Osobnosti rkp. sporu

A T H E N A E U M
listy pro literaturu a kritiku vědeckou
Ročník III. Číslo VII. (15. Duben 1886)

Strana 258 až 263:

Co hajitelé RK. a RZ. dále odpovídají na výtky grammatické.
Napsal M. Opatrný.

K hajitelům RZ a RK přidružil se (v Nár. List. č. 86. ze dne 27. břez. t.r.) p. Fr. Prusík, nyní profesor na c.k. akad. gymn. v Praze. Článek počíná známými již frasemi, že dva profesoři české university dopustili se hrozného zločinu, "podezřívajíce náš nejskvostnější poklad literární" atd. Divíme se p. profesorovi, že i on míní, že úkolem učenců na naší universitě jest přísahati na to, co se někomu líbí nebo nelíbí. Po našem soudě jest jich povinností vědecky pracovati, pravdy hledati, jest jich právem, aby své vědecké přesvědčení veřejně pronášeli a vědecké důvody svého přesvědčení podávali. Jsouce muži vědy, zajisté nedají se zastrašiti žádným provoláním, žádnými písničkáři, nechutnými vtipy, feuilletony nebo dokonce sprostým spíláním! Podávajíce vědecké důkazy mohou se právem nadíti vědeckého vyvracování. Než pozorujme, jak si vede p. Prusík, jehož článek má býti vyvrácením námitek prof. Gebauera. Pravíť: "Jan Gebauer... chce z několilka slovíček mermomocí vymačkati podezření proti pravosti obou rukopisův." Jak vybraná to řeč, jak důstojná filologa ex professo! Filologu p. Prusíkovi jsou důkazy Gebauerovy "mačkáním slovíček"! Co pak myslí p. Prusík, že v národě českém není mužů vědecky vzdělaných, kteří by majíce poctivou vůli dovedli posouditi, co pravé jest, co liché? Toho bohdá! nebude, aby kdo tak nízkého smyslu frasemi opovažoval se bez pokárání řešiti otázky vědecké!

Než i po tak nízké frasi má p. Prusík za dobré zabývati se námitkami prof. Gebauera. Jsouť prý bezpodstatny, ježto vytýkané chyby "nejsou nic jiného než huď a) "chyby" písařské, neb b) "omyly" analogické, neb c) "omyly p. Gebauera, t.j. takové, které on nesprávně za omyly pokládá".

Ad a) Pan Prusík mluví nejprve o "chybách" písařských. Písaři - prý - jsou lidé, rozličným hříchům podrobení, jak by nemohli chybiti píšíce? Už prý sv. Jeronym podotkl, že mnozí scriptores jsou somnolenti a chybují. Ano, pan prof. Prusík má ještě větší zkušenost, on také ví, že kdysi kdesi - ne sice písař - ale deklamator se přeříkával a tudy chyboval. A z toho ze všeho následuje, že také v RZ a RK jsou chyby. To se sice pěkně povídá, ale čtenář je dychtiv zvěděti, nejprve co p. Prusík "chybou" písařskou nazývá a po druhé, které věci v RZ a RK za takové chyby má; leč o tom pan Prusík uznal za dobré mlčeti. Zkrátka p. prof. Prusík odbyl věc - frasí.

Ale za to pod "totéž oddělení, kde mluví o chybách písařských, pokládá najednou znamenitý objev - čtenář ptá se sice s podivem, jak ty věci k sobě náležejí, ale zdá se, že logika p. Prusíkova "mívá všelijaké vrtochy, jimž normální logika ne vždy chce rozuměti" (ipsissima verba p. Prusíkova) -: "sbírka (prý), zvaná RK (a ovšem i RZ), má-Ii býti pravá, nepadělauá, musí na sobě chovati jazykový ráz různých dob, z nichž pochází, - a ten skutečně do sebe má!" Prvá část tohoto výroku není sice majetkem p. Prusíkovým, tuť si prostě vypůjčil z článku prof. Masaryka, jenž v Athen. str. 189 onu otázku jazykozpytcům k zodpovídání namítl. A hle! v brzce přichází p. prof. Prusík a mocně hlásá, že RK skutečně do sebe má ten jazykový ráz různých dob! Čtenář tedy čeká, že pan professor mu ukáže na konkretných případech, že ku př. řeč "Záboje" je starobylejší než řeč ve "Vyhnání Polanóv z Prahy" a těchto dvou zase starobylejší než v "Jaroslavu". Než čtenář míní, pan Prusík - počíná mluviti o něčem jiném. Zkrátka pan Prusík odbyl věc frasí.

Pan prof. Prusík zahrnul však v "chyby písařské" něco ještě zajímavějšího. V RK jsou nesprávné tvary 3. sg. praes. ku př. sedie, mútie, hučie atd. místo: sedí, mútí, hučí... Pan Prusík ví jim výklad: to prý se zde "rozpustilo" í v ie. Znamenitý výklad! L.P. 1886 ještě je v království českém jazykozpytec, jemuž i a í "rozpouštějí se" v ie a e! A druhá věc: jak se stává, že "rozpouštějí" í v ie u těch sloves jenom RK., "Píseň na Vyš." (valie sě, stojieši...) a Hanka v "Uvedení" (hledieš, hledie...)? Není-li to zvláštní? Či snad skladatel RKského, "Písně na Vyšehrad" a "Uvedení" (Věnceslav Hanka) pocházeli z jednoho "dialektu"?

Sub b) mluví pan Prusík o "omylech" analogických. V RKském jsou mnohá imperfekta odchylného tvaru, j. hrnúše, smáhše, po-dáše, do-dáše, vstáše, púšťáše atd., jimž Gebauer podal zcela náležitý výklad (Listy fil. VI. 230. sld.), že jsou tvořena analogií podle tvarů infinitivních a hlavně podle příčestí na -l: volá-še, vola-l; trpie-še, trpě-l; tak i: hrnú-še, hrnu-l; vstá-še, vsta-l atd. Ale výkladem tímto není ještě dokázáno, jak právem týž učenec dí (Ath. str. 154), že by byly původu starého, mohlyť býti utvořeny "analogicky" i v dobách značně pozdních, ba i v našem století. Takové "analogické" imperf. vytvořil na př. básník a prof. Koubek napsav: spiáše=spjal; mistrem ve tvoření takových "analogických" imperfekt (a to je v příčině RK zvláště na pováženou!) byl Věnceslav Hanka, jenž v interpolaci v legendě o sv. Prokopu napsal: stáše sě, ne-dáše (srov. Ath. na str. 154). Kdyby tedy tato chybná imperfekta RKského neměla býti chybami a tím neuváděti ho v podezření podvrženosti, musilo by býti o nich zvláště dokázáno, že jsou starého původu (dejme tomu asi z pol. 14. stol.); musilo by býti dokázáno, že tato analogie nepůsobila pouze na tvary jediné památky, v podezření brané i jinak, nýbrž že vytvořila tytéž útvary i v jiných nepochybně pravých památkách z té doby, do které se podezřelá památka hlásí nebo kladena bývá, tedy při RK asi v pol. 14. století. Kdyby veden byl jistý důkaz, že kolem pol. 14. stol. i v jiných pravých památkách tvary, j. smáhše, hrnúše, dáše atd., v obyčeji byly, pak by ona odchylná imperfekta byla ospravedlněna a nic by se s té stránky proti pravosti RK nemohlo namítati. Prof. Gebauer sám již uvádí některá podobně tvořená impf., a sice z Kron. Troj. (z pol. 15. stol., plynúše), z Dal. Ješ. (poč. 17. století, pokynúše), dách a vzách u V. Philomata a jíše u Blahoslava (oba ze 16. stol.). Ale k dokázání starobylosti imperfekt RKskébo bráti jich nemůžeme, poněvadž vyskytují se teprve od pol. 15. stol., t.j. v době, kdy v živé mluvě imperfekt a aoristů nebylo, nýbrž tyto jako "vetchá čeština" v písemnictví živořily; a za takových okolností takové "analogické" tvary snadno vznikají, ne jazykem, ale neumělostí původcův. Kdyby kdo chtěl tvary impf. RKského ua roveň stavěti se zmíněnými již z jiných památek, nesměl by RK klásti do stol. 13. neb 14., nýbrž teprva asi do pol. 15. stol. anebo v dobu ještě pozdější, kdy takové tvary tu a tam se vyskytují. I jest naše mínění, že, pokud nebudou v pravých památkách z doby, do které RK kladou, pocházejících dosvědčena určitými doklady imperfekta, jako smáhše, hrnúše, stáše a pod., tato "analogická" imperfekta budou svědectvím velmi vážným proti pravosti RKského. Znalcům věci nepotřebuji vykládati, že k ospravedlnění těch imperfekt nesmíme se dokládati tvarů j. hnách m. ženiech, kupovách m. kupujiech, atd. Tvary hnáše a t.p. ani v RK nás nezarážejí a nikdo pro ně RK v podezření nebéře, poněvadž ve stč. tyto imperfektové tvary jsou pravidlem i v jiných pravých památkách.

Výkladu prof. Gebauera chopil se nyní i p. Prusík, ačkoli v jeho autoritu nerad věřívá; ale tonoucí i břitvy se chytá. Nového nepodává nic, leč že nám uvozuje citat z Miklošiče o jistých impf. tvarech stslovenských, bulharakých a srbských. Než RK je psán česky a to stčesky, tvary jeho musí tedy býti posuzovány z historie jazyka českého, a sice jak jsme právě vyložili. Zdá se však, že p. Prusík má pohotově material k obhájení oněch impf. RKského, pravíť zajisté velmi jistě: "A velice bys se mýlil, kdy bys myslil, že jen v RK se naskytují takové "omyly": nalezneš jich zajisté nemálo i v jiných nepodezřívaných památkách staročeských..." Pan Prusík velice by se nám byl zavděčil, podav je na veřejnost ihned; nadějeme se, že neobmešká je i veřejně oznámiti, jinak bychom musili míti tvrzení jeho - za holou frasi. Jenom ať nejsou doklady ty toho způsobu, jakého jsou tam již připomenuté stáše=stojieše, báše=bojieše; to přece i p. Prusík uzná, že v této přičině nepomáhají pranic.

Ad c) V oddělení třetím vytýká pan Prusík některé věci, které prý prof. Gebauer RKskému neprávě vyčítá a v nichž prý tedy sám chybuje. Nuže vizme.

1. Prof. Gebauer vytýká některé chybné komparativy RKského (Athen. str. 154). Pan Prusík má tu snadnou pomoc: ne ty tvary prý jsou chybny, nýbrž chybna prý je gramatika p. Gebauerova, založená na všestranném probadání pravých stč. spisů. Naproti tomu postavil p. Prusík výklad svůj; aby laskavý čtenář poznal kvalitu theorie p. Prusíkovy, oznámím mu jenom, že zakládá se na těchto čtyřech dokladech: jímžto sě mněl za čilejí Alx. B. 88. - U tancě dievky, jinoš(ě) ščedřějí sú než-li u mšě Hrad. 97a. - podnět k hřiechu činí mdlejí Štít. ř. 154a. - čím muky trpěti budu silnějie (Šaf. Toč. 66). Doklad třetí (mdlejí) jest akk. sg., jak prof. Gebauer vyložil. - Doklad prvý (čilejí) pokládá patrně p. Prusík za akk. sg. a před ním "za" mní býti předložkou; ale pan Prusík se mýlí a mohl se té chyby již dávno vystříci, ježto prof. Gebauer v Listech fil. IX. 114-115 věc náležitě vyložil a výklad obsažený v "Nomin. Formen" opravil. - Druhý doklad je známý již tvar, o němž prof. Gebauer v Athen. str. 196 promluvil a ukázal, že ščedřějí je chyba p. Patery za náležité ščedřějše. Pan Prusík pak chyby p. Paterovy hájí! - Konečně čtvrtý doklad čerpal pan Prusík ze Šaf. Poč. str. 66. Vizme, co tam Šafařík dí: "Ve formách, jako: čím muky trpěti budu silněje (ruk. silnějie), není mn. akk., nýbrž adv." A Šafařík má pravdu, silnějie=uč. silněji; p. Prusík pak to pokládá za nějaký mythický tvar. Mimochodem připomínám, že p. Prusík doložil se díla Šafaříkova tím způsobem, jako by Šafařík měl týž výklad, který hlásá p. Prusík. Tím by se mohla státi Šafaříkovi veliká křivda, poněvadž by každý znatel, jenž schválně nenahledne na ten doklad v jeho Počátcích, musil Šafaříka nazvati nekritickým, že prosté stč. adverbium za baječnou bytosť pokládal; ale vedl si tu tak nekriticky jen p. Prusík.

Že s takovou náukou o komparativech, kterou si p. Prusík na několika chybách sbásnil, při dobré vůli lze na světě všecko vyložiti a že se tedy p. Prusíkovi znamenitě zdařila obrana cbybných komparativů v RKském, kdož by pochyboval? Té radosti věru p. Prusíkovi nezávidíme a nepozdvihli bychom hlasu svého proti jeho náuce, kdyby jen sám se jí chtěl zabývati. Ale jakmile chce jí oblažiti i jiné a zvláště jakmile hlásá, že Gebauerova náuka je chybna skrz na skrz a domáhá se, aby Gebauer ihned svou náuku dle p. Prusíkovy opravil, musíme položiti rozhodné veto! A pan prof. Prusík může býti jist, že prof. Gebauerovi nebude třeba opravovati nic.

2. V Athen. str. 156 dí prof. Gebauer, že v Jaroslavu v. 172: "juž sě jechu náspy rozkotati" má hrubou chybu, poněvadž tam stojí perfektivné rozkotati místo žádaného po sl. jmu sě imperfektiva. Pan Prusík hájí s té stránky RK takto: "jest (prý) sice známo, že psychologie jazyka mívá všelijaké vrtochy, jimž normální logika nevždy chce rozuměti." Toto je, prosím, první důkaz p. Prusíkův, že slovo rozkotati není v RK perfektivné, nýbrž imperfektivné! Koho by již ten nepřesvědčil, na toho má ještě jiný: staří (prý) užívali slovo řéci také imperfektivně a my nyní perfektivně, a tak i při slově rozkotati. Po té pan Prusík pozapomenul, o čem vlastně píše, a odchýliv se rozhovořil se o mluvě epické vůbec a Homerské zvláště, cituje na pp. pochybovače §§. z řecké mluvnice Niederlovy, také neopominul pochváliti prof. Hattalu za to, že užil výroku Leskienova ku zdělání "poetické staročeštiny", vykládá dále, že souhlas nesprávností RK a RZ je vlastně důkazem jich pravosti, ba nesouhlasem prý by v podezření přišly, k tomu ještě dodává, že prý je mezi RK a RZ a uznanými padělky Hankovými velký rozdíl, - tu čtenář, který již zná manýru p. Prusíkovu, očekává, že p. Prusík zmíní se také o védách, o usu na Plaště, Plzenště a Příbramště, že vycituje všecky všecičky své rozpravy, - než pan profesor šťastně si vzpomene, o čem vlastně má jednati a počne zase o slově rozkotati. To prý je prvotně imperfektivum, podobně jako do-rostati, roz-mokati a p. Prusík dokládá se Miklošičovy Synt. str. 317, že slovesa opětovací jsouce složena s předponou stávají se imperfektivnými. Ale tu buď nezná, buď zamlčel p. Prusík, co týž Miklošič o několik stránek dále praví (str. 331), že mnohá verba iterativná v tom případě bývají proti pravidlu perfektivnými, a těch je v češtině nesmírný počet: na-lámati, po-, vyběhati, vymrskati, vypátrati atd. atd. a zvláště i slova složená s roz: rozlámati, rozpárati, rozházeti, rozběhati (se), rozbourati atd.; a sem náleží i naše rozkotati, o němž všecky známé doklady svědčí, že jest a bylo perfektivné, nikoliv imperfektivné. Slovesa řéci pan Prusík dovolávati se nemůže. O tom je známo, že bylo ve staročeštině imperfektivné a nyní je perfektivné; sice musil by p. Prusík dokázati z památek nepodvržených, že slovo rozkotati bylo imperfektivné (doklady musí však zcela bezpečně ukazovati, že bylo imperfektivné, jako ku př. ve spojení: budu rozkotati, jakoo6 stč. bndu řéci). Pokud toho p. Prusík nedokáže, potud námitka prof. Gebauera zůstává v plné síle, a vyvracování p. Prusíkovo je lichým mluvením.

3. Prof. Gebauer vytýká (v Athen. str. 158) tvary RKského usvědla a usvědevši jako nesprávné. Prof. Prusík jich hájí, avšak takovým způsobem, že projevil naprostou neznalosť té věci. Praví: "že usvadnúti mohlo míti vedlejší tvar úsvědnúti, nikdo nebude pochybovati." Ale o tom může nepochybovati jen, kdo o staročeštině má vědomosti nedostatečné; kdo však se obeznámil i jen poněkud se stč. přehláskou, ví, že tvar "úsvědnúti" byl by nesprávný. Co povídá dále p. Prusík o tiehnu a pod., svědčí pouze o tom, že p. Prusík nemá o chronologii těch tvarův ani nejmenšího zdání, ačkoli se o tom již dávno mohl a měl poučiti z rozpravy prof. Gebauera v Listech fil. XI., 248 sld. Pan Prusík zde připadl na znamenitý nápad: tvary "usvědla, usvědevši" nejsou prý chybami, nýbrž dívka chtíc naznačiti, že jí růže ,schřadla' a ne "uvadla", schválně se odchýlila od obyčejné mluvy. A pan Prusík má radosť ze svého nápadu a v tato slova horuje: "Jaký to tedy opět důmysl prostého básníka národního, že i učené muže v tom předstihuje! Zajisté že ani nikdo z domnělých falsatorův se důmyslem takovým honositi nemůže." Ba věru! takovým důmyslem honositi se mohou pod sluncem jedině dva lidé: ona dívka, která ten tvar vytvořila, a p. Pruík, který ten šťastný nápad dívčin vysledil! Ostatně měl říci pan prof., že jen "normální" učence ona dívka předstihla; onu dívku však předstihl zase pan Prusík.

Kdo by o tom pochyboval, toho přesvědčí následující výklad part. usvědevši, jímž se pan Prusík všem přátelům vědy jazykozpytné zavděčil. Part. usvědevši je chybné, mú zníti usvědši: pan Prusík má snadný výklad, ono e prý je "chybou písařskou" schválně udělanou m. usvíedavši (NB. toto je nějaký pratvar zvláštní; aspoň staročeské to není). A pan Prusík srovnává tu změnu s: Tateré, taterský, sázav-sázevši atd!

4. Důmyslným jest nám v pravdě nazvati obhájení instr. znameniem, jež v RK i v RZ a v Hankových padělcích se čtou (srovnej Athen. str. 156) proti usu stčeštiny, v níž takové formy vyskytují se jenom v textech pozdních (v 15. stol.), jako v Millionu, knihách půhonných a j. (Viz Stč. sklonění subst. kmene -o, str. 41-42) Pan Prusík, jak obyčejně, má snadnou pomoc: tvaru na -iem užívali prý staří Čechové v dobách mythických a z těchto šedošerých věků dochovaly se ony mythické tvary v RK a RZ, - a ovšem i v Hankových padělcích. Ale je při tom divná věc, kterou jest těžko nám pochopiti: v glosách sv.-Řehořských z doby okolo r. 1100 je instr. sg. na -im, dle p. Prusíka tedy tvar mladší; v Jaroslavu v RK, který přece mohl sbásněn býti teprve po r. 1241 je tvar starý, na -iem. Táži se p. Prusíka: jak to možno? proč není v glosách sv.-Řehoř. tvar mythický na -iem?

Pan prof. Prusík mysií si, kdyby fantasii jeho někdo nechtěl uvěřiti a výklad právě zmíněný selhal, na takového čtenáře že nastraží výklad jiný: "rozpustí" toto starší i v ie a tak dostane žádoucí tvary s -iem, jež však nejsou již ctihodnou vetešinou z dob Lumírových anebo Zábojových, nýbrž "rozpuštěninami" z -ím a vrstevníky Žižkovými. Zle je s památkou, v níž týž tvar jest jmín jednak za starožitnosť z dob mythických (jinak nedosvědčenou) anebo za "rozpuštěninu" tu a onde v 15. stol. se vyskytující!

5. "Hurtovně" se vypravil p. Prusík proti Gebauerovu pravidlu o jotaci ve stč. rukopisích, jež se již natrápilo tolika velikánů našich a nejnověji ještě p. Prusíkovi ruší spánek! Ale za to vyřkl p. Prusík nad ním těžký nález, "že pravidlo p. Gebauerovo není správno". Obyčejný čtenář ptá se sice po důkazech toho nálezu, ale p. Prusík je povznesen nad všecko podobné "mačkání slovíček", on je povznesen nad všecky doklady a důkazy, povznesen nad všeliké "zádrhliny rozličných školometů": p. Prusík chce, aby bylo nesprávno, musí tedy býti; p. Prusík tak řekl, ergo je nesprávno, a tak i s té stránky je RK zachráněn! - Ale tu nás zaráží pojednou poznámka p. Prusíkova: "Ostatek bude potřebí ještě zevrubněji vyšetřiti rukopisy, na nichž p. Gebauer zakládá své pravidlo, aby se vypátrala pravá zásada, již písař chtěl prováděti." V textě praví p. Prusík, že Gebauer založil pravidlo své na jediném rukopise, a to ještě ne celém, a v poznámce ví, že založeno je na rukopisech, které třeba jest vyšetřiti; v textě praví beze kusa důvodu, že Gebauerovo pravidlo je nesprávné, ale v poznámce dí, že rukopisů těch sám ještě nezkoumal a neví, co písař chtěl tím označiti, a teprve prý se to musí vyšetřiti. Co všecko dovede srovnati ve své hlavě pan Prusík! Ostatně mu přejeme k vyšetřování těch ruk. všeho zdaru, nadějíce se, že výsledky jeho s českou veřejností laskavě sdělí. Pozorujíce však, že p. Prusíkovi Passional není příliš po chuti, chceme mu zkoumání usnadniti a ukázati na jiný rukp., v němž pravou zásadu písařovu snadno můžeme vyslediti, míníme rkp. univ. knih. v Praze, sign. XVII. D 36. Zdař Bůh! - A po tom po všem p. Prusík vítězoslavně hlásá, že "hlavní gramatické námítky p. Gebauerovy vyvrátil". Ale nevyvrátil nic, jenom vyvracoval některé a to velmi nešťastně. Na jiné pak docela zapomněl: na 3. os. du. -tě a -stě, na zájm. sien, na předl. dle, na sl. řváti a dráti, na adv. s -o (ticho, hlasno), na adj. jmenného tvaru v přívlastku, na sl. zaměšiti, vnoriti atd. atd., na to vše p. Prusík buď zapomněl, buď je povznesen nad takové "mačkání slovíček", buď to má - za chyby písařské. Jiných sice nezapomněl, j. vazby "jmu se činiti něco" m. něčeho, předložek k, v, praes. piu=nč piji, leč o tom prý p. Prusík ani mluviti nechce. Pohodlné prostředky!

V tom si vzpomněl p. Prusík, že by měl ještě něco vyvrátiti, co prof. Gebauer RK a RZ vytýkal (Athen. str. 156). V impf. jako: priletieše, rozvlajáše, vstáše atd. je chyba syntaktická, má býti aorist: priletě... atd. Takových chyb je v RZ, RK a u Hanky několik. Pan Prusík jal se jich hájiti a poněvadž viděl sám, že by zde syntaxe nepomohla, přišel na ně - s aesthetikou!

Toť prý ta imperfekta jsou v RK a RZ dle aesthetiky zcela na místě; "v jak mdlý, jak nebásnický pojem by krásná místa ta byla zvržena", dí p. prof. Prusík, kdyby místo (nesprávného dle syntaxe, ale "básnického") imperfekta "búřa rozvlajáše" stál (správný dle syntaxe, ale "prosaický") aorist "búřa rozvlá"! A kdo by toho nemohl pochopiti, ať se prosím podívá v článek p. Prusíkův, on to tam znázorňuje; a poněvadž všem čtenářům Athenaea nejsou po ruce Nár. L., chci jim zde vycitovati jeden z těch experimentů p. Prusíkových a sice, jímž znázorňuje verš z RZ: "priletieše družná vlastovica". Pravíť "družná vlastovica" značí antitheticky tolik, co "zvěsť, pověsť", která okamžitě nepřišla na Vyšehrad, nýbrž ponenáhlu, v různých po sobě dobách přicházela = přilétala, přiletovala na Vyš., po různých osobách, až si tam konečně usedla. Není-liž to znamenitý výklad, poetický? [*]

[*] "Jak významně zase položen tuto aor. sěde!" dí p. Prusík. - A já dodávám: Kdyby tu byl skladatel položil nějaké "posadíše sě", byl by p. Prusík horoval, jak to "posadíše sě" je poetické, poněvadž vlastovica - pověst posazovala se jen zvolna a aestheticky atd.

Podobně prý sluší vyložiti všecka ostatní imperfekta, která se prof. Gebauerovi zdála býti syutakticky závadnými, a p. Prusík také některá z nich vykládá.

Prosím, by mi laskavý čtenař odpustil, že jsem se také o takovýchto nápadech p. Prusíkových zmínil, jsouť k posouzení methody p. Prusíkovy nad míru charakteristické. Úsudku o nich pronášeti nechci, ten si učiní z této ukázky čtenář sám.

Nemenší horlivosť ukázal v hájení RK a RZ p. prof. Ošťádal, avšak rovněž se zdarem nešťastným, takže prof. Gebauer rozebrav námitky jeho musil doznati, že jsou veskrze nesprávné (Athen. str. 195-197). P. Ošťádal napsal na to v Klatov. Listech ze dne 27. března t. r. článek další, který z malé části k věci hledí, po většině však není než výlevem hněvu uražené samolibosti páně profesorovy.

Co se věci dotýče, 1. míní p. Ošť., že úsilno v Záb. = silou velikou, mocně; p. Ošť. se mýlí, úsilno v Záb. = násilně, kdežto stč. úsilně = pracně, namáhavě, s úsilím, v RK je tedy adv. to o nepravém významě (Athen, str. 154). - 2. Pan Ošť. míní, že má pravdu v příčině významu imperfekta j. priletieše (m. priletě), zadřieše (m. zadřě) proti prof. Gebauerovi, jenž mu ukázal (Atben. str. 197 sub 4), že nezná významů stč. imperfekta. Pan Ošťádal znova široce věc vykládá a dospívá k výsledku, že synt. význam imperfekta v Záb. 70: "kehdy sě zatemníše noc, bra sě Záboj v les", na vlas se podobá imperfektu z Hrad. ruk. 81a: "Tehdy Jezus druhé i třetie jich otáza. / v tom svú moc nad nimi pokáza: / jakž k nim brzo promluwiesse, / tak každý jich na zemi letieše". Pan Ošť. se mýlí: neboť v Hrad. značí imperf. děj v minulosti opakovaný (nč. asi "kdykoli k nim promluvil"), v Záb. pak má značiti děj v min. skonalý (nč. "když se zatemnila noc"); stčeské "kehdy sě zatemníše noc" může značiti jenom co nč. = "kdykoli se zatemnila noc". Bylo by od místa zde připomínati a vyvraceti všecky nemožnosti a nesprávnosti, kterých se tam p. Ošť. dovolává. Zde můžeme dáti p. profesorovi jen tu upřímnou radu, aby nelenoval a zkoumal význam stč. imperfekta v pravých památkách a tak sám dospěl k poznání, že se v příčině významu impf. "zatemníše sě" mýlil. - 3. Stč. dle = propter, nikdy neznačí: podél, podlé, vedlé, secundum. V RK a RZ a Hankově padělku dle = secundum. Pan Ošt. myslí, že na ospravedlnění dle = secundum stačí tyto doklady: mnedle, co dle, pokory dle, spravedlnosti dle, spasenie svého dle. Pan Ošť. však s strany významu tohoto dle se mýlí, ježto dle = propter, nč. pro, nikdy = podél, vedlé, podlé: mnedle = pro mě (nikoli "podél mne, vedle mne!"); co dle nemluvíš? = proč nemluvíš, nikoli: vedle mne nemluvíš; činiti co pokory dle, spravedlnosti dle, spasenie svého dle = činiti co pro pokoru, pro sprav., pro spasení, a nikoli: podél (vedlé, podlé) pokory atd. Páně Ošťádalovy doklady jsou tedy chybny, nedokazujíce, co by dokázati měly. - 4. Co povídá p. Ošťádal o sl. dráti, neobstojí. Toho se přece může sám pan Ošť. dovtípiti, že k obhájení verše z Jaros. 124. úsilno sě drúce k siemu chlumku (Athen. str. 155) musí dokázati, že se ve stč. užívalo slovesa dřieti sě kam ve význ. prodírati se kam, sich wohin drangen, a nikoli naopak! - 5. Pan Ošťádal míní, že se mu šťastně podařilo nalézti dva doklady na instr. sg. znameniem, čímž by ovšem docela byly obhájeny podobné instrum. v RK a RZ, ježto ty doklady pocházejí z Dal. H., rukopisu ze XIV. století. I jsou to: znameniem a zjeveniem, v Hanušově Mal. Výb. str. 3. Ale kde je štěstí, neštěstí i bývá: p. Ošťáualovi stalo se opět, co s podobnými doklady v prvém jeho článku (srov. Athen. 196). Neníť těch tvarů v rukopise. Jest totiž zlomek Hanušovým zvaný porouchán a v prvém příkladě schází konec substantiva, jež vydavatel Hanuš doplnil koncovkou -iem. Koncovka tato s -iem nepochází tedy ze XIV. století, nýbrž z XIX. od bibl. Hanuše, a tu sám p. Ošť. uzná, že takové doklady nemají ceny. V příkladě pak druhém má rukopis správně zgieuenhim, t. j. zjěvením a nikoliv -iem (viz vid. v Pramenech str. 245). Pan Ošťádal musí tedy hledati dále, aby našel jiné instrum. sg. na -iem, posud měl s nimi jen neštěstí.

Tyto věci, které p. prof. Ošťádal i v druhém článku namítá, jsou tedy úplně nedostatečny.

Co proti prof. Masarykovi a ostatním "Novo-Athéňanům" namítá, jsou prázdná slova a k tomu hrubého zrna. P. Ošťádalovi patrně sželelo se slov, která prof. Gebauer o něm pronesl (Athen. str. 197), že "námítky jeho čtou se mile, jsouť psány tonem slušným, u nás neobyčejným", a proto napsal článek druhý v pravém opaku co do slušnosti se článkem prvým. Pan Ošťádal cítí, že chybil a že se mu právem dostalo pokárání, ale nemá dosti síly, aby se k chybám svým přiznal otevřeně, a jen tak napovídá, že chybil, mluvě o sobě velmi eufemisticky, že "někdy volil méně šťastně". A proto p. Ošťádal, nemaje věcné podstaty k svým námítkám, chce jich váhu zvýšiti urážlivým tonem, ba zaslepen jsa náruživostí zapomněl tou měrou důležitosti věci, které hájí, že o poctivých snahách Gebauerových se pronesl, že "šílenstvím je počínání tak zběsilé"! A to jest jedna z urážek mnohých, a to ne největší. Pokud však záleží na tom, aby věcnými důvody vyvráceno bylo podezření RK a RZ, nepřispěl pan Ošťádal ničím.