Z oslavovací vřavy
Jan Neruda
Národní listy  (12. září 1886)

V Praze, 11. září

"Poslouchej - chtěl bych být Apollo Belvederský!"
To mne zarazilo, taková řeč zaráží vždycky. Zastavil jsem svůj krok a nechal bavící se pány předejíti. Ten, který byl právě pronesl mythickou choutku svoji, byl muž statný, velký; v levé ruce jeho lámal se smeknutý slaměný klobouk a pravá ruka šátkem stírala pot s hlavy a krku. Apollinem ovšem nebyl; ale mohli z něho udělat směle dva Apolly, dvě Apollinky a ještě několik apollinských dětí, už povyrostlých.
"Tobě by to tak slušelo, blázne," odsekl soudruh, o nějakou tříštku tenčí.
"No, jen nebuď zlý - vždyť já bych tobě také přál, abys tedy byl Apollo Belvederský! Považ si tu rozkoš - v tomhle parnu nemusit mít na sobě pražádných šatů - moci chodit po světě zcela nazí - to parno, bože, to parno!" -
Zrovna příjemný chládek ovanul mne z té řeči moudré a pěkné! Ach ano - ano - když tomu ale nedovoluje náš "národní kroj", a také ne morálka, a také ne policie!
Je to parno! Ale neříkám: úmorné - o ne, já takových řečí nemiluju! Pročpak "úmorné", když záleží při naší kultuře jen na tom, jak že si to člověk zřídí? Když si teď zalezu v plovárně do kabiny, svlíknu se, jak ani Belvederskému Apollu svlíknout se nedovolí, zasednu pak do řeky až po krk, obličejem po vodě, a nechám si hravými vlnkami zádíčka hladit a chladit - hrome, není to rozkoš!? Necítí ji čtenář při mém popisu zrovna s sebou? A není mi vděčen? - Ale prosím, mohl bych rozkoš tu mít v zimě? nebo jen, kdyby nebyla ta prý "úmorná" parna.
Člověk stává se při tom tak mladým! Alespoň v myšlenkách: zalétají mu nazpět do těch mladých dob, kdy takto sedával - ne v kabíně uvnitř, nýbrž venku pod hučícím jezem, a rozpěněné vlny mu bičovaly tělo a ječely silou a člověk rozkoší hučel s sebou! Nebo ještě dále zpět, až do těch hravých let, kdy člověk dítě drobné sedával o letních prázdninách uprostřed návsi nahý, jak ho pánbůh stvořil, na břehu černého špínou splavu, vedlé hřejících se hus a kachen, kdy rukou bral z vody bláto a potíral jím to bílé tělíčko svoje, jen aby měl "příčinu", proč že se vrhat do splavu vždy znovu a znovu a nejít domů ani! - Tuhletu radost může si našinec dnešního dne popřát ach! již jen figurálně, tuze figurálně! Když si vezme např. do ruky některé německé noviny, které nás Čechy k vůli - Balkánu právě teď špiní nejnečistšími, nejstaršími anekdotami a nejhrubší nadávkou, a pak, když si k vůli očištění vezme zas kterékoli jiné noviny německé, které nám - nadávají sice také, ale k vůli něčemu jinému!
A ještě jednu rozkoš poskytují nám ta parna, rozkoš taktéž kapalnou, tekutou. Čtenář dívá se na mne vlhce radostným zrakem a šeptá: "Pivo! -?" Ano, můj milý, pivo! Co bychom teď byli bez piva! Měl jsem druhdy přítele, Němce z Bavor - byl to člověk tak hodný, že jsem někdy ani nemoh' věřit, že je Němec! Ale protože byl z Bavor - měl rád pivo, upřímně rád! A když ten výtečný muž navečer býval tedy už tak asi mezi desátou a dvanáctou (sklenicí) a já v němém obdivu jsem hleděl na něj, tu plácnul on vždycky dlaní na zeď a pronesl s pohnutím hlubokým: "Nechtěl bych být ani na živu, kdyby ve světě nebylo pivo!" - My ale můžeme věru volně dle výtečného muže toho teď říci: "Nemohli bychom býti ani živi, kdyby nebylo piva!"
Dobrého piva - zaznamenávámť co spravedlivý kronikář, že je letos vzdor "švestkové době" v skutku posud dobré. Doufám, že je tím neuhranu. Že zůstane v lahodné čistotě své, od pivovarské kádě až do pivní sklenice, přes všechny horké časy, přes všechna parna krutá. A dám pánům hostinským za krásnou letošní snahu jejich odměnou přátelskou radu. Aby učinili po příkladu kollegů svých berlínských, "temperovali" místnosti svoje a každý si vyvěsil tabulku na dům: "U mne je jen 16° R." -"U mne je jen 15°." Vždyť to ani zrovna nemusí být pravda! My si teploměrů s sebou nepřinesem - jen když si budeme alespoň myslit, že sedíme v příjemném chladu!
Domysl je věc tak krásná! Tak mnohý básník si myslí, že má talent, nu a domysl ten - mu vskutku "dělá dobře". Tak mnohý manžel se domýšlí, že má věrnou ženu, a zatím - nu zatím je také dobře! A kdybych chtěl být zlý, mohl bych tu jen poukázat na praxi politických vůdců našich: říkají nám, že je všechno dobře, že můžeme být spokojeni, nu a my jsme tedy spokojeni. Ba my mezi sebou máme až "fanatiky spokojenosti", smí-li se toho výrazu užít, a máme jich celé houfy, celé pluky.
Zrovna kankan "národních slavností" rozzuřil se letos už po těch našich Čechách! Čte někdo ještě popisy v novinách? Není každému až ouzko, když béře jen časopis svůj ráno do ruky a rozvírá stránku, na které redakce umísťuje ty své popisy povinně věrné? Kdyby alespoň z nějaké, jen trochu dozírné dálky kynul nám konec té slavnostní - vlastně té "oslavovací" vřavy: neboť kdyby bylo zůstalo jen při těch nutných a prospěšných, třeba že četných slavnostech ve prospěch Matice, nikdo na celém českém světě by si byl nezastesk' ani šepten! A kdyby dle jakékoli známky mohlo se soudit, že také tato chumelenice přejde, a že přejde dřív, než zasype a pohřbí všechen cit i rozum! Ale směr, jakým se v tom svém oslavování beřem, neslibuje ani po desetiletích konec!
Jen od "Abdona Martina", jenž "složil jednu píseň v Kancionálu bratrském", až po "zlatníka a měšťana Žvějkala", od něhož je "Popsání trojích cest", máme dle Jungmanna as patnáct set českých spisovatelských jmen a z těch čeká alespoň ještě 1450 na oslavu svoji! A mezi ty vřadí se hudebníci a výtvarníci, vojáci a politici, průmyslníci a obchodníci, a zatím umře zase několik set spisovatelů nových a - a -
Ještě nikdy nebylo tak veselo v Čechách! A ještě nikdy nám nebylo při tom v duši tak teskno a ouzko. Jako by do srdce padaly jen výkřiky a vzdechy z té jásající vřavy. Však víme všichni, proč! A mýlil by se, kdo by se domýšlel, že on jen cítí se tak zvláštně, tak hlubně.
Těžko oddolat dojmu: napsal jsem si balladu malou. Nepravím že je dobrá, ani že je příjemná; ale časová je, a proto ji sem kladu:

1886

Kýs přišel cizinec v náš český kraj
a rozhlédnuv se, stanul udiven.
"Co to tu veselý je za mumraj -
toť věru došel jsem ve šťastný den:
zde každé oko plno bujné chutě
a v celém kraji jako na redutě!

Stožárů pyšných kolem celý les
a "sláva - sláva"! hřmí to odevšud,
kam pohlédneš, vstříc víří hlasný ples,
zní klarinet a chlípný chechot dud,
a housle sviští, klerinety vrní,
že šumem klokotným až hlava brní.

Hej, příteli, jaký to máte hod?
vždyť samý fáfor jste a samý květ!
snad olympijskou hru Váš slaví rod,
že orlem vznes' se nade chrámem věd?
či srazili jste nepřítele k zemi,
že radost bouřnými vře peřejemi?" -

"Ach ne - toť pohřeb, co zde vidí pán!
Zvyk staročeský takto vede nás,
že sotva mrtvý do truhly je dán
a sotva dozní nad ním "ammas",
my hupky ze hřbitova do hospdy
na taneček a rosolečné hody." -

"A na čí tryznu jsem to přišel sem?" -
"Ach - český národ vznes' se v říši duh!
však trpěl dlouho - buď mu lehka zem -"
"Jak? Český národ? A co Vy - probůh?" -
"My synové - juchjuch! - vždyť zříš, že dbáme
a - jak jen můžem -
národ pohřbíváme!"

Neruda: Sebr. spisy. Doplňky IX.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná