Osobnosti rkp. sporu

V. Literarní historie.
a) Rozpravy literarně-historické.

Rozhledy a vyhlídky české řeči a literatury před 50 lety.
(Gedenkblätter II. 2. str. 19.)

Původ této rozpravy Palacký sám vysvětluje touto poznámkou:

Spoluredaktor kdysi velice vážených Wiener Jahrbücher der Literatur Bart. Kopitar, zároveň kustos císařské dvorní knihovny, vyzval mne již roku 1821, abych pro ony letopisy napsal recensi dvou českých spisů jazykových, česko-německo-latinského slovníku Jiřího Palkoviče (ve dvou svazcích, Prešpurk 1820-21) a M. J. Sychrova Pokusu české fraseologie (dva díly, Brno 1821-22). Poněvadž v onom vědeckém časopise ještě nebylo jednáno o tehdejších poměrech české řeči a literatury a mně tím byla poskytnuta příležitost, abych své názory o věci té přednesl v úvodu, přijal jsem vyzvání to a poslal mu dne 3. prosince 1822 dosti obšírnou rozpravu o této věci, napsanou za mého pobytu na venkově v Uhrách.

Tento úvod tedy, který líčí tehdejší stav české řeči a literatury dle tehdejších panujících názorů, uvádím zde na veřejnost, poněvadž ostatní obsah rozpravy pro dobu nynější nemůže již poskytovati žádného zájmu - a o osudu celku v doslovu podám zprávu.

Strana 489:

Kmen český vedle Rusův i Poláků jest nejznamenitější a nejčetnější v evropském světě slovanském. Jeho území prostírá se Čechami, Moravou a Horními Uhrami až k Tise, asi v 10 stupních délky a 2 stupních šířky. Jen tu i tam na něm se nalezají německá města a osady (např. kolem Brna, kolem Třebové, v tak řečeném Kravařsku atd. na Moravě; ve Spiši, kolem Kremnice atd. v Uhrách); tak říkajíc jednotlivé ostrovy, omývané kolem vlnami slovanskými: kdežto však také slovanské osady uprostřed mezi Maďary a Němci nesmějí se přehlédnouti (n.p. v Báčském komitetu a j.) Jak známo 14 milionů Slovanů císařství rakouského mluví rozmanitými nářečími: česky, polsky, rusky (rusínsky), srbsky (illyricky), chorvatsky, vindicky atd. ... Strana 492 až 495:

Vnější tyto osudy řeči nevyhnutelně musily míti vliv také na její osudy vnitřní. Vlastenec, který tak říkajíc celou svoji jsoucnost vázal na jsoucnost jednoho nástroje, nástroje tohoto samého nemohl zanedbávati; musil hleděti, aby ho nejen udržel, ale i zušlechtil a zdokonalil, tím spíše, byl-li snad sám výtečně schopen zdokonalení. Čech a Moravan vzpíral se ode dávna proti užívání cizího jazyka, i latinského, ve své vlasti. Před soudem zdá se že bez toho většinou jen v mateřské své řeči žalobu vznášel a právo obdržel. Ale také jen jí chtěl vzývati božství. Známa jsou usilování Svatopluka Moravského a Vratislava, prvního krále Českého, aby u svých národů zavedli bohoslužbu v řeči slovanské. Onen se obrátil k byzantskému císaři Michalovi a přání jeho se splnilo Cyrilem a Metodějem; tento však se obrátil na Řehoře VIII. a musil spatřiti svoji prosbu zamítnutu. Avšak teprve po jeho smrti byli jím v ochranu braní slovanští mnichové z Čech vypuzeni, až je Karel IV. po dvou stoletích zase uvedl a brzy potom náboženská strana Husova řeč mateřskou ve svých kostelích za dogma uplatnila. Také vlastní učenost zůstala až po dobu husitismu výhradným majetkem latinského kleru. Lépe naproti tomu se dařilo na české půdě vlasteneckému básnictví, dějinám a vědám právním.

Vlastnost povahy, která Slovany všude a za každé doby vyznamenává, jest jejich veliká láska ke zpěvu. Skutečnost toho netřeba dlouho hledati; často bezděky vnucuje se cestujícímu v Čechách a Illyrii právě tak jako mezi Rusy a Poláky. Vznešená svědectví, že tomu tak bylo ode dávna, má Rus v hrdinském zpěvu o výpravě Igorově proti Polovcům (Slowo o plku Igorevie) a ve svých starých básních (Drevnija ruskija Stichotvorenija); Srb semtam v národním zpěvníku vydaném Vukem Stefanovičem (Prostonarodna Pesnarica). Jak zcela homerovský jest tu cyklus písní o veliké bitvě na Kosově poli (15. června 1389) smutné paměti, kde sultan Murad I. svůj život, Srbové však svého cara, květ své země i se svou neodvislostí na dlouhý čas ztratili. Národ, v jehož ústech hrdinské zpěvy tohoto obsahu po staletí ještě se ozývají, nemůže býti ve své vnitřní bytosti zrůdný! Také Čechům vypravovaly jejich dějiny o starých písních hrdinských a milostných: ale doba, zdálo se, že nic nám z nich nezachovala; neboť rýmované legendy, přeložené většinou mravoučné básně, romány 14. století neměly významu národního, a i některé zpěvy historické, n.p. o bitvě u Křeščaku 1346, ve které král Jan s mnohými pány své země padl, byly bez básnické ceny. Již byla domněnka, že vše jest nenahraditelně ztraceno, když panu Hankovi přálo štěstí (16. září 1817) objeviti v Králové Dvoře v Čechách zbytky krásného českého kodexu; bohužel již jen dvanáct listů, na pergameně drobně popsaných, které obsahují 26., 27. 28. kapitolu "třetí knihy písní", a i ty ne úplné! Jen šest větších zpěvů hrdinských, a osm menších skvostných písní dopřál nám osud: buďme však i za to vděčni geniu Čechů! Není pochyby, že celá sbírka ke konci 13. století byla uspořádána; nicméně ukazuje však nejen obsah, ale hlavně řeč, vnitřní ustrojení a roucho některých zpěvů, že starší jsou ostatních.

Tento zjev působil novým životem na Čechy. Hrdinské zpěvy té síly půvabnosti, té velkosti a prostoty ve smyslu, obrazech, cítění a řeči, bylo více než se mohlo očekávati. Venkoncem vládne tu zvláštní silný duch, který veškerý hrdinský život předků maluje ve velikých rysech, oslavené vlastenectví, neskrotná nenávist proti utlačovatelům a škůdcem země, jakož i tony nejněžnější touhy a lásky. Svůj ráz a obsah kreslí jistou měrou samy v památném místě :


              Aj, ty Záboju, ty pěješ
           z srdcě k srdcju piesňu z střěda hořě
           jako Lumír, ký slovy i pěniem
           bieše pohýbal Vyšěhrad i všě vlasti,
           tako ty mě i všju bratř.
           Pěvcě dobra milujú bozi:
           pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm!

Není tu Ossiana, aspoň ne Macphersonova; jeho příliš měkké struny nevydržely mocného nárazu. Spíše mohli bychom býti upamatováni na Percyho Reliques a Scottovy Minstrelsy of the scottish border; největší podobnost mají písně se starými srbskými, se kterými i některé se shodují ve zvláštním slovanském epickém verši. --

J a z y k těchto starých básní jest celému jejich rázu úplně přiměřený. Vyznamenává se energií, mužnou stručností, ušlechtilostí a kvetoucím životem přede všemi výplody veškeré české literatury; a svědčí svojí podivuhodnou vzdělaností a obratností velmi výhodně o stavu tehdejšího duševního vzdělání. Rozšiřuje znamenitě nynější rozsah českého jazyka a jest přec i obyčejnému člověku až na několik slov zastaralých ne nesrozumitelný. Poetický výraz u novějších Čechů nemohl se dosud povznésti k výši, na které ho nalezáme v rukopise Královédvorském. Nemyslemež při těch mužných zvucích, které řinou se svobodně ze silných prsou, jako horský pramen, na meistersängry, ba ani ne na švábské minnesängry, ačkoli i tito mají své zvláštní půvaby. Veškerá nářečí slovanská, a zajisté i české, byla bez odporu pro organickou určitost svých čistě samohláskových tvořicích forem grammatického a lexikalního pravidelného tvoření mnohem spíše schopna, než germanská. Grammatická stavba českého jazyka od 13. století také jen málo změn utrpěla a také i tyto vypadly většinou jen k jeho škodě. Všeobecný kdysi dual udržel se jen ještě u jmen podstatných, která značí něco od přirozenosti dvojího na těle zvítecím, n.p. oči, uši, ruce atd.; u sloves vymizel docela. Místo starého jednoduchého tvaru času minulého: vidiech, vidieši, vidiechom, vidieste, vidiechu, došel obliby složený novoevropský: viděl sem, viděli sme atd. Jen jediná stopa toho se udržela ještě v optativech bych, bychom, byste atd. - -

Prodleli jsme déle u těchto staročeských zpěvů hrdinských, poněvadž zjev ten neslovanské Evropě jest méně znám, než by věru zasluhoval. Tím stručněji se vyslovíme v ohlášení ostatních udalostí, které měly vliv na lexikalní tvoření českého jazyka. Ve 14. století Dalemil, Pulkava a Beneš z Hořovic poprvé vzdělávali dějiny na půdě české národní literatury; nejvyšší zemský sudí za Karla IV. a Václava, Ondřej z Dubé, sebral stará česká zemská práva. Ony tehdy všeobecně oblibené pověsti o králi Artušovi, Tristanu Rhymerském, trojanské dějiny Quidona z Colonny, cestopisy Mandevillovy a Marco Polovy atd. byly také ihned do češtiny přeloženy; vedle toho sepsán byl nezavržitelný Tkadleček. Mravoučné a theologické rozpravy podali Tomáš Štítný a z dějin církevních známý Milič. Alexandreidu a mnohé rýmované verše bez tuku a kostí lze vždy přejíti mlčením.

Jan Hus tvoří v dějinách české řeči ještě víc epochu, než Lutr v dějinách řeči německé. Byť i vlastenec sebe více litoval rozmanitých nehod, které jeho dílo opravné přivalilo na Čechy: pro jeho řeč mateřskou mělo velmi utěšené následky. Hus ve svých kázaních prudce rozplamenil horlivost i pro svá nová dogmata i pro svoji národnost, a sám předložil své známé sporné otázky lidu. Bylo to zároveň působení Pražské university Karlem IV. založené, že celý národ byl nakloněn a spůsobilý k vlastnímu hloubání ve věcech náboženství a církevní kázně: ale snad pouze Husova zásluha, že se při tom výlučně užívalo jazyka mateřského. Hus založil český pravopis, s malými výjimkami až dosud platný; doporučoval svým přívržencům pilné čtení bible (již dříve do češtiny přeložené); napsal a rozšířil sám některá theologická díla mezi lid. Jak všeobecný byl duch bádání o theologických předmětech, již z toho lze poznati, že mezi obrannými spisy, které po Husově smrti pro jeho učení vyšly v českém jazyku, nejpamátnější byl spis ženou sepsaný. (Viz Dobrovský, Geschichte der böhm. Spr. und älteren Literatur, 1818 str. 193).

Následek těchto sporův a zkoumání, trvajících od té doby po dvě století, vedených často s mnohou subtilností, byl, že řeč byla nejen obohacena všemi tehdejšími abstraktními pojmy , nýbrž i značně získala co do určitosti, obratnosti a jemnosti. Řeč mateřská stala se odtud živlem, ve kterém se duchovenstvo katolické i pod obojí musilo vzdělati; proto se řeč latinská ze země stále víc uchylovala do škol a komnat učenců. Královské listy a diplomy, sněmovni i soukromé listiny byly v XV. století zcela české; a když počali na Moravě r. 1480, v Čechách v r. 1495 také knihy zemských desk výhradně česky psáti, latina v obou zemích ztratila svůj diplomatický ráz docela.

Nikdy horlivost českých stavů pro jich jazyk nevstoupila výše, než ve válkách husitských a po nich. Nedosti na tom, že množství Němců zemi opustilo: chtěli také, aby nikdo v jich zemi neměl koruny, kdoby oddán nebyl jich řeči a národnosti. Již r. 1420 Valdštýn byl poslán do Polska a Litvy, aby hledal tu pro Čechy panovníka. Zikmund konečně, když krev skoro millionu lidí byla prolita, musil se snažiti, aby mysli rozhořčené jeho neopatrnou hrozbou ukrotil prohlášením, že si to klade za čest, že sám jest Čechem a že mezi Čechy se narodil. Po smrti tohoto nešťastného, avšak ne viny prostého císaře před jeho zetěm od mocné strany z toho důvodu dána přednost polskému princi, že onen prý jest Němec, tento však Slovan. atd. atd. ...

Františka Palackého SPISY DROBNÉ.
Díl III. Spisy aesthetické a literární. Uspořádali a úvody opatřili Dr. Bohuš Rieger, řed. Leander Čech, Dr. V. J. Nováček. V Praze 1902. Bursík & Kohout, knihkupci c.k. České university a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie císaře... Formát 23,5 x 15 cm. Počet stran 799.
43. Rozhledy a vyhlídky české řeči a literatury před 50 lety.
(Sepsáno Fr. Palackým dne 3. prosince 1822.)