorského snad proto, že bychom předpokládali u svých čtenářů, že neznají všech přitom zběhlých okolností dopodrobna; toliko kvůli ouplnosti vypravujeme opětně, co už častokráte pověděno.
Vydav první svazek Starobylých skládání odebral se Hanka na několikadenní odpočinek do Králové Dvora k dávnému svému příteli měšťanu Skleničkovi. Zde se seznámil s kaplanem Pankrácem Borčem. Mezi stolováním mluveno o rozbití města za válek husitských a o pozdějším požáru r. 1450 a přitom podotknul Borč, že v jedné komoře u městského kostela mezi rozdílným náčiním také některé husitské zbraně a staré rukopisy leží. Hanka tam hned spěchal a vytáhl po nějakém hledání rozdílné kusy rukopisu, dva zcela úzké pruhy a dvanáct celých lístků pergamenových. Několik podobných pruhů nalezlo se ještě co nálep na šípech. Nálezce ovšem v prvním okamžiku sám netušil, jaký skvost byl nalezl, hledal dále a namáhal se, aby alespoň o dřívějších osudech rukopisu něčeho od kralodvorských obyvatelů zvěděl, při čemž ho přede všemi Puš, bratr tamějšího děkana, podporoval. Výsledek pátrání byl však toliko ten, že nejspíše scházející část kostelníkem zničena byla. Osoby, jichž se týkalo, darovaly rukopis Hankovi, jenž jím později zase České museum obdařil. Obtíže při tisku a vědecké výpravě zdržely vydání ještě o celý rok. Mnohonásobné vydání rukopisu Kralodvorského uvedlo ho do všech kruhů českých a v předmluvách ku každému vydání vyprávěl Hanka stručně o okolnostech sprovázejících šťastné objevení.
Nemůže se upříti, že šťastným nálezem tím Hankova činnost ještě zvýšena. Společenský život v Praze začal se barviti snahami národními a tím ztrácel dřívější svůj mrtvý a matný ráz cizáctví, jakéž povrch života dovedlo mdlý plášť rozestříti, dovnitř však nikdy vniknouti nemohlo. Při všech nových podnicích zúčastňoval se Hanka, všem novým myšlénkám razil cestu.
Už r. 1810 mluvilo se o založení českého národního musea. Nyní byla příhodná tomu doba. Hanka, Purkyně, Svatopluk Presl, baron Stentzsch, hrabě Fridrich Berchtold, hrabata František a Kašpar Sternberg, hrabě František Klebelsberg, kníže Isidor Lobkovic, hrabata Hartmann a Kolovrat-Liebsteinský spolčili se k témuž účelu. Koncem měsíce května 1818 bylo už přes 60000 zl. upsáno a znamenité dary, celé knihovny a sbírky přírodopisné Museu pojištěny. Hanka uvázal se s Zippem v katalogisování sbírek. Od r. 1818 měl Hanka co kustos literárních sbírek musejních stálý jakýs roční plat, a tím, jakož i překladatelstvím dříve už převzatým, pojištěno veřejné jeho postavení.
Museem českým podán střed českému snažení, po mnohá a mnohá léta působilo co nejpěkněji, vycházely z něho popudy na všechny strany, stalo se jaksi hlavní stráží českého ducha, a nejostražitějším a nejvěrnějším strážcem jeho byl až po své skonání Hanka. Nepříznivé doby, jakož i to, že národ zralejším a samostatnějším se stal, vzaly Museu velkou část jeho důležitosti. Doufejme, že počne opět co nejdříve, a to době nové přiměřeně působiti.
Literární činnost Hankova obmezila se r. 1818 už na Rhüssa Krátká historie slovanských národů, episody to z Rhüssovy historie středověku; tím bujněji rozkvítala však roku následujícího. Jednotlivých příspěvků do rozdílných časopisů bylo hojně, jakož i příležitostných básní, nejvíce improvisovaných a často velmi krásných. Z prací větších především dle doby jmenovati sluší překlad Gessnerových idyl (později překládal Gessnerovy idyly také Jan Nejedlý). Mnohem důležitějším dílem bylo ovšem druhé, rozmnožené vydání Hankových Písní. Sbírka tato obsahovala 32 písní mimo překlady z několika jazyků. Básnil-li Hanka, byl "jediným cílem jeho zpěv, a vůdcem tedy hudební sluch". Nalezlo se ihned dobrých skladatelův a slova i nápěv rozšířily se co nejrychleji. Zvláštním přídavkem k oběma právě jmenovaným dílům jsou vysvětlivky slov. Křísiliť takto básníci výrazy už mrtvé a zapomenuté, dodávali básnické řeči bohatosti a připravili pozdějším půdu, z níž vypučela nyní neobyčejně plynná a lehká forma básnická.
Opět byl Hanka sám nakladatelem, nemoha nikoho jiného nalézti. Mnozí básníci němečtí, mezi nimi i veršující paní, překládali písně Hankovy a známá na příklad "Vystavím si skrovnou chaloupku, všechno čistě jako na sloupku" stala se oblíbenou i v salonech vybíračných.
Konečně vyšla editio princeps rukopisu Kralodvorského. "Sebrání lyricko-epických národních zpěvů, věrné v původním starém jazyku, též v obnoveném pro snadnější vyrozumění, s připojením německého přeložení." Vysoce nadaný a svými překlady zvláště do latiny šíře známý gymnasijní učitel Václav Svoboda byl první překladatel našeho Rukopisu, jenž po prvé vydán co Starobylých skládání díl zvláštní.
Tenkráte panoval zvláštní kultus národních písní, starších i novějších, lze tedy pochopiti, že Rukopisu našeho všeobecně všímáno. Překlady do všech skoro vzdělaných i vzdělávajících se jazyků objevily se zakrátko (první ruský překlad byl od Šiškova (v Izvěstijích ruské Akademie), tehdejšího ministra kultu). Nejslavnější básníci a kritikové uznali cenu staročeských těch zpěvů. Zvláště uznávalo ji Německo, kdež byl velikán Herder národní poesii cestu razil. Sám Goethe přeložil Kytici, jiní věhlasní psali pojednání až nadšená, opět jiní opěvali i písně i národ. Jan Jiří Meinert pravil, ráz písní Kralodvorských že naznačen nejlíp známými slovy Rukopisu samého, že jsou zapěny "od srdce k srdci"; neumí je jinak roztříditi než na "krásné" a na "vznešené". Pochvalné básně, medaile, diplomy učených společností, čestné dary a jiná zvláštní vyznamenání Hanku takřka obsypaly. Známý básník německý la Motte-Fouqué překvapil nálezce i německého překladatele věncem básní "v rozměrech českých" a holdoval takto zároveň celému národu. 

                      "Aber Du, o Böhmenland,
                      lebe, sing' und blühe,
                      Land der schönen Liedespfeile,
                      klangreich Böhmenland" -

zapěl tenkráte pěvec německý.

Nastalo hledání a prohlížení starých archivů, prohlížení starých pergamenů, rozřezávání desek na starých kněhách, neskrývají-li tyto nějaké lístky důležité, - co však později poskrovnu nalezeno, nevyrovnalo se více Rukopisu.
R. 1820 dospěla Starobylá skládání ku čtvrtému svazku. Nejvíce však zaneprazdňoval Hanku druhý díl Dobrovského Německo-českého slovníku, jehož díl první byl už r. 1802 vyšel. Na prvním pracoval nejvíce Štěpán Leška (v idiotismech slovenštiny), J. Nejedlý a jiní, na druhém nejdříve s použitím zásob Dobrovského Puchmajer, později Hanka. "Zvláště v technickém ohledu doplňoval jsem," praví Hanka, "mnohým vzácným slovem, jež jsem nalezl dotazuje se neomrzele u řemeslníků a znalců."
První panslavistický spis Hankův spadá v tuže dobu. Jest to vydání hrdinského zpěvu Igor, původní text i překlad a vysvětlivky. (V nejnovější době uspořádal prof. M. Hattala kritické vydání téhož zpěvu.) Kvůli vzájemnosti vymyslil Hanka zvláštní pravopis ze čten latinských, kyrilských i ideálních, chtěje Igora všem větvím slovanským stejně přístupna učiniti. Jmeno Hankovo nabylo prací tou důkladnou nového lesku a o uznání všeobecnějším svědčilo to, že mu car Alexander v odměnu poslal briliantový prsten. Hanka, nyní učenec opravdový, stal se spoluoudem mnoha učených společností a musil, mezitím co Dobrovský své Institutiones linguae slavicae veteris dialecti ve Vídni redigoval, tohoto v Praze u všech Čechami cestujících autorit zastupovati. Mezitím co Dobrovský ve Vídni žil, vydal Hanka také Mluvnici čili soustavu českého jazyka podle Dobrovského, spis to později opětně vytištěný. Na sbírce Slovanských národních písní, vydávaných Čelakovským, měl nemalý činný podíl, což také tento uznal vděčně tím, že mu sbírku věnoval.
Hanka pomáhal co nejochotněji každému, kdožkoli ho o pomoc žádal, a nenechal se v počínání tom ani nevděkem často ho stíhajícím odstrašiti. Takým byl do poslední doby svého života a naše mládež zná mnohé toho důkazy.
Mezitím vzmáhalo se Museum očividně. Sbírky přenešeny jsou v staré sídlo Sternbergův na Hradčanech, 14. června 1822 obdržely statuty nejvyššího stvrzení a 23. prosince prohlásila se společnost za konstituovanou. Mezitím byla se však také v poměrech Hankových značná změna stala. Vychovalť sobě a svému smýšlení družku, líbezné a vtipné děvče, často opěvanou Várinku. 11. února 1822 spojil se s ní před oltářem Svatováclavské kaple na Hradčanech. Svědky byli Josef Dobrovský a známý malíř František Horčička. Byv dříve kustodem musejním, mohl brzy nato, jak kdesi vlastnoručně zaznamenal, "milované své Várince 16. únorem 1823 datovaný dekret co knihovník ukázati, s kteroužto službou roční plat 500 zlatých a pro jeho osobu roční přídavek 100 zlatých byl spojen". Za to musel převzít zároveň sekretářství a překládal po několik let Jednání Společnosti vlastenského museum.
Obyčejný osud mnohostranněji působících spisovatelů, hádky literární, nepřátelství a podezřívání, zasáhl i Hanku a ztrpčil mu mnohé chvíle. Počalo se náhle pochybovati o pravosti některých památek literárních, Dobrovský a Kopitar zapírali jich starobylost. Někteří "přepjatci" prý je zrobili a Dobrovský naznačoval Jungmanna a Hanku co otce rukopisu Zelenohorského, Hanku dále pak zvláště co původce zlomku Evangelia svatého Jana, *)
*)  Nalezeného Hankou na dešce knihy Disciplina et doctrina gymnasii Gorlicensis 1595.
Palacký a Šafařík vystupovali opětně co obhájcové. Rukopis Kralodvorský, na který také sáháno, zvítězil, poněkud jinak ovšem s Libušiným soudem, jenž o desítiletí později novým nájezdům v oběť dán a strážci svému, poctivému Hankovi, poslední léta ztrpčovati pomáhal.
Neomrzele pracoval však Hanka dále a jeho působení nabývalo vždy širšího obzoru.
"Dobrovský cvičíval také hornolužické bohoslovce srbské v jejich pražském semináři na Malé Straně jednou za týden, aby svého mateřského jazyka nezapomínali a svým krajanům někdy lépe kázati mohli. I sem chodíval Hanka poslouchat a dožádán zastával i mistra za jeho nepřítomnosti, po smrti Dobrovského ale sám toto učení převzal," - vypravuje Rittersbergův konversační slovníček. Podílení a zastávání toto začalo r. 1825. Není takměř lepšího mladšího spisovatele na Lužici, kteréhož by Hanka nebyl cvičil. Uvádíme na doklad některé z nejmladších, na příklad Buka, Hórnika atd.
Nemoha ve vlasti toužebně vykýžených učebních stolců pro slovanskou filologii zaraziti a nevida v ohledu tom žádných nadějí, snažil se Hanka, aby zaraženy byly alespoň tam, kde nejvíce podpory nalézti mohly, totiž v Rusku. Jeho jmeno bylo v Rusi už mnohými pracemi v učených listech umístěnými známo, mělo váhu a Hanka vyjednával stran naznačeného plánu svého s nejčelnějšími učenci ruskými, a to s velkým prospěchem. Vůbec působil Hanka na vzájemnost slovanskou nejvýdatněji ze všech. Nejkrásnějším toho důkazem je pamětní kniha *)
*)  V témž pamětníku čteme následující slova: "Jak moje hudba s našimi písněmi, tak moje srdce s vaším srdcem upřímně vždy nakládá." Pod krásnými těmi slovy stojí jméno Václav Tomášek. Poměr mezi Hankou a Tomáškem byl srdečný a upřímně přátelský. Hanka byl velkým přítelem hudby a neopominul nikdy dostaviti se ku hudebním zábavám, kteréž Tomášek spolu s jinými hudebníky pravidelně pořádal. Tomášek zase dosti často se vyjádřil, že nejraději skládá hudbu k písním Hankovým. Po smrti Tomáškově hleděl Hanka, aby mohl pro České museum obdržeti všechny po velmistrovi onom zbylé manuskripty. Vyjednáváno s bratrovcem zemřelého rytířem Eduardem Tomáškem, nyní radou ministeriálním. Rytíř Tomášek svolil a zajisté bychom všickni litovali, kdyby smrtí Hankovou Museum naše o tak znamenitý dar přijíti mělo. Doufáme však, že se ujme toho vřele buď nástupce Hankova úřadu, nebo jiný některý muž, jemuž přísluší.
Hankova, v níž veršem a prózou všechna nářečí slovanská přehojně zastoupena jsou: 

             "Czech i Polak po jednéj idziemy koleji,
             slawa nasza w przeszlošci, ojczyzna w nadzieji:
             jedne sa nasze straty i cele i checi,
             žyjmy dla dobra synów, dla ojców pamieci" -
vepsal tam Kazimierz Brodziňski na důkaz, že Hanka i slovanské vzájemnosti méně přející Poláky získati dovedl.
R. 1827 počal vycházeti Časopis Společnosti vlastenského museum v Čechách. Známo, jak důležitým časopis ten až po rok 1848 pro českou literaturu byl, a známo též, že Hanka tam mnoho a mnoho rozdílných důkladných pojednání, výpisků, básní, úvah a drobností má.
Otázka pravopisní nanovo rozohnila mysli několika učenců, Hanka opět stržen do proudu. Může se směle tvrditi, že Hanka pro Dobrovského a jeho učení více vytrpěl, než by byl původce sám trpěti mohl.
Když byla ruská Akademie velkou slovanskou bibliotéku zařídila a vláda ruská svolila, aby stolec pro slovanský mluvozpyt povstal, nabízeno Hankovi i kníhovnictví i profesura. Měl obdržeti peníze na cestu, 4000 rublů ročního platu, důstojenství dvorního rady, dědičné šlechtictví atd. Hanka věděl však, že ho ve vlasti zapotřebí, a zůstal.
Unavili bychom čtenáře, kdybychom pořádkem vyčítali všechny spisy Hankovy, udávali rok jejich opětného a opětného vydání. Rovněž by unavilo, kdybychom vypravovali postupně, jak se jmeno Hankovo i na Západ šířilo, kolik briliantových prstenů, medailí, diplomů a podobných vyznamenání obdržel.
Mimo už uvedené spisy co hlavnější vytknouti sluší: Krakoviáky r. 1835 a 1851, (samouka) Jiřího Volného veselé písně r. 1822, Mluvnice česká dle soustavy Dobrovského r. 1822, Nejstarší latinsko-české slovníčky (Vetustissima vocabularia latino-bohemica) r. 1833, Mluvnice polská r. 1839, Korespondence mezi císařem Rudolfem, uherským králem Matyášem atd. r. 1845, Sázavsko-emauzské evangelium v Remeši r. 1846, Počátkové posvátného jazyka slovanského r. 1846, Dalimilova kronika česká r. 1849, Mluvnice ruská r. 1850 atd. Dále redigoval Hanka také nedokončené a pozůstalé spisy Dobrovského, Lupáčův Dějepis císaře Karla IV., Všehrdovy Knihy devatery o práviech a sudiech i o deskách země České, Husův spis Dcerka anebo Cesta k spáse a jiné.
Většina těch spisů vyšla dva- i třikráte. Největší práce, s níž se Hanka zanášel až nakrátko před svou smrtí, byl důkladný popis českých mincí z doby přemyslovské. (Vycházel dodavkem k Památkám archeologickým.)
Podobizen Hankových vyšlo několik a už r. 1835 razili přátelé jeho jemu na poctu peníz pamětní, nesoucí po jedné straně jeho obraz, po druhé slova: "Vácslav Hanka Ř. S. Vl. Rytíř. Národ. Mus. Knih." *)
*) Poznamenání. Mezitím co Hankův životopis píšeme, docházejí nás z vážené strany některé doplňky. Hankův otec byl hospodským v Hořiněvsi (na tak zvané "hořejší" hospodě) a co taký zároveň řezníkem a rolníkem. Václav učen též řemeslu řeznickému jako starší jeho bratr. Na gymnasiu odbýval Hanka zkoušky obyčejně ze dvou ročníků najednou. V rodině Hankově mřeli často oudové na raka v žaludku.
Nastal rok 1848, opěvaný ten "rok spásy", mohútná ta dithyramba rakouských svobodou rozbujněných národů. Národové vztýčili se náhle, jako se vymrští pružné a mocné ocelové péro. Zpěv jejich byl však ohlušující jako bouře za palného léta a to nové slunko svobody zářilo elektrickým světlem a oslnilo a oslepilo národy, neslyšeli a neviděli blížící se záhubu a sklesli zakrátko hloub, než kdy dříve bývali. Ovšem že krátký ten život volný měl ještě své ovoce; národové seznali, že volnými býti mohou, a čekali, až se skutečně nové svobody zase dožili. Kdožkoli jednou jen napil se z opojujícího pramene svobody, kdožkoli poznal, že cílem člověčenstvu jest svoboda, všestranně svobodné vyvinování, nezapomene toho nikdy více a kráčí třeba bezvolně za cílem tím, byť i cesta poseta byla trním a kříži.
Díky nesmrtelným našim bojovníkům pro věc národní, kteří po půlstoletí působivše toho dosáhli, že r. 1848 národ náš co civilisovaný vystoupiti a rovněž s ostatními politických práv se domáhati mohl! Jako předtím vše, co vlastencem, to dle pořekadla spisovatelem, tak stal se nyní každý, kdož spisovatelem, zase politikem. Mužové vědy i básníci psali a jednali o politice, nová to ovšem, ač snadno omluvitelná vada. Stalo se tím, že u nás náhle po nastouplé reakcí utuchnul i život politický a literární. Někteří byli násilně vlasti své vzdáleni, jiní zase umlkli, nepůsobili a málo psali ze strachu, čekající doby, za které s rázností vystoupiti žádným hrdinstvím více není, a ještě jiní nemohli více klidně pracovati o výtvorech vědeckých nebo pěkných, jsouce vysíleni předcházející bakchantickou slavností. K tomu především nám hleděti slušno, abychom i za dob bouřlivých zachovali cit pro umění a pěknou literaturu, jíž jedině národu dostane se vyššího vzdělání, jediného to a nejpevnějšího základu pravé a trvalé politické svobody.
Rovně s ostatními stal se i Hanka politicky činným a setrval potud, pokud reakcí nezvítězila. Reakcí ta postupovala však krokem rychlým; r. 1852 neodvážil se německý biograf Hankův už ani toho, aby vypsal činnost Hankovu za roku 1848. Odvolal se toliko na Rittersbergův konversační slovníček, který r. 1851 o Hankovi byl pojednal, brzy nato však následkem policejního zakročení vycházeti přestal. Hanka byl Rittersbergovi data podal, a uvádíme tedy doslovně, co v slovníčku tom psáno.
"Po nastalém veřejném životě politickém v Čechách oučastnil se Hanka ve vlasteneckém a jadrném smyslu na poradách Národního výboru, Slovanského sjezdu, k němužto vyzvání podepsal, a byl mezi prvními zakladateli Slovanské lípy pražské. Dne 4. dubna 1848 uveřejnil v čele jiných oudů výboru spisovatelů pražských rázné ohražení proti nešťastnému prozatímnímu zákonu tiskovému od 29. března, spálenému od rozjitřeného obecenstva vídeňského. Památný konec toho pražského ohražení zněl: Prozatím však míníme návrh takového zákonu s ohledem na zvláštní literární poměry této země (české) v tak krátkém čase, jak by důležitost této věci dovolovala, vypracovati a sboru, který nás na ústroj smýšlení svého zvolil, k posouzení předložiti. Po přijetí od něho budiž tento návrh konstituční bez prodlení vládě předložen. (Viz Národní noviny č. 1, r. 1848.)
Nešťastné události svatodušní přivedly Hanku do velikého nebezpečenství osobního. V pondělí 12. června 1848 zůstali po ukončeném sezení mnozí údové sjezdu Slovanského v Museu náhodou pohromadě; tu nenadále přinesl lid do Musea poraněného, z čehož poznavše údové blízké nebezpečenství, odešli z domu. Též i ženy a děti při prvním hluku do Musea vběhší a někteří svornostníci utekli zadní stranou, kdežto jiní zatarasili průjezd, aby dům, v němž tolik vědeckých a národních pokladů jest uloženo, před možnými výtržnostmi a skutky uličního boje zachránili. Když vojsko přitáhlo, byli v domě toliko lidé domácí s Hankou a slabá stráž šesti svornostníků.
Z Musea neučinilo se ani nejmenšího proti vojsku (dvěma setninám granátníků), svornostenská stráž ani nabito neměla. Sklad zbraně při svornostenské strážnici na dvoře musejním byl ručnicemi naplněn, z čehož vysvitá, že tolik oudů Svornosti na nějaký boj nemyslilo, když svou zbraň pokojně tam ostavili.
Před Museem se vojsko zastavilo, dva granátníci, vystoupivše z řady, vystřelili do větru, proč, o tom se neví. Hanka nato, stoje u prostředního okna prvního poschodí, viděl, jak se vojsko čelem k Museu postavilo a k palbě se chystalo. Sotvaže Hanka za stěnu uskočiti mohl, zahřměla na komando všeobecná palba na Museum, že se v obou poschodích okna roztřískala a strop na některých místech jako síto prostřelen byl. Právě na tom místě, kde Hanka ještě před okamžikem stál, vrazila jedna kulka oknem. Poněvadž ale z jistých stran později tvrzeno, že prý vojsko bez komanda tenkráte vystřelilo, musím podotknouti, že Hanka to komando dobře z ulice slyšel, a dám ostatně na pováženou, zdali vůbec nějaká pořádná plná palba (décharge) celých setnin bez velení možna jest, a pak co by to za vojsko bylo, které by v řádném šiku bez velení nazdařbůh dělalo, co mu jen tak napadne.
Na štěstí stojí skříně se sbírkami v takovém směru, že nemohly tím vystřelením porouchány býti. Sotva vojsko vypálilo, žádali zhurta otevření vrat, a sice neprodleně. Hanka pravil z přízemí, že otevře co možná nejdřív, ale že k odstranění kamení ode vrat vnitřku je potřebí času. Velitel vojska stál na tom, aby se ihned otevřelo, pod hrozbou, že dá vrata děly roztříleti. Po učiněné smlouvě o bezpečí s obou stran i dání ruky vlezl s druhým důstojníkem skrze okno do domu, aby se o stavu sám přesvědčil. Jakmile vrata otevřena, vrazili granátníci outokem do domu, zajali oněch šest svornostníků a zmocnili se zbraní na strážnici schovaných, jakož i dvou slovanských, nad vodometem u zahrady zatknutých korouhví.
Nejzuřivěji naložili s velkým práporem o barvách českých, jejž dalo Museum zhotoviti k slavnosti narozenin Jeho Veličenstva císaře Ferdinanda I. ze skvostné látky. Roztrhali jej na cáry před očima důstojníka. Druhých dvou z drahé látky udělaných korouhví nemohl Hanka později více vypátrati, ony dvě však výše zmíněné slovanské v c. kr. zbrojnici opět se našly. Pak vzali tři hakovnice ze středověku a dvě damaskované pistolové hlavně bez pažby, darované někdy našemu Museu na okázku mistrovského průmyslu českého.
Po vzdání se města byla pětkráte vojenská prohlídka v Museu a po každé tam kopali, neb myslili bezpochyby, že tam něco podezřelého najdou. Avšak ničeho nevykopali. Překopali sklepy, zahradu i dvůr pětkráte na všechny strany a klepali pilně na stěny, nejsou-li duté. Při pátém kopání našli ve sklepě pod vikýřem nějaký bodák, bezpochyby, jak jim Hanka vysvětlil, od některého utíkajícího z venku vikýřem do sklepa hozený.
Tato pátá prohlídka stala se 17. července 1848 navečír a trvala 24 hodin. Pátráno nejvíce po papírech a prohlídači nahlédali nejpilněji do archivu šternberského, nenašli však ničeho, čeho by mohli potřebovati; ačkoli hloupá pověst se roztrušovala, že tam prý našli dva hrozitánské balíky papírů - písemnosti Svornosti o tom slavném spiknutí! Papírů neodnesli z Musea žádných.
Důstojníci sami pravili, že se to všechno děje následkem ošemetných, hanebných udávání, která konečně i je omrzela. Ona hezká pověst, že se v Museu našly celé sudy jedu (rozumí se že od Svornosti), povstala nejspíše z toho, že v tamní sbírce nerostozpytecké jsou některé kusy s nápisy: Arsenikkies (Otrusičník železový), Arsenikschiefer atd. Ostatně neučinilo vojsko v Museu žádné škody, jenom že sochám v zahradě nosy zuráželi.
Hanka obohatil musejní sbírky vestřelenými kulkami, nalezenou na ulici kartáčovou koulí a několika zajímavými zbytky pumy.
Za poslance do sněmu českého r. 1848 vypsaného, ale ovšem nesvolaného byl Hanka též od okresu kralohradeckého vyvolen. Že nepřijal volby za kralohradeckého poslance do říšského sněmu vídenského, toho jest známá příčina, že v tak povážlivých časech nechtěl své osobní péče a opatrování drahému Českému museu odejmouti, v němžto ve všech hrůzách svatodušní bouře tak věrně na svém místě setrval, když tolik jiných slovútných vlastenců tento drahocenný ústav a poklad národu českého, pokud nějaké nebezpečenství tušili, pánubohu poroučeli. Kromě toho mohlo by snad také pravda býti, že Hanka, prohlídnuv dříve nežli mnozí jiní klikovatou, tajnůstkářskou a podivně zapletenou politiku naší slavné pravice, podle svého přímého, poctivého a jádrného smýšlení občanského s těmito výtečníky se nesrovnával, a tedy nastávající z toho čest jako Šafařík rád jim přepustil.
Jako starosta Slovanské lípy pražské získal si Hanka nestranným a důstojným jednáním, vlasteneckou i statečnou myslí občanskou, láskou k Slovanstvu a zákonité svobodě všeobecnou vážnost u každého poctivého vlastence. On nepřestával ani v nejhorší době, když nemilost a podezření shůry a hmotná moc nejpříkřeji proti spolku stály, v době, kde, co licoměrného a neupřímného v Lípě bylo, jako plévy před vichřicí se rozmetalo, při každé možné příležitosti potlačeného spolku se ujímati a jeho záležitosti věrně zastávati."
Kreslivše politickou činnost Váceslava Hanky užili jsme doslovně vypravování Rittersbergova. Co do dát Hankou samým podaných, slušno sobě jich ovšem vážiti; některé přívěsky však kvůli ostřejší charakteristice vpletené zbarveny jsou subjektivními náhledy Rittersbergovými. Tak na příklad vysloveno slovo "poctivost" co jakási protiva smýšlení někdejší pravice na říšském sněmě, kdežto přece i německé listy, ostatně zajisté pravici této nepřející, vždy a v poslední době opětně tvrdily, že se jí a náčelníkům jejím poctivost nikterak upříti nedá.
O dalším životě Hankovu netřeba už mnoho podotýkati. Působení zůstalo sobě stejné, pilnosti neubývalo. Kdybychom obšírně vyprávěli, povídali bychom věci všem známé; každý hošík, který musejní knihovnu navštěvoval a lidumilnosti Hankově se těšil, působení jeho zná.
17. června r. 1849 začal Hanka na universitě pražské přednášeti o staroslovanštině a velikoruštině; později přednášel také o mluvnici polské. Přednášky ruské byly hojně navštěvovány; hned z počátku bylo posluchačů 200 zapsáno. Často přivedl Hanka do učební síně některého vzácného hosta s sebou, nejčastěji Prahou cestující Rusy, kteříž napomáhali, aby žáci jeho ruské výslovnosti snadněji se přiučili.
R. 1857 dožil se Hanka čtyřicítileté paměti objevení rukopisu Kralodvorského. Ku třicítileté slavnosti byl Hanka narychlo obstaral jubilejní vydání a ve Králové Dvoře vyšel příležitostní, pěkný spisek "Věneček uvit třicítileté památce nalezení rukopisu Kralodvorského. Složen dne 16. září 1847 v Králové Dvoře - od Jana Č. Brdičky". Podobného překvapení dostalo se Hankovi i o deset let později. R. 1857 byla už značná řada mladších básníků vystoupila a ti uspořádali slavnostní pěkné album, v němž básně od Baráka, Bendla, Friče, Hálka, Jandy, Koláře, Lešetického, Nerudy, Pflegra a j. umístěny byly.
Jinak ovšem o dvě léta později.
V jednom sedění musejním poukázal školní rada p. Wenzig k tomu, že pochybnosti o pravosti rukopisu Kralodvorského ještě nevymřely, a že by se tedy rukopis ten všestranně, i chemicky, zkoušeti mohl. Zpráva o tom přešla do Tagesbote aus Böhmen s dodavkem přisvědčujícím, že by všestrannou zkouškou pravost ta před cizinou nejjasněji se dokázala. Nato dáno sekretářem musejním vyjádření, že posud žádných kriticky odůvodněných pochybností se neobjevilo, a že tedy zkouška ta by byla zbytečna. Tagesbote měl se tím vyzvána, aby jakous kritiku Libušina soudu a Kralodvorského rukopisu podal. Strhla se tím známá polemika, kteráž i našeho slavného Palackého k důrazným o té věci článkům vybídla; spletl se z toho proces, ve kterémž Hanka na své cti bezdůvodně utrpěvší žalobníkem byl, proces, o kterémž se s jistotou říci nemůže, jaký vliv měl na Hanku samého. Mírumilovný Hanka alespoň se, jak víme, zpěčoval zažalovati redaktora Tagesbote a byl k tomu přiměn teprve některými svými přáteli. Výsledek soudu jest znám a známo také, že polemika posud neukončená dosti dlouho ještě potrvá, čímž věc všestranného rozboru a konečného rozsudku, o jehož jakosti nyní už nikdo pochybovati nemůže, dojde. Polemika započala listopadem r. 1858.
Hanka žil prsotě a jednoduše. Jeho domovem, působištěm i zábavou byly knihovní síně a archivy musejní. V Praze náležel k osobnostem nejznámějším, každý Čech znal ctihodnou jeho tvář, a byť i toliko z českých divadelních představení, jichž byl navštěvovatelem věru nejpilnějším.
Mnohomluvným Hanka nebyl nikdy, ano v oustní rozmluvě ani příliš obratným, ačkoli měl známosti jazykové znamenité a zběhlost u překládání následkem translátorství svého zvláštní.
Čtyřicítileté manželství Hankovo zůstalo bez dětí.
Od přírody byl obdařen Hanka tělem zdravým a silným, kteréž otužilostí větší ještě síly nabylo. Nikdo by byl netušil, že "mladistvý kmet" Hanka, jemuž léta ubližovat se nezdála, tak brzy skoná.
Předešlého léta počal Hanka churavět, zastonalť na žloutenku. Začal chřadnout, neulehl však; i na plovárnu chodíval ještě dle oblíbeného svého zvyku časně zrána, ačkoli ne tak často více jako za dřívějších let. Očividně hubeněl.
Teprve 1. ledna letošního roku ulehl a počal zároveň už také blouznit. Lékaři praví, že žaludeční rak se pro náhlou slabost organismu u něho již ani úplně vyvinouti nemohl.
Umřel 12. ledna o šesté hodině večerní. -
A takž bychom byli krátce naznačili život muže, jehož jmeno zůstane tak dlouho v ústech našeho lidu, pokud lid krásné písně jeho zpívati, na nějž národ náš tak dlouho pamatovati, dokud vůbec paměti schopen, bude.
J. N.
Knihovna klasiků - Spisy Jana Nerudy (svazek jedenáctý). Literatura I.
Vydalo nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Praha 1957. (str. 222 až 240:  Váceslav Hanka)
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná