Osobnosti rkp. sporu

Bláznivý svět
Jan Neruda
Národní listy (29. června 1879)

Tyto dny začaly hodiny na Dominikánské věži pojednou bít, a bily - až odbily šestatřicet. S počátku velikánské ustrnutí po celé vůkolní čtvrti. A hned na to spokojený úsměv přes celou tvář Starého města. Neboť náhle si vzpomněl každý, že Dominikánské hodiny těší se ode dávna lichotivé pověsti, že "bláznějí". Já se jim nedivím. Myslím, že jsou to jediné "lidské" hodiny v celé Praze. Upraveny podlé neomylných hodin nebeských šly dosti dlouho dobře, dosti dlouho vykládaly lidem pravý čas a očekávaly ovšem, že lidé se podlé nich říditi budou, když ale konečně viděly, že lidé ne podlé nich, tedy ony podlé lidí, a bláznějí. Nejméně se jim pak divím teď, před staroměstskými volbami. Nemohly to už vydržet a začaly do toho mlátit.

Je to čas skrz naskrz bláznivý! Nejen rukopis Zelenohorský, teď i písně rukopisu Králodvorského jsou prý padělány - člověku jde hlava kolem. Linda a Hanka měli prý tajnou dílnu na dělání staré češtiny. Pro sebe nedovedl přec z nich žádný nic tak zvláště poeticky kloudného, a vzdor tomu jsou prý tytánsky krásná romance "Záboj" a ten ladný "Jaroslav" od nich! Tu by bylo vidět, co dělají "spojené" síly! Pokyn pro následovníky! Kdo nemůže svými verši nijak proniknout, ať si přibere ještě jednoho takového a už to půjde. Dva mazalové se mohou spojit a budou malovat jako Rafael. Dva hrnčíři budou dohromady tvořit díla michelangelská. Rád bych byl vidět Lindu a Hanku, jak to dělali! Jak se hádali mezi sebou, má-li "se Vojmír vzradovat" jenom "vele" nebo hned "vele a vele". A jak mezi sebou závodili. Když jeden konstatoval, že "běháše jelen po horách", vzal druhý honem péro a zaznamenal, že "poletova holub se dřeva na dřevo". Když jeden se rozpřáh' a spustil: "Znamenajte staří, mladí, o pótkách i o sědání..." rozpřáh' se druhý ihned ještě výš a volal: "Zvěstuju Vám pověst veleslavnú, o velikých póťkách, lutých bojech" - nastojte, divte se, sbírejte veškerý svůj rozum, bude to Vašemu sluchu divno, nadivno! Sbírali jsme svůj rozum po celé půlstoletí, obdivovali jsme se zcela upřímě staré poesii české a teď prý se máme najednou obdivovat velkolepým duchům Lindovi a Hankovi - českým Macphersonům, ba větším než Macpherson. Proč pak ne, obdivování je věc zcela nevinná, ba dle Jean Paula "pro ušlechtilejší částky lidského ústrojí" i vlice zdravá - když ale nevíme, komu se obdivovat vlastně! A naši Hattalové a Gebaurové mlčí! Musím těm pánům říci, že jsou mně právě teď nejinteresantnějšími v celém národě - ba že my všichni visíme na jejich rtech!

Bláznivý svět! Teď prý se stalo najednou také zcela jasno, že ani nepotřebujem své zvláštní - české university. Neboť - vypočítal kdosi důvtipně - pak by byly v Praze university dvě. Z čehož by prý následovalo, že by musily být dvě universitní knihovny (pročpak?), veškeré sbírky vědecké, přírodopisné a p. rovněž dvakráte a to prý by stálo peníze, moc peněz. Je to důvod, proti kterému není lze něco podstatného říci - kampak by to dvojení vedlo! Pak by bylo pořebí i dvojích profesorů. Ba i dvojích studentů. A dvojích vyučovacích jazyků. Není ale už na jednom jazyku dost? "Jak štastna jsou zvířátka," volá filosof, "že nemají řeči! Nepomlouvají se vzájemně, nelhou, neklejou, nepřisáhají křivě."

Jsou ovšem také někteří lidé, kteří jazyka svého užívají jen ku dobru všech. Takovým mužem byl Karel Havlíček. Letos o májové slavnosti olšanské byl na jeho hrob položen věnec jeden jediný. Patrně vychází Karel Havlíček už nějak z módy.

Za to přichází do módy pan Fantišek Krásl, doktor theologie - alespoň v posledních dnech píší noviny pořád o něm. Jemu je svěřeno vychovávání alumnů, příštích sluhů božích, a on bdí jak nad tělesní tak nad dušvní jejich stravou s přísností vzornou. Zvláště nad tou duševní, jakož se na něm chválí. Pohrdaje výrokem onoho zaslepence, který tvrdil, že "jedinou knihou, která by se na světě zapovědít měla, je - seznam zapovězených knih", vybral z knihovničky neopatrných alumnů celou řadu novějších spisů českých, zapověděl je a část z nich prý i hrdinně spálil. Ještě se najisto neví, proč tak činí, a výklady jsou rozličné. Každá kniha má prý svého genia, který nad ní bdí, aby se nikdy zcela neztratila - snad chce pan doktor dotýčným p.t. geniům opatřit práci a výdělek. Každá dobrá kniha bývá prý také původem a pohnutkou pro celou řadu knih špatných - snad chce pan doktor zabránit těm špatným. Pak by se též z mnohého z alumnů mohl stát kněhožrout, a slavný lékař Reil učí ve svém spise "o zimnicích", že "kněhožrout obyčejně je podobnější opici než člověku" - což by beze vší pochybnosti vadilo budoucnosti mladých kněží, podnes hezounkých a buclatých. Na všechen spůsob konání páně Kráslovo je české literatuře jen na prospěch - prosíme ho, aby pálil dál, co nejpilněji den co den. Vzdor literárním českým spolkům včele se prodej každé knihy pořád jako smůla, pan dr. Krásl přivede trochu "ohně" do toho. Kněhkupci v nerozumu svém určují náklady nových knih příliš vysoko, někdy až na dva tisíce exemplárů - rozumným pálením uvede se nesmyslný náklad na pravou míru. Zdá se, že to kněhkupci čeští přece pochopili - od onoho dne, kdy přišla první notice o věci té, má prý pan dr. Krásl právě sloužení. Každý okamžik odevrou se dvéře a udýchaný knihkupecký sluha přináší mocný balík nabízených kněh. Na přiložené "nótě" stojí ale místo "k laskavému nahlédnutí" a "na objednání" červeně napsáno: "K laskavému spálení. - Další dodávky nabízíme s desíti percenty srážky a prosíme o zakázky co nejhojnější."