Palacký setkal se poprvé osobně s Dobrovským ve Vídni r. 1820. Palacký dlel tam se svými chovanci, kteří studovali na universitě Vídeňské, Dobrovský vydával tehdy ve Vídni své Institutiones linguae Slavicae. Když pak r. 1823 Palacký přijel do Prahy, Dobrovský dovolil mu choditi k sobě každodenně, aby se cvičil ve čtení starých písem a aby poznal staré prameny dějin českých. Dobrovský uvedl ho také do domu hraběte Šternberka a v jeho společnosti trávil mnohé chvíle jak v hraběcí rodině tak i jinde. Palacký tu poznal dokonale velikého ducha Dobrovského a vážil si ho zajisté, ač jak vidno ze scény, kterou sám vylíčil (srv. str. 256 tohoto spisu), Palacký v otázce národnostní a jazykové zaujímal stanovisko pokročilejší a smělejší. I není divu, že byl Palacký vyzván, aby napsal život a ocenění snah tohoto velikého svého předchůdce, jenž dne 6. ledna 1829 v Brně zemřel. Tak vznikl tento první německy psaný životopis Josefa Dobrovského, který vyšel r. 1833 v rozpravách královské Společnosti věd, jejímž členem Palacký 21. března 1830 byl zvolen.
Strana 434:
Zde zatím vstoupilo v život české národní Museum založené již r. 1818 od tehdejšího nejvyššího purkrabího, nyní státního ministra, velikomyslně však nadané svým prvním předsedou hrabětem Šternberkem; Dobrovský hned z počátku byl povolán do správního výboru a věnoval novému ústavu radou i skutkem svoji podporu. Když Museum 1829 začalo vydávati časopisy v obou zemských jazycích, stal se z jich prvních a nejpilnějších spolupracovníků a dokázal několika články uveřejněnými v českérn časopise i své mistrovství v ovládání jazyka českého. *) V této době několik okolností příznivě působilo na nové oživení české národní literatury, přivedlo však mnohý literarní spor o purismu a neologismu, českou prosodii, pravopis a j. v. Dobrovský se jich přímo nezúčastnil, ač jeho nauky k tomu daly první podnět. Naproti tomu roznítil sám tím živější spor o zlomek staročeské básně zaslaný anonymně vlasteneckému Museu, Soud Libušin, zdánlivě z XI. století, jehož pravost rozhodně popíral a který prohlásil za slátaninu ještě žijícího impostora, který si tím ze svých lehkověrných vlasteneckých krajanů stropil šašky. Poněvadž v té věci nalezl zdatné protivníky, kteří brali v ochranu báseň, jejíž cena básnická se vskutku nedá popírati, spor tento stal se pramenem mnohých nepříjemností pro něho v posledních letech jeho života. Také jevil v této příčině vášnivou prudkost, které jinak tento důstojný a rozvážný muž byl dalek. Velikolepý podnik Společnosti pro starší německou dějevědu zřízené 1819 ve Frankfurtě na Mohanu v Dobrovskérn našel jednoho z nejvřelejších účastníků. Rád převzal pro ni spracování Jordanis de rebus Geticis veledůležitého pro počátky starověku, ale v dosud vytištěných textech znetvořeného, jehož kritické uspořádání a upravení patří k nejtěžším úlohám tak zvané malé kritiky . Byl ku práci této tím způsobilejší, poněvadž vyhovovala jeho oblíbeným studiím a náležela k jeho nejmilejšímu zaměstnání. Bohužel, ač mnohokráte k tomu vyzván, nechtěl dříve se chopiti péra, až by, jak pravil, sám u sebe o tom úplné jistoty nabyl; což se sice stalo v roce 1828, ale při smutném obratu, jejž vzal jeho osud, vědě již úspěch nemohlo přinésti.
Strana 435: