Pavel Josef Šafařík
Jan Neruda
Čas  (3., 5. a 7.VII.1861)

O Šafaříkovi psali již přemnozí životopisci i kmenů neslovanských, četní touristé popisovali návštěvy své u něho. Nevím již více, kde jsem četl před několika léty touristský taký popis, v němž mluveno o "trojici české", o Hankovi, Palackém a Šafaříku. Snad sobě leckterý čtenář připomene popis ten, v němž spisovatel o Šafaříkovi psal ve smysl as následující: "Navštívili jsme universitní knihovnu pražskou, méně proto, abychom spatřili a proskoumali vzácná unica, než abychom seznali nejvzácnější klenot její, učeného slavistu Šafaříka. Byli jsme k němu uvedeni. Překvapila mne věru ta klidně genialní jeho tvář; kdybych chtěl nakresliti studii hlavy učencovy, jak sobě ji nejvýraznější myslím, kreslil bych hlavu Šafaříkovu. Klid jeho tváře je vznešený, láskou naplňující, oko skoumavé, věhlasné jak den jasné a oslňující. Poklid obličeje naznačoval mírnost a přívětivost jeho duše, kteráž každého zaujala, ku každému stejně se jevila, třeba by cizinec poprvé a zcela neoprávněně byl jej návštěvou svou připravil o celé hodiny, jež vlastně vědě a národu určeny byly. S nepředvídanou dříve úctou kráčel jsem po boku jeho sály bohaté knihovny, naslouchaje pozorně každému jeho slovu. - - Byl jsem také v Šafaříkovu bytu. Co zvláštnost zajímalo mne poznamenání učencovy manželky, že on užívá k oprašování svých kněh orlích per."
Ano, povaha Šafaříkova byla vůbec povahou královského orla. Nejmilejší a jediný vzlet jeho byl ku věčnému slunci pravdy, kteréž tak mnohého slabocha oslepuje, jej však neoslňovalo, vždy více ještě sesilovalo a k dalšímu letu pobádalo. Perutí svou měřil dráhy posud nikým rozměřené, povznesl se ku výši dříve netušené. Bylo k drahám těm věru zapotřebí perutí obrovských, bylo zapotřebí orla Šafaříka. S uměním perutí těch buzen jest národ, sledováním jejich letu naučili jsme se dívati ve slunce minulosti a budoucnosti své. Avšak i obrovská síla ta podlehla konečně odvěkým zákonům přírody. Náhle, jakoby rázem zlomena jest veškerá duševní síla jeho, nemohlať po částkách odumírati, rozkvětší souměrně a ve všech částkách stejnou mocí a krásou. Šafařík bývalou svou sílu mužnou nadlouho nepřežil, ochuravěl opravdověji rok a zemřel. Smrt jeho nás nepřekvapila, dojímáť zhasínající plamen bolestněji než vyhaslý. Dojímala nás přebolestně nešťastná jeho chorora dříve, nyní jest dokonáno, přestal soucit s chorobou člověka a velký smutek ovládá národ za ztraceným geniem.
Šafařík dožil 67. roku svého života. Léta jeho dětská a jinošská plynula mírně, beze zvláštního vlnobití náruživostí, beze zvláštních rozmarů osudu. Nelze o nich mnoho vypravovat.
Jak již v předběžné zprávě podotknuto, narodil se Šafařík ve vsi Kobelářově v horních Uhrách 13. května r. 1795. Otec jeho byl evangelickým kazatelem téže obce a dle neúplných posud zpráv o něm vysvítá, že byl vzdělancem neunavně studujícím a pokračujícím. Původním jeho přáním bylo ovšem, aby učinil ze svého syna taktéž kněze. R. 1805, co hoch desítiletý, odebral se Pavel za svým povoláním na gymnasium rožnovské. V živém tom městečku, kteréž čilý obchod i průmysl má, otevřel se Pavlovi poprvé širší obzor. Po dvou však již létech odebral se na protestantské gymnasium dobšínské. Tenkráte již byl mocen mimo svou mateřštinu také jazyka latinského, maďarského a německého. Dobšín v gemerské stolici jest toliko městýs a má vzdor svým četným dolům a hutím o polovici méně obyvatelů než Rožnov. Zde byl Pavel opět více sama na sebe obmezen, což hloubavost jeho, v otcovském domě již navyklou, ještě zvýšilo a utužilo. Po odbytém gymnasiu oddal se Šafařík filosofickým a pak i bohosloveckým studiím na lyceum Kežmarkském (1811-1815). Že zde hledal i vyčerpal dle možnosti všech učebných prostředků lycea, že ohnivě oddal se studiím theologickým, filosofickým i právnickým (studovalť také uherské právo), méně nás z doby té zajímati může než náhoda, která mu poprvé české básnické a jiné spisy do rukou vpravila a v srdci jeho onen plamen rozžehla, jenž se později naším sluncem státi měl.
Z Kežmarku odebral se r. 1815 na vysoké školy jenaské, kdežto již ode dávna zřízena jsou nadací pro nekatolické bohoslovce uherských zemí. Dvě léta zůstal Šafařík v Jeně a po celý ten čas studoval neunaveně. Mimo bohosloví a filosofii obracel hlavně zřetel svůj ku slovanskému jazykozpytu, v němž v brzku tak daleko dospěl, že již v r. 1818 výdatně přispěl ku přeměně české prosodie a v boj se pustil s muži tehdáž již slovútnými. Ku vytříbení metriky přispíval Šafařík vůbec mnoho, hleděl k tomu, aby se naše veršovství vzdělávalo i vzory klassickými, i aby k původnějšímu rázu sobě pomohlo seznámím jihoslovanských metrik (o metrickém veršování illyrských Slovanův uveřejnil Š. ještě r. 1833-35 v Kroku pojednání velmi důkladné, tamtéž pojednal učeně o hexametru). V původních svých básních, jichž již roku 1814 v Levoči samostatný svazek vydal ("Tatranská muza s lyrou slovanskou"), liší se hloubkou myšlének a přilnutím ku vzorům klassickým chvalně od většiny tehdejších básníků, jejichžto plodům záhy již velké ceny nepřikládal.
Tehdejší literární poměry byly zvláštní. Chudá ještě literatura nemohla se měřiti s literaturami národů jiných, nemohla ještě lidu nahraditi ani dost málo, čeho by byl pozbyl nečtením plodů cizích. Pěstitelé její dobře to cítili a v zimničném takřka napnutí a píli byl by každý jednotlivec rád pracoval v oborech všech, matematikové i přírodoskumci, historikové i filologové podávali sobě vzájemně ruce. V básnictví na př. zkusil se skorem každý spisovatel, přiměla je k tomu i právě nejkrásněji vykvetající poesie německá. Byl to týž poměr jako později r. 1848, kdy každý spisovatel, ať již k tomu oprávněný a nadaný čili nic, sáhl po péru journalistickém, nebo sobě upravil papír na nějakou brošůrku, jen aby politické, potud nevzdělávané pole rychleji se rozzelenalo.
Šafařík, jak již praveno, ovšem vynikal nad jiné, hlavní však prospěch měl on sám i literatura z básnických jeho plodů, že mluva jeho klassickými měrami v křišťál se zdokonalila.
Šafařík záhy již byl proniknut myšlénkou vzájemnosti slovanské, obzor jeho se šířil, a tím se také stalo, že přilnul, vystupuje z užších a těsnících jej mezí, k spisovnímu jazyku českoslovanskému, jehož se stal pak mohutným obhájcem.
Snaha Šafaříkova po universálním vzděláním byla neukojitelna. Co se týká studií literárních, nevěnoval pouze píli svou písemnictví antickému, plody živoucích jazyků zajímaly jej měrou rovnou. Důkazem pro obé jsou práce již v Jeně sepsané, např. překlad Aristofanovy veselohry "Oblaky", uveřejněný později v Musejníku, a překlad Šillerovy truchlohry "Maria Stuart", vytištěný roku 1831 v Praze. Poslednější překlad je posud na repertoiru českého jeviště pražského.

V Břetislavi zdržel se Šafařík až po rok 1819 a sice co vychovatel jistého mladého uherského šlechtice. V Břetislavi pěstovala se tenkráte slovanská literatura co nejhorlivěji, kolem Pálkoviče shromáždili se Šafařík, Palacký, Benedikt, Jungmann aj., kteří za krátko literatuře české nový směr dali a v nedlouhé době slavného jména sobě vydobyti dovedli. R. 1818 vyšli v Břetislavi "Počátkové českého básnictví", sebrané to básně oněch mladých spisovatelů, kterýmiž zároveň poraziti se mělo veršování přízvukové. Metrika antická posloužila nám zajisté v ohledu tom, že překazila již již se vzmáhající a právem se stávající veršování přílišně nedbanlivé a přispěla značně ku vytříbení a obohacení jazykovému. Později přešlo i antikisování to, jako ve všech jiných literaturách evropejských, v protivu svou, u nás ovšem skrovněji se jevící. U mnohých, více pilných než nadaných, avšak předce velmi vděčně uznaných, nastoupila slovní a metrická hříčka místo básnické myšlénky a básnického zápalu, veršování dle přízvuku hlásilo se pak opět o přirozené své právo, jehož se mu ušlechtěnému již mezivládím metra antického konečně také dostalo. U Čelakovského dovršilo se v "Růži stolisté" spojení to v ladný souzvuk, kteréhož se ani veršování právě plynoucích dnů, ač dosti chudé a nedbalé, zcela nezbavilo.
Mladí oni spisovatelé pomáhali Šafaříkovi i při sbírání slovenských národních písní, jež Š. jako národní poesii slovanskou vůbec velmi pilně studoval. "Písně světské lidu slovanského v Uhřích" (v Pešti 1823, 1827), jakož i pozdější zcela samostatné články Šafaříkovy o předmětu tom dávají dostatečné svědectví.
Na podzimku r. 1819 povolán jest Šafařík do Nového Sadu co professor humanitní na gymnasium tamější, jež se právě tenkráte znovu zřizovalo. S professurou jeho spojeno bylo zároveň ředitelství. Následkem třenic mezi Slovany a Maďary, vzniklých z toho, že se gymnasium novosadské pomaďařit mělo, složil Š. r. 1825 hodnost ředitelskou; národní ty půtky ztrpčily mu vůbec mnohé chvíle a tehdejší nepřátelé Slovanstva stali se i osobními nepřáteli jeho. Vzdor těm a podobným nepříjemnostem kráčel však Š. svou cestou, vhloubal a vstudoval se vždy víc a víc v ducha slovanského a historii jeho rozvinu. První svá větší vědecká díla vydal jazykem německým, jsou to spisy "Die geschichte der slavischen sprache und literatur nach allen mundarten" a "Ueber die abkunft der Slaven". Prvější dílo považoval Š. za pouhou rukovět, již poprvé podán přehled literarního života Slovanův; chtěl později o téže látce sám mnohem obšírněji pojednat. Učený svět však již tenkráte obdivoval se píli a vlohám mladého spisovatele a dovedl jich ocenit tím více, ano známo bylo, že v tehdejším bydlišti svém musil sobě pramenů zaopatřovati pracně. Vzdor některým vadám spisu zůstal tento posud zdrojem, z něhož přemnozí literarní historikové již čerpali. Druhý spis je jaksi širší rozvedení a kritické rozmnožení spisu Surovieckého a považovati jej sluší za předchůdce "Slovanských starožitností". Další dráha Šafaříkova byla nyní již jasna: slovanskou filologií ku historii dávných věkův Slovanstva. Šafařík potkal se s uznáním všestranným a r. 1828 jmenován jest již členem král. varšavské společnosti náuk, učené společnosti krakovské a latinské společnosti jenaské.
Žije mezi Jihoslovany a poblíž četných řecko-nesjednocených klášterů, chovajících přemnohé drahocenné památky staroslovanského písemnictví, zaopatřil sobě Š. co možná nejdůkladnější známost života jihoslovanského, všech nářečí a celého literarního postupu jeho. Z té doby jsou jeho "Serbische lesekoerner oder historisch-kritische beleuchtung der serbischen mundart", jmenovaný již článek o illyrské metrice, a k celé řadě důležitých článků pozdějších taktéž tenkráte již základ dán. O literatuře jihoslovanské, o kyrilském tisku, o postupech filologie podána jsou nám pojednání neocenitelná. Š. znal slovanský jih všestranně, vypravuje se na př. o něm, že dávno již pomýšlel na to, jak by se měl Bělehrad spojit se Soluní železnicí, běžící Kosovým polem. V nejnovější době zasazuje se o provedení myšlénky té Hahn. Lásku tu k jižnímu Slovanstvu podržel až po skon svého života, ještě v posledním desítiletí obíral se s vydáváním staroslovanských památek, se skoumáním v otázce kyrilsko-glagolitické. Nestal se však Šafařík učencem jednostranným, sledovalť ostatní literatury slovanské s rovnou láskou a důkladností.
Konečně vzdal se Šafařík r. 1833 dobrovolně professury své novosadské, aby se přestěhoval do Prahy, kdežto pro vědecké jeho bádání nepoměrně bohatších zřídel naň čekalo. Hlavní příčinou kroku toho byl Palacký, s nímž Š. v nepřetržené výměně myšlének žil, a jenž jej hlavně přiměl také ku sepsání "Starožitností slovanských". Nové té své vlasti zůstal Šafařík již věren až po smrt svou, ač zde alespoň s počátku i s trpkou nouzí zápasiti musil. Setrval však a odolal roku 1842 na př. i čestnému a výhodnému vyzvání, aby převzal professuru na berlínských vysokých školách.
S počátku byl Š. v Praze translatorem pro ruštinu a polštinu a redigoval r. 1834 ilustrovaný týdenník "Světozor", kterýž u Hásovců vycházel a pendantem zároveň vycházejícího "Panorama des universums" byl. Psal neunavně skoro do všech českých listů, nejpilněji do "Časopisu českého musea", a obdařil i německé listy, např. "Wiener jahrbuecher" a Glaserův "Ost und West" veledůkladnými články. Materielní jeho poměry nechtěly se však nijak lepšit. Lidé, kteří s ním bydleli v jednom domě, vypravují přesmutné věci o jeho tehdejším stavě; přece však nespatřili jej nikdy sklíčeného, na obličeji jeho trůnil vždy posvátný mír, vnitřní spokojenost, a byla-li kdy hlava jeho sehnuta, tížily jej starosti zajisté vědecké. Teprvé 29. květen 1837 zaopatřil mu pevnější postavení. - Šafařík stal se censorem! Jeho dobrosrdečnost, jeho skromnost a přímá mysl nepřipustily, aby úřad ten zastával spůsobem tenkráte běžným. Zde skutečně platí slova jistého publicisty: "Lituji každého cenzora, který jest lepší než ouřad jeho."
Mezi tím pracoval jak včela neunavně na obrovském díle svém "Starožitnosti slovanské". Již roku 1835 byl první díl rukopisu skoro dohotoven, teprvé r. 1837 odevzdán jest ale tisku. Bylo by zbytečno, kdyby se rozváděti chtěla v krátkém životopisném přehledu tomto důležitost "Starožitností".
Byl to první spis, kterýž zřetel veškerého vzdělaného světa obrátil ku literatuře české a jí čestné jmeno zaopatřil. Překlady do cizích jazyků sledovaly jeden po druhém, přispíšili sobě Poláci, Rusové i Němci. Do němčiny přeložil Šafaříkovo dílo Mosig von Aehrenfeld (Lužičan Klosopolski). Pravdivý jest výrok, že, kdyby byl Šafařík nesepsal ničeho mimo "Starožitnosti" více, byl by se stal již nesmrtelným. Věčná škoda, že spis nedospěl ku dílu druhému o vnitřním životě Slovanů, k němuž zajisté bohatý material musí se mezi pozůstalými spisy Šafaříkovými nalezati. Jednotlivé zde onde uveřejněné články svědčí o tom, jakého by se bylo nám opět dostalo kolosálního díla.
Šafařík objevil se světu spisem tím co veliký kritický historik, ač sám vždy myslil, že má více náklonnosti k filologii. U něho vzešlo z filologických studií nejkásnější ovoce, jakéhož nám jazykozpyt vůbec poskytnouti může.

Ku konci téhož roku, co vytištěny jsou "Starožitnosti", odevzdal Palacký Šafaříkovi redakcí musejníka, již tento vedl pak se znamenitým úspěchem až po rok 1843, kdež ji pak odevzdal zase Vocelovi. Šafaříkem stal se musejník prvním takřka časopisem slovanským, nejvýtečnější síly všech kmenů našich přispívaly k němu, byl pravým střediskem snah vzájemně slovanských. Od těch dob vyšla z péra Šafaříkova celá řada znamenitých článků a pojednání filologických, kteréž získaly slovanskému jazykozpytu uznání nejvýtečnějších v oboru tom mužů. Mimo články ty vyšel od něho čas od času samostatný větší spis. Již r. 1834 usnesl se s Palackým na tom, že vydají spolu nejstarší památky českého písemnictví, s pojednáními historickými a filologickými, tak aby celek odpovídal zcela tehdejšímu stupni vědy. Teprv r. 1840 vyšel však zamýšlený spis tento, obsahující Libušin soud, evangelium sv. Jana, litoměřický základní list a glossy mater verborum; vyšel německý pod titulem: "Die aeltesten denkmaeler der boehmischen Sprache". Brzy na to vyšel předůležitý "Slovanský národopis", kniha to, která by neměla v žádné probuzelé slovanské rodině scházeti. Nakreslil-li Š. "Starožitnostmi" jasný obraz slovanské dávnověkosti, podal zase "Národopisem" neméně jasný obraz slovanského nynějška. Pravý triumf slavil Š. ve filologii r. 1845, kdy vyšly jeho "Počátkové staročeské mluvnice" co proprava k maticí vydanému "Výboru z literatury české". Š. chtěl svým časem vydati historickou mluvnici českého jazyka, "počátkové" měli býti tomu základem. Jak Š. smýšlel o písních našeho "Rukopisu", vyslovil v předmluvě k Thunovu překladu "Gedichte aus Boehmens vorzeit"; velmi nemístno bylo tedy, že se odvolávali odpůrcové Králodvorského Rukopisu při známé při k tomu, že Šafařík hlasu svého ve věci té nevydává, řeklť již v předmluvě oné, "že život lidský jest příliš krátký, než aby se trávil zbytečnými odpověďmi na plané nájezdy." Š. vyslovil tam úplné své přesvědčení o pravosti "Rukopisu", a kde Šafařík byl přesvědčen, stává se věru všechen odpor stran nepovolaných a nevědomých lichým.
Mezi tím změnily se i ostatní poměry Šafaříkovy valně. R. 1842 jmenován jest "přespočetným kustodem" při pražské universitní knihovně, zároveň ještě ponecháno mu místo censorské, jež později přenechal pofessoru Janu Pravoslavu Koubkovi. Dříve však musil zletilý kustos Fischer, známý orientalista, zemříti, než se stal Š. kustodem skutečným. Když bibliotekář Spirk šíliti počal, zastával Š. prozatímně ouřad jeho, až se konečně r. 1848 sám bibliotekářem stal. Téhož času zřízena jest pro Š. na vysokých školách pražských učební stolice slovanské literatury, na niž však nikdy nevstoupil.
Téhož času zasypávaly již učené společnosti (vídeňská, berlínská, petrohradská, mnichovská, gotinkská, leydenská, vilenská, krkovská, odeská atd.) Šafaříka svými diplomy, vlády svými řády. Prusko mu udělilo řád svůj pour le mérite, kterýž v Rakousku jen ještě knížeti Klementu Metternichu a baronu Hügelovi udělen jest. Později obdržel také řád Františka Josefa a komthurní kříž ruského řádu svaté Anny.
R. 1848 vzbudil Šafaříka i ku činnosti politické. Súčastnil se výdatně ve svolání slovanského sjezdu, předsedal schůzkám jeho a měl jednou řeč, slavnou hlubokými svými myšlénkami a zápalem svým, kterýmž zachvátil celé shromáždění. Brzy však vzdal se vší politické činnosti a pohroužil se opět zcela ve vědecká svá bádání. Beztoho se ho nebyl vzdal ani v nejkrutější bouři roku toho, a časopis musejní přinášel stále skvělé důkazy neunavné jeho píle.
Co se týká dalšího ještě působení Šafaříkova co učence a spisovatele, zůstavil nám mnohé drahocenné památky. Předsedal komissí pro české názvosloví a řídil její důležité práce, zároveň pak co jakous pomocní práci uveřejnil včasné své pojednání o "skloňování cizích jmen".
Jeho "Národopis" dočkal se v době té třetího zlepšeného vydání, dříve již přeložen jest do několika jazyků. Zanášel se též myšlénkou, že vydá řadu sebraných filologických pojednání v knize souborné. Nejdůležitější jeho práce poslední věnovány byly otázce o původu, vlasti a stáří glagolštiny, o kterémž předmětu vydal r. 1858 spis samostatný, sepsaný jazykem německým. Známo, že náhledy Šafaříkovy vzbudily živou polemiku.
Co bibliotekář působil Š. velmi blahodatně a pilně, tak že ústav mu svěřený povznesl vzdor mnohým hmotným překážkám k výši značné.
Přílišné duševní namáhání nemohlo zůstati konečně bez smutných následků, tělo počalo chřadnouti, duch slabnul. Před dvěma léty již objevovaly se příliš patrné známky choroby, před rokem pak přihodila se mu ona známá nešťastná událost. Lázně a umění lékařské dovedly sice na čas docíliti zdánlivého oživení sil, 23. června b. r. však vypukla chroba spůsobem nejpovážlivějším a tři dni na to nebylo Šafaříka více.
Šafařík zůstavil vdovu (Julii, rozenou Ambrozy de Seden) se čtyrmi dětmi. Dva synové jeho nastoupili již dráhu učeneckou, Vojtěch vyznačil se spisem svým o lučbě, vydaným pomocí Matice.
Nyní, kdy národ náš tak utěšeně rozkvítati počal, nyní, kdy volně vzrůsti může všechno símě ve vděčnou půdu naši hozené musil nás Šafařík opustiti. Nedáno mu, aby se dočkal ovoce blahodatného svého působení.

Neruda: Sebr. spisy. Doplňky XVII.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná