Marie Gebauerová
Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera
Díl III.
1932
Strana 83 až 106:
Matěj Opatrný

VII.

Tatínkova nevítaná a neúprosná práce s mluvnicemi, jeho nespokojenost a churavost stály mezi ním a vnějším světem jako vysoká hradba. Ale stály také jako hradba mezi ním a - námi! Bílé ruce maminčiny nebyly s to ji rozbořit.
Jen jednomu tato hradba cesty nezastoupila. A to byla - bolest!
Ta si najde cestu všudy a každou hradbu přeletí. Tatínek se nikde a nijak nemohl skrýt před novou daní, o kterou zase ještě bylo zvýšeno jeho vystoupení proti RKZ. Byla to nad jiné krutá daň, protože ji musilo zaplatit srdce, tiše krvácející.
Myslím na osud jeho nejmilejšího žáka, Matěje Opatrného...
Profesor Opatrný byl muž živé, jasné povahy. Jeho bystré pohyby, jeho přesná, sympatická mluva a výraz jeho hlubokých, temně modrých očí pod čelem, vroubeným vlnami kaštanových vlasů, byly vždycky bohatým, barvitým doprovodem myšlenek, které ho zaujaly k diskusi.
Dnes ve vzpomínce mi připadá jeho osobnost téměř jen jako nehmotné zjevení, které přešlo pod klenbou českého života vědeckého v pohnuté době bojů o Rukopisy - zjevení jen, ale strhující síly, která plyne z jeho odvahy, dvojnásob vzácné v té době, a z jeho mladistvého sice ještě charakteru, ale vyhraněného již do nejčistších ploch.

Opatrný dovedl sklonit hlavu jen před vysokými ideály; byl schopen oddané, až dětsky prosté lásky, ale nikdy se jí nedal zaslepit, a nebylo na světě velikosti, která, i když získala celé jeho srdce, byla by mohla umlčet jeho kritičnost.
Boje o Rukopisy rozvířily se takřka po prvních krocích, které Opatrný učinil na své životní dráze.
Zde se musím vrátit do dob, nad kterými se uzavřela již čtyři desítiletí.

*

Bylo to dne 18. září 1885, kdy pětadvacetiletý suplent Opatrný odjížděl z Prahy do Hradce Králové nastoupit svoje místo na gymnasiu.
Opatrný byl na universitě žákem Jana Gebauera a za devět semestrů, strávených v jeho slovanském semináři, se vyšvihl z prospěchu dobrého, i jen dostatečného, na velmi dobrý, výborný, a konečně byl studentem výtečným! Tato poslední známka v malém tatínkově katalogu po druhé psána není.
Opatrný odjížděl z Prahy nerad, s velikou tesknotou v duši.
"Pro mne patrně nebylo v Praze útulku," píše po měsíci "vyhnanství" svému učiteli, jemuž se nepodařilo usadit nadaného filologa hned v Praze u pramenů vědecké práce. "Mám tušení, že delší dobu na venkově prožiji. Řeklo se mi jen tak mimochodem, že nesnadno z venkova do Prahy se dostati. Porozuměl jsem; snadno zvyknouti tomu, co musí býti." [51]
Tatínek utěšoval ve své odpovědi svého oblíbeného žáka, že Praha není ztracena nadobro, že se cesta, vedoucí do ní zpět, najde. Ale žádal ho, aby pracoval vědecky dál.
Znal jeho veliké nadání, jeho svědomitost a píli a hlavně jeho velikou lásku k filologii.
Povinnost universitního profesora ukládala tatínkovi najít mezi svými posluchači a vychovat svého nástupce na katedře universitní. A toho nástupce svého viděl, čím víc ho po všech stránkách života poznával, v Opatrném. A proto na něm žádal práci, práci a zase práci!
Opatrný, když dostal tatínkův dopis, začal vskutku znova pracovat a pracoval tím intensivněji, protože se mu najednou zdálo, že je na malém městě už už na tom, promařit tak mnohé, mnohé chvíle!
Tatínek také měl za sebou působení na venkovském městě, věděl, co to je, a proto se staral, aby Opatrný odolal jeho nebezpečí. Každých čtrnáct dní přišel Opatrnému list a každý list žádal novou práci! Mladý suplent vycítil dobře lásku i starostlivost svého učitele. A ke stesku po Praze připojil se stesk po něm! A z toho obojího se zrodila touha mnoho pracovat. Prací se dostat dál, prací se zavděčit zbožňovanému učiteli, jinak by bývalo beztoho všecko marné. Opatrný posílal pak z Hradce příspěvky, pro Listy filologické.
Při práci mu bylo sice trpko, že nemůže pracovat na žádném velkém díle, že nemůže změřit své síly s velkou úlohou - cítil až zoufale ztrátu Prahy! Těmi drobnými příspěvky filologickými, které posílal, mohl profesoru Gebauerovi dát leda jen důkaz, že láska k vědecké práci, kterou svému posluchači vštípil, neusýchá.
Nemýlil se.
Tatínek byl spokojen, věděl, co je možné a co ne.
A Opatrný byl šťasten.
Poměr jich obou byl stále srdečnější a byl velmi něžný!
Byl to jakýsi vztah otce k synovi, ne, to bylo víc; to nadšený i pokorný a přísný "stavitel chrámu" sledoval vyvoleného v zástupu. Sledoval ho moudrým, láskyplným okem, ztepleným i vděčností.
Říká se, že každý vladař má určitou aversi proti následníkovi. Tatínek si vytkl za přední úkol dostat mladého Opatrného do Prahy, připoutat ho co nejpevněji k svému oboru, dovést ho na katedru universitní a odevzdat mu pokračování práce, až sám už svůj úkol naplní.
To byl plán tichého, veřejnosti neznámého filologa Jana Gebauera ještě na počátku roku 1886.
Víc než po dvanácti letech ještě cítil bolest z tohoto svého snu, pak krutě ztroskotaného. Jeho list Gollovi z 10. října 1898, ve kterém je také zmínka o Gollovu žáku, tehdy, nedlouho habilitovaném docentu J. Pekařovi, končí smutným povzdechem: "Závidím Vám, jak Vám tu přeje štěstí!"

*

O vánocích r. 1885 a v lednu na to se již zvedala mračna sporu o Rukopisy, a bouře, která se z nich pak snesla, zasáhla svým šílením i Opatrného. Ale ukázala hned na počátku jeho ryzí, nebojácný charakter v plné síle, a tatínek si ho pro tyto vlastnosti zamiloval ještě větší láskou.
Když si Opatrný přečetl první článek tatínkův proti Rukopisům, byl zmaten, dojat a pobouřen a nemohl jinak, než dlouhým listem ulevit zmítané duši, vylíčit boj vlastního nitra a tím se přimknout k svému učiteli co nejúže.
"... Snad nikdy ještě nepracovaly mé duševní síly tak usilovně, jako v tuto právě minulou chvíli. Sám jsem sice také viděl obtíže, jež se hajiteli pravosti RK a RZ naskýtají, a nemohla mne tedy úvaha Vašnostina postihnouti zcela nepřipraveného; než upřímně otevírám Vašnostem své nitro a pronáším své nejhlubší přesvědčení, vyplynulé z nesmírné duševní práce, že rozborem Vaším, velectěný pane profesore, způsoben byl naprostý přerod mé mysli vzhledem ke jmenovaným památkám. Býval jsem k RK a RZ vždy dosti zdrženliv, ať nedím lhostejný. Teprve, když se mi dostalo letos učiti v VI. tř. češtině a tím vykládati oba rukopisy a buditi k nim lásku žáků, hlouběji jsem se ve studium jich ponořil a prostudoval jsem vše, cokoli jen v Hradci bylo. Musil jsem sebe o pravosti a ceně jich sám dříve přesvědčiti, abych s náležitou silou takové přesvědčení i u jiných vzbuditi mohl. A tak jsem se konečně v oba rukopisy úplně vžil. Cokoli na odpor se býtí zdálo a co jsem skutečně chybného viděl, to všelijak jsem si vykládal, omlouval, ba někdy i se stavěl nevida a nevěda. Tak jsem konečně své svědomí upokojil, spíše uspal - a v takovém stavu zastihla mě Vašnostina důležitá, zdrcující brošura. [52] Myšlenky jí vzbuzené posud mi víří hlavou a nemohu jich ještě náležitě urovnati; ale to jest výsledný jich stav a to musím přiznati Vašnostinu spisku, že udeřeno jím na pravou cestu, podklad jeho pevný, fakta libovolně a s jistou příchutí nezkrucována (jako kdysi v podobných případech jiní činili), závěr důsledný jest.
Jest to arci jen část velikého zkoumání, které teprve nyní nastává - ale část velmi důležitá, mající mimo jiné i tu hlavní zásluhu, že přivedla věc k blízké rozhodě. Nyní se něco musí státi, nyní musí se věc rozhodnouti, déle nesmíme býti na rozpacích aneb dokonce v klamu! Pravda nade vše!! - Prof. Masaryk nadmíru se mi líbí. Velice jsem si ho vážil, již jsa v Praze, list jeho ve Vašnostině pojednání vzbudil ve mně k němu hlubokou úctu. Takoví lidé národ pozdvihnou, ne mluvkové!" [53]
Opatrný, jenž tak do hloubky a tak vášnivě pocítil chvíli počínajícího velikého vědeckého zápasu, nemohl zůstati jen uvažujícím divákem.
Než se zas neděle s nedělí sešla, stál mladistvě jarý a mužně pevný po boku svého učitele v boji.
Když tatínek dal svému mladému spojenci na uváženou, chce-li své články, plně podepsat či ne - tou dobou se již začínaly vlny dmout - Opatrný odepsal: "Co se podpisu týče, chci plně vypsán býti; ať aspoň vědí, komu nadávají - mám silné čivy, snesu ledacos, také zdejší někteří budou skřípět zuby, neškodí; plně chci býti jmenován, za své myšlenky se nemusím styděti, jaré síly mám dosti a inkoustu je zde v Hradci také dosti, dovedu se brániti!"
Kdyby byl tatínek tušil, kam povede tato odvaha mladého muže, nebyl by se ho vůbec ptal, ale byl by mu svou autoritou zabránil stát plným jménem vedle něho. Ale tatínek v počátcích sporu nemohl ani zdaleka tušit, čeho jsou schopni fanatičtí novináři a jimi zfanatisovaní lidé soudnosti nedosti bystré.
List prof. dra Jaroslava Vlčka z 1. března 1886 prof. F. Bartošovi [54] líčí, jak vypadal život v Praze, když se vlny již dmuly; koncem téhož měsíce líčí Opatrný, jak to vypadalo na malém městě: "Otázkou o pravosti RK a RZ způsoben byl značný rozruch; zajímají se jí i neodborníci snad až přespříliš. Ukázalo se to jmenovitě při očekávání březnového čísla Athenaea, jež se značně opozdilo: jaký to byl shon!... Je žalno pohleděti - zvláště na venkově - jaká spousta nevědomosti, nadutosti apod. vězí tam, kde se bylo nadíti opaku. Kam to spějeme?" Hrozí se toho, jak novináři hájení Rukopisů velmi snadně odbyli: Hanku že nazvali hlupákem a tupohlavcem, tatínka a Masaryka nevědomci, nevlastenci, kteří poškozují věc národa. "A nevzdělaní vzdělanci hltají tyto tlachy a radují se jim... Snadno si nyní vysvětluji tu bohopustou vřavu a sprostotu, která vychrlena byla na hlavy mužů snah nejčistších. A nebude tak brzy konce, ještě většího možno se Vašnostem nadíti..."
Po týdnu se obraz bohatěji rozvinuje a zabarvuje a Opatrný rozmarně píše: "... Když už naše žurnály téměř z mysli pustivše politiku a rozličná hnutí anarchistická (vítanou jindy látku), těmi rukopisy se zabývají stále a stále nad čarou, pod čarou, ve feuilletonech, v "zaslánu", denních zprávách atd., nemohu ani já v té věci nemluviti... neboť ejhle! co týden dal!
Nejprve přišla "písnička" na Vinohradech tištěná a v ní "pochybovači" jak náleží vyvráceni. [55] (NB. Že jsem ji mohl čísti, měl bych tuto vzdáti nejuctivější díky našemu p. řediteli, jenž ji horlivě kolportuje; také věda; inu - každý přispíváme k rozřešení té otázky, jak právě a čím můžeme podle svých schopností a vědomostí.) Pak "Politik" [56] sprostě nadávala. Inu, také důkaz pravosti.
Dále Prusík [57]... Grégr [58]... Ze Zákrejsova [59] článku jsem nečetl nic, než ono přísežné vyznání kralodvorského kostelníka; to mi bylo novinkou, mile mě překvapilo... Zde již neběží toliko o to, jsou-li RK a RZ pravy čili nic; zde řeší se spolu i otázka, má-li se u nás pracovati opravdu vědecky, nemají-li rozhodovati diletanté, novináři a jiní lidé, vynikající na jedné straně nevědomostí úžasnou, na druhé drzostí k víře nepodobnou..."
A Opatrný, aby ušetřil času i rozčilení svému milovanému učiteli, píše místo něho odpovědi některým obráncům Rukopisů, zvlášť hrubě si počínajícím.
Ale všecko, co vždy následovalo od obhájců Rukopisů bylo sprostší a sprostší a hrubší a hrubší a mladý bojovník nevychází z údivu nad tím, že se dali strhnout i lidé, které považoval za vzdělané, kteří vědí, co jest to věda a vědecké badání! Kalousek!
"Kde jsme se to octli? Žijeme ještě ve vzdělané společnosti? Copak není proti tomu žádné obrany? Smutné jsou u nás poměry, smutné-!" [60]
Opatrného nesmírně zarazila zpráva o přednášce Hattalově v Měšťanské besedě v Praze, kdy roztomilý uherský kněz arcidiecése Ostřihomské, slovanský jazykozpytec, dal obecenstvu na vybranou, aby vidělo v Janu Gebauerovi buď hlupáka nebo podvodníka. Zarazila ho ne proto, že Hattala tak přednášel, ale - že "výkvět" pražské inteligentní společnosti nejen snesl sprostoty Hattalovy, ale dokonce jim tleskal!
Tatínek, když poznával, čeho všeho je schopen fanatismus a jak působí ty hrozné poměry na jeho mladého druha, rozkládal mu znova, že bude účastenstvím po jeho boku také stržen mezi "zrádce vlasti", a setrvá-li, že ho také šetřit nebudou; bude sám na sobě zakoušet všech těch potup, o kterých s ustrnutím píše.
Ale Opatrný se domníval, že již poznal, kolik ničemnosti, kolik hrubosti a nevědomosti, kolik bídáckých úmyslů skrývají přemnozí za svým "spravedlivým" rozhořčením, za láskou k "svatým" památkám, za jménem lásky k vlasti!
A věřil, že: "Přijde jednou čas, kdy osvětlen bude náležitě všechen ten boj, kdy objasněno bude i to "vlastenectví"! Přijde Nemesis, dočkají se jí ti "vlastenci" nynější, a budou se rdíti!" [61]
Odvážný bojovník setrvává tedy; vedle svého učitele a dne 23. dubna 1886 se mu dostává křtu ohněm!
"Nemohu neoznámiti Vašnostem, že včera odpověděl mi p. Prusík v Nár. Listech", píše Opatrný o tomto svém oficielním přijetí mezi vlastizrádce. "Pravíť, že prý mnou šťastně je rozmnožen počet na "sedm Švábů," [62] dále, že jsem Sancho Panza svého pána a mistra, že mě kobyla pánova, ač hubená, po hlavě udeřila, že jsem nastrčen, že jsem nejsměšnější člověk v království českém, největší mluvka a frázista, a že neslušně píši, žádných vědomostí etymologicko-filologických a z aesthetiky nemám...; [63] nic věcného nepodal, ani slovem se nezmínil, takže co jsem řekl, zůstává nevyvráceno. Nadávky mnou nehnuly, tomu láteření jsem se vysmál.
Zde u mnohých pánů je nad prohlášením páně Prusíkovým gaudium, majíť ubožátka radost, že jsem byl - vlastně měl býti - zostuzen. [64]
Tento list je psán ještě jakoby trochu s nedbáním a s podceňováním české zloby, českého sočení. Ale hned nazejtří, rozrušen vším tím, co v novinách a v časopisech v Hradci přístupných, četl, píše Opatrný znova chvatně svému učiteli jen několik řádek, ale z těch vane podiv, úděs z toho, jak se boj rozlítil a kam až zašel!
V těch dnech i Svatopluk Čech i Jan Neruda se zúčastnili boje.
Svatopluk Čech se sice snažil být ve svých verších spravedlivý a stihal jakoby obě strany, že se hádají o - čertí trus. [65] Jan Neruda se však nad čarou postavil v řady, vážných obhájců [66] a pod čarou donutil svůj vtip, aby šlehl po "slavných trojkách" - t. j. odpůrcích RKZ - upozorněním, že padělanost RK "lze dokázati ostatně také se stanoviska řeznického..." [67] A neměl-li Čech, a hlavně neměl-li Neruda než takovýto velmi, velmi podivný "vtip" pro vědecké pracovníky, jak bylo možné chtít, aby inteligence na malém městě stála výš!
"Bouřka je hrozná!" dolétlo k tatínkovi volání z Hradce Králové.
Tatínek dobře cítil, jak Opatrnému je po tom prvním utkání a spěchal ho posílit.
A mladý spojenec, když už týden žil a chodil mezi lidmi, kterým jednak z dlouhé chvíle maloměstského života, jednak z vlastenectví přišel náramně vhod skandalisující obrázek někoho, koho si při tom mohli od hlavy do paty na potkání prohlížet, se přiznává: [68]
"Za dodání mysli musím vzdáti Vašnostem vroucí díky. Přiznám se, že jsem se lání Prusíkovu sice smál, ale přece mi to nedalo pokoje. Jeť to poprvé, co jsem byl tak před širokým publikem zostuzen, a tu dojem bývá vždy velmi mocný. Zvláště mně bylo (a je dosud) nemilo, že takové věci dostanou do rukou žáci a nad to jsem byl po nějaký čas "hrdinou dne" zde v Hradci, takže co nejhrubší klepy na mě se nadělaly. Lidé se na mě divně dívali atd. Ale jak pravím, nejvíce lituji, že žáci to četli a bojím se, abych u nich nepozbyl důvěry; vědíť, že jsem byl nazván "Švábem", mladíčkem nezbedně a neslušně si vedoucím a mn. j. Inu, jaká pomoc, boj je boj, ránu dám, ránu dostanu!"
K listu přikládá svou odpověď na vývody Prusíkovy a žádá znovu, aby "podpis plný byl podržán, by nemusil podruhé Prusík říkati "kdosi", "jakýsi", a mohl adresovati hned zpříma."
Bouře, jejíž hrůze se Opatrný tolik podivil, se rozpoutávala víc a víc, a na přímou adresu, na kterou tak odvážně ukazoval, se hrnul příval se všech stran a konečně vystoupil přímo nad hlavou mladého učence temný mrak, z kterého s praskotem sjel blesk...
V profesorském sboru královéhradeckého gymnasia se žilo až do vypuknutí boje o Rukopisy přátelsky a kolegiálně. Ale když spor začal, "způsobil mnoho hořkosti ve sboru", vzpomíná krátce těch pohnutých dob ředitel Josef Kubr v "Památníku gymnasia královéhradeckého". [69]
Ředitelem byl tehdy Jan Květoslav Klumpar. Bývalí žáci i členové sboru vzpomínají na Klumpara jako na člověka zdánlivě drsné skořápky, pod kterou však bilo zlaté srdce, líčí ho jako obratného ředitele, vzdělaného a svědomitého učitele, pravého otce studentů. Povahy prý byl společenské, zábavné.
Poslanec František Tomášek, také žák královéhradeckého gymnasia, vzpomíná ve svém příspěvku [70] v onom Památníku všech těch pěkných stránek ředitele Klumpara. Nazývá ho zlatým mužem, roztomilým kantorem, znamenitým učitelem, který všem imponoval a strhoval k sobě všecku pozornost.
Poslanec Tomášek píše však ve své vzpomínce také toto: "Profesorem češtiny měli jsme tehdy mladičkého suplenta, ještě s chmýřím pod nosem, který k nám přišel - tuším - rovnou z universitní škamny a který s námi jednal ještě s jistým nádechem ostychu, ale jejž jsme měli jinak rádi, poněvadž jsa pln ještě posledních universitních dojmů s patrným zájmem přednášel nám o nepravosti Rukopisu královédvorského, o nějž byl veden právě nejtužší boj..."
Ten mladičký suplent, kterého poslanec Tomášek zde vzpomíná, byl Matěj Opatrný, který se stal neblahou, nevinnou příčinou oné hořkosti ve sboru, ale také její nešťastnou, osudnou obětí!
Pravá příčina toho, co následovalo, když nad hlavou Opatrného vyvstal mrak, snad ani není nikomu dobře známa, snad ani ti, kteří se tolik rozhořčili a pohoršili, nevěděli dobře, proč se vlastně tolik pohoršují a tolik rozhořčují.
Zdá se, že to bylo jen ubohé záští a závist nějakých veličin, které se domnívaly, že mají mít v otázce Rukopisů rozhodné slovo. A když se tak nestalo, a docela mladý muž, třebaže skvěle nadaný a důkladně vzdělaný filolog, byl připuštěn za soudce - tu uražení opomenutí zpracovali a poštvali ředitele proti mladému, neohroženému bojovníku za vědeckou pravdu.
Jak často se tenkrát, když nebylo možná zvítězit vědecky, sahalo ve jménu vlastenectví prostě na existence!
Ředitel svolal ad hoc konferenci, a když se sbor sešel a zasedl kolem zeleného stolu, uslyšel Opatrný po krátkém úvodě, jak se k němu nesou od předsednického místa nejprve výtky a předhůzky a čím více se ředitel rozčiloval, čím víc v něm vzrůstalo přesvědčení, že vlastenectví jest ohroženo a že musí zabránit jakési katastrofě, výtky se měnily v důtky a vyvrcholily konečně v žalobu: Opatrný, jehož veškeré jednání ve škole i mimo školu bylo pečlivě propátráno, byl úředně shledán vinen, že ve škole
1.  řekl, že RKZ byly bídným způsobem podvrženy, a že
2.  obhájce Rukopisů rovněž nazval bídáky.
Slyše první část úřední žaloby mladý suplent se jen podivil a pustil ji mimo sebe; nestála mu za řeč. Proti druhé, přímo vylhané zkroucením jeho výroků, se však ohradil veškerou svou energií, určitě a bez výhrady.
To však ředitele pohněvalo a tak rozčililo, že pozbyv klidné rozvahy, opakoval znova a znova, co mu bylo doneseno a na čem založil své úřední jednání proti Opatrnému.
Ale Opatrný stál na svém a žalobu odmítal.
Ředitel byl snad zmaten tímto pevným vystupováním mladičkého suplenta, neboť byl tak z míry přiveden, že se dal strhnout k jednání neobyčejně příkrému a drsnému. A aby dodal váhy svému soudu, pojal ve své konferenční jednání i - Jana Gebauera, jehož se před celým shromážděným sborem svého ústavu dotkl "způsobem ne právě jemným". [71]
Ale nic nepomohlo; nad vědeckým přesvědčením nezvítězila autorita zfanatisované veřejnosti, zastoupené v té konferenci mlčícím profesorským sborem. Opatrný se nepokořil, křivé nařčení odmítl.

*

Od té podivné konference se začal v Hradci Králové opakovat osud nešťastného profesora Vaška z gymnasia brněnského...
Na začátku května dostal tatínek dlouhý list Opatrného: [72]
"Ze všech dopisů, ktevé jsem se osmělil Vašnostem zaslati, [73] tento jediný nerad odesílám, vímť, že jím asi zarmoutím i Vás, velectěný pane profesore, jenž ráčíte vždy v osudech mých vřelou účast míti. Ovšem, není posud tak zle, jak by se dle toho počátku býti zdálo, ale snad v budoucnosti hrozí něco horšího; a toť právě příčina, že se k Vašnostem obracím, spolu pak žádám za prominutí, že Vašnost těmito mými bolestmi obtěžuji a Vašnostiny starosti svými zvyšuji. Nerad tak činím; již po několik dní jsem na rozpacích, co činiti: konečně odhodlal jsem se k Vašnostem se obrátiti.
Bylo lze předpokládati, že svým vystoupením hrozně zdejší lidi pobouřím. Ale takové bouře, která se strhla, ani sám jsem se nenadál. Arci, všichni myslí, že mají učenost v nájmu, že jenom oni něčemu rozumějí, a tu vystoupí někdo, jenž opovažuje se míti jiné mínění než oni! A ten někdo je jenom suplentem a to nejmladším v Hradci, a ten se osmělí nelichotiti a nekývati pp. professorům nebo dokonce pp. ředitelům?! Není-li to trestuhodno?!! Čekali jen na vhodnou příležitost."
Opatrný, vylíčiv, jak byl v konferenci obviněn, pokračuje: "Myslím však, že to vše nastrčeno bylo jen za tím účelem, aby mi mohli vynadati (tak se mi i stalo). A tuším, že je v tom podnět odjinud, snad z Prahy; nechci říci od koho, ale myslím někoho. Z té příčiny právě mám starost, aby se mi něco zlého nepřihodilo. Sotva snad by mě nyní sesadili, to by bylo již přílišné; ale po prázdninách mě budou týrati. Že na Prahu nemám ani nejmenší naděje, myslím určitě; ale což, nedostane-li se mi vůbec místa? Budou-li chtíti, abych dělal zkušební rok? Atd. Vskutku, mám starost o budoucnost. Tu obracím se k Vám, velectěný pane profesore, věda, že radou i pomocí jako vždy tak i příště budete ráčiti mi býti nápomocen. Také k p. prof. Kvíčalovi chci se obrátiti s podobnou žádostí, až půjdu do Prahy, ku zkoušce", skládá Opatrný také naději v druhého svého učitele, poněvadž věděl, jak ho kdysi, jako svého posluchače, chválil! "... proti všelikým výtkám záštitou je mi pochvala prof. Kvíčaly. Úsudek takového muže váží mi za několik Hradců!" četl tatínek v dlouhém listě Opatrného dál a cítil teskně rozpor mezi důvěrou Opatrného a zradou, které se Kvíčala již dopustil, a o které jich obou žák neměl ještě tušení.
Své postavení v Hradci po oné konferenci vylíčil Opatrný také v tomto dopise, který se tím mimoděk stal důležitým dokladem doby.
"Stav můj je zde hrozný. Jsem takořka vyvrhelem zdejší společnosti. Zostuzen jsem do té míry, že raději nikam ani nechodím; také noviny čtu jenom někdy. Mé postavení nejlépe ráčíte z toho posouditi, že i kol. suplenti jsou ke mně chladni atd. Na tož skuteční! nebo c.k. professoři (o pp. řed. ani nemluvím!). Tiť by se snížili, kdyby třeba toliko na mě se podívali! - Jsem však rád, že s nikým mi není třeba mluviti; jeť rozestřena kolem mne síť inkvisitorů, kteří by lapali každinké mé slovo, aby z něho někde mohli kořistiti. Proto raději mlčím a straním se společnosti.
Nejvíce kladou mi za vinu, že jsem se obořil na staršího pána a c.k. skutečného professora, [74] jenž snad má již několik kvinkvenálek, kdežto já jsem teprve nejmladším suplentem v Hradci, a že jsem jej tak pořádně zřezal! Jako by se rozum měřil kvinkvenálkami! Ti lidé jsou tak nezralí, že posuzují jen dle osob a nikoli věc! Na všechny podobné výčitky raději ani neodpovídám.
Že nastane přímo děsná vřava, až vyjde nové Athenaeum, již nyní očekávám. Ale nic se jí nelekám. Aby však mi nemohli vytýkati něco, žádám, abyste ráčil, velectěný pane profesore, v odpovědi mé Prusíkovi dle svého uznání zmírniti to ono, co by snad (ač na Prusíka případné) přece nervy zdejších citlivůstkářů (a jednoho pražského) mohlo rozčiliti, zvláště bych si přál, aby vynecháno bylo slovo "hrubé" (urážky) a "což vydává žalostné vysvědčení o svém původci." Ten... člověk by zasluhoval, aby mu bylo jinak odpověděno, než jak i v zaslané odpovědi jsem se mírnil; leč to si nechávám na příští dobu: prozatím chci koncessi učiniti poměrům, a vše zmírniti. To jest tedy má prosba, jenom možná-li, aby byla ještě splněna? Snad ještě není tištěno Ath.? - Co se ostatku dotýče, přeji si, aby bylo vše vytištěno s mým plným jménem (arci cokoli ráčíte uznati za způsobilé k uveřejnění); chci ukázati zdejším, že jich hrozby a hněvy jsou mi ničím. Neboť (opakuji ještě jednou) myslím, že pro takovou věc asi mne nemohou od školy odstranit? Sice by arci chléb musil býti přednější a já bych musil psáti jen pod pseudonymem. Nebo byť dělali cokoli, toho na mně nedosáhnou, abych nestudoval, abych nemyslil, abych nepsal!! - Račte sám, velectěný p. profesore, věc tu dle svého uznání rozsouditi!
Jinak je mysl má pevná a odhodlána. Žádného opovrhování se nelekám. A zvláště prosím, byste ráčil býti přesvědčen, velectěný pane profesore, že nelituji toho, že jsem se boje osobně zúčastnil. Protivenství za to mi činěná jsou jen náhodné bubliny; vědomí však, že jsem dle svých skrovných sil také přispěl k odstranění podvodu na nás spáchaného, dodává mi síly, a naděje v budoucnost. Opakuji ještě jednou: příkoří se nelekám; toliko odstranění z úřadu učitelského bylo by mou záhubou.
Prosím tedy a snažně žádám ještě jednou, kdyby mi tato nejvyšší pokuta měla v budoucnosti hroziti, abyste neráčil, velectěný pane profesore, vzdalovati ode mne své ochranné ruky! Prozatím není nic; a snad i tak černá budoucnost existuje vlastně jenom v mé fantasii. Ale opatrnosti nikdy nezbývá. - Tolikéž prosím, abyste ráčil tyto mé starosti v tajnosti zachovati, poněvadž kdyby se kdesi dověděli, že jsem si u Vás, velectěný pane profesore, vedl stížnost, byl bych teprva pronásledován. Na velké pány nemohou, tedy se vymstí na malých."
Touto zprávou Opatrného byl tatínek dojat a zneklidněn; snažil se zjednat mu u svých přátel ochranu, které snad bude zapotřebí, a spěchal ho uklidnit. [75]
A list, kterým Opatrný děkuje tatínkovi za péči, kterou mu věnuje, se vrací zase již do oné teplé rozmarnosti mládí, jež - vědoma síly pravdy - přehlíží s úsměvem jednotlivosti situace.
Tatínkovi se jednalo také o to, aby měl Opatrný klid ke studiu, poněvadž se blížil termín, kdy měl přijet do Prahy dělat u Kvíčaly zkoušku z latiny.
A Bůh milý ví, jak asi bude ta zkouška dopadat, obával se tatínek, když četl důvěryplná slova svého žáka a spojence: "... profesorovi Kvíčalovi napřed již musím býti povděčen, neboť ujme-li se on koho, zdar jest jistý! A tak jsem nyní klidné mysli..."
Ano, Opatrný byl klidné mysli, poněvadž nevěděl ještě o plném rozsahu zrady Kvíčalovy...
Studoval pilně, jak mu jen práce ve škole dovolovala, ale koncem května ho stihla churavost: katar ze silného nastuzení, jak tatínkovi psal. Pracovalo se mu hůř, ale doufal, že nemoc překoná - bez přerušení školy.
Poměry, v jakých v Hradci žil, mu nyní nedaly, aby se šetřil, aby pro chorobu nešel do školy. Ač v listech k svému učiteli nalezl Opatrný opět sám sebe, nebylo tomu tak v jeho denním životě v Hradci.
A od té neblahé konference, kdy veškerý vztah lidí k němu se náhle proměnil, kdy tak krutě pocítil, co to je, když společnost člověkem pohrdá, když se mu vyhýbá jako znamenanému, když slídí po každém jeho hnutí i slově s úmyslem vyhledat na něm nějaké pokřivení - od těch čas živý, veselý a družný mladý muž se stal zamlklý, stranil se lidí, podléhal zádumčivosti.
Ale svou svědomitost v úřadě bičoval až s nervosní úzkostlivostí! Jen, proboha, neučinit něco, nad čím by se mohla duše maloměstského byrokrata pozastavit!
"...ku příkladu kdybychom já a X. nebyli se žáky náhodou v kostele (t. jest žáků tam nedoprovodili atd.), byl bych já pokárán, ale X-ovi se nestane nic. Arci, je to svědomitost a péče o pořádek se strany p. ředitelovy; ale mělo by se všem stejně měřiti..." líčí Opatrný [76] spravedlnost a nestrannost, jakou mu bylo měřeno.
Proto, jsa churav, nezůstal doma, jen aby, se vyhnul každému podezření, slídění a výtce.
Nějak již bude!
Horoucně si přál prázdnin, po kterých pak pryč, jen pryč z Hradce! A do Prahy, do té drahé, zaslíbene Prahy!
"V Praze byl by jiný život. Já se na venkovské městečko nehodím. Mám totiž své mínění a pokládám-li je za pravé, nedovedu ustoupiti a podříditi se mínění cizímu, křivému, třeba pocházelo od sebe většího pána. A druhá vada má je, že jsem se nenaučil lísati se a pobíhati za rozličnými pány po ulicích a jim téměř otročiti atd. A toho všeho je, tuším, na venkově velmi potřebí..." [77] zpovídá se Opatrný Janu Gebauerovi, od něhož očekává vysvobození veškerou svou nadějí.

*

Na den posledního května bylo ustanoveno, jak bylo v Hradci obyčejem, procesí.
Opatrný cítil, že se jeho choroba lepší, ale přec jen nebyl ještě tak zdráv, jak vyžadoval úkol třídního, který má své žáky při procesí doprovázet. Poměry, v kterých tehdy byl již ode čtyř týdnů na gymnasiu, mu bránily, aby se z úkolu při procesí omluvil.
Den byl sychravý, nevlídný.
Žáci s profesory chodili plné dvě hodiny v ostrém ranním vzduchu vlhkými tenkrát uličkami starého Hradce, kudy studeně profukovalo. Chodili volným, pomalým krokem, hlavu nepokrytou.
Opatrný druhý den již leží, zkrušen horečkou.
"...doufám, že se lékaři brzy podaří mě vyhojiti", podává zprávu o své nemoci a o velikém zeslabení, které si přivodil tím, že se neodvážil šetřit se a pokračuje pln starosti: "Pak by arci byla jiná otázka: budu-li míti dosti tělesných sil, abych zkoušku provedl. Jmenovitě při klausuře zemdlí tělo... Mám však pevnou naději, že do té doby se uzdravím a zkoušku nějak přestojím! Vždyť by bylo přes půl léta v mém životě ztraceno! [78]
Měl přijeti ke zkoušce již ve čtrnácti dnech.
Nepřijel.
Přes všechny úmysly, úvahy, přes všechny naděje a rozpočty, táhla se do té doby čára, těžká a tvrdá...
Prudké chrlení krve uvrhlo Opatrného na hranici života a smrti. [79]

Až sem dovedla sestra svoji práci. Rukopis této knížky, kterou se sestrou Helenou Listovou vydáváme, ležel v den jejího úmrtí - 7. ledna 1928 - na stole její jídelny a u posledních řádek leželo její pero, jako by byla odešla jen na chvilku si odpočinout. Ještě týden před tím - viděla jsem ji - seděla u toho stolu plna úmyslů, nadějí a chuti do práce - a teď tam vedle ležela navždy ztichlá, chladnoucí ruce složeny, na novém čísle Naší Řeči, posledním svém čtení.
Přes všechny, úmysly, úvahy, přes všechny naděje a rozpočty táhla se čára těžká a tvrdá.
Odešla od díla nedokončeného.
L. Schieszlová.
V Praze v září 1931.

P o z n á m k y:

[51]  List z 15. října 1885.

[52]  T. j. separát onoho článku v Athenaeu.

[53]  List z 22. února 1886.

[54]  Viz díl II., str. 231.

[55]  Viz reprodukci té písničky, díl II., str. 235.

[56]  Staročeský deník.

[57]  V Národních Listech.

[58]  Julius Grégr v Národních Listech.

[59]  F. Zákrejs, magistr. úředník v Karlíně (1833-1907).

[60]  List z 10. dubna 1886.

[61]  List z 17. dubna 1886.

[62]  Do dubna 1886 psali proti RKZ kromě Gebauera a Masaryka: Karel Černý, phil. cand., Josef Král, univ. prof., Aug. Seydler, univ. prof., Josef Truhlář, Uskriptor univ. knihovny, Jindřich Vančura, profesor gymnasia, Jaroslav Vlček, univ. prof. a M. Opatrný byl sedmý.

[63]  List z 24. dubna 1886.

[64]  List z 24. dubna 1886.

[65]  Národní Listy z 18. dubna 1886.

[66]  Národní Listy z 15. dubna 1886.

[67]  Národní Listy z 22. dubna 1886.

[68]  List z 30. dubna 1886.

[69]  Vydaný na oslavu otevření nové budovy a sjezdu bývalých žáků r. 1927. (Josef Kubr: "Když jsem v Hradci Králové suploval".)

[70]  Str. 90.: "Vězníčkové..." (Hrstka vzpomínek na c.k. gymnasium".)

[71]  Fakta, zde vylíčená, jsou čerpána z listů tehdejšího kolegy Opatrného (korespondence Jana Gebauera) J. Nepustila (1850-1927).

[72]  Ze dne 7. května 1886.

[73]  Od vypuknutí sporu až do této doby psal Opatrný Janu Gebauerovi nejméně jeden list týdně.

[74]  T. j. prof. Prusíka článkem v Athenaeu.

[75]  Pátrala jsem po listech Jana Gebauera profesoru M. Opatrnému; bohužel, dosud marně.

[76]  4. června 1886.

[77]  List ze 4. června 1886.

[78]  List ze 4. června 1886.

[79]  Matěj Opatrný zemřel 21./9. 1891.

Marie Gebauerová: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera
Díl III. Z pozůstalosti beze změn otištěno. 1932. Nakladatelství J. Šnajdr v Kladně. Formát 20 x 13 cm. Počet stran 112.

Knihovna České společnosti rukopisné v Praze  [sign. 241]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná