O jazyku neboli řeči
a slohu básní Rukopisných
doplňkem ke spisku
Jak oslavíme stoletou památku objevu RKZ?
Klatovy 1911.
ÚVOD.

Ve spisku přede dvěma lety vydaném "Jak oslavíme stoletou památku objevu RKZ?" v Části VI. jsem povahu jazyka neboli mluvy básní Rukopisných jen povšechně naznačil, odloživ zevrubnějšího o tom výkladu na dobu pozdější. Touto prací má se slovo to státi skutkem.
Zamýšlím tedy touto prací obšírněji poněkud se vyjádřiti o jazyku neboli mluvě, to jest o slohu básní Rukopisných vůbec, neboť vlastně i spisek první odnášel se větším dílem k témuž, ale měl hlavně na zřeteli ty ozdoby známé slohu básnického, které jsem tam vypsal a vystavil, aby vydaly svědectví o tom velikém bohatství básní Rukopisných, a srovnal jsem je poněkud s jinými básněmi znamenitými, s nimiž se často společně uvozuji, aby vyšla na jevo jejich naprostá samostatnosť, nezávislosť a svéráznosť, tak že, byť i se v Rukopisech nacházela některá řídká místa shodná nebo podobná s jinými spisy, nesluší hned mysliti na nějaké napodobení při nich, poněvadž docházejí s náležitým rozhledem po věci zcela jasného a nepodezřelého vysvětlení. Tedy účelem tohoto spisku bude jen vůbec přihlížeti k jazyku neboli mluvě, to jest slohu básní Rukopisných, ačkoliv možno jest, že nebude lze všudy vystříci se všelikého opakování, kde toho bude třeba k jasnějšímu vyložení věci, a že snad nebude lze nezavaditi i o jiné ještě věci s tím spojené.
Od vydání prvního spisku, obíraje se stále Rukopisy, leccos jsem zpozoroval, čeho jsem dříve si nevšiml. Zejmena jsem našel v Oldřichu pěkný příklad assonance, jímž se sbírka slov zvukem podobných na str. 56 prvního spisku mého znamenitě rozhojňuje. Význam assonance této bude na příležitém místě dále vyložen spolu s úvahou, k níž vybízí.
V předešlém spisku svém uvádím mezi anaforami na str. 59 z Čestmíra verše:

"Horami zdě otsud,
horami tam ottud
tahú voje atd.",

ale v posledních slovech otsud - ottud jest i parison nebo simile, které patří do téže sbírky slov zvukem podobných s uvedenou assonancí.

Na str. 53 dole spisku téhož uvedena jest z Oldřicha jedna paronomasia, k níž se řadí ještě druhá tam pominutá:

"T i c h o, vše t i c h ú n k o;
v t i c h e j Praze chytro pokrychu sě".

Slova "Ticho, vše tichúnko" obsahují v sobě pěkné stupňování a sluší jimi řadu téhož vidu v prvním spisku na str. 66 rozmnožiti.
Chtěje na str. 95 ř. 16 prvního spisku svého vysvětliti a odůvodniti přímětek vlastovice družná, nevystihl jsem věci, poněvadž vlaštovice v Libušině soudu ne proto se jmenuje družná, že se s družkami svými druží, nýbrž proto, že se k lidem druží, přiletěvši totiž sedla na okno dvora Libušina, tak že přímětek ten vyplývá z děje samého. Tato okolnost vyzývá k úvaze o přímětkách Rukopisných vůbec, kteréž tuto odkládám k místu příležitějšímu.
Na str. 54 prvního spisku svého mezi paronomasiemi pod č. 16 uvedl jsem verše z Čestmíra:

"upěchu vzhóru na straň otsud" atd.,

kde místo "upěchu" vytištěno "uspěchu", což mne vede k tomu, abych tu vyložil, jak tomu místu rozumím:

Možný je tu dvojí výklad, buď pokládáme "upěchu" za hapax legomenon (slovo jednou se vyskýtající) s významem uběhli n. utekli, anebo čteme "úpěchu", t. j. zaúpěli. Čteme-li upěchu, jest kmen toho slovesa pěch, který se odvozuje od indoevropského kořene pis, jenž znamená něco tlouci n. př. ve stoupě (řec. pisso, lat. pinso) odtud česká slovesa pěchovati, opichovati a podstatné pích, které znamená nástroj, jímž se tluče, odtud příčinou podobnosti toho děje s chůzí lidskou (může se i nohama něco pěchovati, t. j. jako šlapati) znamená pěch = jíti; anebo se odvozuje pěch dle Etym. slov. Miklosichova z peds. n. př. v řec. pedzos pěší a pedzeuo jdu pěšky a znamená samo sebou jíti, sem patří česká slova pěchota, pěší, pěšák, pěšky a j. p., sem se hodí také, co jsem četl v Ilyrské Čítance, jež vydána ve Vídni r. 1856, na str. 306. ř. 2: "Tužna mati uze pěšit pospěšnije", pěšit jest jíti; pak-li se čte úpěchu = zaúpěli, přidávají ke spojení s následujícími slovy "utíkajíce", ale to jest na pováženou, poněvadž sloh básní Rukopisných jest tak dokonalý, že nikde nic nechybí ani nepřebývá, pročež navrhuji, aby se místo vykládalo výpustkou a rozdělilo takto:

"Ulekú sě u Vlaslava súcí,
úpěchu - vzhóru na stráň otsud
skryto před Ctmírovým videm,
před Ctmírem Vlaslavobojcem."

K tomu mne vede ta zkušenost o slohu básní Rukopisných, že na některých místech rádo se vypouští sloveso pohybu. Taková místa jsou:
1. v Oldřichu:

"S hory dolóv. Ticho, vše tichúnko."

Za slovy "S hory dolóv" přimyslíme si: se brali.
2. v Záboji:

"dolóv lesem, lesem dlúho pustým",

k čemu jest si v mysli doplniti: zaměřil nebo též se bral.

3. ve Zbyhoni:

"Ruče junoše dolóv, v dole temným lesem",

totiž rozuměti jest: se bral.

Na všech těchto třech místech uvedených naznačuje příslovce dolóv směr, ale sloveso pohybu jest při tom zamlčeno, na místě pak čtvrtém, jež vykládám, naznačuje směr příslovce právě opáčné vzhóru, ale též bez slovesa pohybu.
Tímto výkladem se dociluje toho, předně že se obchází obtížné hapax legomenon, druhé že se dosahuje nejjednodušším prostředkem, který se zakládá na duchu těch básní samých, nejsilnějšího výrazu toho místa, neboť výpustkou tou znamená se veliký chvat prchajících Lučanův.
Výklad tento nabývá podobnosti tím, že slovesa úpěti i na jiných místech o poraženém nepříteli se takto užívá, n. př. v Záboji a Beneši.
Nicméně má tento výklad také svou slabou stránku, poněvadž za předcházejícím "Ulekú se" zdá se úpěchu býti zbytečno a jen překáží postupu děje. Byla by sice i tomu pomoc, potáhneme-li slova následující za předmět ku přechodnému "úpěchu", ale tím by se účinek místa značně seslabil.
Tu máme patero možných výkladů toho místa: první pochází od prof. M. Hattaly, druhý si osobuji já, třetí jest nejobecnější, neboť již Svoboda, překládaje takto vykládal, čtvrtý a pátý jsou zase moje. Který z nich je nejlepší, zůstavuji rozhodnouti jiným.
Rozhojňuje-li nebo doplňuje-li a opravuje-li se posud uvedenými novými objevy zásoba prvního spisku mého, lituji, že mi jest také něco z ní ubrati. Číslo 30. mezi paronomasiemi na str. 55 neobsahuje žádné paronomasie a vloudilo se tam nedopatřením. Z přímětků zdobných vylučuji na str. 88 "hlavy na kopích napíchané" a na str. 89 "kroky zpátečné" a "Náspy zakopané", poněvadž účinek jejich podněcující obraznost nezáleží tak na přímětkách samých, jako na ději.
Mezitím vydána ve Fil. L. r. 1909 na světlo korrespondence professora dra. J. Gebaura s drem. Ed. Albertem, na slovo vzatým professorem Vídenských vysokých škol. Že dopisy tyto vydány na veřejnost, stalo se k výslovnému přání zemřelého autora Historické mluvnice a účel toho je zcela zřejmý. Prof. dr. J. Gebauer stěžoval si do nesnází, jež mu vzcházely z jeho boje proti Rukopisům, a prof. dr. Ed. Albert, jemuž Historická mluvnice jest věnována, ho těší a slibuje pomoc na vydání díla toho. Z prvu prý neschvaloval toho, co se proti Rukopisům podnikalo, ale poznav jeho dílo veliké a vážné, i jeho klid, s nímž si při tom vede, přesvědčil prý se jinak. Bylo prý tedy jen pěknou illusí, co se do té doby v Rukopisech vidělo, ale illuse všeliké třeba prý se zbaviti; Historickou mluvnici staví co do její hodnoty po bok Starožitnostem Šafaříkovým a Palackého Dějinám, ba i nad ně.
Úsudek tento po celém národě známého a slavného učence nebude jistě lehce vážen v národě, pročež tu třeba skromně připomenouti, že to není úsudek odbornický založený na zevrubném prozkoumání obsahu toho díla, nýbrž že jest to přátelská služba prokázaná přítelem příteli po pouhém povrchním shlednutí. Rozdíl patrný jest v tom ten, že zakladatelé české vědecké prósy z první polovice 19. století neměli předchůdců, nebo jen zcela nepatrné, tak že stavěli od základů, ale prof. dr. J. Gebauer měl i předchůdce znamenité, i spolupracovníky výborné domácí i cizí, tak že jeho hlavním úkolem bylo sebrati a sestaviti v jednotu, co bylo porůznu.
Týmž časem oživena vzpomínka na Pavla Josefa Šafaříka Časopisem musejním dle zápisků učencova syna, professora Vojtěcha Šafaříka, i dle vlastních jeho dopisů synovci, dru. Janu Šafaříkovi v Bělehradě. Nahledli jsme do obsáhlého ducha učencova, jenž všecko přehlížel, co k jeho oboru se vztahovalo, a ničeho neopomíjel, nahledli jsme do jeho jemnocitné hluboké duše, ale seznali jsme také mnohá jeho utrpení. On byl zejmena jeden z předchůdců Gebaurových, jenž sepsal první staročeskou mluvnici, nazvav ji skromně "Počátkové staročeské mluvnice" a vydav ji Úvodem k Jungmannovu Výboru z literatury staročeské r. 1845. Ač mluvnice měla jen praktický účel, aby usnadňovala porozuměti staročeským památkám literárním, přece i v ní se zračil znamenitý duch a rozhled Šafaříkův. Zejmena v úvodě zřetelně určil úkol historické mluvnice, i není pochybno, že professor Gebauer odtud myšlenku tu si osvojil. Ale co Šafařík myslil, že může býti provedeno jen spolkem učenců, uznávaje nesnadným takové dílo, to předsevzal prof. dr. Jan Gebauer sám, ač vydati mohl z toho jen polovici, Hláskosloví a Tvarosloví o třech mohutných svazcích. Má také všecku slávu za to sám.
Já jsem to dílo minulé zimy přečetl a mám skromně o něm něco poznamenati.
Autor sám vyznává v úvodě k I. dílu na str. Xl, že nevyčerpal ještě všech pramenů. Pokud se to týče těch jiných pozdějších pramenů, které on myslí, promineme mu, ale že sám úmyslně pominul nejstarších pramenů, obsažených v Rukopisech a že Historickou mluvnici vystrojil beranem k boření Rukop!sů, toho mu ovšem odpustiti nemůžeme.
Jako někdy prof. Fr. Miklosich, tak i prof. Gebauer sice Rukopisů nejmenuje v Historické mluvnici, ale každý, kdo stopoval spor o Rukopisy, hned ví, co kde v ní k Rukopisům se vztahuje.
Všecky ty narážky mají tu slabou stránku, že se zakládají na písemných památkách z doby poměrně dosti pozdní - známo totiž, že teprve v 13. století v Čechách hojnější literatura povstává dle vzorů západních -, tedy z doby, kde národ český, osvojiv si nauku křesťanskou, mnohonásobně se se sousedy stýkal, od nich nové myšlenky i slova přijímal, čímž nezbytně i jazyk český všelijakou proměnu na se bral, kterýžto jazyk takto proměněný činí se měřítkem památek z doby předešlé pocházejících, cizími jazyky nedotčených, kde národ po mnohé a mnohé věky žil dle svých obyčejů, užívaje svého jazyka od dávných a dávných věků ustáleného, nemíchaje se valně se sousedy. To by mohlo míti nějaký smysl, kdyby z předu jisto bylo, že Rukopisy jsou podvrženy, ale toho nikdo nedokázal a nedokáže nikdy. Sám autor Historické mluvnice nejednou se vyjádřil v ten smysl, že odchylky ty známé mohou i jinak se vyložiti, ale že Rukopisy pocházejí z rukou notorického falsatora, tím prý nabývají váhy. Já jsem však ukázal již předešlým svým spiskem nesmyslnost bajky o padělání Rukopisů a doufám, že i tímto druhým nesmyslnost ta ještě lépe vysvitne.
Zní to sice velmi učeně a daleko nás vede, kde v Historické mluvnici čteme, že prajazyk slovanský někdy v předhistorické době se rozštěpil, poněvadž v nářečích západních a východních nacházíme v některých pádech střídnice za prvotní ě, v jižních pak zato e; jsou prý sice mezi památkami polskými některé s e místo e, ale těch prý je málo. K tomu poznamenávám, že, jakkoliv je jich málo, jsou nám přece mily; tak aspoň naše "jeja" v Libušině soudu není přece osamělo, odkazujíc též k jeje.
Způsob, jímž se popírá tazací náměstka če a přípona 2. os. přít. času ši, podobá se spíše sofistice jakési nebo chytrosti než vážnému dovozování, neboť Historická mluvnice zná če i ši, ale jen s jeříkem místo e a i (čb, šb), že však jeřík jest přijaté znaménko, jímž se v učených knihách znamená seslabené e nebo i, které časem mizí, časem zase se sesiluje v úplné e a i, jest známo. Kromě toho i nynějši čeština zná posud tu náměstku s předložkami nač, oč, proč, zač a p., v nichž jest e odsuto, a načež, očež, pročež, začež a p., v nichž jest e zachováno před příklonkou ž, o čemž i Historická mluvnice dobře ví. Na tom může prostý rozum přestati a se úplně upokojiti.
Novotvary prý jsou dajú místo dadie, pije, piješ místo piu, pieš, bysi místo by, ale toho nelze dokázati, než i kdyby to byly novotvary, sama Historická mluvnice zná novotvary, které pocházejí z doby staré, z doby předhistorické.
Bratř čte se prý v překladu z Horatia Svobody Navarovského a je prý slovo nově a chybně utvořené, my však víme, že slovo to vzato jest ze zpěvu o Záboji a že není nově a chybně utvořeno, poněvadž jest tak správně odvozeno od slova bratr, jako slovo sboř od sbor, které se čte v Alexandreidě ve tvaru genitivném "ptačí sboři".
Šúr a šourem jsou prý slova původu novějšího. Ale jak to dokázati? Šúrem čteme ve zpěvu o Jaroslavu.
Prof. M. Hattala vytýkal prof. Gebaurovi ve Přídavku ku prvému dílu Zbytků Alexandreid staročeských, že ve Hláskosloví (menším) nesprávně vyměřil pojem přízvuku, nenásleduje v tom prof. Miklosiche, jehož v jiných věcech byl věrným následovníkem a podle něhož záleží přízvuk ve zvýšení hlasu. Prof. Gebauer nerad co přijal od odpůrce, proto nedbal toho v Historické mluvnici, kdež místo o přízvuku z té příčiny jest dosti nejasné (Hláskosloví str. 572), poněvadž, jak se zdá, prof. Gebauer nerozeznával dosti přízvuku slovného od přízvuku větného, který záleží vedle zvýšení hlasu i ve zmocnění jeho.
Že Historická mluvnice narostla k takovému objemu, záleží na množství dokladů z písemných památek, za kterými následují doklady z nářečí nynějších.
Škoda, že se ničeho nedovídáme o poměru těchto nářečí ku vládnoucímu nářečí a o těch kmenech, které jich uživají, tak by bylo trochu ducha a života do Historické mluvnice přibylo, kde nyní Historická mluvnice není než pouhý výčet všech hlásek s jejich proměnami a tvarů sklonebních a časovacích.
Že by Historické mluvnici bylo prospělo poněkud hloub do těchto nářečí nahlédnouti, ukáži na svém vlastním rodném nářečí hanáckém.
Hanácké nářečí valně se liší od všech českoslovanských nářečí, ale jenom svými hláskami, a vybízí téměř k bedlivějšímu povšimnutí, pročež mohlo se očekávati od takové knihy, jako jest Historická mluvnice, že k tomu obrátí trochu pozornosti. Ta však připojuje doklady nářečí ku předešlým dokladům z písemných památek způsobem co nejpohodlnějším, pouze zevně a beze všeho vnitřního spojení tak, jako by ta nářečí právě nyní před očima našima vznikala. Na str. 139 Hláskosloví dole vyčítá se čtvero e moravských nářečí, jedno je stejné s českým, druhé je hanácké za i, n. př. ževot místo život a t. p., třetí e hanácké za y, n. př. rebe místo ryby, čtvrté je lašské e, jež se chýlí k o. My si tu všimneme pouze toho, co se odnáší k hanáčtině. Že se píše po hanácku ževot, rebe a p., jest pouhou náhodou, poněvadž, kdo to první zavedl, nebyl žádným jazykozpytcem, sice by byl věděl, že se má psáti žyvot, ryby a vysloviti tak, jak třeba, poněvadž toto hanácké e není vlastně nic jiného, než zakuklené široké y. Není potřebí mnoha důvtipu k tomu, aby se poznalo, že v této věci příbuzna je hanáčtina s polštinou. Jméno Hanák má v nom. mn. č. Hanácy, v akk. Hanáky, voják vojácy a vojáky, vlk vlcy a vlky, chlapec chlapcy a chlapce. Poláci v akk. po hrdelnicích piší i: wojaki. Kouřiti, nositi, voziti jest po hanácku: kóřyt, nosyt, vozyt. Čin, činiti, náčiní jest po hanácku: čyn, čynit, náčyni. Hus, husi, o husi, o duši jest po hanácku: hos, hosy, o hosy, o došy. Břitva, střihati jest po hanácku: břytva, střyhat. Polák píše a mluví n. př. lipa, osika, ale Hanák lypa, osyka. Hanák jest tedy co do tvrdého y ještě nad Poláka. Jsou však známky, že i v češtině bývalo někdy více tvrdého y než nyní: píšeme šíti (han. šyt, pol. szyč), ale odvozeniny šev, švec, švadlí nebo švadlena svým v ukazují k y, nikoliv k i; píšeme n. př. neseme, ale poslední e nezní jako dvě předešlá, nýbrž jako hanácké y, jak se také někdy psávalo. Druhý zvuk, kterým se hanáčtina tak velice odlišuje, jest o za u, ale zase to není pravé o. Vyslovíme-li budu po hanácku, není to bodo, nýbrž vlastně bada; ačkoliv nosovka jest přidušena, něco z ní přece ve výslovnosti zbylo posud. Nechceme-li tedy psáti a, jest nám psáti o s nějakým znaménkem, jako psával Bartoš, totiž o. Tento zvuk se pak velice rozmohl i tam, kde není k němu příčiny: dub jest po hanácku dob z někdejšího dab, jako jest buk po hanácku bok, ačkoli jeho o nepochází z a, nýbrž z čistého u.
Toto postačí k ukázání toho, že nejen hanáčtina, ale i ostatní nářečí vyžadují ještě bedlivějšího ohledání. Ta nářečí jsou tak stará, jako vládnoucí nářečí české a za jiného obratu v dějinách mohlo se státi spisovným kterékoli z těch nářečí. Nesmějí se tedy nářečí jen tak povrchně odbývati, poněvadž, jsouce povahy konservativnější, mnoho starého v sobě zachovávají, což může tu a tam i doby starého jazyka povysvětliti. Na př. když dolnobečevské nářečí časuje: slyšém, slyšéš, slyšé atd., prosém, proséš, prosé atd., pálém, páléš, pálé (děvčátka na Záhoří u Lipníka podle Záhořské kroniky, hrajíce si na schovávanou, když hledající, majíc oči zavázány, se blíží místu, kde některá se schovává, volají: páLé, totiž pálí), vysvětluje to Historická mluvnice pouhou odměnou í v é, myslím však, že je v tom více než pouhá odměna. Srovnáme-li slovesa 3. třídy vzoru trpěti a slovesa 4. třídy s ostatními slovesy, nalezneme v časování přít. č. mezi nimi rozdíl. Jako na př. časujeme nesu, neseš, nese atd., měli bychom časovati i prosiu, prosieš, prosie atd., ale časujeme prosiu (nyní prosím), prosíš, prosí atd. Jak to vysvětlíme? Můžeme se domysliti, že někdy dávno v předhistorické době ie se súžilo v í, dolnobečevské pak nářečí podrželo ie nebo é posud.
Na str. 242 Hláskosloví uprostřed vysvětluje se přídavné hezký tím, že se dle Miklosiche srovnává s ruským gožij aptus a českým hodný. Já jsem doma slýchával jen hrzký, a je-li v českém slově hanácké r zjemněno v e, svědčilo by to ovšem o jiném původu.
Na str. 544 Hláskosloví vykládá se spojka esli, přesmyknuté lesi z jestli, ale srovnáme-li s tím hanácké ešly a polské ježeli, myslil bych, že netřeba mysliti na jestli.
Na str. 307 Tvarosloví I. dole uvádí se mezi nominativy: co svě sděla, v tom sě svě lepše domněla (Alex. B.M.1.18.), ale lepše není nom., nýbrž gen. sing.
Jak se může i učenému jazykozpytci přihoditi věc podivná, svědčí na str. 284 Hláskosloví dole místo, kde se praví: "hojná adverbia končí se -y, n. př. vždy, brzy, a jiná -e, n. př. náhle, a podle toho trvám vzniklo vedle záhy také "záhe". Tu je mnoh6o dobrých věcí pohromadě, které docela k sobě nepatří. Ke vždy řadí se správně adverbia času kdy, tehdy, jindy, někdy, ale brzy k nim naprosto nepatří. Co je brzy, rozřešily Sušilovy Písně Moravské, v nichž se to slovo píše někdy brze, jindy brzi, oboje dobře, neboť brze řadí se k brzo, jako vysoce k vysoko, totiž lokal adverbialní k akkusativu, a brzi je totéž, jen s i m. e po sykavce podle nářečí. Nezbývá nám tedy než psáti a mluviti brze nebo brzi, pakli nam je to neobyčejné, přestaneme na brzo.
Co je náhle, je jasno, ale záhy a záhe jest původu temného; je-li záhy = za mhy, jak někdo někde vysvětloval dosti podobně, jest záhe totéž, jenom s e m. y, což ve slovančině není řídké.
O tom, co se praví na str. 395 Tvarosloví I. o genitivu adverbialném všie věci, jenž se němčinou vysvětluje, myslím si, nemá-li se čísti instrumental vší věcí?
Kde si vede autor Historické mluvnice jakožto zákonodárce správné mluvy a pravopisu, zavádí novoty aspoň ceny pochybné, předně, že není v tom důsledný, zaváděje někdy zřejmé archaismy, jinde zase přílišným novotám přeje, a neohlížeje se na nikoho, vždy někomu násilí činí. Zjevný archaismus doporoučí, uče skláněti Boleslav - Boleslavě, Příbram - Příbramě, Chrudim - Chrudimě místo Boleslav - Boleslavi, Příbram - Příbrami, Chrudim - Chrudimi, jak se předtím sklánělo. Byv před několika lety v Písku, hovořil jsem s jedním na slovo vzatým Písečanem a mluvil jsem podle mluvnice, jsa toho času učitelem jazyka českého, a on slyše mne, s podivením se otázal: "Vy u vás říkáte do Příbramě, z Příbramě? My říkáme posud do Příbrami, z Příbrami. Posud jsme byli zvykli skláněti přátelé, akk. a instr. mn. č. přátely, nyní kdyby někdo tak mluvil a psal, dokázal by mu snadno vychovanec školy Gebaurovy, že neumí mluvnice, poněvadž se má skláněti akk. přátele, instr. přáteli. Infinitivy jíti - jmu, přijíti - přijmu, zajíti - zajmu, pojíti - pojmu, píti - pnu, poněvadž se stávají poněkud nesrozumitelnými, nahrazovány předtím tvary plnějšími z nářečí přijatými jati, přijati, pojati, zajati, piati, které musily ustoupiti novotvarům jmouti, přijmouti, pojmouti, zajmouti, pnouti: proč by nemělo býti volno užiti i oněch, nahodí-li se vhodná příležitosť? Dříve bylo zvykem dlouhým časem ustáleným psáti dobyti, nabyti, ubyti, a podobně též vypiti, napiti se, pobiti, ale od nynějška jest nám předposlední slabiku těch infinitivů dloužiti. Proč? Mohla by i tu býti volnosť, aby každý podle svého citu buď dloužil nebo nedloužil. Rusismu nebo polonismu se podobá, že učí Gebauer skláněti paša - paši; Váša - Váši, Anča - Anči a p. Rukověť Bartošova se proti tomu vzpírá právem, poněvadž ta slova patří od jakživa ke vzoru duša - duše.
Není ani potřebí ani užitečno usilovati o přílišnou a vskutku nemožnou jednotu. Množství druhotvarů není jazyku na škodu, zvláště se to hodí poetům, aby si směli voliti, co se jim lépe hodí do verše. Milejší-li Čechu říkati kost, smrt, radost, Moravan raději říká kosť, smrť, radosť, a oba mohou se proto přece dobře snášeti.
Když jsme takto Historickou mluvnici prohledli, strašidlo zmizelo, to jest, Historická mluvnice nejeví se nikterak tak nebezpečnou Rukopisům, jak chtěla a měla býti.
Nebude tu však od místa připomenouti, kterak autor její i kromě toho nevěcně v boji proti Rukopisům si vedl. Jak známo, vedl on do boje proti Rukopisům také semasiasmus, ale tak nešťastně, jak to patrno z toho, že jeho semasiologie nezakládala se na žádném přiměřeném studium té věci, nýbrž na pouhé předpojatosti proti Rukopisům. Co bylo v Rukopisech jinak, než v Alexandreidě, bylo samo sebou již chybou. Tak na př. v Alexandreidě, "úsilno" (úsilno se vz vodu bráti) znamená pracno, a proto mu bylo chybou ve zpěvu o Záboji "I přijide cuzí úsilno v dědinu", kde úsilno jest asi tolik, co násilně. Naproti tomu čteme v Alexandreidě "k vojně násilně umný", kde násilně není nic jiného, než silně, tedy silně nebo velmi umný. Silně nebo mocně rozumí se pak i na onom místě v Záboji: I přišel nebo vtrhl cizí mocně v dědinu, to jest ovšem asi jako násilně podle našeho nynějšího vyjadřování. Ve zpěvu o Jaroslavu pak čteme "úsilno sě drúce k sěmu chlumku", kde úsilno jest tolik, co usilovně, a blíží se již významu Alexandreidy pracno. Patrno z toho, že není rozporu mezi Rukopisem a Alexandreidou.
Nepodstatnosť Gebaurovy semasiologie ještě zřejměji vychází najevo z toho, co psal o přímětku zbraně "bystrý": bystrý meč, bystré kopí, bystrá zbraň. Jemu jest bystrý meč tolik co ostrý meč, ale že se mýlí, svědčí Rukopis sám, který zná také přímětek ostrý o zbrani, potkáváme se s ostrou zbraní ve Zbyhoni a v Jaroslavu s ostrým mečem. Meč bystrý, kopí bystré, zbraň bystrá znamená mnohem více než meč ostrý, kopí ostré, zbraň ostrá. Slovo bystrý není nám co do významu temno, byť je i etymologové rozličně odvozovali. Nejprve hodí se ovšem životným: pravíme dobře bystrý rozum, bystrý duch, bystrá hlava, bystré oko; tak i v RK máme bystré krahujce, velebyster věhlas (Jaroslavův). Slovanské písně pějí o bystrém Donu, o bystrém Dunaji, tak mají zejmena Sušilovy Písně Moravské, kde v Slovenských Spevích čte se i tichý Dunaj. V RK čteme též příslovce bystro se slovesem pohybu: "bystro spěcháše", t. Záboj, "bystro léta", t. ostříž; znamená dle toho bystrost tolik co rychlost, bystrý Don nebo Dunaj jest tedy tolik co rychlý nebo prudký Don nebo Dunaj, bystrý meč, bystré kopí, bystrá zbraň tolik co rychlý meč, rychlé kopí, rychlá zbraň, jak totiž bojovník se jí rychle ohání. Ale bystrý znamená v těchto spojeních více: jest to obraz, personifikace, zbraň se tím zosobňuje, oživuje, představuje se jako živá bytosť, a jaká v tom síla výrazu, může každý uznati, kdo takovým věcem rozumí.
Prof. dr. Jan Gebauer viděl chybu tam, kde naopak jest největši ozdoba každé poesie.
Podobně se věc má se slovesem zamiesiti. Hanka četl a přepsal zaměšiti, a jaký význam tomu dával, vidíme z překladu Svobodova, který Hanka přikládá ke svému vydání. Svoboda se sice snažil přiblížiti se originalu, ale jen jednou se mu to téměř zdařilo, dvakráte nikoliv. Kdo však ví, že zamiesiti není nic jiného než zamíchati, nebude mu těžko pravého smyslu se domysliti.
Slovo to čte se v RK třikráte. Nejprve čteme v Čestmíru:

"I zamiesichu sě voji
i hrnuchu sě k hradu
po slovech udatna Ctmíra."

Svoboda přeložil: Und es entbrennt das Kriegsvolk. Toho smyslu v tom není, smysl pouhý jest, že se na povel Čestmírův k útoku voje zamíchaly, to jest, chutě vykročily nebo hnuly se a, jak se dále praví, hrnuly se k hradu. To jest ovšem první význam toho slova, který znamená pouhý vnější pohyb, Svoboda pak přenesl děj vnějšího pohybu na pohyb vnitřní, duševní těch vojů. Poněkud podobný smysl má to slovo v Alexandreidě, kde v bitvě u Issa král Alexandr svou rukou proklál nejlepšího z pohanů, syrského vévodu Aretu, k čemuž se v básni dokládá: "Tehdy sě zástup zamiesi". Smysl jest, zástup se zděsil, což se jevilo i nějakým porušením řad, vnitřní zmatek projevil se i vnějším zmatkem v řadách, tedy od hnutí vnitřního přechází se ku vnějšímu. V Jelenu vrah "zamiesi zraky zlobú zapolena", to se ovšem může vyložiti jako zakoulí nebo zakroutí očima, ale podobněji bude vykládati jako zamračí, zaškaredí, zakaboní zraky, jak dobře vystihl Svoboda svým překladem "mit finstern Blicken"; tu již tedy zamiesiti přechází od vnějšího děje ku vnitřnímu ději a nabývá významu přeneseného, obrazného. Určitě to můžeme říci o třetím místě v Jaroslavu "zamiesi sě chám jich krutým hněvem". Tomuto místu prof. dr. Jan Gebauer nijak nemohl rozuměti, srovnávaje cháma s rakem, jak někde u Kuldy četl, že se rak zamíchal, byv z práce vyrušen. Byl by ovšem ten chám komický, kdyby se byl zamíchal jako ten rak ve vodě, ale tak se tomu rozuměti nemá. Jako Čestmírovi se rozevřela zloba po všech po údech a Chrudošovi se žluč rozlila po útrobě, tak i chámovi krutým hněvem se něco zamíchalo a jako rozrušilo v útrobách. Nepodobný jest výklad Hermenegilda Jirečka ve spise o básni Jaroslavovi, jenž je vykládá slovem "zamieši sě", které spojuje se jménem Mieszka, knížete polského, dle Bogufalovy kroniky: narodil prý se slep a rodiče tím zarmouceni jsouce dali mu jméno Mieszek nebo Mieszko. Sloveso zamiesiti třikráte se čte v RK a vždy se dobře hodí na svém místě, tak že netřeba hledati jiného výkladu.
Z toho všeho vychází jasně na jevo, že pěvci zpěvů Rukopisných nejen nezasluhují žádné výtky, anobrž, zasluhují i největší chvály a podivu za to, jak ovládají volně a dovedně jazyk k zobrazování nesnadných všelikých stavů tělesných i duševních.
Co soudím o těch všelikých odchylkách a chybách Rukopisům vytýkaných, napsal jsem v prvním svém spisku, že nic nerozhodují proti pravosti Rukopisův, poněvadž bez nich žádný opravdu starý spis býti nemůže. I nebylo by mně potřebí tu dále se jimi obírati, ale poněvadž chci, aby laskavý čtenář se dověděl, jak mu jest za nynějšího stavu na ně pohlížeti, hodlám aspoň vážnějších tu si povšimnouti.
Ve zpěvu o Ludiši čteme "rozstúpi sě bodrost v myslech". Odpůrci pravili, že bodrost jest ruské slovo, česky mělo prý by zníti bedrost. Ale slova bedrost nikdo nikdy ani nečetl ani neslyšel. Nemůžeme-li slova bodrost doložiti z češtiny, vypomůže nám tu aspoň slovenština češtině tak blízká, z níž Kottův slovník uvádí řadu slov téhož tvaru: jméno osobní Bodrík, jména psí Bodrok (asi bodrooký) a Bodroš, jména řek Bodročka a Bodroga (asi též Bodroka), jméno vosy Bodruška; slovesa bodřeti a bodrstvovati. Jméno psí Bodrok čte se mezi jinými psími jmény ve Slovenských Spevích. Buďme rádi těmto slovenským dokladům, které aspoň tolik nám dokazují, že netřeba při slově bodrost mysliti hned na ruštinu.
Podivnou chybou se zdá, čteme-li v Čestmíru a v Jelenu "ze vša lesa" místo ze všeho lesa. Prof. M. Hattala myslíval tu na zbytek jmenné sklonby této náměstky číselné, asi jako když čteme v Sušilových Písních Moravských a Slovenských Spevích "před naši" místo před našimi, ale v Předmluvě ke Zbytkům rýmovaných Alexandreid staročeských pokouší se o jiný výklad, vida v tom spodobu přívlastku s podstatným jménem a uváděje k tomu příklady z Alexandreidy. Obojí výklad má něco do sebe.
Co se týče různotvarů sloves III. tř. vzoru trpěti a IV. tř. v os. 3. č. mn. v-iu místo obyčejnějšího v-ia, vraziu místo vrazia, trčiu místo trčia, nebojú sě místo nebojá sě, nebudeme jich pokládati za novotvary z doby novější jako i stejné tvary v nářečích moravských dle Písní Moravských Sušilových, nýbrž za druhotvary pocházející z doby staré, předhistorické. Tak budeme souditi i o přechodnících přít. č. v-iuc místo v-iec, které mimo to vyskýtají se nejen v Rukopisech, nýbrž i v jiných spisech staročeských dosti hojně. Hanka, který ve vydáních opravoval Rukopisy, napsav vrazia a nebojé sě, byl tedy stejného smýšlení o těch tvarech s prof. Gebaurem, ale vydavatelé Výboru neštítili se jich, napsavše v Oldřichu vražú a trčú, první snad má býti vrážú od iterativného vrážeti jako hážú od házeti, v Záboji pak čtli nebojá sě, ačkoliv na fotografickém snímku čte se nebojú sě.
Infinitiv zvěsti (v Ludiši: Statní mužie, jáz chcu zvěsti) a příčestí zvěst -a -o s významem známý -á -é (v Záboji: Vody uchvátichu mnostvie cuzích, i přenesechu své zvěsty na druhý břeh; věst -a -o čte se též v Alexandreidě: vzkazuje jim tu řěč věstú) jsou nám srozumitelny, ale jsou to slova staršího tvaru, vzácné archaismy.
Plezně - dle vykládá se ve Sněmu obyčejně jako pro užitek nebo pro obecný prospěch; ale Kottův slovník v posledním díle podává ještě jiný výklad "dle lidnatosti nebo bohatosti dědin", tak že se tím praví, koho vladyka, jenž v slavné sněmy chodí, zastupuje, ale ne, proč tam chodí. V Čestmíru čteme o Kruvojovi "Vše, če plzno bieše, potře jeho zloba krutá", míní se tím všeliké jiné zásoby kromě dobytka, jejž odehnal. V Ludiši praví kníže: "jáz chcu zvěsti, kací z vás mi najplzněji, t. j. kteří z vás jsou mi nejplatnější nebo nejpomocnější, rozumí se za války. Původ těch slov jest neznám, obyčejně se odvozují od kořene pl, t. plný. Patrno, že i tato slova jsou vzácná hapaxlegomena.
Trojím způsobem se přepisuje a vykládá verš z Čestmíra: "Morena jej šípáše v noc črnú", tak přepsal Hanka, šípáše znamená mrskala; prof. M. Hattala psal sypáše = uspávala, srovnávaje to s lat. sopire; Výbor četl a psal sípáše, což si osvojil p. Prusík, dávaje tomu význam rdousila, odvozuje to ze sípati, chropěti, jež se tu stává přechodným.
Vnočiti = napadnouti, čte se též v Alexandreidě.
V Oldřichu čteme "břietné meče" a v Jaroslavu "i sěmu Tatarin ucho střieže"; podle nynějšího jazyka očekávali bychom břitné jako břitké a střiže, jak čteme i v Alexandreidě "hlavu jemu mečem střiže". Domnívám se, že v samohlásce e slov Rukopisných skrývá se y, srovnáme-li češtinu s polštinou a hanáčtinou: české břitva jest polsky brzytwa a hanácky břytva, české střihati jest polsky strzydz a hanácky střyhat, proto se do vydání pro školy a lid může bez rozpaku přepsati: "břitné" a "střiže", v poznámce pak podati vysvětlení.
Číslovky třie a čtyřie nebo třé a čtyřé mají koncovku dle kmenů v i v nominativě zcela správně, tak jak ji i v nářečích podle Sušilových Písní Moravských nalézáme, ale kde6 čteme v Jaroslavu "postavichu čtyřie valné voje", máme tu akkusativ, a tu bude asi přepsati podle nynějšího jazyka "čtyři"; a kde čteme v Čestmíru "zástup sěn bě čtyřie hlukóv četný", máme tu genitiv, který bude přepsati buď podle gen. tří "čtyří", nebo podle nynějšího jazyka "čtyř".
Slovesa III. tř. vzoru trpěti a slovesa IV. tř. v Rukopisech časují se v přít. čase buď podle nynějšího způsobu s í nebo mají koncovku ie místo í, i můžeme v tomto ie viděti zpětnou analogii a přepsati všecka ta slovesa s koncovkou í; ale není to nezbytno, některá z těchto sloves ukazují jakousi zálibu ke koncovce ie nebo vlastně é, zvláště sloveso valiti, jež takto v nejstarších zpěvích čteme, v Záboji: vlna za vlnú sě valé, v Čestmíru: Ajta sě valé dým po děg6dinách, i v nejmladším zpěvu v Jaroslavu: krev se valé jak bystřiny dščevy, což svědčí tomu, že tu máme starý způsob časování, který v předhistorické době byl obecný u všech těch sloves, jako v dolnobečevském nářečí jest posud. To by mohlo býti důvodem přepisovati tak, jak je v Rukopise psáno; pakli chceme čtenářům neodborníkům usnadniti čtení a rozumění Rukopisům, přepíšeme všecka ta slovesa s koncovkou í, ale výklad o věci dáme do poznámky.
Ale mnohdy bude toto ie přepsati ě. To již Hanka věděl, přepsav dobře známý verš Záboje:

"Sedě dlúho, i dlúho sě mútě."

Píše-li se tak, jest "sedě" aorist, a "sě mútě" přechodník. Výbor zato má:
"Sedie dlúho, i dlúho se mútie", to jest: sedí dlúho, i dlúho sě mútí. Oboje čtení se k místu dobře hodí, ale Hankovo čtení se proto zamlouvá, předně nejen že aorist sedě mezi samými aoristy jest dobře na místě, ale i druhé, že se přechodníkem přivádí něco proměny, kterou se sloh oživuje. Proměnu přivádí sice i praesens historické Výboru, jímž se děj zpřítomňuje, ale proměna přechodníkem způsobená je pronikavější, spojujíc nadto oba děje v jedno.
Podobné místo jest ve Zbyhoni, které Výbor čte takto:

"Ot hrada na skálu, na skále si sěde;
žalostivo sedie, s němým lesem mlčie."

I zde má Výbor praesentia historická sedie a mlčie, t. j. sedí a mlčí.
Hanka přepsal místo takto:

"Ot hrada na skálu, na skále si sěde,
žalostivo sědě s němým lesem mlčie."

Já bych poslední verš přepsal takto:

"žalostivo sědě, s němým lesem mlčě."

pokládaje sědě za aorist a mlčě za přechodník, kde Hanka, děje obrátiv, má sědě za přechodník s praesentem historickým mlčie, t. j. mlčí. Soudím, že mým čtením správněji se rozeznává děj hlavní od vedlejšího, pouze provázejícího.

Tak bude čísti v Záboji:

"i vyháně z hájev vše krahuje,"

místo vyhánie, t. vyhání, poněvadž kolem toho slovesa na tom místě jsou sama praeterita.

V Čestmíru čteme podle Výboru i Hanky:

"I vsta Ctmír, i vzradova sě,
radostně sně svój ščít črn dvú zubú,
i sně se ščítem i mlat, i nepronikavý helm;
pode vše drva vložie oběti bohóm."

Čteme-li vložie, t. j. vloží, jest praesens to po předcházejících aoristech jako osamělé, jest sice přípustné, ale jest jako odtržené od předešlého, pakli čteme přechodník vložě, připojí se tím poslední verš lépe ku předešlým.
K něm m. k nim, za niem (t. za ňém), s niem (t. s ňém), se všiem ľudem (t. se všém ľudem) jsou tvary srozumitelné posud a posud podobné slýcháme na Moravě kromě prvního, mohou se tudíž pokládati za archaistické a mohou se ponechati.
V Jahodách čteme dvakrát konieček a jednou na koníčce, nepochybíme tedy, přepíšeme-li pokaždé koníček.
K verši z Jaroslava: "úsilno sě drúce k sěmu chlúmku", kde se praví drúce místo derúce, uvádím ze Slovenských Spevov I. č. 495, Bolo jedno dievča:

"Jaj dievčička moja, nevydaj sa ešte,
všecko ludia vravia, že si mladá ešte;
že takové panny mrú,
čo sa mladé za muž drú."

Tedy drú místo derú.
Místo vojivný Vlaslav bude asi čísti vojevný Vlaslav.
Co se týče těch různotvarů v Růži: rozkvetla - rozkvetavši, pomrzla - pomrzavši, usvědla - usvědevši (či snad usvěděvši ?), zdá se mně to býti pouhou libovolnou a rozmarnou hříčkou pěvcovou nebo pěvkyninou, která ani nezasluhuje, aby se jí vážný grammatik příliš zabavoval.
Pozorujeme, že v Rukopisech s oblibou větší než v jiných spisech staročeských tvoří se imperfektum od kmene infinitivného místo od kmene praesentního, na př.: hrnúše místo hrnieše (v Troj. kr. čte se plynúše též tak tvořené), dáše místo dadieše, stáše místo stanieše, stáchu místo stojiechu a v. p. Nejpodivnější z těchto imperfekt jest ovšem smáhše, které utvořeno jest od kratšího kmene pouhým přivěšením koncovky imperfektní še, tak že sám prof. Hattala pomýšlel podivnosť tuto obejíti, vykládav slovo to za přechodník. Ale uvážíme-li všecky okolnosti a vezmeme-li na zřetel místo, kde imperfektum toto se nachází, nebudeme se příliš pozastavovati ani nad takovým imperfektem: jest patrno, že assonance svedla pěvce k tak pohodlné tvorbě imperfekta.
Zbývá zmíniti se o praeteritech Rukopisů. Rukopisy znají prosté minulé časy, aorist a imperfektum, i složený čas minulý a předminulý. Pravé imperfektum máme jen od sloves nedokonavých, poněvadž imperfektum od sloves dokonavých, t.j. jednodobých a končicích, se velice kloní k významu perfektivnímu. Něco podobného nalézáme v jazyku lužických Srbův. Naproti tomu aorist sloves nedokonavých podobá se významem imperfektu. Ale přece takové imperfektum není úplně stejného významu s aoristem, n. př.: "i v dědiny vrátíše sě byvšie blahost"; místo toho mohlo se ovšem říci vráti sě, ale vrátíše sě je důraznější, záleží to na jeho plnějším tvaru; nebo: "kehdy se zatemníše noc" není rovno kehdy sě zatemni noc, nýbrž líčí spolu, kterak se noc zatemňovala; nebo: "zadřieše si ostré trnie v bělitkú nožicu" není jen zadřě si, nýbrž vyjádřuje též způsob, kterak se to dělo, jak ten trn bolestně do nohy se zadíral. Slovem něco z významu imperfektového vždy při něm ostává.
Často takové imperfektum svým postavením na přechodech zvláštních anebo i jinde nabývá zvláštního významu, n. př.:

"Priletieše družná vlastovica,
priletieše ot Otavy krivy,
sěde na okénce rozložito
v Libušině otně zlatě siedle,
siedle otně, světě Vyšegradě,"

prieletieše před aoristem sěde nabývá významu plusquamperfekta, vyjádřujíc stav z děje minulého vzešlý: Byla přiletěla družná vlaštovice, byla přiletěla od Otavy křivé, sedla na okénko rozložité atd. Podobně:

"Noc sě převalíše přes pólnoci,
pokročíše k jutru šedošeru;
ajta vece Výhoň knězu Oldře:"

Noc se byla převalila přes půlnoc, byla pokročila k jitru šedošerému; ajta pravil Výhoň knižeti Oldřichu atd. Podobně:

"Vijte věnce z polských květóv
svému vyprostiteľu!
Osenie sě zelená,
promění sě vše.
Ruče sě vše proměníše.
Ajta Beneš Hermanóv
tajno ľud v hromadu zve
protiv Sasíkóm."

Za "proměni sě vše" následující "Ruče sě vše proměníše" líčí stav hotový z minulého vzešlý, jak i následující praesens historicum svědčí.
Množstvím těchto tvarů rozmanitých vládnou pěvci básni Rukopisných velmi obratně a dosahují tím na některých místech znamenité malebnosti a živosti slohové, která se může s nejslavnějšími takovými místy spisů staroklassických měřiti.
Nelze tu pominouti chyby syntaktické, které se dopustil pěvec Jaroslava zapěv: "Otstúpi náděja vše křesťany" místo všech křesťan, jak by správně se říci mělo. Chyba tato se nám vysvětlí, uvážíme-li vše okolnosti toho místa: pěvec pěl, jsa největší měrou dějem vzrušen, a v tomto vzrušení vyklouzla mu chyba, aniž ji cítil, která grammatika povoláním ovšem pohoršuje. Možná také, že pěvci tanulo na mysli nějaké sloveso jako "opusti", které se váže s akkusativem. Proti tomu máme v Alexandreidě parallelné místo správně s genitivem: "otstúpi ho vše náděje", t. Daria. Vzdělatel Alexandreidy staročeské pojímal svou látku ovšem více rozumem než citem. Zajímavo však jest, že nacházíme v Sušilových Písních Morav. několik příkladů vazby akkusativné místo genitivu při slovesech vzdalování, n. př. č. 161. Převozník: "odešel ju na půl míle"; č. 338. První milejší: "všetci mia odchoďá" a "jeden mia odešel"; str. 443: "Moj tacičko prenocuje, preč pojdze. A mia smutnú s cudzým chuapom odejdze" a j. v. Jinde se ovšem potkáváme též s vazbou přesnou, genitivnou.
O jiných zvláštnostech mluvy Rukopisné vyjádřil jsem své mínění již ve spisku prvním.

O jazyku neboli řeči a slohu básní Rukopisných
doplňkem ke spisku Jak oslavíme stoletou památku objevu RKZ?. Nákladem vlastním. Josef Oščádal. Klatovy 1911. Národní tiskárna a nakladatelství JUDr. Edvard Jan Baštýř a spol. v Praze. Formát 24 x 16 cm. Počet stran 103.

Knihovna České společnosti rukopisné - Perkova knihovna  [sign. P-060]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná