Osobnosti rkp. sporu

O jazyku neboli řeči
a slohu básní Rukopisných
doplňkem ke spisku
Jak oslavíme stoletou památku objevu RKZ?
Klatovy 1911.

Doslov.

Před půl třetím rokem vyjádřil jsem se v Doslově své první práce skromně, že se domnívám, že jsem tou prací uhodil v pravý směr, kudy bude lze dospěti k dokonalé obraně Rukopisů, cítil jsem totiž, že má práce není tak úplna a tak vypracována, jak by bylo žádoucno, ale sám u sebe byl jsem přesvědčen, že co jsem tam uvedl, jsou všecko neklamné a nevývratné známky stáří a pravosti Rukopisů. Co jsem pak od té doby předsevzal, abych práci první doplnil a zvláště Čásť o jazyku zevrubněji vypracoval, to mne v mém přesvědčení jen utvrdilo.

V Úvodě práce přítomné uvádím některé doplňky a opravy k první práci své, všímám si Historické mluvnice Gebaurovy a pronáším o ní své skromné mínění. Potom v pěti oddílech práce všímám si nejprve Jungmannova překladu Ztraceného ráje a nenalézám žádných známek, že by se byl Jungmann účastnil padělání Rukopisů. Pročítám Svobodův překlad Rukopisů, jenž svědčí, jak těm prvním vykladatelům Rukopisů dosti nesnadností se naskytalo, aby se v jejich snadnosti mohla viděti známka novověkého původu jejich. Srovnávám vydání Hankova Rukopisů s originalem a Výborem Jungmannovým, vypisuji chyby Hankovy, jež jsou jistým důkazem, že Hanka Rukopisů nesložil. Srovnávám básně Rukopisné s chválenou Písní o Štemberkovi a hlavně s Alexandreidou, aby se vidělo, oč básně Rukopisné nad ně předčí. Rozebírám Alexandreidu, pronáším o ní své mínění, že se spíše podobá nějaké kronice. O Alexandru Velikém než básni a co do jazyka má dvojí tvář: jednou hledí zpátky, kde se stýká s Rukopisy, druhou hledí v před, bere se směrem křesťansko-západní vzdělanosti, uvádí všeliké novoty do jazyka, ale jest i počátkem porušení a odnárodnění jazyka, pročež zvráceno jest jednání těch, kteří Alexandreidu za vzor staví Rukopisům a dle její míry měří a soudí Rukopisy. Právě naopak činiti bylo by správno. Potom snažím se ukázati, seč jsem, vzácnou, archaistickou povahu jazyka a slohu Rukopisného, patrné rozdíly v tom mezi jednotlivými básněmi, naposledy pak vyličuji jejich jednu převzácnou vlastnost, která záleží v pravdivosti jejich nejen aestheticlcé, ale i historické.

Jen tomu, kdo básně Rukopisné zevrubně rozebírá dle jejich komposice, dle všech těch rozličných věcí, z nichž báseň se skládá, tedy dle povahopisů, jazyka nebo slohu, jeho ozdob, rozměru, zjeví se ty rozličné krásy jejich, a on nevychází z podivu, co tu všecko nalézá, o čem zprvu neměl ani tušení. Ale srovnávati je s Čelakovského Ohlasy (Přednáška prof. dra. J. Hanuše v Umělecké Besedě) nepovede k objasnění jejich ceny. Básník 19. století Čelakovský měl ovšem obsáhlejší obzor než ti pěvci básní Rukopisných, jejichž obzor nesahal valně za hranice jejich vlasti, za to však byli tím znalejší věcí domácích.

