K jubilejní slavnosti
Rukopisu Královédvorského ve Dvoře Králové
Jan Neruda
Národní listy  (19. září 1886)

V Praze, 18. září

Jako konec obrovského ohňostroje zahrály tyto neděle naše národní slavnosti české *)
*)  Viz feuilleton "Z oslavovací vřavy" z 12. září 1886.
- právě jako konec ohňostroje, když ještě jednou, na rozloučenou, lítají a víří ohnivá tělesa na všechny strany, bouchají a prskají, kmitají se a svítí. Všude hvězdy, všude jiskry, zrak je zmámen, nerozeznává více hvězdu od hvězdy a mysl při všem tom jasu cítí přec jen touhu myšlenky, že v nejbližším as okamžiku bude po všem a kolem nás že se rozloží černá mrtvá noc. Jen někdy z toho nesčetného houfu světel se odlučuje, odlítne jiskra jedna, letí pro sebe dál po temném nebi a zrak náš ji sleduje, nevšímaje si ostatních, a má radost z jejího světla, i lituje, když zhasne. Takovou samostatnou jiskrou v národním našem ohňostroji je teď slavnost v Králové Dvoře na oslavu nalezení Rukopisu. V programu svém má třeba mnohou podobu s tou onou slavností jinou, ale v základu, v původu je svoje: jeť jediným dokladem, že politické vědomí u nás neutuchlo již zcela. Je důkazem jediným, že letošní boj o Rukopis dotknul se také českého lidu; že lid porozuměl velkému politickému dosahu boje.
O politickém významu Rukopisu nemůže arci býti pochybnosti. Jeť velký rozdíl v tom pro národ, možno-li dokázati, že měl od pradávných dob vlastní kulturu svoji, nebo smí-li se říci, že veškerá kultura buzena v něm pozdě, teprve vlivem cizím. Také ale samy osudy Rukopisu za posledních desetiletí jsou jakoby zrcadlem osudů našich ostatních, proudění politického, naší politické váhy, ba i politické naší obratnosti. Když domníváno se v letech padesátých, za rozkvětu Bachovských názorů, že český národ leží již na zemi, že je již dosti seslaben, aby se mu zasadila rána již nezhojitelná, učiněn první útok známý na Rukopis. A jen tatáž myšlenka, že národ totiž je znovu teď dost netečný a lhostejný a okřičený, aby si nechal všechno už na světě líbit, mohla svést nejnovější domácí odpůrce Rukopisu k tomu, že volili spůsob útoku tak nehodný a frivolní. Také ale obranci Rukopisu chovali se dosti divně, řekněme, že charakteristicky pro nás Čechy. Je tomu již bezmála třicet let, co se stal útok první, co se také zjevila politická Rukopisu váha, a naši páni nechali celou tu dobu uplynout, aniž by se postarali, by útok nebyl ani více možný! A ještě nyní - část zkoušek sice předsevzata, ale oficielní ohlášení výsledku ponecháno až - "po prázdninách", a na jiné ještě, např. palaeografické zkoušky, slyšíme, není prý dosti peněz. Stály by dva nebo tři tisíce zlatých. Tolik ale my na takové hlouposti nemáme, tolik také na ně nám nedá žádný z těch, jimž slouží národ v snahách jich politických, jimž upravuje krásné fideikomissy atd.
Stalo se arci, že pánové se dosud vždycky mýlili co do oné utuchlosti českého lidu. Pojednou vždy zas vznesla se odněkud jednotlivá jiskra živá; spojuje se pak hbitě s jinými, a netrvá to ani dlouho a národní život bují v síle zas nové. Takovou jiskrou je teď myšlenka slavnosti Kralodvorské, a jiskra podobná, z téhož křesadla, vylétla také již kdysi dříve; snad že docela tato vzdor nevinnosti své zavdala tenkráte podnět k prvnímu útoku na Rukopis. Obě ty jiskry arci nazývám jen nového života známkou, ne snad původem.
Bylo tedy v těch smutných, úmorných letech padesátých. Blížil se den 17. září 1857 - čtyřicátá ročnice nalezení Rukopisu. Do nás "mladších", vlastně nejmladších, vjela myšlenka, oslaviti den ten nějakým činem, ovšem jen činem literárním.
Avšak na vydání tiskopisu nebylo za tehdejší cenzury ani pomyšlení, usnešeno tedy, podati Hankovi jen album psané vypadlo ještě dosti hudebně! Na starší veršovce jsme se s žádostí netroufali, obávajíce se odmítnutí jak z důvodů politických tak i osobních - nebylť Hanka právě oblíben u nich; zbyli jsme tedy jen ti "mladší" - malý tenkráte hlouček, tuze malý!
Album to - jehož nynější majitelem je pan František Skrejšovský - leží přede mnou. *)
*)  Uloženo je v Zemském museu.
V červeném kartónu, nesoucí zlatý nápis: "16. září 1817", deset kvartových listů a na každém jedna báseň. Jmena básníků: B. J. Cidlinský (Janda), Gustav Pfleger, V. J. Hálek, Janko Hovora (Neruda), Vojt. Lešetický, J. V. Frič, Jos. Kolář, Jaroslav Zásmucký (Barák), Edm. Břet. Kaizl, Ferd. Schulz. Řeknu také ihned upřímně, že ani básnická cena veršů není právě zvláštní, jakož pochopitelno při práci příležité a z per mladých, málo broušených. Ale zajímavo to album, myslím, zůstává předce: zaprvé tedy jakožto obraz tehdejší "literatury mladé", pak že právě letos Rukopis stal se předmětem tak citovaným, a konečně že většina pěvců neubránila se reflexí politických, a ty že znějí neskonale smutně, až dojemně - věrný obraz své doby. Jen dva básníci vyhnuli se časovosti té zcela: Schulz tím, že pojal význam slavnosti se stanoviska čistě literárního a zahoroval si metrem antické elegie o úkolech a vznešenosti poesie, a Frič, jenž právě teprve z uherských pevností zase vlasti byl vrácen, že musil věru i v projevech poměrně soukromých vystříhati se přísně palitiky veškeré. Frič tedy v básni své, "Česká poesie" nadepsané, jakési to poetické parafrázi "Kytice" z R.K. vyslovuje jen dojemný dík Hankovi za osvěžení české písně.
Janda v úvodní své znělce velebí zpěvy Rukopisu, že z nich vyrůstá zpěv nové doby, a děkuje Hankovi nálezci, že spasil jiskru v skrytu dřímající, a Čechům nám "vrátil minulost sebevědomí." - Pfleger má báseň nejen nejdelší, nýbrž myšlenkově i nejpropracovanější. Avšak neskonale dumnou, téměř beznadějnou. "Nám hrozí západ!" ozývá se tu v truchlých variacích. Konec je však, se vzhledem k R.K. přece nadějnější:

Ať Západ pustí juž se v zápas s námi,
ať pozavládne vlasti dědinami:
Ten poslední ostatek staré Slávy
nevyrve z úst nám jeho nápad dravý!

Chopme se ho, co silné, mocné zbraně;
ty drahé listy, časům odervané,
ať slouží nám co korouhev šumící:
A Bůh dá zdar v té vojně zývající!

Kaizl podobně jako Pfleger hledí do budoucnosti jen pošmourně; vyslovuje však naději - zajisté tuze skromnou - že Slovanstvo alespoň českému jmenu nedá zaniknout a sice právě pro krásu a vznešenost R.K.

Nevím, zda k životu Čech se vznese,
zda se hrůzou zdvihne jeho pěst,
jeho ducha dílo však víc nevyrve se
Slovanstvu, v němž čarovně má vzkvést.

Ještě také Hálek, avšak bez pessimismu, pronáší myšlénku, že zmítanou, nebohou loďku českou R.K. zachránil před jistou zhoubou. - Hovora vidí v písních R.K. zárod oné bouřné, úchvatné síly, která později národ český proslavila pro všechny věky. Ale pro konec básně, kde staví tak okázale humanism nad národnost, bych se dnes skorem na něho trochu hněval, kdybych nevěděl, že to myslil upřímně a že byl přesvědčen, v případném okamžiku že by např. "sousedé Němci" jednali stejně v idealní poctivosti s námi. *)
*)  Báseň nese název Dvojí ráno.
- Zásmucký taktéž spatřuje v zpěvích R. obraz dávné minulosti naší ("jsou jak otcové a matky byly"), ale doufá v jisté obrození síly té a sice v obrození již brzké ("Doplakali jsme a doželeli!") - Lešetický vyzývá generaci mladou, aby odnesla se "bohem lásky, pravdy a krásy"; Kolář vyslovuje žal, že máme jen fragment, jen "ohlas libohlasu", atd.
Položím zde tedy k vůli přečetným přátelům Hálkovým u věrném opise ještě tu celou báseň jeho, pokud vím, dosud jinde neotištěnou.

Nalezená perla

Můj národ - z přístavu vyhnaná pramice,
že nemá poklad, jako tam ty lodě,
a pozbavena lodě, plachet, kotvice,
a v šanc vydána spiklých živlů nepohodě,
mrskána krutým bičem vzteklé vichřice,
se pachtí za svým hrobem v širé vodě -
co zatím v přístavu bezpečné hrázi
s majetkem lichvaří si její vrazi.

Co zbývá plavci, nežli ruce složit v klín
a smutný osud nežalovat nebi?
Však nebes sluch - ten hromy zatarasen spíš,
než slyšel by, co slyšet zapotřebí,
a plavec, v sobě duse losu krutou tíž,
zří v jícen, z něhož smrt se k němu šklebí.
Tu hle! Jaký to blesk tam povalený!
To - bože - - perla neskonatelné ceny!

Vzchopil se jako blesk - bez plachty, bez vesla,
však mužnou páží loďce cestu razí,
a perla trojnásobnou moc v něm povznesla,
že plavby tíže lehce na zad hází,
že přes vln týmě slabá loď se přenesla,
že letí k přístavu bezpečné hrázi.
Aj div! kdy znalcům do ruky ji vloží,
poznána za dražší, než všechno jejich zboží.

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná