A zase sněm, pak Pruské odměny,
pressjudové a opět jesuité!
Jan Neruda
Národní listy  (14. prosince 1866)

V Praze, 8. prosince

(Život ve sněmu. - Národní pruské odměny, pressjudové čili les juifs errauts literaires a meklenburská vzdělanost. - Z jižních Čech.)

Konečně padlo trochu vláhy na žíznivé duše naše! Dláždění pětikostelního náměstí setkalo se mimo známé mu "volené" nohy také s nohami nevolenými, galerie byla naplněna, ano namačkána, a nalezli se lidé, kteří bez naděje na vyniknutí v řečnictví, na rozhodující svůj hlas nebo na skrovnou jen dietu vydrželi v sněmovně od ranní desáté do večerní desáté. To není sice tak mnoho jako dokázal onen zaoceanský řečník, jenž deset hodin v jednom kuse mluvil, je to ale dost. Za to šli s odměnou v hlavě domů, mohli při večeři vypravovat, co viděli a slyšeli, a jistý pán má dle tvrzení svého zvláštní ten a závidění hodný výtěžek pro celý život svůj, že za jediný den slyšel 211 sněmovních "výborně" a 145 "oho"! Poslednější váží mu víc než prvější, neboť náleží pán ten k přívržencům užší říšské rady. Ani by člověk neuvěřil, že jsou ještě takoví Bobčínští *)
*)  Figurka z Gogolovy veselohry "Revisor".
již blažení, ví-li jen svět o nich, že vůbec "žijou!".
Jak asi budou nadávat oni journalisté, pro něž jistý diplomat německý vynalezl klassické jmeno "Pressjuden". "Pošlete mně jednoho tiskového žida," psal do Vídně a historie zaznamenává, že ve Vídni nepřišli pro zakázku tu v pražádné rozpaky. Nebohá historie, co to vše musí zaznamenávat. Z nejnovější doby není v tom ohledu nic tak zajímavého jako žádost pěti pruských generálů k berlínské sněmovně, aby byli za služby své v letošní válce odměnění nějakou tou pensičkou. Neřekli, jak velkou, neobmezují ale dobročinnost tentokráte pleno titulo panů zákonodárců. Praví a píše se, že také Bismark a jeneralové princové čekají národní odměny, že však o ni zřejmě žádati nechtějí. Proč bychom tomu neuvěřili; tíže je ale již uvěřit dodatečné pověsti, že všichni ti majitelé letošní slávou ozářených epaulet chtějí peníze, a sice třeba mnoho peněz jen proto, aby je - darovali válkou stíženým českým krajům.
Ty časopisy snesou mnoho zpráv, ze všech koutů světa a nelze upřít, že pilný čtenář konečně váží mnoho encyklopedických vědomostí z nich i dosti jasný obraz světa, ač umí-li porovnávat a vybírat. Komické je, s jakou upřímností někdy o sobě píšou journalisté Němci, ani sami netuší, co vše o sobě světu vypravují zajímavého. V tomtéž čísle např., ve kterém "Augs. A. Z." nadobyčejně humoristicky líčila nevzdělanost a neobyčejnou surovost veškerého českého světa, v němž prý stý teprv dovede místo podpisu udělat trochu rovný kříž a abecedář má se již "za znatele nejtajnějších Ved", sděluje také vypsaný konkurs na učitelské místo někde v Meklenburku. Na tomto pěstovateli německého ducha žádá se, aby uměl slabikování a čtení, švabachem i latinkou psát, ve všech čtyřech špeciích z hlavy a na tabuli počítat, a konečně písně kostelní zanotovat tak, aby se mu nikdo nesmál.
S tou generací, kterou odchová, nebude lze pro duchaplnost její ani vydržet! Co je naproti nim náš venkovan, který dovede i velké politické denníky s prospěchem čítat! Ano, "pressjudové" mají velkou ještě práci s námi. Musí se jim ale přiznat, že se činí a přičiňují, že nikde nelenoší, ani u nás ani vedle nás, ni v Evropě ni v Americe, ni v Ženevě ni v Paříži. Právě nám dává nový toho doklad nejnovější číslo pařížské "Revue crittique". Umístili tam článek proti Rukopisu kálodvorskému, proti důkladnému o něm spisu Legerovu, proti všem, kteří proň mluví, i proti českému národu, který jej zrodil. Je to ovšem kritika jako "lucus a non lucendo", mluví se tam o "zbytečnosti" nových důkazů, any prý posavadní důkazy jsou jako slunce jasny, vůbec mluví se tam tak, jak se mluví v "Presse", "Neue freie Presse" i jiných vždy důkladných a rozvážných časopisech. "Pressjudové" mají po celém světě stejný sloh, stejné vědomosti i stejnou - vůli. V nich je zobrazeno splynutí Ramy s Hanumanem, jen že z onoho objetí, které syn božstva věnoval personifikace němé tváře, králi a vůdci opic Hanumanu, podrželi jen ten významný úšklebek němé tváře. Ten věnují celému světu v milé nestrannosti, jím realisují Schillerův ideal o splývajících milionech, - "diesen kuss der ganzen welt!"
Za to bují domácí rozkolnictví v českém národě tím utěšeněji, pro- i protijesuitism jsou sobě co nejdůkladněji v národně ježatých vlasech. Někteří anonymové z jižních Čech vzkázali nám cestou veřejného tisku, již ale pro každého přístupnou, nejvyšší svou ošklivost za naši odpověď na vyšehradskou projesuitskou brošurku! Nač takovou "skočdopolskou" anonymitu při věci tak jednoduché, nanejvýš snad o slabém tělesném organismu svědčící! Vždyť má každý plné právo, aby mu bylo na těle nebo i na duchu nanic, jen že ovšem to nemusí hned celý svět vědět! Ostatně dostane se polekané duši jejich vydatné pomoci. Píše se nám, že pro jižní Čechy vyprošeno celých osm set páterů jesuitů a tvrdí se zcela určitě, že ani jediná nula není přilhána. Nu, to snad bude přece dost!
Vyšel jsem si dnes na sestřihování a sešívání časopiseckých novinek, snad se mně odpustí, vždyť má konečně i sbírka anekdot svou literární oprávněnost, proč ne takové feuiletonní "mungo". Na počátku války amerického Severu s Jihem vynalezli průmyslníci američtí látku "mungo" vyráběnou z hadrů; padala v celých kusech s vojínů. Moje mungové řádky jsou určeny pro jediný den a tak dlouho snad přece vvydrží!

Neruda: Sebr. Spisy. Doplňky VIII.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná