Osobnosti rkp. sporu

Různé nerovnosti
Jan Neruda
Naše listy (7. března 1869)

(Slovinská pohádka. - Pravé a nepravé. - Nerovnost lidská. - Nerovnost v galantnosti. - Rytíř za odstranění všech rozdílů.)

Karla Jaromíra Erbena: "Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských". (Matice lidu roč. III. čís. 1.), otevři stránku 5., báj číslo 5 a čti: "Na počátku nebylo ničeho než boha samého a bůh spal a snil. A ten jeho sen trval po věky věků. I bylo souzeno, aby se probudil. Protrhnuv se ze spaní, začal se ohlížeti, a kam koli pohlédl, udělala se hvězda. I podivil se tomu bůh, vstal a šel se podívat, co stvořil očima. Šel pořád, ale nikde neviděl kraje ani konce. Konečně přišel také k naší zemi a byl už velmi unaven: pot se mu s čela hrnul. A jedna kapka toho potu padla také na zem, oživila se a hle, to byl první člověk! Pochází z boha, ale nebyl stvořen, aby žil v roskoši; z potu se narodil a již na počátku mu bylo souzeno, aby se trápil a potil."

Měl jsem napsat nějaké upozornění, říká se tomu reklama, na první číslo třetího ročníku Matice lidu - zde tedy je! Vybral jsem nejmenší z těch diamantů národní poezie slovanské, podle něho nechť každý soudí sám, nač vychvalování! Cenu pravého démantu chvála nezvýší a hana nesníží. Když nepřátelé prohlašovali náš Rukopis Králodvorský za padělaný, nebylo vlastně potřebí jiné odpovědi než: "Dělaná květina může být arci skoro tak krásná jako přirozená, ale ne zcela - jdi, přivoň a ohmatej, hlupáku!" Nejnověji fabrikovaným falešným démantům neschází ani světlost ani oheň hravých barev, ale schází jim tvrdost: pravda. Tvrdost, či pravdou národního démantu poetického je ale ta naivnost poetická, jakou vidíme na př. také v citovém kvítku slovinském. Jaká to zlatá poezie v tom božsky mocném, věčné jiskry po nebi rozhazujícím pohledu, jaká to dětská naivnost v tom zdrobňování, slidštění vlastností a výkonů božích, jaký to důmysl filosofický v určení člověka!

Z potu se narodil člověk a - abychom ze zbytečné reklamy přešli jinam - vše na tom božím světě stojí ho nesmírnou práci, i život i smrt. Viděl jsem to včera na kanovnickém pohřbu. As padesát let připravoval se nebožtík v tomto slzavém údolí na "lepší onen život", jak říkají ti, kteří by se nesmírně rádi hodně dlouho zde připravovali, a když už byl šťastně mrtev, jak dlouho to trvalo, než dojel do Košíř. Na devátou hodinu byl určen pohřeb, ale už odbila jedenáctá a pohřeb se ještě nehýbal. Co tu mohlo být chudých nebožtíků vymodleno, vykropeno a vykouřeno! Ale to je to, rozdíl musí být, sic by nebyl ve světě žádný pořádek. Proto stvořil pánbůh Adama a Evu, aby jejich potomci měli někteří pyšné předky a jiní jen skromě shrbené zadky, proto Adama a Evu vyhnal z ráje do potu a práce, aby jejich potomci měli někteří miliony, slávu a pohodlí, jiní psotu, porobu, dření a nic už víc.

Trochu se sice už rozdíl stavů vyrovnává, ale tuze málo, stane se sice, že neurozené zpěvačce u vozu koně se vypřáhnou a oslové - chci říct enthusiasté se zapřáhnou, ale každý nemůže být zpěvačkou a veřejné jídelny jsou pořád ještě - pokrokem. Ba rozdíl stavů musí být i tam, kde není více rozdílů v pohodlí a proto dán právě nyní zas ve Stuttgartu (dle posud nezcela zbismarkované mapy Německa pořád ještě hlavním to městě Virtemberska) nanovo přísný rozkaz, aby žádná jen tak měšťanská ekypáž se neopovážila předjíždět, když kráčí před ní trochu urozenější kůň s příslušným jezdcem. Když jsem kdy vstoupil do některé takové malé residence německé, jako je Stuttgart, bylo mně vždy okamžitě, jako by někdo byl na mne hodil frak s výložky a gamaše s erbovními knoflíky, a musil jsem si vzpomenout velmi důrazně na svou demokratickou nezávislost, abych záda udržel rovná. "Stuttgart má zvláštní ráz, je městem čistě residenčním", napsal někdo. Podivno, mně se zdá čistě lokajským!

Rovnost úplná nemůže být nikdy - "ani příroda tomu nechce", říkají na př. ti, kteří jsou proti emancipaci ženské a bůh ví co by v tom viděli, kdyby takhle ženský president sněmovny vzal na šest neděl dovolenou. Jen tak z galantnosti vypřahují zmínění enthusiasté koně - ale už v té galantnosti je zase obrovský rozdíl, či slyšeli jsme kdy, aby dámy v odměnu byly také někdy vypřáhly koně nějakému basistovi, byť byl měl hlas jeho třeba nedosáhlou hloubku nejpráznějšího studenského portmoné? Jednostrannou tu naši galantnost nejlíp charakterisoval onen římský vozka, který pozdravoval sochy a obrazy všech světic, svatého ale ani jediného. "Vždyť jsou to mužští jako já!"

Někteří ideální poctivci pracují arci velmi namáhavě na odstranění všech posavadních rozdílů v lidské společnosti. "Tagesbote" např. nechce o tom ani slyšet, že by měla nejnovější konskripce pražská také spočítat, kolik je vlastně Čechů a kolik Němců v Praze. Národnost je prý překonaná věc, praví týž vznešený muž. který pravil, že "německý" a "vzdělaný" je totéž, který by mohl tedy mít radost z cifry "vzdělanců". Beztoho ti Češi pořád se chlubí, že je jich v Praze tak mnoho, těch "nevzdělaných", ať se tedy ukáže pravda! Ostatně, snad by nebyl proti rubrice "národnost", kdyby se za to vynechala rubrika "náboženství". Není tomu ani čtrnáct dní, co napsal feuilletonista vídeňské "Presse" pozoruhodnou větu: "Zacházíš-li v Praze s opravdickým Němcem, můžeš si vždy ještě myslit, že je Žid." - Za žádnou cenu bych se na takový výrok neodvážil!