Ale i Ohlasy Čelakovského jsou jiného druhu básně než básně Rukopisné, jsou napodobení, byť i geniálné, Bylin ruských a mají se k nim jako Aeneis k básním Homerovým. Takové napodobeniny mají vždy něco za svými vzory, to, že v nich není pravdy. Slušelo by tedy správněji srovnávati básně Rukopisné s Bylinami ruskými samými, ač by i tu nějaký rozdíl se našel. Že prof. dr. J. Hanuš básním Rukopisným genialnosti upirá, záleží na tom, co genialností nazývá. Uvažuji-li, jak pěvec vylíčil Čestmíra ochotně ubírajícího se do pole a jak jej potom vylíčil v poslední rozhodné bitvě, před jehož videm prchají Lučané, jak stručně a přece tak účinně vylíčil bitvu samu, vidím tu cosi, co se genialnosti podobá jako vejce vejci, a podobně, uvažuji-li, že v každém tom zpěvu pěvec položil váhu hlavní tam a věnoval největší pozoruost svou té části, jak nejlépe se hodilo, tak že zpěvy od sebe v komposici velice se dělí, a vždy s velikou výhodou, vidím i v tom kousek genialnosti. A tito pěvci nebyli učeni ve školách, ale za to byli tím zkušenější ve škole života a byli ku povolání svému hojně nadáni.

Jist jsem tím, že každému, kdo básním Rukopisným té pozornosti takové dopřeje, povede se tak, jako mně, jenž jsem pociťoval tím více rozkoše, čím lépe jsem básně ty poznával. Jsem tím za svou práci dokonale odměněn.

A čím se to tedy stává, že Rukopisy mají tolik odpůrců? To se stává tím, že kde je třeba rozvahy, přimíchá se často i něco vášně. Odpůrcové Rukopisů zvolili si heslem "kriticismus" a vycházejí v tom od samého Josefa Dobrovskeho, jenž touto vlastností vynikal, ale pohříchu Josef Dobrovský tehdy, když pronesl to osudné slovo o RZ., přestal již býti kritikem, poněvadž slovo to a všecka jeho vyjádření o RZ. mají na sobě zjevné známky vášně. I jest to pochopitelno, viděl proti sobě mladší vrstevníky s dalekosáhlejšími záměry, jimž sama náhoda (objevení obou Rukopisů) pomáhala. Odpustíme jemu jeho vášeň, ale nynější odpůrci Rukopisů měli dosti času, aby přišli k rozvaze. Hlásají sice kriticismus, a my nevidíme než samu nekritičnost, všade plno odporů, cokoliv se od nich v té věci píše. Rukopisy totiž nedávají se každému se svými krásami hned znáti, nýbrž jen tomu, kdo přistoupí s čistým srdcem a umem od vášně nezkaleným k jejich zkoumání, nehledaje ničeho než pravdy. Také mají ony svůj obal, to jest právě ten jejich starožitný ráz, jemuž každý hned nerozumí. Kdo pak toho obalu nerozbalí nebo nepronikne, tomu děje se podle bajky, kterou jsem dávno kdesi četl: Opice našla ořech, který byl ještě ve své vrchní zelené slupce, zakousla do něho, ale počivši hořkost, zahodila ořech. Tak takoví zkoumatelé nedostanou se do jádra a zahodí nejdrahocennější památku. Rukopisy jsou jistě staré a pravé, a proto bude i gramatika pozdějším zkoumáním nucena sjednati se s Rukopisy: ty odchylky prof. Gebaurovy, které on pokládal za novotvary z doby novější, bude přijímati - třebas za novotvary nebo druhotvary -, ale z doby staré. Tím se dalšímu zkoumání jen uvolní dráha, která jemu Historickou grammatikou prof. dra. Jana Gebaura nyní zahrazena jest.

Pověděl jsem, co jsem národu pověděti měl, a postupuji pole jiným. Jdu spat na recept feuilletonisty Lidových Novin Brněnských ode dne 28. ledna 1911. Procitnu-li chvílemi, budu poslouchati, vypravuje-li se ještě dětem pohádka o velikém a ouskočném čaroději Hankovi.

V KLATOVECH dne 1. března 1911.
J. OŠČÁDAL.

O jazyku neboli řeči a slohu básní Rukopisných
doplňkem ke spisku Jak oslavíme stoletou památku objevu RKZ?. Nákladem vlastním. Josef Oščádal. Klatovy 1911. Národní tiskárna a nakladatelství JUDr. Edvard Jan Baštýř a spol. v Praze. Formát 24 x 16 cm. Počet stran 103.

Knihovna České společnosti rukopisné - Perkova knihovna [sign. P-060]