Osobnosti rkp. sporu

Všeobecné slovo v záležitosti
Rukopisu Královédvorského
Jan Neruda
Národní listy (15. dubna 1886)
(Vyšlo v příloze jako zvláštní článek)

Někteří lidé naši rádi říkávají, že rukopisy Z. a K. "odporují tomu, co o kulturním stavu dávných svých předků českých známe." Nevíme co tím vlastně říci chtějí a co všechno oni znají. Stopy staročeské kultury smetlo křesťanství, smítaly neustávající téměř války, smetla tlačící se k nám kultura "západní", smetly půlstaleté bouře husitské, smetlo děsné pronásledování všech duševních zjevů, vyhánění českých rodin, utrácení českých kněh atd. po třicetileté válce, a co o těch pradávných časech víme, sestavujeme teprve nyní, co nejpracněji, v mosaikový obraz z linguistického bádání, ze sporých některých svých písní národních, z vykopanin na žarovištích a hřbitovech, z paralel se životem ostatních národů slovanských, a t.p.

Myslí-li ti páni ale výrokem svým, že nemohla u nás, v českém národě, býti poesie tak charakteristická, tak mohutná, jaká se nám jeví právě tedy v písních např. R.K., bylo by to ovšem tvrzení přímo lehkomyslné. Zajisté nebudou chtít snad tvrdit, že dávní praotcové naši neměli nadání poetického, že by národ náš snad tedy vůbec postrádal nadání toho. Naše dnešní poesie národní je v poměru k jiným kmenům slovanským arci dosti chuda, politickým útiskem těžkých věků vytlačen z ní téměř všechen motiv epický, silnější, zbyla jí jen lyrika; ale v té lyrice své národní máme takové perly, že nejkrásnější písně jiných národů, ba veškeré i umělé literatury světové smějí se k nim nanejvýš jen přirovnávat, nesmějí se ale nikdy nadnášet nad ně! Ale právě lyrické písně národní dědí se z pravidla po otcích, jsouť přídavkem a průvodcem věčně se obnovujícího, věčně pokračujícího života rodinného, a dávají nám tedy svědectví o poetickém životě otců našich. Že jsou naše nejpěknější písně lyrické stary, velmi stary, tomu nasvědčuje již častá jejich podobnost s písněmi jiných slovanských kmenů.

A o poetickém nadání našich otců svědčí i písní těch velebné a zas dojemně půvabné roucho hudební - vždyť v hudbě je předc také poetická krása, je poesie!? Leda snad že by někdo povstal a tvrdil, že hudebním tím rouchem byly národní písně naše přioděny teprv později, v době, kdy slovo bylo nevolné a duch tedy city a stesky své vyjadřoval nezávadnou, protože - cizími alespoň - neporozuměnou hudbou? Nuže, také to bylo by předce jen důkazem poetické síly našeho lidu, která jevila se vždy tím, čím právě mohla!

Tedy i poetická síla zde byla. A jevila se ovšem vždy dle životních poměrů. Naši praotcové byli při vší měkkosti srdce, při vší náklonnosti ducha ku práci vznešené *)

*) Karel IV. zajisté by nebyl dal universitu do Čech, kdyby tu průpravou k ní nebyla bývala již kultura velká a všestranná. České školství např. pěstováno pilně již za nejstarších historických časů našich.

lid na zevnějšek křemelitě tvrdý, bojovný. Důkazem toho jasným je, kdežto ostatní slovanské větve kolem padaly a přetvářely se již v Němce, my že při větších, četnějších a zuřivějších bojích s těmito jsme se zachovali. Napadali nás každou chvíli v zemi naší, a my nejen že jsme statečně odráželi, nýbrž činili jsme i sami daleké válečné výpravy zase ven za hranice; k tomu pak družily se také ještě přečasté domácí boje. Takový lid že i o hrdinských bojích svých rád si vyprávěl, rád o nich zpíval, rád zpěvy výpravné poslouchal. Nemůžeme sobě věc tu ani jinak mysleti, než jak se děla a děje právě u národů také jiných. Kdežto lyrická píseň sídlí v rodině a s člověkem jde po všech jeho cestách sama již s sebou, báseň výpravná zase potřebuje jistého kultu: žádáť cvičené paměti, pilného zanášení se s ní, zvláště pak tam, kde dějů a vypravování o nich bylo tolik jako u nás. Jako Rusové mají své kobzaře a Srbové své guslaře, jako jinde byli trubadurové a bardové, my najisto měli také národní pěvce své výpravné, zvláštní stav pěvců takových. Byli to po případě čeští Tyrtaeové ("Záboj"), kteří dovedli mečem zápolit jako varytem, lid k boji rozpalovat a sami do boje se vrhat, jak to činí podnes např. pěvci černohorští; někteří z nich přirozenou měrou vynikli uměním svým nad jiné a jmeno jejich přenášelo se k potomkům ("Lumír"). V postavách Záboje a Lumíra má R.K. o jedno nehledané svědectví více pro pravost svoji.

Staré ty písně naše výpravné byly i nebyly písněmi národními, byly i nebyly písněmi umělými, jak kdo chce. Byly národními, protože původcové jich vycházeli přímo z lidu a pěli písně své zase přímo lidu tomu - a byly umělými, školskými, protože pěvci jich jako jinde také u nás skupili si jakousi svou "školu". Na písních obou našich rukopisů pozorujemeť dvojí již druh poetický: jedny pohybují se formou nejstarší, rytmem z děje, z myšlénky samé vyrůstajícím, jehož oddíly a přechody označovány bývaly přednesem pěvcovým i zvuky varyta jeho, druhé pak užívají již z češtiny přirozeně se vyvinujícího trochaického metra, o čtyrech i o pěti stopách. Dvě ty formy trvaly as po mnohé věky klidně vedlé sebe. - Pěvci ovšem skládali sami výpravné písně nové a učili se vzájemně písním starým. Tyto měnily jazykovou svou formu v ústech pěvcových s pokračujícím časem (jako si formu svoji [dokážeme to nezvratně] také písně lyrické během časů v ústech lidu mění), k obsahu jich dějinnému i k ostatní poetické formě najisto u nás - jako i všude jinde - zachovali ale pěvci pietu. Ta pieta sahává tak daleko v písních národních, že se tím tvoří a věrně pak udržují časem již i nejasnosti: slova zůstanou, smysl prchá. Je to věc vůbec známá, kdo jí ale předce nezná, nechť prohlídne si české naše hry dětské, počitadla, říkadla a písně výroční (hlavně jarní), atd., atd.

Rozumí se dále samo sebou, že vedle výpravných zpívali kočující pěvci i písně milostné, snad také své vlastní, nejobyčejněji ale národní. V kruhu posluchačstva nebyli jen mužští, byly i ženy a těm musil pěvec také poskytnout písní. Ve věci samé tu přirozeně leží, že k písním milostným nebyla pak zcela tatáž pieta, jaká k výpravným. Jako všude, jako ještě dnes u nás, jako vždy bude do budoucna, také tenkráte činil pěvec posluchačkám koncesse, snad někdy okamžité, snad někdy i připravené. Zpíval-li před posluchači zemanskými, "upěknil" pěvec píseň svoji trochu; místo prostonárodní "rozmarýny" dal panštější "violu a růži", místo "věder" dal "kovaná vědra" a t.p. Nebral ani sled slokový dost přísně - opět zrovna jako se děje dnes - a přesmyknul třeba i postup myšlenkový; vidíme zajímavou ukázku toho na "Kytici", kterou skorigoval nám sám Goethe (předal dvouverš: "I je sě děva kyticu lovit, spade, ach spade v chladnú vodicu" až na konec písně).

Pravili jsme, že staré ty naše písně výpravné "byly i nebyly písněmi národními". Z toho vyplývá také osud jejich. Lid si jich vážil tak dalece, že šly s pokolení na pokolení; ale nevážil si jich přece zvláště, jako si lid písní svých, národních, neváží podnes, a nepovažoval je za tak důležity, aby je byl chtěl zachovat jak se říká "pro všechny časy". Vzdělanější třídy pak teprve jim nepřikládaly váhy již žádné a kladly je hluboko pod veršovnictví umělé, deroucí se k nám z ciziny a po českém spůsobě ihned váženější než všechno veršovnictví domácí. Z toho se vysvětluje, že máme několikeré zlomky rýmovaček Dalemilových, Alexandreidy, různých legend atd., ale jen jeden zlomek té sbírky, kterou nazýváme R.K. Jeť vůbec zázrakem, že se zachoval i ten! Snad si tehdy přece některý, zajisté ale řídký jednotlivec sepisoval pro svou zábavu písně po vlasti zpívané - někdy to činí dodnes i některý venkovan náš - ale najisto bývala každá taková sbírka vždy zcela samostatná, neopisovala se asi (aspoň jistě ne častěj), neprodělávala "několik recensí".

Jak povstal tento náš exemplář, ten náš R.K., ovšem těžko určitě říci. Snad si jej učinil takový jednotlivec výminkový. Snad v té době kočující pěvci již řidli a přece někoho napadlo, zaznamenat si zpěvnou zásobu jednoho neb více z nich. Snad se líbily písně (nebo i zpěvák) některé zemance a sbírka učiněna tedy pro ni, čemuž nasvědčuje formát, pergamén, zdobnost úpravy. Snad sbírku psal pak pěvec sám, snad někdo písma znalý dle jeho diktování, snad přišel k tomu pak i mudřec korrektor. Tím vším zajisté jasně se osvětlují veškeré jak jednotlivé "nesrovnalosti" jazykové (i kdyby filologové na některou nevěděli výkladu), tak jistá uniformita pravopisných zvláštností, jež některý pán nyní nazývá třeba "chybami", ano osvětlují se i rasury tam nalezené. Byl by to víc než zázrak, aby sbírka povstalá kterýmkoli z uvedených a jedině možných spůsobů vyhovovala požadavkům slovíčkářů nynějších. Snad a nejspíš nevyhovovala ani slovíčkářům svého věku!